Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Preludium
Úvod k Preludiu

Tenhle text má poněkud zvláštní genezi. Původně byl na  počítači napsán jen proto, abych ho smazal. Celou druhou polovinu roku 1994 a začátek roku následujícího jsem totiž věnoval práci na románu Havárie Drakkaru. Začala něšťastně, ještě hůř jsem na románu pokračoval a ke všemu neštěstí jsem se musel naučit vyhýbat se obloukem Vlado Ríšovi. Kdykoli jsem ho totiž potkal, přísně se mě zeptal: Děláš na Miléniu trojce? A já nedělal a psal Drakkar a šlo mi to jako psovi pastva. Jednoho dne (bylo to 21. listopadu, on si to potvora počítač pamatuje) jsem si sedl ke klávesnici a jen tak z voleje začal preludovat. Po obrazovce se rozběhly postavy z Milénia jedničky, Viktor Golanz a Georg van Grof, o kterých jsem věděl, že jednou vběhnou do Milénia trojky, až ho začnu psát. No a protože jsem psal zrovna Drakkar, namontoval jsem jeho hlavní motiv do svého miléniovského preludování.
Pak jsem se vrátil k Drakkaru, na který jsem měl smlouvu s Tomem Jirkovským (tedy - mám, a dosud platí, jak doufám) a na Preludium více méně zapomněl. V další fázi jsem se na Drakkar skutečně vykašlal, odložil ho ad acta (jeho třetí, ne-li čtvrtou verzi, dohromady je nadrakkarováno nejmíň 800 stran) a vrhnul se na Milénium trojku. No a tak došlo na Preludium. Řekl jsem si, že bych ho mohl aspoň kousek v románu použít, a tam jeho základ najdete, pokud Milénium 3 já dopíšu a vy si ho budete chtít koupit a přečíst (věřím a doufám v jedno i druhé). Leč jenom v téhle miniknížce se oba romány, Milénium 3 i Havárie Drakkaru, setkají.
Březen 1995



1.
Viktor Golanz se pochybovačně podíval na displej. Zářivý rubín pointeru rytmicky blikal. Tady je to, tady je to, opakoval mu svým rytmem.
Sešlápl brzdu a veliký nissan aggressor se zastavil. Hukot pomocných agregátů vyvolával dojem, že pod plochou kapotou se skrývá aspoň čtyřapůllitrový výbušný motor. Ve skutečnosti tam byla ta legrační umranská pohonná jednotka, která by se vešla do příruční tašky. Jako šavle břitké stírače odstraňovaly oponu droboučkých krůpějí z předního i zadního skla. Jistě to nebyla jen kondenzovaná voda. Muselo v ní být i neřádstvo, baktérie a snad i otravné plyny.
Opřel se o opěradlo koženého křesla spolujezdce a naklonil se, aby lépe viděl bočním oknem ven.
Agialova ulice v jižním sektoru jistě nepatřila k tomu nejlepšímu, co mohl Sarden cizinci nabídnout. To Golanz věděl dopředu, ovšem ho nenapadlo, že to bude tak zlé. Už když sem vjížděl z pátého okruhu, všiml si skupiny postav neurčitého pohlaví a rasového zařazení, která se hřála u ohně na chodníku před vypáleným obchodem, který vypadal jako očazená sluj. Plynové potrubí se tu přerušilo možná samo od sebe, snad prasklo vztekem, spíš tam někdo odpálil ruční granát.
Slušná cena za jedno ohřátí.
Týpkové se rytmicky pohupovali podle taktu diktovaného neviditelným implantátem. Golanz zvolnil, aby se přesvědčil, že tohle je skutečně Agialova ulice, ovšem nárožní dům se zhroutil a Golanz by musel popadnout sbíječku a tři, čtyři měsíce odstraňovat suť, než by se k informační cedulce probojoval. Ohřátí, ovšem nikoli prohřátí natož pak přihřátí týpkové nepřestávali tančit a zvolna se otáčeli k zastavujícímu šarlatovému aggressoru. Překypovali ochotou neznámého podřezat a svléknout z harristweedového saka od Reedse a flanelových kahot a polobotek Grasser a jeho banklink prodat nejbližšímu crackerovi, aby si pohrál s kódem a stačil vycucnout konto dřív, než ho márnice zablokuje.
Podle toho, co ukazoval displej, Golanz jel správně, a proto sešlápl pedál akcelerátoru dřív, než laskaví vrazi stačili přitančit. Popojel dalších dvě stě metrů územím, které bylo bezpečné jako minové pole na Škaredou středu. U chodníku zaparkované vozy, vyhořelé nebo vyrabované. Ty zdravé, co zbyly, zřejmě sloužily jako ambulantní nevěstince. Každý druhý dům tady byl vypálený, stopy nějakého násilí nesl každý z nich. Brčálově zelené a jasně žluté explartové ornamenty však dodávaly ulici vzhled filmové dekorace. Golanz byl ochoten o tom sám sebe přesvědčit, bohužel však v některých skvrnách poznal stopy krve. Jeho vůz budil přesně ten druh zvědavosti, jaký se tu dal čekat. Dokud se nic nedělo, v oknech bylo tu a tam vidět tvář, jakmile nastalo drama, a jakákoli událost tu byla dramatem nebo hrozila se jím stát, tváře mizely, okna černala, ulice se stahovala do dikobrazího klubka naježených trosek.
Kurzor zablikal a Golanz zlehka stiskl brzdový pedál. Nissan aggressor zastavil.
Teď, kdy podle všeho byl na místě, čekal na něho uvítací výbor jiného druhu.
Šedá fronta Agialovy ulice zde byla prolomena. Jeden blok domů někdo odstranil s čistotou, jakou vyniká jen čert, a vznikla tu proluka přívětivá jako díra do břicha. Takových vybouraných děr tu v okolí bylo samozřejmě víc. Toto bylo výjimečné třímetrovým drátěným plotem, ohraničujícím basketbalové hřiště. V lesklé gumoasfaltové ploše se odrážely kovové konstrukce košů. Kupodivu na nich nevisel žádný oběšenec. V plotě byla maličká branka, u které hlídkovalo pět mužů v kloboucích a plstěných čepicích, černoši a běloch. Jeden z černochů měl na sobě dlouhý kabát ze stanového plátna a ani se nesnažil zakrývat hlaveň brokovnice. Když Golanzův aggressor tiše přišuměl k chodníku, všech pět mužů pomalu k němu otočilo hlavu. Z jejich strany to byl projev takové míry zájmu, jako kdyby jiní lidé poskakovali, tleskali rukama a křičeli hurá.
Golanz si chvilku myslel, že ti chlapi na něho čekají a uvažoval o tom, zda se tu v příštích vteřinách neodehraje klasický souboj mezi dokonalostí pancíře a průbojnosti střely, a pak se ukáže, zda okenní fólie jsou opravdu tak neprůstřelné, jak se o nich tvrdí. V zápětí si však všiml šestého muže, toho, který byl na hřišti.
Byl to černoch v přiléhavých šedých kalhotách a žlutém tílku s nápisem SARDEN PRIMO. Přes rameno měl přehozený oranžový pytel. Kráčel po gumoasfaltu a na lajně se zastavil. Chvilku se díval na koš a potom pomalu podklesával v kolenou, až si klekl. Krůpěje se mu srážely na lesklé pleti a stékaly po lících jako slzy kajícníka. Pomalu sejmul pytel s ramene a položil ho před sebe, nepřesávaje pohlížet na koš. Vylovil z něho míč, uchopil ho a pomaličku a plavně ho hodil.
Míč se vznesl do mokvavého vzduchu, opsal křivku narýsovanou neviditelným chrommolybdenovým křivítkem a všuměl do rezavého okruží koše. Chvilku si hověl v objetí potrhané síťky, tetelil se tam, nehodlal se tu však usadit natrvalo. Propadl ven a poslušně odhopkal ke svému pánovi a vtulil se mu do dlaní.
Ten ho pohladil a utřel pohyby takřka žehnavými, vrátil ho do pytle, pytel si přehodil přes rameno a vstal.
Stejně pomalu se vracel přes hřiště. Muž v plášti ze stanové plachty si přestal všímat aggressoru. Dohled přenechal čtyřem ostatním. Otevřel dvířka v plotu a černoch v tílku s nápisem SARDEN PRIMO nevšímavě vyšel na chodník, zahnul vpravo a kráčel dlouhými ledabylými kroky mezi loužemi. Strážce s brokovnicí za ním dvířka zavřel. To už se jeho podřízení vydali za černochem s oranžovým pytlem.
Golanz se napřímil a zatímco se díval za odcházející skupinou, aktivoval obranné systémy aggressoru. Černoch zmizel v mlze, strážci, kteří ho doprovázeli na jeho soukromou bohoslužbu, v níž fungoval jako kněz, kongregace a snad i jako sám Bůh, splynuli do neforemného chumlu. Muž v plášti za nimi ještě chvilku zbýval jako vykřičník za výhrůžnou větou, ohlížel se za vozem a pak se obrátil a splynul s krůpějemi vlhka.
Golanz vystoupil z vozu.
Byl na místě. Muselo to být tady, v souboru informací dokonce ani nechyběla zmínka o basketbalovém hřišti, pouze s liturgickou stránkou věci se jaksi nepočítalo.
Otevřel branku a vešel na hřiště. Pach páleného plastiku ho štípal do chřípí a v chemickém dešti ho okamžitě začaly pálit oči. Kráčel spěšně k dvířkům, které viděl naproti. Když k nim došel, zaváhal. Byl by čekal, že budou zabezpečená. Nechránil je však ani pouhý řetěz a visací zámek, natož pak něco sofistikovanějšího.
Otevřel je, aniž by se spustila střelba, začaly sršet energetické výboje, nebo se vyvalila oblaka otravného plynu. Považoval to za pěkný úspěch. Za dvířky objevil stezku dlážděnou popraskanými betonovými deskami, zasazených do bahna a zbytků zdiva. Stezka ho zavedla na cihlové schůdky vedoucí do dveří suterénního vchodu. Lak z nich už dávno oprýskal. Explartový náboj na nich vyčaroval kopretinu. Golanz věděl, že stojí před zadním traktem bloku náležejícího sousední ulici.
Vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Otevřel. Jestliže čekal, že veřeje zaskřípějí, nebyl zklamaný. Pokud však čekal, že mu do tváře dýchne plíseň, narazil na překvapení.
Vzduch uvnitř byl suchý a teplý a prosycený vůní čaje orange pekoe. Golanz se zastavil a vdechl molekuly par bergamotového oleje. Usmál se o šera. Poslední pochyby ho opustily. Teď už věděl, že se nezmýlil v adrese.

2.
Georg van Grof se za deset let od Milénia změnil jen nepatrně, pokud vůbec nějak. Zachoval si štíhlou vzpřímenou postavu a z kudrnatých černých vlasů mu nechyběl snad žádný. Pečlivě ošetřovaný plnovous měl po stranách bílý, uprostřed prokvetlý. Pleť měl světlou, avšak svěží, rozhodně ne zašedlou jako mívají lidé, kteří tráví veškerý svůj čas v suterénním bytě v laciné městské čtvrti, což zřejmě byl van Grofův případ. Možná, že měl o něco vlídnější pohled, než dřív, kdy platil za uznávanou autoritu v polosvětě ochodu se zakázanými technologiemi. Tak to Golanzovi připadalo, nevylučoval však, že si na van Grofa uchoval falešnou vzpomínku jako na tvrdého manažera, uhlazeného, avšak poněkud tyranského.
Vypadal vysloveně dobře.
Golanz se na něho díval a byl rád, že ani on sám se nenechal uplynulými léty zdeptat, aspoň pokud se fyzického vzhledu týká. Samozřejmě také zestárnul o deset let, avšak vypadal pořád na třicet, které mu hádali už tenkrát, když mu ještě nebylo pětadvacet. Nosil stejný účes, jak si ho van Grof pamatoval z dob, kdy byl jeho osobním tajemníkem, pěšinku na levé straně v hustých hnědých vlasech. Snad jen ty vrásky u koutků úst byly hlubší a přísnější. Zejména ta poslední léta občanské války lidí a umranů rozhodně nebyla správnou školou životní laskavosti.
Van Grof zde přežíval v suterénním bytě jako v konzervě. Snad proto si mohl dovolit luxus přívětivého pohledu na svět.
Jak se dalo čekat, Georg van Grof se zachoval, jako by Golanze viděl naposled včera. Otevřel dveře ještě dřív, než Golanz stačil projít dlouhou spoře osvětlenou chodbou: spatřil svého někdejšího šéfa v jasném světelném obdélníku, vážnou postavu v šarlatovém hedvábném županu se zlatými draky na pozadí žluté tapety s vtlačeným geometrickým vzorem.
"Jen pospěšte, Golanzi," zněla jeho první slova. "Už jsem zalil čaj." Víc neřekl. Jen to. Pak se otočil a vedl hosta maličkou předsíňkou do nitra bytu.
Z Londýna si sem přestěhoval to hlavní, co si Golanz zapamatoval jako charakteristické body. Kožené klubovky na savonnerijském koberci, bar s intarzií znázorňující salamandra, ušák potažený goblénovou látkou se vzorem vinných listů. Necudná tantristická soška zmizela. Zato Golanz na baru objevil portrét paní Juliany van Grofové ve zlatém bohatě tepaném rámu. Místnost měla nízký strop a chyběla v ní okna. U jedné stěny stál psací stůl se slušně vybaveným oráklem. Zřejmě se staral i o bezpečnost bytu, na displeji Golanz viděl cestičku dlážděnou čtvercovými betonovými deskami a vysoký drátěný plot basketbalového hřiště. Jeho aggressor se leskl v pozadí jako rubín zapomenutý v ledničce.
To byl ten pohled na svět. Na displeji oráklu. Pohled zarámovaný souvislostmi.
"O vůz nemějte starosti," poznamenal van Grof. "Tohle místo patří k nejbezpečnějším v Sardenu, v jistém smyslu."
"Ten smysl určujete vy, předpokládám," poznamenal Golanz, usedaje do klubovky.
Van Grof zaujal místo v ušáku a usmál se.
"To, čím jste prošel, je kostel, jak jste zřejmě pochopil."
Golanz si uvědomil, že van Grof nemluví o životní cestě, nýbrž o kratičkém putování od chodníku přes basketbalové hřiště až k betonovým dlaždicím stezky.
"Byl jsem svědkem přijímání," přikývl.
"Ti lidé jsou velice nedůtkliví. Nikdy by vám nedovolili vstoupit, kdybych je předem neupozornil na váš příchod."
No vida ho, dědka, pomyslil si Golanz. Věděl, že přijdu. Zrak mu sjel na orákl. Usmál se. Van Grof přikývl. Ano, Golanzův příchod si doslova vypočítal.
"Mohu vám vyslovit poklonu, Golanzi. Vaše pátrání po mně bylo velice diskrétní. Nemusíte se stydět za to, že jsem se o něm dozvěděl. Našlapoval jste tiše, jako myška na dlažbě katedrály. Jenže tyhle uši," oči přimhouřil do škvírek, "ty jsou velice citlivé." Vstal. "Něco vám ukážu."
Přistoupil k oráklu a polohlasně mu dal několik příkazů. Obraz na displeji se změnil a Golanz s úžasem spatřil pointerovou mapu, stejnou, jakou měl na displeji v palubní desce aggressoru. Viděl Agialovu ulici a kurzor blikající před zubem vlomeným do jednolité řady domů. Uvědomil si, co to znamená.
"Musíte mi prominout," řekl van Grof. "Kdybych vás požádal o dovolení odposlouchávat váš datastreem, připravil bych vás o překvapení. Předpokládal jsem, že se nebudete zlobit."
"Zvláštní," poznamenal Golanz po chvilce nepříliš uspořádaného přemýšlení. "S takovou výbavou byste mohl dokázat..." Rozhlédl se kolem sebe. Jak mohl zhýčkaný a kultivovaný Georg van Grof žít v suterénním brlohu v jižním sektoru Sardenu?
"Mně se tu líbí," přerušil ho van Grof. "Tohle je dobré místo pro člověka, který pověsil řemeslo na hřebík."
"Za tenhle hřebík," ukázal Golanz na orákl, "byste si mohl koupit celou Agialovu ulici i s těmi chlápky, co hlídají vjezd od pátého kruhu."
"Copak jste nepochopil, že ulice mi patří?" podivil se van Grof. "Dobrá, nechme toho. Vás tedy zajímá drakkar."
Zatracený dědek, ulevil si v duchu Golanz. Že prý je v penzi, ve skutečnosti jede v zakázaných technologiích dál! Bylo mu už jasné, jak se mu van Grof dostal na kobylku. Jakmile přišel na to, že se po něm Golanz shání, začal si ho proklepávat. Proč asi se Golanz rozpomněl na člověka, kterého ztratil z dohledu ve zmatcích, jež následovaly po noci Milénia? Něco potřebuje, nejspíš informace. A vzpomněl si na van Grofa proto, že všechny ostatní informační prostředky selhaly. Zbytek byl jednoduchý. Van Grof si zkontroloval, jaké databáze v poslední době Golanz projížděl, o co se zajímal. Tím přišel na drakkar.
"Drakkar, drake nebo dreki," řekl Golanz. "Název pro typ lodě užívaný skandinávskými plavci, řekněme rovnou piráty. Jméno je odvozeno od dračí hlavy, kterou stavitelé zdobili přídě plavidla. Vzpomínka na drakkary sahá do prvních let křesťanské éry. Teprve v roce 1881 se podařilo objevit zachovalý exemplář drakkaru v zálivu u Gokstadu v Sandefjordu. S dnešními prostředky umranské technologie není problém najít v nánosu bahna drakkar podle svého gusta. Asi jako zajít na vrakoviště a vybrat si tam ojetou fordku."
"Správně. Ovšem, hovoří ve váš prospěch, Golanzi, že jste nenechal žádnou stopu, která by napověděla, proč se opravdu o drakkary zajímáte. Nejspíš jde o něco jiného, než o loď."
"Jistě, jistě."
"O zakázané technologie," řekl van Grof.
"Máte něco proti nim?"
"Zeptejte se popáleného, co má proti ohni. Nebo, abych užil vaší poetiky, ptejte se toho pána, co leží na chirurgii v pokoji patnáct a šestnáct, co má proti procházkám po římse v osmačtyřicátém patře."
"Nebylo to snadné rozhodnutí," řekl Golanz. "Dlouho jsem váhal, než jsem se za vámi vypravil."
"Dostal jste se do slepé uličky? Jste v koncích, Golanzi?"
"To ne, řekl Golanz. "Jenom si myslím, že by vás ta věc mohla zajímat."

3.
Van Grof znovu postavil na čaj a stál u vařiče, jako by v něj ztratil důvěru, že vodu uvaří bez jeho asistence. Golanz se podíval na displej oráklu. Venku přestalo pršet a začalo se šeřit. Za dvojitou stěnou drátěného plotu se míhaly nezřetelné stíny. Maják na střeše zaparkovaného aggressoru však nenaznačoval, že by bylo nutno volat ambulanci.
"To je zvláštní, co jste mi pověděl," řekl van Grof, nalévaje vroucí vodu do konvice. "Jsem rád, že jste za mnou nepřišel s nějakou banalitou."
Golanz pokrčil rameny.
"Banalitami se zabývám sám. Už deset let."
"Bolest je zapeklitá věc," řekl van Grof. Pohled mu sjel na portrét paní Juliany, jen na chvilku. Pak zase upřel černé oči na Golanze. Návštěvník ovšem mlčel. "Vystřídali všechny prostředky?"
"Pane van Grofe," řekl Golanz, "těm lidem patří například Neutronix."
Van Grof přikývl.
"Významná firma v oboru nelegálních technologií. Nervová manipulace, společný lidsko - umranský podnik," řekl.
Opustil byznis, ale ne natolik, aby ho ztratil z dohledu, pomyslil si Golanz a pokračoval:
"Jediné, co ze Sidiho Haguba dostali, je slovo 'drakkar'. Nic víc. Můj informační zdroj mě zahrnul teoriemi, jak se mohlo stát, že mu to slovo 'drakkar' zůstalo v dostupné oblasti vědomí. Snad šlo o opomenutí, snad o záměr. Zejména kolem druhé eventuality byste mohl vybudovat spoustu teorií. Někdo hodil to slovo 'drakkar' jako návnadu a teď čeká, kdo se chytí."
"Pokud je ta teorie správná," podotkl van Grof, "záměr se mu zdařil. Vy jste se chytil."
"Vy ne?" usmál se Golanz.
"No dobře," zamračil se van Grof. "Říkáte, že ho mučili."
"Střídali všechny formy tortury. Jak víte, po všem, co se v tomto oboru vynalezlo a objevilo, nejvíc se osvědčují tradiční prostředky. Za předpokladu, že nikdo vám nebude dělat potíže kvůli zbytkům zmučeného těla. Jakmile si s ním můžete dělat opravdu co chcete, není nad obyčejné palečnice."
"Technika není všechno," přisvědčil van Grof.
"Ze Sidi Haguba zbyla hromádka sekané. Neřekl vůbec nic."
"Jste si tím jistý?"
"Spolehlivý informační zdroj. Jeden z lidí, kteří ho vyslýchali. Mohu vás ujistit, že on nebyl vůči bolesti vůbec obrněný."
"Zajímavé," řekl van Grof, hledě do šálku s čajem.
"Kdybyste mi pomohl drakkar..."
Van Grof prudce zavrtěl hlavou.
"Drakkar není zajímavý."
On mě vůbec neposlouchal, napadlo Golanze.
"Nechte si vysvětlit, van Grofe..." oslovil starého muže naléhavě.
"Já vím, co je to drakkar," řekl Georg van Grof. Pomaličku se skláněl nad šálkem čaje. Nikdy se nezmění, pomyslil si Golanz. A já na něho nebudu nikdy mít. "Nevěříte?"
