Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Mrtvoly já nerad

1.
Byla to mrtvola jak zákon káže.
Viděl jsem ovšem už horší. Nelhal jsem Beatrici, když jsem jí vyprávěl o půvabech mrtvol devastovaných dekompresí a to jsem se nešířil o tělech rozdrcených či napůl spálených.
Tohle tělo však mělo své specialitky, které mě pořádně zasáhly. Především patřilo krásné ženě, ovšem bylo třeba značné míry fantazie, aby si to člověk uvědomil. Po pěti týdnech z té krásy věru mnoho nezbylo. Budiž, krásné mladé
ženy umíraly i za starých, mnohem lepších časů a když je pak vizážista jménem smrt vzal do péče, mohli jste čekat standardní výsledek.
V tomhle případě se na výsledku podepsali i doktoři.
Kdyby tělo nechali na pokoji! Mají své předpisy a své procedury. Dokud není podepsaný protokol o definitivním odchodu ze života, museli pokračovat v udržovacích procedurách. Žilami tedy obíhala syntetická krev, ovšem tkáň pukala a
kapalina se dostávala na povrch. Tím sebrali mrtvole tu poslední důstojnost - důstojnost nehybnosti. Tkáně se chvěly, pulzovaly, zdálo se mi, že se tělo každou chvilku posadí, že oči se otevřou a žluklé zřítelnice zachytí můj
obraz, aby ho začarovaly tou nejtemnější kletbou voodoo. Mrtvola rozechvělá vnitřním umělým životem, něco takového jste mohli vidět jen na středověkých obrazech posledního soudu.
Já to teď měl před sebou a věru že z toho neplynul žádný estetický požitek.
Mrtvola nepáchla. Aspoň o to se postaral houfec lékařů, kteří postávali za mými zády.
Jeden z nich monitoroval moji psychickou hladinu.
Obrátil jsem se k němu.
"Je to jasné," řekl. Na displeji názorně viděl, co se mi honí hlavou. "Vaše svědectví je jednoznačné. Ovšem ve smyslu zákonného ustanovení se musíte vyjádřit slovně."
"Je mrtvá," vyjádřil jsem se slovně. "Chcete to ještě písemně, nebo to mám vyjádřit výrazovým tancem?"
"Ano, je mrtvá," opakoval lékař. Ignoroval můj funerální humor. "Nevidím žádnou známku konfliktu," dodal k ostatním.
"Víc nepotřebujete?" ptal jsem se.
"Ne. Tohle je poslední formalita, svědectví laického pozorovatele. Není důvod, proč neprohlásit Moniku Fabianovou za mrtvou."
"Blahopřeju vám," podotkl jsem pochmurně.
"K čemu, sakra?"
"Zvýšili jste si všichni kvalifikaci."
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Doktoři se zvýšenou kvalifikací na mě nechápavě koukali.
"Jak to?"
"Díváte se na nefalšovanou mrtvolu. Od téhle chvíle můžete dělat kvalifikované laické pozorovatele i vy. Pokud ovšem zákonná vyhláška habitatu Alhambra s něčím takovým počítá. Mohli byste požádat o zvýšení platu."
"Jste odporný cynický chlap."
"Můžete mě dohnat, doktore. Až uvidíte svou tří stou mrtvolu, budeme si rozumět."
"S vámi nikdy."
"No dobře," pokrčil jsem rameny. "Komedie skončila. Někdo by měl vyrozumět slečnu Beatrici."
Poněkud mě překvapilo, že ji nikde nevidím. Čekal jsem, že ji k proceduře přivedou. Třeba čeká v předpokoji.
Otevřely se dveře.
Místo Beatrice Ito, kterou jsem čekal, vešel muž, kterého bych v seznamu očekávaných vedl někde blízko konci:
Bezpečnostní prefekt habitatu Arkádie, Luigi Mantella III.!

2.
Plukovník Rudolf, náměstek policejního prezidenta habitatu Alhambra, volil fyzickou stylizaci, jakou bych u silového úředníka nečekal. Křehký chlapíček s velkýma modrýma očima, houštinu plavých kadeřavých vlasů na hlavě, ramínka
ve tvaru flašky archivního vína a s uzoučkýma rukama s dlouhými prsty houslisty. Hlásek měl jak cherubín a teprve po chvilce mi došlo, že s osazenstvem přepadeného vlaku komunikoval přes hlasový remodulátor.
Představil se mi hned, když mi sundali ten hnusný pytlík z hlavy.
"Vážený pane Nedomý," šveholil, "jménem policejního sboru lunárního habitatu Alhambra se vám omlouvám za nepohodlí způsobené při zásahu. Ujišťuji vás, že šlo o nezbytné opatření, rutinu předepsanou služebním řádem. Máte právo na
stížnost ve smyslu zákonné vyhlášky, zejména paragrafu..."
"Nechte toho," přerušil jsem ho. "Kdo jste?"
Nenapadlo mě, že by to mohl být majitel hlasu, který tak velitelsky hřímal od stropu vagónu pneumatického vlaku.
"Promiňte," omluvil se a řekl své jméno a hodnost.
Nedal jsem najevo překvapení.
"Kde máte Tuftse?" rozhlížel jsem se kolem sebe.
Obyčejná policejní služebna. Čekal jsem, že v Alhambře budou mít něco onačejšího. Seděl jsem na důkladném křesle, připevněném k podlaze. Plukovník Rudolf trůnil za psacím stolem. Kdysi dávno jsem si myslel, že psací stoly nemají
žádné opodstatnění, když lidi přestali psát, ovšem byl to omyl. Královská koruna asi taky byla někdy na úsvitu věků přilba. A psací stůl barikáda. Je to symbol moci a kdyby někdo zlovolný plukovníka zbavil jeho stolu, udělal by mu
stejně zle, jako by mu stáhnul kalhoty. U stěny stála šatní skříň opatřená invenárním číslem, vedle ní věšák. Na druhé stěně byl velkoplošný displej. Neviděl jsem na něm nic víc, než změť křivek a barevných ploch. Plukovník Rudolf
a jeho podřízení zřejmě měli ve zrakovém systému zapracovaný dekódovací implantát.
"Tufts je v ošetření psychologů. Doufejme, že proti vám nevznese žalobu."
"Proti mně?"
"Ovšem. Napadl jste ho."
Jsem v Alhambře, uvědomil jsem si.
"Tak počkat," řekl jsem. "Tufts mě vytáhl z Babiččiny hospůdky..."
"Víme, "řekl plukovník Rudolf laskavě. "Už tam jste se dopustil násilí na personálu. Není divu, že proti vám vznesl napájecí technik obvinění!"
"Napájecí technik?" Pak mi to došlo. "Jo, ten pingl?"
"Ale pane Nedomý!" zhrozil se plukovník Rudolf. "Děkujte náhodě, že oficiální část vašeho výslechu ještě nezačala a že vaše výpovědi nejsou monitorované. Tímto slovem znevažujete důstojnost povolání napájecího technika. Radím vám
dobře, volte uvážlivě svoje slova!"
Co všechno o mně vědí?, napadlo mě. Identifikovali mě podle hlasu, to je jasné. O skandálu v Babiččině hospůdce jim mohl říct Tufts. Co vědí o Monice Fabianové a Beatrici Ito?
Plukovník Rudolf se naklonil nad psacím stolem.
"Vy jste napadl pana Filipa Tuftse!"
"To bylo v sebeobraně, nabil zbraň ostrým střelivem..."
"Tss, tss," udělal plukovník Rudolf káravě. "V sebeobraně! Pan Tufts se prohlásil jako bojovník..." Pohlédl na displej zapuštěný do desky stolu. Nervózně pleskl do desky dlaní. Zařízení zřejmě nefungovalo, jak mělo.
"Jmenuje se to Armáda za osvobození Luny."
"Velmi správně! Osvobození Luny! Pan Tufts usiluje za ušlechtilou věc, kdežto vy jste hleděl jen na svoje osobní zájmy!"
Jseš v Alhambře, pakoval jsem si. Drž hubu.
"Snad se toho tolik nestalo. Nikdo nebyl zraněn."
"Ale ano," řekl plukovník Rudolf.
Sakra, blesklo mi hlavou. Doktor Dinah ben Manoff, ten všetečný idiot, který chtěl z přepadení vytřískat prachy!
"Jak se mu vede?"
"Po výstřelu zaviněném vaší agresí utrpěl těžkou újmu na integritě osobnosti. Politováníhodné.
"Hu," řekl jsem.
"Horší je, že proti vám vzneslo žalobu dalších osm cestujících z vagónu pneumatické dráhy."
"Proti mně! Ne proti teroristovi, který v něm střílel z pušky!"
Zvedl oči k mřížce klimatizace ve stropu jako pohoršená slečinka. Snad čekal, že ho odtud osvítí Duch svatý.
"Zase nepřípustné slovo!"
"Něco jako pingl?"
"Pan Filip Tufts je silový promotér ideálu."
"Zajímavé," podotkl jsem. "A co třeba zloděj? To je taky zapovězené slovo?"
Teď chtěl tou mřížkou ve stropě proletět.
"Jste opravdu těžký případ, pane Nedomý. Jako člověk chápu, že jste limitován předsudky doby, ve které jste se narodil. A navíc žijete v habitatu, ve kterém se předsudky politováníhodným způsobem udržely až do našich svícených
dnů."
"To jo," souhlasil jsem. "V Arkádii zloděje zavíráme. Mám tam krám, a víte, že tam přechováváme i zbraň, já a můj společník? Když by na to přišlo, klidně to do zloděje našijeme, když ho v noci načapáme a bude se vzpouzet."
Pozorně si mě prohlížel, jako bych byl vzácný exemplář sněžné opice.
Potom vzdychl.
"Poslyšte, pane Nedomý, máte jedno veliké štěstí. Mám ve zvyku přistupovat k případům individuálně. Seznámil jsem se s vaší minulostí a musím přiznat, že na mě udělala veliký dojem."
"To víte, za ta léta jsem policejní rejstřík dokázal nakrmit! Mám ovšem i své kladné stránky. Kdybych byl nahoře na Zemi, určitě bych byl členem ligy Sypejte ptáčkům."
Rozhodl se nevšímat si, že se spíš chovám jako člen Ligy pro dráždění draka.
"Narodil jste se v jiné době, dokonce v jiném světě, než je tento. Ujišťuji vás, že k tomu budeme přihlížet při řešení incidentu v Babiččině hospůdce i ve vlaku pneumatické dráhy. Zajímáte mě. Ještě nikdy jsem nepotkal člověka,
jako jste vy."
"K tomu vám můžu jenom gratulovat."
"Chápu vaši taktiku. Chcete mě vyvést z míry, abyste na mě mohl podat stížnost." Zasmál se a opřel se do křesla. "Spoléháte na to, že vás budeme muset předat do Arkádie podle smlouvy mezi magistrátními úřady o právní pomoci. A
protože to, co je trestné zde v Alhambře se toleruje v Arkádii, budete z toho venku."
"Když mě pustíte hned, nebudu váš žalovat za buzeraci a z ní vyplývající ušlý zisk."
Zatleskal rukama.
"Výborně! Z lidí kteří se střídají v této vyšetřovně by se ani jeden ze sta neuchýlil k takovému postupu. Rád bych vás poznal blíž. Dovolíte, abych vám položil několik osobních otázek?"
"Za to jste placený, ne?"
"Vy nyní pracujete jako poradce, abych tak řekl, v osobních věcech."
"Potřebujete poradit? Bije vás žena?"
"Vás pozvala do Alhambry slečna Beatrice Ito."
"Jo." Všechno věděl, ten parchant, to mě mohlo napadnout. Nemělo smysl zapírat, ostatně, o nic nešlo, proč se tedy vykrucovat?
"Podle toho, co mi slečna Ito říkala, zemřela její teta, paní Monika Fabianová. Slečna Ito mě požádala, abych vystavil nějaký nesmysl, svědectví laického pozorovatele, tak nějak se tomu říká."
"A vy na to?"
"Odmítl jsem. Nejsem přece jediný, kdo je na takovou věc kvalifikovaný!"
"Vy jste odmítl, když vás Beatrice Ito požádala, abyste osvědčil jako laický pozorovatel neživotí Moniky Fabianové?" ubezpečoval se a já ho oprávněně podezíral, že zná obsah našeho rozhovoru z odposlechu.
"Neživotí? Jo, smrt. Viděl jsem v životě už hodně mrtvých a nepotřebuju tu sbírku doplňovat. Nemám prostě zájem. Nemělo smysl Beatrici něco vysvětlovat. Proto jsem v tom pajzlu... tedy nálevní servisu, nebo jak tomu říkáte..."
"Zábavně konzumační centrum," napověděl.
"No prostě v Babiččině hospůdce jsem udělal trochu rozruch a odešel jsem středem, jak se říkalo za mých časů. A teď už bych byl doma, kdyby se do věci nepřipletl ten pitomec Tufts se svou bouchačkou!"
"To mě zajímá!" zaradoval se. "Můžete mi něco říct o svém motivu?"
"Jakém?"
Dával najevo, že se mnou hodlá mít nebetyčnou trpělivost.
"Proč jste odmítl svědčit."
"Musím vám to vykládat?"
"Byl bych vám velice vděčný." Trochu slečinkovsky sebou zavtěl. "Fenomen smrti mě velice zajímá. Je to zvláštní, viďte? Policejní důstojník na vysokém hodnostním stupni - a já taky nikdy neviděl skutečně mrtvého člověka! Jistě, v
praxi jsem se musel zabývat osobami těžce poškozenými. Nehody, dokonce násilné činy..."
"Čerstvé mrtvoly," připomněl jsem si nahlas termín, který použila Beatrice. Zase sebou zavrtěl. Napadlo mě, že toho parchanta přemýšlené a povídání o mrtvolách vzrušuje. "Chápu," řekl jsem potom. "Jste podle všeho mladý člověk a
narodil jste se do doby, kdy žádný smrt už prakticky vzato neexistuje."
"Ano, žijeme v osvíceném věku."
"Když já byl mladý, smrt vládla všemu. Na Zemi byly války, spousta malých, pak jedna velká, byly tam převraty, atentáty, teroristické útoky, opravdové, ne taková sranda jakou předvedl Tufts ve vlaku, při tom všem umíraly desítky
milionů lidí. Kvůli té velké válce jsem zůstal na Luně. I tady se tenkrát umíralo. Luna byla drsné místo. Kdo udělal chybu, umřel a věřte, dělalo se hodně chyb!"
"To muselo mít hrozné následky pro psychiku," podotkl. Svítila mu očíčka. Měl jsem pocit, jako bych mu ukazoval pornografické obrázky a bylo mi zle ze sebe i z něho.
"Zdali! Cítil jste ji všude, vedle sebe, v sobě."
"Jak jste v tom mohli žít?"
"Připadalo nám to přirozené. Smrt byla odvrácená strana života. Naštěstí je lidská psychika specificky přizpůsobena na smrt. Váš intelekt kalkuluje s minulostí, hraje si se vzpomínkami, a dělá projekce do budoucna. Ovšem vaše
vnitřní jádro, to je upnuté jen na současnou chvíli. Na den, ve kterém právě vězíte. Přítomnost, to je pevnost, ve které jste zabarikádovaný proti smrti. Intelektem víte, že smrt je za hradbami, viděl jste ji na jiných v minulosti
a dovedete si ji představit zakousnutou do vlastního hrdla v budoucnosti. To všechno víte, ovšem vnitřně tomu nevěříte. V tom je ten trik. Přítomnost ve vás povzbuzuje nesmyslnou víru ve vaši osobní nesmrtelnost. Jenom přítomnost
je reálná a všechno, na co vzpomínáte a co si projektujete, je fikce. Jenom tak se dalo přežít."
"Intelektem to dovedu pochopit," řekl upřímně, "ovšem nedovedu si to představit."
"Chápu to. My smrt viděli, mnohdy na každém druhém kroku, smrt těch druhých a to byl příslib vlastní smrti. Pak přišla medicinská věda. Úžasně zafungovala tady, na Luně, kde se podařilo vybudovat v habitatech umělé ekosystémy.
Genocida mikroorganismů, které se nechtěly podřídit a odmítaly spolupracovat. Stejně to dopadlo s viry a fantomy. Na řadu přišla genetika. Každý dnes může díky genotechnologiím vypadat jak chce, žít dlouho jak chce, bez starosti
před nákazou zvenčí nebo devastací organismu zevnitř. A kdyby došlo na nejhorší a někdo by se stal obětí úrazu, doktoři ho dají dohromady."
"Pokud ho dostanou do rukou včas," udělal narážku na Moniku Fabianovou. "Dobrá, ale tohle všechno nevysvětluje, proč jste odmítl svědčit. Proč vám vadilo jít se na ni podívat? Byla by to ve vašem životě prostě jedna mrtvola
navíc!"
Správná otázka. Neměl jsem však v úmyslu na ni odpovídat. Proto jsem se držel původního tématu.
"Něco vám povím, plukovníku. Nevěřím, že se podařilo smrt zabít. I v tomhle světě kde se neumírá..." mávl jsem kolem sebe rukou, "je smrt někde schovaná. Neznám krutějšího a důmyslnějšího parchanta, než je právě ona. Je to mistr v
převtělování."
"Jak to myslíte?"
"Jak si člověk prodloužil život? Zabíjením - zapřáhl smrt do svých služeb tak dokonale, že se stal smrtí. Zabíjel zvířata, aby neumřel hladem..."
"To se už dávno nedělá!" zvolal pohoršeně.
"Zabíjel zvířata, která přenášela mikroorganismy, zabíjel pak mikroorganismy, zabíjel část sama sebe. Připomíná mi šílence s mečem, který kolem sebe seká, aby zničil přízrak, kterého se bojí a ničí všechno v dosahu čepele. Přízrak
zničit přesto nelze."
"Proč ne?"
"Je to stín člověka. Smrt k člověku patří."
"Vaše myšlení je zrůdné."
"Ve světě hrbatých je rovná páteř zrůdná," pokrčil jsem rameny.
"Prosazujete smrt!"
"Neprosazuju," usmál jsem se. "Jenom ji konstatuju. Smrt nepotřebuje advokáta. Dovede se postarat o svoje zájmy."
Taky mi připadal jako cvok máchající kolem sebe mečem. Stál jsem naštěstí mimo dosah - stál, třebaže jsem seděl na křesle pro vyslýchané, mohutném kusu nábytku s nohama připevněnýma do podlahy.
"Jenom šílenec může tvrdit, že na rozvoji medicinální vědy a na likvidaci nemocí a vnitřního chátrání je něco špatného. Jistě, vy máte šedivé vlasy a vrásky na obličeji, protože vám to připadá dekorativní! Kterýkoli vizážista by
vás toho zbavil během týdne!"
"Chcete vědět, co je na tom špatného? Například to, že se přestaly rodit děti. Kdy naposledy vydal magistrát povolení ke klonování? Dřív jsme měli mrtvé, nyní máme nenarozené. Jaký je v tom rozdíl? Jsou to ne-lidé."
"Mrtvých je nám líto."
"Mně je líto nenarozených. Na světě už není dětství, zmizelo mládí. Zůstala jen zralost, sešněrovaná, jak tomu říkáte? Zákonnou vyhláškou."
Zíral na mě.
"Říkal jsem vám, jak jsme na smrt pohlíželi my, tenkrát. Fascinovaní realitou přítomnosti jsme realitu smrti chápali rozumem, avšak citem ji odmítali. Dnes je to naopak. Smrt je úředně zrušena. Prostě není. Vy jste nikdy neviděl
skutečně mrtvého člověka. Rozum vám říká, že ani v budoucnu ho nespatříte, natož aby vám hrozilo nebezpečí, že sám umřete. To vám říká rozum. Ale uvnitř, ten cit, ten hovoří jinou řečí. Vnáší do vás pochyby. Našeptává vám... co
kdyby? Co kdyby smrt nezemřela, co kdyby kroužila tady někde kolem, co kdyby byla uvnitř vás samotného? Říkáte si to? Je to tak?"
Vstal.
"Děkuji vám, pane Nedomý. Bylo to zajímavé a možná, že máte dokonce i pravdu. Budu o to přemýšlet. Ovšem na moji otázku jste neodpověděl."
"Na jakou?" zeptal jsem se a taky jsem vstal.
"Proč jste odmítl svědčit v případě skutečného úmrtí Moniky Fabianové."
Jako hlupák jsem už čekal, že mi popřeje šťastnou cestu do Arkádie a pustí mě.
"Zbývá že jenom jedna formalita," řekl.
"Mám něco podepsat? Myslel jsem, že jste se takových zbytečností zbavili!"
Lehce zavrtěl hlavou.
"Ne, nic podepisovat nemusíte. Jenom mě doprovodíte do KEP."
"Co to je?"
"Klinika extrémní péče. Leží tam tělo Moniky Fabianové. Vy tělo ohledáte a vydáte svědectví."
"Já nechci!"
"Vím. Dal jsem vám šanci, abyste mi vysvětlil, proč nechcete. Nevyužil jste ji. Takže teď už o to nejde, jestli chcete nebo nechcete," řekl a upřel na mě modré oči. "Vy prostě musíte."

3.
"Ty ses musel zbláznit!" řekl jsem Luigimu Mantellovi. Seděli jsme v místnosti pro ošetřující personál, standardní vybavení a standardní úprava, skleněnou stěnu nevyjímaje - hodně tu dbali na to, aby nikdo nebyl vystavený
podezření ze sexuálního obtěžování. A nebyl vystavený pokušení sexuálně obtěžovat.
"Je to tak, Kubo. Monika Fabianová je mrtvá. Po všech stránkách, tedy i úředně. Ostatně, službu laického pozorovatele jsem jim poskytl já. Taky mám tu smutnou kvalifikaci."
"Takže mě nepotřebovali?"
"Ne. Sledovali tvoji reakci a bohužel, zapadá jim do celkového obrazu. Potvrdila podezření, že jsi Moniku Fabianovou zabil ty."
"Podle nich jsem tedy vrah."
"Jsi podezřelý z vraždy," opravil mě Luigi. "Tady si dávají moc velký pozor na právní korektnost procedury."
"Všiml jsem si. Velice právní habitat. Tak právní, že nevinný člověk skončí jako podezřelý z vraždy."
"Nemají moc zkušeností s vyšetřováním takových věcí," řekl Luigi. "Proto se na mě obrátili."
"Na prefekta habitatu?"
"V Alhambře nedošlo k vraždě, tedy k fyzickému napadení s následkem úředně potvrzené smrti, už sedmatřicet let. Samozřejmě, že i tady se lidi zájemně napadají. V každém případě se oběť dostane do péče lékařů včas."
"Čerstvý mrtvý," napověděl jsem.
"Přesně tak. Oni tvrdí, že jsi nechal Moniku Fabianovou odležet, žes ji strčil do informatického stínu na tak dlouhou dobu, aby nešlo obnovit životní funkce."
"Věříš tomu?"
Díval se mi do očí a nic neřekl.

4.
Luigi Mantella III. !
Pro mě patřilo jméno Mantella do koloritu Luny od začátku mého pobytu. Znal jsem jeho děda, buzeroval mě jeho otec, taky policajt, a teď, když u policejní firmy zůstal jen vnuk, měl jsem občas co dělat s ním, Mantellou třetím v
pořadí. Ne v poslední době, samozřejmě. Povýšil, dostal se do ranku nejvyšších policejních bafuňářů, a rotoval na orbitě prefekt - poradce - analytik - prefekt jako stálice bezpečnostní struktury Arkádie.
V jistém smyslu to pro mě byla veliká pocta, že se mým případem zabýval zrovna on.
Když vstoupil, dokonce jsem se - pošetile - zaradoval. Domníval jsem se, že se Dědek Čuchák nějak domákl o mých potížích a zavolal starému známému, aby mi pomohl ze šlamastyky. Jaké bylo moje překvapení, když mi Luigi řekl pravdu
o tom, proč je tady!
"Co proti mně mají? Otisky prstů na sklenici minerálky?"
Byl jsem na to upřímně zvědavý.
"Nebuď směšný. Otisky prstů a kresba duhovky a DNA nikoho nezajímají už sto let. Ty jsi - podle nich - po sobě nechal dost stop na to, aby tě poslali do digitalizace."
"Cože?"
Pokrčil rameny.
"To je nejvyšší stupeň převýchovy."
"Trest smrti?"
"V Alhambře nemají trest smrti. Zločince tu přeprogramují. Podle jejich trestního řádu nejtěžší zločinci jsou tak hluboce geneticky zatížení, že je nutné je zbavit fyziologické podstaty."
"Zabít."
"Ne! Zabití znamená ztrátu vědomí identity. Kdežto takhle zůstane vědomí zachované, ovšem po důkladném přeprogramování. Předpokládám, že ti dají i nějaké slušné syntetické tělo."
"Udělají ze mě androida?"
"Mezi přeprogramovaným člověkem a androidem je veliký rozdíl, Jakube. Android má uměle vyrobenou psychiku a v důsledku toho má i jiná práva. Zákon se na něho dívá jako na stroj. Přeprogramovaný člověk zůstává občanem a vztahují se
na něho stejné zákony, jako na kohokoli jiného. Já bych se na to nedíval tak tragicky. Konec konců, z Kazika Pruse taky moc lidských tkání nezbylo. Divil bych se, kdyby v něm zůstala jediná buňka, která má něco společného s
původním genetickým materiálem!"
Uvědomil jsem si, že mě Luigi už úplně odepsal. Nemělo smysl se s ním dohadovat.
"Řekni mi, co o tom víš," vyzval jsem ho.
"Moniku Fabianovou našli před třemi dny. Na těle nenašli známku zápasu, příčina zástavy životních funkcí je klasická, nůž v levé ledvině."
"Bodnutá zezadu. A ty věříš, že já bych byl schopný někoho, dokonce ženu, dokonce Moniku Fabianovou, bodnout zezadu nožem."
"Co věřím nebo nevěřím není podstatné," řekl Luigi. "Monika Fabianová ležela na obličeji v hudební buňce jejího segmentu, oblečená do spodního prádla a hedvábného županu." Ušklíbl se. "Čepel projela županem. Při ceně hedvábného
županu importovaného ze Země došlo i k nemalé věcné škodě."
Měl náladu na policajtský humor, to jsem považoval za dobré znamení.
"Ty tedy nevěříš, že jsem to udělal."
"Nemám právo věřit nebo nevěřit, mám povinnost prověřovat. Zatím jsem prošel protokoly, to je všechno. Žádné stopy jiného násilí, než bodná rána, nic nesvědčí o zápasu a o násilném vniknutí do segmentu. Konec konců, při stupni
zabezpečení tak bohaté a vlivné osoby jako byla Monika Fabianová by se do segmentu na dně struktury proboural leda razicí štít tunelu pneumatické dráhy."
"Znamená to, že se dovnitř dostal někdo, kdo Moniku Fabianovou dobře znal," řekl jsem.
"To je samozřejmé." Stále se mi díval do očí. Napadlo ho, jestli nemá zrakový systém podporovaný nějakým implantátem, jako je třeba psychoskop. "Jistě se zeptáš na Beatrici Ito."
"Přirozeně."
"Na ni přijde řeč. Teď se bavíme o tobě. Co mi o sobě povíš, Jakube?"
"Můžu dokázat, že jsem nevytáhl paty z Arkádie. Pochopitelně si nepamatuju, co bylo před pěti týdny. Vím určitě, že jsem nebyl mimo náš habitat nejmíň dva roky."
"Jak to dokážeš?"
"Tak počkat, snad i v Alhambře platí, že dokazovat jsou povinni policajti!"
"Jistě," přisvědčil Luigi. "Nejen to," dodal, pro mě nepochopitelně. "Co máš společného s Monikou Fabianovou?"
"Proboha, nic!"
"Teď lžeš."
"Už dlouho nic."
"To už je lepší. Před tím...dlouhem?
Nerad se koupu v rozpacích, ovšem teď jsem si toho užíval dosyta, i když jsem mohl čekat, že na to přijde řeč.
"Když Monika byla na vrcholu slávy..."
"To bylo ve čtyřicátých létech."
"Jistě, největší hvězda iluzinu, to byla Monika Fabianová. Obrovský úspěch! Stopy v rose, nebo Dva na jedné lodi..."
"Taky jsem na to chodil," přikývl Luigi. "Musím se přiznat, že jsem ji taky miloval."
Trochu se usmál.
"Co o tom víš?"
"Pochop, Kubo, že všechno," řekl a mimoděk ztlumil hlas. "Oni to vědí taky. Není to žádná ostuda. Desetitisíce chlapů se zbláznily do Moniky Fabianové! A když byla příležitost pro virtuální sex, prostě ji využili."
"Ty taky?" podíval jsem se na něho podezíravě a místo rozpaků jsem pocítil docela obyčejnou a trapnou žárlivost. Navíc úplně pitomou. Jestli je v gravitačním okruhu našeho strašného Slunce něco absolutně neosobního, tak je to
virtuální sex. Žárlivost je majetnictví promítnuté do osobních a erotických vztahů. Při virtuálním sexu nepřichází majetnictví v úvahu, je to servis jako každý jiný, jako když si necháte vyprat spodky.
"Ne. Já ne," řekl a pousmál se. Nejraději bych ho praštil do nosu. Určitě to taky zkusil. Odkašlal jsem si a navázal řeč:
"Byl jsem, abych tak řekl, v citové krizi. Rozešel jsem se s Angelou... pod dvanácti letech. Nechtěl jsem navázat nový vztah."
"Já to chápu, Kubo. Prostě, naprosto nezávazný kybo - sex. Žádné trapnosti, erotické skafandry a podobné nejapnosti. Čistě on-line iluze. Kontakt na úrovni neuronů a žláz s vnitřní sekrecí. Nemusíš se za to stydět."
Dělal co mohl, aby mi pomohl a dařilo se mu to. Dva chlapi si povídali o intimních věcech, nic víc.
"Bylo to... jako droga. Nikdy před tím a nikdy potom jsem to nevyzkoušel. Je to... strašně autentické, chápeš?"
"Jistě, proto se virtuální sex začal regulovat."
"Denaturace," ušklíbl jsem se. Tak to totiž skutečně skončilo. Virtuální sex byl tak přitažlivý a intenzivní, že začal působit autentické potíže. Proto ho začali denaturovat, aby si lidi uvědomovali, že se pohybují v iluzi a ne ve
skutečném světě. Některým denaturace pomohla, jiným jo.
Mně ano.
Přestal jsem se on-line stýkat s Monikou Fabianovou. A brzy na to zhasla její sláva. Byla kolem toho spousta řečí. Iluzínoví kritici, kteří ji opěvovali, na ni začali házet bláto. Není to žádná autentická umělkyně, prostě si
koupila přízeň publika šikovným softwarem. Tohle o ní hlásali a tím ji zahrabávali do hrobu. V jejím prožitku není nic autentického, tak zněl refrén, který brzy zpívali všichni.
I hlupáci, kteří se o půl roku před zavedením denaturace prali o lístky - s právem na erotický kontakt.
Já tak nezpíval. Jenom jsem přestal chodit na iluzíny Moniky Fabianové. Hanba? Ne, prostě takový je život.
"Je to tak, Luigi. Byl jsem blázen do iluze a pak jsem toho nechal."
"Nikdy sis na ni nevzpomněl?"
"Ale jistě, na něco takového se nedá zapomenout. Jenomže přestala v mém životě hrát roli."
"A hrála ji?"
"Když jsem v tom lítal, tak ano, velkou."
"Co tomu říkal Dědek Čuchák?"
"Nic. Jemu sex nic neříká, chápeš? Je úplně imunní a do mých věcí nestrkal nikdy nos. Bral to tak, jako bych měl nějakého koníčka. Já měl vždycky kolem sebe nějakou ženskou..."
"Sladkou Su Wang-li..." připomněl mi Luigi.
"To je moje stálice," dokázal jsem se taky usmát. "Občas za ní zajdu ještě teď, někdy zajde ona, prostě to spolu pytlíkujeme. Jsme opravdu to, čemu se říká stará známost, nic si nemusíme vysvětlovat, nikdy se jeden druhého na nic
neptáme... Dobře to funguje." Odmlčel jsem se. "Myslíš, že mě bude chtít, když... budu přeprogramovaný? Když ze mě bude android?"
"Ty ses nějak brzy smířil se svým osudem!"
"Předpokládám, že mi řekneš, co proti mě mají."
"Data."
Zavrtěl jsem hlavou, ovšem v hloubi duše jsem něco takového čekal.
"Posílal jsi jí blahopřání k Novému roku."
"To ano, říkal jsem, že jsem na ni nikdy nezapomněl, a dokonce jsem se nenechal vyřadit z evidence jejího fanklubu."
"Proč?"
"Připadalo by mi to sprosté."
"Od posledního Nového roku jsi s ní komunikoval šestnáctkrát."
"To ne!"
"Jsou na to důkazy, Luigi. Víš přece, že se komunikace archivuje. Byla to docela romantická milostná korespondence."
"Tu bych rád viděl."
"Rádi ti ji ukážou a při tom budou monitorovat tvoje reakce. Dvakrát jsi ji navštívil tady v Alhambře, před tou... třetí návštěvou."
"Nesmysl!"
"Zaplatila ti jízdné pneumatickou dráhou a to jízdné bylo konzumované, tys tou dráhou jel, Kubo."
"Nejel, ale co dál?"
"Platila ti pobyt v Alhambře. Mají přes osmdesát položek. Jsou schopni sledovat všechno, kde jsi byl, co jsi měl k obědu, kde jsi přespal."
"Kde?"
"U ní, pochopitelně. Skutečný sex je přece jen lepší, než virtuální."
Luigi dokresloval poslední tahy obrázku celého případu. Já, Jakub Nedomý, někdejší... vlastně stávající člen fanklubu jsem znovu navázal kontakt s iluzínovou hvězdou Monikou Fabianovou, ona, protože byla už dávno za zenitem a
cítila se osamělá, cit opětovala, a začala staronového milence přijímat ve svém lxusním bytě v Alhambře. Dvakrát to vyšlo, potřetí, z nějakých důvodů, milenec neunesl emoce plynoucí ze skutečného fyzického styku, popadl kudlu a
vrazil ji žene do levé ledviny.
Obrázek mi připadal přijatelně realistický, s výhradou jediného detailu: tím milencem jsem byl podle nich já.

5.
"Máte nějaké námitky, pane Nedomý? Stížnost? Nebo snad chcete vznést trestní oznámení?" ptal se plukovník Rudolf. "Upozorňuji, že jste s prefektem Mantellou vedl nezávazný přátelský hovor, bez monitoringu a že nic, co z hovoru
eventuálně vyplynulo nemá žádný vliv na další průběh úředního jednání, které máte s magistrátní správou habitatu Alhambra."
Pohlédl jsem na Luigiho, který seděl v křesle poblíž plukovníkova psacího stolu. Ten jen pokrčil rameny.
"Mohu vás požádat o laskavost, plukovníku? Mě lezou krkem manýry, které tu v Alhambře vedete. Nehodlám kolem sebe házet zákoníkem, když si objednávám pivo. A nebudu ho házet ani na vás. Jsem v bryndě a někdo mě do ní dostal. Chci,
abyste sám pochopil, že to tak je a věřím, že spolu zjistíme, kdo tady tahá za nitky. Nebudu na vás podávat stížnosti, natož žaloby. Rád bych měl celou tuhle šlamastyku za sebou. Opřete se do toho, ať to máme za sebou. Co bude
dál?"
"Dobrá. Oceňuju váš postoj. Podotýkám ovšem, že se nemůžete vzdát vašeho práva na veškerou podporu vašich legitimních zájmů..."
"Proboha!" zavyl jsem a Luigi se šklebil ve svém křesle.
"Dobrá, toto je však součást procedury stanovené zákonnou vyhláškou. Oficiálně tímto zahajuji šetření ve věci podezření z vraždy Moniky Fabianové, iluzinové umělkyně, narozené 25. září 2122 v Lunagradu na Luně..."
Drmolil svoje formule a mě táhly hlavou vzpomínky. Jistě že jsem znal všechna data Moniky Fabianové, který z jejích fanoušků by je neznal! Vracel jsem se do čtyřicátých let, kdy po padesáti letech byla obnovena sláva iluzínu na
zcela nových technikách přímé komunikace s psychikou, kdy diváci v iluzínových divadlech prožívali svoje vlastní dobrodružství, generovali svoje vlastní pocity, bezezbytku se prolínali do jiných bytostí v jiných dobách,
nenáviděli i milovali...
Plukovník mi odvykládal zhruba to, co mi pověděl Luigi. Mají proti mě pořádný balík dat. Poctivě mi odvyprávěl, co balík obsahuje. Na pár detailů Luigi zapomněl, nebyly však podostatné.
"Co k tomu mám říct?" zeptal jsem se. "Moniku Fabianovou jsem neviděl nikdy v životě jinak, než virtuálně. Osobně jsme se nikdy nesetkali a dokonce mě nikdy ani nenapadlo, že by to bylo možné. Naposled jsem vycestoval z Arkádie
loni na podzim, když jsem měl obchod v Disneylandu. Mohu vás odkázat na tucty svědků, kteří mi potvrdí, že jsem v obě vraždy byl v Arkádii."
"Milý pane Nedomý," pravil plukovník Rudolf. "Náš právní systém už dávno nezná princip alibi, jak se tomu říkalo kdysi. Víte dobře, že při současném stavu výroby androidů může mít každý tolik osobních replik, kolik si zamane."
"Pěkně drahá věc, taková replika. Nikdy jsem žádnou neměl," namítl jsem.
"Technicky to možné je," řekl plukovník vlídně. "Proto musí právo s replikami počítat."
"Mám svědka, který by se asi nedal oklamat žádnou replikou. Je to můj společník Kazimir Prus."
"Ano," bez zaváhání souhlasil plukovník Rudolf. "Přirozeně že víme o Kazimirovi Prusovi a počítáme s jeho spoluprací při vyšetřování. Už jsme se s ním spojili a informovali ho o všem, co se stalo."
"Vy jste... Dědkovi..."
"Osobně jsem s ním mluvil," ozval se Luigi. "Bylo to nezbytné."
"Byl bych dal přednost tomu, informovat ho sám."
"Váš přítel přijal tu novinu, abych tak řekl, se stoickým klidem."
"Předpokládám, že řekl něco jako hu, nemám pravdu?"
"Pronesl několik poznámek na váš účet," řekl plukovník. "Nyní je připraven k výslechu. Souhlasíte s konfrontací?"
"Dědek je tady?"
"Ne," řekl plukovník trochu překvapeně. "Proč by měl být? Povedeme výslech komunikačními prostředky. Právní řád to umožňuje."
"Dobře, pusťme se do toho."
Velkoplošný displej, stále pokrytý křivkami a skvrnami, zobrazil pracovnu - jak jsem odhadoval - na prefektuře v Arkádii. Dědek Čuchák tam seděl na podobném křesle, na jakém jsem trůnil dál a rozhlížel se kolem sebe. Mimo obraz
zřejmě někdo stál, Dědek se po něm díval a pak se zahleděl do místa sběru dat. Vypadalo to, že se mi dívá přímo do očí. I on se asi díval na zakódovaný obraz. Jeho tvář Frankensteinova monstra se najednou zašklebila a jen já
věděl, že je to úsměv. Mantellův policista, který Dědkovu výslechu asistoval, zřejmě vypnul kódování a Dědek mě spatřil. Vyměnili jsme si pozdravy a plukovník Robert proti tomu nenamítal. Ulevilo se mi, proč bych zapíral. Obraz
byl tak věrný, až jsem měl pocit, že mám Dědka po ruce.
"Chtějí mi přišít vraždu na krk," sděloval jsem mu. Žádná odezva ze strany plukovníka.
"Nedej se, Kubo," nabádal mě Dědek. "Vyženem jim ty nesmysly z hlavy."
"Můžeme začít? Jste připraven, pane Prusi?" ozval se plukovník.
"Jo, jistě," řekl Dědek a zavrtěl se na křesle.
Plukovník na něho vypálil sérii otázek a Dědek bez váhání odpovídal. V plném rozsahu potvrdil to, co jsem říkal já: poslední cesta Jakuba Nedomého za hranice habitatu Arkádie byla v říjnu 2185 a od té doby Nedomý Arkádii
neopustil, až včera, kdy odjel pneumatickým vlakem do Alhambry.
Po celou dobu konfrontace jsem neřekl ani slovo, jen několikrát si vyměnil pohled s Mantellou. Trochu mě znepokojilo, že Luigi se tváří jako vypnutý android.
"Dobrá," uzavřel plukovník tuto část konfrontace. "Všechna vaše slova jsou zaznamenána v protokolu, pane Prusi. Uvědomujete si, že jste přísahal na jejich pravdivost?"
"Hu! Co si myslíte? Že jsem lhář?"
"V této fázi mám povinnost se ptát, ne myslet. Vy jste kyberneticky podporovaný občan, nemám pravdu, pane Prusi?"
Dědek se naklonil a nastavil tvář.
"Znáte matku, která by byla schopná porodit tohle? Jsem kyborg, pane!"
"Dobrá, ptal jsem se jen pro úplnost. Souhlasíte, abychom nezávisle prověřili obsah kybernetické části vaší psychiky?"
Dědek Čuchák se zarazil a podíval se stranou, kde stál - nám neviditelný - Mantellův člověk.
"Nemusíte souhlasit," řekl plukovník rychle. "Nikdo vás k tomu nemůže donutit."
"Já vám ale řekl všechno co vím! V mé elektronice není nic. Odtud se řídí ledviny a játra, já tedy nemám doslova játra... raději se zeptejte doktora Kurze, ten mi dělá údržbu. Moje železo, teda, kybernetická část toho, psychiky, jak říkáte, neumí myslet."

"Nepotřebujeme myšlenky," děl plukovník vlídně, "nýbrž data. Opakuji, že nemusíte souhlasit."
"Dělejte si co chcete, ale jestli mi něco se železem provedete, účet od Kurze pošlu vám, to si pište!"
"Dobrá," řekl plukovník. "Prosím..." zvýšil hlas.
Do obrazu vešel policista. Byl zřejmě předem instruován, protože si nesl komunikační interface, právě takový, jakým dělal doktor Kurz pravidelné servisní prohlídky Dědkova železa. Přiložil ho k Dědkově hlavě a dal znamení někomu třetímu.
Obraz kanceláře na prefektuře v Arkádii zmizel.
Na displeji se zase objevila změť křivek a ploch, z ní začala vystupovat písmena a mezi nimi číslice, znaky se seskupovaly do řádek, rychle si vyměňovaly pozice, vzpomněl jsem si na mraveniště, které jsem před dávným časem
pozoroval jako chlapec nahoře na Zemi a po pár vteřinách pohyb ustal a na displeji bylo vidět slova a čísla, která dávala smysl.
Tedy, jak se to vezme, dávají smysl.
Jasně z nich vyplývalo, že za letošní rok jsem opustil třikrát Arkádii ve směru Alhambra, přičemž potřetí to bylo 20. dubna. V den, kdy někdo vešel do luxusního segmentu obytné struktury Alhambry a vrazil tam kudlu do zad ženě, kterou pak našli až po pěti týdnech ve stavu, který se rozhodně nedal charakterizovat jako "čerstvý mrtvý".


Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /