Nejstarší verze Tmy - srpen 1995 (3)
10.
Přibližně ve stejnou dobu jako primátora Koukala napadlo i mnoho dalších lidí, že může jít o nasazení dosud neznámé zbraně cizí mocnosti. Nechyběl mezi nimi ministr vnitra Jan Ruml a ministr obrany Jaroslav Příhoda.
Úvahy obou mužů se ubíraly přibližně stejným směrem, přesněji řečeno dvěma obdobnými směry.

Především, co se bude dít v nejbližších hodinách, eventuálně dnech a jak se za těchto nečekaných podmínek zhostit úkolů rezortu, co je zaměstnávalo nejvíc, přinejmenším navenek.
Jak se budou chovat podřízení, jako míru loyality osvědčí, do bylo další patro starostí mužů, na jejichž bedrech ležela odpovědnost za bezpečnost země.
Nejbližšími spolupracovníky si byli jisti, zejména ministr Ruml. Na klíčová místa dosadil lidi, kteří nebyli buď vůbec, nebo jen minimálně spjati s minulým režimem. V horší situaci byl v tomto smyslu ministr obrany. Každý z vysokých vojenských funkcionářů měl za sebou léta služby v komunistické armádě. Pokud vskutku jde o nasazení neznámé zbraně, po němž bude následovat útok cizí mocnosti, zálewží na tom, která mocnost to je.
V úvahu přirozeně pořichází především Rusko, dědic sovětského impéria, Rusko historicky pokořené, nicméně nezbavené světovládných ambicí. Bujná fantazie si dovedla vypracovat i takový scénář, podle něhož byl těžko pochipitelný rozpad Sovětského svazu přípravou na globální útok. Zdánlivá demontáž monolitu podle takového scénáře oslabila bdělost Západu, Spojených států a ostatních zemí NATO. Jaderná síla zůstala oprakticky nedotčena. Raketojaderný útok moohou vést i početně slabé vojenské svazky. A v tajných laboratořích Novosibirska se mohlo pokračovat ve vývoji zbraně, ochromující elektrické systémy protivníka. Tak by začala třetí světová válka. I kdyby země Západu nakonec odolaly útoku a ubránily se, útočná vlna by zahltila prvosledová území, tedy všechny státy někdejší Varšavské smlouvy. Následovalo by účtování, bezpochyby krvavé, se všemi, kteří v očích komunistických pohlavárů Ruska byli velezrádci a arcilotři. Okupační správa by fyzicky likvidovala kompletní špičku správy demokratické České republiky, o tom si nemohl nikdo dělat iluze. Neopakovala by se tragikomická historie z roku 1968 s únosem vedoucích funkcionářů do Moskvy, s chabým pokusem o zřízení dělnicko - rolnické vlády a podpisem právně bezcenných dohod. Bylo by to účtování krvavé a nemilosrdné.
Svoje hranice by však mělo. Od určité úrovně dolů by ruský okupant musel vyhlásit generální pardon. Potřeboval by kádry, jimiž by nahradil likvidované funkcionáře. Do služby by povolal oběti polistopadových čistek, jenže ty bezpochyby ztratily po sedmi letech na svých kvalitách. Krom toho, Rus vždycky projevuje nechuť vůči tomu, kdo byl jednou politická mrtvola. Po srpnu 1968 a dubnu 1969 také nevrátil do funkce Antonína Novotného. Musel by rekrutovat nové vedoucí kádry ve středních kádrech demokratických institucí, mezi lidmi, kteří už stačili získat potřebnou kvalifikaci a kdyby se jim vytvořil prostor ke zradě, dlouho by neváhali při volbě mezi popravištěm a vysokou pozicí ve vnitru a armádě. Později by samozřejmě byli likvidováni i oni, na to všem by měl okupant dost času.
Podplukovníci a kapitáni v armádě, anonymní zástupci vedoucích oddělení na vnitru, to byli potencionální spojenci ruského agresora. To si Ruml i Příhoda uvědomovali.
V úvahu připadala ovšem i druhá možnost. Technicky vyspělé Spojené státy usoudily, že jim hrozí z Ruska nebezpečí a udeřily jako první. Tradiční vojenská technika znala metody rádiového rušení. Tohle je možná něco obdobného. Cosi doposud neznámého ruší elektrický proud. Pokud neuznámý jev vyvolali Američané, zasáhli i české území. Je to nejspíš západní okraj zarušeného území, pokud ovšem se stalo nemyslitelné a demokratický stát napadl bez varování potencionálního protivníka, který navenek nejeví útočné úmysly.
Během večerních hodin pátku 19. dubna dospěli oba ministři k obdobnému závěru.
Bezpečnost republiky zůstane křehká bez mimořádných opatření, pro něž nemá rezortní ministr pravomoce. V ústavním chaosu, který dosahoval kulminačního bodu právě v těchto posledních měsících před parlamentními volbami, kdy se našlo tolik pečovatelů a ochránců ústavy, kolik jen bylo politických stran, si nebyli jisti, kdo vlastně může mimořádná opatřený vyhlásit, jaká mají být a jak daleko sahat.
V zájmu pravdy ovšem je nutné poznamenat, že úvahy strategické a politické povahy byly zasuty do pozadí starostmi všedními, mnohdy na hranici banality.
Ministr vnitra Jan Ruml byl v osudnou chvíli ve své pracovně v budově a řešil se sekčním šéfem bavorské policie doktorem Hubingerem otázky týkající se problematiky právní pomoci mezi Německem a Českou republikou. Ministr Příhoda byl na inspekční cestě u stíhačů v Pardubicích. Přestože měli oba na starosti záležitosti týkající se celého státu, museli se nejdřív zabývat problémem organizace práce ve svém bezprostředním okolí.
Když v ministerské konferenční místnosti zhaslo světlo, Ruml pocítil hluboký stud. Německý host se tvářil žoviálně, jako by se nic nestalo. Ruml ovšem dobře věděl, co asi se táhne v tuhé lebce německého úředníka, oblečeného do obleku z tmavomodré černě proužkované anglické látky ze sheffieldské vlny. Německý host podotkl cosi vlídného na téma, že některá jednání jsou tak senzitivní, že nesnesou světlo, ovšem vtom už dovnitř vpadl ministrův tajemník a zašeptal mu do ucha, že spadlo spojení.
"Jaké spojení," zeptal se nechápající Ruml nahlas.
"Veškeré," opdověděl tajemník, taky nahlas. "Telefon, dálnopis, počítačové sítě, rádiová pojítka. Nevysílá televize."
"Was is los?" chtěl vědět německý host.
Tlumočník se podíval na ministra a když Ruml kývl, přeložil, co slyšel.
