Astonova stránka - o knížkách
 

Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Čtvrtý den až navěky)
Sestoupil do pracovny a zavřel těžké ocelové okenice. Počínal si přitom nesmírně opatrně, od té doby, kdy právě při zavírání okenic znenadání třeskl výstřel a speciální projektil dum-dum roztříštil okno na skleněný prach. Kdyby to nebyl projektil dum-dum, kdyby šlo o obyčejnou střelu krytou měděným nebo ocelovým pláštěm, výstřel by byl Schwarzennegerovi osudný, protože střelec, jak jinak, mířil dobře. Střela dum-dum s rozeklanou špičkou však po celé dráze svého letu spočívá na polštáři stlačeného vzduchu, houpe se na něm a balancuje jako akrobatka tančící po provaze. Stačila malá překážka, okenní tabule z tvrzeného skla, a vzduchový polštář střelu odchýlil.

Bylo to štěstí, z pekla štěstí.

Schwarzenneger uzamkl okenice, zalomcoval jimi, aby se přesvědčil, zda jazyky zámků skutečně vklouzly do svých lůžek, a přistoupil ke stolu.

Kolony rovnic pochodovaly po papíře ve vyrovnaných řadách. Kamsi směřovaly. Kamsi..., ale kam? Kde je ten cíl? V každém matematickém zadání je zašifrovaný výsledek, právě tak jako je socha zašifrovaná do mramorového balvanu. Řešení je zakleto tady, právě tady. Ale kde?

Přelétl očima důvěrně známé řádky. Východisko ze slepé uličky ale neviděl. A přece tam musí být. Kdyby to všechno byl nesmysl, kdyby šlo jenom o podivínský nápad, copak by se dělo to, co se každého čtvrtého dne děje?

Kdepak! On, Schwarzenneger, je na správné stopě a jednoho dne, snad už zítra, tajemství cesty časem odhalí.

Zítra... Ten krásný den plný klidu. Dusenbergova vila bude v plném lesku, břidlicová střecha podobná homolovité čepici bude obroubena červenavou stužkou okapu, temná, avšak vypulírovaná okna se na něho budou dívat z šedavé fasády neposkvrněné jedinou trhlinkou. V zahradě budou čimčarovat vrabci a otevřenými okny dýchne jaro. Nastane šťastné jitro, stvořené pro inspiraci.

Určitě udělám další krok. Určitě se pohnu z místa. Vím, cítím to.

Uložil listiny do trezoru a několikrát zatočil voličem kombinačního zámku. Tíseň z něho spadla. Byl najednou svěží a lehký, příjemně vzrušený. Aniž si to uvědomoval, změnila se mu chůze. Pohyboval se teď po místnostech rozlehlého domu jako tanečník, drobnými, takřka cupavými krůčky. Ještě jednou kontroloval, zda je všechno na svém místě. Samostřílné kulomety měly natažené závěry, všech šest brokovnic s uříznutou pažbou čekalo v úkrytu - nahoře na šatní skříni, za ledničkou v kuchyni, pod převlečníkem na věšáku, v poštářích měkké pohovky v kuřáckém salónu, v haluzích oleandru na schodišti z haly do prvního patra a samozřejmě v garáži. Všechny poplašné okruhy byly pod napětím, elektrické agregáty čekaly na impuls, aby začaly produkovat proud, kdyby útočníci přerušili vnější přívod energie - a granáty a revolvery, ty byly poschovávané prostě všude. Schwarzenneger dával přednost dvoučinným revolverům před automatickými pistolemi, přestože vypadaly tak starobyle, neohrabaně, a hůře se pro ně hledal úkryt než pro štíhlé a elegantní pistole. Byly však spolehlivé. I po pěti letech čekání v úkrytu bude revolver připravený ke smrtonosné střelbě. Zato pistole? Je to přece jenom složitější mechanismus, a kde je složitost, tam se vyskytují poruchy.

Podíval se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Útok mohl začít každým okamžikem. Odkud přijde tentokrát? Z přední fronty nebo zezadu, na úzkou fortnu vchodu pro služebnictvo? Jednou se prokopali kanalizací do sklepa, jindy pronikli dovnitř střechou. Jakou cestu zvolí dnes?

Schwarzenneger zaujal strategicky výhodné stanoviště v pracovně. Posadil se na desku psacího stolu, kde ještě před půlhodinou ležely listiny a výpočty, a na kolena si položil vojenskou karabinu M-16. Nezapomněl na dopolední rozhovor s Brodskim a zmínku o kulovnici považoval za pokyn osudu, za inspiraci. Ještě nikdy nepoužil této vojenské karabiny v akci, vždycky jenom cvičně, když trénoval ve střelnici, kterou si zřídil ve sklepě.

Ve sklepě... Už dlouho nezaútočili sklepem. Co když...

Začalo to jako obvykle, s příšernou náhlostí.

Schwarzenneger zahlédl koutkem oka obrazovku průmyslové televize. Zeď se na jednom místě rozpadla zásahem bezzákluzového děla. Rána to byla ohlušující, přestože silné stěny vily a ocelové okenice tlumily zvuk. Oblak kouře a prachu se ještě nerozptýlil a už na zahradu vlétly dva žluté pruhy plastické trhaviny. Explodovaly, sotva dopadly na zem, a pod tlakem výbuchu explodovaly i protipěchotní miny ukryté pod trávníkem a v záhonech macešek. Další střela z bezzákluzového děla rozbila vchodové dveře napadrť.

V několika málo vteřinách si útočníci otevřeli cestu.

Schwarzenneger ovšem na nic nečekal. Sotva si stačil uvědomit, co se děje, seskočil ze stolu a hnal se ke schodišti. Tam zaklekl za žulový sloupek ozdobného zábradlí a čekal, až se v oblacích dýmu a zvířeného prachu objeví ty dvě důvěrně známé postavy.

Lumpové! Hajzlové! Svině! nadával jim v duchu. Hněval se ale sám na sebe. Věřil totiž, že dnešní útok bude rafinovaný, jemný, důmyslný. A ve skutečnosti? Dělostřelecká příprava jako v bitvě o Ardeny!

Další strašlivý výbuch rozmetal příčku mezi předsíní a halou. Schwarzenneger ucítil na tváři nesnesitelný žár.

Zápalné... Několika hmaty vylovil z kapsy kombinézy rukavice a kuklu. Teď bude třicet vteřin v bezpečí před přímým plamenem. Ale co potom, co potom?

Dole se něco mihlo.

Schwarzenneger bez dlouhého váhání stiskl spoušť. I to ho naučila zkušenost z opakovaných návštěv oněch dvou roztomilých pánů: nejdříve střílet, potom přemýšlet.

A vyplatilo se to!

Doprostřed haly vběhl Smraďoch, žalostně křičel a tiskl si dlaně na obličej. Mezi roztaženými prsty mu prýštila řídká, jasně červená krev. Trup mu kryla neprůstřelná vesta, ale kuklu z neznámých důvodů shodil. Schwarzenneger ale neztrácel čas. Pečlivě zamířil na Smraďochovu hlavu a stiskl spoušť. Zbraň se mu vztekle rozklepala v rukou. Výstřely neslyšel, protože v uších mu ještě doznívala exploze granátu. Zasáhl Smraďochovu hlavu dávkou nejméně pěti střel. Tam, kde byla hlava, se objevil rudý opar a před ním se rýsovaly prsty jako vykřičníky. Jeden, dva, tři... devět, deset vykřičníků. Žádný nechyběl. Klikař, ten Smraďoch.

Jde to hladce, pomyslel si Schwarzenneger. Teď je na řadě Krasavec. Tak pojď, chlapče, pojď!

Nějaká mžitka mu přeletěla kolem očí. Bleskurychle vyskočil a robinzonádou se vrhl do otevřených dveří pracovny. Nohy mu zřejmě ještě čouhaly ven, když granát vybuchl, takže tlaková vlna jím neurvale smýkla, překotila ho na záda a udeřila jím o roh psacího stolu. Také několik střepin se o něho otřelo, ale žádná neprosekla pevnou tkaninu kombinézy. Věděl, co bude následovat. Tak rychle, jak jen to dokázal, vyběhl po schodišti do podkroví. Dostal se tam právě ve chvíli, kdy další tříštivý granát dopadl na podlahu pracovny. Exploze měla strašné následky. Mohutný psací stůl z mahagonového dřeva se rozpadl, jako by to byla bedýnka od jablek, také knihovny povolily a na podlahu se začaly řinout vodopády knih.

Schwarzenneger přikryl vchod do pracovny hledím karabiny. Tiskl se ke kovovému zábradlí schodiště. Tkanina ho samozřejmě izolovala od kovu, ale přesto si namlouval, že cítí jeho chlad.

Jen pojď, Krasavče, čekám na tebe.

Místo Krasavce vstoupil do místnosti oheň.

Smraďoch s Krasavcem už několikrát zaútočili ohněm, ale ještě nikdy nenasadili do akce tak výkonný plamenomet jako tentokrát. Dole v pracovně naráz vzplanulo všechno, co bylo hořlavé. Začalo hořet i dubové madlo zábradlí a - ta hrůza - samo zábradlí z kvalitní pittsburgské litiny změklo a začalo tát! Schwarzenneger zkusmo stiskl spoušť karabiny, ale rána tentokrát nevyšla. Zaklel a hodil ji do plamenů. Plastiková pažba se okamžitě roztavila a vzápětí vybuchly náboje v zásobníku.

Je tu horká půda, pomyslel si Schwarzenneger. Začalo mu být vedro. Pot vystříkl snad ze všech pórů jeho kůže. Ať mrkal seberychleji, vnímal jenom oslepivou záři plamenů. A ještě něco. Dole, tam kde plameny září nejjasněji, se pohybuje nějaká bělavá skvrna.

Uvědomil si, co je to za skvrnu.

Je to Krasavec v ochranném azbestovém skafandru.

Sotva mu to poznání blesklo hlavou, viděl postavu docela zřetelně. Na zádech měla veliký kontejner se zápalnou kapalinou a v rukou držela dmuchavku. Pomalu ji zvedala vzhůru. Schwarzenneger nevěřil, že ho Krasavec vidí, jenže Krasavec se dobře vyznal ve vile a věděl, že jeho protivník nikde jinde nemůže být.

Uhnul právě včas, aby ho nezasáhla další dávka plamenometu. Začala hořet zárubeň dveří. Když si toho všiml, Schwarzenneger si nesmyslně vzpomněl na cirkus a na tygra proskakujícího hořícím kruhem.

To by bylo něco, pomyslel si. Proskočit kruhem - rovnou na Krasavce!

Ostrá bolest ho upozornila na to, že kombinéza je sice velmi kvalitní, ale zázraky dělat neumí. Za několik vteřin bude svému majiteli v tomhle ohnivém pekle asi tolik platná jako hedvábné pyžamo.

To už hořela podlaha a prkenné ostění podkroví. Potom přijde na řadu trámová konstrukce střechy. Mládenec v peci ohnivé, pomyslel si Schwarzenneger. Až podlaha pořádně prohoří, nádrž s dešťovou vodou se propadne dolů a rozmáčkne Krasavce jako štěnici. Ba ne, nepropadne... vždyž podlaha je zpevněná ocelovými traverzami! Pouhé dřevěné trámy by neunesly nádrž na osmnáct kubických metrů vody.

Osmnáct kubických metrů vody! Že jsem si to neuvědomil hned!

Poslepu proběhl ohnivou stěnou. Do kovového bazénu narazil v plném běhu, takže se bolestivě uhodil. Zaklel a nemotorně se překulil přes okraj. Rozpálená kombinéza zasyčela, sotva se dotkla hladiny. Vodní nádrž do sebe vstřebávala strašidelné kvílení hořícího domu. Zřetelně slyšel praskání plamenů, borcení trámových konstrukcí a snad i dupot Krasavce pobíhajícího někde dole.

Tápal kolem sebe a nahmatal láhev se stlačeným vzduchem a masku dřív, než ho začaly bolet plíce. Strhl si kuklu z obličeje a přisál se okoralými rty k přívodu vzduchu. Hrome, nepovolil jsem ventil, zaláteřil. Kolečko mu prokluzovalo mezi prsty v tlustých ochranných rukavicích, ale konečně se mu podařilo ventil uvolnit a nadechl se z plných plic.

Nevyšlo ti to, Krasavečku, zasmál se do tmy, která červeně kvetla odlesky ohně. V osmnácti kubických metrech vody vydržím hezky dlouho...

Dlouho? Jenže Krasavci to nebude trvat dlouho a rozbije trezor na kusy a zmocní se listin. Nemusí je ani krást. Jakmile otevře dveře pancéřové schránky, žár změní listiny na popel.

To by snad ani nevadilo, uvažoval Schwarzenneger. Dokázal bych výpočty rekonstruovat. Prošel bych znovu celou tu spletitou cestu až ke slepé uličce, ve které jsem se zastavil. Byl bych tam, kde jsem se ocitl už dříve. Na krok od řešení záhady cesty časem, a přece na druhé straně propasti.

Ne, od cíle mě nedělí nepřekročitelná propast! Proč jinak by na mě tak zuřivě útočili, proč by se znovu a znovu vraceli, proč by se nenechali odradit tolika prohrami? Právě jejich úporná zuřivost Schwarzennegera ubezpečovala o tom, že je na dosah úspěchu, že jde správnou cestou a že k výsledku dojde už brzy.

Jen vytrvat... jen vytrvat...

Jen vyhrát v tomhle zápase!

Teplota vody začala zřetelně stoupat.

Dům jistě stojí v jednom plameni, uvědomil si Schwarzenneger. Musím ven... musím.

Proč bych musel? Proč bych se nevzdal? Proč mi tolik záleží na objevení záhady cesty časem? Protože oni to tajemství tak úzkostlivě střeží? A proč ho vlastně tolik střeží?

V teplé lázni v něm ochabovalo odhodlání k boji. Neustupoval pocitu malátné lenosti bez odporu. Zlobil se sám na sebe. Tolik útoků, tolik úskoků vystřídali a nakonec zvítězí jenom tím, že tě uložili do příjemně vyhřáté vany! Ale ať se na sebe zlobil sebevíc, pochybnosti nezaplašil. Kdybych nechal Krasavce odejít s pocitem vítězství, kdybych přestal na výpočtech pracovat, kdybych se odstěhoval někam pryč, k moři nebo do hor, Dusenbergova vila by se už nikdy nezahalila pavučinami a už nikdy by nenastal čtvrtý den.

Ráj... Co je to ráj? Nevím, ale v ráji určitě nemají kalendář s červeně vyznačenými čtvrtými dny. Čas tam teče klidně, nevzrušeně a nevzrušivě jako potůček v pastvině.

Padla na něho malátnost. Snažil se ji zaplašit mrkáním, ale přistihl se, že nechává víčka u sebe. Stoupání teploty přestal vnímat. S úlekem si vzpomněl na článek v kterémsi časopise, který četl, když se ještě zajímal o časopisy. Člověk není schopen vnímat absolutní teplotu prostředí, vnímá jen změny. Jakmile teplota - dejme tomu vodní lázně - stoupá pozvolna, člověk si to ani neuvědomuje a je schopen se nechat uvařit. Úlek ale rychle pominul a vystřídal ho pocit tupé odevzdanosti.

Nechám se tedy uvařit. Je to smrt jako každá jiná. A jestli je tohle, co prožívám, skutečná smrt, musím přiznat, že to není zcela nepříjemný stav.

Tak vidíš, Krasavče. Nakonec jsi mě přece jenom dostal. Ještě sice žiju, ale už nechci žít, a hlavně - už nechci pokračovat v práci, která tolik dráždí tebe a tvé pány, kteří tě za mnou posílají, už půl roku, každého čtvrtého dne.

Jsou to páni času v plném slova smyslu.

Nemají sympatie k člověku, který se pokusil odkrýt jejich karty.

Jen hrajte dál, pánové, já už kibicovat nebudu.

Jdu spát.

Tohle je čtvrtý den - až navěky.

Strašlivý rachot ho vyburcoval z polomrákotného stavu.

Vytřeštil oči za skly potápěčské masky. Obklopovala ho červená záře. Svět se houpal a točil, kýval sebou a zmítal se, a hlavně - rachotil a burácel a praskal.

Svět praskající ve švech.

Ba ne, to nepraská svět. To povolily traverzy, které zpevňují strop nad pracovnou. Statik dobře spočítal jejich průměr, profil, jejich nosnost. Jak počítal, tak počítal, ale s jedním nepočítal: že dům bude hořet a že lůžka traverz budou vystavena palbě plamenometů.

Strop se propadl a bazén s osmnácti kubickými metry horké vody proletěl domem jako letecká puma. Podlaha pracovny neznamenala vůbec nic. Zadržela ho jenom na zlomek vteřiny, ale na dost dlouho, aby si Schwarzenneger stačil všimnout zkoprnělé bílé postavy přitisknuté ke stěně vedle trezoru.

Stále ještě uzamčeného trezoru.

Tak vida, napadlo Schwarzennegera, zatímco padal ve vodních spoustách dál, trezor je příliš tvrdý oříšek pro našeho Krasavečka!

O kamennou podlahu přízemní haly se bazén rozbil, ale náraz byl přece jenom příliš prudký na to, aby ho sklepní klenba snesla bez úhony. Několik klenáků se s rachotem vyvalilo a po nich se začaly poroučet i další. Schwarzenneger ovšem nečekal, až mu ostrý okraj rozbitého bazénu přerazí páteř. Jediným skokem proběhl úzkými spojovacími dveřmi do garáže. Hmátl po ukryté brokovnici a vrátil se do haly ve chvíli, kdy se uprostřed podlahy zalité po kolena vodou objevil kráter a nahoře, v ohromném otvoru ve stropě, rámovaném šlehajícími plameny, se vynořil Krasavec, ne úpravný jako obvykle, s rovnou pěšinkou v lesklých černých vlasech, ale tentokrát v azbestovém skafandru, který zakrýval jeho drobnou svižnou postavu.

Schwarzenneger vystřelil pudově, od boku.

Už několikrát v minulosti se mu podařilo Krasavce i Smraďocha zasáhnout brokovnicí, a vždycky se podivoval síle úderu, která zasaženého muže odhodila stranou jako otep slámy.

Tentokrát to bylo jiné. Krasavec se jenom zakymácel a jeho skafandr, původně bílý, nyní už notně zašpiněný sazemi, se na několika místech červeně rozsvítil. Schwarzenneger ale nemařil čas dlouhými úvahami.

Pečlivě zamířil a vystřelil, jednou, dvakrát, třikrát.

Po třetím výstřelu Krasavec spadl dolů, prolétl prostorem haly a zmizel v pekelném jícnu uprostřed podlahy.

Je to, jako kdyby ho vzal čert, řekl si Schwarzenneger.

Z úvah ho vyrušilo zazvonění telefonu.

Uvědomil si, že má dosud potápěčské brýle na tváři. Náustek mu ovšem už vypadl. Usmál se, sňal brýle a hodil je na zem. Potom si pomalu stahoval kuklu z hlavy. Padla na něho tíže únavy. Jen s velkou námahou sňal sluchátko z vidlice.

"Ano," řekl úsečně. Nepředstavil se a ani nečekal, že se mu ten muž na druhé straně linky představí.

"Co to tam máte zase za tanec, Schwarzennegere? Lidi si stěžujou. Slyšeli střelbu."

"Jako obvykle, Canavore," řekl Schwarzenneger. "Přijďte se ke mně podívat."

"Však já vím, já vím," řekl seržant Canavor chlácholivě. "Víte ale, co je mi divné? Že to hlášení dostávám vždycky jednou za čtyři dny."

"To je opravdu zvláštní," připustil Schwarzenneger. "Přijďte někdy na čaj a na kus řeči. Až budete mít trochu volněji."

"To se oba načekáme," zachechtal se Canavor. "Tak tedy - nic?"

"Jako obvykle, Canavore," řekl Schwarzenneger takřka neslyšně. Počkal, až Canavor pozdraví a zavěsí, a pak také položil sluchátko do vidlice. Pak se otočil zpět do místnosti.

Tady že se bojovalo na život a na smrt?

S povzdechem se podíval na šeredný lustr z jeleního paroží, na zrcadlo ve zlaceném rámu ozdobené rodinnými relikviemi, pohlédl na prapory z doby války Severu proti Jihu. Všechno bylo na svém místě, obrázky na stěnách, knihy v policích - a v trezoru, tam ležely výpočty.

Přistoupil k oknu, rozevřel okenice a zadíval se na Dusenbergovu vilu, na lesklé skleněné tabule zasazené do modřínových rámů, jež příjemně kontrastovaly s bílou, dokonale hladkou omítkou.


Následujícího dne vstal Schwarzenneger velmi brzy, veselý, svěží, činorodý. Rychle se umyl a oblékl a hned usedl k práci, aniž by se byl zdržoval se snídaní.

Má před sebou tři dny klidu, či spíš jeden den naprostého klidu. Druhý den už bude zahalen jakousi tísní a v tom třetím bude už jenom úzkostně hledět na hodinky, bude sledovat plynutí času, odpočítávat minuty a nakonec i vteřiny, jež ho ještě dělí od osudného čtvrtého dne.

Ale i ten jeden den klidu, to je přece spousta času.

Čas.

Mimoděk se usmál.

Málem mě dostali, pomyslel si. Už jsem se smířil se smrtí, když povolily ty traverzy. Měl jsem štěstí.

Měl jsem štěstí? Jak to, že traverzy povolily? Bylo to štěstí?

Schwarzennegerův mozek, osvěžený dlouhým klidným spánkem, pracoval naplno.

Málem mě dostali, měl jsem štěstí. Jenže... co když mě nechtěli dostat?

Kdyby Smraďoch s Krasavcem vstoupili v tuto chvíli do místnosti, mohli by se do Schwarzennegera trefit snadno jako do porcelánového Číňana, který kýváním hlavy vděčně děkuje za peníz vložený na misku. Seděl za stolem jako opařený a vyjeveně hleděl před sebe. Poznání ho ohromilo. Připadal si jako génius i jako hlupák. Měl radost, a přece by nejraději plakal.

Nechtějí mě dostat.

Kdyby mě opravdu chtěli dostat, už dávno by se jim to podařilo!

Oběma pěstmi udeřil ze všech sil na archy papíru popsané dlouhými kolonami výpočtů.

Zazdálo se mu, že archy mají oči a ústa a že na něho křičí slova výsměchu. Jenom si s tebou hrají, jenom tě dráždí a zkoušejí, protože dobře vědí, že jsi ve slepé uličce a že tvé výpočty nevedou k žádnému konci, protože tímto směrem prostě nelze jít! I kdybys tu seděl sto let a pokračoval tak, jak jsi začal, nikdy bys nerozřešil tajemství času.

Takové úsilí věnoval svým výpočtům. Věřil, že je záhadě na dosah - a věřil, že Ti Druzí vysílají Smraďocha a Krasavce na ty zuřivé útočné výpravy právě proto, že on, Schwarzenneger, je tak blízko pravdě, již Oni tak žálivě střeží.

Byl jsem hlupák, pochopil.

Nezabili mě, protože mě nechtěli zabít, a nechtěli mě zabít proto, že jsem nemohl uškodit jejich tajemství. Byla to jenom hra. Bavili se královsky, právě tak, jak to dovedou Páni Času.

Uchopil archy a začal je trhat, pomalu, jako ve snách. Čas... Stále jsem myslel na čas. Představoval jsem si ho jako homogenní veličinu, vše prostupující, všudypřítomnou, univerzální.

Hleděl na prapory od Richmondu a Appomatoxu, ale nevnímal jejich pruhy a hvězdy, těžké záhyby petrifikované prachem, neviděl olivovou snítku z Delf zastrčenou za zlacený rám zrcadla.

Před očima mu vyvstala vidina soutavy bublin všech barev a velikostí, měňavých, zanikajících a znovu vznikajících, slučujících se a znovu rozpadajících jako buňky nějaké tkáně, která roste, ustavičně se rodí a zároveň umírá.

Buňky času.

Jak jenom jsem si mohl myslet, že čas je pouze jeden jediný, jednolitý a všudypřítomný - když nic v celé přírodě, v celém vesmíru není jediné, jednolité a všudypřítomné? Proč by právě čas, tato nejbanálnější, nejběžněji se vyskytující forma hmoty měla být jednolitá, když nikde nikdy nic nebylo, není a nebude jednolité.

Buňky času.

Mechanicky trhal papír na stále menší kousky, roztrhané díly skládal na sebe a znovu je trhal. Pak už to nešlo, neměl dost sil, a tak útržky prudce hodil před sebe. Rozlétly se jako hejno bělásků, třepetaly se ve vzduchu, hleděl za nimi, jak odlétají a chtěl se smát a křičet radostí jako člověk, který rozbil stěny kobky, do které byl uvězněn.

Jak jsem mohl být tak slepý a nevědomý. Cožpak bych mohl prožívat to, co prožívám, kdyby čas byl skutečně jednolitý, homogenní, všeobsáhlý? Mohli by se Smraďoch s Krasavcem vracet každého čtvrtého dne, mohli by znovu a znovu útočit a po každé prohře znovu a znovu navracet všechno do původního stavu před útokem, kdyby čas byl jenom jeden?

Usmál se vlastní pošetilosti.

Byl jsem blázen, pomyslel si, že mě to nenapadlo už dávno.

Pobaveně potřásaje hlavou otevřel zásuvku a vyňal několik archů čistého papíru. Položil je na stůl, zavřel zásuvku, z mahagonového stojánku si vybral jedno z plnicích per, odšrouboval kryt a nastrčil jej na konec a pak, po kratičkém zaváhání, napsal drobným úhledným písmem:

Nástin buněčné teorie času.

Jako smečka psů vypuštěných z kotců se matematické symboly rozeběhly po papíře. Pozoroval je s úsměvem, jak se ženou kupředu, jak skotačí a dovádějí, jak si spolu hrají, zdánlivě chaoticky, avšak ve skutečnosti v souladu s řádem, který je vteřinu od vteřiny zřetelnější, složitý a přitom jednoduchý jako mřížoví klenby gotické katedrály.

Nepotřebuji tři dny, uvědomil si.

Nepotřebuji ani celý den. Ještě před polednem budu hotov.

Při tom pomyšlení ho trochu zabolelo u srdce a s podivem si uvědomil, že se mu po vzrušení čtvrtého dne bude stýskat.

K jeho sluchu dolehl hukot, nepříliš zřetelný, vzdálený a přece blízký. Přicházel zevnitř domu? Ach ne. Doléhal zvenku, pronikal skleněnými tabulemi oken.

Odložil pero na stojánek (ani se nenamáhal se šroubováním uzávěru, vždyť se vzápětí vrátí k práci), odsunul křeslo od stolu, vstal, přistoupil k oknu a pohlédl ven.

Dusenbergova vila byla krvavě rudá a opadaná omítka ležela všude kolem jako odhozený umrlčí rubáš. Homolovitá střecha byla rozpolcená jako úderem obří sekery a v černé rozšklebenině se bělaly prohnilé trámy.

Okna byla zastřena pavučinami tak hustými, že připomínaly veliké chomáče bavlny. Pavučiny žily, příšerně se chvěly, byly poseté kmitavými tečkami těl čilých pracovníků.

A v tu chvíli si Schwarzenneger uvědomil, že ten hukot není nic jiného než dupot miliónů pavoučích nožek.

(1987)


Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /