Kapitola první

Laický pozorovatel

1.

Nejezděte do Alhambry, to je rada číslo jedna. Pokud tam přijedete, zůstaňte na nádraží a počkejte tam na nejbližší spoj do jiného habitatu. Pokud vytáhnete paty z nádraží, už po mně žádnou radu nechtějte. Za takovou službu by si naše poradenská firma Nedomý a Prus, koridor Julese Verna 50, habitat Arkádie, Luna, neúčtovala ani brďol. Ze všech osmadvaceti velkokapacitních habitatů na Měsíci se Alhambra vždycky vyznačovala vyšším výskytem cvoků na akr než kterýkoli jiný habitat, ovšem co se tam dělo v posledních pěti letech přesahovalo všechny meze. Zařekl jsem se, že do Alhambry nepáchnu, i kdybych měl žít dalších sto šedesát let (což jsem měl - a mám - v úmyslu).

Takže k věci.

Do Alhambry jsem přijel 19. září 2192 v patnáct hodin dvacet tři, vylezl z vagónu panlunární pneumatické dráhy a rozhlížel se na peróně kolem sebe jako vejr, náramně zvědavý, kdo mě se ke mně přitočí a řekne: "Pan Jakub Nedomý? Posílá mě paní Monika Fabianová."

2.

Každý máme svoje zásady. Budujeme je celý život, důmyslnou stavbu, která vypadá na první pohled jako betonový monolit a pak se ukáže, že je to domeček z karet.

Já se skutečně zařek, že Alhambra a já jsme vzájemně nekompatibilní a jeden druhého nikdy neuvidíme. A pak stačil jeden telefonát a já se sebral a jel a dokonce ani neřek Dědkovi Čuchákovi, kam jedu! To by bylo keců, kdybych mu to řek!

Ostuda? Neřekl jsem vám všechno. Mluvil se mnou ani ne člověk, oslovil mě elektronický konstrukt.

"Hovoří k vám rezidence Moniky Fabianové," řekla stříbřitá vejčitá hlava. Podle zákona konstrukt nesmí připomínat konkrétní pohlaví, rasu natož pak osobu. "Potvrďte prosím zájem o pokračování rozhovoru."

Už z této formulace mi bylo jasné, odkud konstrukt volá, ani jsem se nemusel dívat na údaj o lokaci. Nikde jinde než v Alhambře tolik nedbají na literu zákona. A nikde jinde než v Alhambře neproběhlo tolik soudních procesů, kdy se lidi žalovali za nevyžádané telefonní rozhovory.

"Pokračuj," řekl jsem. Konstruktům zásadně tykám.

"Jste ochoten poskytnout konzultační službu osobě spojené s osobou Moniky Fabianové ve smyslu vašeho licenčního oprávnění?"

"Jaké osobě?"

"Váš dotaz nejsem schopen zodpovědět s ohledem na zadání," řekl konstrukt.

"Jde o..." polkl jsem, "Moniku Fabianovou, iluzinovou umělkyni, tedy..."

Uvědomil jsem si, že v rozhovoru s konstruktem koktám. Samotné jméno Moniky Fabianové na mě fungovalo jako kladivo, schopné rozbít karetní domek mých zásad. Hovořil jsem tiše, aby mě neslyšel Dědek Čuchák.

"Ano," řekl konstrukt.

"Podívám se na časový rozvrh," žvanil jsem. Nemusel jsem se nikam dívat. Byla mrtvá sezóna, neměl jsem do čeho píchnout.

"Záležitost nesnese odkladu," řekl konstrukt.

"Nevisím na háčku!" zavrčel jsem.

"Váš časový rozvrh je prázdný. Nejbližší schůzku máte 26. září v osmnáct hodin večer v kavárně Zátíší, kde máte domluvenou schůzku s..."

"Zatraceně!" sykl jsem, aby Dědek neslyšel. "Jak to, že se mi hrabete v záznamech?"

"Váš dotaz nejsem schopen zodpovědět s ohledem na zadání," řekl konstrukt. "Z vašeho kubikula na koridoru Julese Verna se dostanete na nádraží panlunární pneumatické dráhy za dvacet osm až třicet sedm minut. Máte dvanáctiminutovou až jednadvacetiminutovou rezervu, abyste stihl nejbližší spoj Arkádie - Alhambra. Lhůta pro vaše rozhodnutí je však kratší."

"Jaká?"

"Jedna minuta. Pak přeruším spojení a obrátím se na někoho jiného."

"Na koho?" zeptal jsem se nesmyslně.

"Váš dotaz nejsem schopen zodpovědět s ohledem na zadání," odpověděl konstrukt. "Máte ještě třicet vteřin, pane."

"Jedu," řekl jsem.

"Blahopřeji, pane," řekl konstrukt. "Budete kontaktován na nástupišti pneumatické dráhy na nádraží v Alhambře," dodal a přerušil spojení.

3.

Ze stříbrného válce pneumatického vlaku se hrnuly proudy turistů. Byli to převážně Zemáci, kteří přistáli místo tady v Alhambře u nás v Arkádii kvůli nižším poplatkům na kosmodromu a spočítali si, že ušetří i po zaplacení jízdenky, jelikož je občerstvení v ceně. Nechali se zlákat prospekty turistických kanceláří k návštěvě "habitatu Pěti Nej": Alhambra je Největší, Nejbohatší, Nejkulturnější, Nejzábavnější a Nejsvobodnější na celé Luně. Ti se budou divit, zvlášť pokud jde o poslední "Nej"!

Napadlo mě, zda vypadám taky jako trapný turista, anebo zda je na mně znát, že tu jsem za obchodem. Pocházím ze Země, takže mám vyšší postavu než typický rodilý Šutrák, ovšem Plesnivku jsem opustil před sto čtyřiceti lety. Sakra dávno jsem ztratil ten přebytek energie, který nutí Bláťáky k té legrační šouravé chůzi, kterou střídají s pitvornými poskoky, když zapomenou na to, že nejsou na Zemi, kde je gravitace šestkrát větší, než je normální přitažlivost.

Zůstal jsem stát a rozhlížel jsem se kolem sebe, zvědavý, kdo mě osloví. Nikdo se k tomu neměl.

"Držte se na modrém pruhu, dámy a pánové! Na modrém pruhu je pozemská gravitace!" povykovali průvodci turistických kanceláří na své svěřence a Bláťáci nastupovali na modrý pruh a tam je zasáhla umělá gravitace, "opatrně, pomalu," volali průvodci, na modrém pruhu je větší gravitace než normál, samozřejmě ne šestinásobná, to by se tu Bláťáci váleli na jedné hromadě a některý by si mohl zlomit ruku a to by pak byl průser, ona stačí o fous větší a jak pak půjdou z nádraží ven, gravitace bude silnější a v hotelu na ně čeká umělá pozemská gravitace.

"To je něco, mámo, cejtíš to taky," jásali turisti a průvodci volali "opatrně, dávejte pozor, koordinujte svoje pohyby, pojištění se nevztahuje na úrazy utrpěné na modrém pruhu" a perón byl plný agentů právnických kanceláři, kteří číhali jako šakalové, jestli na modrém pruhu někdo klouzne a vymkne si kotník, jsme přece v Alhambře, kde dbají na lidská a všelijaká jiná práva ouzkostlivěji, než pohádková princeznička na panenství. Já se tou vřavou taky pohyboval opatrně, aby mě nějaká matrona nesebrala taškou, oni mají hroznou páru, tihle Bláťáci, a vyhlížel.

Hodně se to tu změnilo od dob, kdy jsem v Alhambře byl naposled. Hala se zvětšila a její architektonické řešení mi připadalo přinejmenším divné: všude visely veliké plastikové závěsy zelenkavé a starorůžové barvy. Zvolna se pohybovaly jako veliké vlajky v mírném větru. Zadíval jsem se na jeden z nich. Visel nad tunelem, kterým vlak do nádraží přijel. Netrvalo to ani tři vteřiny a před očima se mi objevil veliký nápis:

ŘEDITELSTVÍ PNEUMATICKÉ DRÁHY, SEKTOR ALHAMBRA, SE OMLOUVÁ CESTUJÍCÍM ZA NEPŘÍJEMNOSTI SPOJENÉ S REKONSTRUKCÍ NÁDRAŽÍ

Odvrátil jsem zrak a hned jsem se tam podíval znovu. Nápis zmizel, ovšem po třech vteřinách se zase vynořil. Dost mě to naštvalo. Takže tyhle závěsy jsou vyrobené z hypertextury! Poznají, že se na ně někdo zadíval a vygenerují na zvědavcově sítnici omluvný nápis.

Nemám rád, když mě někdo očumuje a sleduje, a hypertextura mě štve v tomhle ohledu vůbec nejvíc. Co je tomu všivému hadru do toho, že na něj vejrám?

Obrátil jsem se na druhou stranu.

Nervozita mě opustila už ve vlaku a teď už jsem byl jen obyčejně lidsky zvědavý, co se z toho všeho vyklube. Monika Fabianová! Co ode mne mohla chtít? Co snad někdy mezi námi bylo zapadlo do recyklátoru času. Jsem koncesovaný poradce. Potřebovala radu? Žena v jejím postavení měla na každém prstu tucet větších kapacit, než jsem já. Slušně se vyznám ve starožitnostech. Ona se mohla obrátit na odborníky renomovaných aukčních síní. Ať jsem si lámal hlavu sebevíc, nenašel jsem nic, čím bych mohl být Monice Fabianové užitečný.

Peron byl už skoro pustý, Bláťáci doprovázení průvodci a agenty mizeli mezi závěsy, kde na ně, chudáky, čeká profylaktická prohlídka. Zůstal tu jen nějaký chlapík v legračním dlouhém kabátu, mladý kluk, a trochu vyjukaně se díval kolem sebe. Ušel jsem pár kroků a zastavil jsem se před informačním panelem magistrátu a předstíral, že mě zaujaly jeho žvásty.

Alhambra vám otevřela svoji náruč, to byla hlavní myšlenka panelu. Arkadie byla taky zamořená propagandou, ovšem neměli jsme tam tyhle luxusní infopanely, samozřejmě taky hypertexturní: zase stačilo, abyste se zadívali na nějaké slovo nebo na obrázek a z hlubin databáze na vás vztáhly ruce noví a noví informační hastrmani. A navíc, každý druhý odkaz tady vedl k té jejich zákonné vyhlášce, souboru zákonů, který byl - jak tvrdil panel - základem jejich svobody.

"Učíte se zákonnou vyhlášku nazpaměť, pane Nedomý?" ozval se za mnou dívčí hlas.

Otočil jsem se.

Kdybych byl kyborg, jako je můj přítel Dědek Čuchák, hardwarová část mé bytosti by se nejspíš utavila pod tím šokem.

Přede mnou stála Monika Fabianová osobně!

4.

Hnědovláska střední postavy, v oválné tváři pozorné tmavé oči, na ženu výrazný nos a poněkud přísná ústa. Měla obličej spíš jinošský než dívčí, na Zemi bychom řekli, že patřil k jihoevropskému typu. Vlasy měla nakrátko střižené a sčesané z čela, jak je nosí sebevědomé, až výbojné ženy.

Byla to ztělesněná sebedůvěra, ovšem klidná, neagresivní. Žádné pokusy o vylepšení toho, co jí nadělila příroda, přičemž příroda nebyla v tomto případě příliš rozdávačná. Oblečená byla do drahé, avšak zcela nenápadné elegance. Vsadil bych se, že ani jeden z padesáti těch křupanů co tu ještě před chvilkou pobíhali po perónu by nepoznal, že by stačilo, aby si koupila o polovičku levnější kostým a vystačilo by jí to na operativní prodloužení nohou, kupříkladu. Kostým byl béžový, ozdobený vyřezávaným kamenem na klopě, nepochybně achátem.

Usmívala se. Stiskl jsem nabízenou ruku.

"Moniko... nečekal jsem," vykoktal jsem.

Zvážněla.

"Nejsem Monika Fabianová," řekla. "Jmenuju se Beatrice Ito."

Maličko jsem zavrtěl hlavou. Že by to bylo jedno z těch děvčat, které na sebe vzaly podobu božské Moniky? Tenkrát to nebylo nic výjimečného, ovšem dnes, hmm... asi není mnoho dívek, kterým jméno velké hvězdy ještě něco říká.

"Promiňte, Beatrice," řekl jsem a pustil jí ruku. "Vlastně jsem Moniku Fabianovou... ve skutečnosti... nikdy neviděl."

"Já vím," řekla ta žena a zase se trochu usmívala. Úsměv mě uklidňoval i odzbrojoval.

"Co všechno víte?"

"Dost na to, abych vás zařadila jako prvního na seznam."

"Na jaký seznam?"

"Mužů, kteří budou osloveni."

Uvědomil jsem si, že konstrukt cosi mlel o lhůtě a o tom, že když odmítnu, zavolá někomu jinému.

"Co vy máte..."

"Společného s Monikou? Hodně genů. Jsem její neteř."

"Klonovaná, předpokládám."

"Ovšem," přisvědčila už bez úsměvu. "Copak jsem zvíře?"

"Nezlobte se. Já to tak neberu. Mě ještě porodila matka."

Takže replika. Tak to za dnešních časů chodí. Už mi to připadalo skoro normální, ovšem pokud šlo o kopii Moniky...

No dobrá, co dál?

"Chápu," řekl jsem.

"Zklamaný?"

"No," řekl jsem, "jak se to vezme. Dá se říct, že jsem býval velký ctitel vaší tety."

Najednou na mě padlo vědomí, že jsem v Alhambře, v habitatu, o kterém jsem se zapřísáhl, že sem nikdy ani nepáchnu. Nechal jsem se sem zatáhnout kvůli pošetilé vzpomínce.

"Samozřejmě to vím. Můžu vás ujistit, že vás chci poprosit o službu... mé tetě. Do jisté míry."

Jen klid, nabádal jsem sám sebe. Velká hvězda poslala na nádraží svoji neteř. To je přece přirozené - a zároveň zbytečné. Kdyby tu na mě čekal chlápek nebo android nebo kyborg nebo kdokoli jiný a představil se jako tajemník a řekl, dobrej den, pane Nedomý, šéfová na vás čeká, račte se mnou, glyder parkuje v šestém podlaží, šel bych bez reptání a ani bych necek.

Rozhodila mě jen ta děsivá podoba ženy mých snů a téhle osoby.

"Můj obor je poradenství, slečno Ito," řekl jsem. "Žiju už tak dlouho, že jsem zažil všechno, co se dá zažít. V mnoha variacích. Ano, hodně jsem zažil a viděl. Děje se opakují, chápete?"

Dívala se na mne nepravýma očima Moniky Fabianové a pokrčila rameny.

"Možná."

"Takže si obvykle vím rady v každé životní situaci a dovedu poradit sobě i jiným. V tom je trik mého byznysu."

"Na to spoléhám."

"Jenže teď jsem trochu vyvedený z míry. Nejsem si jistý, že dokážu... vaší tetě posloužit."

"Já si tím jistá jsem," řekla velmi vážně.

Nervózně se rozhlédla kolem sebe. Perón byl už skoro prázdný, jen na vzdáleném konci jsem zahlédl šosy kabátu toho chlápka. Kabát v Alhambře moc neužijete. Je to příjemně vytápěné místo. V Arkádii to bývá horší, magistrát šetří.

Tahle Monika zřejmě odsud chtěla co nejdřív vypadnout. Jenže já měl pocit, že dokud jsem na nádraží, nebyl jsem tak úplně v Alhambře, v habitatu, ve kterém člověka mého typu mohly čekat jenom maléry.

"Váš konstrukt na mě zvolil správnou taktiku," řekl jsem. "Pořádně zatlačil a já se v časové tísni rozhodl. Jenže teď mám nějaký divný pocit a život mě naučil si vnitřních pocitů hledět. Potřebuju vědět víc, než se s vámi vydám do Alhambry."

"Vy Alhambru nemáte rád?"

"To je slabé slovo."

"Nebudeme si o tom povídat tady, pane Nedomý."

Zavrtěl jsem hlavou.

"Pro vaši tetu udělám cokoli, Beatrice. Ale něco mi říká, dej pozor, Jakube, tady něco nehraje."

Usmála se.

"No dobře. Nádražní restaurace, to vám vyhovuje? Zůstaneme na nádraží, na neutrální půdě. Nebudeme se přece dohadovat na peróně."

Všiml jsem si, že chlapík v kabátu arkádského stylu se po nás dívá.

"Dobře. Miluju bufety. Strávil jsem v nich nejlepší léta života."

"Tady není bufet. Máme tu slušně drahou restauraci. Jen pro zdejší lidi, žádná umělá gravitace. Dokonce má živý personál."

"U nás v Arkádii je to běžná věc."

"Tady ne tak docela. Však uvidíte."

Zamířila přes halu a jak šla, ani jednou se neohlédla, jestli jdu za ní.

5.

Zatraceně sebevědomá holka! Po tetě nezdědila jen podobu. Ta pravá Monika by se taky se mnou dlouho nedohadovala na peróně.

Bylo mi najednou trapně. Vytahoval jsem se, že mám už všechno za sebou, že jsem všechno zažil a teď už můžu jen dřepět ve fotelu a udílet moudré rady, což jsem skutečně běžně dělal. Až na to, že v tuhle chvíli jsem nedokázal poradit sám sobě.

Velká Monika si pro mě nepřišla na nádraží, to bylo přirozené. Objevila se tu ale její neteř, dvojnice, replika, klon. Proč neposlala nějakého zřízence? Hluboko do kapsy neměla ani teta, ani neteř, to se ostatně dalo poznat i na drahém oblečené mladé ženy.

Díval jsem se za ní, jak odchází. Když tu zůstanu a počkám na nejbližší spoj, odejde a už nikdy neuvidím repliku, natož pak originál. Vrátím se domů k Dědkovi a on se mě zeptá "tak co" a já mu řeknu "ale nic" a budu dál udílet kunčaftům rady, jestli má smysl zakládat masážní salón na Caselliho koridoru, když už tam tři jsou a tak podobně.

To se ví, že jsem nakonec šel! Díval jsem se jí na záda, mezi lopatky. Kdyby měla kostým s hypertextury, mohl se mi na sítnici promítnout nápis NEČUM. Jenže tohle byla pravá vlna ze Země.

Prošli jsme mezerou mezi závěsy. V šeru zářilo fialové holo BABIČČINA HOSPŮDKA. Monika otevřela skoro dřevěné dveře s výplní z matného skla. Tehdy se na mne poprvé obrátila.

"Nic neříkejte, nechte všechno na mě. Slibte mi, že budete mlčet."

Hospůdka byla skoro prázdná, vzadu kdosi poskakoval u hrací konzole v rytmu jakéhosi virtuálního dobrodružství, u stolku vedle barového pultu paní klovala lžičkou do kremrole a o pult se opíral chlapík v přiléhavých džínách a lesklé žluté bundě, připomínající kopec vodové zmrzliny. Za pultem stál barman, pupkatý ramenáč s knírem svými rozměry odpovídajícím mohutnosti ramen. Leštil sklenici tak lesklou, že ji musel ošetřovat od chvíle, kdy tu byl Neil Armstrong a dal si pivo.

Kývl jsem. Ano, budu mlčet. Vešli jsme a Beatrice přistoupila k baru.

"Poslyšte," oslovila barmana, "pokud pokládáte požadavek obsloužení za újmu integrity vaší osoby podle paragrafu 14 odstavec 6 zákonné vyhlášky, žádám vás podle paragrafu 21 odstavec 2 zákonné vyhlášky, abyste mne na to upozornil, jinak budu postupovat podle paragrafu 4 zákonné vyhlášky."

Už je to tady, hrklo ve mně. Tak tohle je Alhambra, stoprocentní, jak jsem si ji představoval. Neutrální půda nádražní restaurace? Kdepak, tohle byla Alhambra, buzerace jako řemen!

"Vy jste právník?" zeptal se užasle barman.

"Tento pán," ukázala na mne, "je svědek, že mne obtěžujete dotazy nesouvisejícími s naplněním našeho eventuáního právního vztahu personálu restauračního zařízení a hosta, což zakládá zákonný důvod pro podání stížnosti na licenčním oddělení magistrátu habitatu Alhambra."

"Dyť jsem tolik neřekl!" pravil ramenáč a obrátil se na chlápka ve žluté bundě. Pořád připomínal kopeček vodové zmrzliny, nyní ovšem vystavené proudu horkého vzduchu.

"Já jsem nic neslyšela!" zvolala paní dolující šlehačku z kremrole. "Mám osvědčení na vadu sluchu."

"Tady ten pán slyšel," kývla Beatrice na zmrzlinoida, "a taky váš monitoring jistě všechno zaznamenal. Budu teď zkoumat, do jaké míry byla moje psychika otřesena a tuším, že zkoumání povede k výsledku pro vás příznivému, pokud mi přinesete espreso s mlékem a mému příteli..."

"Sodovku," řekl jsem. Nějak mě napadlo, že objednávkou čehokoli jiného bych se dopustil hrdelního zločinu. Tak tohle byla Alhambra, jak jsem si ji představoval. Skutečnost dokonce předčila moje očekávání. Kristepane, tohle JE ale buzerace! Takže jsem si dal sodovku. Tím snad nic nepokazím?

"Plynem sycenou vodu," opravila mě Beatrice. Zpražila mě pohledem. Říkala jsem, abyste mlčel.

"Ten pán řekl sodovku. Je to lidový výraz a to znamená, že předsudečným způsobem předpokládá, že úroveň mého vzdělání..."

"Podle paragrafu 68!" připomněl zmrzlinoid a zvedl prst.

"Podle paragrafu 68..." přisvědčil barman. Kýval hlavou, až se mu rozevlál knír. Ještě chvilku a ten muž vzlétne.

"Slyšela jsem, co jste MNĚ řekl, pane Nedomý, přejete si sodovku, což je plynem sycená voda a já jsem vaše přání vyslovené ke MNĚ přenesla personálu," obrátila se ke mně Beatrice.

"Sycenou vodu..." opakoval barman zdrceně.

"Vyhradíte nám místo, nebo si smíme vybrat?"

"Sedněte si, kam chcete," kapituloval barman.

Kremrolová paní se šťastně na Beatrici usmála, všimla si však, že se na ni dívá chlápek ve žluté bundě a úsměv jí ztuhnul na tváři.

"Tak to bychom měli," pravila Beatrice, když jsme si sedli k mramorovému stolku, co nejdál od virtuálního hráče, zmrzlinového chlapíka i jedlice kremrolí.

"Kristepane," poznamenal jsem, "je to horší, než jsem čekal! Jak můžete takhle žít?"

"Šokovaný? Chápu. Víte, proč jsou venku ty plastikové závěsy?"

"Úpravy interiéru stanice," pokrčil jsem rameny.

"Jistě," přisvědčila. "Trvají už sedm let."

"Trochu pomalá práce."

"Budou trvat možná ještě sedmkrát sedm let."

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.

"Jakmile jsou práce hotovy, vždycky se najdou lidé, kteří magistrát žalují za to, že je architektonický styl uráží. Permanentní přestavba veřejných budov vyjde laciněji, než procesy a odškodné."

"Hm..." udělal jsem. To mě naučil Dědek Čuchák. Barman nám přinášel sodov... pardon, plynem sycenou vodu, a kávu s konvičkou mléka. Beatrice počkala a pak ukázala na chlapíka v žluté bundě.

"To je placený svědek. Profesionál. Slyšel jste, jak se začal ohánět paragrafem šedesát osm!"

"Jenže... do takové hospody nebude nikdo chodit... Zemáci sem nepáchnou, protože tu není gravárna."

"Do Alhambry nejezdí jenom Bláťáci! Stačí, aby sem zabloudil někdo, kdo se nevyzná. No a ti dva mládenci ho svléknou z kůže."

"Jak ale může barman někoho žalovat za to, že si od něho objedná sodovku a tím snížil úroveň jeho vzdělání!"

"Je to člověk, má svoji hrdost!"

"Proč dělá barmana?"

"Něco dělat musí."

"Copak musí dělat práci, která uráží jeho důstojnost?"

"Práce barmana ho neuráží. Urážejí ho objednávky."

"Jenže objednávky patří k práci barmana."

"Znáte zákonnou vyhlášku?"

"Neznám."

"I kdybyste ji uměl nazpaměť, nenašel byste v ní paragraf, podle kterého by objednávka patřila k práci barmana. Není tam. Můžete mi věřit, já ji umím skoro nazpaměť."

Naklonila se ke mně.

"Mezi námi, kdyby ten chlapík nebyl hovado, mohl by se po mně povozit."

"Jak to?"

"Tím že jsem na něho vybalila tolik paragrafů, hrubě jsem nabourala integritu jeho osobnost!"

Pohlédl jsem jí přes rameno. Barman vskutku vypadal velmi nabouraně. Rozletěly se dveře a vešel chlápek, kterého jsem před chvilkou pozoroval na perónu. Kabát měl upnutý, jako by čekal, že se do něho v Babiččině hospůdce opře fujavice.

"Zatracená práce," řekl velmi nahlas. "Hele, máš tady někde telefon? Potřebuju si brnknout." Podezíravě se podíval na barmana. "Telefon. To je takový to ... obrazovka, mluví to, už jsi o tom někdy slyšel?"

Ztumpachovělý barman loupl očima po Beatrici a pak zakýval.

"Jo, tam vzadu."

"No to je dost. Nespadly ti hračky do kanálu?" děl chlápek a odklátil se určeným směrem. zatímco dáma dojídající kremroli upustila lžičku a prchla.

"Jak to, že si to barman nechá líbit?" nechápal jsem.

"Na tomhle chlápkovi se nedá nic vysoudit," pokrčila rameny. "Je to jasný cvok. Viděl jste jeho kabát?"

Díval jsem se za ním.

"Vyhledává potíže," řekl jsem. "Nechce telefonovat. Nelíbí se mi. Měli bychom vypadnout. Koukají z něho potíže." Díval jsem se jí do tmavých očí. Chlápek mě vsadil zpátky do správných kolejí. Pryč bylo zklamání ze setkání s nepravou hvězdou - jakápak nepravá hvězda? Obyčejná holka, která má shodou okolností neobyčejnou tetu. No a tohle byl obyčejný průserář, který prahne po maléru. U nás v Arkádii by si vysloužil nářez. Možná dokonce, že i přes můj věk bych dokázal přiložit ruku k dílu. Tady v Alhambře platí v tomto případě stará čínská rada - je šestapadesát způsobů, jak se vyrovnat s potížemi, nejlepší je utéct.

"Bojíte se nějakého kluka?" užasla.

"Dám vám radu zdarma - nepodceňujte kluky, jakmile jde o potíže. No dobře. Co ode mne potřebujete? Tedy, co ode mne potřebuje vaše teta?"

"Nebuďte nervózní, Jakube. Mohu vám tak říkat?"

"Slyším i na jméno Dodo."

"Po pravdě řečeno, nejsem si jistá, že můžete mé tetě prospět."

"To jsme dva."

Trochu vtáhla hlavu mezi ramena.

"Poslyšte, pane Nedomý, tohle od vás není solidní. Měl jste říct hned, že nechcete spolupracovat."

"Váš konstrukt mi na to nedal čas."

Zasmála se.

"Co vám na Alhambře vadí?"

Kývl jsem hlavou k baru.

"To, co jste předvedla. Nelíbí se mi pořádky, jaké tu v Alhambře máte."

"Ano, Alhambra je svobodný, právní habitat. Velice se tu dbá na integritu osobnosti."

"Já to pokládám za buzeraci."

"Vy jste se narodil na Zemi, že ano?"

"Jo. Je to už víc než sto šedesát let. Ovšem už sto čtyřicet let žiju tady. Atomovou válku na Zemi jsem nezažil. Zůstala v ní moje rodina. Rodiče, ségra, kamarádi. Všichni jsou mrtví."

Chtěl jsem ji potrápit, proto jsem začal o smutných věcech. O smrti se nemluví. Jsou lidi, kteří začnou zvracet, když se před nimi řekne slovo smrt.

Tahle Beatrice mezi ně nepatřila.

"Mrtví..." opakovala zvláštním zastřeným hlasem. "To je zvláštní."

"Bývalo to docela normální."

"Už dávno není. Teď se neumírá."

"Ne, a taky se nerodí děti. Jen někdy... a i ty děti si rodiče klonují," řekl jsem a díval se jí do očí. Klonovaných očí.

Ani tohle s ní nehnulo. Skoro se mi začínala líbit, skoro jsem jí odpustil, že se tak nedovoleně podobá ženě, kterou jsem měl ve snech.

"Vy si nemyslíte, že je to dobře?"

"Nevím, co znamená slovo dobře. Věci buď jsou nebo nejsou. Momentálně je to tak, že se neumírá. Lidi žijou, dokud se jim zlíbí. Mě se líbí žít, a žiju už sakra dlouho. Není moc lidí, co jsou starší než já. Pár jich znám... a všem se to líbí."

"Nevěřím vám... tak docela. Myslím, že si úplně nemyslíte, že je to v pořádku."

"Vy jste mladá, Beatrice. Já jsem tak zvaně starý. Ve skutečnosti není mezi námi tak velký rozdíl. Oba žijeme dnes a pravděpodobně budeme žít zítra. Když ještě bylo na světě stáří, to opravdové stáří... co znamenalo?"

"Totéž co dnes."

"Ne. Tenkrát stáří znamenalo fyzickou nedostatečnost. Nejdřív člověk začal hůř vidět, padaly mu vlasy. Hůř spal. Hůř trávil. Začaly ho bolet klouby. Špatně se pohyboval. Začal mít potíže s erekcí, pokud šlo o chlapa. Ženy měly potíže s menstruací a pak přestaly menstruovat úplně. To bylo stáří. Opotřebování materiálu. Říkalo se tomu - biologické hodiny. Prý je má každý organismus. Souviselo to s regenerací buněk. No a vědě se podařilo biologické hodiny zastavit. Naše buňky regenerují dál, ovšem ty nové jsou přesně stejné, jako ty staré, co z těla odešly. Včetně nervových buněk. Vy to vnímáte jako něco přirozeného. Já to pořád ještě beru za zázrak. Stáří bez tělesných nedostatečností je jen statistika, datum narození a podobné hlouposti. Nic víc. Jsem stejně starý nebo mladý jako vy. Mám šedivé vlasy a vrásky ve tváři, protože se mi to líbí. Můj doktor by mě jich zbavil za odpoledne - je to už padesát let, co mi tuhle službu přestal nabízet. Není žádné stáří."

Díval jsem se na ni, na její mámivou podobu a najednou mi nějak přestalo vadit, že je to jiná žena než ta, která mi pletla hlavu v iluzinových sálech.

"A zkušenost? Není rozdíl v životní zkušenosti?"

Teď jsem se mohl zasmát já.

"Něco vám prozradím, Beatrice. Já si na zkušenosti založil kšeft. Mám jich tolik, že můžu porovnávat současnost s minulostí a odhadovat s velkou pravděpodobností výsledky. Původně jsem starožitník. Naše poradenská firma nejdřív začala s expertními posudky antikvit. Byl to trochu podvod."

"Podvod?" opakovala po mně se zájmem.

"No ovšem! To co nám lidi nosili do krámu jsme s Dědkem - to je můj společník - znali z životní praxe. Z minulosti, chápete? Pochopitelně že jsme stoprocentně poznali, jestli je to originál nebo falsum!"

"Takže zkušenosti hrají roli!"

"Jen velmi omezenou. Dnes už vím, že i po dalších sto letech se dostanu do nějaké situace poprvé - a všechny zkušenosti mi budou houbeles platné. S jedinou výjimkou."

"A to...?"

"Jsem klidný. Nedokážu se naštvat. Nic mě nerozhází. Dívám se kolem sebe s úsměvem. Kdo žije déle je prostě - trpělivější. Nespěchám, protože vím, že to nemá smysl. Vy trpělivá nejste. Posloucháte moje tlachy a nadskakujete netrpělivostí. Chcete na mě něco vybalit a neděláte to jenom proto, že se bojíte, abych se nesebral a neodešel."

"Mýlíte se. Zajímáte mě a zajímá mě, co povídáte. Nikdy jsem nic podobného neslyšela."

"Ani od tety?"

Zavrtěla hlavou.

"Povídejte mi ještě o smrti."

"Co bych o ní měl povídat? Smrt není."

"Ale byla. Velké umírání na Zemi jste nezažil. Ovšem zažil jste umírání tady na Luně."

"Ano, jistě," řekl jsem.

"Viděl jste... mrtvé lidi?"

"Jistě. Často. Hodně mrtvých lidí, někdy... Ale to už je dávno."

"Kdy nejvíc?"

"Hmm... Jednou... a nepřipadá mi to zase tak dávno... spadla v Arkádii kupole. Asi jste o tom slyšela, snad jste se to učila ve škole. Největší dekomprese v dějinách lunárních habitatů. To bylo velice ošklivé."

Snažil jsem se prokouknout, co je to na dně jejích temných očí.

"Vy jste viděl... ty mrtvoly?"

"Jistě," řekl jsem. "Viděl jsem je. Chcete, abych vám o tom vyprávěl? Jak vypadají lidé rozdrcení nosnou konstrukcí kupole? Chcete vědět, co to s člověkem udělá, kdy nastane totální dekomprese?"

"Nechci," řekla.

"Co tedy sakra chcete?"

"Moje teta Monika Fabianová... ta co vypadá stejně jako já... zemřela."

6.

Teď jsem měl pocit, že pro změnu spadla kupole Alhambry.

Chvilku jsem mlčel.

"Poslyšte," řekl jsem konečně, "asi jsem nemluvil pravdu, když jsem řekl, že mezi vámi a mnou, mezi mladou holkou a starým chlapem, není rozdíl. Já například nesnáším žertování na určitá témata."

"Tohle není žertování. Monika Fabianová - ta vaše Monika Fabianová je mrtvá."

"Jak to?"

Pokrčila rameny.

"Nejspíš chtěla."

"A co lékaři?"

"Existují nezvratné procesy. Lékaři dokážou zabránit smrti. Když je nejhůř, uloží pacienta do nekrotelu a vrátí se k němu. Jenže to musí být... jak bych to řekla... čerstvý mrtvý."

Začal jsem tušit, kam ta mladá osoba míří a udělalo se mi mdlo.

"Tím chcete říct, že vaše teta... není čerstvý mrtvý?"

"Přesně tak. Po pěti týdnech nikdo není čerstvý mrtvý. To platí v roce 2186 stejně jako před sto lety, jako před tisíci lety. S takovým... pacientem... neudělá žádný lékař nic ani dnes."

"A co nekrotel?"

"Na to jsou předpisy. Do nekrotelu vám takové tělo prostě nepřijmou."

"Kristepane..."

"Kristus vstal z mrtvých," řekla Beatrice Ito vážně. "Ovšem on byl relativně... čerstvý mrtvý."

"Za mých časů..." řekl jsem těžce, "bychom takovému člověku vystrojili pohřeb."

"To bych ráda a o to mi jde. Ovšem k tomu nejdřív potřebuju úřední osvědčení, že teta zemřela.

"Máte ho od lékařů?"

"Jistě," řekla. "Proto mi tetu nevezmou do nekrotelu."

"Tak co vám brání v pohřbu?"

"Jsme v Alhambře, Jakube," řekla Beatrice Ito. "Máme tu předpisy, které jinde nejsou."

"Jaké předpisy, sakra?"

"Potřebuju vyjádření laického pozorovatele."

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Co je zase tohle za vymoženost?

"V Alhambře nežije nikdo, kdo někdy viděl mrtvé tělo člověka. Přinejmenším žádný lékař nikdy neviděl mrtvého. A protože nemá zkušenost s kontaktem se smrtí, potřebuje expertní vyjádření někoho, kdo mrtvolu viděl. Může to být kdokoli. Stačí vyjádření osoby, která se narodila před rokem 2100. Vy to můžete udělat. Ověřila jsem si ledacos z vaší minulosti, Jakube. Vy jste svědčil při vyšetřování velké dekomprese v Arkádii. Vaše svědectví nikdo nezpochybní. Prokazatelně jste viděl mrtvoly. Jakmile tělo mé tety ohledáte a podepíšete laické svědectví, můžu vystrojit pohřeb."

"Jak... jak se to mohlo stát? Jak to, že vaše teta zemřela? A neříkejte mi nic o tom, že chtěla!"

Pokrčila rameny.

"Důsledek informatické neviditelnosti. Víte přece, že naše virtuální nesmrtelnost závisí na monitoringu. No a moje teta se podle všeho odpojila a zemřela a když na to přišli, byla v takovém stavu, že už... je potřebí jen vyjádření laického pozorovatele."

"Tam přece vezmou i karbanátek... promiňte.""Vaše teta... její tělo... leží tam venku... v Alhambře."

"Ovšem."

"Já tedy mám projít profylaxí a jít do márnice a..."

"Hodně prosím."

"Nepřichází v úvahu."

Sepjala ruce.

"Když to neuděláte, pane Nedomý, tak podle paragrafu..."

Barman asi něco zaslechl, opřel se dlaněmi o stůl a povytáhl obočí. Díval se naším směrem.

"Jak to, podle paragrafu?" zostřil jsem tón. Tohle přece není možné, letělo mi hlavou. Jel jsem do Alhambry, abych posloužil velké hvězdě iluzínu... ale ne takhle! Tak jsem si to nepředstavoval!

Pochopila, že šlápla na minu.

"Nic. Jen mi to ujelo. Jsem zoufalá."

"To vám teda hodně ujelo, slečno Ito. Vy jste mě chtěla zmáčknout, nemám pravdu? Zkusit na mě svoje triky s paragrafy? Když to nejde po dobrém, zkusíme to po zlém, není to tak?"

Trochu jsem na ni křičel. Nespravedlivě. Ona nic zlého neprovedla. Její teta, moje krásná Monika, ležela někde v márnici v lednici a čekala na pohřeb... Kristepane, ona se vypojila z monitoringu, ta velká hvězda, tak bohatá, že si mohla dopřát luxus informatické neviditelnosti!

"Říkal jste, že jste vyrovnaný, že tohle je důsledek vysokého věku... že se neumíte naštvat! Že nikdy nezuříte!" namítala Beatrice, jako kdyby v obchodě reklamovala špatně sešité cvičky.

"Já nikdy nezuřím," opáčil jsem, "leda že mě někdo nasere!"

Ano, křičel jsem a křik nepařil Monice číslo dvě, už vůbec nepatřil barmanovi, který začal špicovat uši.

Vyplul zpoza pultu.

"Něco se stalo, slečno? Toto není vměšování podle paragrafu... toho paragrafu, co je v zákonech, ale tohle je nabídka pomoci v případě nouze..."

"Odpal," řekl jsem mu. Byl jsem úplně rozhozený. Na mě by teď mohl promluvit leda Dědek Čuchák a i ten by se raději stáhnul do kuchyně.

"Cože?" nevěřil svému sluchu, bezpochyby elektronicky podpořenému.

"Odpal, nebo ti přestěhuju nos na čelo."

"To je vyhrožování!"

"Ano a bude následovat stěhování."

"Jakube, tohle jste neměl dělat..." vyhrkla Monika.

"Vy jste mi neměla vyhrožovat!"

"Vy jste vyhrožoval jemu!"

"Neměl se do mě srát."

"Co jste to řekl?" zařval barman.

"Běž do hajzlu," pomohl jsem jeho paměti.

Tak je to vždycky. Dědek Čuchák mi říká - Jakube, jen s klidem. Všechno se dá vyřídit dietní cestou. Násilnosti plodí jen další násilnosti.

"Připravte se k nástupu do pneuvlaku směr Eldorado, Oz, Atlantida, Disneyland..." zaševelil dívčí hlas nádražního rozhlasu.

Muž v kabátu vyběhl z telefonní kabiny a vyjeveně se kolem sebe rozhlížel. Barman na něho zamával.

"Vy mi to dosvědčíte! Vy mi to musíte dosvědčit..." ukázal barman na Beatrici, "Ten chlap hluboce rozvrátil moji integritu a moje osobnost je..."

"V prdeli," napověděl jsem mu. "Jistě tu máte monitor."

Barman zatěkal očima. Aha, takže monitorovací zařízení nefunguje. Tím líp.

"Tak co, budete svědčit?" řekl jsem Monice.

"Vy musíte svědčit!" houkl na ni barman. A ty taky.

"To je nedorozumění," snažila se Monika zachránit situaci. "Ten pán to tak nemyslel..."

"Řekneme si u soudu, co myslel a co nemyslel," hulákal barman. "Tady ten chlapík je můj korunní svědek a záleží na vás, slečno, jestli pomůžete průchodu práva nebo se stanete spoluviníkem."

"Na něm nic nevysoudíte," vyhrkla Beatrice. Opravdu se snažila ze všech sil zachránit situaci. "Copak nevidíte, že je Zemák?"

"Zemák nezemák, ten člověk narušil integritu..."

"Mějte rozum, a berte to jako nabídku pomoci v případu nouze! Víte, že soudy berou v úvahu, že občané ze Země neznají zvláštnosti našeho právního systému..."

"Neznalost zákona neomlouvá!"

"Neomlouvá, ale soud k ní může přihlédnout jako k polehčující okolnosti."

"Vy jste opravdu Zemák? Narozený na Zemi?" zeptal se mne ten chlapík.

"Poslední výzva pro cestující spoje směr Eldorado, Oz, Atlantida, Disneyland..." připomněl se nádražní rozhlas. "K odjezdu zbývá sto osmdesát vteřin."

"Jo," zavrčel jsem, abych se ho zbavil.

Sáhl pod kabát a vytáhl na mne samopal, pozdrav ze Země, dokonce ze staré vlasti: Česká zbrojovka, vzor pětačtyřicet. Elektrochemický pohon, starodávná věcička, ve věku psychoparalyzujících zbraní silně překonaná, ovšem za jistých okolností velmi účinná. Nepodceňuju historické zbraně, a není to proto, že jsem starožitník. Konec konců, náš krámek jsme s Dědkem Čuchákem několikrát úspěšně ubránili závalovou hákovnicí čtrnáct padesátkou z minulého století.

"Beru vás do zajetí ve jménu Armády za osvobození Luny! Když budete postupovat podle mých pokynů, nic se vám nestane! A hlavně..."

Chtěl něco říct, a jak byl nervózní, správná slova mě nenaskakovala.

Já věděl, co se má říkat v případě teroristického přepadu. Zažil jsem jich už několik, ve Zvezgorodku v osmnáctém, ve čtyřicátých létech to bylo na denním pořádku, to bylo přepadů nepočítaně... Ano, taky jsem měl dost zkušeností, abych mohl zafungovat jako poradce.

"Hlavně nebuďte nervózní!" napověděl jsem mu.

"Ano, nebuďte nervózní! Jdeme!"

A já se nechal odvádět z nádražní knajpy k vlaku, který právě přijížděl na perón a vyděšená Beatrice za námi zírala a protože byla mladá a nezkušená netušila, že ve skutečnosti utíkám, že prchám z prokleté Alhambry, kde se lidé buzerují a kde ... někde a nechtěl jsem vědět kde... leželo v lednici tělo té pravé Moniky Fabianové, v takovém stavu, že mu není pomoci ani v době, která už zapomněla, co znamená opravdová smrt.