"Ale ano, věřím," povzdechl si Golanz. "Znám vás příliš dlouho na to, abych nevěřil."
Nevěřil mu ani slovo. Čekal, že mu van Grof pomůže najít cestu v labyrintu informatických sítí. Že ho odkáže na obchodní kontakt, na specialistu. Že ho posune na výchozí hrací pole složité hry, při které kostkou vrhá osud. Připadalo mu směšné pomyšlení, že by van Grof mohl vytáhnout tajemství Drakkaru jen tak z rukávu.
"Jste si jistý, že věříte?"
"Jistě."
"Mám na mysli skutečnou víru, která znamená oporu a východisko."
"Víru v tom smyslu..." Golanz kývl bradou ve směru, kde se potápělo do tmy basketbalové hřiště.
"Ne. To byla liturgie. Zbožnění činnosti, která se ztotožní s podstatou bytosti. Činnosti, která má pravidla, meze a napětí mezi lidskou bytostí a naplněním činu. To ovšem není východisko, spíš vyústění. Ti lidé tam... Ti nejsou nic, vně jejich chrámu. Neexistují. Nemají opodstatnění. Já se ptám na víru ve smyslu něčeho."
"Víte, já jsem už deset let na volné noze. Funguju jako speciální nástroj, kombinace azbestových rukavic a plynové masky. Tam, kde něco smrdí a je to moc horké, navléknou si na ruce Viktora Golanze. Má to smysl nebo nemá? Pro ně určitě, nepopálí se ani neudusí. Pro mě taky, vydělávám si tím peníze."
Georg van Grof se vtiskl zády do opěradla ušáku a zavřel oči. Talířek s šálkem držel v levé ruce.
"Vy jste se nepoučil..." poznamenal tiše.
"Máte snad výčitky?"
Georg van Grofovi šálek trochu zacinkal dnem o talířek.
"Změnil se svět... A my dva jsme tomu napomohli."
"Stalo by se to tak jako tak, možná jindy. Byl by u toho někdo jiný. Výsledek by byl týž. Co se má stát, jako by se už stalo."
"Jenže k tomu došlo před deseti lety a byli jsme u toho my. Svět je rozbitý na dva kusy, lidský a umranský. A každý z těch kusů je rozbitý na deset tisíc dalších částí a..."
"Paní Juliana je tam dole. To je jediné, co vás skutečně trápí," poznamenal Golanz. Van Grofova žena zůstala po Miléniu v umranském podzemí. A van Grof sám si od té doby ustavičně připomíná, co mu při posledním setkání řekla: veškerá van Grofova aktivita posledních let byla jejím prostřednictvím řízena umrany. Díky jemu se dostal fononový transmiter na oběžnou dráhu. Díky jemu, spíš tedy jeho vinou, se polovina lidstva transformovala v noci z 31. prosince 1999 na 1. jedna 2000 a od té chvíle Země náležela dvěma rozumným rasám, lidem i umranům.
"Ovšem, máte pravdu, že mě to trápí," řekl van Grof trpce, "ačkoli to není to jediné. V tom se mýlíte. Kdybych mohl čas vrátit dozadu... Bylo to všechno nevyhnutelné?"
"Proto jste tady? V téhle díře? Odešel jste do Sardenu z Londýna. Víte, co se o Sardenu říká? Je to město zklamaných nostalgiků," řekl Golanz. "Zvědavost vás však neopustila. Sedíte tu a pozorujete svět kolem sebe. Digitalizovaný svět. Kdy naposled jste byl venku? Víte, co tam smrdí ve vzduchu? Jak je to dlouho, kdy jste šlápnul do louže?"
"Lákáte mě, že se vám dá těžko odolat," podotkl van Grof suše. "Po loužích se mi opravdu moc stýská. Pokud jde tu zvědavost... Je to spíš součást sebeobranných mechanismů. Díky zvědavosti jsem dopředu věděl, že za mnou přijdete. A věděl jsem, na co se zeptáte. Umím vám odpovědět. Drakkar je kódové jméno kosmické lodi." Odložil šálek na nízký taburet. "Chcete ji vidět? Ukážu vám ji."
Vstal a přešel k oráklu. Zaheslování bylo tentokrát složitější, chvilku musel hovořit do mikrofonu a současně se dotýkal klávesnice.
Teprve pak mohl Golanz spatřit Drakkar.

4.
"Nemusíte se bát, nejsme na síti," řekl van Grof. "Drakkar mám ve své soukromé databázi. Nikdo se nám nedívá přes rameno."
Dalo se tomu věřit? Van Grofovy oči dokázaly nahlédnout i na palubní desku aggressoru. Budiž, pointer byl na síti... pomyslil si Golanz a věnoval se zkoumání obrazu na displeji.
Umranská technologie iontových motorů radikálně změnila v prvních létech nové éry konstrukční řešení, takže klasická raketa dnes vypadala ve srovnání s iontovým raketoplánem archanicky jako montgolfiéra vedle vrtulníku. Na displeji Golanz viděl doutníkové těleso, připomínající spíš loď, než kosmický letoun běžného typu. Drakkar neměl křídla jako raketoplán, a na rozdíl od rakety nebyl symetrický. Jeho konstruktéři počítali s průnikem do atmosféry nebo dokonce snad i do ještě hustšího prostředí. Vybavili ho šikmou přídí a v polovině trupu věží s nástavbou, nápadně připomínající věž ponorky.
"Uvnitř lodi je výsadkový člun," poznamenal van Grof. Zaťukal na sklo displeje prstem. "Tady je jeho přepouštěcí komora."
"Kde má trysky?" zajímal se Golanz.
"V zadní části trupu jsou pohonné agregáty. Neptejte se mě na jejich princip. Neznám ho. Rozhodně to nejou iontové motory, o chemických nemluvě."
"Proč ten archaický design? Ten váš Drakkar vypadá jako Nautilus kapitána Nema."
Bylo až nápadné, jak bezchybně Drakkar ladil s celkovým stylem místnosti. Mohl by sloužit jako ořezávátko na tužky, pomyslil si Golanz ponuře. Van Grof ignoroval ironický podtext Golanzových slov.
"Nevím. Informaci jsem získal... dejme tomu náhodou. Jako bych vystrčil z okna síťku a zapletl se do ní motýl."
Nevěřím ti ani slovo, pomyslil si Golanz ponuře.
"Víc mi k tomu nepovíte?"
"Nevím nic víc."
"Kde se získají podrobnosti? Tohle," ukázal na displej, "je jen obrázek. Ilustrace ze starodávné knížky."
"Jste nesnesitelný, Golanzi," podotkl van Grof. Nezdálo se však, že se zlobí. Konstatoval to jako obecně známý fakt. "Navíc... Nepobral jste příliš mnoho moudrosti za dobu, kdy jsme se neviděli."
"Myslíte?"
"Vím to. Kdyby tomu bylo jinak, zeptal byste se, proč vám dávám informaci jen tak," luskl prsty ve vzduchu. "Jako by to byl opravdu jen ulovený motýl."
"Povězte mi to."
"Protože byste jinak zemřel, Golanzi a to by mne mrzelo. Ti lidé, kteří vás najali, nejsou zvědavi na informaci. Těší se na vaši smrt."
Golanzovi pocítil známou tíži strachu na zádech.
"Taky informace ulovená jen tak? Síťkou vystrčenou z okna?"
"Právě tak, Golanzi. Jste zralý na smrt. Víte příliš mnoho a hlavně, je to o vás známo."
"Je čas si najít suterénní byt?"
Georg van Grof se usmál.
"Není to s vámi ještě tak zlé. Pochopil jste správně. Jděte se svým úlovkem a složte ho k nohám zákazníka. Je to vrah, Golanzi, nezapomeňte na to. Neuspokojíte ho, jenom ho uvedete do zmatku. Ne nadlouho. Trochu času tím získáte ."
"Strávím ho v kavárně nad inzeráty," podotkl Golanz. Pochopil, že ze starého muže už nic dalšího nevymáčkne. Kdyby se například zeptal, kde se Drakkar nachází a zda je možno ho vidět, vysloužil by si nějakou tu ironickou poznámku navíc. O tu rozhodně nestál.
Van Grofovo varování ho hluboce zasáhlo. Nebyl to muž, který straší jen tak naplano, aby dělal ze sebe zajímavého. Jistě dobře zvážil, co Golanzovi poví, až se s ním setká.
Vstal a šel ke dveřím. Van Grof ho následoval. Golanz otevřel a stiskl si s van Grofem pravici.
"Je to divný svět," řekl.
"Divný. Udělali jsme ho a nepatříme do něho," řekl van Grof.
Dívali se jeden druhému do očí. Golanz se už chtěl otočit a odejít, když si na něco vzpomněl.
"Řekl jste slovo 'zajímavé'. Ano, řekl jste to."
"Já že něco považuji za zajímavé?"
