První týden

1.
Vláda České republiky se sešla v průběhu pátečního večera. Nikoho z účastníků této první schůze nenapadlo, že se v nejbližších dnech, ba dokonce hodinách zásadně změní styl práce, způsob řízení státu a jeho základní smysl.
V optice dnů které měly následovat vypadalo toto první zasedání značně komicky. Premiér Václav Klaus je svolal až po naléhání poradců. Zakládal si na své schopnosti zachovat klid v okamžicích, kdy se ostatní chovali emotivně nebo dokonce podle. Takto charakterizoval chování politiků, kteří si byli příliš dobře vědomi pozornosti médií a počínali si tak, aby si vysloužili potlesk, nebo dokonce hozenou kytici. Klaus zaznamenal s nelibostí výpadek elektrické energie a kolaps komunikačních sítí, ovšem odmítl těmto nepříjemným nehodám přikládat přemrštěnou důležitost. Nařídil, aby mu jeho úřad podal vysvětlení. To, že se mu ho nedostalo, pokládal za další důkaz neschopnosti lidí, které by rád vyměnil, kdyby bylo za koho. Zpozorněl, když mu služba hlásila, že limuzína audi 4,2 jíž měl odjet na předvolební schůzi do Ústí nad Labem nefunguje, že stejně na tom jsou všechna ostatní auta jeho úřadu a pokud se dá soudit z toho, co se děje na ulici, automobily řadových občanů nejsou na tom o nic lépe.
Bleskla mu v té chvíli vzpomínka na knihu Technika státního převratu italského spisovatele Mallaparta, popisující mimo jiné pravdivý příběh bolševické revoluce v Rusku. Tam obsadila hrstka odhodlaných a předem vycvičených lidí neuralgické body státu, elektrárnu, telefonní ústředny a mosty přes petrohradské kanály. Dobytí Zimního paláce, to pak byla sladká tečka sloužící později Eizensteinovi k natočení pseudodokumentárních filmových záběrů.
Představa Štěpána či Sládka obsazujícího Střelecký ostrov mu přišla přece jen komická, ovšem vzpomínka na jednadvacátý srpen ho traumatizovala stejně, jako všechny ty příslušníky střední a starší generace, kteří měli k Pražskému jaru pozitivní postoj. Nechtěl dopadnout jako Dubček, obklíčený ve stranické Bastille na nábřeží sovětskými výsadkáři a vzlykající "Jak mi to mohli udělat". Vyslal tedy pěší posly, jinak to nešlo, za ministry, jejichž přítomnost považoval za nezbytnou. V prvních hodinách se však choval poněkud odměřeně, snad aby si nechával pootevřená zadní vrátka pro případ, že by se rozsvítila světla a rozdrnčely telefony a zatímco všichni by ulehčeně vzdychali "aaach",  on by jim mohl připomenout, že nikdy nepropadl panice a páteční černou hodinku považoval za jemnůstku a hluboké nedorozumění, vyvolané neodpovědností novinářů.
Zasedání řídil jako jakékoli jiné jednání vlády, která se ovšem sešla značně nekompletní. Chyběl především ministr obrany Vilém Holáň, který uvízl na inspekční cestě v Pardubicích. Nahradil ho náčelník generálního štábu generál Jiří Nekvasil. Z praktického hlediska to byla náhrada víc než dostatečná, akurátní preimér však vnímal přítomnost muže v uniformě s nelibostí, snad dokonce podrážděně. Nastalá situace se týkala především ministra obrany a vnitra. Uspokojovalo ho, že aspoň Ruml se dostavil. V průběhu večera dorazili do Strakovy akademie ministři kontroly Igor Němec a kultury Pavel Tigrid. V pozdějších hodinách a dnech se ukázalo, že právě Tigridův klid muže navyklého na závratné osudové zvraty přispěl k akceschopnosti rozhodovacího tělesa, které postupně ve Strakově akademie vzniklo. Od prvních hodin se jednání účastnil i pražský primátor Jan Koukal.
Ještě té noci někdo pronesl slovo dvůr. Kolem půlnoci se dostavil do akademie prezident Václav Havel se svou suitou, v níž byl kancléř Luboš Dobrovský i Havlův osobní ochránce Antonín Malina. Jejich příchod vyvolal malou senzaci - prezident a jeho lidé přijeli bryčkou. Byl to Malinův nápad zrekvírovat fiakry, které se osudného odpoledne pohybovaly v hradčanské turistické oblasti. V té době byl v sídle vlády i předseda parlamentu Milan Uhde se skupinou významných poslanců Občanské demokratické strany. Nedlouho po Havlovi se dostavila i skupina sociálních demokratů, v čele s Milošem Zemanem. Tato časová shoda vyvolala během následujícího dne četné kuloárové dohady, které ovšem záhy ustaly, protože všem příslušníkům dvora nastaly zcela jiné starosti.
Během páteční noci se ukázalo, že vysocí funkcionáři uvažovali a rozhodovali v prvních hodinách krize více méně obdobně. Veškerou energii napřeli v prvních hodinách na zajištění chodu svého úřadu a na zjištění maxima informací. A protože komunikační technika tak žalostně selhala, uchýlili se k náhradnímu řešení, začali budovat cyklistickou kurýrní službu. A protože situace byla všude obdobná, vyskytly se i obdobné vtipy. S cyklisty funguje komunikace líp, než s Telecomem, tvrdilo se. Když to takhle půjde dál, ministr Dyba prodá cyklopark i s hustilkami strategickému partnerovi.
Kolaps elektrické a telefonní sítě znamenal nepohodlí.
Z noci se však nořily nové hrozby, které způsobily, že během jediného týdne se budova někdejší Strakovy akademie proměnila v opevněný tábor.

2.
Pryč, napadlo Katku.
Ruce měla volné. Bolest ji ochromovala, takže jimi nemohla pohybovat, a hladem a vyčerpáním se jí točila hlava. Chtěla plakat. Nešlo to. Hrdlo měla tak stísněné, že sotva dýchala.
Nevěděla, co se s ní stalo. Byla tu Paní. Každý, kdo nebyl matka, nebo otec, byl Paní nebo Pán. Měla ráda Paní i Pány, protože všichni byli hodnější než otec a matka. Paní jí něco dělala s rukama, takže je už neměla připevněné ke kohoutku dřezu.
Volně jimi pohybovala podél těla a lapala po dechu.
Zvenčí k ní doléhaly hlasy. Hovořil otec a matka. Matka držela v ruce divný kabát, jaký Katka nikdy neviděla. Měl rukávy a knoflíky a všechno, co ke kabátu patří. Místo strsti byl však z kůže nějakého zvířete, asi hodně starého, protože chlupy byly šedivé. Katka cítila, že matka má z kabátu strach, držela ho v ruce bázlivě, v napřažené ruce, jako by ho chtěla mít co nejdál od sebe. Otec se kabátu nebál. Naparoval se a v obličeji měl úsměv.
Severskáliškatojápoznámjindrotastojíděsnýpenízejasněžejotojeprotebekdestovzalstáhnuljsemhozjednýtakovýsvině, střídali se v hovoru.
Poslední slovo Katka poznala.
Svině.
Otec mluví o matce, nebo možná o ní.
Nechápala smysl jeho slov s výjimkou posledního. O to ostřeji vnímala tón jeho hlasu. Čišelo z něho nebezpečí, daleko horší, než kdykoli před tím. Instinkt Katce napovídal, že jí teď jde o život, že otec je připravený ji zabít.
Dál už neváhala. Přiběhla k oknu, nějak donutila ruce, aby s nepohnuly, otevřela je a proklouzla ven.
Nikdy nic podobného neudělala.
Matka nechtěla, aby sama chodila ven. Jen občas se dostala na vzduch, vždycky s matkou. Věděla, že pod jejich domem je veliká ulice a kolem dokola uličky. Ty vedou do místa zvaného park. Několikrát tam s matkou byla a připadalo jí to tam krásné, že by tam chtěla zůstan navždycky. Kdyby mohla chodit ven sama, vždycky by zamířila sem, do parku.
Jenže ven sama chodit nesměla.
Neukazujtusvoublbooudržkusvině, říkala, kdykoli Katka jen vykoukla ze dveří a fackami ji zaháněla dovnitř.
Svět, do kterého doslova vpadla, jí byl cizí, protože byla sama. Necítila v blízkosti pach matčina tučného těla, její těžký dech prosycený vůní vodiček a cigaret.
Byl cizí a líbil se jí.
Nikde tu nebyl nablízku on a nebyla tu ani ona, matka.
A čím dál se od nich dostane, tím líp.
Rozběhla se uličkou.
Na ruhu plál oheň, kolem něho postávalo několik lidí.
Byla jí zima, zamířila tedy k plamenům.
Jeden z těch lidí si jí všiml.
"Podívejte," vykřikl, "tojetablbáholkajindryhřivnáče!"
Blbáholka, uvědomila si Katka. To jsem já.
Jindrahřivnáč, to je otec.
Oni ji chytnou, přivedou ji k němu a on ji zabije.
Ztuhlá hrůzou stála dívala se, jak k ní přicházejí.
V šeru nerozeznávala tváře. Blížily se k ní postavy, černé obrysy vystřiženého do rudého pozadí záře plamenů.
Už byli docela blízko, samí páni, otcovi přátelé.
Ze tmy se ozval výstřel. Zazněl nedaleko, někdo střílel na stráni nad devastovanou kolonií. Z toho, co od otce a matky vyposlechla, Katka citem vnímala, že tam jsou lidé zlí, protože bohatí. Mají kurvaauta, a zabývají se tím, že siválejprdeleahovnodělaj.
"Vykurvy!" křičel mužský hlas ve tmě. "Vidítetovonistřílejnaslušnýlidi!"
Postavy, které se vypravily Katce vstříc, aby ji polapily, se otočily tím směrem, odkud zněl křik. Dívenka toho využila. Přitiskla se k prkennému plotu, jedna plaňka povolila, jen docela maličko, opřela se ze všech sil a vtiskla telíčkop do mezery. Propadla se do moře kopřiv, šlehaly ji po rukách a po obličeji, nedbala na to a postupovala vpřed. Podařilo se jí projít zahradou, až se dostala k vrátkům vedoucím na chodník.
Tam se rozběhla, co jí síly stačily.
Instinkt jí velel, aby se vyhnula velké ulici, která dnem a nocí hrozivě hlučela, jak se po ní valila auta a tramvaje. Vydala se uličkami vedoucími podél hlavní ulice a jakmile v houstnoucím šeru spatřila postavu nebo skupinu postav, vtiskla se do stínu, přikrčila se za popelnice nebo splynula s křovím.
Byla už tma, když dorazila do parku.
Z dálky zněl křik a praskot střelby. V parku bylo ticho. Padla na obličej do mokré trávy. Byla cítit hnilobou, ovšem mezi odumřelými stébly z minulé sezóny už vystrkovaly špičky hroty letrošnéch stébel. Tráva ji příjemně šimrala do obličeje popáleného kopřivami. Ruce měla rozhozené od těla a s rozkoší vnímala, jak se do nich vrací cit.
Zvedla hlavu.
Mezi stromy blikotalo světélko.
Zamířila k němu.
Na okraji parku stála skupina budov. Až sem dorazila s matkou za těch několik výprav, které si udržela v paměti. Budovy ohraničovaly její svět, byla to nejzazší mez, ultimativní obzor jejího vnímání. Věřila, že až jednou umře, odnesou ji sem. položí na schody a tady zůstane navěky.
Klopýtala za světélkem, nohy jí klouzaly po vlhké trávě. Několikrát upadla, než se ke světélku dostala.
Byl to plamínek maličké svíčky v kelímku, připomínajícím konzervu. Stála ve dveřích jedné z budov. Ve tmě viděla jen klenutý obrys střechy proti noční obloze. Pamatovala si na to stavení. Byla to nejdivnější stavba, jakou spatřila.
Někdo se uvnitř pohnul.
Katka strnula. Nejraději by utekla, nezbývaly jí však síly.
"Jetuněkdo?" ozval se měkký vlídný hlas. Patřil starší ženě. Neznala ten hlas.
Neodpověděla.
Žena vyhlédla ven. Měla na sobě sportovní bundu a pevné džíny. Obutá byla do důkladných bot. Byla prostovlasá, šedivé neučesané vlasy jí splývaly na ramena.
"Cotuděláš?" zeptala se Katky.
Dívenka neodpověděla.
Žena jí podala ruku. Katka zaváhala a vtiskla jí prsty do dlaně. Žena ji sevřela a jemně ji vtáhla dovnitř. Bylo tam teplo. Až do výšky lidské postavy byly stěny obložené kartóny a balíky papíru. Uprostřed stál vozík, vrchovatě naložený podobnými balíky, jaké byly kolem stěn. Na vrcholku hromady hořela další svíčka.
Žena měla klidnou usměvavou tvář. Sáhla do kapsy a vytáhla balíček. Chvilku šustila papírem. Katka ucítila vůni, až se jí blažeností sevřel žaludek.
"Vezmisi," řekla žena.
Katka vztáhla po jídle ruku. Naposledy jedla včera.
Žena si ji pozorně prohlížela.
"Tyjsichudák," podotkla.
Katka neodpověděla a soustředěně žvýkala.
"Jájsemtakychudákobějsmechudáci," pokračovala žena.
Usmála se.
"Světjezlý."
Zlý. To slovo Katka znala. Zlý, to je něco jako otec.
"Dostalcomupatřilo," řekla žena. "Zlýsvětzlýsvět."
Tomu Katka už zase nerozuměla.
"Jesnímkonec," řekla žena a pohladila ji. "Stímzlýmsvětemjekonec." Úsměv.
"Zůstanemespoluchudácimajdržetpohromadě."
Zůstaneme. To Katka pochopila. Zůstane tady, v domě na konci světa, na kraji blažené zahrady, s tou hodnou paní.
Vnímala pocit štěstí.
Usmála se.
Pomočila se.

3.
Markéta Panušková zůstala s Veronikou a s Gábinou Bursíkovou v kanceláři Easy Travel přes noc.
Když Honza odjel, Markéta měla chvilku mizernou náladu a kamarádky se činily seč mohly, aby jí vrátily sebevědomí. Nalili do Markéty pár panáků a už se zdálo, že se dámská jízda vrátí do těch správných kolejí, když je vyrušil křik. Veronika vystrčila ven hlavu a strnula.
"Co se děje?" zeptala se Markéta.
"Od Jindřišský sem táhne parta somráků."
"Zatáhni roletu!"
Markéta sáhla po vypínači umístěném u vchodu. Páčka klapla. Zato motor zůstal zticha.
"Nefunguje," řekla bezradně.
Nic, co je na elektriku, nefunguje, připomněla si Markéta, co říkal Honza. Přiskočila ke vchodovým dveřím a vtáhla váhající dívku dovnitř. Opatrně vyhlédla na ulici.
Po chodníku se klackoval hlouček zjevně opilých mužů ve špinavých džínách a bundách, s vlněnými čepicemi nafasovanými v Centru Naděje v Bolzanově ulici. Pán v klobouku a tmavomodrém svrchníku přeběhl na druhou stranu úzké ulice. Zarostlý somrák v zimníku až na paty sebral dlažební kostku a hodil ho po něm. Netrefil. Zařinčelo sklo.
Somrák, který po pánovi ve svrchníku neúspěšně hodil kamenem, se za ním rozběhl přes ulici. Druzi ho s křikem následovali.
"Nechte mě! Varuju vás!" křičel ten pán. "Neopovažujte se na mě sáhnout. Víte, kdo já jsem?"
"Hajzl svinskej!" hulákali na něho.
Ustrnulá Markéta se dívala, jak si ten pán rozepíná svrchník, sahá někam k pasu, pak se mu v ruce objevila malá černá pistole a Nekázankou štěkl výstřel. Otrhanec se chytil za břicho, podíval se dolů, pak na pána, něco zamumlal, klesl na kolena a pak padl na obličej. Pán mířil na zbytek tlupy. Bylo na něm vidět, jak je vyděšený, třásla se mu brada a pravičku, v níž držel pistoli, si musel podepřít druhou rukou. Tlupa se stáhla a dala se na útěk zpátky směrem k Jindřišské.
Markéta si uvědomila, že se k ní připojila Veronika s Bobinou.
"Viděly jste to?"
"Jo. To je děsný..."
Pán váhavě postával s pistolí v ruce nad tělem raněného, možná mrtvého muže. Pak se rozhlédl, ukryl zbraň pod kabát a rozběhl se směrem k Příkopům.
"Měli bysme zavolat policii," šeptala Markéta.
"Nefunguje telefon," řekla Veronika. Podívala se směrem k Příkopům. Několik bankovních strážců tam postávalo s pumpovacími brokovnicemi v rukou. Mávali na utíkajícího pána a ukazovali k Prašné bráně. Zřejmě ho varovali, aby běžel raději k nim, že na druhé straně je to nebezpečné. Zaváhal a pak k nim zamířil. Rozhodně nevypadali na to, že jeho čin kvalifikují jako zavrženíhodný násilný čin.
Nálada byla vepsí.
Zavřely dveře a zamkly. Přes sklo nalepily průhlednou páskou plakát, velebící krásy Katalánie, týden od šesti tisíc tří set korun.
"To jsem ale byla blbá," šeptala Markéta. "Měl pravdu."
"Vykašli se na to," řekla Veronika. Cítila, že měla velký podíl na tom, že Honza odešel. "Zůstaneme tady."
"Za skleněnejma dveřma?" pískla Gábina. "Hele, Markéto, co kdybysme šly k Honzovi do bytu všechny tři?"
"Nemám klíče," řekla Markéta.
"On ti nedává klíče od bytu? A to s ním rok chrápeš?"
"Nech toho..."
"Holky, my se kvůli nějakýmu chlapovi neposereme," řekla Veronika. "Zůstaneme tady přes noc a ráno půjdem bydlet. Možná, že už pojede tramvaj."
Gábina se rozhodla, že se vypraví na Staré Město, že tam má jednoho kolíka, se kterým občas píchá a ten ji nechá přespat. Mohou jít s ní, jestli se jim chce, jenže nejspíš mu budou muset dát taky. "On už je takovej. Je fajn," řekla Gábina.
Holky nechtěly, takže šla sama. Během večera obě kamarádky podnikly několik výzkumných výprav. Směrem k Jindřišské se neodvážily, nedaleko byl Sherwood plný somráků a odtud zaznívaly další výstřely a křik. Na Příkopech byl větší pořádek. Měly tu sídlo banky a další instituce, které si mohly dovolit ozbrojenou ostrahu, takže je hlídali chlapi s pistolemi a brokovnicemi. Nejvíc se dozvěděly v nedalekém sídle cestovní kanceláře Čedok, kde měly kamarádky.
Získané informace doplňovaly temný obraz, načrtnutý Honzou Krylem, nositelem špatných zpráv. Kluci messengeři na kolech se tam občas zastavili, když pílili kolem, protože holky v Čedoku nebyly lakomé a neskrblily cocacolou z napěchované ledničky.
Kleklo si všechno, říkali messengeři. Nejezdí nic, auta, tramvaje, metro, vlaky. Slyšeli, že spadlo i nějaké letadlo, ovšem to nebyla zaručená zpráva. Ruzyňské letiště, to teď byla vzdálená cizina. Somráci mají zlaté časy. Člověk až žasne, kolik jich tu najednou je, ovšem, jak kde. Sherwood, tam je to nejhorší. Metro, jedna hrůza. Dole v díře se stalo něco děsného, nabourala se tam spousta vlaků, vypadá to, že v okamžiku, kdy přestal jít proud a selhalo i ovládání vozů, soupravy narážely jedna na druhou. Pakáž, která tam za normálních okolností žebrá, se nahrnula do temných prostor plných k smrti vyděšených lidí, a krade. Zato Václavák je bezpečný. Mafiáni a překupníci drog tam vzali otěže pevně do rukou a somráky a kapsáře tvrdě vypráskali z rajónu. Vyhnali ovšem i policajty, zkrátka, udělali se na Václaváku pro sebe. Někdy před devátou dívky usoudily, že hrozných zpráv mají pokrk. Holky čedokářky jim daly najevo, že o jejich další přítomnost nestojí. Vrátily se tedy a zabarikádovaly se v kanceláři. Přespaly na kempingových lehátkách, kterých měly plnou skříň od dob, kdy tehdy teprve začínající firma pořádala expedice za romantikou, což byly zájezdy v polorozpadlých autobusech, při kterých se přespávalo na odpočivadlech dálnic a na skládkách smetí.
Sobotní ráno bylo slunečné. Třetí dubnová dekáda slibovala pěkné počasí. Markéta s Veronikou vykoukly ven a přesvědčily se, že je všechno při starém. Proud pořád ještě nešel a auta venku neodjela. Uvařily si tedy na propanbutanovém vařiči kafe a posnídaly poslední balíček sušenek, který v kanceláři našly.
"Takže si myslím, že jsme pro firmu udělaly dost," usoudila Markéta. "Zamknem krám a vypadnem odsud."
Skleněnou výplň dveří rozbije i vrabec, když si dá pořádný rozběh. Jenže mříž nejde stáhnout, elektriku přes noc nikdo neopravil. Co se dá dělat?
"Aspoň schováme počítač, aby nebyl tak na očích," navrhla Veronika. Přestěhovaly ho do skříně a zamkly, klíč schovaly do zásuvky. Pak usoudily, že je nejvyšší čas vypadnout.
Sušenek bylo málo, po hořkém turkovi dostaly pořádný hlad.
V Nekázance byl klid. Ve vozovce stála opuštěná auta. To byl legrační moment ze včerejšího večera, řidiči, kteří tu uvízli, se zdráhali svoje vozy opustit. Co když se něco stane a elektrika začne znovu fungovat? Přece nemohou nechat auto uprostřed ulice! Dlouho to trvalo, než první vzdorovitý řidič prohlásil, že "se na to vysere a nebude nikomu dělat vola", auto zamknul a odešel od něho. Jen tu a tam byla na zadním sedadle schoulená postava zkřehlého spáče, odhodlaného vartovat třeba do soudného dne. Markéta si všimla, že drahé vozy byly opuštěné a hlídači se krčili nejčastěji ve škodovkách staršího data.
Hned na rohu Nekázanky a Příkopů potkaly manželský pár. Byli to lidé přes čtyřicet, oblečení do omšelých svrchníků z výprodeje. Měli tváře ducaté tukem a přesto v jistém smyslu tvrdé. Hluboké vrásky kolem úst a pod očima jim vtiskly rysy chamtivosti a sobectví. Oba nesli po páru tašek, očividně narvaných jídlem.
"Dobrý den," řekla Veronika. "Kde se tady dá koupit něco k snědku?"
Mužský se zasmál.
"Koupit. Vy jste dobrá, slečno! Slyšelas Jířo? Prej koupit!"
"Nebav se s ní. Pojď domů," řekla žena. Valila se dál a kdyby Markéta neustoupila, praštila by ji taškou.
Muž, když obě dívky minul, se ohlédl.
"Měly byste sebou hodit! Jestli chcete něco... koupit.""
Markéta se zadívala šikmo přes ulici k lahůdkářství, zvaného ze setrvačnosti posovětštělým názvem Gastronom) . Černal se tam dav a zaznívaly odtud výkřiky.
"Vypadá to bledě, Veroniko."
"Fronta?"
"Kdepak. Spíš..."
Zmlkla a přidala do kroku.) Před bankou se několik mužů s brokovnicemi seskupilo do hloučku. Ohlíželi se přes ulici a zřejmě sipovídali o davu, očividně drancujícím lahůdkářství. Z banky vyběhl strážce s velikým poštovním pytlem. Připojil se k ostatním a pak společně vyrazili rychlým krokem k obchodu. V polovině ulice jejich vůdce vystřelil do vzduchu.
"Budeme se jich držet," špitla Veronika. Popoběhla a ocitla se několik kroků za posledním z nich. Markéta ji váhavě následovala.
Výstřel brokovnice elektrizoval dav před rozbitou výlohou lahůdkářství, v níž nezbyla už ani slupka od salámu.
"Stůj, Veroniko," řekla Markéta. "Vykašli se na to. Půjdeme jinam."
Veronika se na ni ohlédla.
"Kam jinam? Myslíš, že to bude jinde jiný?"
"Tady je to moc na ráně. V gastráči byl vždycky nával."
"Ty jsi dobrá, na ráně. Každej obchod se žrádlem je na ráně, když mají lidi hlad."
Řekla to tvrdě a přesně.
Druhým výstřelem vůdce tlupy oznámil davu, že přichází šelma s delšími tesáky. Lidé, většinou postarší ženy s obrovitými taškami, začali neochotně uvolňovat vchod. Zevnitř se valil dým. Nad hlavami drancovníků se mihotaly plameny. Střelec vešel do vchodu a třetím výstřelem řekl "buďte tak laskavi a uvolněte nám místo".
Veronika už šla těsně za posledním z uniformovaných mužů.
"Kam se hrneš?" obrátil se na ni.
Usmála se na něho.
"Tady dvě mají hlad."
Další dva se ohlédli.
"Hlad?"
"Nepozveš mě?"
"Záleží na tom."
"Na čem?"
"Jak budete hodný."
Veronika se ohlédla po Markétě. Ta stála o krok nazad. Slyšela každé slovo. Ve tváři byla slonovinově bílá.
A je to tady. Přišlo to dřív, než se dalo čekat. Veronika s nimi půjde a bude na ně hodná. Ona je taková. Já ne. Já nejsem taková.
Nebo prostě... nemám ještě tak velký hlad?
"Budem hodný jako koťátka. S drápkama," zavrněla Veronika. Zase se poohlédla po Markétě. Ta zavrtěla hlavou a rozběhla se směrem k Můstku. Po několika krocích se ohlédla a spatřila, jak Veronika vstupuje s muži v modrých uniformách do dveří, odkud kvapně vycházejí spílající ženské s taškami.
Mám hlad, uvědomila si.
Veronika taky.
Cítila se najednou strašně osamělá. )
Byla to pravda? Je to teď všude stejné? Fronty se daly čekat, ovšem... rabování? Co to do lidí vjelo?
Před budovou ČKD spatřila další dav.
Tam vždycky bylo plno. Černý obchod pod bezradným dohledem policie. Kurvy, drogy, skořápkáři, kapsáři a žebráci, kejklíři a čumilové.
I teď tam byla podívaná.
Lidi tam stáli a mlčky se něco pozorovali.
Když přišla blíž, spatřila pod podloubím ležet dlouhou řadu zkrvavených mrtvol.
"Už by je měli začít odvážet," řekl někdo.
Druhý mu odpověděl:
"To jo, jenže jak, když nic nejezdí?"

4.
Ke konci týdne měl sotvakterý člen dvora náladu a čas vzpomínat na první noc éry elektrické smrti. Starosti, které si do Strakovy akademie přinesli muži a ženy v průběhu prvních hodin katastrofy by jim musely připadat absurdně nicotné, až dokonce komické.
V těch prvních hodinách zde převládala obava z války. Spolu s ní se dostavila starost, jak budou lidé posuzovat chování těch, kdo v kritických hodinách drželi otěže moci.
V moderní době tu byly precedenty dva, rok 1938 a 1968. V obou případech vládnoucí reprezentace zklamaly, jak Benešova vláda, tak Dubčekovo stranické vedení. Po dalších třiceti letech se přivalila další krize. Jak si počínat lépe, tato otázka ležela všem v hlavě.
Pokud zhroucení energetického a komunikačního systému je předzvěst války, Česká republika se jí bude aktivně účastnit, vtom byli zajedno klíčoví státní činitelé, kteří se po půlnoci setkali při neformální poradě v ) . Prezident republiky i premiér, ministr vnitra, šéf bezpečnostní služby Stanislav Devátý i náčelník generálního štábu Nekvasil, doprovázení nejbližšími spolupracovníky, byli v tomto ohledu zajedno.
"Předpokládám, že velitelé nižších svazků vyhlásili nejvyšší stav pohotovosti," ujišťoval generál Nekvasil. "Samozřejmě nemám žádné prostředky, jak si to ověřit."
"Ponny express," řekl Václav Havel.
Václav Klas se na bohémského prezidenta podezíravě zadíval. To má být vtip? Havel se však tvářil vážně. Jaká neortodoxní idea se zase jednou zrodila v té romantické hlavě?
Vzápětí ji objasnil.
"Předpokládejme, že kolaps informační sítě je pro nejbližší dobu konečný," pokračoval prezident. "Nepodaří se obnovit rádiové, telefonní a telexové spojení. Bude tedy nutno vypracovat kurýrní službu."
"Na koních," podotkl premiér suše. Havlův příjezd bryčkou pořád ještě nedokázal úplně strávit a považoval to za výstřednost, snižující vážnost chvíle.
"Koně sehrají významnou úlohu," přisvědčil prezident, předstíraje, že si nevšiml ironického ostnu premiérovy poznámky. "Bohužel jich je málo, zrovna tak jako vycvičených jezdců. Zato je dost jízdních kol a cyklistů. Bude třeba vypracovat systém kontaktních stanic. Každá bude mít určité množství přidělených kol a cyklistů. Na stanici budou písaři, rozepisující materiály na mechanických psacích strojích. Každá stanice bude mít přidělena cílová místa. Domnívám se, že by jich nemělo být víc než pět. Ozbrojená stráž zajistí bezpečnost stanice."
Prezident hovořil a ministr vnitra se ve vzpomínkách vracel deset let dozadu, do dob disentu. To byl celý on, Vašek. Ti, kteří ho nálo znali, ho považovali za snílka a bohéma. Ve skutečnosti nosil pod svou rozevlátou kšticí exaktně pracující mozek, vycvičený v uvažování takřka matematickém. Za á, za bé, za cé, bod jedna, dva, tři. V disentu to fungovalo perfektně, protože takřka všichni bez výhrady uznávali Havlovu intelektuální převahu a z ní vyplývající autoritu. Později, po revoluci se ukázalo, že stroj na myšlení pracuje příliš rychle, ve výjledech dosahuje horizontů, o ktrerých většina ostatních partnerů neměla tušení. Z toho vznikaly konflikty, jež postupně odsunuly prezidenta na okraj praktické politiky. Teď, v okamžiku krize, se Havlův myšlenkový tank opět dostává ke slovu.
"Jak daleko od sebe by stanice měly být?" zteptal se premiér.
"V cyklistice nejsem silný," odpověděl prezident bez váhání. "Kdyby se měly budovat podle mých kapacit, tak sto metrů."
Klaus byl jeden z těch, kteří se žertu nezasmáli.
Shodli se, že je třeba se řídit terénem. Aby cyklisté mohli jezdit s plným nasazením, stanice by měly být rozmístěny od patnácti do pětadvaceti kilometrů od sebe. Vzdálenost se může v extrémních podmínkách i zkrátit. Generál Nekvasil chvilku čáral po papíře.
"Kdybychom měli stanice rozmístit rovnoměrně," řekl generál, "po celé ploše republiky tak, aby jednu od druhé dělil více méně stejný časový úsek, celkový počet odhaduji na dvacet až pětadvacet tisíc."
Suma je ohromila a chvilku se dohadovali, jestli je reálná.
"Reálná je," řekl generál. "Síť ovšem budeme stavět postupně. Vycházejme z toho, že kabelových linek je v republice nataženo ke třiceti tisícům kilometrů. Kdyby síť našich nově organizovaných stanic měla suplovat síť kabelovou, dospěli bychom k číslu jednoho tisíce stanic. A to je, myslím, velice reálný projekt pro nejbližší budoucnost."
"Není sporu o tom, že se informační systém vybudovat musí, ať už na bázi jízdních kol nebo jiného druhu. Generál Nekvasil podnikne v tomto smyslu okamžitá opatření," řekl Klaus.
"Systém tohoto druhu už vzniká," řekl generál. "První cyklistické kontakty jsme navázali už odpoledne a večer. Stejnou zkušenost udělal Koukal, který zaangažoval pro radnici síť messengerů a dobrovolných poslíčků. Na vnitru postupovali stejně."
"Tím líp," řekl suše Klaus. "Měli bychom teď uvažovat o otázkách jiného druhu. V nejbližší době budeme muset udělat řadu rozhodnutí a opatření, která nebudou zcela ortodoxní. Z čistě legitimistického hlediska by bylo výhodné, kdyby nás čekal válečný konflikt."
Odmlčel se. V místnosti zabvládlo ticho, naznačující  snad i cosi jako pohoršení.
"Válka je standardní situace," pokračoval. "Jsme na ni připraveni materiálně, legislativně a doufám i morálně. Co když nás nečeká válka?"
"Všechno je lepší, než válka," řekl Havel. "Což neznamená, že se chci válce vyhnout."
"Dejme tomu, že stojíme před jevem, který nemá obdoby."
"To je zřejmé," podotkl prezident republiky. "Já bych to přirovnal k jedenácté ráně egyptské. Hospodin nás potrestal za hříchy civilizace a odňal nám elektrický proud. Pro spoustu lidí je to něco horšího, než smrt prvorozeného syna."
"Kdo má stát v čele státu, který čelí jedenácté ráně egyptské?" ptal se Klaus. Bylo zřejmé, že vnímá nebezpečí, které jejho autoritě ze strany prezidenta hrozí.
"Vláda," pokrčil Ruml rameny.
"Jaká má být role parlamentu? Prezidenta republiky? ) Už teď se po chodbách o nás mluví o dvoru. Až krize pomine, co když někdo bude zpochybňovat naše kompetence? Už to, že jednáme tady v tak úzkém kruhu může být později označeno za spiknutí."
Všichni měli na paměti případ, kdy přední disident Vladimír Mlynář byl některými lidmi viněn z velezrady za to, že byl přítomen zmatenému a legislativně nedefinovatelnému jednání o tak zvané dělnicko-rolnické vládě v srpnu 1968.
Někdo zaklepal na dveře a hned, aniž čekal na odpověď, je otevřel. Byl to ministr zdravotnictví Miroslav Macek, který nedbal rozhorčení vojáka v maskáčích a se samopalem na prsou a prorazil si cestu.
"Omlouvám se," řekl Macek. "Myslím však, že byste o určitých věcech měli vědět."
Fakta, s nimiž je seznámil, byla děsivá.
Během odpoledne a večera jeho ministerstvo shromáždilo zprávy ze stovky zdravotnických zařízení z Prahy a blízkého okolí, odkud dorazili poslové, rozumí se samo sebou na kolech.
Totální výpadek energie stál bezprostředně život pětaosmdesát ) lidí, kteří byli v jednotkách intenzivní péči na přístrojích. V osudnou dobu probíhalo pětačtyřicet složitých operací. Chirurgové je dokončili při denním světle a záři petrolejky, nicméně dvanáct lidí zahynulo zřejmě vinou nepříznivých podmínek. Macek si neodpustil vylíčit drastickou scénu z Vinohradské nemocnice, kde jednomu muži právě amputovali nohu, když zhaslo světlo. Kotouč pily uvízl v kosti a bylo nutno ho vypáčit dlátem.
"To byl jen začátek," řekl Macek. "Řetězové havárie tramvajových souprav a vlaků metra stály stovky životů. Počet raněných jde do tisícovek."
"To víme," přerušil ho Klaus, rozmrzelý tak neformálním příchodem ministra, jehož přítomnost nepovažoval v danou chvíli za nezbytnou. "Nyní rozhodujeme o strategických otázkách, takže..."
"Já mluvím o problému strategického významu. Co budeme dělat s mrtvolami? Obě pražská krematoria stojí. Bez elektřiny jejich pece nefungují. Mrazicí boxy v nemocnicích roztávají. Těla nebožtíků musíme neprodleně pohřbít. Záchranné čety pracují v metru ve světle propan-butanových lamp. Těla shromažďují ve stanicích."
"Jakou mají hřbitovy kapacitu?"
"V Praze se do země nepohřbívá," řekl Macek.
"Tak se zase začne!" řekl Klaus.
"A jsme u toho," poznamenal prezident Havel. "Už to samo o sobě je mimořádné opatření."
"V mimořádné situaci," opáčil premiér.
"Jistě. Jenže kdo posoudí, jak mimořádná situace to je? Zda je to technický nedostatek, který bude za pár dní opraven, nebo jedenáctá rána egyptská s trvalými důsledky?"
V záři petrolejových lamp se vznášel hustý oblak cigaretového dýmu.) Premiér vstal a lampy zhasínal, nechal jen jednu. Nikdo toto mimořádné opatření nekomentoval.
Macek vnesl do jednání dvora nový podnět.
Už v nejbližších dnech to neměly být problémy strategické a politické, které dvůr ve Strakově akademii zaměstnávaly nejvíc.
Co s živými a co s mrtvými, to byla základní otázka této doby.
Macek dostral za úkol se s tímto problémem vypořádat.

5.
V sobotu ráno měl Jindra Hřivnáč kocovinu, jakou už dlouho nezažil. Spolu s Růžou a kamarády pili hluboko přes půlnoc. V plesnivém domě bylo veselo, jako už douho ne a přísun láhví neutuchal, neboť rozjaření kumpáni navševovali pohostinská zařízení v nejbližším okolí a bez rozpaků je rabovali.
Probudil se před polednem, pozvracený, zkroucený pod stolem. Otevřel jedno oko a spatřil, jak shora visí dvě nohy. Nedovedl pochopit, jak je možné, že jedna noha je mužská a druhá ženská. Divná věc, uvažoval. Je to chlap, nebo ženská? Má pinďoura nebo píču? Že by jedno i druhý? To by bylo dobrý. Nebo nic? To by bylo blbý.
Obrátil se na bok a něco tvrdého ho zatlačilo. Zašátral dlaní a vzápětí si připadal, jako kdyby stolu podklesly nohy a deska, obtížená podivným tvorem, napůl mužem, napůl ženou, se mu zřítila rovnou na obličej.
Nahmatal pistoli.
V zamlžené hlavě se mu rozsvítilo.
No jo, včera k večeru... To zavinil Pišta, ten debil, zavedl ho na Plzeňskou, tam stály auťáky, bylo to tak krásný a šílený a policajti byli takhle malinký a on se neudržel a dal jim přes držku a sebral jim pistoli! Pišta kňučel, že je v podmínce, chtěl to hodin na něho, jako vždycky, krysa jedna podrazácká!
To je průser, pomyslel si Jindra. Tak tohle je velikej průser. Já jim sebral pistoli a jednomu jsem rozbil držku!
Všechno popřu, rozhodl se.
Jenže pak se rozpomínal dál. Proto se tady tak strašně pařilo! Všichni kamarádi měli radost, že s kurvama policajtskejma tak zatočil a nosili flašky, kristepane, voni je kradli v hospodách tady všude kolem, protože bylo zhasíno a výčepáci se podělali, když se na ně sesypalo tolik ostrejch hochů, to bude průser...
Zbědovaný Hřivnáč se vyhrabal zpod stolu, chytil se sedky a dokázal se vztyčit.
Na desce ležel jeden chlap a jedna ženská, to bylo vysvětlení záhady. Voni tu nejspíš šukali, uvažoval Jindra pochmurně. Ženská, to byla přece Margit kapsářka, měla vyhrnutou sukni a pod ní holou, ona vždycky chodí naostro. No a pokérovanej Fanda měl rozepatý kalhoty, jak by ne, prase jedno. Kde je Růža?
Objevil ji v kupě spáčů na hromadě matrací. Vzpomněl si na tu malou svini. Ať se rozhlížel jak se rozhlížel, nikde ji neviděl. Pak si uvědomil, že ji postrádal už včera večer a že slíbil pětikilo každýmu, kdo mu ji přivede.
Jéžiš, přemýšlel nešťastně. Já včera rozdával pětikila, já vůl. S takovým průserem na krku.
Připotácel se k vypínači a cvaknul. Elektrika pořád ještě nešla. Chtěl si pustit tranzistorák, jenže přístroj měl zřejmě vybité baterky.
Svinskej den.
Zvedl se mu žaludek a nahnul se nad dřezem, aby se do něho vyzvracel. Nebyl první, koho to napadlo.
Venku se ozvaly hlasy.
Policajti, napadlo ho. V tu chvíli ho přemohla křeč a z úst se mu vyřinul žlutý páchnoucí proud zbytků alkoholu a žaludečních šťáv.
"Já se ho zeptám," slyšel zvenčí Pištu.
Co blbne, ten kretén, ještě ty policajty nasere, blesklo dávícímu Jindrovi hlavou. Nepochyboval, že před dveřmi je hlídka.
Ozvalo ns euctivé zaklepání.
Jindra zatočil kohoutkem. Voda nešla. Zatápal stranou, kde viděl láhev fernetu. Musíš to zlomit, jseš chlap, poručil si a loknul rovnou z hrdla. Pak se otočil ke dveřím.
"Jo," řekl.
Pišta uctivě vsunul hlavu dovnitř.
"Pojd ven," řekl Pišta. "Je tady Dáda a Růžičková. Že abys je rozsoudil."
Co je to za blbost, napadlo Jindru.
Vratkým krokem vyšel ze dveří.
Před sebou spatřil dvě ženy, ze sousedství. Vzezření, i jindy ne zcela vábné, měly značně pocuchané. Jak to Jindra odhadoval, vyřizovaly si něco mezi sebou ručně. Když spatřily Jindru, spustily jedna přes druhou.
"Ona mě okradla svině jedna zkurvená sebrala mi tašku já tam byla dřív kurvo já ti dám přes držku jen to zkus svině..."
"Tak dost!" zařval Jindra. Všiml si, že ze dveří domků vykukují zvědavé tváře.
"Kde máš starýho?" oslovil Růžičkovou.
"Dóda ho pobil."
"A kde je Dóda?" obrátil se na Dádu.
"Šel někam do prdele."
Růžička je pobitej a Dóda v prdeli... Proč ty dvě krávy mám rychtovat já? uvažoval Jindra.
A proč ne? uvědomil si.
"Vo co de," zeptal se.
S pomocí Pišty z nich vydoloval dílčí informace, z nichž s nemalou námahou sestavil konečný obraz. Obě ženy rabovaly koloniál na Plzeňské. Lup dávaly jednak do svých osobních tašek, jednak do jednoho pytle. Spor se točil kolem otázky, čí je obsah pytle, zda Růžičkové, která ho našla nebo Dódy, která ho naplnila víc než z poloviny.
Voni rabovaly kšeft, táhlo Jindrovi hlavou. A co policajti?
"A co policajti?" hlesl. Otázka z něho vypadla a hned vzápětí zalitoval, že ji vyřkl. V jistém smyslu na sebe prozradil, co ho zajímá nejvíc.
"Jaký policajti?" odpověděl otázkou Pišta. "Ty jsou přece od včerejška v prdeli!"
Jindra spatřil v očích obou rozvaděných žen číhavou ostražitost. Že by Jindra byl měkkej?
Já jsem tady teďko king, řekl si Jindra.
"Kde je ten pytel?"
"Hlídá ho Tonda Málků."
Jindra vytáhl pistoli z kapsy a přejel dlaní po hlavni. Pak zzbraň znovu uschoval. Usmál se. Fernet mu udělal dobře. Ukáznil rozhoupaný žaludek stejně úspěšně, jako on zvládne ty dvě krávy.
"Jestli z něho něco ťuknul, urvu mu koule."
Kráčel pak uličkou až na roh, kde čekal Málek s několika feťáky. Pišta mu cupital po boku.
"Jak to dole vypadá?"
"Furt stejně. Nejezdí nic, ani auta, ani tramvaje. Na chodníku ležej mrtví, představ si to! A lidi filcujou krámy i bejváky."
"A policajti?"
"Měl bys vidět, co zbylo z toho jejich auta!" uchechtl se Pišta. Úkosem se na Jindru podíval. "Co furt máš s těma policajtama? Snad nepouštíš bobana kvůli včerejšku?"
"Seš blbej, nebo co?" vyjel na něho Jindra. Byli už skoro na konci ulice. Slyšel, jak Málek říká lidem shromážděným kolem střeženého pytle:
"Nesahejte na to, nebo Jindru naserete."
"To je správný slovo," pochválil ho Jindra. "Ukaž pytel."
Byl to jutový pytel, pěkně napěchovaný konzervami a krabicemi  nudlí a špaget. Žrádla na tejden pro něho a Růžu. Sebere jim ho. Když budou držkovat, nakope je do prdele. Dóda i Růžička josu v hajzlu a i kdyby se vrátili, zmákne je. Jsou měkký.
Nažere se a skončí jako autorita na Buďánkách. Oni za ním přišli, aby je rozsoudil, ne aby je okradl. Jenže, jak je rozsoudit? Když jim řekne, aby se rozdělily, začnou se rvát, jakmile se jim otočí zády a ještě o něm řeknou, že je blbej a měkkej.
Sakra, ta blbá ožralá Růže kdyby tu byla, ta v těchhle ženskejch věcech má lepší rozum.
To nejsou ženský věci, vole, napomenul sám sebe. Tady jd eo koule. Kdo bude mít největší koule na Buďánkách.
"Tak helejte," řekl tak nahlas, aby všichni slyšeli, "když se dělá filcuňk, tak ať maj všichni. Filcuňk se bude dělat pořádně. Abysme měli všichni co žrát furt. A kdo bude čorovat pro sebe, toho nakopu, až mi posere špičku."
To byla řeč vpravdě státnická a ozval se dokonce potlesk. Jindra cítil, že má žaludek měkoučce vyložený sametem. Pak mu přejel stín po čele.
"Už jste mi našli tu mou holku?" obrátil se na Pištu.
"Voni všichni filcovali žrádlo..."
"Neserte mě! Chci ji tu mít co nejdřív!"
Pišta se nahrbil a pak se otočil k ostatním.
"Slyšeli jste, co Jindra říkal? Najděte tu holku, nebo... nebo vás nakopeme do prdele!"