Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Má nejdivnější mrtvola

S mrtvolami mám skutečně bohaté zkušenosti, v tomto smyslu bych mohl v Alhambře se nechat zaměstnat jako laický pozorovatel v plném úvazku. Kdybych nebyl lenoch, dokázal bych napsal obsáhlé memoáry zvané Mé nejmilejší mrtvoly. Některým bych věnoval jen sumární popis, kupříkladu těm, které jsem viděl toho dne, kdy se zhroutila kupole Arkádie. O jedné si nejsem jist, jak se k ní zachovat: buď jí věnovat celou jednu kapitolu, anebo ji do knihy vůbec nedávat.
Ležela na podlaze našeho starožitnického krámku na koridoru Julese Verna číslo padesát v Arkádii, Dědek Čuchák na ni civěl s kouřící čtrnáct padesátkou v ruce a já mhoural jako se mhourává, když vás v půl třetí v noci nebo ráno,
jak se to vezme, probudí výstřel.
"Ježíšikriste, tys ho zabil," vyhrknul jsem nepříliš důvtipně. Byl to muž, ležel na obličeji, ruce a nohy rozhozené, takže vypadal jako veliké písmeno X. V zádech měl díru, že by tudy prolezl norník. Čtrnáct padesátka byla původně
postavena na odstraňování závalů. Plné střelivo by udělalo díru do člověka, pak do zdi, a pak ještě by mělo dost energie sešrotovat bejvání i na druhé straně koridoru. Naši čtrnáct padesátku měl na starosti Dědek. Už před lety si
nechal vyrobit speciální střelivo, postupnou nálož a dutý gumový náboj, s trochou fantazie byste mu mohli říkat míček. Tohle střelivo mělo docela přesvědčivé účinky a jednu dobu jsme se dostali skoro na dno zásob, když se v
Arkádii začalo se štvanicemi proti androidům a někteří horlivci došli k závěru, že také kyborgové jsou vlastně androidi.
"Hu," řekl Dědek Čuchák užasle. Na jeho okázale umělém obličeji, zdobeném švy a kovovými sponami, jsem dokázal rozpoznat úžas. Oči měl Dědek lidské, dokonce svoje vlastní, původní, a doktor Kurz, který ho jakožto kyborga
opatroval, se postaral o to, aby dokázaly vyjadřovat emoce. "Slyšel jsem šramot. Vzal jsem bouchačku a šel se podívat."
"Šramot? Žádný alarm?" ptal jsem se. Měli jsme docela slušně zabezpečený kvelb. Jsem docela vybíravý fanda pokročilých technologií a do téhle chvíle jsem věřil, že by moje čidla dokázala detekovat i Ducha Svatého, kdyby se Mu
uráčilo materializovat se v našem miniaturním tržišti marnosti času. Některé reagovala na tlak, jiná na pochyb, některé slyšela, jiná viděla, měl jsem čidlo které dokázalo cítit líp, než lovecký pes. Nezávislých obvodů jsem tu měl
devět. V celé Sluneční soustavě byste našli málo míst tak dobře zabezpečených, jako je náš krámek. Někdy jsem si říkal, že hodnota zabezpečovacích aparatur docela slušně převyšuje cenu toho, co jsme měli na prodej.
"Hu," řekl Dědek Čuchák. Porozuměl jsem mu.
Samozřejmě, že alarm selhal. Ty sirény by vzbudily i Tutanchamonovu mumii, natož tak nervózního spáče, jako jsem já. Dědek navíc nespal v tom smyslu, jak tomu rozumíme my, stoprocentní lidé. Odpočíval kratičkými mikrospánky,
dvacetkrát, třicetkrát za jednodenní cyklus. Kdyby náš byznys zkrachoval, snadno by se uživil jako noční hlídač.
Alarm selhal a to konstatování mě vyděsilo. Najednou jsem se cítil nahý a zranitelný. A u nohou mi leželo bezvládné tělo s dírou v trupu.
"Čím jsi to měl proboha naládované?" zeptal jsem se Dědka a poklekl k tělu. Položil jsem na trup ruku. Ucukl jsem. Tělo bylo chladné. A nikde nebyla žádná krev. Ne snad, že by se mi po ní stýskalo a že bych ji potřeboval ke
štěstí. Byla to prostě další ze série záhad, kterou jsem se snažil urovnat si v mozku zvolna se prodírajícího ze spánku.
Dědek uvolnil závěr a zlomil zbraň. Z komory vytáhl červenou plastikovou nábojnici a podíval mi ji.
"Takovou jsem nikdy neviděl..."
Dokázal jsem už docela obstojně uvažovat. Čtrnáct padesátka nepatřila technicky vzato do kategorie zbraní, takže z jejího držení byste nemuseli mít malér, pokud... jste s ní nikomu nic neprovedli. Gumové střelivo bylo legální,
ovšem míčkem byste neprorazili chlapovi hruď skrz naskrz. Co řekneme policii, až se dostane na místo činu?
Vloupání.
Jenže, vloupání předpokládá překonání překážek.
Rychle jsem vstal od ležícího muže a zaběhl za pult. Zopakoval litanii postupných hesel, byl jsem tak nervózní, že některá jsem musel vyslovit znovu a umělý mozek - skřítek hospodáříček našeho obytného kubikula mi laskavě sdělil,
že ochrana byla dezaktivována.
"Co je?" ptal se Dědek.
"Bylo otevřeno," řekl jsem. "Technicky vzato jsme měli otevřeno. Ten člověk vešel, protože dveře nebyly zamčené a uvnitř se svítilo," pokračoval jsem s pohledem na panel, který mě krmil informacemi. "Dědku, ty jsi zabil
zákazníka."
"Je půl třetí ráno. Nemáme otevírací dobu."
"To nemohl ten člověk tušit. Mohl si myslet, že máme celonoční provoz."
"Žádný starožitník nemá celonoční provoz."
"Co když někdo zatouží ve dvě ráno si koupit křišťálový lustr? Anebo gravitační skulpturu od Bocellina?"
"Takového jsem ještě nikdy nepotkal."
"Tohle budeme vysvětlovat policii."
Podotýkám, že příhoda s mou nejdivnější mrtvolou se odehrála někdy na jaře dvaapadesátého roku, tedy před čtyřiceti lety. Tenkrát jsme ještě neprovozovali poradenství a snažili se žít z prodeje převážně pravých starožitností a
artefaktů, k nimž bohužel právě ten Bocellino nepatřil.
"Co teď?"
"Zavoláme doktora Kurze," řekl jsem.
"Myslel jsem, že máš větší fantazii," poznamenal Dědek Čuchák.
"Pokud máš lepší nápad, nechám si poradit," odsekl jsem mu.
Doktor Kurz byl nejobratnější kybochirurg nejen v Arkádii a zřejmě nejen na Luně. A přesto byste ho marně hledali v seznamech kterékoli z četných lékařských komor. Byl příliš posedlý vidinou doktora Frankensteina a zvídavost ho
sváděla z řádné ba Svaté stezky Služby. Někdy se mi zdálo, že seznam zakázaných technologií je sestaven doktorovi Kurzovi pro inspiraci. Samozřejmě, že i Dědek Čuchák byl jeho dílo. Jiný lékař by nevyhověl Dědkové žádosti a
neobdařil by ho obličejem horrorové příšery! Pro Kurze to byl honorář. Živil se pokoutně, na okraji společnosti a značnou část svého mohutného intelektu musel vynakládat na to, aby unikal protivnému dohledu úřadů. Policie mu nikdy
nezapomněla, že ve dvacátých létech pomáhal v útěku androidům ve dnech pogromů a že dokonce pokračoval v jejich vývoji a výrobě. Třebaže masové vraždění bylo později prohlášeno za omyl, autority mu nikdy neodpustily, že šel proti
proudu. Řádný občan přece sdílí omyly s těmi, kdo jsou jejich původci, ta této zásadě stojí společnost a běda tomu, kdo má pravdu dřív, než je třeba.
Patřil jsem k lidem, kteří měli to privilegium zavolat mu v kteroukoli hodinu denní či noční.
Věděl, že mé zavolání vždycky pro něho znamená zajímavý případ.
"Co je zase," pravil Kurz, když navázal spojení. Z displeje aparátu na mne mrkaly pozorné modré oči. Nikdy nevypadal ospale. "Co jste provedl mému milému příšerákovi, pane Nedomý?"
"Hu," udělal za mými zády Dědek. Věděl, že mu doktor Kurz přezdívá příšerák. Ustoupil jsem, aby objektiv telefonu zabral Dědka za mými zády.
"Vypadáte skvěle, pane Prusi!" snažil se Kurz zahladit faux pas.
"Mám tady někoho, kdo vypadá podstatně hůř."
"Budu tam za minutku," řekl Kurz a přerušil spojení.
Trvalo mu to minutek sedm, abych nepřeháněl.
Přijel civilním glyderem , aby nebudil pozornost, a zaparkoval na servisní plošině našeho komba. Dole v koridoru by mohl vzbudit pozornost. Čekal jsem tam na něho, zatímco Dědek Čuchák držel stráž u našeho divného mrtvého.
"Mám dole mrtvého," hlásil jsem, "jenže je divný!"
"Výborně," pravil doktor Kurz potěšeně.
V příručním zavazadle nesl salvátor, ochranný obal pro těžce raněné, který dokázal udržet základní životní funkce po dobu transportu.
"Dědek mu vystřelil do hrudi díru, že by se tam vešel koš na papír. A nikde žádná krev."
"Android?"
"Výstřel by musel trefit generátor studené fúze. Ne... vypadá to na člověka, podle toho, co jsem v té strašné díře viděl. Jenomže mu nevytekla ani kapka krve. A ještě něco."
Zdviž zvolňovala. Byli jsme už skoro dole.
"Co?"
"Byl studený. Dědek ho sejmul čtrnáct padesátkou, já byl na místě neštěstí o minutku později a ten chlap byl studený."
"Hu," řekl doktor Kurz. A já pořád, odkud to ten Dědek má!

Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /