Byl mrtvý, jak to dovedou jen opravdové mrtvoly. Všimli jste si, že mrtvoly nejsou nikdy polovičaté? Vždy jsou stoprocentní. Našel jsem ho ve škarpě,
litrová Yamaha Fazer přelomená vejpůl, kus vlevo, kus vpravo od stromu a na kůře to modré byl lak z Fazeru a to červené byla krev té mrtvoly. Blok
motoru byl chladný. Ruka, kterou jsem vzal do dlaně taky. Přemýšlel jsem, jaké mají policajti číslo. Tahle nouzová volání zásadně mažu ze seznamu.
Uslyšel jsem něco jako vzdech.
Z rudé masky obličeje se na mě dívalo oko.
Ne, opravdu nebyl fešák.
Vstal jsem a vytáhl mobil z kapsy. Zavolám nějakému kamarádovi, on třeba bude u compu a najde mi číslo na policajty. Nebo ho bude vědět.
„Hu...hle...ble...“ ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se. Motorkář seděl a vyplivoval zuby.
„Ty vole, lež, nehejbej se.“
„Dyš bdě to ležení bolí a studí.“
Tohle řek a vstal. Sevřel se mi žaludek. Nevěřícně jsem k němu přišel blíž a vzal ho za ruku. Ta ploutev byla vřelá jako leklá ryba. Kolik stupňů?
Deset, dvanáct. Foukal sychravý dubnový vítr. Jabloň, do které to ten fešák nasypal, už byla obalená zeleňoučkými lístky.
Ten chlap je mrtvej.
Ustoupil jsem o dva kroky.
„Zavolám policajty. A sanitku.“
„Kurva... vyser se na to... na policajty...“
„Budou tu za chvíli!“
Trochu jsem už byl hysterický. Mával jsem před sebou mobilem, jako by to byl krucifix, já bába a ten chlap byl čert.
Bába rozhodně nejsem. Jeho identitou bych si zas tak moc nebyl jistej.
„Vole... já tu mafinu... ukrad.“
„A kurva,“ řekl jsem.
Kolik stojí litrovej Fazer? Tri sta litrů? Plus mínus.
„Tak doktora. Zavolám doktora.“
„Dyť mi nic není. Vidíf? Hejbu se noumálně. Já si pofkočím. Koukej jak fkáču!
„Nech toho, ještě si něco uděláš.“
„Co víc fi můzu hudělat, než že jsem prdnul ksichtem ve fto padefáti do ftromu, vole.“
„Máš vnitřní zranění.“
„Hovno. Mám vízeň. Nemáf v tom fvym autě něco k pití?“
Přemýšel jsem, jak je to s tou první pomocí. Ticho, teplo, tekutiny, transport. A ještě něco. Ale co, sakra?
„Nemám.“
„To je teda f prdeli. Já mám fakt vízeň.“
„Hele, víš co?“ řekl jsem. „Posaď se tu do škarpy a já zajedu pro pomoc.“
„Já vádnou pomoc neporfebuju. Vodvez mě pryč, aby mě tu nenačapali policajti.“
Auto jsem měl pučený od fotra. Ten by mě zabil, kdybych mu ho zasral krví.
„Hovno. Seď tu.“
Couval jsem k autu a on přidal. Otočil jsem se a přidal jsem do kroku. Slyšel jsem za sebou jeho dupot. Rozběhl jsem se, ještě dva tři skoky, otevřel
jsem dveře, vklouznul dovnitř, a už tu byl ten motorkář. Stačil jsem zaklapnout vnitřní pojistku.
„Čekej tu!“
„Vodvez mě pryč. Než pfijdou policajti.“
„Sjedu pro pomoc.“
Nastartoval jsem a na mobilu mi naskočilo Standovo číslo. Mám ho jako přímou volbu.
„Máš číslo na policajty?“ vypálil jsem to na něho bez pozdravu. Vzal to hned. To jsem už řadil jedničku. Chtěl jsem se rozjet, jenže jsem si všim, že
mě ta příšera drží za kliku. Zamával jsem na ni, aby mě pustila.
„Co se stalo?“
„Dej mi to číslo a neptej se tak blbě!“
„Sto padesát vosum, to ví každý malý dítě!“
Jo, jenomže na to malý dítě se nedobejvá do auta oživlá mrtvola.
„Dík, máš to mě,“ řekl jsem a típnul jsem mu to. „Pusť se!“ řval jsem na něho.
„Nepuftim. Vem mě febou.“
Nasral jsem se, přidal jsem plyn a prudce jsem se rozjel. V zrcátku jsem viděl, že ho škubnutí vyvedlo z rovnováhy. Letěl po tý krvavý hubě a dopad na
silnici.
Není nad to pomáhat bližnímu svýmu, napadlo mě. Zvolnil jsem. Jestli se mu kurva něco nestalo?
Zvedl se a dal se do běhu. To byl fofr! Nohu jsem měl na sešlápnuté spojce, tak jsem ji pustil a rozjel jsem se. Pak rychle přeřadil na dvojku a hned
na trojku.
Zazvonil mobil.
„Co je? Jseš v průseru?“
„Jo.“
„Co jsi proved?“
„Voživil jsem mrtvolu a ona mě teď honí.“
„Dělej si prdel z někoho jinýho,“ řekl Standa a zatíp mi telefón.
V tu chvíli jsem tam měl osmdesát a příšera mě dotahovala. Snažil jsem se kličkovat po silnici. Strnul jsem volant doleva a dupnul přitom na brzdu,
abych ho dostal rozběhnutýho na pravý bok. Pak ho naberu a odhodím do příkopu.
Vymyslel jsem to dobře, jenže člověk míní a pánbůh mění. proti mně vyletěl renault espace. Jel středem. Na návrat na pravou stranu nebylo pomyšlení.
Stáhnul jsem to levými koly na krajnici, snad i trochu do příkopu. To byla klika, protože kola se tam jakoby zahákla a držela mě ve stopě. Kouknul jsem
na pravé zrcátko. Viděl jsem renaulta, jak se snaží něčemu vyhnout, mihla se postava, pak náraz, postava vyletěla jako hadrovej panák a pak už bylo
vidět renaulta, jak se potácí po silnici, brzdovky mu volají o pomoc a pak si to namířil přímo na kmen obrovského buku a napral to do něho.
Podařilo se mi zastavit.
Srdce jsem měl až v krku, hodně suchým krku. Napil bych se, kdybych měl čeho. Popadl jsem mobil a zavolal Standu.
„Tak co je?“
„Průser. Bouračka.“
„Tvoje?“
„Ne. Cizej chlap, v renaultu. Zavolej policajtům. Je to na sto pětce, mezi Jesenicema a Sedlec Prčicema.“
„Kolik lidí?“
„Nevím, neptej se a volej, to se stalo teď.“
„Kdy teď?“
„No teď, kurva.“
„Potom, co jsi mi volal?“
To je vůl. Zatím jsem mobil. Pomalu jsem se dostal z pankejtu, nadvakrát jsem se otočil a pomalu jel k vraku renaultu. Vy vzduchu smrděla guma, však
taky na asfaltu byly pořádný čáry. Syčelo to. Díval jsem se, kde mám toho fešáka. Renault ho asi tou prdou rozmáz jak mouchu masařku.
Vystoupil jsem z auta a se srdcem až někde za ohryzkem šel po olověnejch nohách k autu.
Chlap nebyl připoutanej. Náraz ho přitlouk k volantu, ten se urval a sloupek mu prorazil hrudník. Hlavou třísknul o palubku a lebka pukla a já tu před
sebou měl názornou ukázku, že je mozek fakt krytej šedivou kůrou.
Chlap jel sám. To byla klika. Jeden mrtvej je poloviční průser než dva mrtvý.
Je mrtvej, opakoval jsem si.
Co kdybych ho oživil?
Zazvonil telefon. Standa.
„Už jedou. Máš tam počkat.“
„To víš že počkám.“
Nikdo mi nic nedokáže. Jedu a vidím nabouraný auto. Uvnitř mrtvej.
Co kdybych to zkusil?
Vzal jsem za kliku. Dveře povolily. Stál jsem tu a uvnitř byl na sloupku řízení naraženej mrtvej.
Pomaličku jsem napřáhl pravou ruku a vztahoval ji k zápastí, které bezvládně viselo dvacet čísel nad podlahou zbrocenou krví.
Už jsem se ho skoro dotýkal.
Pak mě něco popadlo, zabolelo to jako od svěráku, odhodilo mě to dozadu, chutnul jsem se boku vraku vozu, abych neupad a viděl ten beztvarej krvavej
pytel s dvěma chapadly. To jedno mě zrovna odhodilo a druhé se zvolna sunulo do kabiny renaultu a mířilo k zápěstí mrtvoly.
„Ty uv si měl. Teď já. Já fám.“
Z dálky jsem uslyšel policejní sirénu.
Sesul jsem se na zem a napadlo mě, co si asi policajti řeknou, až mě tu najdou s těma dvěma.
Co udělám já?
Už jsem začal. Směju se, tak upřímně, jak to dovedou ti, kteří čekají, až jim utrhnou hlavu.
K čemuž došlo, jak se ukázalo, ještě dřív, než policejní oktávia vyjela ze zatáčka.