Astonova stránka - o knížkách
 

Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Dívka s tváří z mramoru
Favorit vjížděl opatrnou šedesátkou do zatáčky. U volantu seděl Jan Ptáčník, skladník. Jeho paní, Věra Ptáčníkova, by mu nedovolila jet rychleji. Bylo šero, vozovku pokrýval slizovitý film, a navíc na zadním sedadle seděly dvě z jejich tří dětí, sedmiletá Miluška a dvouletý Lukášek. Desetiletá Markétka zůstala u strýce Miloše a tety Sandry.

„Buď tady hodná," řekla jí maminka, když odjížděli. „Vrátíme se asi za dvě hodiny."

Nebyla to její vina, že slib nesplnila. Vinu nesl Lumír Havrda, řidič třílitrového mercedesu. Byl opilý a ve sto pětačtyřiceti měl na letních gumách na mokré l podzimní vozovce nulovou šanci zabrzdit. Světla protijedoucí škodovky zahlédl v posledním zlomku vteřiny. Ani se nepokusil zareagovat. Plnou rychlostí napálil předek vozu. Škodovka se roztrhla, jako by v ní vybuchla nálož. Sloupek řízení urazil Ptáčníkovi hlavu. Našli ji až ráno, když se rozednilo; ležela osmdesát metrů od místa střetu, ve škarpě, obličejem nahoru. Muž, který ji objevil, se pozvracel, třebaže věděl, co hledá, a měl představu, jak asi může nález vypadat. Měl to rychle odbyté, Jan Ptáčník. Také Lukášek zhasl, jako když pukne lusk. Zborcený skelet karoserie ho rozmáčkl i s bezpečnostní sedačkou. Miluška žila ještě dvě hodiny, naštěstí byla v bezvědomí, takže zemřela bez bolesti. Nejhůř to odnesla Věra Ptáčníkova. Nárazem se auto jako by rozpůlilo - a její levá ruka a levá noha zůstaly v půlce, kterou odtrhl mercedes. Něco ji ale drželo při životě a smrtelně zraněná žena ani neztratila vědomí. Křičela celou dobu, než přijela úra-zovka, a přestala, až když jí doktor píchl injekci. Bylo mu divné, že s takovou ztrátou krve žila tak dlouho.

Opravdu divné.

Divné bylo i to, že v okamžiku srážky desetiletá Markétka, sedící u večeře, zbledla a odložila příbor.

„Co je, Markétko? Nechutná ti?" ptala se teta Sandra.

„Něco se stalo tatínkovi a mamince. A Milušce a Lukáškovi."

„Prosím tě," řekla teta Sandra. „Copak by se jim mohlo stát?"

„Nevím. Asi umřeli," řekla dívenka, smekla se ze židle a odběhla do ložnice.

Lumírovi Havrdovi se nestalo nic. Třebaže byl opilý, nezapomněl se připoutat. Rád říkal, že kdo se nepoutá, je kokot. V okamžiku nárazu vybuchly airbagy, oba přední a taky boční. Těžký vůz projel chatrnou stavbou sedmnáct let starého favoritu jako kozím chlívkem. Ani mu neprasklo čelní sklo. Vůz letěl ještě třicet metrů, sjel ze silnice, ale minul kmen lípy a spočinul v širokém příkopu jako v maminčině náruči. Ani motor nechcípl, pomyslil si Havrda. Vylezl z auta a šel se podívat na předek. Byl pořádně pomuchlaný, obě světla vyražená a mercedesovská hvězda byla pryč.

„Kurva!" řekl Havrda, když to viděl. „Kterej kokot?"

Vypotácel se na silnici, aby kokotovi vynadal. Nevěděl, že kokotova hlava leží osmdesát metrů od místa srážky. Když přijela záchranka a po ní policajti, poprosil o baterku. Chtěl se podívat, jestli tu někde neleží mercedesovská hvězda. Rád by ji našel dřív, než ji nějaká svině ukradne. Případ dopadl pro Lumíra Havrdu dobře. Soudní znalec prokázal, že vůz Jana Ptáčníka měl volantovou vůli přesahující povolenou normu a že pneumatika na levém zadním kole byla značky Barum, kdežto tři zbylé Matador, což odporuje vyhlášce. Ani on, ani jeho žena nebyli připoutaní. Vysvětlení Lumíra Havrdy, že ho Ptáčníkovo auto oslnilo, se jevilo jako pravděpodobné. Nebyly zjištěny žádné brzdné stopy po jednom ani po druhém autě, ale protože to Ptáčníkovo bylo po nehodě ve výrazně horším stavu než mercedes, zdálo se pravděpodobné, že právě on jel příliš rychle a „nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky". Krevní vzorek odebraný Lumíru Havrdovi se bohužel ztratil, ale podle výpovědi policistů zasahujících na místě „poškozený nejevil známky požití alkoholu".

