Už před mnoha lety mě překvapil Josef Nesvadba, když začal hovořit o potřebě utopie. Někdo by měl napsat utopii dnešní doby, říkal mi. Zeptal jsem se ho, proč ji nenapíše sám, když cítí tak nutkavou utopickou potřebu. Na otázky tohoto druhu se těžko odpovídá a jaksi ani Josef nenašel vhodnou odpověď. Což mu nebránilo v tom, aby se k otázce utopie příležitostně vracel.

Byl to člověk, kterému stálo za to naslouchat a o jeho názorech přemýšlet. Samozřejmě nevím, co tím myslel a jakou představu pro utopii měl a proč utopii jako literární projev prosazoval. Nicméně mě jaksi nakazil a už dlouho o utopii přemýšlím. Ba dokonce jsem se pokusil do tohoto žánru zabrousit - aniž si toho kdo všiml. Což není stížnost na čtenáře ani na vlastní nedostatečnost, je to prostě fakt. Jakési budování utopie jsem předvedl na stránkách Ikarie v ročníku 2005, kdy jsem si připravoval seriálem o kolonizaci Měsíce materiály pro román Rock mého života. No a sám Rock mého života některé prvky, které pokládám za utopické obsahuje.

Co to je utopie víme všichni. Princip sám vymyslel anglický učenec, státník a nakonec odsouzenec na smrt Thomas More - 1478 - 1535 v díle nazvaném Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná jako zábavná o nejlepším stavu státu o novém ostrově Utopii. Podle jeho příkladu vzniklo mnoho děl založených na principu vize "nejlepšího stavu státu" nebo "nejlepší vize společnosti" - Komenského Labyrint světa a ráj srdce řadím do této plejády. Opakuji, to víme všichni. Položme si ale otázku, proč si na začátku šestnáctého století dal Thomas More práci s tímto literárním dílem?

Utopie vychází ze dvou předpokladů.
První předpoklad je v tom, že autor vnímá společnost v níž žije jako nedokonalou, v lecčem špatnou. Kdyby ji tak nenahlížel, neměl by potřebu žádnou utopii psát. Šťastný a se stavem věcí spokojený More by jistě nevymýšlel žádný bájný ostrov. Podnětem ke psaní utopie je nespokojenost. Nespokojenost, to je trvalá lidská vlastnost. Pocit štěstí máme jen občas, vždy v řídké chvíli změny k lepšímu. Ostatně i pocit příjemného tepla zažijeme, když přejdeme z mrazu do vyhřáté místnosti. Euforii, tedy pocit štěstí, jsme prožívali v týdnech převratu na přelomu roku 1989 a 1990, euforie brzy zmizela a nahradil ji pocit blbé nálady, znechucení - prostě ten pocit, jaký asi chováme ve vztahu k věcem veřejným všichni.

Toto není jenom banální konstatování obecně známé skutečnosti.
Jestliže standardní pocit člověka vůči věcem veřejným je znechucení, odsudek, zklamání, odpor, má to jistě příčiny i důsledky. Pojďme tuto otázku chvilku zkoumat.
Především se zeptejme, jestli je to pravda. Mohli bychom v tomto sále hlasovat, kdo se cítí společenským klimatem frustrovaný a kdo se cítí být šťastný. Ale ani tento výsledek není relevantní - nelze osazenstvo tohoto sálu pokládat za reprezentanta lidského rodu. Je možné, že pocit, kterému bychom mohli navrhnout označení kataforie, když euforie je slovo z řeckého eu - dobrý - a pherein - nositi, přičemž v řečtině je kata slovo označující směr dolů, úpadek, pád., tedy tato kataforie je vlastnost typická pro náš kulturní okruh. Jenže tu nejsme proto, abychom řešili problémy všech kulturních okruhů, takže tuto kataforii si můžeme směle osvojit a vycházet z ní k dalším úvahám.

Jsme odsouzeni ke kataforii, je nám možná vrozena, možná vtlučena výchovou, možná jsme si ji osvojili životem v našem společenství, ve výsledku je to jedno, kataforie tvoří základ našeho uvažování, našeho vztahu ke společnosti. Pokud je tato teze správná, nezbude nám nic jiného, než na společnost hledět temnými brýlemi. Společnost kritizujeme, na jejím uspořádání vidíme chyby, snažíme se je pojmenovat.

Z toho zřejmě plyne potřeba vytvářet ideální opačný obraz.

Jestliže vidíme chyby, jestliže vidíme stíny, měli bychom umět označit směr, odkud jde světlo. Utopie jako ucelené a souvislé definování opaku chyb, to je odlitek z formy, je to mince vyražená z nějaké matrice: tou matricí je naše mizerná realita, nebo spíš realita za mizernou pokládaná.

Jenže víme, že i opak utopie, jemuž říkáme dystopie, vzniká ze stejného popudu. I dystopie je mince vyražená matricí reality. Jde o stejný proces? Do jisté míry ano. Jsme kataforičtí, znechucení. V naší vizi ukážeme, jak bychom si představovali svět v té podobě, kdyby byl jiný než nyní je - tak vznikne utopie. Anebo ho domyslíme v jeho dynamice a předvedeme ho, jak dopadne, když bude směřovat tam, jak si myslíme ve temných představách, že směřuje. Dystopie z tohoto hlediska je jednovaječné dvojče utopie, je to reakce na kataforicky vnímaný svět. Přesto není jedno, zdali píšeme dystopii nebo utopii.

Dystopie se píše častěji. Taky jsem jednu napsal, román Tma, kde jsem vylíčil, jak by to dopadlo s naší současnou společností, kdyby ztratila základní technologickou oporu a vrátila se do roviny hrubé síly. Dystopie se píše snadněji, nebo dokonce snadno. Její autor se opírá o důvěrně známé skutečnosti a navíc, spoléhá na vnitřní přitakání kataforicky zaměřeného čtenáře. On sám, autor, stejně jako čtenář, je nespokojený, znechucený a zklamaný a když si vymyslí, jak bídně to se vším kolem nás dopadne, má slušnou naději na příznivou odezvu od stejně laděného čtenáře. Navíc, katastrofická a kataforická vize je dobré východisko pro drama, pro konflikt: jestliže v běžných podmínkách se člověk cítí deptaný a trýznění, jak silné deptání a trýzně se dají navymýšlet pro vizi, která je temnou projekcí současnosti!

Jestliže tedy autor stojí před volbou, zda psát utopii nebo dystopii, raději sáhne po druhé alternativě, protože mu skýtá větší prostor pro rozvinutí dramatu.

Toto prahnutí po konfliktu, po dramatu, je zřejmě vyjádření přirozené agresivity… naší kultury? Nebo člověka obecně? Netroufnu si odpovědět, spíš jen se přiznám k podezření, že je to asi obecně lidská vlastnost, protože dramatické útvary k nám pronikají i z prostředí jiných kultur. Dokonce mnohá díla vnímáme jako díla daleko konfliktnější a krutější, než bychom byli sami schopni. Konflikt proniká všechny dramatické útvary, ať je to literatura, divadlo, film ve všech jeho podobách. Dá se doložit, že právě tento vztah - konflikt a literární výpověď, je jeden ze zdrojů kataforie. Jsme navyklí se na skutečnost kolem sebe dívat prizmatem konfliktu a vidíme ho potom i tam, kde ve skutečnosti buď není vůbec, nebo jen v mírné formě. Je to samovývoj? Asi ano. Vypadá to tak, že kataforicky vnímáme skutečnost a kataforicky ji reflektujeme. Je to jakési zacyklení. Čím hůř, tím lépe se píše o tom, jak to bude ještě hůř a tím se to, co je špatné, stává horším nejdřív v náhledu, pak ve skutečnosti.

Literární historik, pokud by přistoupil na tuto tezi, by musel prozkoumat z tohoto hlediska dějiny písemnictví, zdali tento bludný kruh byl přítomen v písemnictví vždycky. Nebo zdali tam byl přítomen částečně, anebo v jiné poloze - teď mám na mysli antické drama, které ovšem dnes čteme jinýma očima a na jevišti předvádíme v jiné interpretaci, než bylo myšleno. Ovšem i antika znala dílo, které můžeme řadit do okruhu utopií,je to Platonova Ústava. I to byla vize ideálního uspořádání veřejných věcí, zamýšlená a psaná jako reakce na skutečné, tedy reálné fungování. Zlatý věk utopií ale nastal až mnohem později, v šestnáctém, sedmnáctém a osmnáctém století. Pak utopie ustaly úplně anebo v míře mnohem skromnější. Těžko si tento jev vysvětlit jinak, než jakousi souběžností utopismu s osvíceneckou racionalitou. Dogmatické myšlení ustupovalo a nahrazovalo je myšlení racionální.Utopické dílo je vždycky racionální. Zatímco dystopie je dílo dionýské, je to citová reakce na kataforické pojetí světa, utopie je racionální, apolinské vyjádření naděje, že z bídy světa lze vyjít pomocí rozumu, tedy pomocí ideálního nastavení vztahů mezi lidmi a vztahů lidí k věcem.

Pokud se postíme do takového podniku a pokusíme se vytvořit dílo utopické povahy, nezbytně předpokládáme, že společnost je řiditelná a změnitelná. Asi těžko by někdo psal o utopické představě růstu dubu na návsi, protože ví, že ten dub roste pod vlivem svých vlastních vnitřních popudů a pod tlakem vnějšího prostředí. Někdo ale může navrhnout výtvarný projekt, jak by dub měl vypadat - ovšem vždycky půjde o znásilnění přirozeného růstu onoho dubu. Když uděláme z malého doubku bonsai a budeme ji padesát let vzdělávat podle ideálních bonsaistických představ, bude to realizace utopie na živý organismus: nám se výsledek třeba bude i líbit, ale je velmi sporné, zda by se líbil ostatním dubům a s velkou pravděpodobností se vůbec nelíbí toho, koho se týká nejvíc, totiž dubu samotnému. Což se dá snadno dokázat - zkuste vzít bonsai a zasaďte ji do země: po třech letech svobodného vývoje poroste jako šílená, aby dohnala to, co jí bylo po léta upíráno.

Když se budeme držet tohoto příměru, musíme si nevyhnutelně položit otázku: je to dobré a správné, že se o utopickou konstrukci vůbec pokoušíme?

Jako literární dílo má už ze své podstaty menší dopad než její sestra dystopie, protože popisuje ideál a člověk z ideálu vylučuje konflikt. Utopická společnost není společnost rvaček a nenávisti, naopak, je to vždy společnost harmonie a vzájemně pozitivních vztahů - přinejmenším tak si utopické dílo představujeme. Utopie se tedy nepíše pro zábavu. Utopie má smysl především ideologické, ostatně, sám Thomas More byl královský kancléř, tedy politik v supertřídě své doby. Jeho slova musela nutně být vnímána s velkou pozorností - pozitivní i negativní, on sám ostatně skončil na popravišti.

Ideologická je i sama podstata úmyslu psát utopii - má ideologický dopad ještě dřív, než se napíše první písmeno. Vraťme se k podobenstvím s dubem, ke konstatování, že o něčem přirozeně rostoucím nemá smysl utopicky uvažovat, jelikož přirozenost je sama o sobě nejvyšší hodnotou a žádnou racionální korekcí na ni nemůžeme mít jiný vliv, než negativní. Když tedy začneme utopicky uvažovat o společnosti a začneme budovat racionální konstrukci nápravy, nutně předpokládáme, že je nějak řízena nebo přinejmenším řiditelná. Kdo si usmyslí psát utopii, nebere do ruky pero, ale sekáček na maso. Pravdu měli komunisté, když svoji ideologii historicky odvíjeli od utopistů - neboť právě utopisté přišli s myšlenkou regulace a přetvoření společnosti.

Takže z tohoto předpokladu by měla vyplývat naše zásadní nedůvěra v utopii: předpokládá cosi jako přepracovatelnost, předělatelnost, přetvořitelnost společnosti.

A tak, kde se něco přetváří, tam jsou přetvořitelé a přepracovatelé.

A tam, kde přetvořitelé a přepracovatelé něco přetvářejí, tam se najdou lidé, kterým to přetváření není po chuti. Kterým vadí. Kteří jsou proti němu.

Přepracovatelé pak stojí před problémem, co s těmito lidmi, kteří jdou proti proudu, jimi vytýčenému. Mají na vybranou. Buď se smíří s tím, že nejsou ve společnosti sami a že proti jejich počínání tu stojí opozice, a pak se zároveň musí smířit s tím, že jejich dílo nebude realizováno v plné šíři a tak rychle, jak by si přáli, anebo se musí postarat o to, aby ty protestující a nesouhlasící přesvědčili a když se to nepodaří, umlčeli a když se to nepodaří, odstranili tak či onak. Tohle je nevyhnutelné dilema utopistovo. Samozřejmě, že se děly pokusy, jak utopii vytvořit, aniž by došlo k takovému konfliktu. Jedno řešení je pustý ostrov, kam by se utopisté odstěhovali a tam konali svoje sociální experimenty. Konec konců, i More umístil svoji utopickou společnost na takový ostrov. Pokud ovšem by se utopie měla realizovat ve společnosti stávající, fungující, historicky zakořeněné a kulturně definované, ke konfliktu musí nutně dojít se všemi důsledky.

Můžete mi právem vytknout, že jsme se začali bavit o literatuře a že Platón, když psal svoji Ústavu a More když psal svoji Utopii nepředpokládali, že vytvoří něco, co bude realizováno, že stanoví návod ke konání. Omezování protivníků, to už je politika, to je realita moci, kdežto vytváření utopie je činnost naveskrz ideální.

Takže, když takto sám sebe okřiknu, mohu se vrátit k počátku našeho uvažování, tedy k pokusu o vytvoření utopie v literárním rozměru čisté fikce. Máme na podobnou činnost právo? Bezpochyby ano. Z důvodů které jsem už nastínil žijeme ve stavu ustavičné kataforie, tedy mírně nevraživé nálady. Jsme zvyklí nahlížet na věci kolem sebe kriticky a bylo by nelidské, kdybychom se nepokoušeli vymýšlet, jak by to mělo být, kdyby to bylo jinak. Takže se mohu pustit do sebeodhalování, jak jsem na věc šel já, když jsem si vymýšlel společnost na terraformované Luně, společnost Arkádie a dalších habitatů.

Co je podstatné: zde není nastíněna společnost, která přetváří stávající společnost. Zde je líčena společnost, která vzniká na území dosud neobydleném vůbec nikým. Nikdy v dějinách nic podobného nebylo. Nemá smysl se bavit o osidlování Ameriky a Austrálie, obě vlny kolonizace byly spojeny s decimací původní kultury. V rozměru science fiction máme možnost vybudovat společnost na naprosto panenské půdě, kdy kolonizace se neděje na úkor nikoho. To je první, velmi důležitý utopický předpoklad. Vzniká společnost na zelené louce, pokud se dá o měsíčním povrchu takto hovořit.

Zadruhé: utopická společnost, založená na zcela nebo aspoň trochu jiných principech než na jakých stojí společnost tradiční, musí být - abych tak řekl - personálně jiná. Kdybyste vzali, dejme tomu, Jihlavu jako město se všemi jejími obyvateli a přenesli ji na Lunu a přiklopily Kupolí a udělali z ní habitat, velmi pravděpodobně by nesla charakteristiky současné Jihlavy se vším všudy, jen mírně pozměněné. Ta "personální jinost" spočívá v tom, že se na Lunu nepohrne každý. Je to místo tak nehostinné, že Antarktida je proti tomu kvetoucí libosad - přinejmenším je v Antarktidě vzduch. Půjdou sem lidé specifického typu. Lidé odvážní, možná draví a pravděpodobně bezohlední. Počítají s tvrdými podmínkami a když je překonají, nabude jejich sebevědomí a sebevědomí je kousek od pýchy - je to vlastně označení téhož stavu ducha, jenže jednou je to stav ducha nahlížený zevnitř, podruhé zvenčí.

Zatřetí: je třeba zkoumat motivaci lidí, kteří na Lunu půjdou. V Měsíci mého života jsem popisoval ten proces - Kuba Nedomý se nechal najmout jako havíř, čili pobídka byla navýsost finanční. Nechme stranou, jestli je to možné, jestli je na Luně něco tak cenného, aby mělo smysl to těžit a posílat na Zemi. Dejme tomu, že tam budou doly na něco a k nim potřební havíři a pak si lze představit to, co popisuju v první třetině Měsíce mého života. Analogii lze najít, kvůli zisku lidé odcházeli do kolonií a osidlovali Afriku, Asii a Austrálii, samozřejmě i na úkor tamních obyvatel.

V Rocku mého života, tedy v knize která následovala po seriálu v Ikárii v roce 2005, jsem rozšířil motivaci pro odchod na Lunu.

Také to byla sociální nota, nadále jsme předpokládal, že lidé budou odcházet na Lunu proto, že to bude společnost s větší dynamikou a větší efektivitou. Ovšem lidé odcházejí nejen "za lepším", ale také "utíkají před horším", neboli hlasují nohama.

V naší době lidé utíkají před horším po statisících, ba miliónech. Chudý jih si takříkajíc vybojoval svobodu, tedy získal politickou samostatnost, jenže té se zmocnily neschopné a zkorumpované diktátorské elity. Odtud lidé odcházejí do zemí, které pokládají za utopii, do zemí hojnosti na severu. Do roku 1989 utíkali lidé z diktátorské oblasti komunistického vlivu - vzpomeňme na masový "trabantový útěk" východních Němců přes Prahu a Maďarsko, který odstartoval pád komunistického režimu.

Nuže, předpokládám, a to je už takřka futurologická předpověď, že bude pokračovat eroze hodnot, na kterých je založena naše západní civilizace. Základním principem je svoboda jednotlivce a volná soutěž - a její výstřelky jsou vázány a omezovány zákonem. Mechanismus stojí na principu rozdělení moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou. Toto vše je nyní postupně nabouráváno a likvidováno z mnoha stran složitým komplexem procesů, jimž je společné to, čemu říkám neoviktoriánská morálka. Zatímco stávající společnost pořád ještě stojí na principu povinnosti, tato neoviktoriánská morálka nastoluje jako hlavní princip nárok. Pojem "občanská povinnost" je už takřka zlikvidován a je nahrazen pojmem "lidské práco", přičemž do tohoto lidského práva je libovolně zahrnováno prakticky cokoli - připomeňme, že doslova v poslední době se objevilo lidské právo vzdorovat i násilně politickému zákroku, který se nám nelíbí. Mohutnějí neproduktivní vrstvy, tedy vrstvy lidí, kteří ničím nepřispívají k obecnému blahobytu. Zatím to funguje díky stoupající produktivitě práce, takže zmenšující se počet lidí se stará o blahobyt rostoucího počtu parazitů různého druhu, ať to jsou takzvaní nezaměstnaní, nebo příživníci přilepení na desetitisíce rozmanitých "neziskových organizací", které se takříkajíc starají o to či ono, ale vždy se společným jmenovatelem "nároku na něco".

Toto bude fungovat, dokud nebude narušen motor toho všeho, tj. soukromá iniciativa. Ten motor zvolňuje, protože neoviktoriánská morálka a jí nastolovaná společnost nároku není všude na světě - je aplikována především na Evropu a do rostoucí míry i na severní Ameriku. Jsou tu ale i tendence omezující vynalézavost, rozvoj vědy a techniky. Objevuje se princip, kterému jsme se v minulosti hodně věnoval, princip zakázaných technologií. Jsou stále silnější snahy omezovat vědu a technický vývoj. Toto vše v úhrnu vytváří tlak, namířený proti nejlepším lidem naší civilizace, tedy proti technikům a vědcům a samozřejmě i proti podnikatelům, tedy manažerům, schopným výsledky vědy a vývoje realizovat v konkrétní produkci. Zatím unikají před omezujícími tlaky do těch oblastí světa, kde je tlak menší. To vede k rozvoji dosud zaostalých oblastí, jako je Čína a Indie a bude napínavé sledovat, co se v těchto oblastech stane v příštích desetiletích, zda také tyto oblasti podlehnou nákaze neoviktoriánského pokrytectví, anebo zda prostě převezmou prapor civilizačních vůdců, zda tyto oblasti se stanou reprezentantem lidstva v tom smyslu, jako když Američané vysadili Američany na Měsíc a říkalo se - lidé dosáhli Měsíce. Pokud se toto stane, a teď se vracím k tématu, ještě dlouho nevznikne na Luně to, co popisuju v Měsíci mého života a Rocku mého života. Pokud ale i v nových v civilizacích převezmou neoviktoriánci iniciativu a nastolí tu reglementovanou společnost nároku, začne být aktuální otázka nové Utopie, tedy otázka místa, kam by se dalo utéct.

V Rocku mého života a v seriálu jenž mu předcházel předpokládám, že lunární habitaty se stanou takovými místy. Přestože fyzicky budou v oblasti absolutně nevhodné k životu, tato "nevhodnost" bude jen minoritní, technicky řešitelný problém. Pro nově příchozí bude podstatné společenské uspořádání uvnitř prostor habitatů. A jelikož vzniká historicky něco nového, bude možno věci uspořádat jinak, než jak byly - historicky - uspořádány na Zemi.

Studiem klasických utopií minulých století můžeme rozklíčovat základní témata, jež zaměstnávala myslitele té doby. Primární byla otázka sociální, tedy otázka výroby a distribuce statků. Utopie nastolovala rovnost, a to byla reakce na dramatickou nerovnost stávající společnosti, kde na jedné straně byl přebytek, na druhé bída propadající se do hladu. Pak to byla otázka spravedlnosti, kdy moc byla v rukou úzké vrstvy oligarchu, kdežto většinová populace žádná práva neměla. No a konečně zde byly řešeny otázky duchovní, náboženské, související s oběma předchozími - v utopii měli mít všichni stejný přístup k Bohu, zatímco v reálu v uvozovkách "patent na Boha" měly církve , respektive církevní špičky.

Toto vše se v reálu, tedy v naší situaci, tak dramaticky změnilo, že nemá cenu v těchto směrech přemýšlet a extrapolovat, jak je to dáno utopicky přemýšlejícímu mysliteli nebo scifistovi. Obživa obyvatelstva a otázka sociální, to jsou dnes technické otázky. Víra v Boha je čistě privátní věc. Zbývá otázka spravedlnosti. Zde asi bychom našli společný bod s utopisty staré doby. Kdybych se tu zeptal, přihlaste se, kdo z vás hladoví a žije v zimě a nedostatku, nečekám mnoho rukou nahoře. Ale když se zeptám, kdo si myslí, že je naše společnost nedostatečně spravedlivá, výsledek by asi byl jiný. Jako první zvednu ruku já, protože si myslím, že právo je ošetřeno ze všeho nejhůř a že pocit křivdy převládá. Je to pozoruhodné, protože pokud přijmeme tezi, že stát se má starat především o to, co se vymyká dosahu jednotlivého občana, pak je to především právo - jelikož osobního výkonu práva se jednotlivci vzdali hned na úsvitu civilizace a výkon práva je primární povinnost státní moci. Stát tedy dobře nevykonává to, čím se má zabývat především.

Je toto hlavní problém? Spojil bych ho s tím, co bylo řečeno před chvilkou. Zatím to vypadá tak, že se jednotlivec musí smířit s tím, že se práva nedovolá, že si musí zvyknout na to, že instituce určené k výkonu práva nefungují a on si musí počínat tak, jako kdyby neexistovaly. Jenže co když bude hůř! Instituce sice nefungují, ale existují. Máme parlament, který vydává slabomyslné zákony, máme soudy, které slabomyslně soudí a máme policii, která slabomyslně vymáhá dodržování slabomyslných zákonů. Ale pořád ještě zbývá dosti prostoru, jak žít jaksi "mezi dosahem práva". Jenže bude hůř. Statisíce mužů a žen pracují na tom, aby bylo hůř a snaží se narušit aspoň ten základní rámec, který drží tento slabomyslný systém na zdě, tedy rozdělení moci soudní, výkonné a zákonodárné. Takzvaná občanská společnost se snaží rozdistribuovat tyto tři oblasti spravování státu do rukou vyvolených, tedy takzvaných občanských aktivistů, kteří budou dílčím způsobem aplikovat svoje osobní zájmy proti občanovi ve jménu toho či onoho principu prohlášeného za princip ideální a tudíž nediskutovatelně správný.

Když tedy uvažujeme utopicky, když tedy buduji utopickou společnost na Měsíci, stavím svoji utopii na základech rozdělení moci - tedy jde o jakýsi fundamentalistický návrat k demokracii, k vybudování společnosti na třech pilířích moci bez balastu zděděného po feudální minulosti, a ochráněného od nánosů neoviktoriánského principu nároku.

Tato nová Utopie, jak ji zobrazuju hlavně v Rocku mého života a chci v tom pokračovat v dalších románech arkadského cyklu, které chystán´m, není utopií harmonie, jak byly Utopie literární minulosti. Společenská harmonie je nerealizovatelná fikce a nemá smysl o harmonii uvažovat ani v ideálním modelu. Společnost musí být dynamická, její instituce musí počítat s konfliktem jako se základním principem lidských vztahů. Jde ale o to, aby byly instituce nastaveny tak, aby konflikt vedl ve výsledku k produkci, ne k likvidaci. Základem je tedy opět rozdělení moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou. V čem si tedy myslím, že by utopie Arkádie a dalších lunárních habitatů měla být jiná, než je naše realita, v níž jsou tyto tři principy dokonce definovány ústavou?

Zde je prostor pro vymýšlení, prostor pro budování Utopie. Uvedu několik okruhů pro uvažování. Jedna ze společenských os má dva póly, jsou to efektivita a solidarita. Jednotlivec je platný, pokud podává v některém užitečném oboru výkon. Stane se ale, že z těch či oněch důvodů ztratí schopnost podávat výkon a pak musí existovat mechanismy, které ho takzvaně podrží. V čisté podobě je to záchranná služba: porazí vás auto a bez ohledu na to, kdo jste a jak jste efektivní, přijede úrazovka a odveze vás do nemocnice, kde vás ošetří. Tento příklad je příklad nezpochybnitelné solidarity. Ale co s člověkem, který si navykl na sociální dávky a ztratil schopnost pravidelně pracovat? Přiznám, že mě tato otázka trápí a nevím si s ní rady v souřadnicích lunárního habitatu. Jaksi citově sdílím teze, hezky vyjádřené v jednom díle seriálu Ano pane ministře, že dávky by člověk měl dostávat dejme tomu půl roku, rok, záleží na tom, jak by byl systém nastaven, a pak šlus, pak už ani penny. Ale jak na Měsíci? Měl by být Luňan poslán… kam? Jeho transport na Zemi by stál víc, než jeho doživotní výživa. Co s Luňanem,který se na Luně narodí a nechce pracovat? Co s člověkem, který trvale onemocní a pracovat nemůže. Co s člověkem, který bude markýrovat nemoc? A není v tomto mém váhání zárodek toho, před čím nechávám své hrdiny prchat ze Země, zárodek toho, čemu říkám "společnost nároku"? Dejme tomu, že ten člověk onemocní, protože měl špatné stravovací nároky. Že by kouřil, to na Luně nepředpokládám, i když i to je problém, který stojí za přemýšlení. Ale ty stravovací návyky jsou případnější pro tuto úvahu. Má stejné právo člověk, který si zničí vnitřnosti přežíráním, nebo má nést větší díl vlastní finanční odpovědnosti za léčbu? Pak by musel být nějaký mechanismus, který by analyzoval příčiny onemocnění a stanovil míru zavinění. A jsme u monumentálního problému, jelikož něco takového předpokládá, že bychom - obrazně řečeno - chodili po Měsíci s rektoskopem zastrčeným tam, kam se rektoskopy strkají! A důslednější omezení svobody si nedovedu představit.

Podobné problémy jsou s fungováním habitatu. Řekl jsem, že by zde mělo být aplikováno rozdělení moci a zároveň jsem upozornil, že rozdělení moci je aplikováno i u nás, jenže u nás nefunguje uspokojivě. Mnoho lidí vidí řešení v přímé demokracii. Myslím si, že tato utopická idea - jako mnoho utopických idejí - má rozumné jádro, ale je třeba ji rozumně aplikovat. V prvních přímé demokracie vidím část řešení své měsíční utopie. Řekl bych, že hlavní princip by se měl formulovat takto: Veřejné ať se děje veřejně, soukromé ať je skryto. První část teze jak se zdá zní rozumně. Veřejné zakázky, kupříkladu: to je u nás denervující část veřejného života. Neexistuje veřejná zakázka, která by nebyla poznamenána stínem korupce. Pro další svazky lunárního cyklu jsem vymyslel utopický daňový systém, spojený s volbami. Představme si, že by jednotlivé strany či jednotlivci před volbami předkládali občanům projekty, dejme tomu: budu stavět silnici za 10 miliónů, školu za dva milióny, bazén za tři milióny. Občané by volili strany či jednotlivce a zároveň by měli mít možnost alokovat peníze na konkrétní projekty. Takže by se třeba stalo, že by se na bazén peníze prostě nesešly. Takže by se bazén nestavěl. Výběrové řízení by se dělo veřejně, pod veřejnou kontrolou - byly by zveřejněny podmínky, byly by zveřejněny nabídky a lze uvažovat o tom, že by i veřejnost hlasovala. Docela si dovedu představit, že by mohlo být hlasování o mýtném na dálnici - abych se vrátil ke konkrétnímu případu který je v živé paměti.

Toto je představitelné. Pak ale tu máme druhou část té teze, o soukromí jednotlivce. Zde se přiznám k jakési rozervanosti.

Na jedné straně si myslím, že se udělala ze soukromí jednotlivce posvátná kráva. Za vrcholný výstřelek pokládám aférky které byly kolem sčítání lidu. Už před chvilkou jsem se zmínil o monitorování stravovacích návyků, například: mohlo by to ale být i monitorování dalších hygienických úkonů - čistíš si zuby? Málo? Projeví se to při péči o chrup. Cvičíš? Chodíš málo na procházku? A co když ten člověk nechce cvičit a nechce chodit na procházku a naopak chce sedět u počítačové hry? Mám oči poškozené koukáním na monitor, bača někde na kopci je má v mém věku dobré - kdo se lépe staral o oči? Má bača dostat lepší brýle, ačkoli je nepotřebuje, ale lépe se staral o zrak než já, kdo jsme si je zhuntoval? Tohle je groteskní příklad, nicméně ilustrující princip. Musí ale být způsob, jak problém soukromí nahlížet.

Co je soukromí? To je úhrn aktivit plynoucí z naší vůle a týkajících se jen nás samotných, případně osob nám blízkým. Je to špatná nebo dobrá definice? Nevím, lepší nedovedu.

Problém je v tom, že neexistuje izolované soukromí takto definované. Naše soukromé činnosti narážejí na činnosti jiných osob. Když budu hrát soukromě na bicí, ohrozím soukromí souseda. Lze jít ad absurdum - moje samotná existence je omezení jiných bytostí.

Jsou dva základní principy invaze do soukromí. Především je to monitoring. Dejme tomu, že já budu hodně pracovat u počítače, kdežto soused nenávidí počítač a rád hodně spí. To jsou čistě soukromé zájmy. Nicméně jsou monitorovány - elektrárenskou společností, protože já mám věští spotřebu elektřiny než on a musím za ni víc platit, než on. Druhý typ invaze přikazuje, co mám nebo nemám dělat. V našem příkladu by to byl přídělový systém na elektřinu, kde by se řeklo - zapneme elektřinu od šesti do deset a pak ji vypnem, protože se má spát. Monitoring a reglementace, to jsou ty dva principy.

V mé utopii předpokládám, že by existoval monitoring, kdežto reglementace by byla omezena na minimální míru. Zcela ji zrušit nelze - například semafory na křižovatce jsou také reglementace, určují, co musíme a nesmíme dělat, je vynutitelná zákonem a sankcemi!

Monitoring, to je citlivá věc a budí emoce. Vadí nám kamery na chodbách? Vadila by nám kamera v tomto sále? Anebo jinak - vadilo by nám, kdyby naše konto bylo volně sledovatelné na internetu? Dejme tomu, že by moje konto bylo sledovatelné na internetu a já bych byl magistrátní úředník s platem 14 tisíc měsíčně. Jak bych vysvětlil, že mi tam firma Hrudka a Máslo poslala půl miliónů a jak by firma Hrudka a Máslo vysvětlila, že jí z konta bylo půl miliónu ve prospěch firmy Aston?

Citově jsme proti, ale racionálně jsem pro. Myslím, že by utopická společnost měla být podstatně víc transparentní, než je ta naše. Myslím, že pokud máme něco přehodnotit, pak je to princip soukromí. Možná dojdeme k názoru, že soukromí je společensky či historicky omezená fáze. Jaké soukromí měl vesničan v tradiční vesnici? V rámci rodiny, jaké i dnes mají lidé soukromí, když bydlí v jedné, ve dvou místnostech? Rčení "na vesnici si lidé vidí do polévky" pojednává o tomto problému.

Když se teď na závěr zamyslím nad tím, co jsem tu předestřel, vidím s podivem, že moje utopie má v sobě dystopické prvky. Nejslavnější dystopie je Orwellův 1984, přičemž nejslavnější prvek toho románu jsou ony televizory s kamerou, která nás vidí, jak na televizi koukáme. No, dnes máme televizory s peoplemetry a monitory s kamerami. Je to tak špatný nápad, kamera v bytě? V tom asi někde vidím řešení dilematu. Kamera na chodbě, nebo kdekoli, v ložnici mám pohybové čidlo, i to je prostředek sledování, je prvek společensky neutrální. Společensky angažovaný je člověk, který má tu techniku pod kontrolou. Moje společnost v Rocku mého života je tedy utopická s prvky dystopie a dramata, která tam vznikají, jsou konflikty lidí, kteří chtějí uzurpovat neúměrný díl veřejného statku a chtějí zneužít technologií ve svůj prospěch - obrazně řečeno, chtějí se stát tím "člověkem za kamerou", který znásilní princip monitoringu a přemění ho v reglementaci.Taková je to Utopie, ale kdo ví, zdali by ji můj přítel Josef Nesvadba, kdyby byl mezi námi, za Utopii uznal, je málo idylická a růžová, jak jsme si zvykli, že by utopie měli být.