Poslední kniha Josefa Nesvadby se jmenuje Peklo Beneš. Román se zabývá tím, co Nesvadbu zajímalo od jinošských let: měli jsme v roce 1938 alternativu, jako národ, jako stát? A v roce 1948? A o dvacet let později? Mnohokrát jsem s ním o těchto otázkách hovořil. Pil zelený čaj, několikrát si potáhl z tlustého doutníku, načež ho uhasil a zavřel do aluminiové trubičky a vyprávěl o zklamání, jaká tenkrát zažíval, když česká reprezentace volila kapitulaci. Byl to pro něho psycho-fyziologický problém.

"Na těch lidech byla prohra z dálky vidět," říkal.
Zkoušel to i na jiných lidech - odhadnout, co je zač, jen podle toho, jak vypadá, jak se pohybuje. jakým tónem mluví. Mnohdy byl jeho odhad překvapivě přesný. Někdy se mýlil. Tato oscilace mezi přesnou trefou a omylem ho asi vedla k jeho psaní. Tvrdí se o něm, že psal sci-fi. Pravda je taková, že Nesvadba psal Nesvadbu. Prohmatával prostor mezi ověřitelným faktem a fantaskní vizí. Tam někde hledal jádro. Bál se smrti, to samozřejmě, jako každý. "Jsem chemický kyborg," svěřoval se mi o své závislosti na pilulkách a prášcích, jedny povzbuzovaly srdce, druhé plíce a v účincích šly proti sobě. Jako fakta historické skutečnosti a fikce alternativní představy. Stárnutí a tělesné chátrání, to je skutečnost. Existuje alternativa v nesmrtelnosti? I o tom je jeho poslední kniha. Nepsal ji snadno. Četl jsem přinejmenším její čtyři verze. Když jsem mu říkal, že mi připadá pochmurná, depresivní, díval se na mne trochu útrpně. Však poznáš, hochu, četl jsem v jeho pohledu. Teď už zase vím víc, jak to je, a je mi to strašně líto. Sbohem, Josefe.