Markétce Ptáčníkové vysvětlili, že tatínek jel neopatrně a že málem zabil jednoho moc významného pána. Tedy - pokoušeli se jí to vysvětlit, lidé od policie. Strýc Miloš a teta Sandra se mohli přetrhnout, aby jim udělali dobře. Pochopili, že když do ničeho nebudou vrtat, mohou se o Markétku starat. Když ne, stát si děvče vezme do péče v některém z dětských domovů. Tam se dívka naučí fetovat a krást, což jsou jistě velmi užitečné věci pro život, takže... Budoucí pěstouni se nerozmýšleli dlouho. Měli Markétku rádi a chtěli ji učit sami - úplně jiné užitečné věci.

Ani policisté, ani oni dva netušili, co užitečného se Markétka naučila oné noci, kdy mercedes řízený opilým Havrdou zabil jejího otce, matku, sestru a bratra. Netušil to samozřejmě ani Lumír Havrda. Měl štěstí, protože takhle neprožíval strach po celou tu dobu, kdy se blížil výroční den tragédie. Žil v klidu, radoval se z peněz a ženských a chlastu a rychlých aut... ovšem právě jen do toho večera.

Tehdy ho cosi popadlo, spoutalo na těle i duši a přinutilo jít k nejbližší železniční trati. Těsně před tím, než přijel nákladní vlak, položil krk na kolejnici a kovové kolo mu ušmiklo hlavu tak šikovně, že nadskočila, další náprava ji zachytila a vrazila na pražec, načež se zase odrazila a pak si s ní vagóny ještě chvilku pinkaly, než ji ten poslední odhodil stranou.

Nevypadala pěkně, když ji ráno našel člověk spěchající do práce. Pozvracel se, takže i tato tradice zůstala zachována.

Markéta, už jedenáctiletá, netušila, co se s Havrdou stalo. Jenže se to dozvěděl zpravodaj listu Noviny Pelhřimovska a napsal článek pod titulkem Osud udeřil. Popsal v něm případ podivuhodné shody, kdy jistý L. H. tragicky zahynul, když uklouzl a spadl hlavou pod vlak, přičemž týž L. H. byl před rokem na den a takřka na hodinu přesně účastníkem automobilové nehody, v níž jistý J. P. také přišel o hlavu.

Článek vyšel na druhé straně listu, ale přece jen vyvolal jistou pozornost. Kdekdo věděl, jaký hnusák Lumír Havrda byl, někteří tušili, že za jeho nevinou jsou zkorumpovaní policisté a podnikatelovy vazby na místní smetánku, která tahala za všechny důležité nitky. Všichni z těch tušících ale drželi hubu.

Ještě téhož dne se o článku dověděli i strýc Miloš s tetou Sandrou. Vyděsil je; báli se, že jim úřady Markétku seberou.

Druhý dne zazvonila u jejich dveří ponurá dvojice. Teta vyhlédla špehýrkou - viděla dva vážné, poněkud pobledlé obličeje s přísnými vráskami kolem úst. Muž a žena vypadali, jako by je vyrobili ze stejného kadlubu. Šeptem se radila s mužem, jestli je má vpustit.

„Není zbytí, Sardinko, není zbytí," potřásal Miloš hlavou.

Jenže ti dva nebyli z úřadu. Byli to rodiče devatenáctileté dívky, kterou zabil opilý řidič, když stála na refýži tramvaje a čekala na noční spoj. Stalo se to v Plzni, před devíti měsíci.

„Četli jsme, co se přihodilo tady u vás na trati," říkala ta paní. „Tak nás napadlo, jestli by i v jiném případě nešlo zjednat spravedlnost."

„Co tím myslíte?" ptal se Miloš. „Snad nechcete říct, že my... nebo Markétka."

„Nic nemyslíme," říkala žena. „Jsme zoufalí. Vrahovi se nic nestalo, a nic se mu ani nestane. Ztratily se spisy, policajti mu jdou na ruku... Markétě rozdrtil pánev. Žila pět dní. Zemřela na sepsi, za strašných bolestí. Přáli bychom si, aby taky takhle umřel."

„My vás chápeme," říkal strýc Miloš, bledý, ruce roztřesené. „Chápeme vaši bolest, ale vy zase pochopte, že nemůžeme nic dělat."

„Třeba to půjde samo."

„Jak to myslíte?" opakoval se strýc Miloš.

„Setkali jsme se s panem redaktorem Novin Pelhřimovska. Řekli jsme mu jméno toho člověka. Pokud budete chtít, tady máte telefonní číslo do novin." Žena vytáhla z kabelky papírek a posunula ho po stole k strýci Milošovi. Strýc hned papírek roztrhal. „Nezlobte se," breptal. „Jde nám o Markétku. Seberou nám ji a strčí do ústavu. Oni to můžou udělat..."

„Nepotřebuju znát to jméno," ozvala se Markéta. Seděla zatím tiše, beze slova, na druhém konci stolu. Dívala se střídavě na muže a na ženu. Obličej měla z mramoru.

„Ano, ano," brebentil strýc Miloš.

„Nepotřebuju znát jeho jméno," opakovala Markéta, „já ho vidím."

Tomu, kdo není schopen vidět obličej provinilého řidiče, bude možná užitečné sdělení, že se jmenuje Aleš Konůpek, věk jednatřicet let. Ve chvíli, kdy rodiče dívky, kterou zabil, nevědomky předávali jeho podobu Markétě Ptáčníkové, kupoval za babku potřicetkrát vyšší cenu. Přirozeně s pomocí někoho z magistrátu.

Byl sám se sebou spokojený. Netušil, že mu zbývají pouhé tři měsíce života.

Pak udělal něco nepochopitelného. Svědci vypověděli, že ho vídali několik dní okounět kolem stavby nového obchodního komplexu. Osudného dne se zase vypravil na staveniště. Vyčíhal si chvíli, kdy autojeřáb skládal panely na improvizovanou dráhu pro nákladní vozy. V okamžiku, kdy panel byl půl metru nad zemí, Konůpek přiskočil a vklouzl dolní polovinou těla pod klesající čtyřtunové břemeno. Jeřábník ho neviděl a panel spustil. Konůpek zařval a pak už jen volal a sténal a naříkal.

„Vklouzl tam jak pod peřinu," vykládal jeden ze svědků.

Redaktor Novin Pelhřimovska se o kuriózní nehodě dozvěděl takřka okamžitě. Posichroval si to. Věděl, kdy se stala autonehoda, a chtěl vědět, jestli se Alešovi Konůpkovi ve výroční den něco stane. A ono se stalo. Zahynul prakticky na stejné zranění jako děvče, které porazil autem. Tak tohle byla bomba. Zpráva se dostala i do jiných novin, většinou s titulkem Osudová náhoda. Případ A. K. byl až v závěru spojen s případem vlakem přejetého L. H.

Článek četli i strýc Miloš a teta Sandra. V noci, když Markéta už spala, seděli v kuchyni.

„To je strašný," říkal Miloš.

„Nemůžu se z toho vzpamatovat," přisvědčovala jeho žena.

Co chvíli pohlíželi úkosem ke dveřím dětského pokoje.

„Ještě aby nás do něčeho zapletla."

„To by nám scházelo."

„Třeba by jí v tom dětském domově bylo líp," mínil Miloš.

„V dětském kolektivu," souhlasila Sandra.

„Přece jenom... je tam školený personál. Co my s děvčetem, které bude za chvíli v pubertě!"

„Ano, je to moc velká odpovědnost!"

Přesto se rozhodli, že ještě počkají. Třeba z toho nic nebude, třeba jde jen o náhodu.

Dva dny nato sebrali Markétě dopis. Někdo popisoval tři roky starý případ - řidič zabil chodce a ujel. Nevypátrali ho. Mohla by slečna Ptáčníková zjednat spravedlnost?

„Markéto! To je bláznovství! Přijdeš o rozum! My přijdeme o rozum!" křičela Sandra.

Strýc Miloš ji uklidňoval: „Neblázni. Vždyť ho nevypátrali. Neví se, kdo to byl."

Markéta měla mramorový obličej.

„Já ho vidím. Ano, vidím. Už trpí," řekla a pohladila si trup hranou pravé ruky. Začala na hrudníku, kde se už rýsovaly náznaky ňader, a pak jela dolů, přes pupek až k podbřišku.

Ve stejnou chvíli jistý Šimon Weinfurter večeřel v kruhu své rodiny. Náhle odložil příbor, vstal a k naprostému děsu své ženy a dvou malých dětí přistoupil k příborníku, otevřel zásuvku, vytáhl velký kuchyňský nůž a vrazil si ho do břicha. Pěkně nahoře, ostřím dolů a pomaličku jím za ohlušujícího řevu pohyboval tam a zpět. Jako když si děti hrají - řežme dříví na polínka, ať má čím topit maminka. Pak padl a umřel a louže temné krve se šířila po podlaze.

Podobná louže byla na vozovce u chodce, kterého opilý převálcoval náklaďákem a ujel.

O tomto případu se noviny nemohly dozvědět. Byla to jen kuriózní sebevražda, kterou si nikdo nedal dohromady s předchozími neštěstími. Dozvěděl se to ale pisatel dopisu. Vyprávěl o tom známým a jeden z nich všechno udal na policii.

Policajti přijeli a Markétu sebrali. Strýc Miloš a teta Sandra zůstali doma a ječeli na sebe: „Já to věděla! Já to říkal! Co jsi věděla, já říkal, že... Tys neříkal nic, že přej počkej, je to náhoda, a že chudák holka... Co když nás zavřou?"

To ale není ani podstatné, ani moc zajímavé. Podstatné je, co se stalo pak.

Policajti Markétu odvezli na místní služebnu, kde už čekali dva páni a vzali ji s sebou do Prahy. Cestou nepromluvili ani slovo. Mlčela i Markéta. Dívala se z okna. Občas zahlédla pomníček nebo křížek u silnice. V takových okamžicích se jí něco dělo s obličejem. Jeden z mužů si toho všiml a jemně na to upozornil kývnutím brady toho druhého. Oba napadlo, že v tu chvíli má holka obličej jako z mramoru. Že asi něco vidí. V Praze zapnuli houkačku, aby se rychleji prodrali hustým provozem.

„Jeďte opatrně," ozvala se tiše Markéta, „nebo někomu ublížíte." To byla jediná slova, která pronesla za celou dobu jízdy.

„Neměj strach, holčičko," řekl muž u volantu a pokusil se zasmát. Nepodařilo se mu to. Uvěďomil si, z čeho ji podezírají. Sevřel se mu žaludek a ubral plyn.

Zavezli ji do Bartolomějské ulice. Na dlouhé ztemnělé chodbě se Markéta najednou zastavila. Zbledla.

„Stalo se ti něco?"

Neoďpověďěla. Znovu měla tvář jako z mramonuly pohled. Zdálo se, jako by něco nebo někoho upřeně sledovala, jako by stála na balkóně - dole pod ní dav - a pohledem se vpíjela do tváří lidí pod sebou, aby si vštípila jejich podoby do paměti.

„Doběhněte pro lékaře... Ještě sebou sekne. Je to hysterka!"

Bylo jich kolem ní v té chvíli pět. Jen ten nejbystřejší si ale všiml, kde stojí - před dveřmi místnosti s policejním počítačem. Jeho čtyřsetterrové disky byly plné dat o živých případech - protokoly, pitevní zprávy, jména a adresy a obličeje mužů a žen, kteří zabili za volantem. Kvůli alkoholu, drogám nebo z únavy, z nepozornosti... Nebo jen jeli moc rychle.

Na výjimečně bystrého policajta padla hrůza: „Pryč s ní odsud!" Přiskočil k Markétě, popadl ji za ruku a vlekl pryč od dveří.

Jestli je i vaše jméno ve chmurné databázi „smrťáků", užijte si těch pár posledních měsíců, týdnů, dní...

Moc vám jich nezbývá. (in Zabij mě líp, nakl. Listen 2005)


Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /