Šídlo v pytli vyšlo v edici Karavana až v roce 1991. Vydávání jak Čarodějova učně, tak Šídla v pytli provázely neobyčejně špatné okolnosti. Tehdejší vydavatelská praxe je dnes nevysvětlitelná a nepochopitelná. Časová jednotka byl rok. V průběhu času bylo několik důležitých období, něco jako jsou startovací okna pro let na Mars. Schvalování edičního plánu v nakladatelství a schvalování plánu na ministerstvu kultury, to byla ta nejdůležitější z nich. Jakmile něco zabránilo tomu, aby se titul dostal na pořad jednání, vypadl ze hry a čekal minimálně jeden rok.

Schvaloval se nejen následující rok, ale výhledové plány na další období. A ten titul, který vypadl několikrát, což se Šídlu v pytli stalo, dostal nějakou černou nálepku, nebo co. Zkrátka, to všechno dohromady zavinilo, že Šídlo vyšlo až po tak dlouhé době.

Aleš Langer ve své studii o české sci-fi ho hodnotí jako „bezpochyby nejlepší, stylově vyhraněný, fabulačně promyšlený „ z celé série. Svou strukturou se skutečně hodně liší od těch předchozích. Ono je to ostatně vidět už na první pohled. Čarodějů učeň měl tři oddíly, tady je šestnáct kapitol. Je tady jedna dějová linie a události popisované v těch kapitolách tuhle linii sledují. Přitom každá kapitola má jiné dějiště a střídají se v ní figury. To je základ té metody. V Čarodějově učni, ale i v Měsíci mého života je kniha rozdělena na velké bloky, v obou případech na tři. V každém bloku lineárně sledujeme jeden příběh. V Šídlu v pytli je to jinak. Dějiště a figury se střídají a v každé kapitole se posune děj podél dějové linie, aby se dopracoval k vyvrcholení.

V jednom je tahle metoda náročnější, než práce s bloky. Je třeba budovat kapitoly tak, aby byly jasné a přehledné, aby čtenář neztratil přehled. Nesmí nastat chaos. V téhle knize se čtenář neztratí, pokud by četl s největší pozorností a dělal si u toho poznámky. To se ovšem nedá od čtenáře čekat.

Právě to je hlavní chyba té knížky. Vystupují v ní skoro všechny významné figury předchozích dílů. Jaksi automaticky se tu předpokládá, že se čtenáři mezi nimi vyznají. Že vědí, kdo je kdo a jakou roli hraje a co chce.

Není to ale jediná chyba, kterou na knize po létech vidím.

Ten úplně základní nápad, kolem kterého je fabule vystavěná, byla představa utajené planety. Že by ve vesmíru byla planeta, která by neexistovala v žádném atlase. Něco jako utajený kontinent. Že by někdo obratnou manipulaci zničil záznamy o její poloze. Jako kdyby někdo vygumoval ze všech atlasů nějaký ostrov na Zemi. To přirovnání kulhá, ale lepší kulhavé než žádné. Prostě, je to příprava dějiště pro nekalý čin.

Od tohoto nápadu se pak odvíjejí další motivy. Takové spiknutí může podniknout jen někdo, kdo patří k vyšším civilizačním vrstvám v Galaxii. Nemůže to tedy být žádný člověk, třebas oblíbený padouch plukovník Vagy. Jediný zástupce vyšší civilizace, představený v předchozích dílech, je Tlaprokodu Mandane. Žádného jiného čtenář nepoznal. Nebylo možné postavit na samotný závěr úplně jinou mimozemskou bytost a prohlásit o ní, že je hlavní bídák. Je to jako v detektivce. Vrah je zahradník, ale ten musí už na prvních stránkách zalévat kytičky.

