Píši s tísnivým pocitem, že fejeton je novinářský žánr - pokud už ne vymřelý, pak má k vymření hodně blízko.
Vysvětlení je prosté. Je to útvar literární, tedy umělecký. Ve fejetonu proniká umění do novin a časopisů. A jelikož se všechna média vulgarizují, přizpůsobují tomu nejbídnějšímu vkusu pitomců, pro fejeton je čím dál méně místa, pokud vůbec nějaké ještě zůstalo.

Karel Čapek kdysi poznamenal, že měl životní štěstí pracovat v novinách, která ho nechávají psát, co se mu zlíbí. Je nepředstavitelné, že by mu dnes dovolil kterýkoli z našich deníků psát o pejskovi a kočičce a o praní prádla a o zednické fajfce.

Neberte to, prosím, jako staromilcův povzdech - je to prosté konstatování něčeho, co je očividné. Poslední mistři fejetonu zřejmě byli Rudolf Křesťan v Mladém světě a Ludvík Vaculík v samizdatových tiskovinách. Ale i oni dva dnes jaksi zapadli za obzor prvořadého zájmu.

Teď krátce vysvětlím, kde jsem se coby autor v téhle publikaci vzal. Fejeton mě vždycky přitahoval. Jenže já coby fejetonista nepřitahoval redakce. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem v roce 1996 založil internetový deník Neviditelný pes a tam denně píši cosi, co je snad žánrově fejetonu příbuzné. I to je nepřímý důkaz pravdivosti mé výchozí teze: musel jsem si ten deník založit, abych mohl fejetony psát. Stejně postupoval autor, který se podepisuje jako Ostravak, založil si na internetu blog a píše do něho, co ho napadne. A má s tím úspěch. Takže teď k tomu fejetonu.

Je to útvar literární, nikoli zpravodajský, přinejmenším jeho hlavní proud. Známe i fejetony politické, mistrem tohoto žánru byl Američas Art Buchwald. o byly zcela mimořádné literární útvary, ve kterých v komické nadsázce reagoval na vnitropolitickou i mezinárodní situaci. Ovšem, Buchwald, když ho to vzalo, psal i běžné fejetony hlavního proudu.

Základem fejetonu je osobní postřeh. Konec konců, nejslavnější Nerudův fejeton je banalita o tom, že si neví rady s odpadem, konkrétně se starým slamníkem. Je potřeba si něčeho všimnout. Karel Sýs, který psával vynikající fejetony, popisoval situaci, kdy stál s přáteli na chodníku a kolem jelo auto a na střeše mělo tácek s párkem a půlkou rohlíku. On byl jediný, kdo si toho párku všiml. O to jde: všimnout si párku a rohlíku na střeše auta. Nejde o to, že párek na střeše auta je kuriozita. Je to paradoxní skutečnost. Svět kolem nás je napěchován paradoxy. Jen si jich všimnout! Kdo to umí, má předpoklad k psaní fejetonů. Kdo to neumí, nemůže se naučit fejetony psát, i kdyby to po něm někdo chtěl, jako že to s největší pravděpodobností nikdo chtít nebude, leda jako cvičení na žurnalistické škole, což smutně vypovídá o žurnalistické škole, že učí takové zbytečnosti, jako je fejeton.

Můžeme se do nekonečna přít o tom, co je to paradox. Jsou zde dva póly: jedním je kuriozita, druhým banalita. Příklad s párkem na střeše auta je možná nepřípadný právě proto, že je to kuriozita - a budiž omluvou, že námětem tehdejší Sýsovy úvahy nebyl párek sám, ale schopnost jeho kolegů kuriozitu nevidět. A jsme zase u toho, je potřeba vidět, všímat si detailů, posuzovat a zvažovat detaily, stavět je do ostrého anebo aspoň do zvláštního světla. Což není snadné. Kdo to umí, nemusí se bát ani jednoho, ani druhé extrému. Pokud píše o banalitě, a právě Čapek psal takřka výhradně o banalitách, osvítí je světlem tak zvláštním, že z nich vyrazí květ poezie. A kdyby psal o kuriozitě, zase by ji pojal osobitě. Z čehož plyne jeden závěr.

Paradoxnost je cosi, co tématu dodá autor sám. Je takřka jedno, o čem píše. Důležité je, aby si dovedl o tom, co píše, něco pomyslet.

Nemusí to být nic kolosálního. Od fejetonisty se nečeká, že vynalezne žárovku. Čeká se ale od něho, aby do šedivého materiálu křísnul a vykřísnul jiskřičku. Je dobré, avšak nikoli nutné, když je to vtipná jiskřička. Může to být ale i nálada, poetické zadumání. Fejeton nemusí být humoreska.

Takže to podstatné není volba tématu. Tématem fejetonu může být prakticky cokoli. Podstatný je postřeh, vztah mezi tématem a autorem. Když čteme fejeton, pozorujeme rybáře, který nahodil, cuknul a vylovil z vody rybku.

Fejeton je útvar literární, hodně osobní. Zde číhá další velká potíž fejetonu. Autor je ve fejetonu vždycky nějak přítomen. Zatímco ve zpravodajských žánrech musí být absolutně nepřítomen a v komentáři jen velmi střídmě a z povzdálí, ve fejetonu je autor celý. Záleží ovšem na tom, jak je tam celý, jak se tam projevuje. Wickham Steed, když ho přijímali do Timesů, měl šéfa, který měl kancelář ve čtvrtém patře bez výtahu a Steed pracoval v přízemí. A ten šéf mu řekl, aby vždycky, když si usmyslí použít přídavné jméno, se ho šel zeptat o povolení. Kdyby fejetonista měl nějakého šéfa, měl by taky sedět v přízemí a ten šéf by měl sedět ne ve čtvrtém, ale v osmém patře bez výtahu a toho by se měl ptát vždy, kdyby si usmyslel použít slůvka "já". Někdy se autor coby "já" musí projevit, ti Neruda to udělal ve zmíněném fejetonu o starém slamníku. Jenže to musí být absolutně funkční a to se pozná podle toho, že kdyby se ten osobní akcent vyškrtal, text by ztratil smysl. Pokud neztratí smysl, škrtání bylo úspěšné a splnilo svůj účel.

Asi každý fejetonista má svoji metodu, jak vykřísnout ten plamínek paradoxu ze všední skutečnosti. Jak to dělám, ukážu na příkladu. Namátkou jsem si na svém blogu Hyena.cz našel text z 17. května 2006 o tom, jak jsem byl v Brně na motocyklu. Zde je:

Skončil jsem v podvečer. V Brně svítilo sluníčko, ale v dálce zahřmělo. A byl to věru zajímavý pocit: Jedu a vidím před sebou v dálce černou stěnu. Dálnice se stáčí hned sem, hned tam. Když to bylo směrem od stěny, říkal jsem si, je to dobré, minu ji! No a pak si to potvora namířila rovnou do ní.
První kapky mi třískly o přilbu, hned se přidaly další a předháněly se, která mi víc zamlží výhled. Musel jsem zvednout hledí a koukal jsem škvírou ven. Za chvilku jsem mohl uvažovat o tom, zdali je víc vody kolem mě nebo uvnitř mého oblečení. Trvalo to asi dvacet minut a pak se přede mnou objevilo světlo. Obloha světlala a modrala, vysvitlo sluníčko. A za sluníčka jsem dojel do Prahy.
Když jsem lezl z motorky, uvažoval jsem o tom, zdali jsem měl někdy v životě pošetilejší nápad - než jet do Brna na motorce.
Pak jsem se převlékl, uschnul jsem, vypil kafe.
Vyspal jsem se. No a dnes se těším, jak zase pojedu do Brna na motorce.

Přečtete to a řeknete, no a co, mám blít krev? Není třeba. Fejeton není k tomu, aby někdo blil krev. Ten paradox je v tom, že jsem zmoknul a nadával, co jsem to byl za jahodu, že jsem jel v bouřkovém období na motorce do Brna a když mi otrnulo, chci zase na motorce do Brna. Nejlepší je, když se takové paradoxy povedou dva, v anglosaské terminologii se tomu říká "double twist". Ale i když je ten "twist" jen jeden, zaplaťpámbu za ty dary. A zaplaťpámbu za lidi, kteří jsou ještě ochotní fejetony číst. Na internetu jich je dost, nestěžuju si. Zkuste to tam a uvidíte, třeba se vám to povede.

Akorát že z toho nebudete mít žádné peníze, což je ten nejhorší "twist", kterým jsem mohl tuhle stať zakončit.