22.srpna 1968
Druhé okupační ráno.
Naproti domu, kde Eva bydlí, zedníci opravují omítku. Už dlouho, snad dva tři měsíce. 22. srpna v půl osmé ráno ji opravovali stejně jako kdykoliv jindy. Opravovali by ji, i kdyby Země úpěla pod invazí Marťanů. Nevím, jestli to bylo dobré, nebo špatné znamení. Nepamatuji si, zda mě to tehdy potěšilo, nebo rozzlobilo. Na jedné straně to byla známka
|
|
"Proč bychom měli někoho provokovat, aby nám rozboural Prahu? Vždyť na to stačíme sami!"
Tehdy to byl žert, ale dnes byla demolice hlavního města velmi reálnou možností. Bylo tedy dobře, že už druhého dne lešenáři leší a tramvajáci jezdí. Romantická část duše však měla stále na mysli nápis, který se v šestapadesátém objevil na veřejném záchodku u Národního divadla:
"KAM SE SÉŘEM NA POLÁCI A MAĎAŘI!"
Nu což. Jaký kraj, taková revoluce. Zde se musím zmínit, že jsme po celou dobu prvního okupačního týdne mluvili o revoluci. To, co bylo, to bylo akupace, ale to co jsme dělali jsme nazývali revolucí. Ovšem bez patosu, s úšklebkem, protože všechno, co se dělo byla čisto čistá švejkovina. Naše činnost byla revolucí stejně, jako jsme nazývali jakýkoliv styk s okupantem kolaborací. Byl to hec, sranda, šaškárna. Nic jiného nám nezbývalo.
A všude byly fronty. Sáhodlouhé fronty na žvanec, před pekárnami stály báby s taškami a tranzistorovými přijímači, kafraly mezi sebou a měly provokativně tupé ksichty. Bylo zjevné, že si říkají:
"No jó. Zase nějaká vokupace."
Byl to hezký den. Svítilo sluníčko a ve vzduchu byla nedělní nálada, přesto že byl čtvrtek a ještě k tomu okupace. Na asfaltu byly stopy housenkových pásů a ulicemi, které vedou k Riegrovým sadům byly vidět, stejně jako včera večer, siluety tanků. Kaťuše zmizely. U tržnice jsme potkali Ivana Rumla, hlasatele, který sloužil v sedmičce snad od první chvíle. Je to noblesní chlap, jeden z mála, kdo se angažovali a přesto se obešli bez žvanění. Ruml nerad kecá a je jeden z mála hlasatelů, kdo není nafoukaný na zlato ve svém hrdle a kdo se nerozplývá štěstím, když se slyší v rádiu.
"Tak jsme to zabalili," povídá Ivan.
Byl strašně unavený. Dřepěl v sedmičce celou noc.
"Dvakrát jsme utíkali. Jednou v noci někdo povídá, že jdou Rusáci. Tak jsme to zbalili a foukli. Pak jsme se vrátili a chvíli jsme vysílali dál. Ale teď ráno," podíval se na hodinky, bylo tak asi tři čtvrti na osm, "no co, teď ráno přišla vojenská policie. To byla jiná sorta než tamti tam," máchl rukou někam dolů po Vinohradské. "Byli v takových modrých uniformách. S nikým se nebavili a všechno vyházeli. Na nás nepřišli, zabalili jsme to sami. Nemělo to cenu, dělat partyzány. Tak jdu pryč, chci se trochu vychrápat."
"A co galerie?"
"Tam přišli a povídali, že prý všechno ven. Technici na to, že áno, áno, vytahali kabely, a když se Rusáci otočili zády, technici ty kabely zase zapíchali a hned, šup, šup, všechno ven a zamknout, aby tam nepřišla kontrarevoluce. Rusáci byli tou ochotou zpitomělí, vypadli z galerky, zamkli, a galerka je dál zapnutá. Rusáci jsou přesvědčený, že když na galerii nikdo není, tak to nemůže fungovat."
Tady se musíme na chvilku zastavit. Neboť to, co Ruml vyprávěl, byl jeden z největších zázraků divné okupace. Je to také klíč k celé záhadě pražského vysílání.
Řekl jsem, že galerie je ústředna, která propojuje všechna pražská studia mezi sebou a napojuje je na vysílače. Chápejte, nejsem technik a mé vysvětlení je laické až běda, ale tak nějak to je. Kdyby Rusy napadlo vypnout galerii, Praha by sice vysílala, ale za strašných podmínek, a pochybuji, že by ji bylo slyšet podstatně dál, než v Horních Počernicích. Možná, že se mýlím, ale mám zato, že to, co udělali technici z galerie, byl největší husarský kousek, spáchaný pražskými rozhlasáky. A jestli někdo zaslouží metál, tak jsou to technici z galerie.
Nemusím ani říkat, že Ivan Ruml nešel domů spát, ale šel s námi do Armády a zase četl národu až do úmoru. Nepamatuji se dnes přesně, co jsme tenkrát vysílali. Nerad bych psal nějaké hlouposti a jestli se teď seknu, tak mi laskavě promiňte. Něco mi totiž říká, že už tenkrát, tedy ve čtvrtek ráno, vypukla aféra z automobilovými čísly. Nevím, jak se to všechno semlelo, ale někdo nám začal telefonovat zprávy tohoto druhu:
Na Karlově náměstí stála šestsetrojka, číslo SPZ AD 73-46 (pozor, to je jen názorný příklad, AD 73-46 je číslo MÉHO auta!) a uvnitř leželi tři muži s pouty na rukou i na nohou."
Anebo:
"Zrádce XY jede v sedanu AD 73-46 ze Zbraslavi do Modřan. Zadržte ho všemi prostředky!"
Vyslali jsme do éteru snad deset automobilových značek a slyšel jsem, že na Národní třídě bodří vlastenci vytáhli z černé cortiny jakousi nebožačku a napráskali jí jen proto, že jsme vysílali, že:
"Občané, pozor! Černá cortina AD 73-46 zatýká! Její posádka zatýká! Zastavte černou cortinu AD 73-46!"
Lidi tenkrát věřili Rozhlasu na slovo, a kdybychom jim řekli, že zbouráním Svatovítského chrámu zasadíme okupantům citelnou ránu, Praha by do dvou hodin ztratila své světoznámé panoramato.
Dodnes nevím, jak celá akce s automobilovými čísly vznikla. Rozšířila se však po celé Praze a viděl jsem na vlastní oči policajta na motorce, který měl na nádrži cedulku, na které měl fixem namalovaná čísla vozů. Ta čísla byla v příštích dnech všude, metrovými písmeny na zdech, i na úhledně vytištěných letácích. Rád bych se jednou dověděl, jak to s těmi čísly vlastně bylo.
K další krásné volovině se dostaneme co nevidět. Když jsme s Evou a Rumlem došli do Armády, hned jsme začali vysílat. Byli jsme s Evou svěží a já vždycky po ránu vychrlil půl tuctu poznámek a komentářů. Mohlo být tak asi deset hodin, když nahoře v prvním patře zazvonil telefon a někdo hlásil:
"Okupanti propouštějí z pankrácké věznice trestance, dávají jim do rukou zbraně a posílají do ulic. Dělají z nich provokatéry."
Později jsme se doslechli, že Rusové hned po příjezdu do Prahy jeli na Pankrác do lapáku a sháněli se po signatářích pragováckého dopisu. Pro osvěžení paměti připomínám, že ve dnech schůzky v Čierné nad Tisou vyšel v Pravdě dopis, podepsaný 99 zaměstnanci továrny Praga ve Vysočanech, ve kterém se psalo o protisocialistických tendencích a o znepokojení, jímž jsou zmítáni všichni poctiví komunisté Československé republiky, ať žije spojenectví se Sovětským svazem a ať zahynou všichni nepřátelé socialismu. Dopis podepsalo pár zaměstnanců Pragovky v době, kdy prakticky celé osazenstvo továrny bylo na dovolené, a aby toho bylo víc, podepsaly se také manželky a babičky a horliví sousedi v domě. Ti, co to podepsali, to pak neměli v Pragovce lehké a moskevská Pravda měla zase jednou o čem psát. A psala tak horlivě, že vojáčkové, kteří přijeli osvobodit Prahu, měli dojem, že signatáře dopisu najdou v těch nejsmrdutějších kobkách pankrácké věznice. A tak vznikla celá ta kachna.????
Dnes, kdy tyto řádky píšu, je 9. září a dnes pan Hejzlar, ředitel rozhlasu, na slavnosti ve studiu číslo 1 otvíral provoz baráku. Mluvil o tom, že v těch nejtěžších dnech jsme neměli možnost vysílat z Vinohradské a že jsme neměli spojení a tím že jsme neměli možnost ověřovat si zprávy a tak že jsme se dopustili omylů. A že se patřičně omlouváme. Tohle byl jeden z těch omylů. Sedl jsem si tenkrát ke stroji a napsal něco v tomto smyslu:
"Obracíme se na vás, které společnost uzavřela do vězeňských kobek. Mnozí z vás cítí na svých bedrech křivdu, mnozí se domníváte, že vám bylo ukřivděno. Jste potrestáni, jste ve vězení, ale zůstáváte československými občany. Společnost vás potrestala, snad neúměrně, ale nikdy vás nevyvrhla. Okupanti vám dávají do rukou zbraně a žádají vás, abyste jim pomohli v jejich odporném úkolu. Myslete na to, že se jednou vrátíte do svých rodin, mezi své známé! Nechtějte se vrátit jako zrádci národa!"
Tak nějak jsem to psal, ale bylo to desetkrát delší a sentiment z toho kapal v hustých krůpějích. Ivan Ruml, ale možná, že to byl jiný hlasatel, to přečetl procítěně, tak jako to bylo psáno. V režii stál režisér od nás, z druhého patra, tedy ze zpravodajství, Jiří Škoda.
"Je to jako cecek," řekl věcně.
Když jsem sepsal svůj půltucet komentáříčků, cítil jsem patřičnou únavu a vylezl oknem z režie před vilu. Okno z režie vedlo do zahrady, a jak jsem už řekl, před námi byly celé Vršovice a Nusle a Pankrác. Vila stojí na kopci a Gočárův kostel ve Vršovicích je asi kilometr, půl druhého odtamtud vzdušnou čarou. Kdybyste se valili z kopce, tak s trochou štěstí dorazíte tam, kde se Francouzská lomí doprava, kde je stanice tramvají, kde je stanoviště taxíků a kde navazuje Ruská. A tam někde jsem tušil ústupovou cestu. Usilovně jsem myslel na to, kudy zdrhnout, protože spolu s únavou mě zase navštívil strach. Bál jsem se. Vyrostl jsem v úředně nařízené úctě k Sovětskému svazu. Myslím, že jsem nejmladší, kdo se účastnil "té naší revoluce" a starý, dobrý stalinismus na mě pracoval v dobách, kdy člověčí duše je nejtvárnější. Takže jsem měl srdce v kalhotech a žaludek na vodě.
Zahrada byla zanedbaná a všude bylo mokro. Nebyla to velká zahrada. Seběhli jste ze svahu asi tak třicet metrů a dostali se ke zdi. Byla to taková terasa, v hloubce asi pěti metrů byla další zahrada, další zeď a za zdí ulice. A na ulici volnost, svoboda.
Šmejdil jsem okolo zdi a nakonec úplně nalevo v rohu jsem objevil železná vrátka, uzamčená řetězem a dvěma visacími zámky. Řetěz byl důkladný, pevně držel. Vrátil jsem se do vily.
Když jsem se vrátil k zamčeným vrátkům, přišel za mnou šéf armádního rozhlasu Vondrášek. Tenkrát jsem mu poprvé začal tykat. I on přišel čenichat, kudy by bylo možno fouknout. Jeho pohnutky byly však podstatně ušlechtilejší než moje. Po celou dobu, kdy se ilegálně vysílalo, Vondrášek se bál o svoje lidi. Cítil za ně odpovědnost a jejich bezpečnost mu ležela na srdci víc než všechno ostatní. Byl jako kapitán, který odmítá opustit ztroskotanou loď, dokud je na palubě i ten nejšpinavější Pákistánec, který v kuchyni škrábe brambory. Čenichali jsme s Vondráčkem, čenichali, brouzdali ve vlhké trávě, ale vrátka se tvářila nevlídně. Přinesl jsem sochor, páčil ze všech sil, ale sochor se ohnul. Vrátil jsem se tedy k vile, šmejdil okolo suterénních oken a kdesi v koutě našel sekyru. Chňapnul jsem po ní, ale tu, kde se vzala, tu se vzala ta, které se říká "matka".
Nu a ta "matka na mě, na co že tu sekyru chci.
"Ćle," povídám. "Potřebuju ňák támhle něco useknout, nebo co."
A zmizel jsem.
Sekal jsem do řetězu a do zámků a do vrátek, seč mi síly stačily, Vondrášek mi asistoval, a najednou za námi - "matka".
"To musíte praštit semka, mladej pane," řekla. "Tudy jsme posílali spojky za okupace. Sama jsem tudy nosila zprávy, já vím, jak to chodí. Ve vile se skrejvali tydlecty, jo, za okupace."
Řetěz konečně povolil a vrátka se otevřela. Cesta ke svobodě byla volná a žaludek se mi trochu uklidnil.
Prošli jsme s Vondráškem celou ústupovou cestu. Vrátka vedla na polorozpadlé schody. Odtud jsme se dali vlevo, hopkovali kolem zeleninových záhonů, pak vpravo, další vrátka, ulička mezi zahradami, vrátka, a tam stála další vila. Mateřská školka. Dřív tu bydlel taky nějaký pracháč. Byla to pěkná vila, měla dvě patra. Teď si uvědomuji, že jsme se po celou dobu potulovali po vilách a že nebýt prvorepublikánských pracháčů, které je nechali postavit, tak jsme nevysílali.
"Co tu děláte," zeptala se žena, která vyšla ze školky.
"My jsme se Svobodného vysílače," zabreptal jsem. "Jsou tu někde vrátka na ulici? Je tam otevřeno?"
Nehla brvou a bez vteřiny váhání se vrhla do víru konspirace. Řekla nám číslo do školky, já jí nadiktoval telefon do Armády, ona mi slíbila, že zavolá, když se něco šustne, já byl rád, že cesta ven je volná a ona slíbila, že nazítří pošle děti domů, že namluví maminkách, že ve ve školce úplavice a že se tam třeba můžeme nastěhovat. Výborná žena to byla.
Armáda vysílala dál. Zase opakuji, nevím, co jsme kdy vysílali a pro mé vyprávění to asi není důležité. Pracuji v Rozhlase od prosince roku 1966 a nikdy jsem rozhlasové vysílání neposlouchal. Tento svůj zvyk jsem nezměnil ani v době okupace a patrně ho nezměním nikdy. Nechtějte po mně, abych má řekl, co nevím. Prostě, vysílalo se.
Eva byla coby spiritus agens celého vysílání. Má tisíce známých a přátel a ti ji zahrnovali zprávami. Už předešlého dne, jak jsem už řekl, vyštvala do ulic půl tuctu dobráků, kteří v půlhodinových intervalech hlásili svá pozorování. Tentokrát se jí povedla největší trefa, protože opatřila nejdůležitější dokument, vysílaný v těch dnech.
Jeden z jejích kamarádů je historik Karel Bartošek. Je mu snad pětatřicet, čtyřicet, metr devadesát, hubený, vzhled texaského jezdce, mluví energicky, co slovo, to rána pěstí do žaludku a výsměch k tomu. Je to sympatický chlap. Nu a tento Bartošek se přátelí s jistým Čutkou, tajemníkem Čestmíra Císaře. A tento Čutka byl u toho, když Rusové obsadili ústřední výbor a zatkli Dubčeka a jeho spolupracovníky. Sám se mu podařilo vzít roha a namluvil na pásek své svědectví. Eva se spojila s Bartoškem a ten jí smluvil rande s někým, kdo přinese Čutkovo svědectví.
Mělo se to všechno semlít ve dvě u Evy před domem v Moravské ulici. Smluvili jsme se na tomto postupu:
Měl jsem jít první, do průjezdu domu. Kdyby to tam smrdělo, dělal bych jakoby nic a vrátil se k Evě. Společně bychom pak zmizeli. Kdyby tam byl čistý vzduch, šel bych zase ven a pak po chodníku pryč.
Dobrá. Ve dvě jsme byli na místě, už dvě stě metrů jsme šli odděleně. Vlezl jsem do domu a pochopitelně tam nikdo nebyl. Podíval jsem se na dvůr. Žádný tank tam neparkoval. Ani venku nestála žádná černá volha. Co jsem měl dělat? Vyšel jsem z domu a šel pryč od Evy. Ať se sama přesvědčí, že v domě nikdo není.
Když Eva viděla, že je vzduch čistý, vešla do domu a vrata za ní zapadla. Šmejdil jsem po chodníku sem a tam a Eva pořád nešla. Uplynulo pět, deset minut. Začal jsem se potit. Co když padla do pasti? Říkal jsem si:
"Jestli tam jen s někým žvaní, tak ji umlátím kamenem. Proboha, ať už vyleze, ať se něco stane, bože, udělej, ať Eva vyleze!"
A Eva pořád nešla.
V té chvíli jsem si všiml, že na rohu stojí chlap.
Rozumějte mi, na rohu nestál "ňákej pán", stál tam chlap. Byl to člověk už postarší, ale vzpomínám si přesně jen na to, že očka mu rejdila sem a tam a díval se na mě, jako by mě chtěl propíchnout.
Stoprocentní fízl.
Měl jsem najednou těžké nohy a jako obvykle v kritických situacích, můj mozek se nezmohl na nic jiného, než že mému vědomí dodával znovu a znovu slovo!
"Průser! Průser! Průser!"
Chtěl jsem letět za Evou do baráku, ale vzpomněl jsem si na naše rozhlasové vysílání o číslech aut a napadlo mě, že jestli shafli Evu, mohl bych jí ještě pomoci: zatelefonuju do Armády a lidi sami budou vědět, co mají dělat! Na svobodě pomůžu Evě víc, než když se dám zavřít s ní. A ten chlap po mě koukal a cupkal na místě, jak byl nervózní.
"Lidi od KGB by měli mít lepší nervy," řekl jsem si a tvářil jsem se tak klidně a nezúčastněně, že to muselo práskat dveřmi v okruhu pěti kilometrů.
Najednou Eva vyšla z domu, mluvila s nějakým člověkem, švitořila a tvářila se jak mílius.
V tom okamžiku bych ji byl zabil.
Nebyl to Čutka, ale nějaký jeho emisar a ten chlápek na rohu dával bacha, jestli celá schůzka není bouda. Šmírovali jsme jeden druhého!
Dnes je to legrační, ale v té chvíli jsem se tomu nesmál.
Čutkův pásek byl senzační.
Bylo na něm všechno. Vyprávěl o tom, jak zasedalo předsednictvo, jak jednalo o Biľakově a Indrově dokumentu, jak dostal Dubček dopis od Sovětů, jak přišli Rusové, jak celé předsednictvo sebrali, jak se Čutkovi podařilo uniknout.
Přinesli jsme pásek do studia jako zlaté rouno.
Po krátké, ale patřičně prudké rozpravě jsme se rozhodli, že pásek budeme vysílat, aniž si ho před tím poslechneme. Nechtěli jsme ztrácet čas. Dokonce jsme nevěděli, jak je ten pásek dlouhý. Jirka Škoda nakonec rozhodl:
"Hoďte to na mašinu a jedem!"
A jeli jsme.
Eva říkala k pásku ohlášení a v odhlášení řekla:
"Slyšeli jste autentický dokument, vyprávění očitého svědka z ústředního výboru. Pásek budeme znovu vysílat za dvě hodiny. Připravte si magnetofony a natočte si naše vysílání. Patrně budeme muset pásek zničit a nechceme, aby tak cenný historický materiál zmizel beze stopy."
Na čtvrtou hodinu jsme měli smluvenou novou schůzku. Mezi tím však volal Jiří Ruml z budovy parlamentu.
(V původním rukopisu chybí strany 54, 55, 56, 57)
Karel Jezdinský působil na sjezdu jako zpravodaj Československého rozhlasu. Povídal mi, jestli nechci jet s ním. Samozřejmě, že by pořadatelé zešíleli, kdyby se na sjezd přivalili dva nestraníci z Rozhlasu, ale Karel se nikoho neptal, jestli může někoho přivést. Je z těch lidí, kteří nikdy nepochybují o správnosti svých rozhodnutí. A nakonec jim praxe dává za pravdu.
Sjezd, to byla první a snad rozhodující rána, zasazená okupační režii. Pravda, v jednu hodinu po poledni na výzvu Jihočechů začaly troubit po celé zemi sirény, zvonily zvony a houkaly klaksony. Byl jsem v té době před vilou na zahradě. Celé Vršovice houkaly a bylo zvláštní, že z té vřavy vynikal hlásek automobilové houkačky odněkud z ulice pod námi. Trvalo to čtvrt hodiny a bylo to vznešené a dojímavě marné. Na lidi to asi působilo a patrně si začali uvědomovat, do jaké míry držíme pohromadě. Ale teprve sjezd dal celonárodnímu odporu rozhodující impuls. Příběh XIV. sjezdu je dostatečně znám a kromě toho nemám po ruce žádné dokumenty, dokonce ani noviny z té doby nemám k dispozici. Takže se nebudu o sjezdu rozepisovat. Vzpomenu jenom tu radost, kterou jsme cítili, když sjezd zlikvidoval celou tu smečku protidubčekovců a když zvolil nové vedení strany. Někteří lidé přiznávali sjezdu větší význam, než mohl mít. Neuvědomovali si, že sjezd má význam jen tehdy, když ho reálné síly uznají. Jinak je pouhým více méně legálním shromážděním soukromníků. O sjezdu se však mluvilo po celé zemi a jeho největším významem bylo, že rehabilitoval partaj v očích celého lidu. Nezapomeňte, že jsme pořád ještě ve čtvrtek odpoledne, že ještě neuplynulo osmatřicet hodin okupace a že vidina budapešťského krveprolití byla vidinou strašně reálnou! Na ulicích se stále ještě srocovaly houfy lidí a ze všech koutů Prahy bylo slyšet střelbu. S obavami jsme sledovali zprávy z celého města, podle nichž někdo připravoval masovou demonstraci Pražanů na Václavském náměstí.
Dnes si už všichni umíme představit, jak by se byli Rusové zaradovali, kdyby k něčemu podobnému došlo. Jak by vjeli do davu svými tanky, jak by stříleli nejdřív do vzduchu, pak do oken a pak do všeho, co má ruce a nohy. Po celou tu dobu, od středy až dodnes, hledají Rusové kontrarevoluci a zatím se jim to nepodařilo. Ve čtvrtek večer měli skvělou šanci a bylo patrno, že to Praha nechápe. Ale teď vám podám názorný příklad toho, co znamenalo rozhlasové vysílání v té době.
Na ulici před vilou stála stařičká aerovka-padesátka, s boudičkou a dlouhým čumákem. Kolem ní se točili dva mládenci a lepili na ni plakáty s nápisem:
"PRYČ S RUSKÝMI BARBARY!!!
PRAŽANÉ!
DNES VŠICHNI NA VĆCLAVSKÉM NĆMĚSTĺ VYJĆDŘĺME SVŮJ NESOUHLAS!!
PAMATUJTE SI! DNES V 19 HODIN SE SEJDEME POD SVATÝM VĆCLAVEM!"
Díval jsem se z okna na jejich počínání a povídám jim něco v tom smyslu, že to nemá cenu, ať se na to vykašlou, že Rusové čekají, až se strhne něco podobného atd. atd.
Mládenci chvíli váhali, ale pak jeden povídal:
"Ale dyť je to stejně po celý Praze, tyhle plakáty!"
A lepili dál.
V tom z protějšího domu vyšel jejich kamarád a volal na ně:
"Nechte toho, rádio teďko hlásilo, že žádná demonstrace nemá bejt!"
V pěti vteřinách byly plakáty dole. Na Václavském náměstí nebyla v sedm večer ani noha - tohle, prosím, nemám ověřené, ale nazítří se to mezi rozhlasáky říkalo.
To byl začátek uklidňující kampaně, kterou Rozhlas vedl celou tu dobu, kdy vysílal pod hlavičkou "Svobodné, legální vysílání". Další nebezpečí, snad fiktivní, jsme viděli v ozbrojeném odporu. Proto jsme začali vysílat heslo:
"Každý, kdo se postaví na odpor se zbraní v ruce, je provokatér. Musíte ho zlikvidovat všemi prostředky."
Toto heslo jsme vysílali každých pět minut. Neslyšel jsem o případu, že by někdo musel likvidovat provokatéra všemi prostředky. Pokud vím, nebylo provokatérů. Mezi lidmi se říkalo, že střílenice u Palackého mostu, během níž přišel zasvé čerstvě vymalovaný byt Jana Drdy, autora Němé barikády, vznikla tak, že jakýsi nadšenec vystřelil z okna na sovětský tank. Jestli je to pravda, nevím. Myslím, že ne.
Krátce po půl páté Eva přinesla do režie nový pásek od Čutky. Tentokrát schůzka dopadla hladce, na pásku bylo pokračování Čutkova vyprávění o noci ze 20. na 21. srpen. Jiří Škoda nasadil pásek na stroj a jelo se. V budově byla horda lidí, všichni, kdo patřili k Armádě, v čele s Vondráškem, ale také Jiří Dientsbier se svou ženou Zuzanou. Pásek běžel, vysílalo se, stále jsem v technice s Jirkou Škodou a Pepíkem Němcem, který spolu s Petrem Podlešákem sloužil v režii jako technik od slunka do slunka a ještě déle a nechal plavat manželku a všechno a vysílal a jenom vysílal. Ve studiu bylo šero, jenom nad stolkem u mikrofonu svítila lampa. V šeru bylo vidět, že v rohu studia stojí basa. Na stolku se válely kupy papírů a nějaké noviny. V té době už začaly vycházet noviny, zvláštní vydání všech možných a nemožných listů. První zvláštní vydání, které jsem viděl, byly Květy, vytištěné hlubotiskem na dokonalém papíře. Květy přinesly skvostné snímky z prvního dne okupace a hned po nich následoval Svět v obrazech s ještě lepšími obrázky od Oldřicha Rakovce, kterého jsem včera pozoroval z okna v rozstříleném Rozhlase, jak se plete mezi tanky a klopýtá o trosky a fotí, až mu ze závěrky lítají kolečka. Takže jak jsem tak klábosil se Škodou a díval se do studia, napadlo mě, jestli tam na stolečku neleží nějaké nové zvláštní vydání.
Vlezl jsem do studia, naklonil se nad stolečkem a díval se do lejster. Z amplionu bublalo Čutkovo vyprávění a najednou jsem uslyšel něco, co mi zastavilo krev v žilách. Od vchodu do Armády sem zalétaly hlasy našich policistů, kteří se s někým hádali. A pak dusot kupy lidí, kteří se hrnuli po schodech z prvního patra.
Blesklo mi hlavou, že naši policajti nám slíbili, že tři minuty budou držet vchod do budovy a budou se s Rusáky hádat a všechno možné, jen, abychom měli čas k útěku.
Jirka Škoda zapjal vnitřní dorozumívání a z režie na mě zavolal:
"Rusáci jsou tady! Rozluč se s lidma a mizíme."
Vzápětí zmizel Čutkův hlas a nade mnou se rozsvítilo červené světlo. Tak jsem řekl nesmírně vzrušeným hlasem něco v tomto smyslu:
"Přátelé, loučíme se s vámi. Okupační jednotky objevily naše studio. Odcházíme, ale doufáme, že se s vámi neloučíme nadlouho. Máme připravena nová, náhradní pracoviště a ozveme se hned, jak to bude možné. Na shledanou - a pevnou naději!"
Lidé mi později vyprávěli, že po těchto mých slovech se spousta babiček - a nejen babiček - dala do usedavého pláče.
Už ani nevím, jak jsme se všichni vyhrnuli oknem v režii a zadním vchodem ven z budovy. Nezapomněli jsme však nikoho. Když jsme byli v zahradě, všichni jsme se tvářili náramně klidně, šli jsme pomalu a nikdo nezapomněl si utrhout nezralou hrušku ze stromu, který je vedle těch železných vrátek, která jsme s Vondráškem dobývali.
Před mateřskou školkou jsem rozložil papíry, které jsem ještě stačil pobrat ve studiu, a zatímco ostatní odcházeli, udělal jsem pěkný ohýnek. Pomáhali mi nějaká mladá žena, kterou jsem viděl poprvé a naposled. Všichni už byli pryč a já pořád foukal do plamenů. Pak mi povolily nervy, srdce se přestalo přetvařovat a rozbušilo se jako pominuté, a tak jsem usoudil, že je nejvyšší čas zmizet. Mladá dáma však pořád šťourala do ohýnku. Tak jsem jí řekl:
"Proboha, vyser se na to a maž!"
Co jí zbývalo. Poslechla mě.
Ano, to jsem ztratil glanc a promluvil drsně. Ale co jsem měl dělat, když jsem se bál.
Teď si uvědomuji, že příčina mého strachu byla naprosto absurdní. Žádná ze zpráv, které mě lekaly, nebyla pravdivá - ovšem kromě té, že nás obsadili Rusové. I tentokrát jsme se poplašili zbytečně. Bylo to tak: Karel Malina, sportovní reportér, telefonoval do Armády zprávy a říkal přibližně toto:
"Mám pro vás čtyři zprávy. Za prvé:
Ruské tanky obsadily smíchovská kasárna a v okolí je slyšet střelbu.
Za druhé:
Na Staroměstském náměstí se sešel dav asi tří set lidí a zpíval Kde domov můj. Tři obrněné transportéry okupační armády mezi ně vjely a smrtelně zranily neznámo stoletou babičku.
Za třetí:
Po třídě Wilhema Piecka se blíží k vinohradské vodárně kolona sovětských transportérů. Podle potvrzených zpráv hodlají vojáci vyrabovat vily v okolí vodárny..."
Když jsme utíkali, chválili jsme důvtip Karla Maliny, který mazaně oklamal KGB, která už bezpochyby naslouchá telefonickým rozhovorům, a jak chytře se mu podařilo dát poplach. Je možné, že po Korunní třídě nějaká kolona jela. Nikdy však k Armádě nedojela a tím méně ji obsadila. Prostě a jasně, byla to kachna.
Byli jsme na útěku. Armáda byla ztracena, my jsme neměli žádný další kontakt, nevěděli jsme o žádném dalším náhradním pracovišti. Tak jsem si říkal:
"Prima, my jsme si své udělali a teď ať si lámou krky jiní. My už máme právo na odpočinek."
Chyba lávky. Mí stateční druzi pravili:
"Armáda je v troubě. Nevadí. Najdeme si jiné studio a budeme vysílat, dokud nás nepošlou na Kolymu.!
Nic jsem si nepřál méně než cestu do koncentráku na Kolyně. V tuto chvíli jsem tu cestu viděl před sebou zcela jasně. Říkal jsem si:
"Do této chvíle jsme vysílali z oficiálního studia oficiálního Rozhlasu. Teď půjdeme na nějakou půdu nebo do sklepa a budeme vysílat na pokoutní vysílačce. Dosud jsme protestovali. Zítra budeme dělat partyzány. Protestanty můžou zavřít, ale taky nemusí, a něky jse zase pustí. Partyzány postaví ke zdi."
Mým úvahám je třeba přiznat jistou logiku.
Možná, že už unavuju líčením svých žaludečních slabostí, ale v tu chvíli my začalo být opravdu blbě. Měl jsem pocit, že jsem stařec - pokud si dovedu představit, jaké pocity má stařec. Cítil jsem všechny kostičky v těle a všechno mě unavovalo a bolelo. Ano, hlava mě bolela také. A strašně mě rozčilovalo, že všichni se chechtají a žertují na téma "rozhlasové vysílání v koncentračním táboře".
Před školkou jsme se rozešli různými směry a já s Evou jsme se ploužili směrem k náměstí Říjnové revoluce. Tam někde jsme se zase všichni měli sejít a poradit se, co a jak dál. Kromě toho poblíž bydlí Leoška Hrbková a u ní jsme chtěli složit hlavu.
Musím se teď chvíli zastavit u Leošky Hrbkové. Neboť Leoška je skvělá žena. Pracuje v Rozhlase jako písařka ve Vědě a technice, je jí já nevím kolik, ale řekněme, že pětatřicet, hubená, s obrovskýma, trochu židovskýma očima. Už její vizáž svědčí o energické, temperamentní a trochu potrhlé povaze. Ve skutečnosti je Leoška ještě potrhlejší, mnohem potrhlejší, než vypadá. Eva ji má hrozně ráda a jsem toho názoru, že právem.
Nejdříve jsme chtěli Leošce zavolat. Kráčeli jsme Ruskou ulicí a narazili na skupinku tří holek s trikolorami na svetřících. Holky stály u otevřeného okna přízemního bytu a klábosily s nějakou kamarádkou. Přišel jsem k nim a zeptal se, jestli náhodou nemají telefon.
Dívaly se na mě telecíma očima a v jejich knedlíkovitých obličejích jsem četl takový úžas, že jsem za okamžik zakolísal a ptal se sám sebe, jestli jsem je opravdu požádal o telefon a ne o něco jiného, třeba o informaci, zda nemají ve sklepě krápníkovou jeskyni. Holka s nejmíň knedlíkovitým obličejem konečně vyrazila:
"Telefon? Né!"
Tak jsme vyslovili politování a omluvu a šli dál, když tu k mému úžasu nás ty holky doběhly a opět ta s nejméně knedlíkovitým obličejem mě podávala pětadvacetník.
Překvapením neměl být konec.
O dvě minuty později jsme došli mladého, zavalitého muže, který se vlekl o berlích. Zeptali jsme se ho zase, jestli náhodou neví o někom, kdo má telefon, že jsme ze Svobodného vysílače a potřebujeme si brnknout. On sáhl do kapsy a řekl:
"Tady máte klíče a jděte, bydlím támhle v osmičce a jmenuju se Mařík. Nezlobte se, ale já chodím strašně pomalu a zdržoval bych vás."
Šli jsme tedy k němu, zavolali Leošce, že k ní přijdeme a pak teprve Mařík přišel. Nalil nám becherovku, sedl si ke stolu a skučel:
"Já je tak nenávidím, já je tak strašně nenávidím! Viděl jsem je na Václaváku. Kluk jim plivnul na tank a oni ho střelili do břicha. Ležel tam a svíjel se a krev mu tekla z pusy. Zabíjel bych je, jednoho po druhém!"
Seděli jsme v kuchyni, už se šeřilo a mocná masa Maříkova chromého těla se otřásala vzlykotem. Když pláče takový člověk, který je zvyklý na bolest a n myšlenku, že bude nadosmrti outsiderem, tak to stojí zato! Becherovka je náramné pití. Přítel pro nouzi nejvyšší.
Nebudu líčit, jak jsme došli v dešti k Leošce, jak jsme byli nejdřív na náměstí Říjnové revoluce, kde byla restaurace zavřená, protože už platil zákaz prodeje alkoholu, jak jsme šli k Polachovi, režisérovi ze zpravodajství, jak jsme nikoho nenašli a s nikým se nedomluvili a jak jsme se de facto ztratili z dohledu všech, kdo patří k Rozhlasu. Prostě, došli jsme v dešti k domu, kde Leoška bydlí - našli jsme ho snadno, protože tenkrát byly ještě cedulky na domech - zazvonili, a když Leoška otevřela, cítili jsme za dveřmi klid a bezpečí a teplo a světlo a žádné Rusy a žádnou okupaci.
U Leošky byla návštěva. Byli to sousedi, mezi nimi jistý doktor Bouška, lékař z Krče, doprovázený svou paní. Seděli na válendách a křeslech kolem nízkého, sektorového stolu a pili nějaký likér. Když jim Leoška řekla, že jsme ze Svobodného vysílače, koukali na nás jako na Marťany, leskly se jim oči a byli rádi, že vidí tak náramně zajímavé lidi. Padla na mě únava a chtělo se mi strašně spát. Naposled jsem byl tak unavený, když jsme s panem Kováříkem jeli nonstop na dvousedadlovém Pionýru trasu Plzeň-Brno-Praha průměrnou rychlostí patnáct kilometrů za hodinu plus čas na opravy nesčíslných defektů. Nezdolná Eva se hned vrhla k telefonu a začala rozpalovat dráty. Chtěla se dostat s někým do kontaktu, abychom zítra zase vysílali a abychom se dostali na Kolymu. Chtělo se mi spát, ale spíš umřít.
Božská Leoška nám zatím vyprávěla přibližně toto:
Když přijeli Rusové, Leošku hned napadlo, že přijde chvíle, kdy nám seberou studia a nebudeme mít odkud vysílat. Naproti Leoščinu domu jsou kasárna. Leoška si oblékla šusťák, přeběhla ulici a řekla strážnému u brány:
"Máte tady nějakého velitele?"
"Jasný," řekl voják.
"Tak mi ho přiveďte!" poručila Leoška, a protože to byl den kromobyčejný, vojáček po deseti minutách přivedl obstarožního podplukovníka. Leoška se mu představila, řekla že je z Rozhlasu a povídá:
"Nemohl byste mi půjčit nějakou šikovnou vysílačku?"
Opakuji, že to byl kromobyčejný den. Podplukovník nejen že se nerozsypal smíchem a nejen že Leošku nevyrazil, ale otočil se na podpadku a po půl hodině měl Rozhlas k dispozici vysílačku býčí síly, nejmodernější konstrukce, velkou jako prádelní skříň. Kolegové, kteří později na té vysílačce pracovali, mi pak vyprávěli, že byla tak silná, že byla slyšet až v Americe, a rušila příjem televize a rozhlasu v širokém dalekém okolí a dokonce její vysílání bylo slyšet i v telefonu. Tak silná to byla vysílačka, kterou vyprosila Leoška. Vojáci prý tu vysílačku naložili na kamion a dovezli do Strašnic, do mrakodrapu firmy Tesla. Tam někde ta vysílačka je a je prý u ní Jezdinský. Což ovšem nebyla pravda, stejně jako nebyla pravda, že s Jezdinským je v Tesle i Karel Tejkal, další ze sportovních redaktorů Rozhlasu. To jsme ovšem nevěděli.
Zatímco Eva telefonovala, Leoška skončila své vyprávění, takže nakonec jsme neviděli jinou možnost, že se budeme muset spojit s Teslou a pokusit se domluvit s oběma Karly. Ale jak, když Tesla má miliony telefonních linek, a kdo ví, na koho narazíme, až tam zatelefonujeme? Nebylo jiného zbytí, než se vypravit do Tesly osobně.
Háček byl v tom, že už bylo půl desáté a že tedy se blížila hodina zákazu vcházení. V okolí už se ozvaly první výstřely. Stále jsme poslouchali rozhlas, někdo pořád vysílal, slyšeli jsme známé hlasy, ale žádný z nich nepatřil ani jednomu z Karlů a samozřejmě že jsme nevěděli, odkud naši kamarádi vysílají. Nejsilnější vysílačku měl v té době městský výbor strany, který byl slyšet tak dobře jako před okupací Praha a skoro tak dobře jako v prvních dnech okupace Svobodná Evropa.
Doktor Bouška dostal geniální nápad. Zavolal do Krče, aby mu poslali sanitku. Do sanitky Rusové nebudou střílet, vezmeme si na sebe bílé pláště a ani čert nepozná, že nejsme saniťáci.
Mezitím však Eva zavolala kohosi, a ten jí pověděl:
"Jděte zítra v devět ráno tam, co je italská zmrzlina."
Jen na jednom místě v Praze je italská zmrzlina. Ve Vodičkově ulici, naproti věži Novoměstské radnice. A hned vedle je televizní studio Skaut.
Skaut je nejobskurnější ze všech obskurních studií, kde televize dává dohromady své vysílání. Ze Skautu se vysílaly dětské pořady a málokdo ví, kde vlastně to studio je. Z rozhlasáků to v té době nevěděl prakticky nikdo. Já sám jsem to věděl jen čirou náhodou, protože jsem měl kdysi ve Skautu co dělat. Nuže, žádná Tesla-Strašnice, ale Skaut. Mohli jsme se klidně odebrat na lože a posílit se k další kontrarevoluční činnosti.
Ale co s tou sanitkou?
Nedalo se nic dělat. Doktor Bouška si nemohl dovolit poslat šoféra zpátky, nemohl si dovolit vysvětlit mu situaci a omluvit se. Musel se sebrat, jet s ním do Krče a udělat noční vizitu.
Není vyloučenou, že nervově slabí pacienti doktora Boušky mají dodnes šok z jeho nenadálé návštěvy, za druhé noci okupace, v hodině zákazu vycházení, v době, kdy se po pražských ulicích střílelo bez vyzvání.
Doktor Bouška odjel a my s Evou ulehli k mizernému spánku, kdy tělo potřebuje a duch nemůže usnout. S okupací jsme měl ještě málo zkušeností, ale jedno už jsem věděl s určitostí, že to není doba pro lidi, kteří rádi spí. A mezi takové lidi rozhodně patřím.