6.
V pondělí ráno se Honza Kryl probudil dosti pozdě na svoje zvyklosti. Podzimní slunce mu už svítilo do oken a malovalo na stěny žluté geometrické obrazce. Honza ležel na rozměrné palandě, kam by se vedle sebe naskládalo pět spáčů a všichni by měli dost prostoru na to, aby se mohli v noci vrtět. Začal toto neobvyklé lůžko budovat hned po rozvodu s Monikou. Zamýšlel vytvořit ideální pelech pro neřesti, aby se na něm daly provádět i složité erotické kumšty, jaké se ukazují v pornografických filmech, skupinový sex nevyjímaje. I na ten došlo v prvním roce po rozvodu. Postupně v Honzovi nadšení pro promiskuitu opadlo. Došel k poznání, že tucet anonymních nebo takřka anonymních dívek znamená v úhrnu přinejmenším stejnou buzeraci, jako jedna neanonymní. Holky je třeba shánět a organizovat a zapisovat do diáře a pamatovat si aspoň na jeden večer jejich jméno a snažit se a činit se a dělat pašáka a být jednička, protože tyhle holky nejsou zvědavé na nějaké flákání a pauzírování ve věcech aplikovaného sexu. A tak skončil Honza u Markéty, která původně měla být jedním z mnoha bezejmenných polínek jeho řeziva. Rozměr palandy poněkud redukoval, protože u stěny vystavěl police na knihy a vedle žebříčku na palandu se mu vešel dokonce i psací stůl.
Otevřel oči a vzpomínal na Markétu. Hořká pachuť mu připomněla realitu. Zdálo se mu, že sluneční světlo přilepené na stěnu místnosti jako na mucholapku potemnělo.
To svinstvo, elektrická smrt, trvalo přes celý víkend.
Honzova noční směna z pátku na sobotu se zvrhla v pitku. Zúčastnil se jí s mimořádnou ochotou. Po třetí skleničce usoudil, že vše, co prožil, je vlastně pitomost a shoda náhod a že jenom měkota a blbec by propadal panice. Muži pili, dokud bylo co a pak se rozešli do kanceláří, dílen a kamrlíků, kterých tu bylo dost pro každého. Ráno se probudili s parádní kocovinou a dosti bídně se rozešli, jeden jako druhý, s výjimkou Míly Herwiga. Ten někam zalezl už ze začátku večera a nebylo po něm vidu ani slechu.
Cesta z Kobylis do Bubenské ulice byla klidná, bez příhod, nejspíš proto, že Honza směřoval svoje kolo do vedlejších ulic. Samozřejmě, i tam nacházel stopy elektrické smrti, především opuštěné automobily a hloučky debatujících lidí, a když na Rokosce sjel na hlavní třídu a blížil se Trojskému mostu, viděl vykolejené tramvaje, navršené do příšerné hromady. Několik vojáků se samopaly mu vstoupilo do cesty a autoritativními gesty ho hnali na druhou stranu ulice. Přejel most a byl rád, že mu vojáci nesebrali kolo, jak se o to cčera pokusili policajti poblíž ministerstva vnitra.
Bylo mu špatně od žaludku a v duši měl bídný pocit při vzpomínce na Markétu. Prokličkoval až do své ulice, kde většina aut byla už opuštěná, některá ovšem poznamenaná nočním řáděním vandalů. Hlavně drahá auta měla rozbitá skla a vyrvanou muziku. Loupeživá nočňátka nevzala na vědomí, že žebříčky hodnot se v této době mění, přičemž jakékoli zboží a statky závislé na elektrické energii se v nich blíží nule.
Vynesl kolo do patra, vklouzl do bytu a zamkl za sebou, s pocitem úlevy, jako kdyby se odřízl od mizerného světa, který si usmyslel ho ubuzerovat k smrti.
Nenechám se buzerovat nikým, ani světem, ubezpečil se.
Spal až do oběda. Pak si na plynovém sporáku ohřál hovězí guláš z konzervy a znovu se zachrul do pokrývek rozhozených po celé ploše palandy o rozměru královského velelože.
Neděli strávil uklízením, četl si knížku a podnikl několik opatrných výprav do nejbližšího okolí. Na ulicích ucpaných zmrtvělými auty potkával tu a tam hloučky debatujících lidí. Vyprávěli si historky o lidech, kteří zůstali viset ve výtahu, o tom, jak oni sami málem jeli tramvají, zrovna jednou z těch, co na Strossmeyeráku tak špatně doslova dopadly. Kupodivu převládal pocit jakéhosi pochmurného uspokojení. Všichni, kteří tu stáli a tlachali, dopadli dobře, vyvázli, uhnuli, nenechali se zatáhnout ani do výtahu, ani do tramvaje a v noci zůstali doma, takže gauneři je nezmasakrovali, jako se to stalo těm druhým.
Honza si z útržků hovorů nahodile zachycených uvědomil, že tito lidé si kladou za čest a za potvrzení správnosti způsobu, jakým vedou svůj život, že se jim nic nestalo. Neštěstí se přihodilo těm druhým, kteří byli tak všeteční, že nalezli do tramvaje tam nahoře u Brouka a Babky, jen si představte, paní, ona byla líná ujít čtyři bloky a takhle dopadla, dočista jí to utrhlo hlavu, tohle říkal pan Sedláček, viděl to svejma očima, kvůli čtyřem blokům chůze, tak to povídala paní, která do tramvaje nevlezla a tudíž se jí nic nestalo, odměnou za ctnostný život a spravedlivé smýšlení.
Uspokojení nad vlastním osudem, to byl jeden leitmotiv vyposlechnutý z náhodných hovorů.
Druhým leitmotivem bylo rozhořčení nad všeobecně vládnoucím bordelem. Vinu za nastalou situaci nesla pražská radnice v čele s Koukalem, dále pak vláda, politické strany a vůbec celý systém, ovládaný bolševiky, kteří dovedli stát k poměrům za bolševiků nevídaných.
"Taky zhasínalo světlo, to je pravda. Nejdýl na hodinu, na dvě," slýchal Honza ze všech stran. "Pak to opravili. Proč? To je jasný. Každej šéf musel bejt v partaji a kdyby na svoje lidi nedohlídnul, měl by průser u partajních papalášů. Kdežta dneska? Prosím vás, pani, dneska je všechno každýmu jedno, jde jen o prachy. V neděli se vám každej na všechno vykašle. Uvidíte, oni to daj dohromady až v pondělí a ještě si na tom někdo namastí kapsu."
Tento příběh Honza slyšel v bezpočtu obměnách za své výzkumné cesty.
Byly to řeči naivní k pousmání. Honza si byl už jist, že elektrická smrt není nic, co by kdokoli dal hned tak do pořádku. Právě to je na smrti zarmucující, že jde o nezvratný proces, o přerušení dosavadní danosti.
Jestliže nastala elektrická smrt a elektrika přestala fungovat, došlo k něčemu nenapravitelnému, co ponese trvalé důsledky.
Postupně si uvědomoval, že z toho v sobě cítí jakousi pochmurnou radost.
Pocházela z jiného zdroje, než naivní uspokojení babek, které přály neštěstí pasažérům tramvají a lidem ve výtahu.
Teď se ukáže, co v kom je, formuloval v sobě Honza svoje nové kredo.
Svět teď bude jiný a budou v něm platit nové zákony. Ervín Matala se svými milióny nahamouněnými z pochybné restituce, jak ten obstojí? A co Míla Herwig, ten nafoukaný génius, který v pátek večer někam zalezl a nechtěl s nikým mluvit? To jsou jedničky v světě, co skončil ve čtvrt na čtyři v pátek odpoledne.
Honza kráčel kolem obchodů s potravinami. Všechny měly rozbité výlohy, vyceněné pusté kaverny. Měly otevřené vchody a vnich se poflakovali vyzývaví týpci, kteří tu bezpochyby střežili to, co bylo dosud uvnitř. Během soboty podnikavci už dokázali obchody a jistě i restaurace a skladiště pořádně probrat. Co ale bude dál? Copak chtějí navždy žít z potravin ukradených v sobotu dvacátého dubna?
Nastává čas proi silné lidi, vycvičené v pocitu vzdoru.
Pro lidi, kteří měli hajzla bráchu, co jim ani nechtěl půjčit favorita. Pro lidi podnikavé a energické.
Pro lidi v sedle horského kola.

7.
Uvědomil si s náznakem studu, že i on trochu uvěřil mýtu, že někdo dá to svinstvo v pondělí do pořádku.
Slezl po žebříčku z palandy a ledabyle pleskl do vypínače. Nedokázal ovšem oklamat sama sebe. Těšil se, že se rozsvítí světlo a že se usměje na zářící žárovku a řekne si, vždyť to byla jenom blbost, v televizi nám večer řeknou, kdo ten malér zavinil a kdo ho odskáče a byl zklamaný, že se to nestalo.
Elektrická smrt trvala dál.
Bosky přešel do komůrky s umyvadlem, sprchovým koutem a záchodem a otevřel kohoutek. Voda tekla tenkým umrněným čůrkem. Lekl se a rychle vrazil gumovou zátku do odtoku. To se dalo čekat, že i voda přestane téct! Chlemtavě se napil a mokrýma rukama si přejel po obličeji.
Epocha elektrické smrti bude pro lidi silné a páchnoucí.
Někdo zaklepal na dveře.
Podle zvuku poznal, že je to žena. Byla v tom klepání ostýchavost i podtext vyzývavosti, snad i koketérie. Honza si rychle vytlačil do úst trochu zubní pasty a rozpustil ji slinami. Teprve potom šel ke dveřím.
Byl si jist, že je to Markéta.
"Kdo je," řekl energicky, aby dal najevo, jak je silný a jak málo se nechá buzerovat.
"To jsem já, Monika," ozvalo se za dveřmi. Byla to jeho bývalá žena.
Ztuhl.
Udělal toho hodně pro to, aby ji vypudil z duše. Ostatně, to co dělal, nebylo nic mimořádně nepříjemného ani namáhavého. Většina toho se odehrála vedle v místnosti, na palandě o rozměru královského lože.
Otevřel.
Byl rád, že tu stojí jen v trenýrkách. Měl širokou, dobře vypracovanou hruď porostlou kadeřavou srstí, ani moc, ani málo, prostě tak, jak to má být. Trochu vtáhl ramena dozadu, aby vynikla kresba prsních svalů. Zůstal stát ve dveřích.
Monika.
Vysoká tmavovláska s velkýma, skoro černýma očima. Na ženu možná trochu velký nos a široká ústa. Kdyby neměla ve zvyku se skoro pořád usmívat, vypadala by snad přísně, budila by ostražitost a nevoli. Honzovi dlouho trvalo, že dobrosrdečnost je její maska, za níž se skrývá houževnatá cílevědomost, napřená kupříkladu na to, aby jeho, Honzu, ubuzerovala k smrti.
"To jsou k nám hosti," řekl chladně.
"Ahojka. Jak se máš?"
Pokrčil rameny. Ze dveří se nehnul ani o píď.
Měla na sobě tmavomodré šaty sa lesklé syntetické látky, vpředu rozepínací, s volným košilovým límcem. Na tuto roční dobu vypadaly příliš letně, přestože venku svítilo slunce a bylo teplo, jistě přes dvacet stupňů. Na nohách neměla punčochy.
Usmívala se. Voněla přesně tak, jak za starých časů, kdy ji poznal a miloval.
Jedno i druhé ho naštvalo.
Věděl, že za veselými světýlky v očích se tetelí obava a že na sebe napatlala impuls právě proto, že ho kdysi ta trochu sprostá agresivní vůně dráždila.
Ovšem, na druhé straně, přišla za ním ona, Monika. Dobře pochopila, že bude potřebovat ochranu, kdežto Markéta... Co s ní asi je? Kde je? Proč tady není s ním?
Možná už bídně dopadla, jako ta babka, co byla líná jít čtyři bloky a tramvaj jí na Strossmayeráku urvala hlavu.
Ustoupil.
"Pojd dál."
"Díky," vplynula dovnitř. Nikdy tu nebyla, zůstala bydlet v jejich bytě v ulici Jana Masaryka na Vinohradech. Nechala si byt, zrovna tak jako jeho jméno Monika Krylová a auto a konto v bance. Odjel od ní na kole a všechno, co mu patřilo, si vezl v báglu na zádech.
Rozhlížela se kolem sebe a připadalo mu až legrační, jak moc mu její gesta a náklon hlavy připomněly dívky, které sem vcházely, ta polínka do řeziva. Ty se taky tvářily důstojně a dělaly, že je zajímá, co má na poličce s knihami, a šlo jim jenom o dobrodružství, právě tak jako on stály o zářez na pažbě, i on byl polínko v jejich řezivu. A když došly k palandě, která se tyčila ve dvoumetrové výšce a vedl na ni žebřík, obracely se a se smíchem něco podotýkaly.
Třeba: "Tak tohle je hnízdo pro pořádnýho ptáka."
Monika, když došla k palandě, se taky otočila.
"Ty prasáku," řekla stručně. Sklopila oči a zadívala se mu na trenýrky. Tenká látka nemohla erekci ukrýt. Přistoupila k němu a objala ho tak, že mu sepjala ruce za šíjí.
"Pomůžeš mi nahoru?"
Teď už budou šoustat jenom silný, uvědomil si Honza Kryl.
Bacha, ozval se vnitřní hlas. Nedělej ze sebe vola. Jakmile se jednou necháš komandovat, ať v čemkoli, zůstaneš v tom lítat. Bude tě zase buzerovat.
Odstrčil ji od sebe. Měla pootevřené rty. Erekci měl tak silnou, že to až bolelo. Chytil ji za ramena a prudce ji otočil k sobě zády.
Kdyby měl vyhovět vnitřnímu hlasu, odstrkal by ji až ke dveřím a vyhodil.
Před elektrickou smrtí bych to udělal, pokusil se uchlácholit vnitřní hlas. Teď je to jiné. Budu se chovat přirozeně, jako živočich. Nastala doba pro silné živočichy.
Vydechl a prudce Moniku dovedl k psacímu stolu. Tam ji pravou rukou povalil horní polovinou trupu na hromady knih, které se na stole válely a levou rukou jí vyhrnul sukni až nad hýždě.
Trochu ho překvapilo, že neměla kalhotky.
Ta svině s tím počítala, uvědomil si a to už jí kopnutím rozrážel nohy od sebe, aby do ní vzápětí vnikl.
Její křik, ten nebyl hraný. Neurvalost, s jakou ji pojal, ji ponížila a vzrušila zároveň. Prudce vycházela vstříc jeho rázům, oba zrychlovali tempo a dospěli k vyvrcholení takřka naráz, ona o něco dřív, takže stačil ještě ucítit křečovité stahy její pochvy. Při ejakulaci mu slabostí doklesly nohy a přilehl jí trupem na záda.
Když opojení přešlo, uvědomil si, že Moniku objímá.
"Honzo..." zašeptala.
Pustil ji a zvedl se.
Vytáhl z ní úd, v němž zůstalo ještě dost erekce na jedno číslo americkým polotuhým, jak této praktice říká Franta Pachman.
Hergot, že já udělal kravinu, uvědomil si. Natáhl si trenýrky a ustoupil. Zůstala ještě chvíli ležet, takže mohl pozorovat její hýždě a temnou štěrbinu pohlaví. Ta kunda se mi směje, napadlo ho. Má hubu od ucha k uchu. Hergot, já udělal blbost. Měl jsem ji vyhodit!
"Co chceš?" zeptal se jí.
Vstala a pomohla si při tom rukama.
Divadýlko, pomyslil si.
Pak se otočila.
"Mám hlad," řekla. "Nemám vůbec co jíst."
"Přišlas mi dát, abych tě nechal nažrat?"
Usmála se.
"Když tomu chceš tak říkat... dobře. Ať je po tvým. Je to tak."
"Chceš se na mě přilepit," konstatoval.
Přimhouřila oči.
"Ne, Honzo. To fakt ne. Vím, že bys to nesnes. Ty jsi silnej chlap... To jsem teď viděla. Vždycky jsem to věděla!"
"Nech toho. Neskočím na to."
Svěsila trochu hlavu. Dlaní si přejela klín a vzdychla.
"Nikdy jsem tě ze sebe nepustila, a teď tě mám v sobě zase. Nebudu tě otravovat. Půjdu. Jenom mi dej trochu jídla."
"Jak víš, že nějaký mám?"
"Copak už nenakupuješ na měsíc dopředu?" usmála se.
Nenáviděl nákupy a po každé výplatě se několikrát otočil s krosnou a nanosil domů výživu, jak tomu říkal. Holky se mu smály, že je křeček. I Monika se tomu posmívala, dokud byli spolu. Co na tom, že se smály. Bylo to pohodlné.
"To teď budeš dávat každýmu... za konzervu? Za housku? Za šlupku od buřta?"
Podívala se na něho. Měla vlhké oči. Mezi rty jí svítily zuby. Přes clonu voňavky ucítil její pohlaví. Ponižování a urážky ji znovu vzrušily, zase ho chtěla, to nehrála, poznal to, čišelo to z ní.
"Mám hlad. Ty jsi silnej. Ty vždycky budeš mít jídlo. A dáš mi najíst, když přijdu... A zase odejdu."
Tahle si to vymyslela. Bude dělat kurvu, ale ne tak docela. Konec konců, jmenuje se Krylová, je to moje bejvalá! Markéta se na mě vykašlala, ano, i o tom se v tuhle chvíli dokázal přesvědčit. Silnej chlap potřebuje ženskou ve světě elektrické smrti, a jak to, že to pochopila Monika a ne Markéta? Její chlap, ten Trachta, za kterého se po rozvodu provdala, je takovej Jouda, že ji ani nedokázal přesvědčit ke změně jména. Trachta, a má za ženu Krylovou.
Je to moje jméno. A moje ženská, pořád.
Pomalu přešel k oknu, snad aby se přesvědčil, že dole pořád ještě uvidí opuštěné automobily, tu absurdní plechovou řeku zamrzlou v nepocititelném mrazu, který se přihnal bůhví odkud jako jedenáctá rána egyptská.
Na protějším chodníku, pod reklamním billboardem firmy Camel, znázorňujícího silného chlapa v zálesáckém, vychutnávajícího cigaretu na břehu divoké bystřiny, spatřil mužskou postavu. Chlap se díval vzhůru, do jeho okna a jakmile se Honza objevil, rychle se otočil a zadíval se někam do černého křoví pod billboardem.
Honza ho stačil poznat. Nebyl to nikdo jiný, než Trachta.
Strnul.
Takhle je to tedy.
Uvědomil si komiku situace. Bezmála by udělal náramného vola tomu párečku, paní Krylové a panu Trachtovi... Jenže, je to tak? Opravdu dělal vola? Jak se na to dívá pan Trachta? A jak se na pana Trachtu dívá paní Krylová, co si o něm myslí, jaký k němu má vztah?
Elektrická smrt... opakoval si Honza. Nezasáhla jenom elektrickou síť a telefóny a akumulátory a dynama... Zasáhla i lidi.
Otočil se k Monice.
Pochopil, že ona ví, co se stalo, že oknem jejího muže venku uviděl. Čekala, jak se Honza zachová. Stála s levou rukou spuštěnou podél těla a s pravou pokrčenou tak, že se konečky prstů dotýkala krční tepny. Ústa měla pořád pootevřená, ovšem jinak, než před chvilkou. A byla cítit vulgární voňavkou impuls.
"Dobře," řekl Honza a rychle kráčel z místnosti ke kuchyňskému koutu. Otevřel skřínku na potraviny a sundal z police dvě konzervy s hovězím masem. Položil je na kuchyňský stůl vedle plynového sporáku a po krátkém zaváhání přidal ještě kravičku olejovek. Pak dvířka skříňky zavřel. To už se přišourala Monika. Chtěla něco říct.
Nedal jí příležitost.
Podal jí konzervy.
"Tak dobře," řekl. "Zase někdy přijď."
Obešel ji opatrně, otevřel dveře a když procházela, o půlkrok ustoupil, aby se ho nedotkla. Když vyšla, otočila se po něm a chtěla něco říct. Zavřel dveře.
Pak pomalu přešel k oknu a ukryt za jeho zárubní se díval na záda muže, která stál pod billboardem a studoval zčernalé křoví. Uplynulo několik minut. K muži přistoupila žena v modrých šatech a něco mu řekla. Prudce se otočil a vyťal jí dva, tři, pak čtvrtý políček. Chytila se za obličej. Něco upustila, muž se rychle sehnul a sbíral to. Zvedl hlavu a podíval se někam stranou. Vstal a dal se na útěk. Zmizel Honzovi ze zorného pole. Žena šla pomalým, trochu vrávoravým krokem tím směrem, kudy utekl muž. Neušla ani dva kroky, když kolem ní přeběhla skupinka černovlasých kluků ve věku tak od sedmi do dvanácti, ti starší měli v ruce klacky.
Potom Honzovi odešla z dohledu i žena. Chvilku ještě čekal u okna a potom vyšplhal po žebříku na palandu a přemýšlel o elektrické smrti.

8.
Markéta Panušková se dostala domů až v sobotu po poledni, hladová, utrmácená a taky nevyspalá po neklidné noci strávené na kempingovém lůžku. Nervy měla nadranc. Za celý život nespatřila tolik hrůz, jako při této cestě. Ulice byly skoro vylidněné, což v praxi znamenalo, že neviděla nikoho slušného a důvěryhodného.  Zato spatřila bezpočet hloučků všelijakých existencí, obtížených vaky s jídlem. Prakticky všechno potravinové obchody a restaurace, které cestou minula, byly vyrabované. Mnohé i hořely. Zpočátku požáry počítala, jakmile došla ke dvacítce, nechala toho. Opuštěné automobily blokovaly vozovky. Tohle vadilo nejmíň, protože provoz nebyl doslova žádný, jen tu a tam se míhal cyklista, ovšem zásadně po chodníku.
Nadávala si, jak byla pitomá, že se rozhádala s Honzou. Myslel to dobře a chtěl jí pomoct. Proč jenom jí to líp nevysvětlil? Na druhou stranu, copak mohl někdo uvěřit, že se venku děje tohle?
Brzy se naučila vyhýbat ulicím s tramvajovými kolejemi. Spatřila příšernou barikádu neurčitelného množství tramvajových vozů, opřenou o Bílou labuť na Václavském náměstí, někdejší Dům potravin. Vozy z celé Vinohradské, od Flóry počínaje, sjely sem dolů. Zpočátku jely pomalu, možná, že se některým lidem podařilo vyskočit. Jenže pak rychlost narostla tak, že by se skoku neodvážil ani parašutista, a soupravy sjíždějící po obou tratích nabíraly rychlost a když narazily, vršily se na sebe jako kry, které jednou Markéta pozorovala při jarní povodni na Berounce. Z plechové hory se ozýval nářek. Běhala po ní zkrvavená chátra z nedalekého Sherwoodu, opilá chlastem i pocitem moci, a okrádala mrtvé a raněné.
Už tato zkušenost ji div nepřipravila o rozum.
Ovšem snad nejotřesnější setkání ji čekalo dole ve Vršovicích, v jedné z uliček nedaleko stadiónu Bohemians. Po chodníku kráčel proti ní slepec a polohlasně opakoval: "Dobře na vás, ksindle. Správně vám, hajzlové." Ťukal kolem sebe bílou holí a smál se.
