Aston o románu Čarodějův učeň

Knížka vyšla v roce 1989. Kritika ji nepřijala zrovna nejlíp! Nedivím se. Když jsem psal Jádro pudla, hodně jsem se s rozměrem a konceptem románu pral a tady to nebylo lepší. Dnes už nevím, jak vypadala první verze... Tehdy to chodilo tak, že autor odevzdal rukopis a nastalo dlouhé martýrium schvalovacího řízení. Minimálně dva lektoři, někdy i víc, a pak nějaký supervizor přes edici. Schválený rukopis šel do návrhu edičního plánu ne na příští, ale spíš přespříští nebo častěji přes přespříští rok a teprve když ministerstvo, jeho pověstný třetí odbor plán schválil, rukopis šel do výroby, tedy nejdřív ilustrátorovi. První díl ilustroval Miroslav Jiránek, bratr Vladimíra Jiránka. Jenže já jsem se mezi tím dal dohromady s Teodorem Rotreklem. To byla legenda sci-fi ilustrace! On tenkrát sci-fi maloval už jenom pro Artii, tedy pro cizojazyčné edice. Byl rád, že si může nakreslit novou českou sci-fi. Takže já mu přivezl do jeho domku v Horním Bezděkově ten rukopis, celý natěšený na hezké obrázky. Za den, za dva mi Teodor volal. A co že prý jsem to napsal za sračku? Že mám přijet. Tak jsem k němu přijel a on mi knihu rozcupoval na kusy. Co jsem měl dělat? Jel jsem domů a napsal jsem to celé znovu.

To se lektoři nesměli dozvědět! Nikdo z nich to pak už nikdy nevzal do ruky. To, co pak v roce 1989 vyšlo a pak v roce 2007 v druhém vydání, to je kompletně přepracovaný rukopis, dokončený, pokud se nepletu, někdy v roce 1984. Určitě to bylo po smrti mého otce a před vydáním Jádra pudla.

Ten první popud byla jakási cestopisná knížka o Austrálii. Autor v ní psal o kmenových čarodějích tamních domorodců. Mluvil s nějakým šamanem a ten mu vysvětloval, že samo vědomí, že někde existuje civilizace, ho připravuje o jeho magické schopnosti. To mě zaujalo. Celou tu knihu jsem založil na civilizačním rozporu. Marsovské společenství, ona Roma, je teď po pádu vojenské diktatury a po navázání kontaktu s planetárním a dokonce i galaktickým společenstvím ve stádiu rozkvětu a rozmachu. Expanduje i do území loveckých kmenů. Já to bral civilizačně a po mnoha létech, když jsem se dostal do Afriky a viděl tam život domorodých Masajů, pochopil jsem, že ten můj tehdejší život byl v podstatě správný. Což je jediné dobré, co o té knize můžu říct.

V čem se stala chyba? Příběh stojí na figurách a tady není ani jedna nosná figura. První díl ještě stál na Radovi Haagerovi a jeho daimonovi, tedy psovi Terrovi. Já ho tu taky mám, ale v pozadí, a ve většině plochy děje se nevyskytuje. Ten nejzlejší je správce Schirra. To je nejvyšší úředník Romy, který se snaží lovecké klany vystrnadit z Plání. To je v pořádku, tady je zaděláno na pěknou mayovku. Vždyť Vinnetou taky začíná tak, že se Apachové postaví proti stavbě železnice! Jenže pak se do toho zamotají ti mecinové, to jsou kouzelníci loveckých klanů. Na scéně se ocitne Hvar, žák kouzelníka Valdo Mana, to je odvozenina jména mého zubaře doktora Waldmanna, který vystupoval už ve Vejci naruby v povídce Specializace doktora Wildemanna. No a ten Hvar nastoupí a zase zmizí a místo něho je tam jako hlavní figura Petr Abrahám, novinář, pak taky čarodějův učeň a pak jakýsi advokát chudých. Až v poslední části se vrátí Rad Haager a extremisté z řad lovců na něho udělají honičku a pokusí se ho zabít a skoro zabijou Terra.
Pravda, scéna s oživením Terra není špatná. Ono jich tam je víc těch scén, které nejsou úplně špatné. Jedna, ta závěrečná, kdy Rad Haager mečem odrazí smrtící paprsek energetické zbraně, se mi tak líbila, že jsem ji propašoval do Rocku mého života, kde Su Wang-li svým Třpytem rosy odrazí paprsek vyslaný zabijáckým automatem Róninem! Jenže na román nestačí mít pár dobrých scén.

Přemýšlel jsem, jestli by se román dal upravit, předělat. Tmu jsem přece zásadně přepracoval, ta současná je úplně jiná ve své druhé části, než ta původní z roku 199. Jenže ten text by se dal jenom zahodit a napsat jiný. Svého času mi říkal Tomáš Jirkovský z plzeňského Mustangu, abych tu trilogii upravil. Rozumně jsem to odmítl. To nejde upravit.

Poučení je stejné, jako z prvního dílu. Román nejde postavit na pocitu. Tedy, abych to upřesnil, mluvíme o žánrovém románu, o sci-fi, tedy v zásadě o tradičně konstruované dějové epice dobrodružného typu. Je potřeba vyjít z figur a jejich zájmů a cílů. Cíle musí být hodně opačné... Například problém, zda zachovat lovecká území anebo je rozparcelovat, například. Ovšem to je konflikt tak průzračný a jednoduchý, že mu hrozí banalita. To je půdorys kdejaké indiánky anebo kovbojky. Celý ten cyklus má samozřejmě charakter indiánky. Jistě bych ho nenapsal, kdybych v mládí nečetl Vinnetoua! Karla Maye jsem měl moc rád, to je jediné, co mě spojuje s Adolfem Hitlerem...

Tady je navozeno několik linií, po kterých se dá jít. Především je otázka, zda by se něco dalo udělat s Radem Haagerem. Že by on hájil integritu loveckých území. Ale jak? V prvním díle se vypravil do Romy. Má se zase vypravit do Romy? Jaká by tam byla jeho role? Opravdu nevím.
Petr Abrahám taky vypadal na slibnou figuru. Prodělal rychlokurz u kouzelníků, ale pak nekouzlil. On by se mohl stát kouzelníkem, mohl z něho být nějaký Tanec s vlky. Ale pak se dostal do Romy a dělal tam advokáta chudých. Docela fajn je figura Ireny Kirnatové, kterou bojovníci donutí zlikvidovat staveniště uprostřed Plání. To je odvozenina jména mé někdejší šéfové, když jsem byl fotografem v Ústřední lidové umělecké výroby. Měl jsem tam šéfovou paní Irenu Kitnarovou, s úctou a láskou na ni vzpomínám! Tahle Kirnatová je docela dobrá postava sebevědomé, dělné, totálně emancipované mladé ženy. Prožije jakýsi náznak románku s Petrem Abrahámem a zmizí. Kdybych chtěl, jako že nechci, román totálně přepsat, musel bych se rozhodnout. Kdo popadne první housle? Haager? Hvar? Abrahám? Kirnatová? Logicky by to měl být Haager! Letos začnu psát další svazek měsíčního seriálu a samozřejmě mě nenapadne, že by hlavní úlohu měl hrát někdo jiný, než trojice Nedomý, Čuchák a Su!

Román je rozdělen do tří kapitol. Také Měsíc mého života má tři části. To je jakási berlička. Rozděl a panuj. Román by měl mít aspoň 240 stran, to je 3 x 80. No a 80 stran, to je větší povídka. Takže tohle rozdělení na tři části svědčí o tom, že jsem se moc nepoučil Že to byl v podstatě krok zpátky, přinejmenším v kompozici.

Také jsem hodně zanedbal nadpřirozené vlastnosti daimona Terra. Vždyť ten čokl se ocitl v mimoprostoru a udělali tam s ním všelijaké kejkle. Ten by tady mohl posloužit Radovi jako pomáhá Dědek Čuchák Kubovi Nedomému. Teď mě napadá, že ten daimon by se nějak mohl dostat do konfliktu s kouzelníky. Že by ho začali brát jako svého konkurenta – a místo aby pomáhali vlastním lidem proti vlivu Romy, snažili by se zničit daimona.

To co tu píšu připomíná moje zásady, jak stavět povídku. Figury, konflikt, vyvrcholení, pokud možno dvojí ve stylu double twistu.  Žánrový dějový román, a to je případ sci-fi, opravdu má kostru pikareskního románu. To je příběh, kde hrdina prochází z prostředí do prostředí a v každém zažije nějakou epizodu. Změna prostředí je žádoucí, ale není nezbytná. Samozřejmě, že se změnou prostředí se příběh lépe píše. Ale nutné to není. Je třeba ale mít epizody, tedy dějové bloky. Něco jako vystoupení v cirkuse. Teď přijdou lvi, teď bude kouzelník, mezihra šašků a pak nastoupí lipicáni.

Tedy částečně to je něco jako povídky se stejnými figurami, v krajním případě je i to možné. Občas se setkáme s vloženými příběhy do románového rámce, a to je fakticky povídka uvnitř románu. Může to být. Jenže povídka potřebuje vlastní vývoj děje a pointu. Tyhle dějové bloky nemusí mít tak vyhrocenou pointu, stačí, aby došlo k nějakému vyvrcholení a jede se dál.