(Skutečný dopis skutečnému autorovi skutečné povídky)

Dobrý den.

V takových případech říkávám, že posuzovat povídky by měl výhradně ten, v jehož moci je vydat je nebo nevydat je, protože na jeho názoru záleží a ne na názoru někoho kdo si jenom kecá do lebedy. Což je v daném případě moje pozice. Ty vaše povídky mají nápad a celkem obratně zacházíte se slovem, jenže nemáte ponětí, jak se s povídkou zachází, jak se staví. Vy máte nápad a teď ho postupně odkrýváte, až je odkrytý a od čtenáře se čeká radostný úžas.

Povídka samozřejmě potřebuje nápad. Dejme tomu, nápad je, že staří lidé dožívají ve virtuálním světě a děti tatínka vypnou. Vy jste to postavil tak, že máte paralelu virtuálního světa a pak toho, co se děje ve špitálu. Pak to všechno běží až do vypnutí.

Podstatou povídky je rozdělení motivu do figur tak, aby figury šly dějově proti sobě a realizovaly svoje chtění, svoji vůli. Málokdy to funguje dobře, když těch postav je málo, třeba když jsou dvě. Ideální pro kratičkou povídku (jaké píšete vy) jsou tři postavy, v delších povídkách pět, sedm postav, to už je docela dost. Postavy, které tam nic nedělají a nic nechtějí jsou zbytečné.

Další zásada je, že v povídce musí být už v prvním odstavci jasno, o co jde. Takže dejme tomu - pan Ptáček šoupnul svého 78letého otce do skartace. Jenže pan doktor Machatý byl po opici a špatně starého pana Ptáčka uspal.

No a teď by se rozvíjel děj mezi starým a mladým Ptáčkem a doktorem Machatým. Čtenář je zvědav, co se z toho vyvrbí, jestli Machatý starého pána pošle pořádně do limbu, jestli se starým pán ubrání skartaci, jestli si to mladej nerozmyslí atd. těch variant tam máte spoustu.