Ondřej Neff: Arkádie, má láska
(Fantasy and Science fiction, česká mutace, jaro-léto 2010

Je to už deset let, kdy mi Martin Zhouf vyrobil vizitku, hodně barevnou a hodně scifistickou. Jako místo bydliště tam mám uvedeno Jules Verne str. 52, Arcadia, Moon. Zatím to nevypadá, že se budu brzo stěhovat, takže vizitka je to předčasná. Nepopřu ale, že bych se stěhoval rád, protože Arkádie je místo, které jsem si oblíbil.

Začátky
Román Měsíc mého života jsem začal psát v roce 1984. V té době jsem už měl za sebou svůj první science fiction román Jádro pudla. To byl klasicky dobrodružný žánrový příběh. „Měsíc" měl pro mne být experiment: líbí se mi představa „obyčejné budoucnosti". Chtěl jsem co možno nejvíc realisticky popsat budoucnost bez nějakých okázalých futuristických efektů, hodně všední až banální. Taky hrdinové měli být co nejvšednější. Tak vznikla představa Kuby Nedomého, chlapíka, který se dostal na Lunu více méně náhodou a náhodou tam uvízl. Prvek náhody hraje v celém románu velkou roli - protože i v životě narážíme na každém druhém kroku na náhody.

Dílo vzniklo bez předběžného rámcového konceptu. Věděl jsem, že bude mít tři části, každá se bude jmenovat Průkopníci. Chtěl jsem v něm ukázat, jak se mění obsah pojmu, který má emotivní náboj. V první části to jsou skuteční průkopníci, dokonce havíři, tedy lidé fyzicky pracující. V druhé části je ten pojem zprofanovaný zábavním průmyslem a ve třetím se ho zmocní de facto fašisté. Slovně je to pořád totéž, ale pokaždé to znamená něco jiného.

Román neměl kostru. Tak se mi stalo, že Dědek Čuchák, kamarád Kuby Nedomého, tedy napůl umělý člověk, kyborg, je - jak se ukáže v průběhu děje, oním Katem, který je v první části pověřen popravou Kuby Nedomého. Jenže mi ulítla zmínka, že Kuba svého kata zná... Tuhle chybku jsem upravil v dalším vydání a v tom posledním samozřejmě už taky není (román vyšel celkem třikrát).

Oproti prvnímu vydání je tam ještě jedna změna. Původně román končí jakousi čtvrtou pidičástí na vzdálené planetě ve vzdálené galaxii, kde se naznačuje, že příběh „průkopníků" je nekonečný, že „to zase začíná". Jenže později jsem od toho ustoupil a rozhodl se, že v tomhle cyklu zůstanu v blízkém vesmíru, tedy v podstatě v systému Země - Měsíc plus nějaký ten satelit.

Sám název Arkádie má samozřejmě také kořeny: jako kluk jsem se učil anglicky z kapesní paperbackové učebnice. V ní byla ukázka angličtiny z kovbojky - a v té ukázce se mluvilo o „baru Arcadia". Nějak mi to uvízlo v podvědomí.

Reparátor
Další román arkadské série jsem začal psát až deset let po tom prvním. Původně jsem zamýšlel napsat „cosi jako verneovku", román, který by svým duchem připomínal atmosféru knih mnou milovaného autora. V některých momentech jsem vycházel z rozhlasové hry Havárie Drakkaru, ale také z rozhlasové hry Velké solární. Motiv závodní kosmické lodi, uzpůsobené pro rychlostní závody, ten mě přitahuje pořád. Začal jsem tedy „Drakkar" psát.

Jenže v té době jsem už psal do časopisu Ikarie seriál o zakázaných technologiích - tedy seriál do značné míry prorocký, protože předjímal to, co se děje dnes, tedy atmosféru ideologicky zabedněné nenávisti vůči všemu novému, inovativnímu, technicky a investičně náročnému. Hrdina románu měl být původně podobný kapitánovi Nemovi nebo Cyru Smithovi anebo Matyáši Sandorfovi. Jenže mi z něho nakonec vyšel zase člověk na okraji zákona a společnosti Ron Astonvarga. Jeho povolání je „reparátor", opravuje tedy systémy, třebaže je to zákonem zakázané. Román začíná v roce 2227 a o Čuchákovi a Nedomém je v něm jen maličká zmínka, jako figury v něm nevystupují. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych psal i o jiných profesionálech zakázaných technologií. „Reparátor" by tak byl první a po něm by přišel na řadu nějaký další -átor. Dokonce jsem začal psát román na principu oživování mrtvol. Sborník textů Klon ´97 nese název Nekrokrator a je v něm otištěno několik kapitol tohoto chystaného románu. Ten se ovšem odehrává na Zemi, ne na Měsíci a nemá tudíž s arkadským cyklem nic společného. Zatím je to stále torzo, ale téma je to dobré a chci se k němu vrátit.

Jako technický prvek v Reparátorovi vystupuje „cívkový robot" Elastor - něco jako „inteligentní drát". To je, myslím, další docela pěkný nápad a rozhodně to patří k tomu lepšímu, co v románu je. No a podle Astonvargy jsem si vyvolil svůj nick Aston.

Povídky
Těch je celkem osm a psal jsem je nesoustavně v celé té době od poloviny osmdesátých let. Ano, jsem robot (ve sbírce Zepelín na Měsíci 1990) má jako základ rozhlasovou hru, podobně jako ten Drakkar. Ve stejné sbírce vyšel Lov na krysu, to je povídka, kterou mám moc rád. Určité rysy ji spojují s třetí částí Měsíce - je zde popsán davový fanatismus, rasistická nenávist namířená proti androidům. Je to bezpochyby skica pro nějaký další román série. Varianta číslo tři je povídka v podstatě erotická. Motiv fyzické lásky (=souložení) člověk - robot mě moc zajímá. Myslím, že to v dohledné budoucnosti bude ten hlavní důvod, proč se budou vyrábět roboti „lidského typu". Kybosex zmiňuji v různých místech, jen tak okrajově mluvím o „sexačkách" v první části Měsíce a taky se vyskytuje v Miléniu dvojce. Tahle povídka vznikla na objednávku časopisu Penthouse v roce 1996. Pak tu jsou dvě povídky Hlídka 2 a navazující Hlídka 3. To je samozřejmě parafráze na Clarkovu klasiku, vyšly v roce 1994 a 1998. Na dlouhou dobu poslední bylo Kukaččí vejce, to je více méně humoristická povídka, ale nedávno jsem na objednávku napsal ještě detektivku Lunární potápěč, vyšla v roce 2006 v antologii Orbitální šerloci.

Kratší práce mě držely v kontaktu s Kubou a Dědkem a postupně jsem si uvědomoval, jak moc mám ty postavy rád. Patří k nim samozřejmě i Číňanka Su, Kubova družka, a policista Mantella.

S tím Mantellou je ale trochu problém.

Už v Měsíci je prvek dlouhověkosti. Jaksi se předpokládá, že Kuba i Dědek mají do nekonečna obnovované organismy. Že je to prostě svět, kde se neumírá. Mantella jako protihráč Kuby a Dědka mi ale stárnul a dokonce se mi jaksi generačně rozdělil. Nebyl k tomu žádný důvod... jiný, než že v reálu lidi opravdu stárnou a bohužel i umírají. Takže postupně jsem Mantellu otce a syna spojil do jednoho Mantelly a tento Mantella bude nadále vystupovat jako policajt, který má Kubu a Dědka rád, občas využívá jejich služeb (třeba i mimo jejich vůli, viz Kukaččí vejce) a jindy jim pomůže, když to jde, ale pokud možno neoficiálně. Lidé se mě ptají, jestli jsem si vzal vzor od detektiva Carrelly. Nevzal, opravdu mě to nenapadlo. Že je to Talián, to mi přišlo tak nějak přirozené. Chtěl jsem mít Lunu hodně mezinárodní, vystupují tam lidé s původem v různých národních oblastech, tak proč ne Talián?

Další pomocnou figurou je doktor Kurz. Ten se stará o Dědka a tvrdě pracuje i za hranicí zákona (takže i v oblasti zakázaných technologií). Jako potratář hubí život, tenhle doktor Kurz ho prodlužuje. Někdy je to hodně na hraně uvěřitelnosti (Hlídka 3), ale myslím si, že trochu šponování nezaškodí.

Rock mého života
Tímhle románem z roku 2006 jsem do celé arkadské série zase hodně šlápl. Předcházel mu cyklus článků, který vycházel v Ikarii a v němž jsem popisoval „dějiny dobývání Měsíce", tedy vznik habitatů na Měsíci a popis toho, co se kolem nich dělo. Už tenhle přípravný materiál vznikal v úplně jiné atmosféře než Měsíc (ten jsem psal ještě za starého režimu), i než Reparátor a spřízněné povídky. Bylo to po jedenáctém září 2001 a taky po Husajnovu svržení a vypuknutí války s terorismem.

Zajímavé je, že napětí s islamistickým fundamentalismem je obsažené už v Měsíci. Upozorňoval jsem na něj i v eseji Jaké bude 21. století - a sklidil za něj kritiku na Parconu, kde mi vyčinil znalec regionu Jarda Olša - později vysoký činitel ministerstva zahraničí pro Afriku a přilehlé končiny -, že islamismus není žádná hrozba, protože je roztříštěný a vnitřně nesoudržný. Teprve pak se ukázalo, že nenávist je hodně účinné univerzální lepidlo!

Takže ten seriál pro Ikarii jsem už psal v téhle atmosféře. Jenže to už jsem měl za sebou i pokusy o napsání „Rocku".

Začal jsem na něm pracovat v roce 1996, tenkrát se rozjížděl internet a já založil deník Neviditelný pes. Spolupracoval jsem s webmasterem Tomem Vildem a na jeho naléhání jsem začal Rock psát. V první verzi (v mém archivu je datována v lednu 1998, ale vznikala dřív) Kuba přijíždí do nóbl habitatu Alhambra jako najatý strážce iluzinové hvězdy Moniky Fabianové. Fabianová bude zavražděna a Kuba narazí ve vagónu „čehosi jako vlak" na mladičkého pitomu, který si hraje na teroristu. Kuba se ho snaží otcovsky zpacifikovat a dostane se v důsledku toho do basy.

Tohle je motiv, který je pro mě, jak se zdá, neodbytný. Kuba byl v base v třetí části Měsíce a v definitivní verzi Rocku mého života je tam dokonce tři roky - je to příprava na román Ultimus, který se má ve vězení odehrávat celý. Nedovedu říct, proč se tak usilovně snažím Kubu dostat do basy!

Ocitne se tam i ve druhé verzi románu, ta je určitě z roku 1998, odehrává se zase v Alhambře a opět je v ní i Monika Fabianová, ale hrdinou už není Kuba, ale „infonaut" Abakus. Tou dobou v roce 1998 zuřil všude internet a já v něm byl až po uši a obyčejný Kuba Nedomý pro mě byl až moc obyčejný, takže jsem chtěl mít figuru infonauta, síťového Robina Hooda. Taková figura se objevuje i v povídce Odpadlík a v jedné verzi Tušení podrazu, románu z roku 2007. I to je nějaké naplnění snu. Jsem „bloody fucking user", žádný počítačový guru, a tak si trochu sním o chlapíkovi ve stylu Johnny Mnemonica.

Tyhle dvě verze, když je po sobě čtu (vy taky můžete, jsou na webu na http://neff.cz), nejsou špatné a je škoda, že jsem je nikam nedotáhl. V té době jsem zaplaťpánbu aspoň napsal Tmu, to samozřejmě byl z mého hlediska úspěch, ale na řadu let to bylo poslední velké vypětí. Věnoval jsem se víc žurnalistice, hlavně internetu, byl tu Neviditelný pes a od roku 1999 deník o digitální fotografii Digineff. Na Rock jsem ale nezapomněl a dokonce jsem začal psát třetí verzi. Její text bohužel nemůžu najít. Vystupuje v ní Elvis Presley, jenž se vyskytuje i v té první verzi z roku 1996, ale tahle třetí měla být přímo o něm.

Začínalo to tím, že někdo chce prodat Kubovi Nedomému starožitnost, Elvisův cadillac. Jenže se ukáže, že ten cadillac je kamuflovaný hardware zakázané technologie určený k vyvíjení lidí „in vitro" - a že Elvis žije díky tomu, že se neustále replikuje. Na konci příběhu se měl Elvis ukázat živý a zdravý. To byla ta zásadní konstrukční chyba románu: dlouho se „tajemníkuje" a na konec přijde „překvapení".. Byl to druh příběhu, kterému říkám „čáry máry fuk", tedy že se vypouští mlha a nakonec se vytáhne králík z klobouku. Žádná škoda, že se tahle třetí verze ztratila. Ty první dvě vypadají dobře a možná že se k nim vrátím.

Od roku 2004 jsem se trápil s románem, který nakonec vyšel jako Tušení podrazu. Původně se měl jmenovat Urban legends, jeho motivy se měnily, poslání se měnilo, no a jak jsem se s tím pral, někdy o Vánocích roku 2005 jsem dostal ten nápad: žádné „čáry máry fuk", králík z klobouku, mlžení a na konci Elvis! Ten tam musí být hned na začátku, ten Elvis Presley, nejlíp jako mrtvola. A Kuba řeší, kdo ho zabil a proč ho zabil a jak to s ním je. Psát jsem začal 1. ledna 2006 a do konce března byl román, se kterým jsem se trápil osm let, hotový.

Co bude dál
Arkadský příběh bude pokračovat. Já se tu moc o Rocku nerozepisoval, je to čerstvá věc, pořád se ještě prodává v krámě, koho zajímá, může si ho prolistovat. Teď sice pracuju na románu odjinud, ale možná už příští rok se chci věnovat dalšímu dílu série. Netuším, jak se bude jmenovat, ale i tak je mi jasné, co se v něm musí řešit: jak se dal Kuba dohromady s Dědkem Čuchákem a kde přišel k Su? Už v Měsíci se píše, že někdo se pokusil Dědka odprásknout „čtrnáct padesátkou" a že doktor Kurz dal Dědka dohromady a udělal z něho kyborga typu Frankensteinovo monstrum. Kdo to byl? Proč, to je jasné, souvisí to s jeho katovskou minulostí (první část Minulosti). Ale co dál? To ještě nevím.

Pak bych rád zpracoval to zmíněné téma Ultimus. To je název koncentráku - dokonce jsem už před lety začal cosi psát o Ultimu: těsně před převratem jsem psal příběh o tom, že se rozpustí koncentrák, lidi jdou domů, ale zase se do něho vrátí, protože nedovedou bez buzerace žít. Těsně po převratu jsem se mlátil do hlavy, že mě taková pitomost mohla napadnout. Dnes vidím, že jsem měl pravdu: lidi jsou nepoučitelní, volí komunisty a zelené, touží po koncentráku. No a do třetice, je nabíledni, že z Lunárního potápěče bude román. Vždyť on je to román skoro už dnes.

A dál? Dál už nevím. Vím jen to, že Arkádie bude žít.