Minus druhý den Olympiády

1.

Souprava olympijského speciálu pneumatické dráhy zastavila na peróně severního nádraží lunárního habitatu Alhambra. Abakus zůstal sedět na křesílku a upřeně se díval na šestici olympijských kruhů, která se vlnila na opěradle hlavy křesla před ním. Otevřenými dveřmi vagónu pronikala dovnitř veselá melodie.

"Severní stanice Alhambra," jásal od stropu syntetický hlas, pečlivě vyvážený, aby se jeho modulace nedotkla citů ani žen, ani mužů. "Ředitelství pneumatické dráhy vám přeje příjemný pobyt a hodnotné sportovní zážitky. Ve vašem zájmu dbejte všech bezpečnostních pokynů. Vycházejte plynule a čekejte, až se vás ujme olympijský průvodce, jak jinak než olympijský tučňáček! Děkujeme, že jste využili našich služeb a těšíme se na shledanou!"

Vytáhl z náprsní kapsy telefon. Tak na co čekáš, pomyslil si.

Bzučák. Na displeji spatřil kód sedmnácté elevace Zlaté věže. To bylo luxusní apartmá Moniky Fabianové.

"Abakus..." ohlásil se.

"Tak konečně... Jste tady, Abakusi? Na nádraží?" slyšel dychtivý ženský hlas. S velikou pozorností ho registroval a analyzoval. "Jste tam?" ozvala se, když chvilku neodpovídal.

"Ovšem že ano, Moniko."

"Pospěšte si, umírám strachem..." řekl ženský hlas.

"Jste sama?"

"Samozřejmě."

"Obklopte se přáteli, Moniko," řekl. "Už jsem vám to přece radil."

"Nemám žádné..."

Díval se do objektivu přístroje. Povzbudivě se usmál a zamhouřil oči. Na displeji svého aparátu však viděl okrouhlou tvář Moniky Fabianové, své zákaznice. Velké oči stíněné dlouhými umělými řasami. Splývavé vlasy, zvlněné do složitých tvarů. To ovšem nebylo jediné, co viděl na displeji svého přístroje. Střídaly se tam obrazce a grafy a kolony čísel, rychlostí kterou dokázal sledovat jen on sám.

"Vy že nemáte přátele? Největší hvězda iluzínu..."

"Vy mi lichotíte, pane Abakusi," řekla, aniž se usmála. "Musíte mi však věřit. Jsme obklopená zradou a věrolomností..."

Hovořila, jako by odříkávala roli. S tímhle proslovem by se v iluzinu neprosadila, snad v nějaké šmírácké divadelní produkci.

"Radil jsem vám, abyste se obrátila na poicii. Alhambra má nejlepší bezpečnostní sbor v Soustavě světů."

Tohle říkal uším, které přislouchaly. Dokázal se nepousmát. Věděl, že přislouchači také přizírají.

"Policie? Ta je přece s nimi spolčená! Těm věřím nejmíň ze všeho. Potřebuju vás, pane Abakusi a nebudu klidná, dokud..."

"Dobře, Moniko. Poslouchejte mě dobře. K panice nemáte důvod. Vydržela jste do beze mne dost dlouho a vydržíte to ještě dvacet minut. Postavte na kafe, za chvilku jsem tam a přesvědčím vás, že vám žádné nebezpečí nehrozí. Nikdo vás nechce zavraždit, Moniko."

"Mluvíte tak přesvědčivě... Stačí, že vás slyším a už se cítím lépe. Přála bych si, abyste už byl tady."

"Velice se na váš těším."

Ještě něco říkala. Přerušil spojení.

Tak je to tedy, pomyslil si. I on musel vynaložit velké úsilí na to, aby si uspořádal myšlenky.

Zůstal sedět a díval se na zmrtvělý displej.

"Vystupujeme, pane," oslovil ho vlídný hlas ze stropu.

"Ano, ovšem..." řekl.

Už o mně vědí, pomyslel si s uspokojením. Tím, že zůstal sedět, na sebe upozornil. Vložil všechny svoje naděje do víry, že Alhambra funguje tak, jak se na její fungování informoval.

Vstal, popadl příruční tašku a zavěsil si ji za popruh přes rameno. Zařadil se do proudu vycházejících lidí. Snažil se klopit oči, aby se na ně nemusel dívat. Pamatoval si všechny tváře, všechny hlasy, všechny pachy, všechny hmatové vjemy a proto se vyhýbal vjemům, které by mu paměť zbůhdarma zatěžovaly.

Byla to pošetilá snaha. Paměť měl nekonečnou a bez problémů by se mu do ní vešly informace o všech osmi miliardách lidí žijících na přirozených i umělých světech Soustavy. Dobře to věděl a přece se zbytečným vjemům vyhýbal.

Vystoupil z vagónu. Dav se zvolna rozptyloval.

Ulevilo se mu.

Bylo mu, jako by se vynořil z kádě naplněné slizkou smrdutou hmotou. Díval se na záda odcházejících. Rozmarná trička s veselými obličejíky. Abakus věděl, že to jsou kódy. Čepičky legrační k popukání. Další symboly, které Abakus dovedl číst. Frkačky a stříkačky černé barvy, která po třech vteřinách vyprchá, to je vždycky veselé! Ve výparech prchavé barvy uklidňující plyn. Davem se už proplétali roztomilí tučňáci, rozdávali odznaky a mašle a nabízeli průvodcovské služby.

Rozhlížel se kolem sebe. Tam kde laik viděl barevné pohyblivé panely se symboly olympijských sportů a reklamy ubytovacích a zábavních podniků, Abakus viděl bezpečnostní opatření. Dovedl je ocenit. Kamery, detektory pachů, hlasové analyzátory. Baterie psychoparalyzujících zbraní. A to byla obyčejná vlaková zastávka. Jak to bude vypadat na olympijském stadiónu?

Propaganda nelhala, tentokrát. Tahle Olympiáda je zorganizovaná a zabezpečená líp, než kterákoli předešlí. Žádná jatka tu nenastanou, jako na té poslední, kdy Hnutí Volných Kamenů vypustilo ve finále sprintu na deset kilometrů na žlutou tribunu automat na kácení stromů. Při vyšetřování se ukázalo, že byl přeprogramovaný a pletl si lidi a kmeny. Nebo na té předposlední, kdy ze sprch tekla infikovaná voda. Či na před - předposlední, kdy... Tohle bude po dlouhé době první Olympiáda bez teroristického útoku, guvernér lunárního habitatu Alhambra na to vsadil život, udělá v přímém plastivizním přenosu harakiri neboli seppuku a rozpáře si břicho dřevěným mečem, toto slíbil Macudaira Heihačiró, potomek staré samurajské rodiny.

Nebyl důvod mu nevěřit. Habitat Alhambra byl nejbohatší na Luně a mohl si dovolit maximální úroveň zabezpečení.

Všude vládla báječná nálada. A to olympiáda začíná až pozítří!

Cestující pneumatické dráhy dovedli vlídné přijetí náležitě ocenit.

Díval se na ně z povzdálí.

Byli pestří, halasiví, plní životních šťáv, vedení animálními zájmy, odporní. Nepatřil k nim. Byl jiný. Najednou zatoužil, aby tomu bylo jinak. Chtěl by se rozběhnout a křičet, počkejte na mě, vždyť já jsem zrovna takový člověk jako jste vy! Přijel jsem se podívat na Olympiádu, posadím se spolu s vámi na lavici na tribuně a budu sledovat výkony borců a budu s vámi komunikovat na nosné vlně nadšeného třeštění!

Jenže byl naprosto jiný než oni a byl tu kvůli něčemu jinému, než oni a musí udělat to, co bude mít pro jeho další práci rozhodující význam. Ano, byl strašně jiný, a strašně jiný byl jeho úkol, a ještě více jiný teď, po telefonátu, který před chvílí skončil.

Byl jiný.

Přitom i on sám měl na hlavě čepičku s bambulí a na sobě triko s honícími se veverkami a to znamenalo, že bude bydlet v hotelu Isidor, původně ho chtěli šoupnout někam do horního levlu ke strojovně větráku, ovšem podíval se jim do báze a přestěhoval se do přízemku, sice ne do apartmá, zvolil jednopokojové řešení, ovšem s vyhlídkou do hydroponického parku s velkou atrakcí - smuteční vrbou, která měla svůj vlastní agregát na umělou gravitaci, aby vypadala dost smutně.

Metrový zooid v podobě tučňáka se k němu přikolébal a mával na něho ploutvičkou.

"Jmenuju se Bobík, pane Abakusi! Vítám vás v Alhambře a jsem moc rád, že mi dovolili se o vás postarat. Pojďte za mnou, pomůžu vám najít kufr. Nebojte se, že ho budete muset nosit. Bobík se vyzná, Bobík se postará!"

"Díky, Bobíku," řekl Abakus. Bobík ho identifikoval podle obličeje a pravděpodobně i podle tělesného pachu. Teď si zkontroluje i hlasový záznam. A jistě ví, že on je ten objekt, který telefonoval ve vlaku pneumatické dráh a zůstal sedět, když ostatní vstali a vycházeli. Pravděpodobně přešel na režim zvýšené ostražitosti.

Vidět to na něm nebylo, dokonce ani Abakus na něm nic nepozoroval. Zooid prostě zamával vesele ploutvičkami.

"Jsem tak rád, že jsem se vás dočkal, pane Abakusi! S vámi to bude prima! Kamarádi na tom nejsou tak dobře, jako já! S vámi tu bude psina!"

To tedy bude, pomyslel si Abakus. Napadlo ho, co nyní udělá.

"Měl jste příjemný let z Lagrangu?"

"Ušlo to.".

Bobík se smál.

"Vy jste legrační! Ušlo to! Let ušel, to je dobré! A chůze uletí, viďte? Já věděl, že s vámi bude legrace."

Abakus pomalu kráčel za kvákajícím umělým tučňákem a uvažoval o tom, že oni dva jsou vlastně konkurenti.

Tučňák je součástí bezpečnostního aparátu Alhambry. On, Abakus, je soukromý detektiv, který se má postarat o bezpečnost iluzinové hvězdy Moniky Fabianové. No a jak to tak vypadá, bude muset se postarat především o bezpečnost svoji.

Abakuse míjela rodinka, otec s matkou a dvěma holčičkami. Viděl je poprvé, cestovali v jiném vagónu.

"A budu si moct Pupíčka vzít domů?" chtěla vědět jedna z holčiček.

"To víš že ano, Irenko," pravil otec nepříliš přesvědčivě.

"A jak Pupíčka poznáme, vždyť jsou všichni tučňákové stejní?"

Pupíček pozná vás, pomyslel si Abakus pochmurně. Jen se neboj, že vás ztratí z očí.

"Náš je nejhezčí, ty pitomá!" vřískla druhá holčička.

"Já nejsem pitomá, ty pitomá!"

Jejich tučňák najednou udělal kotrmelec a rozběhl se kupředu. Holky se přestaly hádat a rozběhly se za ním. Otec bručel a matka se smála.

"Měli bychom si ho nechat, Karle," řekla. "Ví, jak se má s dětmi zacházet. Když se začnou hádat, odvede jejich pozornost, je to prosté!"

"Jo, za příplatek je to prosté," láteřil otec. "Víš kolik tenhle vejlet stojí?"

Navždycky si budu pamatovat, že ten chlap se jmenuje Karel a jejich holka Irena a tučňák se představil jako Pupíček, povzdechl si Abakus.

Potřásl hlavou. Zvolnil. Soustřeďoval se na to, co musí udělat v následující fázi. Nepřál si, aby u toho bylo mnoho svědků. V davu asi nebude mnoho lidí s navýšenou pamětí, ovšem není třeba riskovat.

Zastavil se a předstíral, že něco hledá v tašce. Jeho tučňák se taky zastavil a obrátil se k němu.

"Je něco v nepořádku, pane Abakusi?"

Ne, všechno je v pořádku, usmál se v duchu Abakus. Policisté se už na mě jistě soustředili. Pořád se chovám se nestandardně. Kolik kamer se teď na mě asi dívá? Analyzují, co jsem zač. Našli si moje záznamy. Vědí, že jsem soukromý detektiv, specialista na síťové vyšetřování. Pracuje zásadně na síti, zřídka kdy opouští svoji obytnou buňku v Lagrangu. Tohle je jeho první cesta na Lunu. Najala ho občanka Monika Fabianová. Poslední rozhovor s ní před třemi minutami patnácti vteřinami. Slíbil, že pojede hned za ní, doprovodnému robotovi o tom neřekl a předstírá, že s ním směřuje do hotelu Isidor, kde má objednaný pokoj.

Jde to dobře, pomyslel si. Takže se do toho pustíme.

"Nestrkej zobák do mých věcí," řekl ptákovi nevlídně.

Tučňák se řídil svého programu, zaměřeného na dobrou náladu.

Vesele zakvákal.

"Zase fór! Já mám zobák, to je pravda, ovšem lidi to říkají i jeden druhému, že, pane Abakusi? S vámi je taková legrace!"

Tak co, už je ta pravá chvíle?

Konečně zbyl na peróně skoro sám. Poslední skupinky vstupovaly do chodeb vedoucí do haly výdejny zavazadel. Dveře soupravy se tiše zavřely a vlak plynul na gravitačních polštářích do tunelu.

"Prosím, abyste urychlili opuštění prostoru stanice," odkudsi ševelil pohlavně neutrální hlas. "Rádi bychom stanici uklidili a připravili pro příjezd dalšího vlaku! Děkujeme za pochopení a přejeme příjemný pobyt..."

Ano, pustíme se do toho, řekl si Abakus.

Podíval se dolů na kvákajícího umělého tvora a s rozmyslem a nemalým gustem ho nakopl.

Skutečné zvíře by vykviklo.

Tohle byl stroj.

Nevydal ani hlásku.

Náraz ho odhodil o několik metrů. Stroj zamával křídly a dopadl na ploské nohy. Dokázal udržet rovnováhu. Strnul. Jistě ještě v letu se přepnul do nouzového režimu.

Kde jsou policajti?

Abakus zapochyboval, že se na téhle olympiádě opravdu dobře pstaráno o bezpečnost... Ano, tady se může stát cokoliv.

Vteřiny plynuly.

Na co čekáte, chlapci? v duchu položil Abakus otázku neviditelným bezpečákům. Asi jsem vás vyvedl z míry. To je velká chyba, mládenci. Za zdar olympiády bych nedal pětník.

"Stát! Ani hnout!"

Syntetický hlas přicházel odevšud a odnikud.

No konečně, že vám to trvalo! Museli jste přece čekat, že udělám něco super-nestandardního...

Abakus ucítil čpění ozónu. Bezpečnostní systém stanice ho zavalil neviditelnou palbou elektromagnetického šumu. Pak už je spatřil. Byli tři, v černých krunýřích, podobní obrovským broukům roháčům, postupovali koordinovaně, vždy jeden se přesouval a druzí ho zálohovali, Abakuse napadlo, že to jsou tři nohy obrovského neviditelného tvora, trup je někde vysoko, prolíná klenbou stanice, snad je to on, kdo promlouvá příjemnou digitální řečí a přeje příchozím hezké zážitky z olympiády. Krok, sun, krok, černí roháči se blížili, Abakus věděl, co bude následovat, pomalu připažil a nechal tašku plandat na rameni s nadějí, že to policisté nepochopí jako další akt agrese, a čekal, kdy na něho vystřelí jímací blánu a zavinou ho do kokonu.

Konečně se dostali dost blízko, přední brouk roháč vysunul ze spodku krunýře tlustou rouru, vypadalo to, jako by se mu ztopořil veliký pyj, ozvala se rána a Abakus se propadl do neprůhledné mlhy, za její hranicí se to začernalo, jeden z policistů mu udělal do plastiku díru a vrazil dovnitř blankytně modrou dýchací trubici s hygienickým náústkem a Abakus k ní přitiskl rty jako dítě přichylující se k matčinu prsu a sál kyslík páchnoucí kovem a mazivy, ano, tohle mu nevadilo, to byl řádně a systémově definovaný vstup, lepšího přivítání v Alhambře, městě Olympijských her, si nemohl přát. Když si uvědomil, že mu tímhle chtěli ublížit, rozesmál se, až mu trubice vypadla z úst a musel po ní znovu chňapat chtivým, doslova animálním způsobem.

