Jedni obdivují jeho vizionářské schopnosti, jiní tvrdí, že psal brak. Jeho romány se vydávají dodnes, i když zemřel před rovnou stovkou let. Čtenářů však rok co rok ubývá. Fantasta Verne by pravděpodobně nebyl příliš překvapen. Svou literární budoucnost si totiž víceméně předpověděl.

Pierre Jules Hetzel, významný nakladatel a autor knih pro děti, nevěřil svým očím, když roku 1864 listoval rukopisem s názvem Paříž ve 20. století. Ještě jednou se přesvědčil, zda se nepřehlédl - ne, autorem je skutečně Jules Verne. Ten Verne, kterému před rokem vydal Pět neděl v balónu a způsobil tak malou literární senzaci, tentýž muž, s nímž uzavřel velkorysou smlouvu na dvacet let dopředu: dva romány ročně a honorář 20 000 franků. Jak mu tenkrát děkoval. Za madame Honorinu i za své tři nezaopatřené děti. A teď mu pošle tohle! Ne, to rozhodně nevydá, to by bylo čiré bláznovství!

"Hetzel rukopis skutečně nevydal," říká spisovatel Ondřej Neff, přední znalec Vernova díla, "odmítl ho jako úplnou hloupost a Vernovi vysvětlil, že by mu něco takového zničilo kariéru. A možná měl pravdu, možná by tenhle fantastický román, který se zcela vymyká ostatní Vernově tvorbě, tehdy skutečně nikdo nepochopil." Sto třicet let ležel rukopis v prachu části pozůstalosti, kterou potomci spisovatele neprodali archivu města Nantes. Když v roce 1994 Paříž ve 20. století konečně vyšla, už sice nešokovala - budoucnost se ukázala být daleko temnější, než si Verne dokázal představit - ale přesto udivila. Sarkastická vize neosobního industrializovaného světa je dokonalá. A to se autor dostal jen do roku 1960. Kdo ví, co všechno bychom si ještě přečetli, kdyby Hetzel nezasáhl a kdyby se na jeho doporučení napříště Verne "nedržel při zemi."

Černá ovce
Stejně jako o mnoho let později Hetzel, mračil se i spořádaný právník z města Nantes, Pierre Verne, když dočetl dopis od svého nejstaršího syna Julese. Oznamoval mu v něm, že v Paříži zdárně dokončil studia práv, nicméně že ani v nejbujnějších snech neuvažuje o tom, že by se tímto nudným povoláním kdy živil. Stane se spisovatelem a na živobytí si zatím bude vydělávat psaním divadelních her. V závěru vyčerpávajícího dopisu prosil otce o odpuštění. Otec se zachoval velkoryse: spolkl zklamání a přestal na synovu pařížskou adresu posílat peníze. Alexander Dumas, pro jehož divadlo Verne pracoval, ho platil víc než mizerně, takže milému adeptu literárního umění nezbylo, než se pokorně vrátit do advokátní kanceláře. K tomu, aby se živil jako právník, se ovšem nesnížil. Vypomáhal jako písař. A ve volném čase vysedával po knihovnách. Četl vše, co se týkalo fyziky, chemie, geografie a především techniky. Novinky pak po večerech probíral s přáteli v klubu s názvem Jedenáctka bez žen. Tady se cítil uvolněně, nemusel se stydět za své postižení. Pravděpodobně v důsledku urputných migrén totiž už v pětadvaceti ochrnul na polovinu obličeje. Není divu, že společnost žen příliš nevyhledával. V klubu se seznámil s nadšeným aviatikem a fotografem Felixem Tournachonem, který proslul pod pseudonymem Nadar. "Nadar si někdy v šedesátých letech 19. století usmyslel, že balónem doletí až do Afriky, ale spadl hned za Paříží. Verne se letu neúčastnil, nicméně pomáhal s organizováním expedice," říká Ondřej Neff. Všechny poznatky, které při spolupráci s Nadarem získal, využil ve svém prvním románu Pět neděl v balónu. Kniha se během několika měsíců stala bestsellerem. Ze svého pařížského pobytu si ji jako literární kuriozitu přivezl do Prahy i Jan Neruda. A možná si ji v Nantes přečetl i papá Verne. Jeho nezdárný syn Jules byl rázem slavný a - což bylo též podstatné - nemusel škudlit každý sou. Zvlášť když zapomněl na své staromládenecké proklamace a přece jen se oženil. Jeho vyvolená, Honorina Hébé Morelová, byla vdova se dvěma dětmi, ke kterým brzy přibyl Michel, jediné Vernovo dítě.

Žádné blázniviny
Nikdy se nezpronevěřil smlouvě, kterou s Hetzlem uzavřel. Každý rok naplnil "povinné" penzum stránek a čtenáři je zhltli na posezení. Nakladatel i spisovatel si mohli mnout ruce. Nikoli paní Vernová. Možná na manželovo psaní žárlila, možná se jí zdálo, že se kvůli němu nevěnuje rodině tak, jak by si představovala. Že v jejich manželství ale něco neklapalo, se ukázalo překvapivě po té, co se její muž stal obětí atentátu. Před domem ho postřelil bláznivý synovec. Tím, kdo začal pečovat o nadosmrti fyzicky poznamenaného spisovatele, nebyla madame Honorina, ale syn Michel, který dosud žil velmi bohémsky a s rodinou se příliš nestýkal. Jeho sblížení s otcem mělo nečekaný dopad.

Možná za to mohl Hetzel, možná doba, naturel, možná se podepsala i studia práv, ale pokud se fantastiky týče, byl Jules Verne ve svých románech velmi střízlivý.

"Verne je v jistém smyslu oběť určité fámy," říká Ondřej Neff, "zcela nepochybně je zakladatelem žánru sci-fi, ale ve stěžejních románech vycházel z technických vymožeností své doby a jenom je domýšlel a zasazoval do dramatických souvislostí. Balóny, ponorky, to všechno existovalo. Když v 90. letech přišel H.G. Wells se strojem času, Verne se rozzlobil, označil Wellse za nezodpovědného floutka, který mate mladou generaci. Ukažte mi stroj času! křičel prý. Je to paradoxní a ironické, že tomuto střízlivému muži je dodnes přisuzována schopnost obrovského prozření." Verne sázel na motory a elektřinu. Bez ní by nefungovaly ani ponorky, ani rychlé čluny, ani letadla. Elektřina byla tím, co ho tolik proslavilo. Fantastických prvků by se v jeho díle našlo minimum.

"Po atentátu se ale všechno změnilo. Verne ochrnul a nemohl psát, a proto začal diktovat Michelovi," vysvětluje Ondřej Neff. "Fantastické prvky, které se v knihách z 90. let začaly objevovat, jsou Michelovým přínosem. Syn porušil zásadu starého pána držet se reality. Dal do románů akci."

Po otcově smrti dokonce přepsal román Honba za meteorem a jeho verze je mnohem dramatičtější a dynamičtější. Když bratři Meliésové vynalezli kinematograf, okamžitě pochopil, jaké netušené tvůrčí možnosti se před ním otevírají. Neváhal a spoustu verneovek okamžitě zfilmoval. A možná intuitivně tušil, že právě film se může stát tím, co bude přitahovat pozornost dalších generací k dobrodružstvím, která si vysnil jeho otec.

Paříž v 21. století
"Chtěl bych sebrané spisy Victora Huga," řekl Michel.
Zaměstnanec knihkupectví doširoka otevřel oči.
"Victor Hugo?" řekl. "Čím je znám?"
"Je to jeden z největších básníků 19. století, snad vůbec největší," odpověděl mladý muž s ruměncem.
"Znáte ho?" zeptal se úředník druhého úředníka, šéfa Oddělení pátrání.
"V životě jsem o něm neslyšel," odpověděl tázaný. "Jste si jist jménem?"
Takhle nějak si Jules Verne v románu Paříž 20. století představoval úroveň vzdělanosti, jaké dosáhnou lidé v roce 1960. Hugo, Balzac, de Musset - jejich jména se stanou prázdnými pojmy zapadlými v bezedné, temné jámě minulosti. Kdo ví, nakolik mezi ně počítal sebe.

"Literatura 19. století se dnes skutečně čte minimálně," říká Hana Nosková, která na gymnáziu v Čelákovicích vyučuje literaturu. "A to se bohužel týká i Verna. Jeho knihy připadají studentům rozvleklé, pomalé, bez akce." "Ve verneovkách se toho opravdu moc neděje. Co dělají v ponorce? Pozorují mlže…" souhlasí Ondřej Neff. "Když jsem některé romány adaptoval pro rozhlas, musel jsem si akci vymyslet."

"Dnešní mladá generace už nemá k dobrodružné literatuře takový vztah jako dřív," říká Radomír Suchánek z brněnského nakladatelství Návrat, jež systematicky vydává Vernovo dílo, "verneovky kupují především lidé, kterým je čtyřicet a víc. Z nostalgie. A potom sběratelé. Mládež chce něco akčnějšího."

Jednadvacáté století prostě touží po matrixu, a Verne, jak to vypadá, není online.

Vynálezy, které se vyskytují v románech Julese Verna (podle knihy Ondřeje Neffa Jules Verne a jeho svět, která vychází v nakladatelství Mladá fronta)

balón Viktoria (Pět neděl v balónu) - zajímavé i z hlediska geografického, jsou popsány dosud neznámé oblasti Afriky

Kolumbiada (Ze Země na Měsíc) - dělo k vypálení měsíční střely - vycházel ze skutečné konstrukce děla Američana Rodmana

měsíční střela (Ze Země na Měsíc) - měla na Měsíci přistát po 97 hodinách letu. Let Apolla 11 trval 103 hodin

skafandr (20 000 mil pod mořem)

Nautilus (Tajuplný ostrov) - ponorka na elektrický pohon, se šroubem poháněným elektromagnetem, řídil ji kapitán Nemo

France Ville (Ocelové město) - postavené ze speciálních dutých cihel Koal City (Černá Indie) - město vybudované v jeskyni, spojeno se světem 15 km dlouhým tunelem - jeho srdcem je elektrárna

parní slon (Zemí šelem) - silniční lokomotiva s pohonem parního stroje

Elektrika (Matyáš Sandorf, nový hrabě Monte Christo) - elektrický ocelový torpédový člun

Go Ahead (Robur Dobyvatel) - vzducholoď na elektrický pohon

Albatros (Robur Dobyvatel) - létající stroj těžší než vzduch, připomínal loď

dělo umístěné pod Kilimandžárem (Zmatek nad zmatek) - výstřel měl posunout zemskou osu, čímž se rozpustí ledovce a odkryje se nerostné bohatství

elektrické lodice (Plovoucí ostrov) - k rybolovu i zábavným výletům

Standard-Island (Plovoucí ostrov) - plovoucí těleso složené z 270 tisíc kesonů, na nich paláce obklopené zahradami, elektrické tramvaje - pohon zabezpečovaly 2 elektrárny

bleskomet (Vynález zkázy) - válečný stroj bez bližšího popisu, jehož součástí byla výbušnina

sword (Vynález zkázy) - ponorka

sfinga s obří magnetickou silou (Ledová sfinga)

Postrach (Pán světa) - nejuniverzálnější dopravní prostředek: auto, letadlo, loď, ponorka

přitahovací a odpuzovací stroj (Honba za meteorem) - stroj k přitáhnutí zlatého meteoru)

počítač (Paříž ve 20. století) - jakési piano s obrazovkou - poprvé se objevuje ve Věčném Adamovi, zde vylepšená verze

kykloskop (Podivuhodná dobrodružství výpravy Barcasovy) - optický přístroj k dálkovému pozorování

letadlo (Podivuhodná dobrodružství výpravy Barcasovy) - podobalo se volavce a stálo na jedné noze, přistávalo a startovalo na lyžích

vosa (Podivuhodná dobrodružství…) - bezpilotní létající stroj s náloží plynových bomb