Tlaprokodu Mandane v prvním díle omylem udělá z daimona Terra myslící bytost. Tehdy mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že to bude bídák, chystající celogalaktické pikle. Jeho bídáctví je výsledek fabule třetího dílu. No a ta fabule se logicky odvíjela dál. Máme bídáka, máme dějiště zla, ukrytou planetu. Co s ní? Musí se stát nástupištěm pro útok. Jaký útok? Budování nějaké invazní flotily jako před útokem na Normandii v roce 1944 nepřichází v úvahu. Musí to být nějaké zařízení jiné povahy. Sci-fi má k disposici taková zařízení. Jsou to metače všelijakých paprsků a vln a polí a kdoví čeho. Něco jako Hvězda smrti v Hvězdných válkách, ty jsem samozřejmě už tenkrát dobře znal. Jenže ve filmu šlo o čistě energetickou zbraň. Tady šlo o výron negativní energie. Proto musel Tlaprokodu Mandane na tajnou planetu přestěhovat celou partu kolem plukovníka Vagyho a taky tam přestěhovat lovecké klany Marsu. V nich pak musel vygenerovat nenávist a tu chtěl vrhnout proti galaktickému společenství.

Bohužel tam je ještě jedno prostředí, planeta Zar. To je vedlejší motiv románu. Musle jsem vyřešit otázku, co s původním obyvatelstvem. Bylo nutno ho převést do nějaké energetické úrovně. Ti lidé dál žijí, ovšem jejich životy jsou virtuální. Pěkná je vize arény, v níž ti lidé běhají v jakýchsi prstencích a usilují dostat se výš a výš a i když jsou hodně vysoko, nad nimi jsou další a další dráhy vyšší úrovně. Je to pěkná vize, ale patří do jiných souvislostí. Je to jako povídka Nové vlny ze sedmdesátých let!

Takže jsem začal s kritikou.

Když mi v roce 2007 Tomáš Němec z Pevnosti nabídl reedici celého cyklu, knížky jsem si přečetl. Nebyl jsem si jistý, zdali má reedice smysl. Nakonec jsem si řekl, že ani, že ten cyklus patří k té době a ke mně v té době a že nemá smysl, abych ho ukrýval, jako tu planetu.

 Román začíná celkem zdařile. V první kapitole je Rena Sulirová na Zemi a spolu s delfínem Bulkou hlídá perlorodky proti červenému planktonu. Ukáže se, že lidé z někdejšího důstojnického sboru plukovníka Vagyho dělají spiknutí -někdo se ji pokusil zabít. Dostane úkol, vrátit se na Mars. V druhé kapitole vidíme Rada Haagera. Ten se při svých toulkách Pláněmi zaplete do přepadení skupiny turistů ze strany lovců, přičemž se ukáže, že to jsou androidi, umělé bytosti. V třetí kapitole už vidíme, co se s lovci stalo, že jsou na jiné planetě. Tohle je vcelku v pořádku. I v dalších pasážích je několik drobných triků, které se mi líbí i po létech.

Tak třeba hned v úvodní části se Rad se vrátí do Romy a jdou tam po něm androidi. Jsou to zabijácké mašiny. Je tam scéna jakoby z autobusu. Androidi jsou schopni zabít všechny lidi v tom autobuse. Jenže Rad Haager ví, že ho androidi potřebují. Navede Terra, aby mu vzal hlavu do zubů a stiskl, kdyby android ublížil některému člověku. To je dobrý trik, řekl bych docela originální a hlavně, dokresluje Rada i Terra. Zab mě, protože to je jediné, co může tyhle bestie naštvat, to je dobré.

V další scéně Terr ucpe androidem dveře. To je taky pěkná, filmově viděná situace. No a do třetice je tam pěkná scéna v Cirku Maximu, kde po hrdinech jdou zrůdy Vlado Kovara. To jsou akční věci, které do knihy tohoto typu rozhodně patří.

Z Cirku Maximu Rad, Vlado, Rena a Terr utečou a Rad se zdánlivě spolčí s plukovníkem Vagym. Tam se příběh, jak se domnívám, láme. Porušil jsem zásadu nevyhnutelnosti. Tu bych měl krátce vysvětlit. Souvisí ostatně i s tím trikem, když Rad po Terrovi chce, aby ho zabil. I tady je princip nevyhnutelnosti, protože je to opravdu jediná věc, která může androidy zastavit.

Čtenáři musí vývoj situace připadat nevyhnutelný. Hrdinové jsou obklíčeni a nemohou se ubránit. Jaké jsou zde nevyhnutelnosti? V podstatě dvě. Buď zahynou, nebo utečou. Vyústění kritické situace musí být pomocí prostředků, které už v předchozím líčení byly vysvětleny, předvedeny a které čtenář chápe a pamatuje si je. Vzal je na vědomí. Bylo by nepoctivé, kdyby někde na začátku byla půlřádková zmínka, teď improvizuju, o nafukovacím létajícím talíři a teď, na straně osmdesát, by hrdinové ten talíř nafoukli a ufrnkli jím. Pokud nějaký motiv nebo nějaká rekvizita má hrát roli ve zvratu situace, musím být předem exponována ne jako zmínka, ale zase v nějaké scéně, v akci. Rena Sulirová se od dětství zná s Vlado Kovarem, hrála si v Cirku a je tedy logické, že zná i nějaké tajné chodbičky. V kapitole šest se ocitnou v podzemí šediváků. To je motiv z prvního dílu. Šediváci, to byli ti lidé, kteří žili virtuální životy. A od téhle chvíle, myslím, je v Šidlu v pytli porušena ta zásada nevyhnutelnosti. Podzemí šediváků je v pořádku.

Ve skutečnosti jsem tak trochu klaustrofobik, ale je fakt, že podzemní prostory mám v příběhu rád. Ono je to jakési pomocné jeviště. Je vždycky tajemné, zajímavé a vzrušující. V tomhle prostředí se Rad připojí k Vagymu. To je zlom. Tohle připojení není nevyhnutelné. Je tam sice motiv Vagyho slabomyslnosti a zbabělosti Vagyho okolí, to je stejný princip, jaký jsem použil v popisu dvora kolem generála Sulira v Jádru pudla.

Radova reakce ale není nevyhnutelná. To co udělal, nevyplývá z jeho vlastností, jak je čtenář poznal. Rad by se nepřipojil jen tak k Vagymu a nenechal by Renu a vláda a Terra někde v zákulisí. No a pak se fabule celá propadá do svévole. Vagyho parta včetně Rada odlétá na utajenou planetu. Tam Vagy nechá Rada uprchnout, Rad se připojí k lovcům a ti ho zapudí. Petr Abrahám se ocitne zčista jasna na Tramionu, to je sídlo galaktické vlády. Tramioňan Ka vypadá jako člověk, to hodně připomíná Clarka. Samozřejmě, že je to sekundární inspirace neboli plagiát. I ty energetické bytosti té utajené planety, bytosti ze Zaru, jsou odkoukané od Clarka. Zásada nevyhnutelnost spadla pod stůl. Zase je tu vytloukání klínu klínem, jeden motiv záplatuje jiný motiv.

Co bych dělal dnes, jakou cestou bych šel, kdybych psal Šídlo v pytli v roce 2008?

Především bych se vzdal nápadu s utajenou planetou. Hrdina je Rad Haager, lovec, a jeho daimon Terr. Tečka. Zjistí, že někdo vyměnil lovce a nahradil je androidy. Tečka. To je absolutně dostatečný motiv pro příjemný sci-fi příběh dobrodružného typu. Musel bych samozřejmě vědět, kdo to udělal a proč to udělal. Ale ať by to bylo cokoli a udělal to kdokoli, muselo by to být pravděpodobné a nevyhnutelné. Vrací se tam motiv té půdy, na které lovci žijí. To je dostatečně silný motiv. Když o tom přemýšlím, možná že by bylo nejlepší, kdyby ten někdo zatáhnul lovce do podzemí a udělal z nich šediváky. Oni by se pak nechtěli vrátit k původnímu životu – a Rad s Renou by měli za úkol je jaksi přeprogramovat zpátky. Ale to je samozřejmě jen jedna z možností.

A motiv elektrického světa? To mohla být hezká povídka do Vejce naruby, kdyby mě to tenkrát v roce, dejme tomu, 1983, napadlo!