8.
Plzeňská třída byla ve čtvrt na čtyři plná automobilů, směřujících k rekreačním oblastem na západ od hlavního města. Oba pruhy směrem z města byly plné stojících vozů. V některých byl jen řidič, který uprchl z práce a spěchal za rodinou, v jiných už trůnila natěšená rodinka které se exodus z práce už povedl. Jakmile Jindra Hřivnáč s Pištou doběhli na náměstíčko Zámečnice, spatřili tramvaj plnou lidí, která se velkou rychlostí řítila od Motola dolů.
Z opačné straně od celnice slyšeli zoufalý křik a když se podívali tím směrem, viděli změť pestře pomalovaných tramvajových vozů. Dvě, nebo možná tři soupravy tam už havarovaly a teď se k nim blížila další. Tramvaj byla pomalovaná reklamou na lentilky, žlutá s veselými červený a modrými kotoučky, SMLSNI SI, SMLSNI, za okny černo lidí, za předním sklem bledá skvrna řidičova obličeje.
To hovado nebrzdí, napadlo Jindru Hřivnáče, to bude šleha, až práskne do těch vymetenejch vozů, od celnice zněl zoufalý křik a to už tramvaj dopadla do havarovaných vozů jako ocelová pěst. Náraz byl tak strašný, že zadní vůz opustil koleje a řítil se bokem po vozovce, která byla už zametená vozem, jehož před chvilkou potkal stejný osud.
"To je prdel," řekl užaslý Jindra Hřivnáč Pištovi.
"Hele," ukázal Pišta.
Od Motola přijížděla další souprava.
"Co to má bejt? To se všichni posrali?"
"Všechno se posralo," řekl Pišta věcně.
"Dem se číhnout," řekl Jindra Hřivnáč.
Vzduch vibroval hysterickým jekotem žen. Tramvaj přijíždějící od Motola jela ještě rychleji, než ta předešlá. Zdálo se však, že je prázdná, cestující ji zřejmě stačili někde nahoře u vozovny opustit. Byla bílá, pomalovaná reklamou na cigarety. Kouření škodí zdraví, pomyslel si Jindra vtipně a další ohlušující rána na okamžik přerušila křik. Nad celnicí se navršila barikáda tramvají, blokující vjezd do Vrchlického ulice. Když přišli k barikádě blíž, viděli, že se neskládá jen z tramvajových vozů. Do změti byly vklíněné osobní vozy, jež zachytil smrtící náraz prvních souprav.
Jak se s Pištou blížil místu katastrofy, Jindry se zmocňovalo rozjaření, ne nepodobné sexuálnímu vzrušení. Ta malá pochcaná svině ho ráno pořádně nadzvedla a číslo s Kytkou stálo taky za hovno, ležela při tom jak píchnutá svině, kráva jedna ožralá. Nechápal, co se vlastně přesně děje, zato cítil, že to, čeho je svědkem, se nepodobá ničemu, co zatím zažil. Všichni lidi kolem, co si normálně vozej prdele ve svejch kárách a válej se pokancelářích a hovno tam dělaj a na slušný lidi se vošklíbaj, ty všichni jsou nějak v prdeli. Jak to říkal Pišta? Všechno se posralo. To řekl fakt dobře. Všechno se posralo a protože všechno stojí za hovno, je dobře, že se to posralo, protože slušnej člověk jako je on, Jindra Hřivnáč, z toho může mít jenom výhodu.
Nespěchali, šli volně, s rukama v kaspách, jako  na nedělní vycházce. Všimli si, že okny mrtvých vozů na ně hledí vyděšené oči.
Všechnose posralo a co hlavního, všichni se posrali.
To bylo druhé důležité poznání, k němuž Jindra Hřivnáč dospěl. Nedovedl by to vyjádřit slovy. Měl ho však v sobě, to poznání, a hřálo ho líp, než fernet.
Udělal výhružné gesto vůči lesklým oknům naleštěného bavoráku. Chlápek s paničkou vpředu, holka s chlupatým psem vzadu. Všichni sebou leknutím trhli nazad, byli nervózní, div z toho nechcali, to Jindra viděl úplně jasně.
Jsou fakt posraný, jásalo Jindrovi srdce v hrudi.
Ušli dalších dvacet metrů a spatřili hlouček lidí. Obklopoval zmrtvělý policejní vůz, v němž seděli dva muži v uniformách.
"Tak dělejte něco!" křičel na ně brunátný chlap v kožené bundě.
"Jsou tam mrtví!" přizvukovala mu ženská ve vyrudlém jarním kabátě.
Policajti měli zatažená okna. Jindra se prodral davem až k vozu. Šlo to snadno, tělesný pach mu pomáhal zjednat si uličku.
"Nemáme spojení!" křičel policista sedící vedle řidiče. V ruce držel sluchátko vysílačky a točil bakelitovým knoflíkem.
"Voni nemaj spojení," řekl Jindra Pištovi, který se mu tiskl k zádům a ohlížel se po lidech. "Bez spojení není velení. A navopak."
"Poď, pudeme pryč," huhlal Pišta. "Na poliše se vyser. Jsou to kurvy."
"Jsou posraný," sdělil mu Jindra svůj poznatek. "Vidíš, jak jsou posraný?"
"Hele vole já jsem v podmínce a seru na ně. Ty si dej bacha. Jsi venku na aminu, když tě chytnou, všechno ti sečtou!"
"Hovno. Ukážu ti, jak jsou posraný," řekl Jindra. Hmátl po klice vozu. Policista rychle sáhl po jisticím kolíku zámku. Jindra se tomu dětsky bázlivému gestu zasmál. Přesvědčilo ho, že má pravdu. Jsou posraný! Otevřel dveře a ohnal se po policistovi. Chytil ho za límec a vytáhl ho ven. Muž za volantem začal nervózně odepínat pouzdro se služební zbraní. "Ty mě chceš nasrat, vole," konstatoval Jindra. Odhodil policistu, kterého vytáhl z vozu, Pištovi do náruče a vrazil po hlavě do vozu, rukou se zaťatou pěstí napřed. Pěst zasáhla policistu do obličeje. Z roztříštěného nosu vytryskla krev. Policista narazil temenem o sklo a rozbil je.
Jindra se vysoukal ven, otočil se k policistovi hrůzou ochromenému natolik, že by se asi sesul na chodník, kdyby ho rozpačitý Pišta nedržel, vytáhl mu z pouzdra pistoli a udeřil ho hlavní do tváře.
"Jsou posraný," řekl Pištovi. "A v prdeli."
Pišta pomohl poraněnému policistovi nastoupit do vozu v pevné víře, že to bude polehčující okolnost, až sem přijedou jiní policisté, možná dokonce čerti z Urny a začnou to tu bílit. Jindra je blázen, úplnej blázen, cvaklo mu v kouli a já byl vůl, že jsem ho budil, že jsem ho sem tahal!
To už Jindra kráčel dál po chodníku volným prostorem, uličkou, kterou před ním vytvářeli vyděšení ustupující lidé. Ohlédl se po Pištovi.
"Pojď, vole."
Nechápal, jak může být Pišta tak blbej, že neví, o co jde. Posralo se to a pánem teď bude ten, kdo není sráč.
Zastavil se u velikého třílitrového mercedesu. Seděl v něm otylý mladý muž ve tmavém vlněném obleku, čtyři knoflíčky na rukávech, jasně červenou hedvábnou kravatu s Mickey Mousem. Jindra otevřel dveře a houkl dovnitř:
"Šrajtofli. Dělej."
Majitel mercedesu poslechl. Udělal to, co mu nařídil muž, který není sráč.

9.
Honza Kryl se oblékl do cyklistické kombinézy, snesl kolo dolů a vyrazil Bubenskou třídou podél řady stojících automobilů přes lávku nad kolejemi až dojel na Plynární. Chvilku zaváhal jestli by se přece jenom neměl vypravit za Markétou, aby se přesvědčil, že je s ní všechno ou kej. Pracovala v cestovní kanceláři Easy Travel v ulici Nekázanka, spojující Příkopy s Jindřišskou, tedy opačným směrem, než kam měl namířeno. Nesmím ji hejčkat, rozhodl se. Ještě by si řekla, že jsem měkej a kdo ví, co by se jí vylíhlo v hlavě. Zatím nebuzeruje, protože ví, že bych se nenechal. Udělej ženský dobře a začne ti skákat po hlavě, připomněl si pradávnou mužskou zkušenost. Nesvítí elektrika, nefunguje telefón a něco se stalo s auťákama. No a co má být? Do zítřka se to nějak opraví.
Byl s ní domluvený, že odpoledne, až se vyspí po noční, spolu někam vyrazí a koupí si flašku a zalezou k němu do pelíšku a budou ci dávat do nosu. Honza možná udělá výjimku a nechá ji přespat až do rána, pro jedenkrát, při sobotě.
Zamířil bubenskou směrem od Vltavy. Hodlal přejet Trojský most a vystoupat do kobyliského kopce až nahoru, kde měla firma Teston svoje sídlo. Když dojel na Plynární, změnil svoje plány.
Na křižovatce Plynární s Argentinskou se nabourala tramvaj číslo 12 do autobusu pět set šestky. Honza nebyl žádná měkota, jeden čas pracoval jako saniťák u úrazovky, ovšem to, co tu spatřil, ještě nikdy neviděl.
Na místě havárie nebyli ani policisté, ani záchranka. Dokonce ani obvyklý dav čumilů nebyl tentokrát přítomen, jen se tu a tam černal opodál hlouček reptajících lidí. Zato se sem stáhli bezdomovci, obvykle zalezlí v opuštěných budovách dole při řece, a bezostyšně, nikým nerušeni, okrádali oběti neštěstí. Honza si všiml, že na chodníku před autobazarem leží nějaká těla, bez ladu a skladu poházená, jako když dítě vysype krabici s plyšovými medvídky. Nejdříve ho napadlo, že to jsou oběti, které někdo vytáhl z trosek tramvaje a autobusu. Pak si uvědomil, že to jsou lidé zbití do bezvědomí. Zřejmě se provinili námitkami proti počínání lůzy a doplatili na ně.
Znovu si vzpomněl na Markétu.
V cestovce má dneska odpolední. Fiata uno má zaparkované v Nekázance, na to je šikovná, vždycky si dovedla obstarat parkovací karty a nezaplatila za ně ani korunu. Fiatka je jí teď platná jako plešatýmu hřeben. Jak se dostane pěšky z Nekázanky přes celou Prahu na Spořilov? Než tam dojde, bude tma. Představoval si ji, jak cape celá utrmácená přes kopec Bohdalec. Není to tam sice už dávno tak divoké, jako za starých časů, do bezpečné zóny to tam však má daleko. Díval se na rabující pakáž a na zbité lidi na chodníku tak dlouho, až dva somráci si ho všimli, začali na něho hulákat a rozběhli se k němu.
Otočil kolo a vyrazil tím směrem, odkud přijel, minul dům, v němž bydlel a brzy projel kolem Elektrických podniků.
Proč jsou tramvaje nabourané, uvažoval, když viděl další trosky na nábřeží kapitána Jaroše. Přišel jen na jedno možné vysvětlení. Zdráhal se mmu uvěřit, protože mu připadalo šílené. Nevypadla zřejmě jenom trakce, přestaly fungovat všechny elektricky ovládané systémy souprav, včetně brzd!
Jak asi to vypadá v metru, blesklo mu hlavou a v žaludku se mu vznesl roj motýlů.
Jestliže nevysvětlitelná porucha zasáhla i podzemní dráhu, v jedné vteřině nastala v tunelu tma a pokud nenaskočilo nouzové osvětlení, o čemž nyní pochyboval, černotou se řítily neovladatalné soupravy. V tuhle dobu byly vlaky přeplněné, je pátek odpoledne...
Havarované tramvaje na nábřeží a v Revoluční třídě naštěstí nepadly v plen spodině. Naopak, lidé projevili solidaritu a osvědčili slušnost, kterou obvykle drží hodně hluboko pod pokličkou. Na chodnících vznikaly malé polní lazarety, obvykle pod vedením lékaře nebo nemocniční sestry. Na náměstí Republiky se Honza ovšem přesvědči, že jeho obavy týkající se metra byly oprávněné.
Dav vroubil vchodová schodiště stanice. Někteří jenom přihlíželi, jiní pomáhali špinavým a zkrvaveným nešťastníkům, kteří masakr v podzemí přežili a teď se snažili dostat se ven. Z podzemí se ozýval neutuchající řev těch, kteří měli méně štěstí.
Se srdcem rozbušeným námahou i prožitými hrůzami vřítil se Honza do Nekázanky a zastavil až u vchodu do kanceláře Easy Travel, ozdobené plakáty, slibujícími nádherné léto v přímořských sardinkárnách Středozemí. Na dveřích visela ručně psaná cedulka ZA ÚČELEM VÝPADKU PROUDU ZAVŘENO. Honza zaváhal, uslyšel však zevnitř nějaké zvuky a vzal za kliku. Bylo odemčeno.
Když vešel, uvítal ho smích a tvář mu pohladila vůně kávy.
Markéta tam seděla se svou kolegyní Veronikou Bursíkovou a pomenší tmavovláskou, kterou tu Honza už několikrát viděl a jak se rozpomínal, byla to Gábina, mladší sestra Veroniky.
"A potom si stáhnul fusekle a pověsil je na větev toho křoví co tam bylo a já pála co děláš a on pál já mám rád pořádek a já pála nejsi vada dyť jsme v lese a on pál..." říkala Gábina. Markéta s Veronikou se řezaly smíchem a Honza si uvědomil, že vůni kávy doprovází sladké aroma rumu.
"Fusekle na křoví, to je dobrý," chechtala se Veronika. "Ahojka, Honzánku, ty si taky věšíš v lese fusekle na křoví, když s Markétou..."
"Ty jsi úplně pitomá, nech toho, Veroniko," chechtala se Markéta. "My tu máme dámskou jízdu. Zhasla elektrika a zákazníci přestali chodit, víš... My tu normálně máme pěknej cvrkot, hlavní sezóna je už pomalu na krku. Jak to, že nejsi na noční?"
"Elektrika zhasla v celý Praze," řekl.
"No, to je průser," řekla Veronika vesele. "Tak proto kunčofti nechoděj!"
Už nikdy nebudou chodit, napadlo Honzu Kryla. Později si uvědomoval, že tohle byl první okamžik, kdy mu to došlo. Zatím se pohyboval na surfovém prkně poznání po hřebenu řítící se vlny bezprostředních vjemů. V domáckém prostředí cestovní kanceláře, kde si tři holky vykládaly o mužských, napětí polevilo a došlo mu, že to, co se děje venku, není jen nejhorší verze čehosi, co už někdy před tím viděl. Je to něco nového, co se ještě nikdy před tím nestalo a co bude mít následky navždycky.
"Koukejte na něho," říkala Veroničina sestra Gábina. "Čumí jako vyoraná myš."
"Venku..." začal Honza. Co jim má říct? Co vlastně ví o tom, že se děje venku? "V metru se nabouraly vlaky."
"To je furt," řekla Veronika. "Tuhle jsem se musela táhnout až nahoru k Muzeu na céčku, protože na Můstku nějakej vůl spadnul do kolejiště a béčko zastavili na hodinu.. Byl to prej nějakej blbej Němec. Vožralej jako bomba. Chlastaj u nás jako prasata. I to naše drahý pivo je pro ně pořád ještrě laciný."
Honza ji poslouchal na půl ucha. Jak to, že si uvařily kafe, napadlo ho. V haldě beznaděje zadoutnala jiskřička naděje. Třeba jsem opravdu panikář a vůl. V koutě stál velký přístroj na espreso moulinex. Děvčata se přestala smát, když k přístroji vykročil, pomalu, skoro až bázlivě, a užasle ho pozorovala, jak k němu vztahuje ruku, jako by to byla posvátná soška a on chtěl dotykem získat vykoupení.
Dotkl se ho.
Přístroj byl studený.
"Kde vaříte kafe..." zeptal se chraptivě. Zklamání uhasilo jeho naději s náhlou brutalitou.
"Máme bombu na propík butík," řekla Veronika. "Jsme přece cestovka!"
Tak je to tedy... Dobře. Musí jim vysvětlit, o co vlastně jde.
"Nejezděj ani auta," řekl. "Takže jsem si říkal, Markéto, že bys měla přespat u mě. Na Spořilov se budeš těžko dostávat."
Markéta se podívala na Veroniku.
"No teda, já čumím!"
Veronika vyprskla. Honza se naježil. Pochopil, že si Markéta s Veronikou o jeho zásadách vyprávěly. O čem ještě? Jak to spolu nahoře na palandě dělají? Jaké má při milování návyky a libůstky? A srovnává ho Markéta s jinými milenci, které měla před ním? Ptral se jí na ně. Tvrdila, že jich měla osm. To je normální písnička. Většina holek, pokud je donutil k hovoru na toto téma, se držela počtu osm. Míla Herwig, Honzův kolega z práce, myslitel celého týmu, to logicky vysvětlil.
"To máš tak," tvrdil Herwig. "Taková holka uvažuje logicky. Panna není, to tvrdit nemůže. Mám zkušenosti, ví jak na to a je jasný, že musela mít před tebou už pár mužskejch. Takže kolik? Deset, to už je dvouciferný číslo a mohl by sis říct, že je kurva. Devět je nepravděpodobný, mystický číslo. Zrovna tak sedm, to je číslo, na který je kde kdo pověrčivej. Kdyby řekla šest, byl bys sedmej a jsme zase u tý sedmičky. Pět, to je na půl cestě mezi jedním a deseti a to je taky nápadně symetrický. No a míň než pět je nepravděpodobný, vzhledem k věku a jejím zkušenostem. Nejpříhodnější je osm. Je to dost vysoký počet, aby se při něm daly získat zkušenosti, jenže to není skandálně vysokej počet."
"Ty se vyznáš v holkách?" ptal se ho tenkrát Honza.
"To ne," přiznal Herwig. "Zato v matematice jo."
Veronika se smála a její ségra taky.
"Nechte toho," řekla jim Markéta přísně. "Proč myslíš, že mi nejede auto?"
"Žádný nejezdí."
"Já ho mám v pořádku. Stará se mi o něj táta!"
"Pojď se podívat," řekl Honza.
Vyšli ven a zamířili k postaršímu, zato pěkně naleštěnému fiátku. Markéta odemkla a sedla za volant.
To by byla sranda, kdyby jí naskočil, řekl si Honza a rozhlédl sekolem. V Nekázance to však vypadalo stejně, jako všude jinde, řada aut ve vozovce a postávající řidiči. Jistě už měli za sebou fázi otevírání kapot a zkoumání akumulátoru.
Dívka otočila klíčkem.
"Nic," řekla udiveně. "Ani ručičky na budíkách se nepohnuly, kontrolky nesvítěj, nic..."
"Tak vidíš," řekl. Ulevilo se mu. Kdyby motor naskočil, vypadal by jako dokonalý pitomec.
Markéta vystoupila z auta, zamkla a vešla za Honzou do kanceláře.
"Co to má být?" ptala se.
"Holky, venku je to vážný," začal Honza.
Veronika ho přerušila.
"S tebou je prdlajs zábava. Jestlis přišel prudit, tak si sedni a dej si čistej rum a zkus nás dohonit. My tu máme při pátku bene, chápeš?" Přistoupila k němu a objala ho kolem krku. Táhnul z ní rum. "Neblbni, Honzo, sedni si a dej si s náma."
Vyvinul se jí z obětí a podíval se na Markétu, jestli nežárlí.
Spíš byla zmatená a rozpačitá. Honza se ještě nikdy takhle nechoval.
"Jede ti auto?" ptala se Gábina.
"No... nejede," řekla Markéta.
"To je príma! Tak ho tady necháš a můžem se pořádně namazat. Auta jsou blbost."
"Nejde jenom o auta. Jde o elektriku, "řekl Honza. "Přestala fungovat."
"To víme."
"Jenže přestala fungovat úplně. Nic nefunguje. Ani digitální hodinky."
"Tobě zkazily náladu jedny blbý digi? To mě podržte! Víš co? Tady máš nový," sáhla Veronika pod pult. "To jsou reklamní. Vem si je a už nebreč."
Podíval se na displej laciných digitálních hodinek. Ukazovaly patnáct hodin šestnáct minut a nějaké drobné.
"Nejdou," řekl věcně.
"Co bys chtěl od hodinek, co jsou zadarmo!" chechtala se Gábina. "Ještě aby šly!"
"To máš pravdu, Gábi," ječela rozjetá Veronika. "Ty chlapi by už nevěděli, co chtít! Sundavaj si fusekle v lese ve křoví a a když jde o hodinky, tak chtěj, aby šly a ještě aby byly s vodotryskem!"
"Je v nich baterie," pokusil se jim vysvětlit, co ho na hodinkách zajímá a proč ho tolik zneklidňuje, že nejdou. "Nefunguje ani..."
Do toho promluvila Markéta.
"Jsi trapnej. Kazíš zábavu."
Vybavil si v paměti výjev z křižovatky Plynární a Argentinské. Tlupa bezdomovců a somráků, okrádající raněné v tramvaji. Kousek odtud je Sherwood, park před Wilsonovým nádražím. Tam žije podobných existencí několik set. Až Markéta půjde pěšky domů, půjde přes park? To, co mu řekla, ho naštvalo. Ovládl se však. Ještě se jim pokusím vysvětlit, o co jde.
"Zkuste zapnout rádio."
To už se smát.
Veronika sáhla líně po tranzistorovém přijímači, položeném na polici s barevnými prospekty Easy Travel.
"Nefunguje," řekla po chvilce pokusů.
"Tak vidíš," řekl Honza.
"Tuhle vypadla televize. Všechny tři programy."
"Zkus krátké vlny. Střední vlny. Zkus něco chytit!" naléhal Honza.
Veronika rozmrzele manipulovala s přístrojem.
"Nic?" ptal se Honza.
Pokrčila rameny. Odložila přístroj na stůl.
"Nepotřebujeme rádio. Vystačíme si samy. Byla tu fakt dobrá nálada, než jsi přišel."
S výčitkou pohlédla na Markétu. Ten tvůj kořen je pěkná votrava, znamenal ten pohled. Markéta hněvivě škubla rameny. Já za něj nemůžu, znamenalo to gesto. On už je takovej.
"Já vám povídám, že se stalo něco hroznýho," řekl Honza. "Můžeme to všichni pořádně odskákat."
"Já nejsem ani na elektriku, ani na baterky," pokusila se Gábina obnovit rozchechtanou náladu.
"Měly byste jít domů. Říkám ti, pojď ke mně."
"Najednou smím?" zeptala se jízlivě. "Vždycky jsi mě vypíchal a teď mě... zveš, protože praskly pojistky?"
"Opíchal a vypíchal," podotkla Gábina.
"Nepraskly pojistky," řekl Honza nešťastně. "Tohle je... elektrická smrt."
"Elektrická smrt! Ty jseš fakt vadnej!" sekla po něm Markéta. Bylo vidět, že začíná být naštvaná. "Řeknu ti to na rovinu. Držel sis mě od těla. Mě to zprvu štvalo, pak jsem si řekla, proč ne. Kažej po svý koleji. Pán chce svý pohodlí a mě to vyhovuje. Jenže já si taky nenechám foukat do polívky!"
"Správně," řekla Gábina.
"Nepleť se do toho," řekla jí Veronika.
"Kde ty bydlíš?" ptal se Honza Veroniky.
"Bydlíme v Bohnicích. Chceš vědět, co si myslím? Ty tam patříš taky."
"Bohnice jsou odsud dobrejch patnáct, dvacet kiláků," řekl Honza věcně. "Tři čtyři hodiny ostrý chůze." Taky přes křižovatku Plynární a Argentinské, uvědomil si. "Když vypadnete hned, můžete to do tmy stihnout."
"Pěšky?"
"Nic nejezdí."
"Vezmem si tágo," ozvala se Gábina.
"Auta taky nejezdí. Zeptejte se Markéty. Ani její fiat nejede!""
"Běž už do háje. Votravuješ!"
Jenže i Honza se už stačil naštvat.
"Jste všechny tři blbý krávy. Pochopte konečně, že nefunguje nic, co je na elektriku!"
"Auta jsou na benzín!" vykvikla Gábina. "Kecáš."
"Zapalování mají na elektriku," odpověděl jí trpělivě. "A spoustu dalších věcí. Zvedni zadek a vylez ven a podívej se sama. Všechny auta stojej!"
"Jak ses dostal sem ty?"
"Honza jezdí na kole," poznamenala Markéta ironicky. "Je nezávislej, viď? I na přírodních zákonech. Nenechá se buzerovat ničím a nikým."
"Přece se neposrala ekletrika všem autům v Praze," řekla Veronika.
"Jo. Přesně to se stalo," řekl Honza.
"Jen klid," řekla Markéta. "Oni to do večera opravěj. Rumu a kafe máme dost. Vydržíme!"
"Nemyslím, že to opravěj," řekl Honza.
"Proč by neměli?"
"Protože nevědí, co mají opravit."
"Jen klid, pane Důležitej. On se na tu elektrickou smrt nějaká medicína najde," řekla Honzovi Veronika.
"Chtěl jsem ti pomoct," řekl a díval se Markétě do očí.
Kdyby byli sami, nejspíš by ho objala. Jenže za zády jí prskala smíchem Gábina a Veronika by pak měla řeči a vůbec...
"Dík," řekla lhostejně.
Otočil se a vyšel na chodník. Než zavřel dveře, slyšel smích.
Zamířil k olpranu a odemkl ocelové lanu, jímž ho připoutal k lampě. Já vůl, opakoval si. Já idiot! Já se jí snažím pomoct a ona si ze mě dělá srandu. Tak dobře. Šmytec. S tebou jsem skoncoval, děvenko.
Já se nenechám buzerovat od nikoho.
Vsedal na kolo, když uslyšel skřípnutí dveří.
Markéta vyšla z kanceláře Easy Travel, přistoupila k němu a jemně ho popadla za paži. Nebyl to silný stisk, spíš pohlazení.
Kdyby mu to nepřipadalo trapné, vynadal by jí. Co si myslí? Že sebou nechá mlátit o zem? Je je jako ten opičák z anekdoty, celej schvácenej po týdnu sňatku s žirafou, kdy mu říkala, dej mi hubičku, polib mi prdel, dej mi hubičku...
Věděl, jak to v takových chvílích bývá. Já něco řeknu, ona něco řekne a pink pong bude pokračovat a smíříme se a to je strašně banální a v konečných důsledcích to vede k buzeraci.
Vyškubl se.
Markéta nechala ruku klesnout podél těla.
Přišlo mu to líto. Otočil se k Markétě, aby přece jenom něco řekl. Spatřil ve dveřích Easy Travel Veroniku s tou roztlemenou Gábinou za zády.
"Nech ho, ať jede," řekla Veronika. "Ať jede třeba do prdele, hajzl."
Díky, Veroniko, pomyslel si Honza, aniž se po ní ohlédl.
Když vsedal do sedla kola, až užasl, jak snadné to všechno bylo. Cítil, že Markétu už nikdy neuvidí a měl pocit, že z něho opadla hora jílu. Vyrazil.
V hrdle měl stísňující hořký pocit.
Projel Nekázankou kolem ochromených automobilů s řidiči, kteří se zaklapli uvnitř a závistivě se za ním dívali. Na rohu se podíval k Prašné bráně. Před Slovanským domem se křečovitě zmítal temný dav. Uslyšel výkřiky a uvědomil si, že ti lidé po někom šlapou.
Polkl a zamířil na opačnou stranu, směrem k Můstku.