Doktor Hubinger chvilku uvažoval, zdali tako rozsáhlý  kiks je v mezích normy běžného slovanského bordelu. Od svých lidí  věděl, že v Praze nefunguje prakticky nic, jakkoli je podezíral, že výmluvami na chaos v komunikačních sítích zakrývají vlastní lenost a šlendrián. Praha je v posledních létech jedno z nejveselejších měst Evropy a vliv kinderstube tu u mnohých taje hned po přejezdu saské hranice.
Ruml vstal a hostovi se omluvil.
"Uvařte hostovi kafe," řekl sekretářce, která se objevila ve dveřích.
"Na čem?" zeptala se mladá žena.
Ruml nespokojeně pohodil hlavou a vešel do sekretariátu ve stejnou chvíli, kdy sem dorazil jeho první náměstek Martin Fendrych.
"Vypadá to špatně, Honzo," řekl Fendrych a stručně vylíčil, co všechno se za pár minut stačil dozvědět. Krom toho, co už ministr věděl, doplnil, že nenaskočil náhradní agregát na výrobu elektrické energie a že nejezdí ani auta.
"Jak to, že nejezdí auta," zavrčel Ruml nevlídně. Dozníval v něm nepříjemný pocit, jaký měl před doktorem Hubingerem.
Fendrych pokrčil rameny.
"Vypadá to, že jim nejde zapalování."
"Vyhlaš pohotovost," řekl Ruml. "Zesil ostrahu u vchodů."
"To už jsem udělal," řekl Fendrych. Z chodby doléhaly rozčilené hlasy.
"Co policejní ředitelství?"
"Nemáme s nimi spojení."
"Pošli pár spolehlivých lidí na střechu."
"Na střechu?" podivil se Fendrych. Pak mu to došlo.
"Myslíš..."
Ruml pokrčil rameny.
"Nevím."
Fendrych byl moc mladý na to, aby měl dostatečně živé vzpomínky na tu noc z 20. na 21. srpna, kdy se obloha nic netušící Prahy zaplnila sovětskými transportními letadly. Směřovala k přistávacím drahám Ruzyňského letiště, kde na řídící věži už seděli předem vybraní vlastizrádci a naváděli na přistání první vlnu invazní armády. Zato Ruml na ten pocit nikdy nezapomene a teď si ho vybavil s bolestnou živostí.
Jestli je to tak, pomyslil si, načapali nás s kalhotami spuštěnými na půl žerdi. Jenže tentokrát to bude jiné. Budeme se bránit.
Přistoupil k trezoru zapuštěnému do zdi, otevřel ho a vytáhl pouzdro s pistolí. Připevnil si ho k opasku. Když vzhlédl, všiml si doktora Hubingera, který stál ve dveřích.
"To, co se děje," řekl mu, "se nedá vysvětlit jinak, než rozsáhlou sabotáží. Vyhlašujeme nejvyšší stupeň pohotovosti."
"Chápu," řekl německý host. "Nebudu vás rušit. Až bude po všem, najdete mě v hotelu Juliš."
"Nevím, jak se tam dostanete, pane doktore," řekl Fendrych.
"Co tím chcete říct? Copak jste mi zabavili auto?"
"Ne," odpověděl Fendrych. "Auta nejezdí."
"Moje auto je německé," ušklíbl se doktor Hubinger.
Ještě před pár lety by mu Fendrych sdělil výsledek svého pozorování, jež by shrnul do konstatování, že ho považuje za debila. Zkušenosti z vysoké funkci na vnitru ho naučily sebeovládání.
"Žádná auta nejezdí," řekl klidně.
"Zůstaňte tady s námi, pane doktore," řekl Ruml. "Přinejmenším do doby, než se všechno vysvětlí. Jistě to nebude dlouho trvat." Obrátil se na sekretářku. "Zavolejte někoho, ať se o pana doktora postará."
"Jak?" zeptala se. "Nefunguje telefon."
Plynou vteřiny a já se tu starám o nafoukaného kreténa, pomyslil si ministr vnitra vztekle.
"Nějak si poraďte," řekl jí a vyšel s Fendrychem v patách z místnosti.
Zamířili do velké zasedačky, kam už se scházeli šéfové klíčových odborů vnitra. Asistent rozestavoval na dlouhý stůl láhve minerálky. Prázdné popelníky netečně očekávaly příval nedopalků. Nefungovala klimatizace, brzy tu bude husto.
Zbytečně sprostě jsem ji odbyl, pomyslel si Ruml, usedaje do čela. Jenže, ona je na tom stejně, jako já. Taky si budu muset nějak poradit.
"Zahajuji poradu, pánové," řekl, aniž počkal, až poslední příchozí zaujmou místa. Někteří zůstali stát u dveří. "To co se stalo, je zřejmě sabotáž. Je třeba zjistit rozsah, zjednat nápravu a nakonec najít viníka nebo viníky."
"Ti asi nebudou v dosahu," podotkl kdosi. "Poslal jsem pár našich kluků, aby se podívali k ruskému vyslanectví. Budou tu každou chvíli."
Budovu ministerstva vnitra dělí od někdejší Petschkovy rezidence pouhý kilometr.
Ruml s uspokojením zjistil, že jeho lidé nečekali na výsledky ministerské porady a sami rozjeli pár akcí, sice zdánlivě nevýznamných, ale nezbytných. Veškeré rutinní práce byly odloženy. Zatímco porada pokračovala, v nitru rozsáhlé budovy probíhaly děje, které poněkud připomínaly reorganizaci velkého úřadu. V podzemních garážích se usadila veliká evakuační skupina, která připravovala odsud na záložní stanoviště. Ostraha budovy sílila každou minutou a vytvářely se oddíly, které ji budou zajišťovat ve směnách. Do ulic byly vyslány hlídky, které měly zjistit situaci v bezprostředním okolí. Ruml ještě nestačil vyslechnout hlášení o tom, co se vc krátké době necelé čtvrt hodiny podařilo zorganizovat, když se na stole objeviula první hlášení, psaná rukou. Stojí tramvajová doprava, auta zastavila na celé třídě Milady Horákové i ve Veletržní. Hlídky na střeše nezjistily žádný letecký provoz. Cyklista přijíždějící od Hradu hlásil, že nejede metro a že v něm zřejmě došlo k nehodě.
"Cyklista..." poznamenal Ruml. "Jestli to takhle půjde dál, bude to nejrychlejší způsob dopravy. Zajistěte co největší počet jízdních kol."
"Máme rekvírovat lidem velocipédy?" ptal se kdosi.
"Ano. Rozumím, bude z toho kravál. Je to moje rozhodnutí. Já si to zodpovím. Zařiďte, ať ti lidé dostanou potvrzení."
"Rudý právo nás sežere," ozvala se námitka.
"Udělejte to," zvýšil Ruml hlas. V duchu musel uznat, že námitka je správná. Jakmile pomine krize, vždycky se najdou rozumbradové, kteří s narychlo učiněných rozhodnutí vytlooukají politický kapitál. A do voleb zbývá pár týdnů!
"Nerozmyslíte si to?"
"Ne," řekl. Nějaký vnitřní hlas mu napovídal, že tohle není jen tak nějaká krize, založená na zprávách ze zdroje neověřitelného na sto procent, toho druhu, jaké v minulosti vedly k pochybným akcím, jako bylo obsazení letiště v Ostravě - Mošnově nebo ke šťáře restaurantu U Holubů v Praze.
Je-li to tak, a čím dál si víc byl jistý, že ano, rozhodnutí musí padnout na vyšší úrovni.
Porada pokračovala v klidu, takřka rutinně. Funkcionáři si rozdělovali úkoly. Počet došlých zpráv houstl, takže bylo nutno ustanovit analytickou skupinu, která bude sestavovat informační svodku. Skupina dostala k disposici těch pár mechanických psacích stolů, které v budově chválapánubohu zůstaly.
Jak čas plynul, obraz situace nabýval jasnějších kontur. Nebyly však nikterak povzbudivé.
Město bylo ochromené. Došlo k desítkám strašných havárií na povrchu i v podzemí, protože selhaly bezpečnostní systémy vlaků tramvaje i metra a rozjeté vozy zůstaly bez brzd. Dokázaly zastavit jen na dostatečně rovných přímých úsecích, jako právě na tříde Milady Horákové. K masakru zato došlo na Strossmayerově náměstí, mnohem horšímu, než byl ten v šedesátých létech, na který s hrůzou vzpomínají pamětníci. Ranění a mrtví zůstávají v troskách nebo na ulici, často i bez elementárního ošetření. Aktivizují se asociální živly, které ve skupinkách i jednotlivě napadají automobilisty a zejména havarované soupravy pouliční dráhy. Došlo i ke konfliktům s policií a ozbrojenými občany z města je slyšet střelba.
Pouze jedna zpráva dávala podnět k jakémusi náznaku optimismu.
Nikde nebyla pozorována žádná známka vojenských aktivit cizí mocnosti, takto obezřetně formuloval autor svodky zjištění, že v areálu ruského velvyslanectví se neděje nic neobvyklého, vymykajícího se z rámce normálního zmatku, který teď vládne všude. Na tom se shodly všechny zdroje, včetně toho tajného, který byl dovnitř ambasády nastrčen. Také stráž na střeše ministerstva nezaznamenala žádné přelety letadel ať už cizích, tak domácích. To považovali všichni za krajně významné zjištění. Pokud by nevysvětlitelná paralýza veškerých elektrických zařízení měla být předehrou k vojenské akci, vzduch by už měl být plný. V moderní válce se akce počítají na minuty a hodiny a den znamená dnes to, co za starých časů týdenní tažení.
V půl šesté byly všechny základní rozkazy vydány. Dvoučlenné spojky, pokud možno vybavené jízdními koly, navázaly kontakty s policejním ředitelstvím města Prahy, které je přenese do obvodů. Policistům byly vydány samopaly a byl vydán rozkaz k nejpřísnějším opatřením, jež měla zabránit projevům hyenismu. Byl navázán i kontakt s pražskou radnicí, která už zvolna komunikovala prostřednictvím jízdních poslů s jednotlivými obvody. Zdravotnický personál velkých pražských nemocnic se vypravil do ulic, aby poskytl první pomoc.
V půl sedmé dostal ministr vnitra výzvu ministerského předsedy, aby se dostavil na schůzi vlády.

11.
Manželka Jindry Hřivnáče, Markéta zvaná Růža, se probudila dobrou hodinu poté, kdy Pišta vytáhl Jindru na průzkum nepochopitelně proměněného terénu. Hlava jí třeštila kocovinou a v žaludku cítila houpání, které se zastaví, až se napije. Namáhavě se posadila. V rozkroku  ucítila studenou vlhkost. Na pohlaví si neviděla přes povislé břicho. Zkoumavě ho přejela rukou, přičichla a odplivla si, když ucítila zápach semene.
"Prase jedno," poznamenala.
V místnosti už bylo šero. Zaslechla slabé zanaříkání. Ohlédla se ke dřezu a spatřila drobnou schoulenou postavu své mongoloidní dcery.
"Co tam děláš, krávo," zabručela nevrle. Převalila se na břicho, poklekla a namáhavě vstala. Hlava se jí točila a žaludek se rozhoupal. Připotácela se ke dřezu, aby se do něho vyzvracela. "Uhni, povídám, uhni, hajzle!"
To už se obsah žaludku hrnul ven a Markéta zvaná Růža začala zvracet dítěti na ruce. Ta kráva neuhne a neuhne, blesklo jí hlavou. Jakmile křeč v žaludku polevila, napřímila se a udeřila dítě dlaní přes tvář. Holčička vykřikla a prohla se dozadu. Ruce však měla dál napřažené před sebe. Teprve v této chvíli si Růža uvědomila, že Jindra holku přivázal ke kohoutku.
"Co jsi provedla? Co jsi zase vyvedla, krávo blbá?" rozkřikla se na ni. "Jednou tě zabiju. Zabiju! Že já si nenechala pomoct! Takovej ksindl! Bleju z tebe, rozumíš!"
Roztřesenými prsty se okusila rozvázat uzel. Nešlo to. Jindra ho pořádně utáhl a provaz byl pozvracený, kluzký.
Ten ksindl mě jednou zničí, pomyslela si žena a pro jistotu uštědřila dítěti ještě jeden políček. Vratce odstoupila od dřezu a přesunula se ke kuchyňsakému stolu, zavalenému láhvemi. Jedno po druhé je probírala a když zjistila, že jsou všechny prázdné, zmocnil se jí znovu vztek. Jindra všechno vychlastal, určitě proto, že ho ten malej ksindl rozčílil.
Otočila se k dítěti připoutanému ke dřezu.
"Tohle si vypiješ, hajzle," zasyčela.
V šeru blýskaly vyděšené oči dítěte. Zmohlo se na slaboučké zanaříkání.
Zabiju tě, hajzle, to byla myšlenka, která se proměnila v hustou temnou kaši převalující se jí hlavou. Zvolna se blížila k dítěti.
Venku se ozvaly kroky.
"Růžo!" zaslechla ženský hlas. To byla cikánka Elena Růžičková od vedle. "Jseš doma, Růžo?"
"Jo," zavrčela Růža. "Pojď dál."
Otylá mladá žena s vlasy odbarvenými do špinavě zrzavé barvy se vhrnula dovnitř. Vypadala, jako kdyby se za ní hnal starý Růžička s odepnutým řemenem.
"Stalo se něco hroznýho, Růžo! Jindra zmlátil policajty a teďka..."
No teda, vydechla užasle Růža, tohle mi chybělo.
Elena se rozhlédla po místnosti a když spatřila Katku připoutanou ke dřezu, přiběhla k ní a několika obratnými hmaty ji rozvázala. Popadla kus hadru, přehozený přes rezavý kbelík a utírala jí ruce a tvář.
"Policajti tu můžou bejt každou chvíli," řekla Elena. "Ono mu snad prdlo v kouli, vlítnul na ně a začal je mlátit a sebral jim pistol!"
"To by Jindra nikdy neudělal," žasla Růža. "Poprat se, to von jo, Na policajta by nešáh."
"Starej to viděl svejma vočima. Přiběh celej vyděšenej. Elen, povídá, on je ten Jindra dočista zmagořenej, on je nejspíš zfetovanej, on se pustil do policajtů. Voni tam běželi, poněvač stojej auta a tramvaje a je tam bordel..."
Venku se ozval hluk, kroky a hlasy.
"Růžo! Kurva Růžo, slyšíš?"
To byl on, Jindra Hřivnáč.
Volal ji tak, jak ho ještě nikdy neslyšela. Něco nového, cizího měl v hlase.
Napadlo ji nejdřív, že je znovu ožralej. Ba ne, to není ono. Když je Jindra ožralej, nadává na svinskej svět, kterej mu ubližuje, na ten zkurvenej svět, kterej ho nechá bydlet v polorozpadlým baráku na Buďánkách v Košířích, zatímco jiný se válej ve vilách a vozej si prdele v mercedesech. Je nalomenej, když je ožralej, tak to je.
Venku burácel hlas muže, který nebyl ani v nejmenším nalomený.
On musel někomu dát pořádně přes držku. Jenže, kdo to byl? Kdo by si nechal nabít od ožralýho vyměklýho chlapa, a to Jindra byl, už dávno v sobě neměl ten přádnej mrd, jako za mlada?
Že by Elen nekecala?
"Jindro!" vykřikla Růža a rozběhla se ke dveřím.
Rozblácenou uličkou vroubenou polorozpadlými domy přicházel Jindra Hřivnáč, její muž. Kráčel vzpříma, rozhazoval rukama a energicky našlapoval. Za páskem se mu blýskala pistole. V ruce držel cosi černého. Růžu napadlo, že zase někde našel mršinu a stáhnul ji, to jí udělal před pár rokama, kozí kůži napnul rovnou na dveře a v baráku bylo smradu jako v hradu a much k poblití, těch facek, co kvůli tomu Růža dostala, když držkovala, že to v baráku smrdí! Jindra je paličák a dokud kůži nesežraly masařky, nedal si říct a...
"To je kožich," vydechla Růža užasle. "Severská liška, to já poznám, Jindro, to stojí děsný peníze."
"Jasně, že jo. To je pro tebe."
"Kdes to vzal?"
"Stáhnul jsem ho z jedný takový svině."
Podával jí ho. V rozpacích dala ruce za záda. Jindra se ušklíbl a hodil kožich do bláta. Nohsledi kvitovali to gesto nadšenými výkřiky.
"Vidíš," šeptala Elen. Schovávala se za Růžou, tiskla se k ní a Růža cítila, jak se cikánka třese strachem. "Dočista zmagořel. Sejmul ženskou za bílýho dne na Plzeňský!"
Za Jindrou rázoval Pišta a o pár kroků dozadu se táhnul hlouček mládenců ze sousedství, pár somráků a feťáků a taky několik malých Růžičků, kteří projevovali obvzláštní nadšení. Ozbrojili se klacky a mlátili do stěn, do zdí i do sebe navzájem.
Růža ukázala prstem na zbraň.
"Kdes to vzal?"
"Policajtům, těm kurvám posranejm. Jsou v prdeli, rozumíš?" Rozesmál se a ohlédl se dozadu. "Všechno s eposralo a voni jsou v prdeli."
"Kdo, voni?"
"Všichni. Policajti. Ty kurvy v auťákách. Co bydlej ve vilách. A hovno dělaj a jenom se válej.
"Jindro, proboha, co to do tebe vjelo?"
Jindra trochu zchlípnul. Znovu se ocitl ve svém přirozeném prostředí, v uličce bídy, hovořil se svou šerednou ženskou, které se za prdelí schovává píča od starýho Růžičky. Magie rozvratu, která ho okouzlila venku na ulici, přestala tady fungovat.
"Nenech se zblbnout, Jindro. Máš pravdu. Jseš king. Ty jsi první sáhnul na čerty."
Jindra potřásl hlavou a pohladil pažbu pistole. Je to tak, já byl první, všichni to viděli a budou mě poslouchat.
"Tenhle bordel už nikdy nedaj dohromady," řekl umíněně. "Od teďka bude všechno jinak. A já udělám pořádek. Začnu doma. Kde je ta malá svině?"
"Co chceš dělat, Jindro?" zeptala se Růža.
"Odprásknu ji."
"Ne! Neblbni. To nevokecáš. Nemůžeš zabít vlastné céru."
"Je to spratek. Bůh ví, s kým ho máš!"
"S tebou, Jindro, přísahám!"
"Jak to můžeš vědět, ty kurvo svinská?"
"To ženská ví, ta to cejtí..."
"Je blbá! Je to sračka akorát tak spláchnout do hajzlu. A já ji oddělám!"
Průvod nohsledů byl očividně opilý a jistě také zfetovaný. Projev odvahy ty lidi nadchnul.
"Jen ji práskni, Jindro, běž do toho, ser na nějaký kecy..."
"Ne," řekla Růža.
Udeřil ji hřbetem ruky tak silně, že jín okamžitě vytryskla krev z nosu. To bylo co říct, krev jí z nosu snadno netekla, byla vytrénovaná líp, než leckterý boxer. Elen ustoupila kvapně, dřív, než ji praští. A že by to udělal, nepochybovala ani vteřinku.
Za nadšeného hulákání opilců vrazil Jindra dovnitř.
Práskly dva výstřely.
Opilci ztichli.
Tak on to přece jenom udělal. Jindra vážně odprásknul vlastní dceru. Je sice blbá, mongoloidní, jenže kurvy policajti jsou blbí, je jim do jedno, oni to tak neberou, že blbá holka je k hovnu, jenom na obtíž a soudci jsou taky kurvy, ty mu za to klidně napařej tři roky natvrdo, možná víc...
Jindra se objevil ve dveřích.
"Kde je? Kde kurva je ta malá svině?"
Rozhlížel se kolem sebe. Objevil Růžu přikrčenou u stěny.
"Tys ji vodvázala. Já ji měl svini přikurtovanou. Jak to, žes ji odvázala?"
Růža zvedla ruku a ukázala na Elen.
"Tak to vona," zasyčel Jindra Hřivnáč, zvedl zbraň a bez váhání na ženu vystřelil. První ranou minul. Elen na nic nečekala a dala se na útěk. Druhý výstřel ji zasáhl do paže a k zemi ji srazil teprve třetí výstřel, který jí pronikl pod pravou lopatkou do plic.
Vyděšený Pišta popadl raněnou pod paží a za pomoci několika somráků a Růžičkovic dětí ji odvlekl uličkou pryč.
"Jindro..." vzlykla Růža. "Cos to udělal. Cos to udělal?"
"Nasral jsem se. Nemáte mě srát, vy všichni! Víte, že jsem prudkej."
"Cos to udělal. Co teďka bude?"
Jindra hrábl do záňadří a vytáhl láhev whisky.
"Vožereme se."
"To nepomůže, Jindro. Oni si pro tebe přijdou."
"Hovno," řekl nepřesvědčivě. "Všechno se posralo."
"Ba ne. Přidjou si pro tebe. Udělej kvartýr a na to se vyserou. Vyčoruj šrajtofli, klofni auto, to je všechno hovno. Akorát na střílení jsou hákliví, policajti, soudy a všechny ty kurvy. Znáš to přece, jakej je ten život posranej," vzlykala.
Jindra zastrčil pistoli za pásek a otevřel láhev. Lokl si a podal láhev ženě. Zavrtěla hlavou.
"Říkám ti, že se stane hovno a že ten život posranej bude od teďko úplně jinej. Teď půjdem dom a uděláýme si bene a zejtra..."
"Zejtra tě seberou."
"Ne. Zejtra najdu tu malou svini a zakroutím jí krkem."
Šero houstlo a z města se ozývala střelba.
Růža se k Jindrovi přitiskla. Měla pocit, že z něho sálá nějaká divná síla. Sebevědomí, možná zběsilost podložená šílenstvím. Zatgoužila, aby ji povalil na matrace, aby ji zfackoval a roztáhl nohy a pronikl do ní tvrdým údem a zůstal v ní tak dlouho, dokud by ji to nebolelo.
"Všechno se posralo. Já to cejtím, Růžo. A když se posere posranej svět, pro našince to může bejt akorát dobrý," řekl Jindra Hřivnáč a vešel dovnitř.
Růža se rozhlédla, popoběhla uličkou a sebrala kožich, odchozený do bláta. Přitiskla měkkou srst severské lišky ke tváři a ucítila Dior Poison. Jestli má Jindra pravdu, budu odteďka takhle vonět furt, pomyslela si a zamířila za ním do domu.

12.
Cesta do Kobylis trvala Honzovi Krylovi půl druhé hodiny.
Na druhý břeh Vltavy se dostal přes Čechův most a bez příhod uháněl po nábřeží. Po chvilce si uvědomil, jak rychle si zvykl na to, že automobily stojí, s rezignovanými řidiči za volantem nebo v hloučku rozmlouvajícími s jinými stejně postiženými nešťastníky.
Co asi s těmi auty udělají, až přijde noc, napadlo Honzu.
Čím déle o věci přemýšlel, tím větším byl pesimistou.
Tohle nebyl výpadek, tohle nebyla porucha. Stalo se cosi zásadního, co změnilo základní předpoklady, z nich vychází technická civilizace.
Je to takové, jako kdybychom celou dobu hráli s kartami a teď někdo přišel, sebral nám je a rozdal nám dominové kostky.
A jakmile nám sebral karty, už nám je nevrátí.
Když dojel ke křižovatce s třídou Dukelských hrdinů, zvolnil a na pár minut zastavil.
Vybavil si Markétu, znovu cítil na ruce její lehký dotyk. Nechoď pryč, řekla mu. Prosím, dodala.
Chovala se pitomě, to je fakt. Jenže, copak se od ní dalo čekat, že pochopí, o co jde? Seděla v kanclu a držela černou hodinku u kafe s rumem. Kolikrát v životě se jí stalo, že hhasla elektrika? Padesátkrát? Stokrát? A byla schopná pochopit, že výpadek energie z akumulátorů signalizuje cosi takřka nadpřirozeného? Je to přece jenom obyčejná ženská, která nemá ponětí, jak věci fungujou, přemýšlel Honza. A já ji opustil, nechal jsem ji ve štychu.
Jenže, na druhé straně... Všichni kluci jsou teď už určitě na place. Mirek Beran, Pinkas, Matějů, Herwig. Kde má být chlap, když je průser? Doma, nebo na place?
Samozřejmě na place.
Tím spíš, že Markéta sakra není moje žena, nic jsem jí nikdy neslíbil, nemám k ní závazky, je to prostě moje holka a nic víc!
Nesmíš bejt měkkej, řekl si Honza, odrazil se a zabral do pedálů.
Projel kolem Veletržního paláce přestavěného na galerii, bolševicky nesmyslného projektu, který nový režim spolkl jako návnadu s pořádně špičatým háčkem, minul Parkhotel a před viaduktem padl fízlům do rukou.
No jo, uvědomil si, za Parkhotelem je fízlárna.
Každý se tvářil důležitě jako Socha Svobody.
"Stát," řekl mu velitel hlídky s frčkami strážmistra. "Sestupte si."
"Co jsem zase provedl?"
"Tohle kolo vám zabavujeme," řekl strážmistr.
"Jak to?"
"Nařízení ministra."
"Co je to za blbost? Od kdy ministr vnitra zabavuje lidem kola?" žasl Honza. Vzápětí si uvědomil, jak logické a v jistém smyslu správné rozhodnutí to je. Dokonce je to první projev inteligence, který od jakéhokoli ministerstva zaznamenal.
Správné opatření, až na to, že teď jde o jeho kolo...
"Dostanete potvrzení," říkal strážmistr, obhlížeje kolo. "Olpran, barva modrá..." diktoval policistovi, který vypisoval propiskou papírek.
"Počkejte," bránil se Honza. "Já jedu do práce..."
"Pokračujte pěšky. Tak jako tak nebudete v práci nic platnej. Nejde elektrika."
"V celé Praze?" ptal se Honza v naději, že z policistů vytáhne nějaké informace.
"Služební tajemství. Slezte z toho kola a pokračujte."
Honza spočíval levou nohou na zemi. Trošičku se odstrčil a chystal se strhnout řídítka vpravo a proklouznout hlídce pod rukama. Strážmistr si toho všiml a ukázal, že má rozepnuté pouzdro služební zbraně.
"Mimořádné pravomoce," řekl strážmistr suše. "Nařízení ministra."
"To je dobrý..." vydechl Honza. "Lidi po sobě střílej... Kousek dál vandráci okrádaj raněný. A vy mě tady buzerujete kvůli kolu..."
"Hodláte mařit úřední výkon?"
"Budu si na vás stěžovat," řekl Honza, přísně hledě na strážmistrovo služební číslo. Strážmistr pokrčil rameny a otočil se na dva policisty, kteří se drželi vzadu.
"Sundejte ho," řekl jim.
Na Markétu jsem se vysral jenom proto, abych dojel k fízlárně a přišel tam o kolo, pomyslel si hořce.
V uších mu zazněl dívčin smutný hlas. Nechoď pryč. Prosím.
Já je taky prosil, aby mě pustili, hajzly.
Škubl řídítky a zabral zplna sil pravou rukou.
Přední kolo olpranu se proti strážmistrovi vzepjalo. Policista uskočil a šátral po zbrani. To už byl Honza v sedle a s vynaložením všech sil nabíral rychlost. Strážmistr se ohlédl na svoje dva druhy, kteří na něho vyděšeně hleděli. Přece nezabiju chlapa kvůli blbýmu kolu, pomyslel si a vztekle se pleskl po pouzdru se zbraní.
"Rekvírovat velocipédy," odplivl si. "Takovou blbost si může vymyslet jen ministr."
Honza ujížděl s hlavou staženou mezi ramena. Čekal, kdy zaslechne výstřel Vítr mu hučel v uších. Nebo to byla rozbouřemná krev?
Vřítil se do prostoru viaduktu a sychravý vzduch, který se tu držel, mu připomněl otevřený hrob. Ohlédl se a k nesmírné úlevě spatřil policisty, teď už docela maličké pidimužíky, jak stojí v hloučku a připalují si cigarety.
Z náspu pod tratí na něho hulákali somráci. Také prostor výstaviště byl plný existencí, které nebudily žádnou důvěru. S největším soustředěním udržoval co možná nejvyšší rychlost na mizerném dláždění. Ulice se svažovala do zatáčky pod další viadukt. Spatřil stojící tramvaje, obsypané lidmi. Neměl čas zkoumat, co je to zač a usoudil, že udělá nejlíp, když nebude riskovat a zahnul vlevo a bez příhod projel ulicí Za elektrárnou na Holešovické nábřeží a přes tramvajovou lávku přejel na druhou stranu Vltavy a stoupal do kobyliského kopce.
Firma Teston sídlila v architektonicky impotentní betonové budově nedaleko kobyliské vodárny. Kdysi tu bývalo výpočetní středisko podniku UNITA, disponující kolosálním sálovým počítačem EC 1047, nedlouho před listopadovou revolucí to tu převzal Pragostav. To už byla ruská kopie amerického IBM užitečná jako myslící stroj Raymonda Lulla. Budova střídala majitele, ten první se finančně zakrvácel na úplatcích a na likvidaci elektronického mastodonta, následovali dva nebo tři další dobrodruzi, býval tu sklad oděvů second hand, původně určených pro výpomoc hladovějící Africe, diskotéka maskující masážní salón maskující bordel, pak suterén objektu zatopila voda a budova by nejspíš spadla, kdyby se jí neujalo pár šikovných kluků, kteří utekli z pracovišť Akademie v Řeži a nezřídili tu malé hi-tech pracoviště, zabývající se vývojem aparatur a zařízení, jako jsou ultrazvukové testery vysokotlakých potrubí . Honza pracoval v sekci výroby radioaktivních léčiv, jak se tradičně a nepřesně říkalo značkovacím látkám pro detekci nádorových onemocnění.
Pro dnešní den měl Honza naplánovanou noční službu a měl vystřídat Otíka Pinkase. Nástup měl v pět, teď bylo skoro sedm.
Před budovou seskočil s kola a provedl ho prosklenými dveřmi do haly dlážděné mramorovými dlaždicemi. Z kukaně vyšel vrátný pan Pačes, jediný zaměstnanec, který pamatoval dávné časy Pragostavu a UNITY a vypadal jako vykotlaný pařez, ozdobený legračním kloboukem. Pro jeho zálibu v komických hlavokrytech se mu říkalo Čepička.
"Víte, co je novýho, pane Kryl?" vítal Čepička příchozího. "Nesvítí elektrika!"
"To snad ani není možný, pane Pačes," řekl Honza suše. "Myslíte to vážně?"
Ze skleněné kukaně mhouralo žlutavé světlo petrolejové lampy.
"Jo, jo, je to velkej kiks, velkej šlus. Když se podíváte z vokna, pane Kryl, všude je tma. Kam oko dohlídne! A že se už šeří!"
Honza se zachvěl zinou. Rychlá jízda ho pořádně splavila. Prohodil s Pačesem Čepičkou ještě několik jalových poznámek na téma všudyvládnoucího bordelu a odvedl kolo do mezipatra, kde měl personál šatnu. Musel kráčet opatrně, protože na schodišti byla tma a v šatně to nebylo lepší. Odpčítal svoji skřínku, svlékl se a bosky odcapkal do sprchy. Když se převlékl do čistých spodků a bavlněného trika s dlouhými rukávy a natáhl an sebe volné bílé kalhoty a halenu, bylo mu hned líp. Oči si mu už zvykly na temnotu a nemusel tedy tolik tápat. Připoutal přední kolo olpranu k radiátoru a sešel do suterénu, kde měl Teston své provozy. Horní patro měly v nájmu nějaké firmy na kanceláře.
V suterénním hlavním sále, kde dosud páchla plesnivina, nevypuditelná od dob, kdy na podlaze stál čtvrtmetr vody, která sem prosakovala nedbale provedenou izolací, zářila petrolejka. Stála na stole, kolem něho sedělo několik postav.
"To je Kryl," poznal Honza Otíkův hlas. Muži halasně uvítali příchozího. Když přišel blíž, do pachu plesniviny se přimísila příjemnější vůně alkoholu. "Tak pojď, ty kluku! Při týhle šichtě se nejspíš moc nepředřeš. Ty máš přece kliku, ty chlape!"
Je tu celá parta, uvědomil si Honza. Míla Herwig, Tonda Načeradský, údržbář Franta Pachman, tlustý Vilda, který se staral o počítačovou síť, mladý Liška, který dělal asistenta doktorovi Hofmannovi a Evrín Matala, jeden ze tří spolumajitelů Testonu. Udělali Honzovi místo a vtiskli mu do ruky skleničku s vodkou. Načeradský vstal a rozloučil se. Stejně nemůže pít, má venku auto a rodina čeká, žen pojedou na chatu. Už tak se moc zakecal a dostane přes čumec. Honza mu chtěl vysvětlit, že už nejspíš s autem neodjede, jenže Otík se ho zmocnil a Tonda využil příležitosti a vyklouzl ven.
"Při pátku se pracovat nemá," pokračoval Otík. "To si pamatuj, Ervíne! Pánbůh nám vypnul elektriku a to znamená co? To znamenám že si nepřeje, abysme pracovali!"
"No jo," říkal Ervín smířlivě. Proč by se měl s Otíkem hádat? Chlapi pracujou v úkole. Když si dnes večer zaflámují, v další šichtě to doženou. "V pátek se pracovat nemá."
"Dokonce nesmí!," triumfoval Otík. Měl už pořádně v hlavě. "Pomni, abys den sváteční světil a kdo maká v sobotu, přijde rovnou do pekla." Ohlédl se po Honzovi a pleskl ho přes záda. "Sedíš tu jakoo Puk. Co se stalo? Vylila ti Markéta péra?"
"Nebo péro," řekl Pachman.
"Vy vůbec nic nevíte," řekl Honza. "Myslíte, že jde o obyčejnej kiks elektriky."
"No jo, on to je neobyčejnej kiks!" vykřikl Otík a bezdůvodně se rozesmál.
"Jenže ona nekiksla jenom elektrika. Nefunguje ani telefón."
"Telefón? O tom mi ani nemluv. Hajzlové prodali Telecom do ciziny, nakecali nám, že všichni budeme mít do osmadevadesátýho aparát a co máme? Velký hovno máme!" spustil Pachman na svoje oblíbené téma.
"Vidíš, vole," zašeptal Honzovi vyčítavě Otík. "Nemáš před tím pitomcem mluvit o telefónech. Teď se dovíme, jak klesly akcie a jak se Klaus nestará o malý akcionáře."
"...a vyvolali umělej pokles akcií Telecomu na burze, jenom aby..." vykládal Pachman.
"Klekly si i baterky. Všechny. V autech, v rádiích, i v hodinkách," řekl Honza.
"Baterky stojej za hovno. To je tím, že se do Česka vozej šmejdy, který jinde nechtěj. Já ti povídám, z toho svinstva se budem vylizovat jneště sakra dlouho. Když si pomyslím, že příští rok to bude deset let, co šli bolševici do prdele a my sedíme v těch samejch sračkách, jako dřív..."
Pocit neštěstí je nesdělitelný, připomněl si Honza moudrost, kdysi vyčtenou v nějakém Inspiromatu. Tihle pitomové tu sedí, chlastají a nemají tušení, co se venku děje. A já vůl si myslel, jsou to lidi od fochu, počítačáci, elektrikáři, fyzici... Budeme tu sedět a hloubat nad tím, co se s tou zatracenou elektrikou mohlo stát...
Ohlédl se po Herwigovi. Ten zde seděl, sklínku s vodkou v ruce. Honza si uvědomil, že Herwig nepije. Nechá si nalít a nepije. Tak to dělá vždycky.
"Kdybych jim řekl, že nepiju, budou mě otravovat," vysvětlil kdysi Honzovi svoji taktiku. "Nalej si a neblbni a nekaz zábavu. Tak si nechám nalít a to už nemají tolik vůle a cílevědomosti, aby mě kontrolovali."
"Proč nejdeš pryč?"
"Měli by kecy. Tak prostě zůstanu s nimi."
"Nevadí ti ten kravál kolem?"
"Vůbec ne. Dovedu vypnout."
Herwig měl netečnou tvář. V lennonkách se mu mihotal plamének petrolejky. O čem asi přemýšlí? Přesunul se k němu.
"Mílo..." zašeptal.
Herwig sebou trhnul.
"Jo."
"Kluci jsou blbí, oni nechápou, o co jde."
Herwig se na něho vyčítavě podíval.
"To mě rušíš, abys mi řekl takovou banalitu?"
"Tohle není porucha elektrické a telefonní sítě. Tohle je něco jiného. To je..." Chvilku přemýšlel, než vyhrkl: "Elektrická smrt." Ukázal mu hodinky. "Vidíš? Patnáct hodin šestnáct minut. To je čas, kdy umřela elektřina."
Herwig se v duchu vracel z nesmírné dálky. Pomaličku zvedl ruku a přisunul k očím svoje hodinky.
"Patnáct hodin šestnáct minut..." řekl tiše.
"Vidíš? Zastavily se ti."
"Zastavily se hodinky," řekl Herwig nepřítomně.
"Dokážeš spočítat, jaká je to pravděpodobnost, že se dvěma lidem na dvou různých místech zastaví hodinky v absolutně stejnou chvíli?"
"Dokážu," řekl Herwig.
"Nedělej to. Je to zbytečný. Zeptej se kluků, kdo z nich má hodinky."
Herwig se natáhl po Liškovi, uchopil ho za zápěstí a přitáhl ho k sobě. Podíval se mu na hodinky a pak řekl Honzovi: "Sedm hodin dvě minuty."
Třeba jsem blbej. Třeba to všechno byla jen pitomá histerie. Shoda náhod. Jako kluk jel autobusem ze školního výletu do Deštné v Orlických horách. Bylo náledí a napočítali cestou osmnáct bouraček.
"Co máš za hodinky?" zeptal se Lišky.
"Primky po strejdovi. On byl u vojáků. Vidíš? Kladivo a srp. Originál bolševický, to doistávali porhraničníci, kmdyž někoho zastřelili na čáře. Opušťák a hodinky," říkal mladý Liška hrdě.
"Mechanický hodinky," řekl Honza Herwigovi. "Ty samozřejmě jdou. Klekly si quartzky. Nefunguje nic, co je na baterii."
Herwig ukázal na discmanna na Liškově krku.
"Funguje?"
"Jasný!"
"Ukaž."
Liška stiskl spínač, sluchátka přesunul na uši a jeho obličej nabyl výrazu znepokojené ostražitosti.
"Do prdele, hovno!" řekl tak upřímně, že se všichni rozesmáli.
"Ty máš slovník! Mohl bys dávat hodiny hottentotům, čeština za tři odpoledne. Hovno, prdel, kurva, seru na to, a máš polovinu slovníku naučenou!" chechtal se Liškovi Vilda Bucek.
Brzy na to uslyšeli další ukázku liškovského slovníku. To se shora vracel Tonda Načeradský, provázený vrátným Pačesem Čepičkou.
"Baterka je v prdeli!" láteřil. "Jituš mě zabije. Takovejch hodin, i ty hodinky se mi posraly, nejlíp by bylo se na všechno vysrat!"
Chlapi, s výjimkou Herwiga a Honzy Kryla, se váleli smíchem.
"Vidíš, vole! Měl ses držet flašky."
"Já vám povídám, pane Načeradský, že se nemusíte ženy bát. Všem autům nefungujou baterky, já to pozoruju už od odpoledne! Ne snad, že bych opouštěl služební prostor, pane Matala, ovšem provádím kontrolu kolem objektu a řeknu vám, kolem objektu byl v jednu chvíli cvrkot!"
"Jak to, všem autům?" zeptal se Ervín Matala. "To chcete říct, že i v mým bavoráku si kekla moje fungl nová baterie bosch?"
"Tam možná ne," řekl Pačes opatrně.
"Ale jo, Ervíne. I boschka za dva tácy je v tahu," řekl Honza.
"To jsi z lacinýho kraje, dva tácy za baterku," podotkl Matala s bolestí v hlase, jakou dávají najevo nešťastníci postižení luxusem, za nějž jsou nuceni vydávat nekřesťanské peníze, o nichž se šťastnějším spoluobčanům navyklým skromnějšímu životu ani nesní.
"Běž se podívat," navrhl mu Honza. Obrátil se pak k Herwigovi. "Je to tak, jak říkám. Elektrická smrt."
Matala, doprovázený rozhořčeně kvákajícím Tondou Načeradským, odešel na inspekci svého bavoráku.
V brejličkách lennonkách zářily plamínky.
Herwig mlčel.
"Co tomu říkáš? Jak si to vysvětluješ?" řekl mu Honza.
"To není možný," řekl Herwig.
Vstal a pomalu přešel k oknu. Tam stál, zatímco se Matala s Načeradským vrátil a rozhořčeně vykládal partě, že vypláznul za baterku tři a půl tisíce a ona vydržela blbejch čtrnáct dní a je v tahu.
"Tohle je bordel, kterej je možnej jenom u nás. Devět let po revoluci! Jak dlouho to komunistický svinstvo potrvá? V normální zemi bych mohl reklamovat, vrátit to šmízo. Jenže tady si můžu stěžovat akorát tak na lampárně hlavního nádraží."
"Neberte si to atk, pane Matala," nabádal ho vrátný Pačes Čepička. "Všichni jsou na tom stejně."
"Nějaký přiblbý felície, ty mi můlžou bejt ukradený. Jenžer mě se posral bosch v bavoráku!"
Jeho rozhořčení bylo upřímné a poskytovalo znamenitou živnou půdu výřečnosti.
Honza Kryl přešel k Herwigovi. Ten ukázal prstem.
"Vidíš? Ve městě hoří ohně."
"Požáry?"
"Nejspíš."
"Nikdo je nehasí," poznamenal Honza, "protože hasičům nejezdí auta." Obrátil se do místnosti. Otík Pinkas se tam rozčiloval, že s pitomými automobilisty není žádná zábava. když už jim ty káry nejedou, tak ať si sednou a nalejou si a přestanou otravovat.
Co všechno se musí stát, aby jim došlo, co se stalo? A to jsou technici, inteligentní lidi, kteří pracují s vynilající technikou... uvažoval Honza.
A co já, napadlo ho. Došlo i mně, co všechno se stalo?
Dělal si iluze, že tady v Testonu budou všichni zabraní do práce, že budou bádat, že zahájí sérii pokusů, jakých, to neměl konkrétnější představu, a že třeba na něco přijdou, Herwig je špičková makovice, takových tu už zbylo málo, kdo má ruce a nohy utíká do Německa a ještě dál, do Ameriky, co by dělal v takovém bordelu.
Kvůli této představě, která se ukázala jako zcela pošetilá, opustil Markétu dole ve městě, které začíná hořet.
Ona se o sebe postará, okřikl sám sebe.
Když dovedu já být tvrdej, musí být i ona taková. Jestli je k něčemu, nic se jí nestane. Jesl.ti se nechá převálcovat, je to holt bláto.
Něco uvnitř, hodně hluboko, mu řeklo "fuj".
"Poslyš," ozval se Hervig tiše, "ty máš na tom svým kole dynamo?"
"Jasně," řekl Honza.
"Zkusil jsi, jesatli funguje?"
"Ne," řekl Honza. "Když jsem jel nahoru, bylo ještě světlo."
"Jdem se podívat," řekl Herwig.
Vystoupili do mezipatra, kde už byla naprostá tma. Honza sáhl do kapsy pro zapalovač. Několikrát marně cvakl.
"Co je to za zapalovač? Piezoelektrický?" ptal se ve tmě Herwig.
"Jo."
"Aha," zněla odpověď. Ozvalo se chrastění zápalek. Herwig jednu zažehl a v její záři objevil staré noviny. Smotal se do ruličky a zapálil.
Honza přicvakl dynamo k zadnímu kolu nadzvedl stroj, připoutaný za přední kolo k radiátoru.
"Zaber," řekl Herwigowi.
Fyzik se chopil šlapky a zatočil. Dynamo zabzučelo. Honza se zadíval s nadějí do maličkého reflektoru. Zůstal temný.
Herwig točil šlapkami a potom palcem stiskl přítlačný mechanismus. Dynamo odskočilo od pneumatiky a kolo se viditelně rychleji roztočilo.
"Magnetické pole klade rotujícímu vodiči odpor," řekl Herwig uvážlivě. "Vynakládám energii k práci."
"Jenže není vidět výsledek," namítl Honza.
"To je ono," řekl Herwig. "Není vidět. Mechanická energie se neproměňuje v energii elektrickou. Jenže v nějakou energii se proměňovat musí."
"V jakou?" vrtěl Honza hlavou.
"Nevím," řekl Herwig a vstal.
Improvizovaná pochodeň zhotovená ze stočených novin zhasla, takže museli v úplné tmě sestupovat se schodů opatrně, aby nespadli. Zdola slyšeli opilý smích. Dokonce i Matala se smířil s myšlenkou, že večer bavorákem neodjede. Nechá ho tu do zítra a pak sem někoho pošle, aby to dal dohromady. Jo, v sobotu. Když jsou prachy, tak jde všechno.



) Bacha, tady Katka mluví, to se musí uvážit, jestli jo nebo ne.
) Je pod radnicí kryt?
Kde sedí Ruml
) Struktura vnitra, jaká je?
)co jestě by mohl dělat Teston