Jsem na světě ož dost dlouho a každým dnem se to prodlužuje. Navíc pořád něco dělám , takže přibývá toho, co mám za sebou. Někdy to jsou dobré věci, některé špatné, ale takový je život. Máte smůlu, že o tom chcete číst. Můžete ale odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Ondřej Neff

Narodil se v rodině prodchnuté kumštem i obchodem, jak si o tom můžete přečíst ve vzpomínkové knížce Večery u krbu (1995). Je to svérázná kronika rodu Neffů, osobitý mix vyprávění jeho otce i Ondřejových vzpomínek a komentářů. Tahle knížka je velmi zajímavá tím, jak v ní Ondřej Neff ukazuje tvůrčí metodu svého otce – a zároveň se v ní můžete přesvědčit, co všechno a jak formovalo Ondřeje Neffa – nejenom spisovatele, ale také fotografa, dramatika a příležitostného výtvarníka. V roce 1969 ukončil Fakultu sociálních věd a publicistiky UK v Praze. Jako student pracoval v rozhlasu, kde získal první publicistické a redaktorské zkušenosti. Byl promítačem, a pro jeho rodinu to bylo docela těžké období. Přesto se mu podařilo najít zaměstnání, které bylo dost blízko jeho psavé a tvořivé povaze – v propagaci nakladatelství Albatros (1970–74). Pak přešel do oddělení propagace obchodního domu Kotva (1974–75) a navázal coby fotograf v Ústředí lidové a umělecké výroby (1975–79).

Od roku 1979 se konečně mohl věnovat novinařině, nejdřív jako grafik, pak do roku 1985 krátce působil v Mladé frontě coby redaktor víkendové přílohy deníku.

Tehdy měl kancelář v zadním traktu budovy v Panské ulici, kde sídlila jak novinová redakce, tak i knižní nakladatelství. Systém pavlačí, schodišť, slepých i funkčních odboček, zkratek a bludných chodeb dělal z nakladatelství MF past na ty, kdo nepřicházeli vybaveni alespoň tři sta metrů dlouhým provázkem. Ale tohle mraveniště mělo jednu ohromnou výhodu – v té době tam působila řada osobností, které se nějakým způsobem dotýkaly naší SF.

Ondřej Neff tam kromě přípravy rubrik do víkendové přílohy diskutoval a spolupracoval s Vojtou Kantorem, Jardou Veisem, Karlem Pacnerem či Vladimírem Kováříkem.

V roce 1987 přešel do redakce literárního měsíčníku Kmen a od roku 1990 do roku 1994 působil v redakci deníku – to už se ale ty noviny jmenovaly Mladá fronta Dnes. V roce 1990 se stal hybatelem, který způsobil vznik časopisu, který držíte v ruce, a také mu nějakou dobu šéfoval. Od roku 1994 je spisovatelem, publicistou a scenáristou na volné noze. Krátce po opuštění redakce se mu začalo stýskat po řeholi každodenní publicistiky – na jaře 1996 rozjel internetový deník Neviditelný pes. Novinařinu má ve svém genofondu zakódovanou tak silně, že když odešel z deníku MF, pokračuje v Neviditelném psovi svými postřehy a fejetony, píše pro Lidové noviny a pro další média. S téměř kischovskou posedlostí vyráží s fotoaparátem mapovat různé velké události – ať již to bylo zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000 nebo historická povodeň roku 2002. Ve své tvorbě díky tomu srší nápady, dokáže je v obdivuhodně krátké době zpracovat do textové podoby, má cit pro atmosféru a dramatičnost situací, které vytváří nebo popisuje. Jeho cit pro nové ho vedl k rychlému osvojení digitální fotografie. Od počátků sleduje vývoj v této oblasti a jeho server digineff. cz je vyhledávaným českým zdrojem rychlých a kvalifikovaných informací i praktických rad z této oblasti. V létě roku 2002 založil Institut digitální fotografie, a pod jeho hlavičku přesunul většinu svých aktivit v této oblasti.

V létě roku 2002 zemřela jeho žena Michaela, která s ním prožila složité i krásné chvíle a i díky níž Ondřej zvládal své mnohočetné aktivity.

Do jeho tvorby je třeba započítat také původní i adaptované rozhlasové scénáře, libreta komiksů (poslední z nich, Pérák 2, měl předpremiéru na Avalconu 2001), překlady, přednášky a autorská čtení na conech, obecnou publicistiku a řadu dalších aktivit. Hodně se věnoval bojovým sportům, létal na ultralehkých letadlech, čas od času zajde na střelnici. Ondřej Neff patří ke stálicím československého sci-fifandomu a je jedním z několika málo posledních veteránů, kteří se zúčastnili všech dosavadních Parconů od roku 1982. V roce 1995 spoluzakládal Akademii science-fiction, fantasy a hororu, ale před časem z ní odešel pro názorové neshody. Vždy, když se objeví na conu a sedne si ke stolku, rychle se okolo něj vytvoří diskusní skupina. Je to ale otevřená společnost, jedinou podmínkou k připojení se je trpělivost při čekání na volnou židli. Jeho akční, ironizující a také filozofující styl vyprávění patří do české SF již třetí desítku let bez přerušení.

Jeho knižní tvorba začala jeho sběratelskou zálibou ve verneovkách – Podivuhodný svět Julese Verna (1978).

S Vladimírem Kováříkem, dlouholetým kamarádem, napsali knihu Holky se perou jinak (1978). Ještě mimo SF, ale s výrazným fantaskním motivem je kniha A včely se vyrojily (1983). Fotografie ho nějaký čas živila, a tak není divu, že vydal populárně naučnou publikaci Tajná kniha o fotografii (1981) a po letech se k této tematice vrátil knihou Tajná kniha o digitální fotografii (2001), později doplňovanou a opakovaně vydávanou. S Janem Březinou a Petrem Podhajským napsal a vydal několik dalších knih věnovaných technice digitální fotografie. Do seznamu jeho beletrie patří také knižní sborníky jeho článků z NP a kniha Neviditelný pes – život se psem Bartem (2002). K Julesu Vernovi se znovu vrátil, přepracoval a hlavně doplnil knihu Podivuhodný svět Julese Verna, vydanou v Mladé frontě u příležitosti stého výročí úmrtí zakladatele SF.

Právě jeho vernovská záliba ho přivedla k SF. Výsledkem byly články o SF ve Zlatém máji – a zejména kniha Něco je jinak (1981), vyprávění o české SF literatuře, o její historii, tvůrcích a dílech, později doplněná souborem úvah Tři eseje o české SF (1985). To už ale začal být pravidelným účastníkem Parconů a část své energie začal věnovat fandomu. Společně s proskribovaným Alexandrem Kramerem napsali (a pod Ondřejovým jménem vydali) historii světové SF – Všechno je jinak (1987).

Do této oblasti jeho tvorby ještě patří spoluautorství Encyklopedie literatury science fiction (1995) a studie Pět etap české fantastiky (in: Ivan Adamovič, Slovník české literární fantastiky, 1995). Beletristickou tvorbu začal povídkami, publikovanými jak ve fanzinech, tak ve sbírkách původní české SF – Petr a Lucie, Proč Filemon a Baucis spolu nezůstali navěky (in: Lidé ze souhvězdí Lva, 1983), Jak přišla Lali o zapalovač (in: Železo přichází z hvězd, 1983), Hrdinové kosmu (in: fanzin Villoidus, 1983). V sešitové řadě Karavana vyšel v roce 1984 jeho první SF román Jádro pudla o příbězích Rada Haagera na zkolonizovaném Marsu, podivuhodný mix fantasy a SF. K tomuto románu přibyla ještě dvě knižní pokračování: Čarodějův učeň (1989) a Šídlo v pytli (1991), a časopisecké vydání Pán modrého meče (Sedmička, 1988). Jeho první samostatná sbírka Vejce naruby (1985) byla pro naše čtenáře SF velkým – a příjemným – překvapením. Kniha byla vybrána jako nejlepší česká SF roku a povídka Nejlepší vodvaz v dějinách swangu získala totéž ocenění v kategorii povídek. Jeho dalšími sbírkami jsou Čtvrtý den až navěky (1987), Zepelín na Měsíci (1990), Vesmír je dost nekonečný (1991) a Bůh, s. r. o. (1997). Do této kategorie patří i série sborníků Klon. Asi jeho nejdůležitější prací je trilogie Milénium (1991, 1994, 1995), odkud také pochází jméno Sarden, použité jako název této sci-fi rubriky Neviditelného psa. Román Tma (1999) je parafrází našeho světa, ve kterém je něco jinak – přestala fungovat elektřina… V románu Měsíc mého života (1988) vytvořil kulisy kolonizovaného Měsíce, které později oživoval dalšími příběhy. V roce 2002 vyšel komiks Káji Saudka podle Ondřejova scénáře Arnal a dva dračí zuby & jiné příběhy. Román Tma podstatně přepracoval, Tma 2.0 vyšla v roce 2003. Jeho povídkovou tvorbu reprezentují dvě knihy – Pravda o pekle: grotesky, horory, dramata (2003) a Dvorana zvrhlosti (2004).