"Nevykrucujte se. Když jsem vám vyprávěl o tom, jak mučili Sidi Haguba. Tehdy jste to slovo řekl."
Van Grof se maličko zamračil.
"Nejste moc důvtipný. Proč si někdo dal takovou práci a užil naprosto špičkové technologie, aby ochránil nějakého Sidiho Haguba od bolesti? Tajemství Drakkaru je chráněné, ale ne tak moc, aby se muselo tolik investovat. Tohle je skutečně divné a zajímavé. Ale to vám povím, Golanzi, doporučuji vám jiný cíl přemýšlení: jak zůstat na živu. Pokud o to stojíte, ovšem."
Golanz se na van Grofa chvilku díval, pak kývl na pozdrav, otočil se a odcházel. Čekal, že van Grof na něho zavolá. Připadalo mu neskutečné a nemožné, aby se rozešli jen tak, jakoby i on, Golanz, byl jen útržek informace zachycené do síťky vystrčené z okna. Zaslechl však za sebou jen zavrzání veřejí. Ve zdivu zadního traktu svítilo několik oken a spoře osvětlovalo cestu dlážděnou betonovými deskami. Některé byly volné a pod jeho tíží začvachtaly, když na ně vstoupil. Podařilo se mu překonat všechny nástrahy a na polobotkách mu neuvázla ani jediná krůpěj bláta. Napadlo ho, že je to snad jen jediný nesporný úspěch celé návštěvy. Drakkar byl kosmická loď. Pěkná informace, až na to, že bezcenná. Místo aby přinesla odpovědi, nakladla minové pole dalších otázek. Kde je ta loď? Kdo ji postavil? Za čí peníze? Umranská technologie umožnila stavbu kosmické techniky i mocnostem druhého řádu. Dobrá, jenže ani teď nelze postavit takovou loď někde na dvorku, aby si toho sousedi nevšimli.
Blázen, uzavřel pochmurné přemýšlení Golanz. Georg van Grof je prostě starý pošetilec. Ztráta paní Juliany ho připravila o životní mízu. Vypadá dobře, jenže uvnitř je jako vyhnilý pařez.
Otevře dvířka v drátěném plotu. Z dálky slyšel hulákání opilců. Dlouhý "stretch" mercedes, rozšířený o třetí pár dveří, se kýval v rozbitém povrchu vozovky jako rybářská bárka. Koho sem čerti nesou, napadlo Golanze. Zprava zaslechl kroky. Sáhl po pažbě smith and wessonu, zasunutého do podpažního pouzdra a z kapsy vytáhl klíče od vozu. Palec položil na senzor obranného systému vozu.
V tom okamžiku vyšlo slunce.
Potíž spočívala v tom, že nevyšlo nahoře, na obloze, jak se sluší a patří, když ovšem odhlédneme od toho, že slušné slunce vychází ráno a ne večer, takže i kdyby se objevilo tam, kde ho lze očekávat, přišlo by takříkajíc nevhod.
Vyšlo mu za zády.
Spatřil svůj černočerný stín, vržený přes šarlat aggressoru a před vozovku na protější dům. Měl by se snad ohlédnout. Uviděl by zadní trakt domu vybíhat na basketbalové hřiště. Do košů padají bloky cihel. Kdo vyhrává, levá nebo pravá strana? A kdo to na hřišti poklekl v gestu tichého odevzdání a odpálil ultimitovou nálož? Vzápětí ho zezadu popadla tlaková vlna a hodila ho vpřed. Napadlo ho, že vlastním tělem vydráždí obranný systém vozu. Hluboko v jeho útrobách jsou skryty zásobárny energie, doslova žhavé vklouznout do údů a těla ometáka, který by se chtěl zaparkovaného auta nešetřně dotknout. Čím prudčí útok, tím horší bude obrana.
Golanz dopadl na bok aggressoru ve stejnou chvíli, kdy tlaková vlna utrhla drátěný plot. Síť přitiskla muže k plechu. Udeřil se obličejem o sklo a v záři ohně zahlédl výstřik vlastní krve. Kolem zazářily jiskry jako radostný ohňostroj oslavující příchod krásných nových časů. Ty všechny by schytal Golanz do svého těla. Naštěstí tu byla drátěná síť, která stačila energii odvést někam dolů do promoklé půdy, pod vrstvu gumoasfaltu chrámu zvaného basketbalové hřiště.
Dolehl k němu rachot a žár a taky poznání, že v tom pekle, které za jeho zády otevřelo tlamu, zůstal Georg van Grof.
Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /