Kapitola čtvrtá:


1.
Alhambra patří k pěti historickým habitatům z první vlny kolonizace Luny z třicátých let minulého století (další jsou samozřejmě Arkádie, pak Disneyland, Eldorado a Zvezgorodok), přičemž spolu s Disneylandem to byly první dva
habitaty komerčně zřízené mezinárodními firmami bez podpory velmocí. Já samozřejmě pamatuju začátky obou. Dnes je mezi nimi veliký rozdíl: Disneyland je z technického hlediska tradičně řešený habitat, zaměřený výhradně na zábavu,
kdežto z Alhambry se vyvinulo luxusní rezidenční zařízení, plně založené na gravitechnice. Pokud jste Zemák bez starosti s dekompresí (která mimoděk tíží každého Šutráka od okamžiku, kdy vezme rozum a pochopí, že jeho rodná víska
je obklopena nekonečným mořem vakua), asi vám plně nedojde, co to znamená.
Život bez kupole, to je Alhambra.
Mne ta koncepce zároveň fascinuje i odpuzuje. Na jedné straně se mi líbí, že Alhambra je obklopená umělým gravitačním polem, které nedovoluje únik vzduchu, a dovedu rozumem pochopit argumentaci, že Země taky nemá žádnou kupoli a
přesto z ní vzduch neunikne do prostoru. Jenže Země slouží sama sobě jako generátor gravitace a její přitažlivost není závislá na příkonu energie a na tom, jestli se nějaký Pepíček v dispečinku ožere nebo zůstane střízlivý. Jinými
slovy, gravitace Země nejde vypnout, kdežto gravitací v Alhambře si nejsem tak jist. Já vím, Alhambra má snad stovky vzájemně nezávislých dispečinků a vzájemně se jistících systémů, jenže já jsem od narození nedůvěřivý parchant a
věřím, že lidská tupost i lidský důmysl neznají hranice a že za určitých okolností se může stát, že prostě generátory umělé gravitace selžou a Alhambra zažije takovou dekompresi, která strhá všechny rekordy katastrof tohoto druhu,
jaké Luna zaznamenala.
Jak to funguje?
Ve všech normálních habitatech máme kupoli, mnohonásobně jištěný poklop. Alhambra připomíná z dálky taky takový normální habitat. Jenže když se přiblížíte, zjistíe, že se spíš díváte na želvu, než přepůlený meloun: povrch je
tvořen ohromným množstvím plátů či segmentů, jak se tady říká. Přiléhají k sobě, avšak jsou spojeny jen uměle vyvolaným gravitačnim polem. Proto se může Alhambra libovolně zvětšovat - a to byl hlavní záměr tvůrce tohoto systému,
Hasana Jedvaba (jeho bronzový pomník stojí na centrálním náměstí, ne moc povedený panák, vypadá, jako kdyby Hasan váhal, zda se má odebrat do opery nebo do galerie nebo do iluzinového muzea nebo do libovolného dalšího
superkulturního institutu, které jsou na obvodu náměstí anebo dokonce se podívat do svého vlastního muzea a na svůj vlastní hrob, v němž leží jeho vlastní nefalšovaná mrtvola).
K totální přestavbě Alhambry došlo na začátku století. Gravitační segmenty byly vestavěny pod tehdejší kupoli a když byl systém hotov a důkladně prozkoušen, Jedvab, tehdy řídící prefekt habitatu, začal s demontáží kupole. Celá
Luna se tehdy sjela podívat se na tu událost. V civilizované pustině kolem Alhambry vyrostly tisíce minihabitatů, obydlené zvědavci. Jedvab je zklamal - k žádné dekompresi nedošlo, za půl roku byl želví krunýř Alhambry obnažen a
habitat plně nastoupil svou slavnou historii jediného plně gravitizovaného habitatu v Soustavě světů.
Ano, taky si na to nemůžu zvyknout.
V Alhambře je všechno postavené doslova na hlavu.
V řádných habitatech rozeznáváme vyšší a nižší patra, nahoře se bydlí líp a je tam všechno dražší, kdežto dole, inu, tam bydlíme my. Zato v Alhambře je v centru už zmíněné náměstí s kulturními a zábavními institucemi. Obklopuje
ho les nosných a transportních sloupů, jakýchsi trnů, na kterých jsou navlečeny obytné segmenty. Čím blíže centru, tím je bydlení dražší. A naopak, kdo je výš želvímu krunýři, platí méně a zároveň přebírá vyšší díl odpovědnosti za
provoz gravitačních agregátů. Na tom je to postaveno: posledních patnáct vrstev obytných segmentů generuje gravitační pole a podle toho, co magistrát tvrdí občanům Alhambry i přespolním návštěvníkům, stačilo by, aby dvacet procent
těchto segmentů zůstalo funkčních a nehrozila by žádná katastrofa, přičemž ještě nad nimi je pětinásobná vrstva čistě technologických segmentů.
Dejme tomu, že tohle všechno uspokojivě funguje a je jisté, že za osmdesát let nedošlo k žádné dekompresi, kdežto z jiných částí Luny sem tam slyšíte o případech větších či menších úniků tlaku jistě jednou do měsíce.
Lidská nátura je však konzervativní a člověk, rozhodně pak já, je náchylný spíš důvěřovat důkladně postavenému poklopu, než hromadě naplacato umístěných karet, vzájemně pospojovaných něčím, na co si můžu sáhnout.
To je jeden z mnoha důvodů, proč jsem se v Alhambře cítil prachmizerně a nejraději bych se odtud vypařil. K těm dalším samozřejmě patřilo policejní vyšetřování za vraždu, kterou jsem neudělal a hrozící trest smrti.
Ano, trest smrti a prosím, nevykládejte mi nic o tom, že jejich slavné přeprogramování osobnosti není smrt.

2.
Když se ukázalo, že v computeru robotické části kyborga Dědka Čucháka je zaznamenáno kompletní svědectví o mých údajných výletech do Alhambry, řekl jsem si, kamaráde, je to tady! Teď ti nikdo nepomůže, ani Luigi Mantella III.
Měl jsem samozřejmě schované svoje trumfy v rukávu. Nedělal jsem si však žádné iluze, že jimi přebiju hromadu datových důkazů, které proti mně ti lidé měli.
"Co tomu říkáte?" zeptal se mě plukovník Rudolf, když skončil onen pouční datový přenos z policejní prefektury v Arkádii.
"Někdo zfalšoval data," řekl jsem. "Chápu, že mi tohle tvrzení není nic platné. Je to jako když chlapeček vymlsá půlku sklenice marmelády a tvrdí mamince, že je sklenice plná."
Plukovník zamrkal, chvilku mu trvalo, než pochopil, co tím chci říct. Ovšem, na Luně už nejsou děti a jen pamětníci vědí, jak se malincí lidičkové chovají.
"Myslím, Kubo, že bys měl spolupracovat," ozval se Luigi. Byl velice smutný. Doufal, že se od Dědka dozví něco jiného. "Právní řád Alhambry je postaven na posuzování motivace. Kdybys vysvětlil, proč jsi to udělal, dost možná, že
by proces nemusel dopadnout zrovna nejhůř. Je třeba vzít v úvahu silnou citovou vazbu mezi panem Nedomým a obětí..." obrátil se k plukovníkovi.
"Nech toho, Luigi," řekl jsem mu, "nemá to smysl."
"Chci ti pomoct."
"Neprosím se o to."
Nestál jsem o rozmazávání určitých věcí. Jiní o to naopak stáli, například plukovník.
"Máte na mysli virtuální sex," řekl bez obalu. "Pan Nedomý býval náruživým virtuálním milencem Moniky Fabianové," obrátil se na Luigiho. "Tohle samozřejmě víme, pane Nedomý."
Zatracení syčáci! Věděli o mně všechno.
"No tak vidíte," řekl Luigi a po očku pokukoval, zda po něm neskočím. "Vztahy tohoto typu někdy vážně narušují psychiku citlivějšího jedince."
"Já jsem citlivej jako ten šutr pod našima nohama, Luigi."
"Nekaž si to!" neudržel se. Byl nešťastný, že mu hatím moji obhajobu v samém počátku.
"Narušenou psychiku je třeba přeprogramovat," krčil plukovník rameny. "To je ovšem můj soukromý názor a vyslovuji ho obecně, bez vztahu k tomuto konkrétnímu případu." Samozřejmě, jak jinak, jsme v Alhambře. Plukovník se sichruje
proti mé žalobě. "O tom rozhodne soud."
"Kdy začne?" chtěl jsem vědět.
"Pane Nedomý," podíval se na mě užasle, "vždyť vyšetřování je v samém počátku!"
Esa mě tlačila v rukávu. Byl jsem žhavý je vytáhnout. Plukovníkovo prohlášení mě však zaskočilo.
"Jak to, v počátku? Máte na mě tolik dat, abyste..."
"Jenže nemáme to nejdůležitější: vaši vůli a ochotu se postavit před soud a podřídit se jeho rozhodnutí."
"Jste hluchý? Opakuju, že jsem připraven se postavit před soud třeba hned."
"Milý pane Nedomý," usmál se na mě vlídně ten policajt. "Kdy už se konečně smíříte s faktem, že o vás víme víc, než si dovedete představit? Víme i to, co si nechcete připustit."
"Chci k soudu," řekl jsem umíněně.
"Proč?"
"Myslím, že se dokážu obhájit."
"Vida! V tom to vězí. Jste přesvědčen, že se vám stala křivda. Představujete si soud jako kolbiště, ve kterém se utkáte s nepřáteli a protože máte sílu, porazíte je."
"Počkat, počkat," řekl jsem, "tohle snad je podstata každého soudního řízení? Od antických dob?"
"Antika, ano, slyšel jsem o ní. Zajímavá doba. Gladiátorské zápasy, viďte? Pozdrav vztaženou pravicí, plynové komory. Ne, ne, nenamluvíte mi, že toto je ten správný civilizační vzor. Soudní řízení toho typu, jaký máte na mysli,
dával prostor k falešným hrám, kličkám a úskokům, podvrhům a nátlaku sterého typu. Tady jsme v Alhambře, milý pane Nedomý, a troufnu si říct, že se nám tu podařilo zavést nejsvobodnější způsob života, jaký kdy lidé vedli v
gravitačním okruhu Slunce. U soudu se s vámi nikdo nebude rvát. Vy prostě přijdete, až budete zralý. Až pochopíte sám sebe a až vy sám zvážíte míru vaší viny."
"Já to neudělal," řekl jsem, a to jsem vyslovil jen polovinu toho, co jsem věděl nebo aspoň tušil.
Zavrtěl hlavou a usmál se na Luigiho, který seděl, záda vzpřímení, ústa stištěná do teninké štěrbinky a očíčka mu těkala a v hlavě mu to šrotovalo.
"Potvrzujete moje slova, pane Nedomý. Možná jste připraven se dostavit k soudu, připraven, abych tak řekl, rozumem a vůlí. Vnitřně, svým citem, k tomu připraven nejste."
Připraven...
K čemu jsem byl připraven?
Přál jsem si soudní řízení, abych mohl vybalit ty svoje trumfy. Asi by mě museli pustit, nebo taky ne. Plukovník měl možná pravdu, když hovořil o tom, co je uvnitř mne samotného.
Vnitřně, svým citem, jsem chtěl přijít na to, kdo na mě tu boudu ušil. Ve skutečnosti jsem nestál o to, aby mě buzerovali u soudu a už vůbec ne o to, aby mi zrušili tělesnou schránku a mou přeprogramovanou psychiku aby pak zavřeli
do nějakého parabiotického manekýna!
"Co se mnou uděláte? Zavřete mě?"
"Zavřít vás? O čem to mluvíte? Jste zcela volný."
Tentokrát jsem já zavrtěl hlavou.
"Jak to, volný?"
"V souladu se zákonnou vyhláškou jste volný, přičemž se musíte řídit zákonnou vyhláškou - ostatně, jako každý občan Alhambry a jako každý její návštěvník."
"Můžu jít, kam chci?"
"Pokud neporušíte zákonnou vyhlášku, pak jistě."
"Buď opatrný, Kubo," varoval mě Luigi. "Nebylo by přece jenom lepší, zavřít ho a počkat, až mu vychladne hlava?" zeptal se plukovníka.
Ten pokrčil rameny.
"Snad by to skutečně bylo lepší, ovšem odporuje to zákonné vyhlášce."
Tak se stalo, že jsem se ocitl na koridoru deset minut poté, co mi dokázali úkladnou vraždu iluzínové hvězdy Moniky Fabianové. Dali mi čas na to, abych se hrabal sám v sobě a až uznám nejen za vhodná, leč za nutné, abych se
dostavil k soudu a tam řekl - pánové, popravte mě!

3.
Nebylo snadné dostat se z prefektury na nádraží pneumatické dráhy. Transportní chodník nejdříve blokovala skupina aktivistů prosazující zvýšení gravitace Měsíce, o kousek dál manifestovaly nahaté aktivistky proti kybo-sexu, a na
jedné z křižovatce jsme museli čekat půl hodiny, než se podaří odstranit barikádu průhledných válců s umělými lidskými zárodky, což byla forma vyjádření aktivistické skupiny, prosazující PPP, neboli Poskytněme Přírodě Početí.
Graviťáky jsem snesl s klidem, zato aktivistky mě vytočily, protože jsem si absurdně pomyslel, že tu stojí kvůli mně a smějí se mi, protože jsem prožil to trapné kybo-dobrodružství s Monikou Fabianovou.
Na chodníku byl mírný provoz, domácí lidé i skupinky turistů. Ti domácí počítali s vynucenými zastávkami jako s nevyhnutelným faktem, každý měl sebou nějakou zábavu nebo práci, v ruce lehkou elegantní konzolku s tri-di displejem,
někdo dokonce malý, gravitačně izolovaný kufřík s občerstvením. Turisté se snažili přizpůsobit a povídali se a smáli se, možná zbytečně nahlas.
Pokusy o kontakt jsem odmítal, až nakonec, při té třetí zastávce, jsem se dal do řeči s dámou, která se mi představila nějakým nezapamatovatelným jménem. Pocházela z Oz, kde měla frizerský salón a přestěhovala se do Alhambry, když
si vyčesala a vyšampónovala a vyfénovala dost na to, aby si mohla luxusní bydlení dovolit.
"Ano," odpověděl jsem na otázku, zda jsem v Alhambře na návštěvě. "Mám tu známou, Moniku Fabianovou."
Byl to jen malý zlomyslný žertík. Snad jsem se taky chtěl přesvědčit o tom, do jaké míry lidi vědí o tom, že Monika není mezi živými.
Usmála se.
"Bydlím tu teprve půl roku," řekla. "Ještě tu znám jen málo lidí. Proto ráda jezdím po habitatu. Tyhle zastávky jsou moc užitečné k navazování kontaktů, chápete?"
"Počkat," řekl jsem, "mluvím o Monice Fabianové, o té Monice Fabianové!"
Vrtěla hlavou.
"Je mi líto, neznám. Kdo by to měl být?"
"Chodíte do iluzínu?"
"Och, to ano, a jak ráda!"
"Monika Fabianová je iluzínová hvězda."
"Ach ano," řekla velmi zdvořile. Mžikala, jako když se vyklepává prachovka - u nás v Arkádii, tady se to jistě nesmí. "Bezpochyby máte pravdu."
"Neříkejte mi, že neznáte Moniku Fabianovou. Tedy, skutečnou superhvězdou byla už před pár lety... Jenže hraje pořád! Naposledy jsem ji viděl loni v zimě, v Bezvýchodném bloudění!"
"Bezvýchodné bloudění? To jsem viděla! To je o tom útěku z harému!"
"No právě," zářil jsem. Pořád ještě vě mě vězela, potvora, a byl jsem rád, že o ní můžu mluvit. "Fabianová byla ta milostnice hlídače harému."
"Máte pravdu," řekla ta dáma, "ovšem já jsem sledovala hlavní milostnici. To víte, to jsme my, ženy, všechny chceme být hlavní milostnice!" zašveholila a podle toho, jak se na mě koukala, nebyla by proti tomu, abych se na pár
hodin, ne-li dní stal jejím hlavním milostníkem.
"Ovšem," řekl jsem. Občas jsem chodil do iluzínu, zpravidla na kreace, kde hrála Monika a vždycky jsem se vžíval do její postavy - a pak samozřejmě, jakmile jsem si tu postavu oblékl, abych tak řekl, ta postava se stala hlavní
postavou příběhu, všechno jsem viděl jejíma očima, prožíval jsem její osud!
Zatracený iluzín... Zapomněl jsem na jeho podstatu: každý návštěvník může volit, se kterou postavou se ztotožní. Kdo chce, ztotožní se s portýrem v hotelu a kouří fajfku a kouká, jak lidi choděj sem a zase zpátky a je mu dobře.
Tohle ovšem udělá málokdo. Většina diváků se ztotožní... s tím hercem, který nejvíc frčí, to je samozřejmé! A pro mě... vždycky nejvíc frčela Monika. Nenapadlo mě, že jiní lidé se vžívají do jiných postav. Rozpomínal jsem se na
Bezvýchodné bloudění a snažil se rozpomenout na hlavní milostnici. Jo, vybavil jsem si ji. Byla to bezvýrazná trapná blondýna, popuzovala mě hysterickými výstupy, pak jí chtěli setnout hlavu a jistě by to udělali, kdyby jí jedna
naše harémová kolegyně nebyla k nerozeznání podobná a pod rouškou noci se nevplížila k sultánovi... Ani nevím, kdo ji hrál. Mě zajímala jenom Monika.
Prokristapána, jakou hovadinu tu vyprávím?
"Je vám něco, pane? Nechcete, abych vás vzala k sobě..." říkala ta dáma.
Moje dáma, Monika Fabianová, hrála vedlejší role v podřadných kusech, tohle jsem si uvědomil, zatímco kybo-zřízenci odstraňovali zával plastikových embryí za povyku mládenců a panen z PPP.
Ne moc zdvořile jsem se zbavil dámy chtivé reálných zážitků. V mizerné náladě jsem se dostal na nádraží a když mi obslužný konstrukt sdělil ševelivým hlasem, že můj odjezd z Alhambry je nežádoucí v souladu se zákonnou vyhláškou,
míru mého naštvání to ani nijak výrazně nezvýšilo. Dalo se to ostatně čekat a já jel na nádraží hlavně proto, abych se přesvědčil o tom, že se to se mnou má tak, jak se to se mnou má a abych si nedělal zbytečné iluze.
Plukovník mě nemusel dávat zavřít. Já jsem byl zavřený.

4.
Divadlo, ve kterém Monika Fabianová hrála, se jmenuje Swan. Prostě Swan, proč ne. Tuhle informaci mi ochotně poskytl konstrukt na nádraží, nedělal žádné okolky a nemával zákonnou vyhláškou. Navíc mi poradil, jak se ke Swanu
dostanu. Byla to více méně honosná budova, ovšem ve třetí úrovni, ne v parteru, kde stály chlouby města, jako je opera nebo Jedvabovo mausoleum. Jednou jsem musel dokonce použít jezdících schodů, což byla potupa v habitatu, jehož
chloubou byla řízená gravitace. Však taky na obou koncích schodiště byl roj rozlícených aktivistů a já se podepsal na protestní archy nahoře i dole, jednou jménem Kravomil Pes, podruhé Luigi Mantella.
Divadlo původně tvořily tři segmenty naražené na jednom trnu. Dostalo se zřejmě do potíží, protože na průčelí byl velký nápis REKONSTRUKCE a obecenstvo mohlo pozorovat, jak se vrchní segment zvolna stáčí kolem pomocné osy, aby se
nasunul na sousední trn.
Ovšem ten nejnižší segment zářil a pulzoval a duněl hudbou. Vešel jsem do haly zaplavené bílým světlem a v ústrety mi vyběhli dva muži v červených livrejích zlatě lemovaných a dalo mi moc práce, než jsem dospěl k závěru, že to
jsou andrášové a ne lidé, tak autenticky měli vyvedené tváře. Chrlili na mě názvy představení a jména hvězd a jakmile jsem řekl "Monika Fabianová", okamžitě se chytil a velebil její díla, nejnovější superhit Bloudění i klasiku,
jako jsou Stopy v rose...
Jakmile mi připomněl Stopy, zarazil se. Jistě mě v sobě zabudovaný psychoskop, nebo aspoň nějakou jeho průmyslovou verzi. Jeho tvář nabrala výraz lišácké porozumění ve smyslu my chlapi táhnem za jeden provaz a polohlasně řekl:
"Pokud ovšem máte zájem o bližší poznání této vzácné bytosti, milý pane, divadlo Swan umožňuje okamžité zařazení do klubu obdivovatelů..."
"Jsem ve fan klubu už padesát let," zavrčel jsem.
Lišácké porozumění se proměnilo ve výraz ruka v rukávě.
"To je skvělé, to je výborné, tím odpadají veškeré formality! Mohu vás ujistit, vážený pane, že Swan disponuje nejmodernějším zařízením, tady máte záruku totálního prožitku, avšak musím vás upozornit, že jakmile jednou projdete
kabinou ve Swanu, budete se sem pořád vracet. Žádná domácí aparatura se nedokáže výkonem ani jemností podání vyrovnat tím, co nabízí Swan..."
Tohle nebylo přesně to, o co jsem stál. Andráš mi nabízel virtuální sex s Monikou. Nikdo nepovažoval za nuté doplnit data v jeho databázi... Proč taky? K virtuálnímu sexu není třeba, aby původní živoucí vzor byl naživu. Ně+oc mě
napadlo.
"Slečna Beatrice Ito tady taky hraje?" zeptal jsem se.
Radostný úžas, tak by se dal nazvat tento typ obličeje.
"Pán je znalec, jakých se vyskytuje málo. Beatrice Ito! Fascinující podoba, že? Bohužel, v dnešní době je už jen málo takových jemných gourmetů, jakým ráčí být pán."
"Tím chceš říct, že už jen málo lidí chodí za Monikou Fabianovou."
"Jen ti nejlepší," zvedl ukazovák. Jeho mimika byla dokonalá. "Ovšem nejlepšího je vždycky pomálu."
"A aby si někdo střihnul kombinaci Ito - Fabianová..."
"K tomu by došlo poprvé. Dám vám slevu, pane," přimhouřil oko. "Víte proč? Ozkusíte jednou... a stanete se stálým zákazníkem. Ito a Fabianová, mladé a staré víno od stejného druhu, kde to najdete, milý pane?"
"V domácím katalogu."
"To ne, pane! Zapomeňte na domácí katalog, pokud si myslíte na slečnu Ito a paní Fabianovou. Slečna Ito je začínající iluzinová herečka a domácí katalogy ji zatím neuvádějí. Je k dosažení jenom tady, ve Swanu."
"Taky fyzicky?"
"Jak to myslíte, pane?"
"Co kdybych s ní chtěl mluvit. Ano, přeji si mluvit se slečnou Beatricí Ito."
Výraz se změnil, jako když se pytlík obrátí naruby a vlídnost byla už jen sotva patrná, byla doslova naruby.
"To, prosím, není možné. Řád divadla nepřipouští fyzické intimity."
"Šoustání připouští, rozhovor ne, zvláštní..."
Zkoušel jsem, jestli tenhle andráš zná i hovorové výrazy.
Znal. Veškeré rysy vlídnosti definitivně mu zmizely z obličeje.
"Kybo-sex je nejvyšší forma psychického soužití. Zaručená hygiena a diskrétnost."
Hygiena snad jo, ale diskrétnost? Kdo všechno by si mě monitoroval, kdybych vstoupil do tohoto jarmarečního podniku?
"Chci mluvit s tvým šéfem. S nějakým člověkem, rozumíš, andráši?"
Nikdy jsem nebyl humano-šovinista, ovšem, znáte to: tihle andrášové vás prostě někdy naserou a tohle byl ten případ.
Bohužel, andráš měl pro podobné žádosti připravený program. Byl jednoduchý, spočíval v zavrtění hlavou a vyslovení jediného slůvka, hádejte jakého.
"Takže ne," opakoval jsem je po něm. Ustoupil jsem o půl kroku a s radostí cítil, že ve mě roste krásný býčí hněv. Všechny trpkosti, které se ve mně nashromáždily od prvního zklamání na peróně nádraží pneumatické dráhy, přes
návštěvu patologického oddělení a konče výslechem u plukovníka Rudolfa, který mě utloukl datovými důkazy a pak mě poslal na svobodu, která nebyla svobodou, to vše jaksi zkapalnělo do výbušného paliva, které by dokázalo vyhnat
raketu z Luny až někam k Jupiteru.
Otočil jsem se a rychle vyšel ven, dřív, než udělám něco neopatrného a poštvu na sebe méně zdvořilý tým, než jakému velí plukovník Rudolf.