Přes Bohdalec, před kterým ji Honza varoval, se dostala bez nesnází.Když pak před ní vyvstaly geometrické útvary spořilovského sídliště, měla pocit plavce, který se navrací po dlouhé a nebezpečné výpravě domů.
Bydlela v předposledním bloku, kolmo posazeném na Hlavní ulici.
Vypadalo to tu neuvěřitelně normálně. Na houpačkách zlobily děti, kolem popelnic pobíhali pejskové, a domovní dveře ani nebyly zamčené, jako by si obyvatelé nebyli vědomi toho, že se město zvolna mění v cosi podobného džungli.
Vešla.
Ucítila pach žumpy a uslyšela křik ženských i mužských hlasů. Jedna z těch žen byla její matka. Hádka se odehrávala někde ve třetím patře.
"Co máme říkat my? Bez vejtahu a už taky bez vody?" křičela žena, nejspíš stará Potužníková.
"Jenže nám tečou hovna z hajzlu," odpovídala jí Markétina matka. "Vaše hovna, paní Potužníková!"
"No jo, Panuškovic neserou, Panuškovic nemaj hovna, Panuškovic se živěj čucháním ke kytkám!"
"Pojď domů., mámo," bručel Markétin otec. "Musíme ten sajrajt vynosit."
"Ať ho vynesou voni!" ječela matka. "Já už včera vobíhala všechny, prosím vás, nepoužívejte ten glózet, dyť už z mísy tekla voda a voni né, voni musej, voni naschvál serou..."
To se mi snad jenom zdá, táhlo Markétě hlavou. Styděla se za matku, za její omezenost, za její přízemní tupost. Copak máma nechápe, o co jde?
Panuškům neteče voda, protože bydlí v sedmém patře. U nás voda ještě teče, protože bydlíme níž a vodárenská věž se ještě nestačila vyprázdnit. U nás taky přestane voda téct, mámo, a u vás taky potečou hovna, paní Panušková...
Do hádky se mísily i další hlasy. Se schodů sestupoval Markétin otec.
"Marno mluvit," kýval lysou hlavou. "Marno. Marno! To jsou ženský." Všiml si, že na schodech stojí Markéta. Zastavil se. "Nikdy nebuď taková." Zkoumavě si ji prohlédl. "Stejně budeš taková," řekl rezignovaně a šel dál. Měl na sobě vytahaný svetr a tepláky, nohy naražené do gumovek. "Kde jsi byla? Už jsme měli starost," ptal se lhostejně, když k ní dorazil.
Připadalo jí neskutečné, že se někdo stará o ucpaný záchod, zatímco ve městě hoří domy, v troskách tramvajových souprav umírají lidé a lidé se vzájemně okrádají a vraždí.
"Musela jsem přespat v práci."
"V práci?" zeptal se ironicky. Věděl o jejím vztahu k "tomu Krylovi", jak vždycky říkal. Honzu nesnášel. Byl starší než Markéta, byl rozvedený, měl pochybnou existenci ze které nekoukaly peníze a byl to mužskej. "Chudáku upracovanej. Jenže tvoje matka opravdu pracovala! Vynášela hajzl, jestli tě to zajímá!"
"Táto... Nemáš ponětí, co se děje dole ve městě. Elektrika přestala fungovat. Je to... elektrická smrt," užila mimoděk termínu, kterého včera užil Honza. "Dole lidi říkají, že nejspíš bude válka. Všechno se zastavilo. Stroje. Nejede nic. Tramvaje, metro, auta... Všude jsou strašné havárie, táto, spousta mrtvých a raněných nikdo jim nepomůže..."
Neposlouchal ji. Nezajímalo ho to.
"Máme hovna v předsíni," pravil, šouraje se po schodech. "Možná potečou i do obejváku. Z tébichu je nedostane nikdo. Nikdo! Co s nima? Kam je vyneseme?"
Dům, kde bydleli Panuškovi i Potužníkovi byl jeden z prvních, kterému se ucpala kanalizace. Během odpoledne postihla stejná nehoda celý blok a jak se ukázalo, i bloky sousední na tom nebyly lépe. Vodárenská věž se vyprázdnila a voda přestala téct v celém sídlišti. A fekálie dostoupily výše poloviny budov.
Vpodvečer to tu vypadalo opravdu jinak, než po poledni, kdy Markéta dorazila domů a pošetile si myslela, že je útrapám konec. Obyvatelé paneláků postávali raději venku, než aby zůstali ve svých smrdutých bytech. Z města také dorazilo mnoho dalších lidí se zprávami, takže hrůzostrašné historky kolovaly od bloku k bloku. Všude se prej rabuje a loupí. Policajti i vojáci prej zalezli. Na Václaváku prej byla demonstrace. Havel prej uletěl soukromým letadlem do Anglie a prej nechal Pampelišku, svoji ženu, doma. A tak podobně. Prej.
Během odpoledne na sídlišti vzešla hvězda jistého pana Kolínského. Byl to mužík neurčitého věku, lahvovité tělesné konstrukce, s vlasy prořídlými na čele a s chrupem, který naznačoval, že mezi jeho předky byla veverka. Od vidění ho znali návštěvníci ) , kam pravidelně docházel a srkal peprmintový likér zvaný zelená. Tam také trávil ono sobotní odpoledne, kdy se vzedmuly nechutné hladiny a zaplavily sídliště. On sám bydlel v posledním patře a katastrofa mu nehrozila. Jmenoval se Kolínský a upozornil na sebe učenou přednáškou na téma "hovna a jejich smrdění".
"Dokud hovna smrděj jako hovna, je to dobrý," prohlašoval k osazenstvu hostince * a věřil upřímně, že budou tu novinu brát jako optimistické sdělení. "Horší je, když zakvásnou. To z nich jde čpavek a ten je jedovej."
"Vy tomu ňák rozumíte," ozval se kdosi otráveně.
"Pan Kolínský tomu rozumí. On je instalatér a má na kanalizace firmu," řekl pan Sita, nájemce hospody *. Značně přeháněl, Kolínskému žádná firma nepatřila, dokonce ani nebyl instalatér. Dělal pomocníka kanálníkům, s koženými rukavicemi pobitými cvoky na rukou naváděl otáčející se péro do ucpané kanalizační roury, péro poháněné silným elektormotorem se smýkalo po cvočcích na rukavicích a pan Kolínský je rval do roury ze všech sil, dokud ocelový bodec neprorazil v rouře špunt, zpravidla složený ze spečených vložek, které ženské, zřejmě nepoučitelné, nikdy nepřestanou házet do záchodu, nebo nerozerval chuchvalec kořenů. To byl život pana Kolínského, a opalizující záře peprmintového likéru znamenala jeho jediný světlý bod.
"Vážně?" zajímal se muž, který prve projevil tolik nedůvěry. "Pane Kolínský, nechtěl byste..."
"Nechtěl," děl pan Kolínský. "Je sobota."
"Jenže to je mimořádná situace, pane Kolínský. Copak jste neslyšel... elektrická smrt!" Termín se rychle roznesl po celém Spořilově. "Bude válka."
"Až to sem Rusáci fláknou, všechno bude tak jako tak v hajzlu. Neměli jsme shazovat ten tank na Smíchově. A cinkat klíčema na Václaváku."
S peprmintkou se rozloučil až za úplatu pěti set korun. Převlkékl se do pracovního a do večera se z něho stal kanalizační král sídliště, přičemž neopomněl strmě zvyšovat křivku požadovaného platu. Objevil hlavní stoku a do ní svedl odbočky z několika domů pomocí hasičských hadic. Jeho autorita rostla a přibyli mu pomocníci, schopní nejen přiložit ruku k dílu, jako i podpořit jeho autoritu a vynutit poslušnost. Tak dokázal přimět lidi z větve sídliště nejvzdálenější od stoky, aby nosili kýbly s fekáliemi a vylévali je právě sem. Tak moc práce s přemlouváním neměl. S potížemi s odpadem měli bohaté zkušenosti všichni obyvatelé sídliště a nebylo domu, aby se v něm někdy stoupačka neucpala. Nikdy se však nestalo, aby se to stalo v celém bloku najednou, natož pak v celém sídlišti.
Třebaže se děsivé fámy o událostech v Praze šířily až do večera, ani pesimisté plně neuvěřili, že se to děje ve všech sídlištích, v celé Praze.
Lidé čistili svoje domy až do noci. Někteří měli doma svíčky, petrolejky nebo dokonce lampy na propan butan. Jiní, mezi ně patřili i Panuškovi, drželi černou hodinku.
Povídali si o bědách dne. Markéta ve tmě zaslechla, jak otec otevírá láhev piva.
"To už je třetí," řekla mu vyčítavě. "Měl bys toho nechat!"
"Nic tatínkovi nepopřeješ," zastala se muže matka. "Celej den se hrabal v tom svinstvu."
"Co bude pít zítra? Co budeme my pít zítra?"
"Máme půl kartonu dobrejch vod," řekla matka. "Já umím hospodařit! Nakupuju ve velkým, dávaj mi slevu. Taky by ses měla začít učit hospodařit. Ale ty né, ty autíčko, ty vejlety do ciziny..."
O Honzovi se nezmínila. Neměla o něm o nic lepší mínění, než otec. Věděla však, že s eventuálním příštím zetěm se musí jednat opatrně.
"Co budeme pít, až dojde voda?"
"Koupíme novou."
"Co když nebude kde novou koupit?"
"Jak to, nebude kde? V krámě, ne?"
"Co když elektrika nepůjde... pořád? Co kdyý je to fakt ta elektrická smrt?"
"O čem to žvaníš?" ozval se otec nevrle. "Musej to opravit. Platíme daně, zvolili jsme je ve volbách, tak sakra, co ten Koukal dělá? Válí si na tý radnici šunky?"
Nechápou, o co jde, zrovna tak jako já jsem nic nechápala, když za mnou Honza přijel. Já kráva pitomá, já mu řekla, že je sobec, já ho zahnala...
Musím se za ním hned zítra vypravit, rozhodla se.
Odejdu... a opustím mámu a tátu? Kdyby tu byl aspoň brácha, jenže ten je v Žatci na vojně... Navíc smrdím jako žumpa. Co by tomu řekl, kdybych za ním přišla a čuchnul ke mě a já byla smradlavá jako hajzlmísa?
To jsou blbosti... To jsou starosti, který sem nepatřej, napomínala se. Je opravdu zle, kleklo si to všechno a lidi k sobě nebudou čuchat...
Šli spát a probudili se brzy po úsvitu.
Táta Panuška nadával, protože ty blbci ještě neopravili ani elektriku, ani vodu, a samozřejmě o kanalizaci se taky nikdo nepostaral. Je to tím, že je holt neděle. Že já vůl nevolil socdemáky, nadával. Za Zemana by se tohle nemohlo stát, Zeman, ten má srdce, kdežto Klausovi jde jenom o prachy a všelijaký ty honórykauzy.
Markéta se rozhodla. Půjde za Honzou a omluví se mu. Honza si jistě bude vědět rady. Vždyť pochopil daleko dřív než všichni ti pitomci, o co jde! A Markéta musí bohužel mezi pitomce řadit i svoje rodiče.
Hned ráno se vypravila k nedalekému Hamerskému rybníku. Obloha byla zatažená a přestože čerstvý vítr rval tenkou vrstvu mraků na cáry, měla husí kůži. Přesto byla rozhodnutá vlézt do vody a umýt se, spláchnout ze sebe ten pach, který sama už necítila, ovšem Honzu udeří do nosu na sto metrů. Voda bude šíleně studená a možná, že tu koupel odskáče chřipkou, ne-li zápalem plic. Jenže Markéta to udělá to. Musí to udělat.
Přemýšlela o Honzovi, o událostech včerejšího dne, vzpomínala na Veroniku a na to, jak asi dopadla ve společnosti těch chlapů s brokovnicemi a jen roztržitě vnímala lidi, kteří šli stejnou cestou jako ona. Pak si uvědomila, že všichni mají kanystry nebo kbelíky a došlo jí, že potíže s vodou, před kterými včera večer varovala otce, skutečně už nastaly.
Kašlu na ně, rozhodla se. Budou remcat, jenže já se stejně vykoupu.
Za zátočinou cesty vroubené ) jabloněmi spatřila dav. Ženy a především muži tu postávali a polohlasně si mezi sebou něco povídali.
"Co se stalo?" ptala se staršího brýlatého pána, nejspíš úředníka státní správy.
"Říkají, že je jejich."
"Co?"
"Voda."
"Kdo to říká?" vrtěla Markéta nechápavě.
"Ti vpředu. Nějaký grázlové. Mají samopaly."
"To je přece pitomost," řekla Markéta a rezolutně si razila cestu davem.
Mezi těmi mladíky a davem byla desetimetrová mezera. Některým mládencům nebylo víc než dvanáct let, nejstarším sotva dvacet. Džíny černé bundy, opršelé nepromokavé pláště skoro až na zem, poslední šupácká móda. Některé znala od vidění, ten v zeleném duklaplášti, jak tomu říkal otec, jezdíval na motorce virago, říkávali mu Kérka, protože byl potetovaný a pak prýá kvůli tomu někomu dal tak strašně přes hubu, že seděl osm měsíců. Vrátil se ještě víc potetovaný a říkalo se mu Magor. Dělal prý osobního strážce gaunerům, kteří v téhle části Prahy obchodovali s automobily.
Magor vyjednával s člověkem, vlekoucím dva kanystry. Podával jim bankovku.
To je stovka, uvědomila si Markéta. On jim dává stovku, aby si směl v rybníku naplnit za kanystr vody!
"Že prej voda není v celý Praze. Nikde neteče. Lidi pijou z řeky," říkala Markétě sousedka po pravé ruce.
"Z řeky? Dostanou týfus."
"Lepší týfus, než žízeň," ozval se vztekle muž, kterého měla po levici. "Já vůl! A já chtěl koupit minerálky. Celou basu. A nekoupil."
"Taky byste ji vypil."
"No jo, ale až za dlouho. To už začnou vozit další..."
Mladík v zeleném plášti si všiml Markéty. Pošeptal něco Magorovi. Ten se na ni zadíval a bylo vidět, že ji poznal.
Jasně. To je ta, na kterou vždycky hvízdal ze sedla svého viraga a na kterého se vždycky obrátila zády. Jemná slečinka, která se nezahazuje s periferními gaunery!
Ukázal na ni prstem. Na ruce měl černou rukavici s ustřiženými konečky. Na hřbetě ruky zahlédla stříbrné cvoky.
"A co ty? Kde máš kanystr?"
"Jdu se vykoupat," řekla Markéta. To ho rozesmálo.
"Slyšeli jste to," obrátil se ke svým druhům. "Vona se jde vykoupat. Tak jo, my tě necháme..."
Dav zahučel a Markéta vnímala, jak kolem ní zasršela nenávist a lidé se od ní odtahovali. Ne proto, že smrděla, to smrděli všichni.
"Slyšíte to? Ta kurva!"
Kýval na ni.
"Tak pojď... vykoupáme si tě. Budeš jako mořská panna."
"Panna!" řehtali se jeho kamarádi.
Znovu si před očima vybavila si Veroniku, jak se připojila k mužům s brokovnicemi a vcházela s nimi do gastronomu. Ona ze sebe udělala kurvu kvůli luxusnímu jídlu, kvůli koňaku a cigaretám. Já mám udělat to samý kvůli vodě z Hameráku?
Zaplavil ji stejný pocit absurdity, jako když se včera vrátila z města zalehlého tragédií a zastihla otce s matkou, jak se hádají se sousedkou kvůli ucpanému záchodu.
Ucouvla. Mládenci vykročili k ní.
Zády narazila na pevnou hradbu těl. Když se otočila, spatřila tvrdé oči ženských, oči v tučných tvářích, oči vroubené vráskami nenávisti, hořkosti a závistivé zášti, oči podobné chlupatým pavoukům.
"Jen běž, děvko. Jen běž za svejma!"
Magor klátivě došel až k ní. Rukou v černé rukavici ji vzal za bradu a pozvedl jí obličej.
Čekala, že se začne vysmívat jejímu pachu. On sám nesmrděl. Táhnul z něho pach oceli a kůže.
"Dneska tě nesvezu na motorce," řekl až překvapivě vlídně. "Nejede."
"Nic nejede," řekla stísněným hlasem.
"Správně. Nic nejede. Všechno zabila elektrická smrt."
To si vymyslel Honza, to on přišel s elektrickou smrtí, neber si ten výraz do huby, letělo Markétě hlavou.
"Chceš se vykoupat? Pojď."
"Ne."
Pustil jí bradu a v hraném úžasu ustoupil o krok. Reptání davu bylo tak hlasité, že pokynul svým poskokům a ti pokročili vpřed. Repot okamžitě ustal. Magor se pousmál.
Cítila z něho sílu a autoritu, atributy zvířecí surovosti. Honza, to byl hodný dobrý medvěd, který dovedl tvrdě prosazovat jenom jedno, totiž svoje soukromí, v němž se nehodlal nechat buzerovat, jak jí často zdůrazňoval. Medvěd brtník, zalezlý do nory. Bylo mu s ním dobře, s medvědem, v jeho pelechu v Bubenské ulice.
Tohle je chlap jiného typu. Agresivní. Šílený. Odpuzující. Chtěla ho.
"Pusť mě," štěkla na něho a vyškubla bradu z jeho prstů.
Zasmál se jí vyzývavě do obličeje.
Uvědomila si, že napodobuje drsňáky z amerických filmů. Ten kabát, ty rukavice, ta teatrální gesta. Je to debil!
Ovšem, na druhé straně, on se zmocnil Hamerského rybníka a všichni, kdo nejsou debilové, ba naopak, jsou to inteligentní a vzdělaní lidé, se teď tady na cestě tlačí s kýblem v ruce v houfu a ještě moc rádi mu dají stovku, aby je nechal kýbl naplnit. Zítra to bude za pětikilo. Instalatér Kolínský taky začal na pětikile a teď nehne pro nikoho prstem za míň než za pětilitr.
Rozmáchl se a prudce ji udeřil hřbetem ruky do pravé strany obličeje. Bolest jí explodovala v lícní kosti. Upadla na záda. Přišlo to tak náhle, že nestačila vykřiknout. Sklonil se nad ní a podal ji tu ruku, kterou ji prve udeřil. Zmámená bolestí a úžasem ruku přijala a nechala ho, aby jí pomohl na nohy. Pak se dotkla konečky prstů palčivě bolící líce. Dala si prsty před oči a spatřila krev.
Přistrčil ji hřbet ruky před oči.
Spatřila čtyři veliké, krví potřísněné cvoky. Tři tvořily vrchol rovnostranného trojúhelníku, čtvrtý byl uprostřed. Přejela si prstem tvář a uvědomila si, že krev jí stříká ze čtyř ran.
"Označkoval jsem si tě. Můžeš teď jít. Vždycky si tě najdu. Ne... Ty si najdeš mě. Budeš mě prosit. Já tě vezmu, protože neseš můj znak."
Bylo to nesnesitelné, nepřijatelné. Magor jí navrhuje totéž, co v pátek Honza., Pojď se mnou, jenže to říká jinak. V pátek odmítla Honzu, teď ví, jaká to byla chyba. Kdy přijde ke stejnému poznání, pokud jde o Magora?
Tohle jí blesklo myslí a vzápětí se proti tomu vzbouřilo. Svět nesmí být takový, aby lidi, jako je Magor, v něm hráli rozhodující úlohu! Táta má pravdu. Je legrační v těch pantoflích a teplákách, jenže nepropadá panice, nehysterizuje, neblábolí o elektrické smrti, pije pivo a prostě počká, až v pondělí přivezou jiné, to už bude všechno opravené a ve Večerce budou psát o úsilí opravárenských čet a na straně dvě bude opatrný komentářík o tom, že ve vyspělé demokracii by po takové havárii padaly hlavy na radnici.
"Jdi do hajzlu, jdi... ty..."
"Nenadávejte mu, slečno!" rozječela se nějaká ženská za jejími zády. "Slyšeli jste tu cuchtu?"
V ženě se připojily další hlasy. Magor od ní tanečním krokem ustupoval. Luskl prsty ve vzduchu.
"Máš moji pečeť. Přijď, až budeš potřebovat. Cena..." hraně se zamyslel. "Ta bude stejná. Budeš mi patřit. Už teď mi patříš."
Markéta ustupovala a němě vrtěla hlavou. Z očí jí kanuly slzy a na pravé tváři se mísily s krví. Ustupovala a kolem ní, nebo téměř přes ni se valily ženské a kbelíky a kanystry a každá druhá si dopřála potěšení do Markéty drcnout, vrazit, třísknout, nebo se o ni aspoň otřít loktem.
Zdrcená, plačící se Markéta vracela cestou k hradbě spořilovských paneláků. V krátké době necelých čtyřiadvaceti hodin podruhé se na ni dívala jako by cizíma očima, jako plavec navracející se z dálném plavby.
Včera jí připadala jako bílý hrad z pohádky.
Dnes věděla, že hrad je do poloviny plný sraček a že ho nenávidí. Strašně. Skoro tak, jako sebe.

9.
První ministr, kdo se i s rodinou nastěhoval do Strakovy akademie, byl pragmatický Igor Němec. Objevil se zde v pondělí, v čele průvodu tří vládních fiakrů vrchovatě naložených kufry a balíky. Vzal si sebou i svého bratra s kompletní rodinou a kupodivu nikdo se neodvážil proti jejich přítomnosti namítat, přičemž se dalo čekat, že se brzy zjeví i bratr třetí, zlínský Marek Němec. Igor Neprůstřelný, který přežil všechny otřesy své strany po skoro prohraných volbách v roce 1996, projevil podivuhodnou životaschopnost i v podmínkách epochy elektrické smrti. K večeru se ve Strakově akademii usídlily už tři rodiny, nazítří prezident s rodinou svého bratra a jeho rodiny a do konce týdne zde bydlela prakticky kompletní vláda včetně náměstků, parlamentní špička a spousta prominentů nejasného zařazení a kompetence. Palác akademie nebyl na takový nával zařízen. Proměnit ho v klasický hôtel, známý ze Třech mušketýrů, však nebyl takový problém. Potíže s kanalizací se vyskytly záhy i zde, neboť nejen obyvatelé sídlišť vyměšují. Voda zatím tekla, protože vládní budova byla napájena vodojemem vbudovaným do skály nad Bruskou. Zásoby se však daly odhadovat nejdéle do konce týdne. Přívalu nových obyvatel neodolalo utajení skalních bunkrů, jejichž labyrint se táhnul pod Hradem až pod Strahov.
Nebylo divu.
Už v neděli byly hlášeny první nájezdy ozbrojených tlup na domy prominentů a dobře situovaných občanů. Nezdálo se, že by je snad někdo koordinoval. Všichni ti lidé, přelézající ploty a rozbíjející dveře opatřené mosaznými štítky vysílali na společné vlně závisti a nenávisti a ta je organizovala asi v tom smyslu, jak to vyjádřil Leibnitz svou ideou předzjednané harmonie. Útoky zesílily v pondělí, kdy město vybuchlo zklamáním, že nenastala náprava.
Takřka každý v sobě totiž skrýval přes neděli naději, že "ten bordel" je zaviněn prostě neochotou Čechů pracovat o víkendu. V pondělí "někdo" přijde a "dá to do pořádku". Když o tom později hovořili, i zasvěcení inteligentní lidé přiznali, že v nich tato představa doutnala.
Jenže pondělí přišlo, překulilo se poledne, na město se po deštivém odpoledni snášel čtvrtý temný soumrak, a dešťová voda odnášela poslední naděje do naplněných kanálů.
V tu dobu už vláda věděla, že elektrická smrt, což byl termín kýmsi přinesený zvenčí, se neomezila jen na Prahu nebo na Českou republiku. Z Rakouska a Německa dorazili cyklisté s novinkami, které ani novinkami nebyly, protože situace v těchto zemích zcela odpovídalo tomu, co se dělo v Čechách. Elektrická smrt postihla i německy mluvící země, přesně ve stejný okamžik, v pátek odpoledne, v patnáct šestnáct. Poslové hovořili o situaci v jiných zemích. Do Německa se prý dostali letci na větroních, které dostal do vzduchu ručně pomocí lana letištní personál, a také vzduchoplavci v montgolfierách. Katastrofa se tedy týká přinejmenším značné části západního kontinentu.
Situace se lišila jen v jednom ohledu.
Zatímco Pražané čekali, že v pondělí přijde "někdo" do práce a uvede pokažený mechanismus civilizace od pořádku, Západoevropané spoléhali na Američany. Očekávali, že se na obloze objeví letouny typu Hercules a že letecký most přiveze někoho a něco a bude zase dobře. Češi se ovšem také dívali na nebe a naslouchali do mraků. Ovšem z jiných důvodů. Báli se, že spatří Antonovy a z nich vystoupí muži s červenými barety na hlavách a kalašnikovy v rukou.
Od úterka sezení vlády začal řídit prezident Havel.
Přesun centra moci se udál zdánlivě nenápadně, velmi jemně a přitom s brutální prudkostí.
Prezident byl jeden z prvních, kdo si uvědomil význam cyklistiky jako komunikačního prostředku a dal podnět ke zřízení kurýrní služby, která se začala okamžitě budovat. Projevil i v dalších dílčích rozhodnutích praktického ducha, jakého by sotva kdo čekal od jemného intelektuála, který se v minulosti vznášel na oblacích tak vysoko, že ztratil kontakt s praktickou politikou. Jakmile se začalo jednat o tom, zda by nebylo lepší přesunout se do nově opravených budov parlamentu, poukázal na to, jak výhodně Strakova akademie leží.
"Potřebujeme řeku," prohlásil. "Odtud budeme přístup k řece hájit snadněji, než ze Sněmovní."
Užil slovo "hájit". Klaus si vyžádal vysvětlení.
"V nejbližším období se dá čekat dezintegrace moci. Abychom mohli řídit stát, musíme se nejprve fyzicky ubránit. Myslím, že tady na břehu řeky to půjde snadněji."
V názoru ho podpořil ministr vnitra Jan Ruml.
"Nechal jsem obsadit nábřeží a Klárov, moji lidé jsou na linii  Letenský zámeček, Kramářova vila a Chotkova silnice. Strategickou úlohu hraje i hotel Hoffmeister."
"Proč," ptal se premiér Klaus ponuře.
"Má ve sklepě studnu," pokrčil ministr Ruml rameny.
"Kromě jiného," opáčil premiér Klaus, aniž hnul tváří.
"Ano, kromě jiného," oplatil mu Ruml stejnou mincí.
"Pánové," řekl premiér Klaus podrážděně, "obávám se, že falešně kladete priority a podléháte náladám okamžiku. Nedá se pochybovat o tom, že došlo k celokontinentálnímu výpadku elektrické energie. Je to mimořádná situace a já ji chápu jako zkoušku našich schopností udržet v naší zemi standard obvyklý v západoevropských demokraciích. Trvám na tom, aby fungovaly všechny orgány správy tak, jak je určeno ústavním systémem a z něho odvozeným souborem zákonů. Nestrpím, aby byla nastolena anarchie anebo chaotický systém pseudofeudální moci nezávislé na legálních strukturách."
"To je zájem nás všech," řekl Havel. "Veškerá rozhodnutí směřovala k posílení státní moci."
Toho večera se mu podařilo trhlinu zacelit. Nicméně už nazítří, ve středu, jízdní poslové přiváželi stále větší množství znepokojujících zpráv. Vyprávěli o strašlivých haváriích, ke kterým došlo na několika místech republiky v pátek odpoledne na železnici. Dělo se v podstatě totéž, co v ulicích Prahy a dalších městech, vybavených tramvajovou dopravou. Ochromené soupravy pokračovaly v jízdě, dokud se samy nezastavily. Osobní vlaky s menší setrvačnou hmotou zastavovaly dříve, než vlaky nákladní. Běda cestujícícím, kteří nebyli dost duchapřítomní a neopustili včas vagóny. Je samozřejmě ochromené i zásobování. Lidé zatím mají jakés takés zásoby, ovšem zdaleka ne všichni. Už v sobotu a neděli a zejména pak v pondělí se začaly rabovat potravinářské obchody a sklady. Tyto akty zvůle měly za důsledek i další negativní jevy. V okrajových čtvrtích Prahy se vytvářejí bojůvky, rekrutované ze zločineckých a polozločineckých kruhů. Vylupují zásoby potravin, budují stálé základny, shromažďují zbraně a očividně se chystají ovládnout území v jejich dosahu. Obdobná situace je v některých dalších městech republiky. Ozbrojené složky státu, armáda a policie, zatím otevřeně proti těmto skupinám nevystupují. Ministr Ruml však referoval o rosotucí nespokojenosti v policejním sboru. Množí se případy, kdy policisté nenastupují do služby a zůstávají doma, aby bránili svoje rodiny. Jiná situace je v armádě. Tam sice začínají dezerce, ovšem ne v masovém měřítku. To, co vojáky drží v kasárnách, však není vojenská přísaha a věrnost vlajce. V kasárnách se cítí bezpečně a mají v nich záruku pravidelných přídělů potravy.
"Jestli to takhle půjde dál," uvažoval prezident Havel, "bude nutno sloučit všechny ozbrojené složky v jedno těleso. Budeme muset budovat opevněné tábory, ve kterých najdou útočiště i rodiny ozbrojenců."
"To je návrat ke středověku!" namítal premiér Klaus.
"Elektrická smrt znamená návrat ke středověku, pane premiére," řekl mu prezident vážně.
"Na něco podobného odmítám přistoupit. Musíme situaci chápat jako zkoušku, a naše další šance na vstup do Evropské unie budou posuzovány mimo jiné i podle toho, jak jsme ve zkoušce obstáli!"
"Obávám se, že vstup do Evropské unie je právě tak málo aktuální, jako stěhování na Mars," odpověděl prezident suše.
"Na této úrovni odmítám komunikovat!"
Do místnosti vešel strážný a oznámil příchod ministra Macka.
"Řekněte mu, ať počká," zavrčel Klaus.
Macek však nečekal na svolení a prorazil si cestu strážnými, kteří zůstali venku. Jeho násilné příchody se jaksi staly už tradicí.
"Člověče," podotkl užaslý Havel, když si ho prohlédl, "vy vypadáte jako Štěpán o Palachově týdnu!"
Macek měl na sobě výsadkářskou maskovací uniformu. Na rozdíl od někdejšího bosse pražských bolševiků však byl ozbrojen, u pasu mu viselo pouzdro s revolverem a na zádech se mu houpal samopal. Už ho neviděli dva dny, od okamžiku, kdy byl pověřen, aby vyřešil problém odvozu mrtvol z pražských ulic.
"Pánové," řekl jim Macek, "situace se brzy vymkne z rukou, pokud nevyhlásíme výjimečný stav."
"Vy jste zešílel," řekl Klaus.
"Jak vypadá situace," chtěl vědět Havel.
"Celkový počet doposud registrovaných mrtvých dosahuje dvou a půl tisíc osob."
"Cože?"
Macek ignoroval Klausův výrok. Jeho citlivý nos už nasál atmosféru. Pochopil, že tvůrce českého ekonomického zázraku drží sice pořád ještě svoje první housle, ovšem taktovku má v ruce Havel a Ruml mu obrací noty. Nehodlal se nechat z orchestru vyšoupnout, když se do něho pracně dostal po volbách v roce 1996 po zádech obětovaného Rubáše.
"Nedá se odhadnout, kolik lidí zahynulo nebo stále ještě umírá v tunelech," líčil Macek situaci.
Už v pátek večer nastal obrovský chaos v ulicích Prahy. Příbuzní těch, kdo se nevrátili z práce, se vypravili hledat svoje blízké. Každý měl celkem přesnou představu, kterou trasou se domů vrací ten jeho milovaný. Občané brzy rozehnali loupící verbež, která onoho prvního dne elektrické smrti neměla ještě dost sebevědomí, aby se zmohla na násilný odpor. Dobrovolní zachránci vyprošťovali z trosek tramvají raněné a mrtvé. Každý, kdo měl aspoň nějaké zkušenosti se zdravotnictvím se pokoušel pomoci. Jakmile začaly chodit uplakané děti s věčně se opakující otázkou "neviděli jste?", začaly vznikat seznamy mrtvých a raněných. Macek pochopil cenu těchto seznamů už odpoledne, kdy ještě byl v budově ministerstva a organizoval tam budování záchranných týmů. I tam zbyly mechanické psací stroje a kopíráky a Macek nechal písařky opisovat a rozmnožovat seznamy obětí s udáním místa, kde momentálně jsou. Přesněji řečeno, kde na chodníku zmrzačené tělo leží.
Jakmile byl pověřen úkolem "s tím něco udělat", měl už jasnou představu, v čem je hlavní problém. Zato netušil, jak ho řešit.
Hlavní problém se štěpil ve dva. Kam mrtvoly pohřbít, jelikož kremace nepřicházela v úvahu, a jak je na pohřebiště dopravit.
Během noci se podařilo většinu obětí identifikovat. V záři ohňů, udržovaných v improvizovaných ohništích na vozovce, se odehrávaly srdceryvné scény. Živí se loučili s mrtvými a byly to nezřídka děti, které nacházely v dlouhých řadách vedle sebe položených krvavých mrtvol svoje matky a otce. V sobotu ráno bylo zjevné, že původní odhad několika set mrtvých bude překonán přinejmenším o jeden řád.
"To znamená hromadné hroby," konstatoval Miroslav Macek.
"Kde, a kdo je vykope," zněla otázka jednoho ze členů štábu.
"A jak je tam dopravíme," doplnil Macek.
Na řešení se postupně přišlo až během pondělka a nalezl je sám život, jak se alibisticky říká, když na nic kloudného nepřijdou ti, kdo za řízení a správu jsou placeni a zastoupí je anonymní koumáci.
Kolem poledního se v ulicích Prahy, a jak se záhy ukázalo, v ulicích měst nejen českých, ale prakticky na celém světě, objevily narychlo vyrobené ruční káry.
Klasický dvoukolák, jedno velké kolo vlevo, druhé vpravo a ložná plocha uprostřed, zmizel z ulic už v průběhu padesátých let. Nic však nikdy nezmizí úplně. První dvoukoláky se objevily v ulicích měst už v průběhu soboty a neděle, stařičké, s loukoťovými koly s obručemi, po desetiletí uschované někde v kolně nebo předměstské ohradě. Vynalézaví lidé však začali nové dvoukoláky vyrábět už v pondělí dopoledne. Dvě kola od auta a později hlavně motocyklu, osa a trubková ložná plocha, velmi záhy pérovaná. V prvních dnech tyto vozíky odvážely především mrtvoly a proto se jim začalo všeobecně říkat funebrák. Podnikaví lidé si z odvozu těl udělali živnost. Nejdříve brali peníze, ovšem už od pondělního odpoledne přešli na jiný druh ekonomiky. Žádali potraviny.
Tyto funebráky vyřešily problém "jak odvézt". Zbývala otázka, kam odvézt. Zákaz pohřbívat do země byl očividně neudržitelný. Na všech velkých hřbitovech, v Praze na Olšanech, Malvazinkách, Ďáblicích i na Malostranském hřbitově, který se nachází na Smíchově, právě tak jako na všech ostatních hřbitovech českých a moravských měst , byly v průběhu pondělka vykopány tisíce hrobů. Pozůstalí se stali zároveň i hrobníky a fyzická práce, pro většinu z nich nezvyklá, jim pomohla překonat žal. Nicméně i v tomto ohledu se vyskytla potíž. Zdaleka ne každá rodina měla svůj hrob či hrobku. Mnozí pohřbívali své blízké do urnových hájů a ve městech žilo i nemálo těch, kdo se sem přistěhovali a tragické úmrtí pro ně znamenalo truchlivou premiéru.
Aniž to kdo povolil, začaly v areálech hřbitovů vznikat veliké společné hroby. Hloubili je pozůstalí, kteří se kupodivu dokázali přirozenou cestou organizovat. Práce skončily v průběhu úterka a v té doby funebráky navozily většinu obětí pátečního masakru do hřbitovních areálů. Jejich majitelé a provozovatelé už zbohatli, což znamenalo, že jejich spižírny byly plné masových konzerv. Ve středu už hlavní nápor opadl a už zřídka bylo vidět funebráka vezoucího víc, než dvě, tři mrtvoly, igelitku s konzervami zavěšenou vespod, poblíž nápravy, s dvěma tahači na lonžích vpředu a ozbrojeným vozkou vzadu, tak totiž zpravidla vypadala standardní sestava. Nejvíce pohřešovaných zůstávalo v podzemí metra. Záchranné čety vybavené bludičkami, lampami na motorovou naftu, zpravidla zhotovenými z plechovek od konzerv, vynášely nové a nové oběti, nezřídka po kusech. To ovšem už přibývalo ručních vozů typu funebrák a mrtvoly se už nehromadily v prostorách stanic podzemní dráhy, jak tomu bylo přes víkend.
Miroslav Macek se tedy mohl domnívat, že uspokojivě splnil úkol, svěřený mu vládou. Osobně se záchranných prací zúčastnil a ozbrojil sebe i svoje spolupracovníky proto, že v okolí hřbitovů nebývalo bezpečno.
Jeho první náměstek doktor Pintera vnesl nový podnět, když Macek navečer pátého dne elektrické smrti hodnotil situaci.
"Tohle byl první nápor," pravil doktor Pintera. "Ten další bude horší a měli bychom se na něj připravit už teď."
"Co máte na mysli?" ptal se ho Macek.
"Epidemie. Už teď nastává zoufalá situace. Nefunguje kanalizace a neteče voda. Došly zásoby a lidi už pijí i vodu z řeky. Epidemii můžeme čekat do čtrnácti dnů. Je třeba včas myslet na to, kde vykopeme nové hromadné hroby. Na hřbitovech místo není. Mrtvých bude tolik, že hřbitovy nebudou stačit."
To byla informace, se kterou ministr zdravotnictví Macek seznámil Havlův dvůr v sobotu večer.
Všichni přítomní podnět odmítli. Byl příliš pochmurný, než aby byli ochotni ho akceptovat. Nezabývali se jím při žádném ze zasedání tohoto týdne, mimo jiné i proto, že čtvrtek přinesl první optimistickou zprávu.
Železničářům se podařilo uvést do chodu první parní lokomotivy už během pondělka. Okamžitě začali uvolňovat trať směrem na Plzeň a Norimberk a ve čtvrtek se podařilo podniknout první cestu z Prahy do Norimberka a zpět.
To byl důvod k oslavě a premiér Klaus musel uznat, že prezident Havel jednal správně, když zahrnul hotel Hoffmeister a jeho sklep mezi strategická místa.