10.
Katka otevřela oči a vykřikla radostným úžasem.
Nad hlavou jí svítily hvězdy.
Už dřív je viděla a vždycky se jí líbily, chtěla by si na ně sáhnout a to ji matka nebo otec mlátili přes ruce a říkali tykrávoblbátojsouhvězdysounanebinaněnedosáhneš. Tohle byly taky hvězdy. Věděla, že na ně nedosáhne a přece jí připadaly, že jsou docela blízko.
Visely na stropě, jako kdyby to byly lampy, nebo dokonce vězely ve stropě, byly do něho vsazené, podobaly se ozdobám na těch krásných stromcích, které Katka už několikrát viděla, vždycky v zimě, lidé je měli na zahrádkách nebo za oknem.
Hodná paní už byla vzhůru. Na důkladný dvoukolák svařený z trubek přivazovala hromadu složených kartonových krabic. Všimla si, že se Katka hýbe.
"Dobréjitroholčičko," slyšela ji Katka říkat.
Přikrčila se.
Uslyšela první slova toho dne. Brzy bude následovat první facka.
Paní si všimla, kam se Katka dívá.
"Tojsouhvězdylíbíseti?" slyšela ji Katka.
Vtáhla hlavu mezi ramínka a přivřela oči.
"Nebojsejátinicneudělám," říkala paní. "Kdyžbudešhodnáabudešmipěkněpomáhat."
Katka měla hlad. Neřekla nic, nikdy nic neříkala, nedovedla to. Jenom se dívala na hodnou paní, jak otvírá konzervu, vylovenou z hromady statrého papíru, otvírá ji a hlučně pojídá její obsah. Nedojedený zbytek podala Katce.
"Tumášajezbudeštopotřebovat."
Už holčičce nepřipadala tak hodná, jako dřív.
Popadla dvoumetrový popruh, udělala na konci oko a to přehodila Katce přes rameno a trup. Druhý konec přivázala k vozíku.
"Takjedemnebudutěživitjentakproniczanic," řekla.
Vyjely s vozíkem do parku.
Ten byl liduprázdný, hlasy se ozývaly zdola, od ulice, na kteoru Katka skoro nikdy nesměla. Holčička pochopila, co po ní paní chce. Bude tahat vozík.
Proč ne. Jen když dostane najíst a nebude bita.
Tahala tedy vozík celý den, až do večera.

11.
Jindra Hřivnáč se dozvěděl první zprávu o své dceři v neděli odpoledne.
To už začal věřit, že policajti mu prominou jeho páteční úlet.
"No řekni sama, Růžo," ujišťoval se. "Vždyť se děje tolik průserů. Každej krade jako straka. Voni se na mě vykašlou."
"To víš že se vykašlou," odpovídala Růža lhostejně.
Jindrův strach jí připadal komický. Teď, v neděli, bylo už jasné, že policajti jsou namydlený, že jsou z nich už úplný klauni. V téhle části Košíř se od pátku neukázali. Lidi hlídali svoje auta do pátku do noci, někteří v nich přespali do soboty do rána. V sobotu večer bylo každé lepší auto vyrabované a také v bytě Hřivnáčů se vršila v koutě hromada autorádií s magnetofony a CD přehrávači.
"Co s tím budeme dělat?" ptala se Růža.
"Co bysme s tím dělali, blbá? Prodáme."
"Komu, ty vole? Když nejde elektrika, je to na hovno!" řekla Růža.
"Ty seš ňáká moc chytrá," řekl Hřivnáč nevrle.
Nikterak obzvlášť mu nevadilo, že elektrika nejde. Měli doma petrolejku a z nedaleké drogerie si přinesl dvě veliké plechovky petroleje. Záchod vedl do žumpy za barákem a kousek od domu stála ruční pumpa. A tý srandy, co si užil od pátku odpoledne, takový neužil za půlku let, co je na světě, jak ustavičně ujišťoval lhostejnou Růžu.
Musel ovšem uznat, že něco pravdy na tom je, co Růža říká. Elektrika si klekla. Je možný, že si klekla nadobro. Je to sice divný, stát se ovšem může všechno. Amnestie v devadesátým taky přišla znenadání a nikdo ji nečekal! ) Tohle je něco podobnýho. Něco se stalo a každej si smí dělat, co chce.
"Tyhle krámy jsou na hovno," řekla Růža, úkosem pohlížejíc na hromadu elektroniky. "A prachy taky."
"Co to kecáš?"
"No jo. Co za ně pořídíš? Prd. Za prachy ti nikdo nedá ani šlupku od salámu. Důležitý je jenom žrádlo. Nic jinýho."
"My máme," řekl Jindra Hřivnáč. U stěny byla hromada konzerv a pecnů chleba.
"Jak dlouho to vydrží?"
"Dokud nespravěj tu pitomou elektriku."
"Co když ji nespravěj?"
"To přece není možný," řekl Jindra bez váhání. "Elektrika musí bejt. Vždycky musí bejt."
"Já bych na to nedala ani pětník. Co když nebude? Co když už nikdy elektrika nebude?"
"My budem," řekl Jindra Hřivnáč a rozchechtal se. "Budem furt."
"To máš svatou pravdu," řekla Růža vážně. "A musíme se postarat."
"Máme vystaráno, ne?" Pyšně přehlédl sloupce konzerv vyrovnané u stěny.
"Mno," řekla pochybovačně. "Abysme vo to nepřišli."
"Kdo by si trouf? Jsem tady king, nebo né?"
"Abys neostrouhal," řekla.
Venku zahalekal Pišta.
"Můžu dovnitř?"
"Jo. Co bys nemoh? Ty můžeš vždycky."
"Jen ho nech se ohlásit, ať si nemyslí," řekla Růža. "Začne si myslet a bude vyskakovat."
Jindra usoudil, že Růža je kráva, avšak p chvilce připustil, že na tom, co říká, je něco pravdy, ne-li, nedejbože, moudrosti.
"Viděli Katku," hlásil Pišta.
Za těch posledních pár dní se dokázal pěkně volepit, ocenil ho Jindra. Žádná bundička z umělý hmoty, pěkná echt kůže se cvokama. Džíny mu přiléhaly k vycmrdlému zadku a na nohou měl bohatě zdobené kovbojské boty s vysokými podpatky.
Jindra se koukl po Růže a zbrunátněl.
"Viděli Katku," opakoval. "Jak to, že ji nepřivedli?"
Věděl, že se na něho Růža dívá.
Dělaj si z tebe srandu. Řekl jsi jim, že ti mají tu holku přivést a oni ji jen tak viděli. Málo se tě bojej. Zmlátil jsi policajta. To bylo dobrý. Jenže, co dál? Běhal jsi s pytlem a tahal konzervy. Máme co žrát, fajn. Jenže, když se nepostaráš, někdo sebere konzervy tobě, ty pitomo!
Tohle všechno si Jindra dokázal přečíst v Růžině tváři během té kratičké chvilky, kdy se jejich zraky potkaly.
"To je tak," začal Pišta rozvážně. Vycítil mrazivou atmosféru v místnosti a usoudil, že opatrnosti nebude naškodu. "Holku našla ta bláznivá Kamenčíková."
"Ten cvok, co vozí sem tam ty starý papíry?"
"Jo, ten šuspajtl."
"To je vostuda," vydechla užaslá Růža. "Naše holka u báby papírářky."
Kamenčíková, to byla jedna z neškodných figurek této části města. Lidé s určitým ) typem duševní poruchy tahají domů starý papír, vystlávají si jím obydlí a nezřídka končí v norách vykutaných fdo štosů starých novin a krabic někde u stropu. Hasiči o tom vyprávějí pochmurné legendy, o babkách, které v podobných norách uhořely, protože si v nich svítí i topí svíčkami.
Tahle osoba putovala Košířemi a dolním Smíchovem se starým papírem. Nejdřív nosila papír v krosně na zádech, poté vlekla krabice s papírem na provaze, později na dětském kočárku, nyní na ručním dvoukoláku. Kdo se s ní dal do hovoru, usoudil, že je to pilná žena, která vozí papír do sběrny, aby si vydělala na doživotí. To byl ovšem omyl. Kamenčíková vozila papír jen tak, z místa na místo, od časného jitra hluboko do noci, nachodila denně desítky kilometrů v horku i v dešti, nedbala únavy a chodila a chodila, aby zaměstnala nemocnou mysl fikcí užitečnosti.
"Ona ji zapřáhla," řekl Pišta. Opatrně dávkoval informaci.
"Jak to, zapřáhla," nerozuměl Jindra Hřivnáč.
"No, ona má takovej popruh s okem a do toho oka ji provlíkla."
"Moji dceru?"
"Dá se říct."
"Moji blbou dceru..."
"Nech toho!" okřikla ho Růža. "Katka není blbá. Katka je citlivá! Přísně vedená a slušná."
"Jo. Tak to je," řekl Jindra. Popadl láhev fernetu a chtěl se napít z láhve. Káravý Růžin pohled ho přiměl, aby si lihovinu nalil do hořčičné sklenice.
"Nerozčiluj se, Jindro. Chlapi ji chtěli přivíst, to jo. Jenže když po ní vystartovali, byla tam už ta parta od Zvonu."
"No a co?"
"Oni měli nunčaky a řetězy a naši jenom holý ruce."
"Proč měli holý ruce?"
Na takovou otázku se těžko odpovídá. Pišta jen rozhodil paže a pokrčil rameny.
"Slyšíš toho vola?" otočil se Jindra k Růže.
"Slyším," řekla žena. Měla kamenný výraz v obličeji. Můžem o všechno přijít, připomněl si její slova. Je to tady jako v base, uvědomil si. Dovolej si k tobě jenom to, co ty dovolíš jim.
Přistoupil k zásuvce psacího stolu, vytáhl pistoli, zastrčil si ji za opasek a kyrchle vyšel ven.
"On..." řekl Pišta Růže.
Žena k jeho překvapení souhlasně kývla.
"Dělá dobře. Když půjdeš s ním, uděláš dobře ty."
Výpravy ke Zvonu se zúčastnilo jen šest mužů a jedna žena, mladá holka Evelýna, feťačka z Buďánek, která patřila bůhví ke kterému z feťáků tamní kolonie, nejspíš ke všem. Víc lidí se nepřipojilo. Ještě včera byla vzpomínka na Jindrův hrdinský čin v živé paměti. Zfackovaný policajt! A fízlárna je kousek odsud!
Jenže během nedělního dopoledne se množily zprávy o tom, co se děje jinde v Praze.,
Policajti jsou v prdeli všude, nevystrčej ani nos. Hlídaj jen magistrát a pár úřadů a hlavně sami sebe. Vůbec nejsou vidět! Každej si dělá co chce. Každej si může dělat co chce!
To znamenalo, že Jindra Hřivnáč neudělal nic jinýho, než to, co může každej.
Teď dusal po chodníku Plzeňské třídy, za ním jen pár vyjevených feťáků, mladý kluci a jedna kurvička.
Cestou se ozvalo nemálo ironických poznámek. Jindra zaslechl i Katčino jméno a smích. Točila se mu hlava, možná alkoholem, protože hořčičnou sklínku si fernetem naplnil skoro celou a vytáhl to na jeden ráz, spíš vztekem. Včera mi všichni lezli do prdele, prej, rozsuď nás, dělali ze mě nějakýho starostu, a teď na mě zahlížej! A sebrali mi moje dítě!
"Kam se ženeš, Jindro!" křičel někdo z vedlejší ulice. "Bojíš se, aby ti nezavřeli hospodu?"
Hajzle, však já vím, kterej ty jseš, myslel si Jindra. Ani neotočil za smíškem hlavu. Měl ho v paměti řádně zaneseného a zaregistrovaného. Do oblasti někdejšího kina Zvon dorazil zadýchaný, brunátný v obličeji. Jeho družina se za ním držela v odstupu několika kroků.
Na rohu Erbenky a Plzeňské už čekal uvítací výbor.
Mládenci, mohli jich být patnáct, mezi nimi i desetiletí kluci, žádnému nebylo víc než pětadvacet.
"Přišel sis koledovat o potíže," oslovil Jindru jejich vůdce. Znal ho jménem, říkali mu Rambo a jmenoval se Imrich Riško. Odseděl si tři vostrý na loupež. Volepenej byl jako nějakej frajer ve filmu, tak o odhadnul Jindra Hřivnáč. Je těch filmů moc, všude, v kině, v televizi. Jeden jako druhej.
Prej, koledovat o potíže. Co to kecá ten blbec? V jakým filmu to odkoukal, tyhle řeči a postoje, rozkročený nohy a valce za opaskem?
"My jsme tady Bombarďáci. Pro tebe a tvý ostrý hochy je tu nezdravý ovzduší," pokračoval Rambo podle scénáře.
"No jo, taky dobrý," řekl Jindra, sáhl za opasek, vytáhl pistoli a střelil Ramba do žaludku.
Zaznamenal výraz úžasu v Rambových očích. Takhle to ve filmu nebývá, to asi byla jedna z posledních myšlenek, která mu probleskla hlavou. V tu chvíli Jindra už střílel vlevo vpravo do hustého zástupu Rambových chlapců a řval do toho nadávky ani ne moc drsné, ani vynalézavé. Unavil se a rychle oddychoval. Cítil, že má spocené čelo.
"Vy kurvy zasraný!" zaslechl za sebou Pištovo zaječení.
Hubený mladík kolem něho proběhl a přiklekl ke zhroucené postavě těžce raněného Ramba.
I ten měl u sebe zbraň.
Nevytáhl ji však. Zbraň zůstala v pouzdře a čekala, až to udělá Pišta.
Jindra ještě nestačil vypálit všechny náboje ve své pistoli, když i Pišta spustil palbu. Následovalo několik pekelných vteřin. Evelýna se s ohlušujícím jekotem vrhla na svíjejícího se Ramba a břitvou mu rozřízla oči. I ostatní členové skupinky se snad chtěli předhánět v krutosti. Dva vběhli do prostoru kina a netrvalo dlouho a ze dveří se začal valit dým. Jindra znovu nabil zásobník a postupoval Erbenovou ulicí vzhůru k Holečkově.
"Přišel jsem si pro svou holku!" burácel v z plných plic. "Co jste udělali s mou holkou, kurvy?"
Erbenova ulice se vylidnila.
Z jednoho domu vyšel postarší Cikán s kloboukem na hlavě. Jindra v něm poznal Gejzu, jednoho z těch, kteří tady měli hlavní slovo.
"To už stačilo, Jindro," řekl Gejza.
"Chci svou holku."
"Ta tady není."
"Byla tady. Moji lidi ji viděli. Tvoji lidi je odsud vyhnali."
"Ti, co to udělali, už zaplatili. Ty máš svoje lidi, já mám svoje lidi. Nemá cenu se dál bít. Co se stalo, stalo se. Musíme zapomenout. Doba je moc špatná."
Gejza nikdy nezapomene, že jsem zabil Ramba a že ho Evelýna zmrzačila ještě po smrti! Momentálně jsou lidi od Zvonu slabší. Proto Gejza mluví jako mílius.
"Zab ho, Jindro," špitla mu Evelýna za zády. "Je to hajzl."
Jindra pozvedl pistoli a namířil mu na čelo.
Žaludek se mu kroutil strachem.
Před tím, když střílel na Ramba, jednal v afektu, napůl nevěděl, co dělá. Stačil však bleskurychle vystřízlivět. Tohle není zfackovanej policajt. Tohle je vražda, kurva! A to s tím Rambem, to by se dalo vykládat jako sebeobrana, mám svědky, Rambo byl pěknej cvok, seděl tři roky za loupež, to se všechno u soudu sčítne. Jenže Gejza je zachovalej, ten už neseděl kolik roků, je to jejich stařešina, ten už ani nečoruje, natož aby někoho chtěl sejmout!
Tohle bude jasná vražda!
Stiskl spoušť.
Čelo starého Cikána puklo.
Muž byl okamžitě mrtev, tělo odletělo na dva kroky dozadu a z děsivé rány, které se výstřelem otevřela, vytryskl proud krve.
Ozvěna výstřelu ještě nedozněla Erbenovou ulicí, když s eozval ze všech stran zuřivý křik. To byli Gejzovy lidi, lidi od Zvonu. Stačili se vzpamatovat z úleku a překvapení a teď nastupovali do protiútoku. Přicházeli shora, od Holečkovy a byli také vidět ve spodní části Erbenovy ulice, kde zeď Malostranského hřbitova tvoří jednu její frontu.
"Stáhněte se," zavelel Jindra skupince.
Pozvolna ustupovali dolů k Plzeňské. Jindra doufal, že hlavní ulice bude volná a že se jim podaří tudy uniknout. Shora od Čechovy však přibíhal hlouček zuřivých mladíků podpořit své kamarády proti vetřelcům z Buďánek.
Jediné útočiště mohli najít v prostorách kina. Hořely tu závěsy ze syntetické tkaniny. Jindra s Pištou je strhli a hodili do dveří. Štiplavý chemický dým je dusil, kašlali a slzeli. Jakmile se ve dveřích objevil nějaký stín, Pišta vystřelil.
"Dobrý, co?" usmála se na Jindru Evelýna.
"Skvělý," řekl jí ne zcela přesvědčen.
"Jsi ohromnej king!" řekla mu, vrhla se k němu, objala ho a políbila. Cítil, jak mu vsouvá jazyk do úst. Tohle Růža nikdy nedělala, považovala to za nemravné.
"Hele," oslovil ho feťák Mrně. Byl to jeden z těch, kteří se pokusili kino U Zvonu zapálit. Pronikl do promítací kabiny a se zapálenou svíčkou, kterou tu našel, ji proslídil. Teď ukazoval Jindrovi svoji kořist, plochou krabici s filmem. Vypadala značně ošuměle, jistě pamatovala mnohem lepší časy. "Vlasta Burian!"
"Ty jseš ale blbec," řekl Jindra. "Teďko se chceš dívat na Anton Špelce Ostrostřelce?"
"To je hořlavej film. Já to vim. Podívej, tohle je z bejvalý republiky. Vyprávěl mí o tom brácha. Ten se v tom vyzná, on promítal v Blaníku, než ho vyhodili kvůli šmelení s lístkama."
"No a co?"
"Když je ho málo, hoří. Když je ho hodně, bouchá jako bomba."
"To je dobrý," řekl Jindra.
Přemýšlel, jak nejlépe nově nabyté zbraně použít.
"Poslouchejte, vy tam!" rozkřikl se někdo u vchodu. "Vylezte ven!"
"Hovno!" vykřikl Jindra Hřivnáč, aniž tušil, že on není ta první historicky významná osobnost, která takto odpověděla v kritické chvíli bitvy na výzvu ke kapitulaci.
"S tebou se nebavíme, ty jsi mrtvý maso! Hajzle! Hajzle!" řvalo několik mládenců najednou. "Ty jsi mrtvej! Ale ty ostatní pustíme!"
Jindra chvilku přemýšlel a pak sdělil ostatním, co vymyslel.
Mládenci u vchodu čekali. Z temného otvoru dveří vycházel už jen řídký dým. Závěs dohořel a požár nepřeskočil na nábytek a podlahu. Za chvíli uslyšeli výkřiky a hluk. Trvalo to asi půl minuty, pak nastalo zase ticho.
"Jste tam? U vchodu?"
Mládenci na sebe pohlédli. To byl ten mrňavej v kožený bundě. Má pistoli, bacha na něj, sebral Rambovi bouchačku!
"Jo."
"Dáme vám Hřivnáče. Chytli jsme ho. Přijďte si pro něj!"
"Hovno. Vy s ním vyjděte ven."
"Co když nás sejmete všechny?"
"Děláme kurva kšeft, ne?"
"Nemáme záruky. Jděte dva dolů a my vám Jindru dáme."
"Ukažte nám ho."
"Tak dobrý!"
V temnu se zahýbaly stíny a mládenci od Zvonu spatřili Pištu a Evelýnu, jak drží mezi sebou vzpouzejícího se Jindru s ústy ucpanými pruhem látky. Ruce měl znehybnělé za zády.
"Stačí?" ptal se Pišta.
"Žádný podrazy," varovali mládenci od Zvonu.
"Víme, že jsme udělali blbost. To von nás naheftoval," řekla Evelýna a neurvale vrazila do Jindry.
"Však si to vodsere," řekl mladík, který se už cítil na čele skupiny. Teď povede partu od Zvonu on a když všechno půjde tak dobře, jako dnes odpoledne, brzy rozšíří území až dolů k Andělu! A s těma sráčema z Buďánek zatočí jak s hadrákama. V Motole se nedá odpor čekat, tam skoro nikdo nebydlí a pak už je sídliště Řepy, samí sráči. Brzo by mi mohlo celý údolí Plzeňský ulice až k Bílými Beránku říkat pane!
Kývl na svého pobočníka.
"Jdeme."
Jindra se díval, jak si pro něho jdou. Bylo mu jich trochu líto. Jsou to mladý kluci, pitomí, a viděli moc americkejch filmů. Blbne se z nich, z těch krváků.
Oba mladíci přišli až k němu.
"A je to," řekl Jindra klidně. Ruce sice měl vzadu, ovšem docela volné a držel v nich pistoli. Druhou zbraň měl za opaskem Pišta. Teď ji vytáhl a ústí přitiskl ke spánku jednoho mladíka. Jindra držel svoji zbraň v levé ruce volně spuštěnou podél těla.
"Tohle si vodserete," řekl mu novopečený šéf. "Mně říkaj Plisken. Víte, co to znamená?"
"Hovno to znamená," řekl Jindra.
"Venku je nás pětadvacet," řekl Plisken Pištovi. "Chtěli jsme jeho," kývl bradou na Jindru. "Teď budeme chtít i tebe. A ještě jedna kravina a vodserete to všichni."
"To by bylo blbý," řekl Jindra. "Řekni těm svejm debilům, ať nedělej kraviny."
"Ty máš debila. Máš debilní holku!" sykl Plisken Jindrovi do obličeje. Jindra se rozpřáhl a úderem pěsti mu rozbil nosní chrupavku a vyrazil dva zuby. Mladík se svalil na zem.
"Odveďte je dozadu," nařídil Jindra svým chlapcům, kteří se dosud drželi v pozadí.
Venku v Erbenově ulici zavládl zmatek. Mládenci křičeli jeden přes druhého. Co mají dělat? Ten buďánskej parchant má Pliskena! A Rambo už zakokrhal, je po něm, tomu nepomůže ani svěcená voda!
Nebyly to žádné měkoty, tihle chlapci odchovaní ulicí. Byli zvyklí na rvačky, na konflikty s policií, nenašel by se mezi nimi jediný, kdo nikdy nic neukradl a nikoho nepřepadl a nezmlátil. Jenže tohle bylo něco jiného. Tohle ještě neznali.
Jmenovalo se to smrt.
V dohadech strávili nějakých pět minut. Od vchodu kina se drželi trochu zpátky. Ti hajzlové uvnitř měli zbraně a mohli by po nich prásknout.
Pak se Plisken a jeho kamarád Mirda Fištejnů objevili ve dveřích.
Jenže... jak vypadali!
Ti magoři je omotali nějakým filmem, nebo co, vypadali jako ty srandovní mumie z kreslenejch filmů na Nově, akorát že mumie jsou bílý a tihle dva byli černý a strašidelně lesklý!
Zajatci měli omotaný trup od krku až po kyčle bachratým chuchvalcem filmu. Aby se film nerozmotal, byli ještě křížem krážem omotáni elektrickými šňůrami.
"Serte na ně, jsou to magoři," křičel Plisken na svoje lidi. "Ty bouchačky už musej mít prázdný. Pusťte se do nich..."
"Jdi," řekl Jindra Hřivnáč Pliskenovu kamarádovi.
Hoši od Zvonu viděli, jak Mirda vykročil. Usmál se. Nevěřil sice, že je ve skutečném nebezpečí, ten děda od Buďánek má skoro prázdný ruce, jednom bluffuje, i tu pistoli co se s  ní ohání má určitě prázdnou, jenže, co je to platný, je to lahoda bejt mezi svejma.
Běžel ke kamarádů. a slyšel, jak se film uvolňuje a odvíjí se z něho.
Připadalo mu to trochu směšné a trapné. Ten děda od Buďánek musí bejt fakt magor, když...
Viděl, že mládenci, kteří mu běželi vstříc, strnuli a někteří vykřikli.
Ohlédl se.
Spatřil ve dveřích dědu od Buďánek. V jedné ruce držel volný konec filmu, který vedl až k jeho trupu a v druhé třímal zapálenou sirku. Přiložil ji k filmu a pustil ho na zem.
"Kurva!" vykřikl Mirda. Ruce měl pod vrstvou namotaného filmu pevně svázané. Měl jedinou naději, kluci mu pomůžou odmotat ty zkurvený filmy dřív, než se k němu dostane oheň.
Netušil, jak rychle hoří celuloidový film.
Jeho přátelé to taky netušili, byla to jejich první zkušenost.
Syklo to, a oheň už byl u něho, zařval a do očí mu vstoupila záře bolesti.
Také pro Jindru to byla první zkušenost tohoto druhu. Vzpomněl si, jak mu Evelýna vsunula jazyk do úst a ucítil, že se mu topoří přirození.
Obrátil se k Pliskenovi.
Mládenec byl bledý a potil se. Krůpěje stékaly na svitky filmu, které měl až u brady.
"Je to Antoin Špelec Ostrostřelec," kývl Jindra směrem k hořícímu mladíkovi, který se válel po vozovce, kutálel se Erbenovou ulicí dolů na Plzeňskou v marné snaze oheň uhasit. "Moc legrační film. Viděl jsi ho?"
Plisken nebyl schopný odpovědět.
"Mluv!"
"Viděl..."
"Mně se nejvíc líbilo, jak Burián furt řval liguére. To bylo dobrý, viď? Liguére!"
"Jo. Dobrý."
"Tak si zařveme spolu. Liguére!"
"Liguére."
"To bylo málo. Liguére! Liguére!"
"Liguére! Liguére!"
Jindra držel Pliskena v ostupu dvou metrů. Pistoli měl za opaskem, v levé ruce třímal uvolněné kusy filmu, v druhé sirky. Jeho družina se mu držela poblíž. Nezdálo se, že by chlapci od Zvonu měli náladu cokoli podniknout.
Obešli mrtvolu Ramba a zahnuli na Plzeňskou.
Tam Jindra Hřivnáč oslovil Pliskena.
"Takže dobrý. Příště, až moji kluci budou hledat moji holku, ty jim pomůžeš, jasný?"
"Jasný," řekl Plisken.
"To co se stalo, to ber jako pokutu."
"Jo. Pokutu."
"Když se zaplatí pokuta, je všechno zapomenutý, jasný?")
"No jo."
"Zab ho, Jindro," křikla Evelýna. Umlčel ji políčkem uštědřeným hřbetem ruky. Chytla se za ústa a byla už zticha.
"Půjdeš s náma až k celnici. Tam tě pustíme."
"To je fajn."
"Příště nebudeme tak hodný."
"Je mi to jasný."
"Můžeš mi říkat Táto."
"Je mi to jasný, Táto."
"A protože jsem hodnej táta, chci mít zpátky svoji holku."
"Ta musí bejt někde dóle. Kolem Anděla. Tam je parta toho hajzla Masáka."
"S partou Masáka si poradíme," řekl Jindra Hřivnáč. "Dokážem toho hodně. Spolu."
"Jo, dokážem."
"Když mě budeš poslouchat."
"Budu, Táto."
"Já vím, že budeš," řekl Jindra a přikázal Pištovi, aby spolu s ostatními Pliskena rozvázali a pustili.
Pak pokračovali v cestě zpátky. Evelýna a zbytek party se táhl o pár kroků za Jindrou a Pištou.
"Mohlo to dopadnout blbě," říkal Pišta tiše.
"Ne," řekl Jindra. "Byli měkký."
"Neměl jsi ho sejmout?" naznačil Pišta, že se Jindra dopustil chyby, když nezabil i Pliskena.
"Lepší bylo ho zlomit. Teď bude na svoje lidi vo to tvrdší, že ho viděli posranýho. A mě se bude bát."
Jen aby, napadlo Pištu. Chtěl to říct nahlas, ale něco v Jidnrově zraku ho včas varovalo.
Brzy se ukázalo, že Jindra měl pravdu.
Nedělní příhoda nejenže mu upevnila pozici v celé oblasti Buďánek. Plisken se už v nejbližších dnech prokázal jako spolehlivý spojenec jak při úterní výpravě k Anděli, tak v bitvě u řepské teplárny, kdy Jindra Hřivnáč rozšířil svoje panství až k čáře Bílý Beránek - karlovarská silnice.
Série vítězných tažení prvního týdne elektrické smrti ho naplnila uspokojením. K pocitu naprostého štěstí mu chybělo už jenom málo.
Ani po dobytí Anděla se mu nepodařilo najít dceru.
Po Katce a té bláznivé Kamenčíkové se slehla země.

12.
V úterý v poledne přišel otec domů a položil před Markétu a svoji ženu na stůl tašku s masovými konzervami. Markétě už splaskl otok na tváři a opadla jí horečka, se kterou ležela celé pondělí v posteli. Matka u ní vartovala, přikládala jí octanové obklady ) . Zamlčela jí, za jakou cenu získala vodu v Hamerském rybníku. Dovedla si představit, za jakých okolností Markéta přišla k úrazu a měla dost taktu na to, aby se o Hamerském rybníku a jeho samozvaných majitelích nezmiňovala.
Otec hlaholil a naparoval se a choval se jako úspěšný byznysman.
"Člověk se musí umět vohánět. Jarda Vodcloňů dal dohromady funebráka a budem jezdit a houbelec zle. Toť se ví, doba je zlá, vypadá to blbě, lidi říkaj, že elektrika nebude už nikdy svítit. Nesvítí ani v Německu!"
"Ženský říkaly, že prej už jezděj vlaky, táto," namítla matka. "To by elektrika už mohla svítit."
"Ale maminko," pravil otec blahosklonně, "to byly parní vlaky. Ty elektriku nepotřebujou. Jenom uhlí a vodu. Já vždycky říkal, není nad páru. Dávno jsem to říkal!"
"Ty budeš dělat funebráka?" ptala se matka starostlivě.
"Ale ne, maminko. Funebrák, tak se říká dvoukolovýmu vozejku. Jarda jednoho zrychtoval ze starý motorky, on má tam dole na Bohdalci zahrádku, v Plynární ulici, chápeš. Jawu péráka. No a vzal ty kola..."
"Já vím, tatínku. Všichni říkaj těm vozejkům funebrák. Akorát nechápu, proč se Jarda Vocloňů s tebou chce dělit, když on zrychtoval funebráka ze svý motorky. Tohle nechápu."
"Já mu pomáhám," pravil otec neochotně. "To ti povídám, maminko, ty vlaky jezděj jenom po hlavních tratích, takže je spojení s Brnem a Ostravou, pak z jihem, tam jsou Budějovice..."
"Já vím, tatínku, že Budějovice jsou na jihu," řekla matka. "Neřekl jsi mi, jak ses dohod s Jarkou Vocloněm. Jak mu budeš pomáhat?"
"No, tahat toho funebráka."
Markéta to poslouchala z vedlejšího pokoje. Ležela na pohovce s obkladem na obličeji a dívala se na strop. Slova poslepovaná do vět k ní dolétala jako mouchy, které kolem člověka krouží ve složitých pravidelných drahách a v přesných intervalech se dotýkají nějakého citlivého místa obličeje, hrotu nosu, lalůčku ucha, tváře.
"Táta bude zapřaženej do káry a Jarka ho za to bude vyplácet konzervama," ozvala se Markéta.
"Cože?" zhrozila se matka. "Ty budeš dělat něco jako... tažný zvíře?"
Vyjádřila tak přesně podstatu dohody, kterou otec uzavřel s majitelem kárky, že nemohlo následovat nic jiného, než výlev vzteku.
"Tohle poslouchat nebudu! Já vás živím a uživím a vy budete poslouchat. Tahle," Markéta poznala podle tónu hlasu, že se obrací k otevřeným dveřím pokoje, v němž ležela, "tahle jde pro vodu a nedokáže nic jinýho, než si nechat rozbít hubu! Pak se válí na posteli jako píchnutá svině a bude kritizovat svýho vlastního otce za to, že se opovážil přinést obživu pro rodinu!"
Celé dopoledne byl zapřažený do káry. Jarka Vodcloňů nezhotovil jednu, nýbrž tři káry a najal tři muže pro práci, kterou sám dělat nehodlal. S jedním z nich objížděl místa, kde sbíral materiál pro výrobu dalších funebráků. Pokud se nestane zázrak a elektrika neobživne, Jarka bude do čtrnácti dnů, jednoho měsíce majitel flotily dvoukolových kár. Zbylé dvě káry určil pro běžný provoz.
Což v praxi znamenalo odvoz mrtvol.
Byla to práce nejen děsivá, nejen pokořující. Vysávala duši, měnila ji v troud, plnila ji beznadějí. Otcův druh, nějaký Matěj Pícha, se nechal zmlátit nedaleko Edenu a připravili ho o výdělek. Proto otec rychle zajel s konzervami domů, aby je uložil na bezpečném místě.
Zažil tolik hrůzy a ponížení a měl v sobě tolik hořkosti, že se potřeboval na někom vybít.
Jeho žena, mírná, laskavá a přiměřeně hloupá, a poraněná dcera byly vhodný objekt.
"Krávy nevděčný! Jedna jen remcá a běduje, druhá se válí na posteli..."
"Tak dost," řekla Markéta.
Otec se otočil. Dcera stála ve dveřích do pokoje. Navlékla si džíny a triko. Otce napadlo, že vypadá necudně. Pevná prsa se jí ostře pod trikem rýsovala a bradavky výhružně trčely přes tenkou tkaninu.
Zmlkl.
"Tohle nebudu poslouchat. Odcházím. Jestli chcete, vezmu vás sebou."
"Kam chceš jít, Kytičko moje?" zabědovala matka. Užila zdrobnělé přezdívky, jak Markétě říkávala, když byla ještě malá holčička.
"Na venkov," řekla Markéta. "Ve městě se nedá žít už teď. A to máme elektrickou smrt teprve pátý den! Neteče voda, zato hobvna tečou po schodech. Na ulici se válí mrtvoly. Lidi po sobě střílí. Slyšíte?"
Skutečně, i teď se tu a tam ozývala ojedinělá prásknutí. Přibývalo jich v noci, zejména zpočátku, kdy na město doléhal soumrak. Zdálo se, jako kdyby někde v temných koutech ozbrojení zločinci čekali na tmu, aby mohli přepadat oběti.
"Nedá se tu žít. Už teď jeden druhého nenávidíme. Co bude za týden? Jak to tu bude vypadat za měsíc?"
"Oni to opraví..." šeptala matka. Otec mlčel, nasucho polykal a po krku mu poskakoval ohryzek.
"Neopraví," řekla Markéta přesvědčeně. "Je to elektrická smrt. Zatím budeme jíst konzervy, které dostane táta za práci, kterou dovede dělat kůň nebo vůl. Jenže, co potom, až konzervy dojdou? V tomhle městě žije přes milión lidí. Je tu došt konzerv pro všechny?"
"Jarka Vodcloň je solidní," řekl otec mírně. "On mi slíbil..."
"Je to gauner a využívá tě. Nebo jinak, je to podnikatel v pravém slova smyslu. Ten čekal na tuhle chvíli. Jemu elektrická smrt vyhovuje. Co byl před tím,?"
"Klempíř."
"Klempíř," opakovala po otci Markéta. "Takových je ve městě několik set, možná několik tisícovek. Stačily čtyři dny elektrické smrti a je z něho úspěšný otrokář."
"Kamarád. Vypomohl mi v nouzi!"
"Nechceš ty... Markétko... jít za tím svým?" řekla matka. Podívala se úkosem na otce. Ten nepohnul tváří.
O čem myslíš, že jsem celý den přemýšlela?
Já pitomá, já se styděla za Honzou jít, protože smrdím! Dnes už jistě on smrdí taky. Celé město je na tom stejně a lidi si zvyknou. Jenže... já jsem na tom hůř. Já nejenom smrdím, jsem i poznamenaná.
Šlo to rychle, uvažovala trpce v desateré obměně slovního vyjádření.
Honza hned pochopil, o co jde hned mi nabídl pomoc a já ji odmítla.
Kérka Magor jí taky nabídl pomoc.
Právě to ji trápilo nejvíc. Kdyby šlo jenom o Honzu, asi by dovedla překonat komplex nesmyslů, které se říká hrdost. Dobře si uvědomovala, žen právě tohle je hlavní ženská síla a jejich snad jediná výhoda, jakou nad muži mají - jsou méně prestižní, méně dbají na image osobnosti. V tomto smyslu jsou praktičtější, jde jim víc o výsledek činů, než o jejich motivy. Žena řekne snadněji, než muž - byla jsem hloupá, měl jsi pravdu, promiň mi.
Je ovšem Honza ten pravý, ke kterému by se měla v téhle době uchýlit?
Je pravda, že elektrická kamna byla ještě teplá, když Honza vcházel do dveří v jejich kanceláři v Nekázance. Honza věděl hned, kolik uhodilo a jak nebezpečná situace nastala. Jenže Magor to věděl taky a místo aby se sháněl po slečně, a jistě že taky nějakou má, obstaral si samopal. Honza má horské kolo, Magor rybník. To je rozdíl mezi nimi.
Přemýšlela o sobě a docházela k závěru, že Honzu má pořád ještě ráda. Jenže Magor, ten jí imponoval.
A když ležela na pohovce a ve chvílích, kdy bolest ve tváři polevila a ozývaly se jemné vlnky sexuální žádostivosti, musela si přiznat, že by raději v sobě měla Magora, neurvalého, surového, přímočarého, než Honzu.
Musím pryč, jinak se z toho zblázním, rozhodla se.
"Půjdete se mnou?" oslovila rodiče.
Mlčeli.
Otec se díval na zaprášenou podlahu a matka na otcovu zaprášenou tvář.
Oba hleděli na mrtvé věci.

13.
V pondělí se Honza postaral o rodiče. Bydleli v činžovní vile v Evropské ulici, nedaleko Červeného vrchu. Na zahradě byla studna a Honza s panem Vyhnálkem, dalším nájemníkem vily, vyčistil zevnitř svinstvo a opravil ruční pumpu. To trvalo někdy do tří odpoledne. Ve čtyři vybourali do plotu malý otvor a nad něj pověsili ceduli s nápisem VODA.
K večeru byl pan Kryl s paní Krylovou zaopatřený konzervami na týden dopředu. Děkovali synovi za pomoc.
"Zůstaň tu přes noc, Honzánku," naléhala maminka. "Přece nepojedeš přes město. Slyšíš? Už se zase střílí!"
"Honza se o sebe postará," řekl tatínek. Věnoval synovi svoji zbraň. Povolení si obstaral brzy po revoluci, hned jako to bylo možné. Tenkrát si mnoho šedovlasých a lysých pánů splnilo klukovský sen. Pan Kryl si koupil u firmy Cid na Smíchově opravdovou německou parabellu, jakou jistě nosíval i komisař Böhm, když chodil s Fučíkem na pivo na Nebozízek. Vypadala muzeálně, avšak střílela přesně.
"Mně by byla na nic, tobě pomůže," řekl otec synovi.
Když odrážel od chodníku, oči upřené dolů k Vítěznému náměstí, kde se kupila hromada havarovaných tramvají, které zastihl okamžik elektrické smrti na dvoukilometrovém úseku mezi Dejvicemi a Čewrveným vrchem a sjely všechny dolů, aby se tam srazily s vlaky, přijíždějícími od Prašného mostu, matka s otcem stáli ve vrátkách a mávali mu.
Na jeho radu už sundali nápis VODA z plotu.
Bylo však pozdě. Příliš mnoho očí ho vidělo, přiliš mnoho lidí vědělo, že na zahradě je studna a že uvnitř je jídlo, střežené dvěma starými lidmi a neškodným panem Vyhnálkem.
V úterý se Honza znovu vypravil do Kobylis.
Zastihl tam, jak se dalo čekat, jenom Čepičku Pačesa a Herwiga.
"Každej má svoje starosti," říkal Herwig lhostejně. "V téhle situaci může přijít do práce jenom vůl."
""Slyšíš, jak mlčím?" zeptal se ho Honza.
Nemuseli se bát nejbližších dnů. Ještě po Pragostavu tu zbyl systém samoobslužného stravování: kuchyňka s mikrovlnnou troubou a zásobárna konzervované stravy. Pokud jde o vodu, té měli prozatím dost. Klimatizační jednotka byla vybavena zvlhčovačem vzduchu a v jeho zásobníku zbyl snad hektolitr vody. Zásobník měl dobrý uzávěr a světlo k němu nemělo přístup. Nehrozilo tedy nebezpečí, že se voda hned tak brzy zkazí. K budově přiléhala maličká zahrádka. Spolu s Pačesem v ní vykopali latrínu. Před pohledem z ulice ji zakryli plechovými registračkami, z nichž nemilosrdně, ba s nemalým potěšením vyházeli všechny spisy.
"Máme co žrát a chlastat a máme kam srát," konstatoval Herwig, když práce skončily. "Teď bychom mohli začít dělat něco pořádnýho."
Honza se na něho díval trochu skepticky. Věděl, kam Míla míří. Připadalo mu to trochu směšné.
"S našima prostředkama?"
"Tahle celá elektrická smrt je nesmysl," řekl Míla Herwig. "Odporuje všem zákonům fyziky, které známe. Naše prostředky vycházejí ze zákonů fyziky, jak je známe. Co z toho plyne?"
"Že jsou na hovno," řekl Honza. Mílova aktivita mu šla na nervy. Zpočátku se účastnil úprav pracoviště dokonce s jakýmsi nadšením. S únavou se dostavila skepse, pocit naprosté marnosti.
"Právě jsi vyslovil jednu velkou pravdu! Všechny měřící přístroje můžem vyhodit. Všechny tabulky a všechnu literaturu. I vědomosti. Jsme na tom asi tak, jako když Galvani zjistil, že se mu mrskají stehýnka mrtvých žab."
"Nám se nic nemrská," řekl Honza ponuře.
"Mrská," řekl Herwig. "Něco víme pozitivně. Nastala elektrická smrt. To je konkrétní fyzikální jev! Musí mít nějakou příčinu, stejně jako mrskání žabích stehýnek ji mělo. Něco tuhle elektrickou smrt způsobilo."
"Něco, nebo někdo," řekl Honza Kryl.
"Jak to, někdo?"
"Co já vím? Kouzelníci voodoo. Nebo ufoni," pokrčil Honza rameny. Čekal nevrlou odezvu. Míla neměl rád, když někdo snižoval vážnost jeho úvah.
"Taky jsem o tom uvažoval," řekl k jeho údivu.
"O kouzelnících? O ufonech?"
"Elektrická smrt je takový nesmysl, že musíme vzít v úvahu všechno."
"Třeba... se elektřina unavila. Dřela se na člověka dost dlouho! Pak si řekla dost, to už stačilo, mám toho pokrk..."
"Naznačuješ vnitřní změnu v základech organizace hmoty," řekl Míla Herwig. "Máš pravdu. Příčina může být vnitřní nebo vnější. Změna povahy elektromagnetických sil, chování elektrického náboje jako důsledek vnitřních procesů. Ano, to je jedna možnost. Druhá možnost ukazuje na zásah zvenčí. Určité druhy radiace narušují přechod elektronů v mikroelektronických součástkách. Elektrická smrt by mohla být něco podobného."
"Myslíš, že bychom tak zásadní zásah nedetekovali i jinak? Že by se projevil jen elektrickou smrtí?"
"Jsme v zajetí ustálených technických představ. Žijeme ve století záření. Paprsky, silová pole... to jsou naše obsedantní představy o fungování světa kolem nás. Naše přístrojové vybavení je jen prodloužení naší zděděné smyslové výbavy. Dokáže rozpoznávat jevy, na které jsme tak nebo onak smyslově sami narazili. Co když je příroda mnohem bohatší, než jsme si představovali?"
"Mimosmyslové vnímání, telepatie, telekineze... Myslel jsem, že jsi imunní vůči tomuto druhu nesmyslu."
"Nevím, proč sem taháš pseudovědu. Vždyť i všechno to, co se řadí do oblasti parapsychologie, vychází ze smyslové zkušenosti. Je to jen posunuto za horizont každodenního normálu. Je to jen projekce smyslové nedostatečnosti, její obraz, karikatura. Telekineze, hýbání tělesy na dálku. Zkušenost říká, že pohnout tělesem na dálku nelze a lidská představa přichází s variantním řešením: co kdyby to možné bylo! Ovšem i tahle fikce je opřena o realitu."
