Jsem na světě ož dost dlouho a každým dnem se to prodlužuje. Navíc pořád něco dělám , takže přibývá toho, co mám za sebou. Někdy to jsou dobré věci, některé špatné, ale takový je život. Máte smůlu, že o tom chcete číst. Můžete ale odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Ondřej Neff

Spisovatel a publicista Ondřej Neff se narodil 26. června 1945 v Praze jako syn spisovatele Vladimíra Neffa (1909–1983) a herečky Vlastimily Petrovičové (1903–1980). Po maturitě pracoval v časopise Svět v obrazech (1962–1963) a vystudoval Institut osvěty a novinářství (1969). Titul PhDr. získal roku 1970 rigorózní studií Ano a ne. Ideologie a žurnalistika francouzské studentské mládeže z jara 1968, kde se zabýval i ultralevým terorismem a anarchismem. Roku 1969 se oženil s Michaelou Šprachtovou (zemřela 2002), s níž má syna Davida a dceru Irenu. Žije ve Zvoli.

V letech 1970–1971 Neff pokračoval na FF UK studiem kulturních dějin Dálného východu. Souběžně byl od roku 1970 zaměstnancem nakladatelství Albatros, mj. jako promítač. Pro roky 1974 a 1975 se stal „omylem“ i propagačním pracovníkem obchodního domu Kotva. Poté do roku 1979 fotografoval na volné noze pro Ústředí lidové umělecké kultury a v letech 1979–1981 vystudoval ještě Institut výtvarné fotografie a současně pracoval v deníku Mladá fronta (1979–1985). Ve čtyřiceti letech se stal spisovatelem z povolání.

Na volné noze ale Neff dlouho nevydržel a již v letech 1987–1989 pracoval jako redaktor týdeníku Kmen a mezi roky 1990–1994 byl opět zaměstnancem deníku Mladá fronta Dnes, a to jako šéfredaktor a autor sobotních příloh Víkend. Mezitím se stal rovněž šéfredaktorem sci-fi měsíčníku Ikarie (1990–1993), který založil už za socialismu, přičemž do původní, neoficiální „Ikárie“ přispíval již od roku 1985. Roku 1995 pak pod přezdívkou Aston propadl internetu. Nejprve se stal redaktorem síťového Magazínu AmberZine. Pak, od začátku roku 1996, pracoval v měsíčníku Softwarové noviny, a to jako redaktor internetového týdeníku. 23. dubna 1996 umístil na web poprvé svůj vlastní deník Neviditelný pes pojmenovaný na počest psa Gordona, který by se právě toho dne dožil svých dvacátých narozenin. K „Psovi“ připojil Neff roku 1999 i specializovaný deník Digineff věnovaný fotografii a dále spoluzaložil Institut digitální fotografie, kde dodnes přednáší. Je též komentátorem Lidových novin a rozhlasové stanice Frekvence 1.

Ondřej Neff často spolupracoval s televizí a rozhlasem, výjimečně i s filmem (námět animovaného snímku O kolečko víc /1978/ či odborná spolupráce na slovenském filmu Tretí šarkan /1985/). V televizi uváděl cyklus vědeckofantastických filmů (1984) a co moderátor se podílel na sérii Svět za 100+1 rok (1986–1987). Jako scenárista i na seriálech Nováci (1995–1996) či Energie–motor civilizace (1997) a na pořadech Jenom sny (1986) či Domácí úkoly Ondřeje Neffa (1988) aj. Bylo o něm natočeno několik portrétů. Napsal také tucet rozhlasových her plus pětidílný seriál Dvacet tisíc mil pod mořem (1995), který následovala třídílná série Šrafovaný svět (1986) – o verneovkách.

A právě Jules Verne se stal spisovatelem, od jehož díla se Ondřej Neff odrazil ke své hlavní celoživotní tvorbě. Už od dětství verneovky miloval, aby roku 1979 zaplnil trhlinu v českém knižním trhu publikací Podivuhodný svět Julesa Verna (předchozí Janatkova monografie z roku 1959 byla do značné míry plagiátem knihy Jules Verne, sa vie, son ouevre od Allotte de la Fuye). Podstatně přepracované vydání „Podivuhodného světa“ doplnil Neff roku 2005 i exkluzivní encyklopedií všech Vernem vysněných vynálezů a imaginárních zeměpisných lokalit z jeho knih. Ale nebyl tu jen Verne: jako jednoho z nejobdivuhodnějších „českých Verneů“ ctí Neff dra. Ludvíka Součka (1927–1978), o kterém nejprve publikoval obdivnou esej v časopise Zlatý máj. Právě díky ní byl vyzván, aby zpracoval dějiny české sci-fi. „Ona nějaká existuje?“ ptali se tehdy mnozí. Ale Neff se neptal, nelenil a svou průkopnickou práci završil knihou Něco je jinak (1982), jejímž doplňkem se staly Tři eseje o české sci-fi (1986). A sci-fi světová? Její dějiny Všechno je jinak (1987) napsal ve spolupráci s Alexandrem Krameriem (nar. 1946), jehož jméno tehdy nesmělo být nikde uváděno, takže své povídky vydával jako Jaroslav Veis.

Kromě sci-fi autorů se Neff podrobněji zabýval i životem a dílem Jacka Londona, ale tato kniha byla zatím publikována jen částečně a pouze formou několika doslovů. Svižně psané, ale už kratší portréty dalších spisovatelů publikoval převážně v časopise Pionýr (1984–1986). Z výtvarníků zůstává zaujatý Cyrilem Boudou a Zdeňkem Burianem, o nichž vydal samostatné publikace. Nicméně plánovaný biografický román o Burianovi nedokončil. Souběžně s touto oddanou, fanouškovskou tvorbou (pokračující spoluprací na celkem třech slovnících i vtipnou knížkou Jak blufovat o sci-fi, 1998) koketoval Neff už od sedmdesátých let s beletrií, kde měl svůj nedostižný vzor v otci. Jeho prvotina psaná s Vladimírem Kováříkem mladším se však ztratila, takže jediným jejich společným dílem zůstal „filatelistický“ románek Holky se perou jinak (1978). Optimismus a elán prýští z autobiografických Klukovin a tátovin (1980), zatímco vůbec první Neffův román s fantaskními prvky A včely se vyrojily (1983) vznikl jako důsledek zakázky, již obdržel na napsání příručky pro pojišťovnu – proti požárům.

Od roku 1982 Ondřej Neff vytrvale navštěvuje scifistická setkání, a právě jako teoretik žánru byl tehdy dotázán, zda „náhodou“ netvoří i povídky. To ho definitivně postrčilo na dodnes prohlubovanou dráhu: stal se spoluautorem průlomových antologií Lidé ze souhvězdí Lva (1983) a Železo přichází z hvězd (1983) a hned jeho první samostatná sbírka Vejce naruby (1985) byla vyhlášena nejlepší českou science fiction roku a získala cenu Ludvík. Od té doby vydal Neff šest dalších sbírek, mezi které počítejme i Martinem Zhoufem ilustrovanou Knihu Frenesis, kde jsou akční prózy součástí filozofické úvahy. Zmiňme i pět publikací s „Klonem“ (1995–1999), které rovněž obsahovaly nové povídky, více však úvahy, eseje, přednášky anebo scénáře. Vedle desítek sci-fi povídek Ondřej Neff vytvořil i třináct sci-fi románů, a to mj. tetralogii z Marsu (1984–1991) či trilogii Milénium (1991–1995). Třetí díl marsovské ságy Pán modrého meče dosud zůstává jenom na stránkách časopisu Sedmička pionýrů (1988, čísla 26–52). „Více než trilogií“ se pak má stát cyklus románů a povídek z Měsíce budoucnosti, vyznačený svazky Měsíc mého života (1988, opravená verze 1999) a Rock mého života (2006). V druhém z těchto románů využívá Neff vtipně jedné z „novodobých pověstí“, totiž mýtu o přežití zpěváka Elvise Presleyho. Kniha se skládá z částí Elvisova smrt a Elvisův koncert a žánrově se pohybuje mezi sci-fi a detektivním příběhem. Románem Reparátor (1997) sice Neff zahájil ještě jiný cyklus – o zakázaných technologiích a povoláních budoucnosti (viz také rozsáhlý seriál esejů na toto téma v Ikarii a v Klonech) – nicméně vzhledem k prostředí lunárního habitatu Arkádie můžeme i tento svazek právem vřadit do „měsíčního cyklu“. Z chystaného románu Nekrokrator zůstalo jen několik povídek v publikaci Klon´97, ale působivá postkatastrofická antiutopie Tma, jejíž lapidární titul vymyslela Alexandra Berková, vyšla hned dvakrát krátce po sobě (1998, 1999) a dočkala se i totálního přepracování ve zcela nový román Tma 2.0 (2003), který je se svými 336 stranami druhým Neffovým nejrozsáhlejším dílem po Rocku mého života (408 stran). Zatím poslední román Tušení světla (který má vyjít roku 2007) je podle autorových slov „splacením dluhu“ jeho vzoru, dru. Ludvíku Součkovi, a pokouší se vyvrátit jisté fámy („český Mengele“) okolo jeho fascinující osobnosti a zároveň i „řeší problém“ Součkovy smrti a údajně zcizeného rukopisu knihy Tušení světla.

Ondřej Neff se uplatnil také jako překladatel z angličtiny a je „po Součkově vzoru“ autorem mnoha fotografických příruček počínaje titulem Tajná kniha o fotografii (1981, zcela přepracováno 2005). Neffa politického publicistu představuje osm svazků vybraných „Astonových“ článků z Neviditelného psa (1997–2002). Přinejmenším počínaje statí Svět bílých bublin vydanou na pokračování ve Zlatém máji (1978) se Neff teoreticky i prakticky zajímá také o komiks a vydal už asi pět publikací tohoto charakteru. Miluje film, i když se skoro nedívá na televizi, a to obzvlášť film vědeckofantastický (zatímco fantasy neholduje). A stejně jako jeho otec je okouzlen i bondovkami, takže slavnou Flemingovu postavu agenta 007 neváhal využít v jednom ze svých románů.
Protože bibliografie Ondřeje Neffa čítá cca sedm desítek samostatných knižních publikací, odkazujeme zájemce na www.nkp.cz. (if)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2007

PRACOVNÍ ADRESA
Institut digitální fotografie, Hálkova 2, Praha 2 120 00, tel. 602 387873, e-mail: ondrej@neff.czwww.neviditelnypes.cz, hyena.cz, digineff.cz