2.

V jistém smyslu byl Abakus potrat.

Vyklonovali ho v nelegální laboratoři na Ganymedu. Zkombinovali materiál pěti lidí, tří žen a dvou mužů. Měl vzniknout homunkulus schopný telepatické telekomunikace. Každou chvíli někde někoho tenhle nesmysl napadne. Parta na Ganymedu netušila o podstatě telepatie vůbec nic a spoléhala na to, že se schopnost jaksi samovolně vyvine.

Zasáhla aktivistická skupina Úderníci života, vypálila laboratoř, postřílela výzkumníky. Úderníci rozmlátili i kontejnery s klonovanými plody, osmasedmdesát jednotek z devětasedmdesáti. Abakus byl v té devětasedmdesáté.

Byl by zahynul. Zachránil ho hasič. Původně chtěl studovat inženýrskou medicínu, propadl elektronickým drogám a nakonec se nechal zformovat na hasiče. Jednotku našel, pochopil k čemu slouží a co obsahuje a dokázal ji udržet v chodu. Agregát i s plodem uvnitř skončil na policii. Kde jinde? Jednotka patřila k ilegální technologii. Nebýt toho, že bylo uvnitř živé dítě, zničili by ji. Jenže uvnitř bylo živé dítě. Tak nechali agregát ve skladišti a doufali, že se něco pokazí a dítě v něm umře.

Dřív než k tomu došlo, stanici přepadli raketýři a spolu s fázovými zbraněmi odnesli i agregát s plodem. Ne kvůli plodu. Kvůli agregátu. Plod nechali uvnitř jenom proto, aby kupec viděl, že stroj funguje. Do smetí toho zmetka vyhodí zákazník. Když kupce našli, plod byl už ve čtvrtém měsíci vývoje. Nevěděli, že ten chlápek se nezajímá ani tolik o agregát, jako o plod uvnitř. Potřeboval lidský materiál, ke kterému se nikdo nebude hlásit. Zabýval se činností, které zákon označoval za ilegální technologii: vývoj umělé dělohy a k tomu potřeboval nefalšovaný lidský genetický materiál. Přestěhoval plod do vaku, který se systémy podpory života vyplňoval tři sekce orbitální stanice obíhající kolem Venuše. Byl to jedenáctý pokus toho druhu. Deset předchozích se nepodařilo. Dvě jedničky přinesly štěstí, plod žil a vyvíjel se.

Po třech měsících došlo na orbitální stanici k těžké dekompresi. Personál stanice zahynul, nikdo se nezachránil. Správa světů rozhodla, že stanici, která, jak se ukázalo, byla postavená na černo, bude zničená posunutím na nižší oběžnou dráhu, aby shořela ve vražedné atmosféře druhé planety Sluneční soustavy. Technici, kteří se o to měli postarat však byli filutové. Přivydělávali si kanibalizováním kosmických těles určených ke skartaci. Do pekla poslali jen motorovou sekci a obytný blok odpojili a prodali na černém trhu. Nevěděli, že v těleso s rozervaným bokem je syntetická matka, která připravuje k porodu dítě.

Blok koupil hoteliér, který bez povolení rozšiřoval své ubytovací zařízení. Na takovou práci měl specialisty. Ti se s ničím nepárali. Umělou dělohu našli. Nelámali si hlavu s otázkou, co asi je uvnitř, konec konců, co by tam mohlo být? Od dekomprese uplynuly přece čtyři měsíce, tak dlouho to trvalo, než úřady rozhodly o zničení stanice a než filutové našli kupce. Těleso hermetizovali, naplnili kyslíkem a pustili se do paraorganické hmoty desintegrátorem, který se podobal klasickému plamenometu jako je jeden čert podobá druhému čertovi. Paraorganika zmizela, zůstala jen organika: dítě, sedmiměsíční plod. Byl to už pěkný macík, umělá děloha ho jak se patří vykrmila, a nejen to, udělala s ním i jiné kousky, v gravitaci jedna gé vážil tři kila dvacet, měl už všechno co človíček potřebuje k životu, na porod reagoval tak, jak dítě reagovat má, začal vřeštět a když se užaslí specialisti přiblížili, počural jim boty. Řekli o tom šéfovi. Ten se rozčílil a nařídil jim, aby hodili dítě do odpadků. Jenže oni byli specialisti na černé kosmické stavby a ne na vraždy, a svěřili dítě pokojské a ta byla specialistkou na jiný obor: neregistrované dítě prodala do otroctví. To se Abakus ještě nejmenoval Abakus. Byl prostě zboží.

3.

"Jmenujete se Abakus, trvalé bydiště Lagrang 2, buňka KX6-12-BA3, narozen 24. dubna 2176, svobodný bez závazků, licencovaný vyšetřovatel-informatik..."

"Ano, pane poručíku."

"Proč jste přijel do Alhambry?"

"Jako všichni ostatní, pane poručíku. Chci vidět Olympijské hry."

"Dostal jste instrukce o chování návštěvníka Olympijských her?"

"Jako všichni ostatní, pane poručíku."

"Proč se tedy nechováte jako ostatní?"

"Nepřeju si, aby mě obtěžoval nějaký robot."

"Víte dobře, že kybopingvíni patří k bezpečnostním opatřením."

"Jdou mi na nervy, pane poručíku."

"Mám na starosti bezpečnost návštěvníků na nádraží pneumatické dráhy. Cestující jsou informováni, jak se mají chovat. Všichni se tak chovají. Jen několik výjimek to nedělá. Vy jste jedna z nich, pane Abakusi!"

"Výjimky najdete všude, pane poručíku."

"Jste licencovaný vyšetřovatel-informatik. Víte dobře, jak fungují bezpečnostní opatření."

"Vím, pane poručíku."

"Proč se podle toho nechováte?"

"Udělalo se mi nevolno, pane poručíku, když mě ten váš robot začal obtěžovat."

"Mám tu váš zdravotní profil. Jste mimořádně zdatný po všech stránkách. Fyzická kondice dokonalá. Mohl byste se olympiády zúčastnit jako borec a ne jako divák, Abakusi! Po psychické stránce jste vysoko nad průměrem. Váš profil nevykazuje žádné anomálie."

"To rád slyším, pane poručíku."

"Jak to, že se vám udělalo nevolno?"

"Nevím, pane poručíku. Nesnáším dav, to je všechno.A když se na mě přilepil ten váš kybopingvín, něco se ve mě hnulo, pane poručíku. To je všechno."

"Zamýšlíte zde spáchat nezákonný čin?"

"Rozhodně ne, pane poručíku. Jsem licencovaný vyšetřovatel, jak dobře víte."

"Zamýšlíte spáchat při Olympijských hrách akt terorismu?"

"Na tu otázku jsem už odpověděl."

"Neodpověděl!"

"Dobrá, pane poručíku. Nezamýšlím Olympijských hrách spáchat akt terorismu."

"Jste členem aktivistické organizace, hnutí, spolku, nátlakové skupiny?"

"Nejsem, pane poručíku."

"Proč mi pořád, krucinál, říkáte pane poručíku?"

"Protože jste pan poručík, pane poručíku."

4.

Jméno Abakus dal dítěti Čaroděj, muž který stál v hierarchii Stáze jaksi mimo. Nepatřil k Vévodově dvoru, nestál mezi Rytíři a už vůbec nebyl Pěšák. Byl to prostě Čaroděj, důvěrně o něm mluvili jako o Starém. Abakus si na něho pamatoval od prvního okamžiku, kdy ho spatřil. Jeho fenomenální paměť zaznamenávala všechny vjemy od okamžiku, kdy plasmový plamenomet spálil umělou dělohu kolem něho a on se zrodil v plamenech jako Salamandr.

I teď by si Abakus dokázal vybavit obličej, který se nad ním vynořil ze tmy. Byla to první skutečně lidská tvář, jakou spatřil - až dosud viděl obličeje zakryté přilbami, rouškami a maskami. První týdny prožil mezi škraboškami. Teprve mnohem později si uvědomil, že právě to určilo jeho život. Montážníci, kteří spálili plasmou jeho dělohu, byli samozřejmě ve skafandrech, jejich šéf nosil masku, a pokojská, která ho prodala Stázi, se nehnula bez hygienické škrabošky.

Abakus, tehdy ještě beze jména, si tvář pozorně prohlížel. Takovou masku ještě nespatřil. Okrouhlá, růžolící, mezi vráskami mhouraly modré oči, nahoře bílé vlasy. Kolik na ní bylo zajímavých podrobností! Tehdy si nedovedl klást otázky. Neuměl se tedy zeptat, co asi je za maskou, ať už skutečnou nebo zdánlivou. Pojem skutečnosti nebo neskutečnosti měl pro něho jen jeden nevyjádřitelný význam. Skutečný byl on, jeho hlad a žízeň, jeho potřeba spánku a vyměšování, jeho bezdůvodné úzkosti, na něž reragoval pláčem. Vše ostatní, stíny a tvary, nesly stejný díl neskutečnosti. Nebyly součástí jeho samého a proto nebyly ničím. Projektoval do nich svoje stavy uspokojenosti nebo úzkosti, častěji úzkosti.

Maska, která nebyla - aniž to tušil - maskou se nabízela jeho očím a on byl na pochybách, jaký stav sebe sama má do í promítnout. V tom se maska-tvář pohnula.

Chlapeček se polekal.

To se ještě nikdy nestalo. Masky se nehýbají.

Maska-tvář pohnula ústy.

Později si v duchu Abakus ten pohyb tisíckrát v duchu zopakoval. To už věděl, že to byl úsměv.

Něco uvnitř jeho bytosti způsobilo, že na úsměv nezareagal pláčem. Kdyby to byl udělal, zaplašil by úsměv, tvář by asi zmizela a jeho život, jak si mnohem později uvědomil, by šel jinudy.

To něco se postaralo o to, aby se na jeho tváři, té jediné skutečné v celém vesmíru objevil odraz toho, co bylo nad ním.

Odpověděl na úsměv úsměvem.

"Směje se," poznamenal Starý.

Stejně dobře jako zrakové vjemy si Abakus pamatoval i slova a všechny ostatní zvuky.

"Jakpak se asi jmenuje?" ptal se Starý. Odpovídala mu tma.

"Nijak, Starý. Nemá žádné jméno."

"Tak mu nějaké dáme. Proč by se neměl jmenovat, dejme tomu, Abakus?"

"Co je to za jméno, Abakus?"

"Je to Abakusovo jméno," odpověděl Starý a usmál se, jako by si vzpomněl na něco, co nemohl nikdo jiný pochopit.

Tak se stalo, že dítě dostalo jméno Abakus. Od té chvíle bylo jméno Abakus Abakusovo jméno a nikoho nikdy nenapadlo se ptát, proč se Abakus jmenuje právě Abakus.

Jen Abakuse samotného, ale až mnohem později.

5.

Poručík přecházel s rukama složenýma za zády po místnosti. Abakus ho sledoval očima. Policista míjel psací stůl zavalený přinejmenším osmi skríny oráklu. Chodil sem a tam, jako by to byl důstojník, kráčející kolem nastoupení jednotky. Občas se zastavil před tri-di plakátem olympijských her. Pochodeň, z něhož šlehaly místo plamenu ocasy komet. Originální logo!

Měl na sobě tmavomodrý stejnokroj se znakem Alhambry na levém rukávu. Jmenovku na náprsní kapse měl vypnutou. Bylo to proti předpisům. Tohle policisté často dělali. Občan si mohl stěžovat, stížnost by se nakonec dostala k jinému policistovi s vypnutou jmenovkou.

Jmenoval se Leonard Orgman. Obyčejné oči by nedokázaly přečíst pozůstatek liter, vypálených do vypnuté jmenovky. Ovšem Abakus měl neobyčejně bystré oči. Takže Leonard Orgman, velitel sekce obranného zpravodajství. Byl by překvapený, co všechno o něm Abakus ví. Mladý muž se dobře připravil na svůj úkol v Alhambře!

Poručík přecházel po místnosti, občas se podíval na skríny oráklu.

Abakus ho pobaveně sledoval. Moc toho člověka nechápal. Věděl přece, s kým má tu čest. Jak to, že nepochopil, jakou hru s ním vyslýchaný hraje? Že ho svým "ano, pane poručíku, ne pane poručíku" testuje? Měl o Orgmanovi vyšší mínění. Ovšem, Abakus vždycky dbal na to, aby za sebou náležitě zametal stopy a aby o něm nikdy nebyly žádné záznamy jako o supervýkonném infonautovi.

Nakonec se poručík otočil k Abakusovi.

"Vy mi lžete, Abakusi," řekl. "Nepřijel jste na olympijské hry jako každý jiný. Jste tu služebně."

Byl to konvenčně hezký chlapík, s tváří podle katalogu. Nicméně v něm bylo něco zvláštního, dokonce sympatického. Byla to součást jeho převleku. Chtěl budit dojem chlapíka, který se dostal do policejní služby omylem, nalákali ho sem nějakým důmyslným kanadským vtipem a on zůstal, jen aby nezkazil legraci.

Měl příjemné hnědé oči.

Ve skutečnosti to byl nelítostný, zcela chladně a vždycky cíleně uvažující člověk.

Alhambra byla bohatý habitat a dokázala zaplatit správné lidi na správném místě. Obranné zpravodajství, tím spíš že v době olympijských her, by nesvěřila chlápkovi jehož příjemně hnědé oči by byly jeho hlavní přednost.

Abakus s do nich díval. Lidské oči se špatně dešifrovaly. Na duhovkách neběhala žádná písmena. Četl si tedy v záznamech, jaké o Orgamovi měl. V podsvětí mu říkali Lovec. Měli mu říkat Neomylný lovec, nikdy mu žádná kořist neunikla. Jak to dopadne tentokrát?

Uvidíme.

Sehrál vzdychnutí.

"Samozřejmě, pane poručíku. Je to tak. Nechtěl jsem to vybalit hned, to je jasný... Najala si mě slečna Monika Fabianová jako svého tělesného strážce. Mám licenci a smím působit ve všech habitatech Luny." Věděl, že i tuhle informaci měl poručík na displeji. Četl to v odlesku na zdi. "Ostatně, ani chvilku jsem nelhal," dodal s úsměvem prosťáčka, "opravdu tu nechci spáchat atentát."

"Jste vyšetřovatel - informatik," opakoval policista zadumaně. "Proč jste přijel do Alhambry - osobně? Proč právě vy máte dělat tělesného strážce?"

Abakus ho mohl upozornit na to, že se před dvanácti vteřinami na čtvrtém displeji mihlo osvědčení o úspěšném splnění podmínek k titulu čtvrtého danu karate školy šotó-kan. Jenže poručík neměl navýšenou inteligenci. Prostě mu to uniklo. Jemu, veliteli sekce obranného zpravodajství. Hmm... že by Lovec nebyl neomylný?

"Zločiny dnes dělají blázni a exhibicionisté. Takový člověk jde a zabije... jen proto, aby se na dvě minuty dostal do plastivize."

"O tom mi vyprávějte," podotkl poručík sarkasticky.

"Jenže pak jsou tu jiné zločiny. Podvody. Vydírání. Krádeže dat. Manipulace informací. To všechno se děje v síti. Tam jste vy a ti vaši hoši v brnění krátcí. No a to je zase moje doména. Já se ale vyznám i v jiných věcech, nejen v informatice. Někdy se nechávám najímat i na ruční práci, jestli mi rozumíte. I na ni mám licenci. Mám, abych tak řekl, dvě odbornosti."

Abakus hrál s poručíkem hru na schovávanou. Předstíral, že si o něm myslí, že je řadový pořádkový policista. Ten, který má na starosti incidenty na nádraží.

"Chápu," řekl poručík. "Konec konců, vidím, jakou máte licenci."

Dal najevo, co stačil vyčíst z displejí oráklu za tu dobu, co si spolu povídali. Prozrazoval současně, co vyčíst nestačil.

Abakus se zřídka stýkal s lidmi tváří v tvář a když se to přihodilo, cítil spíš rozpaky než převahu.

Měl absolutní vnímavost. Absolutní paměť. Dokázal zachytit a uspořádat informaci rozptýlenou po místnosti. Z místa kde seděl neviděl přímo na displeje, a normální člověk by vnímal jen nezřetelnou záři a odlesky na stěnách krytých hygienickým nátěrem. Ne tak Abakus. Dovedl záři dešifrovat, uměl odlesky číst. Věděl všechno, co poručík. Věděl toho víc, protože si pamatoval všechno, co přečetl.

"Dobře," řekl Abakus. "To by vysvětlovalo, proč jsem tady. Teď asi chcete vědět, proč jsem na nádraží ztropil tu scénku. Proč jsem nakopl průvodcovského robota."

"Konečně se dostáváme k jádru věci," řekl policista. Usmál se. "A děkuju vám, že jste přestal s tou šaškárnou."

Abakus dobře věděl, jakou šaškárnu má policista na mysli.

"Jakou šaškárnou?" zeptal se.

"Jakou šaškárnou... pane poručíku," napodobil ho policista.

"Myslím, že by se člověk měl pokusit se pobavit i na policejní stanici."

"A já si myslím, že jste slušný člověk, Abakusi a já vám můžu být užitečný. Proto jsem tady."

Poručík měl na obličeji výraz zdvořilé pozornosti. Přesunul se za psací stůl a podíval se na skrín, na kterém běžely analýzy právě pronesených klíčových slov.

"Můj úkol a scénka na nádraží spolu souvisejí. Řekl jsem vám, že si mě najala herečka Monika Fabianová jako osobního strážce. Je přesvědčená, že by jí někdo mohl ublížit. Využít nějakých nepokojů při olympiádě..."

"Nebudou žádné nepokoje!"

"To já vím," usmál se Abakus, "vy to taky víte. Jenomže pošetilá a zklamaná a hodně hysterická herečka si to nechce připustit. Bojí se stínů. Věří, že se proti ní spikli, všichni bez výjimky, a do spiknutí zatáhli i vás. Telefonoval jsem s ní ještě na nádraží. Je vyděšená. Ano, hysterická. Podezírá každého ze spiknutí, i vás."

"Mě?" zavrtěl hlavou poručík Orgman pobaveně.

"Celou policii."

"Chápu. Takže žádná spolupráce s policií. Spoléhá se na soukromé očko."

"Přesně tak. Jenže Monika je naivní. Neví, že můj úkol je zhola nemožný bez spolupráce s vámi. Jako její osobní strážce musím s vámi být v kontaktu. Musím se s vámi koordinovat."

Poručík dal hlavu trochu na stranu.

"K tomu by stačilo málo, Abakusi. "Vy, informatik, nevíte, jak se spojit s policií?"

"Vím," řekl Abakus. "Jenže ještě něco vím."

"Nuže?"

"Monika nenajala jenom mě."

"Jste dva?"

"Možná tři další očka, možná pět, nevím jak daleko jde její paranoia."

"Co je to za lidi? Informatici?" ptal se Orgman.

Abakus pokrčil rameny.

"Věřím, že to zjistíte vy. Určitě jsem byl pod něčím dohledem. Kdybych šel na policejní stanici, odbyli by mě tam. Co bych jim měl říct? Že jsem soukromý strážce a že chci spolupracovat - s kým? Nikdy bych se k vám nedostal. Nepřijal by mě žádný policejní důstojník, nanejvýš bych jednal s netrpělivými řadovými strážníky. To je ten důvod, proč jsem se zachoval nestandardně. Nechal jsem se sebrat na nádraží, to byla nejkratší cesta k vám. S totálním informatickým stíněním. Vy jste mě odrušili tak dokonale, že mi to div nevyrvalo mozek z hlavy."

"Nenecháváme nic náhodě," ušklíbl se poručík. "Kdyby se mělo něco semlít, vrchní šéf Heihačiró z nás stáhne kůži zaživa."

"Správně. Máme v zásadě stejný zájem, jenomže můj je trochu zúžený: nic se nesmí semlít kolem Moniky Fabianové. Takže vám navrhuju spolupráci."

"Jak si ji představujete?"

"Budu vás informovat o všem, co udělám. Můžete mě v plném rozsahu krýt. Nechci za to moc. Jenom si přeju, aby se mi nic nepletlo pod nohy."

"Žádný kybopingvín, předpokládám."

"Ten už vůbec ne! Kybopingvíny si rezervujte pro návštěvnické rodinky s holčičkami."

"Vy předpokládáte, že si s vámi plácnu? Co by z toho měl policejní sbor za výhodu?"

Abakus se usmál.

"Monika Fabianová je známá osobnost. Ve své hysterii by mohla udělat něco - nepatřičného. Já se o ni postarám. Samozřejmě nevěřím, že jí něco hrozí. Jenže ona by mohla ohrozit sebe svou ztřeštěností. Takže naše zájmy jsou totožné. Dozorujte si mě, jak chcete. Já jenom nechci, aby se mi něco pletlo pod nohy, to je všechno. A já věnuju Monice Fabianovou větší péči, než byste jí mohli z nedostatku času věnovat vy. Ručím vám za to, že bude se mnou sedět doma a koukat v plastivizi na volné lety v nulovém gé. Tomu říkám dělba úkolů a spolupráce."

"Hmmm..." řekl poručík zadumaně. "Já mám lepší řešení."

"Jaké?"

"Nechte se překvapit."

Obrátil se Abakusovi zády, přešel k pracovnímu stolu, aktivoval interkom a dal rozkaz službě, aby se dostavili tři ozbrojení muži.

Vystupují ve třech, pomyslel si Abakus.

Jako svatá trojice.

6.

Pod dohledem Starého vyrůstal Abakus v prvních létech života. Pamatoval si na každý den a na každou hodinu dne i každou minutu každé hodiny, kterou s ním strávil.

Ve třech letech dovedl číst, v pěti měl dost znalostí na to, aby se mohl pustit samostatně do plavby po sítích a stal se nejmladším infonautem. Starý měl z jeho pokroků radost, ovšem neskrýval ani svoje starosti.

"Nesmíš nikomu věřit, Abakusi. Nikomu na světě."

"Ano tobě, Starý?"

"Nikomu. I já tě zklamu."

"Jak to?"

"Umřu."

"Tomu nevěřím."

Starý se smál.

"Správně si počínáš! Nikomu nevěř!"

Chlapec se hněval.

"Tak to nemyslím, Starý! Mám tě rád. Věřím ti, jenom tomu jednomu ošklivému nevěřím. Ty přece neumřeš."

Později se Abakus měl dozvědět, do jaké míry měl Starý pravdu.

Obelhával ho celou dobu, kdy ho vychovával jako infonauta, plavce po sítích. Dokud s ním probíral techniku plavby, provázel ho po datových mapách, upozorňoval na úskalí a mělčiny, a že jich byly doslova miliony, mluvil pravdu.

Jen jedno podstatné mu zamlčel, a zamlčení podstaty je ta nejhorší lež.

Neřekl mu, že ho vychovává pro službu ve Stázi.

Ovšem v tom mu nelhal, když ho upozornil na blížící se smrt.

Když se chlapec vrátil ze čtvrté samostatné plavby, na níž bezpečně proplul kolem skalisek, na kterých tolik infonautů Stáze ztroskotalo, a vrátil se s nevídanou kořistí kradených dat, osud Starého se naplnil, přesně tak, jak Starý předpokládal.

Přišli zabíječi a zlikvidovali ho.

Už nemohl chlapci nic dát, jenom vzít.

To nemohla Stáze potřebovat.

Chtěla mít Abakuse celého pro sebe, bez výhrady.

A tak se taky stalo.

Bylo mu necelých šest let.

7.

Ozbrojenci v temných krunýřích vešli do místnosti.

"Znám takové lidi, jako jste vy, Abakusi," řekl poručík Orgman. "Myslíte si, že jste chytří až na půdu a že si každého omotáte kolem prstu. Žvaníte o společných zájmech a o spolupráci. Že nám budete udržovat klid."

Abakus se mu díval do očí. Mlčel. Věděl, že tím ho vyvede z míry a o to snadněji si ho omotá kolem prstu, pokud toho bylo vůbec třeba. Situace se vyvíjela velice dobře, líp než čekal.

"Alhambra zahajuje pozítří Olympijské hry. A vy, chytrolíne, si myslíte, že budete všude šmejdit a slídit a rušit bezpečnostní opatření? Jenže vy jste už jednu výtržnost udělal, a já kašlu na to, jaké jste měl k tomu důvody. Pěkně jste si to vymyslel, chytře. Jste přece informatik. Chlapík tak chytrý, až dočista zblbnul, tak to vidím já. Kdyby byla normální doba, posadil bych vás na vlak a poslal tam, odkud jste přišel."

Abakus mlčel a pozoroval, jak se poručíkovi lesknou oči. Stoupal mu adrenalin do hlavy.

"Jenže není normální doba. Zahajujeme O-lym-pij-ské hry a v Alhambře se svévolně ani myš neuprdne! Já vás nebudu vyhazovat dveřmi, abyste mi sem lezl oknem a zase nám tu kopal do robotů. Takže, milý pane Abakusi, já vás nechám rovnou zavřít. Nebudete se v base nudit. Je vás tam patnáct set výtržníků a rváčů a bláznů a exhibicionistů - takových lidí, o kterých jste mluvil."

"To je protiprávní," řekl Abakus klidně. "Jsem občan Lagrangu dvojky. Nesmíte mě zavřít. Žádám o spojení se zastupitelskou kanceláří. Budu si na vás stěžovat."

"Klidně si stěžujte, po olympiádě. Potom klidně oznamte třeba svému prefektovi, že vás Leonard Orgman poslal svévolně do vězení." Zasmál se. "Náš pan Macudaira Heihačiró dojednal se všemi prefekty a guvernéry Světů, že po dobu Olympiády bude v Alhambře platit zvláštní režim. Do vězení půjde každý, o kom si jen pomyslíme, že tam patří. Vy jste jeden z nich. Odveďte ho," pokynul ozbrojeným mužům. "Normální příjem, nechte ho přes noc na osmičce a ráno ho pošlete do Lázní, ať se o něho pan Nice postará."

Popadli Abakuse za paže.

Obrátil k Orgmanovi hlavu.

"Jedno nechápu," řekl tiše.

"Copak?"

"Že jste se nebál se mnou mluvit," řekl Abakus s úsměvem a bez odporu se nechal odvést.