"Ty naznačuješ, že došlo k fyzikálnímu jevu, který se svou povahou natolik vymyká schopnostem našeho smyslového vybavení, že dokážeme vnímat jen výsledek. Proudy elektronů nejsou schopny konat práci."
"Konat práci toho druhu, jakou jsme schopni vnímat," upřesnil Herwig. "Myslím, že elektrická smrt je pouhý průvodní jev."
"Čeho?" ptal se Honza nedůvěřivě.
"Je zde příčina čehosi, co se stalo... Pak tu stojíme my a vnímáme elektrickou smrt. Tím to ovšem nekončí. Řetězec příčin a následků pokračuje, nekončí tím, že nesvítí žárovka a elektrická kapínka nehřejí. Nejde mi z hlavy dynamo tvého kola. Otáčí se, klade odpor, na jeho otáčením musím vynakládat energii. Ta se v cosi promění. Kdyby se dynamo mimořádně hřálo, dovedl bych to pochopit. Jenže ono se nehřeje o nic víc, než kdykoli před tím."
"Dejme tomu," řekl Honza, vykolejený ze své obvyklé skepse vážným Herwigovým přístupem k věci, "že příčina přichází zvenčí. Ve formě nějakého záření, pohybu částic, o kterých nevíme, které nedokážeme detekovat. Pak by se dalo uvažovat o stínění! Třeba existuje materiál, schopný neznámou radiaci odrušit. Těžké kovy, vzácné zeminy, sloupec vody... co já vím?"
"Musíme to prověřit," řekl Herwig.
Honza se sarkasticky usmál.
"My dva... tady v té díře, kde to smrdí plesnivinou? Dovedu si představit, že se v tuhle chvíli namáhají ty nejlepší mozky...v laboratořích v Americe, ve Francii, v Rusku..."
"Tak se nenamáhej," řekl Herwig.
Ten večer Honza strávil s Herwigem v Kobylisích. Debatovali, hádali se a když objevili v jedné skřínce na šaty polovypitou láhev myslivce, trochu se opili. Honza se probudil časně, po neklidné noci rušené sny plnými příšerných scén. Mílu Herwiga našel v laborce spícího u stolu. Vedle hlavy mu stála vyhořelá petrolejka. U nohou se mu válely zmačkané papíry s výpočty. Po ruce měl klávesnici počítače. Byla mu k ničemu, snad mu sloužila jako duchovní vzpruha.
Zatřásl mu ramenem.
"Co je..." zamumlal Míla. "Už to svítí?"
"Ne. Jedu pryč. Vrátím se... večer."
Míla prozřel.
"Jedeš se podívat za tou svou holkou," řekl věcně. Honzovi se uzdálo, že v jeho slovech slyší podtón výčitky.
"Jo," řekl a odešel.
Co mu má co Herwig vyčítat? Ostatní se na práci vybodli úplně. Starají se o rodiny, shánějí kus žvance, vodu. Já aspoň projevil dobrou vůli. Tak jako tak je to všechno na kočku. Co si Herwig myslí? Že je Einstein nebo Edison?
To je zvláštní, pomyslil si. Od chvíle elektrické smrti pořád někoho opouštím. Markétu, teď Mílu Herwiga...
A hovno! Jaképak opouštím? Je nová situace a každý se musí postarat sám o sebe. I ta Monika to umí... svý,m způsobem.
Bylo zajímavé ze sedla kola pozorovat, jak se Praha stačila za jediný den proměnit.
Všechny obchody byly samozřejmě zavřené, většina výloh měla zatažené rolety nebo mříže. Pokud ne, sklo bylo rozbité a obsah vitrin vyrabovaný. Nejhůř na tom byly samozřejmě obchody s potravinami, z nich neobstál nad ani jediný.
Ohromně rychle chátrala i auta, opuštěná na vozovce. V místech, kdy tvořila souvislou kolonu, si uz nich mládež udělala něco jako hřiště. Přeskakování z auta na auto se stalo oblíbeným sportem. A každý vůz se stal tabulí pro výtvarníky - amatéry.
Moje starost to není, řekl si. Já auto nemám.
Byla v tom konstatování pýcha i povznesenost člověka, kterému se vyplatilo, že volil obtížnější cestu a místo auta zvolil za dopravní prostředek kolo.
Jakmile sjel s kopce, potkával stále více vojáků a policistů na kolech. Výhody cyklistiky pochopily i správní orgány státu. Bylo na nich vidět, že spěchají za nějakým veledůležitým cílem. I vojáci byli ozbrojeni a zdálo se, že jsou oprávněni zbraň použít. Čišelo z nich sebevědomí, jakýsi pocit převahy nad civilní chamradí. Přibývalo i funebráků, ručních vozíků, do kterých byl zapřažen jeden nebo dva muži, někdy i děti. Honza si všiml i několika kolon funebráků naložených potravinami. Měly ozbrojenou eskortu. Od nádraží Praha Holešovice znělo houkání parní lokomotivy a jak si Honza stačil všimnout, právě odtud směřovaly konvoje funebráků s chlebem a konzervami.
Sám sobě namlouval, že se projíždí jaksi "jen tak", aby zjistil, jaká je situace. Mířil však k centru města, do Nekázanky.
Žádné zklamání ho tu nečekalo. Sídlo Easy Travel bylo opuštěné. Někdo tu nedávno přespal, pootevřenými dveřmi viděl na zemi hadry a otevřené konzervy. Kdyby tu spala Markéta nebo Veronika, nenechaly by po sobě takový svinčík. Všiml si počítače na psacím stole v pozadí místnosti. Tak tohle byl pro zloděje zcela neatraktivní materiál...
Stál mezi dveřmi a díval se do místnosti. Táhla z ní sychravina, která sem v noci vnikla otevřenými dveřmi a usadila se tu jako neodbytný host. Brzy tady všechno shnije... celé město shnije a nejspíš spadne, uvažoval Honza. Pak ucítil nepatrné stopy Markétiny vůně, nebo aspoň si to namlouval, že ji cítí.
Sevřelo se mu srdce lítostí.
O pět minut později už ujížděl Hybernskou ulicí k Bulharu, odkud hodlal jet přes Vinohrady a Vršovice na spořilovské sídliště.
Cesta uběhla bez příhod, v jistém smyslu ho i potěšila. Nikde neviděl žádné výjevy, které by svědčily o anarchii a zvůli. Na velkých křižovatkách hlídkovaly skupiny vojáků a policistů, byla to malá vojenská ležení se stádečkem jízdních kol uprostřed, s hlídkami na rozích křižovatky a opevněnými střeleckými stanovišti. Ozbrojenci se rychle učili svoje řemeslo. Honza si všiml, že k ležení patří i plechové popelnice, celé očouzení, se zásobou paliva. V noci se tu hlídky hřály u improvizovaných ohnišť. Hořící popelnice sloužily také jako jediné fungující veřejné osvětlení.
Ovšem největší příjemné překvapení ho čekalo ve Vršovicích.
Už v Holešovicích měl dojem, že se lidé s funebráky točí kolem nádraží. Teď se o tom přesvědčil. Na vršovickém nádraží stály tři vagóny s potravinami. Vojáků tu bylo několik desítek a pod jejich dozorem lidé dostávali příděl, který se jim zaznamenával do občanských průkazů. Neobešlo se to samozřejmě bez křiku, protože mnoho lidí už mělo místo starých průkazů nové karty zalité do průhledného plastiku a těm samozřejmě nebylo co kam zapsat. Tom co Honzu potěšilo, byla zřejmá snaha po efektivitě, projev úsilí řešit situaci. Vagóny sem přivezla parní lokomotiva, která rozváží potraviny po celé Praze, jak se dozvěděl od jaznboňáka, postaršího chlápka s šedivým strništěm na bradě. Oraskal důležitostí. "Všechno se posralo, jenom dráha ne," říkal.
Na nádraží bylo méně lidí, než se dalo čekat. Zvěst o zdroji potravin se zřejmě ještě nestačila rozšířit.
O půlhodinky později Honza vcházel s kolem na rameni do dveří domu, kde Panuškovi bydleli.
Zaklepal na dveře. Otevřel mu zanedbaný muž v teplácích, který se neholil jistě nejmíň tři dny.
"Vy jste ten Kryl," řekl muž bezbarvě. "Myslel jsem, že je Markéta s vámi."
"Kdo je to, táto?" ptala se paní Panušková z hloubi bytu.
"To je ten Kryl," odpověděl muž.
Paní Panušková vešla do předsíně.
"Tak, vy jste ten Kryl..."
Honza upřímně litoval, že podlehl sentimentalitě a vypravil se sem.
"Hledám Markétu."
"Jen si ji hledejte..." uchechtla se paní Panušková. "Je pryč."
"Kde?"
"Bůh suď. Nejspíš u strejce. Krásná Lípa u Rumburka."
Honza polkl.
"Nepotřebujete něco?"
"Ne," řekl pan Panuška a sahal po dveřích.
"Na vršovickém nádraží rozdávají jídlo. Potřebujete jenom legitimaci."
"My máme dost," řekl pan Panuška a přibouchl. Honza chvilku stál a poslouchal. Paní Panušková svému muži spílala ve vysoké tónině cirkulární pily. Honza z toho vyrozuměl, že pana Panušku vyhodili z práce u funebráka a že se má sebrat a mazat na nádraží, jak říkal pan Kryl.
Aspoň něco užitečnýho jsem udělal, řekl Honza.
Vyšel ven před dům a pohladil sedlo kola.
Markéta odjela do Krásné Lípy. Postarala se sama o sebe. Každý se stará sám o sebe. Nikdo nemusí do té práce, kterou před tím dělal. Konec konců, vždyť je to fajn!
Jo, ozval se vnitřní hlas. Až na to, že mám hlad.
Sedl na kolo a vydal se zpátky do města.

15.
"Je to velice důvěrné, pánové," řekl doktor Hess na závěr porady, která se odehrávala v úzkém kruhu v jídelně hotelu Hoffmeister, který se stal jakousi neutrální půdou, přijatelnou pro přívržence Strakovy akademie i Hradu. Porady se kromě premiéra a prezidenta účastnili ministr vnitra, obrany a hospodářství a pak několik dalších mužů a žen, kteří si v průběhu uplynulého týdne dokázali vydobýt špičkové postavení v nové mocenské struktuře dvora.
Zprávy, které doktor Hess přinesl, byly skvělé.
Dá se čekat, že do měsíce bude v západní Evropě v podstatě obnovena železniční doprava, byť v míře kvantitativně omezené. Zatím jezdí parní lokomotiva, a právě vlakem takto poháněným přijel doktor Hess do Prahy. Všude se horečně pracuje na úpravách dieselových motorů, aby se mohly obejít od jakýchkoli přídavných elektrických zařízení, jako jsou žhavicí svíčky, elektrické startéry a podobně. Na tomto principu bude fungovat doprava železniční, lodní a samozřejmě i silniční. Doktor Hess s uspokojením konstatoval, že se i Česká republika vydala obdobnou cestou. Když jel bryčkou z Wilsonova nádraží, všiml si traktorů a autojeřábů, které uvolňovaly průjezd hlavními ulicemi.
"Čekáme, že bude zahájena i doprava letecká," řekl doktor Hess.
"Letecké motory na naftu?" nechtěl věřit svému sluchu ministr Ruml.
"Ano. Nebudou ovšem pohánět letadla, nýbrž vzducholodě. Pokusy už probíhají u firmy Zeppelin, která dokončila vývoj kompozitové vzducholodě už loni na podzim. Nyní je třeba zvolit vhodný typ dieselmotoru."
"A my jsme šli cestou cyklistické informační sítě," podotkl premiér Klaus, ironicky pohlížeje na prezidenta Havla.
"Ta je samozřejmě nezbytná," potvrdil doktor Hess. "Uvažujeme o obnovení optického telegrafu, ovšem zdá se, že na cyklistech budeme ještě dlouho závislí."
"Optický telegraf je skvělá myšlenka!" zaradoval se prezident Havel. Znal ho z romantické dětské četby Hraběte Monte Christa.
Doktor Hess seznámil přítomné i s plány, jak čelit očekávané vlně epidemií. V tomto bodě se jim zdálo, že začíná diktovat. Obnova chodu vodáren a vodovodní sítě je strategickou nezbytností. Elektrické pumpy nahradí vznětové motory. Civilizovaný bude ten stát, který dokáže zajistit pravidelnou dodávku vody. Zemědělství, výroba potravin a jejich distribuce, to jsou samozřejmě všude prioritní úkoly. Dodávka vody je mezi těmito prioritami na prvním místě. Chystají se ovšem i velkokapacitní lazarety, zdravotní týmy, soustřeďují se zásoby léčiv. Doktor Hess přijal s uspokojením na vědomí Klausovo ujištění, že podobná opatření učinila vláda už na začátku týdne.
"Konečně, přistupme k tomu nejdůležitějšímu," řekl německý, v důsledcích ovšem západoevropský pověřenec. "Zatím jsme hovořili o praktických otázkách a s uspokojením konstatuji, že Česká republika dosáhla i nezávisle na evropském vlivu značných úspěchů."
"Důsledným uplatňováním principu osobní odpovědnosti a individuální iniciativy v prostředí volného trhu," řekl premiér Klaus. "V jistém smyslu elektrická smrt vyjasnila situaci a nastolila transparentní tržní podmínky."
"Díky zhroucení státní moci," podotkl suše prezident Havel.
Doktor Hess pominul zajiskření, kterého si nemohl nevšimnout, i kdyby oči zavázané hasičskou hadicí.
"Hovořím o základním výzkumu," řekl.
"My jsme zaměřeni spíše na praktické aplikace a výzkum přechází stále větší měrou do soukromého sektoru," řekl Klaus. "Ukázalo se, žer státem vedené výzkumné instituce se během několika dnů rozpadly a badatelé se soustředili především na takové výzkumné úkoly, jako je zdroj paštikových konzerv a sáčkových polévek."
"Politováníhodné," podotkl doktor Hess. "Nutno říci, že za uplynulý týden výzkum ve vědeckých centech nedospěl k převratným definitivním objevům. Rýsuje se ovšem hypotéza, ke které se přiklání stále větší část badatelů."
Prezident Havel dovedl nejlépe ocenit váhu dramatické pauzy, jíž doktor Hess zvýšil napětí v místnosti. Připadalo mu to poněkud komické. Zadíval se oknem na kulisu staré Prahy, která byla více méně stejná i před lety, kdy o nějaké elektřině neměl nikdo nejmenší ponětí.
"Bylo zváženo několik variant příčiny jevu, kterému nejen vy, ale všude tam, kam máme kontakt, říkají elektrická smrt. Jako nejpravděpodobnější se jeví jediná."
Pokýval hlavou, jako by tu jedinou hypotézu pokládal za cosi mimořádně politováníhodného.
"Zdá se, že jde o zásah řádově vyspělejší civilizace mimozemského původu."