Já tu knihu zase četl teď, po třinácti letech. Měl jsem ji v paměti horší, abych pravdu řekl. Já si opravdu myslel, že je to nastavovaná kaše. Ale není. Fabule je docela dobrá. Ve dvojce jde přece o to, že se ve městě Sardenu vyskytli zabijáčtí mutanti. V knize se pátrá po tom, proč se tam ti mutanti vyskytli. Byla to příprava tajné zbraně namířené proti vetřelcům z planety Karhoru.
Vcelku se děj držel v rozměrech běžného detektivního pátrání. Nastoupily zde tři zajímavé figury, každá zcela jiná, tedy Salzmann, který přešel z prvního dílu, ale je transformovaný na umrana a má úplně jinou povahu. Ze Salzmanna z prvního dílu fakticky zbylo jen jméno a taky důvod jeho nostalgie, jeho pádu na dno. Fakticky je to nová figura. No a pak je tu elegantní bohatý zabíječ dropautů Likt a tajemná agentka Elynor. Mezi těmi třemi se vše odehrává. Figury procházejí lidskými situacemi. Nic se tu moc nevysvětluje, spíš se to předvádí, a tak to má být. Výzva nezní „vysvětli mi“, výzva zní „ukaž“. Je to tak trochu jako ve filmu. Dnešní čtenář je hodně vizuálně zaměřený. Je třeba udělat všechno proto, aby si dokázal situaci představit, aby ji viděl. A to se ve dvojce hodně povedlo.
V trojce jak kde. V trojce jsme zase v Sardenu. Ten je popisován jako naprosto rozvrácené město, upuštěné, zbídačelé, ovládané zločineckými tlupami, které odmítly evakuaci a zůstaly tu, aby se zabývaly vraždami a rabováním. V té knize jde o to, že Karhorané nebyli tak prostomyslní, aby na Zemi zaútočili klasickou cestou letecké invaze ve stylu Wellsovy Války světů. Proti takové invazi byla namířena zbraň z druhého dílu, ta měla Karhorany transformovat na dropauty a ti se měli na palubě invazních letounů vzájemně pobít. K čemuž došlo. Jenže ta pravá zbraň, to byly organismy podobné našemu hmyzu, které se rozptýlily po zemi a čekaly, až nastane nový impuls z Marsu. Šlo tedy o to, odhalit to spiknutí, dostat se na Mars a zabránit nové transformaci.
Což o to, hlavu a patu to má, ale je to strašně složité a je to mimo představivost. Vyžaduje to spoustu vysvětlování. Román se částečně odehrává v Sardenu, částečně v podzemí obývaném umrany. Právě ta část z podzemí mi přijde velice slabá. Je tam spousta řečí a vysvětlování a poznáme mnoho nových postav a každá o něčem brebentí, ale výsledkem je zmatek. Dokonce bych řekl, že správná je taková scéna, která by se dala nafilmovat. Tažení Sazmanna a Elynor za Liktem, to je moc pěkné. Je viděné. Oživil jsem postavu „virtima“ Píbího, který ovládá elektronické mechanismy, podobně jako auril ve scéně únosu z nemocnice v Tušení podrazu. Je to stejný princip. Ta představa mě fascinuje, že by bylo možno ovládat mechanismy umělou inteligencí. Ostatně, přesvědčivě nám to ukázal Kubrick ve Vesmírné odyseji a před ním Lem v Kladivu, stále se musím vracet k této silné představě. Určitě odpovídá technickému trendu. Rozhodně je pravděpodobnější a proto představitelnější, než vize nějakých androidních robotů, kteří budou blikat červenými žárovkami v očích a rdousit poloobnažené blondýny. Takže představa virtimma Píbího mi přijde i po těch letech docela nosná. Ostatně si myslím, že v dalších příbězích arkadské série rozšířím možnosti Dědka Čucháka právě tímto směrem.
Bude to logické rozšíření jeho možností. On se zatím v tomto směru moc neprojevoval. Vidí v širším spektru než je lidsky viditelné, slyší ultrazvuk, všechno si pamatuje. Ale - když to hodně zjednoduším – mohl by v sobě mít dálkový ovladač k otevírání dveří garáže! Figury splývají. Mohl bych Miléniu trojku pokládat za nějakou skicu pro arkadskou sérii, o které bych chtěl , aby zůstala mou stěžejní prací v oblasti sci-fi. Salzmann hodně splývá s Kubou Nedomým a Su, ta je v Rocku mého života už mnohem aktivnější než v Měsíci mého života. Chybí už jen Likt, karatistický mistr. Motiv asijských bojových umění má v sobě Su. Ona je vlastně Likt. Fatální ženu Elynor nechám v Sardenu. Dívejme se na figury – pokud jsou v seriálu – jako na nástroj. Co mají dělat, jaká je jejich role? Salzmann potažmo Nedomý, to je jasný hrdina lehce záporáckého typu, žádný výlupek ctností. Jeho hlavní ctností je věcnost. Odmítá ideologii jakéhokoli typu. Věří v prosté lidské potřeby a zájmy a taky věří, že základem morálky není soubor vzletných hesel, ale jednoduchá strategie kooperace. Ta je efektivnější než klam a mnohem efektivnější než konflikt. Ten je strašně náročný na výdej energie, na zdroje, výsledek se nevyplácí. Kooperace i za cenu určitých omezení vede spolehlivěji k cíli. To je Salzmannova filosofie. Moje taky, ostatně. Věřím na práci, na spolehlivost, na soustavnost a taky na hranice, které si vymezím, pokud jde o odbočky z mravní linie. Nejsme svatí. Život nás donutí udělat tady krok stranou, tady zase jinam stranou. Jenže musí být limity, bariéry, betonové zdi. Ono to samozřejmě vede k určité osamělosti. Samozřejmě proto, že se většina lidí žene za vidinou rychlého zisku a na bariéry kašle. Doba se mění, přeskupuje, přichází s nabídkami. Je těžké rozeznat, do jaké míry je to reálná možnost nebo vidina. Salzmann i Kuba Nedomý se v tomto směru drží při zdi. Snaží se dešifrovat pravý význam hesel, rozkrýt to, co skrývají.
Dědek Čuchák, nebo v Miléniu virtimm Píbí, to jsou pohádkové bytosti. Chodící Cliftonovo kladívko, vidina přesahující lidskou zkušenost. Nedokážeme řídit taxík na dálku, ani prostřednictvím virtimma v Miléniu trojce, ani přes auril v Podrazu, to je ta sci-fi magie. Proto čteme sci-fi, aspoň já ji proto čtu. Kdybyste se mohl brátit patnáct let nazpět, i to je motiv sci-fi, napsal byste trojku Milénia jinak, a když ano, tak jak?
Uvažoval jsem o tom při čtení. V každém případě slabinou je ta podzemní vrstva, ten umranský svět, který se částečně zřítí, aby byly zakryty stopy. Navíc je to nelogické: jádro příběhu, to jsou brouci z Karhoru, kteří čekají na transformaci. Proč zakrývat stopy po preventivním úderu, když se preventivní úder, přinejmenším na první pohled, vyplatil? Invazní flotila z Karhoru ztroskotala, takže ti, kdo první úder zosnovali, mají naopak nárok na veřejné oslavování a bronzové sochy na náměstích! Nemají důvod něco tajit. Pokud bychom uvažovali invazi skrze brouky, pak by Karhorané nepotřebovali komplice. Stačilo by jim, aby se brouci rozlezli a pak aby aktivovali zrcadlo na Marsu a nastalo by Milénium 3, brouci by využili umranů jako materiálu a ovládli by jejich těla. Jde tu motiv proti motivu.
Je to bohužel jen část té složitosti. Kdybych měl psát tu knihu znovu, musel bych si především ujasnit, o čem má být. Měl bych k disposici sérii docela nosných postav. I Golanz a van Grof a paní Juliana jsou zajímavé postavy. S nimi by se jistě dalo hrát. Přiznám, že nevím jak. Dokonce jsem začal pochybovat o tom, zdali motiv umranů není zbytečný.
Na první pohled s ním stojí a padá celé Milénium! To je jen zdánlivé. Ve skutečnosti to nehraje roli. Umrani, to je prostě rasa navíc. Jako když se k nám začali stěhovat Číňani a Vietnamci. Malé děti si hrají s Číňánky a Vietnámky, pokud se to tak dá říct. Ty dvě rasy nemají protichůdné zájmy a kde nejsou protichůdné zájmy, není drama. Je to jen vizuální rozdíl. Platí zásada Occamovy břitvy. Vedle zásady nevyhnutelnosti je to druhá důležitá zásada. Je nesprávné zmnožovat motivy, je špatné mít dva motivy, když stačí jeden. Můj otec Vladimír Neff měl například námitky proti Wyndhamovu Dnu trifidů, že je tam motiv trifidů plus motiv slepoty. Tvrdil, že by měl stačit jen jeden. Ne moc s ním souhlasím, uvádím to ale jako ilustraci teze o Occamově břitvě.
Kdybych zlikvidoval umrany, v Miléniu by bylo motiv dropautů. Je dostatečně silný. Je to proměna. Ano, motiv stokrát omletý a vyskytuje se v pohádkách. To proto, že je dobrý. Na téma dropautů by se jistě dal vymyslet další příběh. Anebo by tu bylo ještě jedno řešení: zahodit první díl a dva další, zjednodušené až na dropautí jádro, spojit dohromady. Docela by mě lákalo se ještě někdy do Sadenu vrátit. Rozhodně to nebude hned tak brzy. Moje hlavní bydliště je přece v Arkádii. 3.3.2008