Do marsovské série patří i novela Pán modrého meče. Vycházela v Sedmičce pionýrů v ročnících 1987 a 1988. Po létech se na tuhle novelu dívám se smíšenými pocity.

Všechno tu má přinejmenším dvě stránky. Nejdřív se zmíním o té lidské. V té době, tedy v roce 1987, byla samozřejmě hotová obě pokračování Jádra pudla, tedy jak Čarodějův učeň, tak i Šídlo v pytli. Vydání se táhlo tak strašně dlouho, že jsme k těm knížkách ztratil vztah. V té době ale už tály ledy a Sedmička mi nabídla, abych napsal novelu na pokračování. Byl to týdeník, každý týden mělo vyjít celostránkové pokračování s ilustracemi Miroslava Schönberga. Později jsem se o sobě dočetl, že jsem tu věc psal čistě pro peníze. To je komická představa, vyplývá z naprosté neznalosti výše autorských honorářů tenkrát i dnes!
Tahle práce tedy byla jako příběh na pokračování konstruovaná. Chtěl jsem, aby každé pokračování obsahovalo nějaký ucelený děj a aby to končilo napínavě, příslibem dalšího zajímavého děje za týden. Myslím, že to vcelku fungovalo. Lidi si to vystřihovali, samozřejmě i kvůli Mirovým obrázkům. Ty se mu opravu hodně povedly a jestli mě něco mrzí, tak to, že v Pevnosti Modrý meč nevyšel i s těmi ilustracemi, i když by byly černobílé. Třeba na to někdy dojde.

Kvůli těm pokračováním má Pán modrého meče svoji specifickou strukturu. Já to nedávno četl znovu a ty švy jsem tam našel jen někdy. Určitě by se daly najít! Příběh je ale stavěný podle podobných zásad, jako Šídlo v pytli. Jedou tam souběžné děje. Je to jednak příběh Rada Haagera a jeho daimona Terra. Jistý Bahyl Salinas ho osloví a vyzve ho, aby v horách našel skladiště bojových androidů. Jsou tam ukryti ještě z dob vojenské diktatury. Rad úkol odmítne. Druhá linie má jako hrdiny trojici mladých bojovníků klanu Volných lovců, kteří se pokusí skladiště najít na vlastní pěst. Tohle souběžné rozvíjení dvou linií je samozřejmě správná metoda, po téhle stránce bych novele nic nevytýkal. Jsou tam bohužel podobné chyby, jako v Šídlu v pytli. Daly by se tam najít prohřešky proti zásadě nevyhnutelnosti. Jistě bych to taky dokázal takto identifikovat. Například to, že se Žlutý Vlas dostane na podvozku graviplánu do Romy a pronikne tam až do tajné dílny inženýra Easyho, výrobce těch bojových androidů, co je vcelku v pořádku. Ale že ho Easy se Salinasem dopraví zpátky, to není nevyhnutelné, to není motivicky vypracované. To je cesta tam a zase zpátky a děj to nikam neposouvá. Ale spíš je tu nevyhraněnost zápletky, nevyhraněnost definice, o co vlastně jde. Jak je příběh ze začátku navozen, zdá se, že má jít o otevření Pandořiny skřínky. Rad Haager to odmítne udělat a úkolu se ujmou mladí horliví lovci. Čili logicky by to mělo být tak, že se jim to podaří a Rad by měl za úkol chybu napravit. Tohle by byla čistá linie. Jenže v novele je to jinak. Ukáže se, že lovci sami od sebe skladiště otevřít nedokáží. Prostě to technicky nejde – a najednou je na scéně Radův dvojník, android, který dveře otevře, bojové androidy vyvede ven a masakruje jimi bojovníky Pláně. O čem se tedy hraje? O otevření Pandořiny skřínky? Tu mohli spiklenci otevřít kdykoli sami, bez pomoci kohokoli. Nastupuje falešný Haager. Dvojník, to je motiv známý z pohádek. Proč ne, existuje spousta dobrých dvojnických příběhů. Jenže pak by Pán meče musel stát právě na tomto principu. Princip Pandořiny skřínky tu koliduje s principem dvojníka. Není možné hrát do půlky fotbal a od půlky hokej. Jenže v literatuře se to stává. Navodí se motiv, navodí se zápletka, ta potom nějak vyšumí a místo ní se implantuje jiná zápletka.

Já ve slabé chvilce slíbil Tomášovi Němcovi, že pokud do konce roku 2008 nenapíšu ještě jeden díl, budu předhozen intergalaktickému ještěrovi k sežrání. V téhle chvíli, tedy v únoru 2008, to vypadá, že si ještěr může vázat ubrousek kolem krku a chystat vidličku a nůž. Ale nevylučuju, že výzvu neodmítnu a že z toho bude aspoň povídka pro Pevnost.