28.8.1968

O dvojce jsem se dověděl 28. srpna.

Toho dne ráno jsem chodil s Evou po nejrůznějších budovách ministerstva školství a pomáhal jí najít umístění pro jejího syna, který se nemohl dostat na dvanáctiletku. Eva lítala od čerta k ďáblu a já na ni čekal na Malostranském náměstí na lavičce. Za půl hodiny za mnou přišla a byla celá zelená. Ptám se, co se stalo.

"Brněnský rozhlas se vrátil do své budovy a přijeli Rusové a znovu to tam obsadili. Bylo to prý strašné, spoustu lidí postříleli. Postavili je ke zdi a ze samopalů je ubili."

Byla z toho napůl šílená. Nevěřil jsem svým uším. Po náměstí jezdily ruské nákladní vozy, velké jako stodola. Byly zelené a na zadku měly kulatý bílý terč. Bylo pozoruhodné, jak jezdily tiše. Nedělaly takový kravál a smrad, jako naše náklaďáky.

"Od koho to víš?"

"Na ministerstvo přišli dva kluci z Brna, znám je leta, víš, jsou to strašně fajn kluci." Eva zná každého -leta- a někdy mi to jde na nervy.

"A od nich to víš?" ptal jsem se připitoměle.

"No jistě," štěkla Eva, "byli v tak strašném stavu, že jeden ani nemohl mluvit."

Představoval jsem si, jak dva muži, v cárech a v krvi, se slepenými vlasy a tvářemi zčernalými prachem silnice, s rukama rozbitýma až na kost, ten s prostřeleným ramenem, ten s žebrem, přeraženým pažbou okupantovy pušky, se plazili po břiše dvěstěpadesát kilometrů z Brna do Prahy, aby sdělili ministerstvu školství, že Rus-okupant zmasakroval jejich druhy.

Duší dvojky byl Karel Weinlich.

Setkali jsme se s ním v bytě jeho známé. Eva mu vyprávěla brněnský horror a on se usmíval, jako by byl rád, že události dávají zapravdu jeho koncepcím.

"Tak poslouchejte, děti," řekl rozhodně a začal se šklebit jako blbec. Vždycky se tak šklebí, když na něco usilovně myslí.

"Poslouchejte. Zejtra nebo pozejtří - to je jedno - dostaneme befel, abychom se vrátili do baráku. Vy dva a Janíček, Jezdinský a Dientsbier tam nepůjdete. Jestli na to přistoupíte, jste od této chvíle ve dvojce."

V koutě pokoje seděl v křesle technik, zvaný Jarda, a pohrdavě se usmíval. Poslouchal rádio Vltava.

"Ten je taky ve dvojce. Koukejte, děti, já nevím, kdo to organizuje. Ale neorganizuje to Rozhlas, jde to nějak přes armádu a vnitro a ÚV partaje. Dostal jsem padesát tisíc a auto a estébáckej byt, abysme tam s tou dvojkou byli. A když se něco semele, tak to takhle přehodíme," a naznačil pohybem, jak přehazuje velikou párku, nebo kormidlo, "a pojedeme zase znova. Co tomu říkáte?"

Díval se na nás a zase se šklebil jako blbec. Nemohli jsme mu odřeknout. Eva mohla prasknout smíchem.

"Kdo ti dal těch padesát tisíc a to auto a ten byt?"

"No já nevím, řekli mi, jestli prej chci padesát nebo sto. Já se zeptal, čeho padesát nebo sto. Oni mi řekli - no tisíc, ty vole! Tak jsem řekl padesát, protože jsem se v tý chvíli posral. A pak mi dali embéčko, ale bylo bez papírů. A ten estébáckej byt je v jedný vile tady naproti."

Později z něho vylezlo, že se pohádal se svou milenkou a ta prohlásila, že musíme všichni vypadnout. Proto vydyndal od našich neznámých šéfů estébácký byt. A ty peníze měl vyzvednout v nějakém kšeftě s uměleckými produkty. Neviděli jsme nikdy od něho ani korunu, chtěli jsme, aby nám aspoň koupil flašku vodky, ale chtěl bych se vsadit, že Weinlich na peníze ani nesáh. Bál se, že jednou někdo řekne - sem s Ljapkiným Ťapkiným, kdes prochlastal padesát tisíc, holoubku? - A on hrdě sáhne do šrajtofle, vytáhne neposkvrněných padesát tisíc a řekne - Tady máte, pánové.

Nikdo z nás čtyř, kdo jsme byli v dvojce angažováni - protože trojice Jezdinský, Dientsbier a Janíček se o dvojce jakýmsi nedopatřením nedověděla - tedy Weinlich, Jarda, Eva a já jsme ani na okamžik nepřestali mluvit o tom, že považujeme dvojku za útvar naveskrz komický. I Weinlich udatně žertoval na téma dvojky. Ale prvního dne jsme se prostě neodvážili říci - vlezte nám s dvojkou na záda, protože je to volovina. Nikdo se to neodvážil, protože se bál, že bude v tu ránu prohlášen za zbabělce, ba za národního zrádce. Tak jsme si hráli na dvojku dva dny, do večera 29., kdy nás to přestalo bavit a v pokoji jsme se rozešli. Na závěr jsme přinutili Weinlicha, aby koupil láhev vodky. Jsem přesvědčen, že ji koupil ze svého. A tak definitivně skončila doba, již nazývám "okupačním týdnem".

Epilog

Nastal smutný čas. Vondráškovi se splnil sen. Vyházel všechny nepříjemné lidi z Armády a zůstal tam sám, s jedním technikem a sekretářkou. V duchu se radoval, že komentáře jsou zakázané, protože nepotřeboval komentátory. Pouštěl gramofonové desky a pásky s pohádkami pro děti. Stanice Střední Čechy vysílala domácí zprávy a Praha zprávy ze světa. Vznikla tam normální dvanáctihodinová směna od sedmi do sedmi a připravovaly se pěti až desetiminutové relace.

Po krachu dvojky jsme měli s Evou volno, flákali jsme se po návštěvách, spali do jedenácti a měli jsme se celkem fajn. 3. září selanka skončila, protože mě zavolal Čestmír Suchý a nakázal mi, abych nastoupil v Nuslích jako člen směny. S doktorem Švaňkem, vyhlášeným to pedantem a nehumorným nerudou. Vydržel jsem to s ním a v pátek 6. září jsem se dostal poprvé do budovy na Vinohradské.

Smrdělo to tu karbolem, protože všechny místnosti dezinfikovaly. Po Praze se vyprávěly historky o Rusovi, který si myl švestky v záchodové míse, omylem je spláchl a urval panamu, aby dostal své ovoce zpět. Nikde jsem neviděl rozbitou mísu, ale podle očitých svědků sajrajtu bylo na záchodech až nad hlavu. Některé stoly byly vypáčené, desítkám lidí zmizely holicí přístroje a hodinky. V celé budově nebyl jediný reportážní magnetofon, zmizely všechny, včetně drahocenných magnetofonu Nagra, z nichž každá stojí pětadvacet tisíc tuzexových korun. Ve zprávařském studiu vedle směny jsme našel ležet před mikrofonem brožurku, vydanou v Moskvě na češskom jazykje o internacionálním soudružství. Na zemi se válel balíček. Rozbalil jsem nechutnou motanici Izvěstií a uvnitř jsem našel černý chleba, špatně propečený, s tvrdou kůrkou a mazlavým vnitřkem. U páternosteru jsem se sešel s Hanušem Orlickým, zástupcem šéfredaktora Hlavní redakce zpravodajství. Povídal mi, že dnes v noci se stěhujeme do baráku. Bylo mi to celkem jedno. Pokrčil jsem rameny.

O půlnoci jsem se v Nuslích loučil s Taliány, kteří tu zůstávali a s nočním vrátným. Eva byl se mnou. Brali jsme s sebou balík textů a monitorů, nasedli jsme do MG a nastartovali. Vrátný stál u branky a mával na nás.

"Teď to tu bude ještě horší než za Novotného a Rozhlas bude velké svinstvo," říkal ten vrátný. Už teď se stydí hlídat tady a chce změnit místo. Půjde hlídat smíchovskej pivovar.

Rozsvítil jsem světla. Otáčel jsem vůz do protisměru, a jak světla jela po zdech domů a plotech zahrad, osvítila na chvíli plakát s nápisem:

ŽÁDÁME, ABY PRACOVNĺCI ROZHLASU DOSTALI NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ VYZNAMENÁNĺ!!!

Dvě hodiny na to jsme vysílali zprávy z budovy na Vinohradské.

Ráno jsem si sedl k psacímu stroji a začal psát tyto zápisky.

Bylo 7. září 1968.

Dokončeno: Praha, 13. října 1968.

předchozí díl