Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Nejstarší verze Tmy - srpen 1995 (1)

Povídka Potíže s elektřinou z téhož roku je vůbec první varianta na téma "co když přestane fungovat elektřina". Je k přečtení ZDE.

Nejstarší verze Tmy
ze srpna 1995:

část ..... 1
..... 2
..... 3
..... 4
..... 5
..... 6
Prolog

Musíme to udělat. Jsou zralí, všech dvanáct. Nastal čas.
Bojím se toho. Bude to mít strašné následky.
Ano, máš pravdu. Čeká je tragédie. Jejich poslední.
Nejsem si jistý, že na to máme právo.
Nemáme právo je nechat v řetězci hrůz. Když to neuděláme teď, už nikdy to nepůjde. Víš, co chystají. Ztratíme s nimi spojení.
Zahynou jich milióny.
Už jich milióny zahynuly ve válkách, které neměly žádný smysl. Poslední velké umírání je vykoupí.
Co když se to nepovede?
...
Slyšíš, na co se ptám? Cokdyž se to nepovede, co se stane? Odpověz. Proč mlčíš?
Galaktické společenství bude mít o jednoho člena míň. A každým okamžikem našeho váhání se pravděpodobnost úspěchu zmenšuje.
Mluvíš o pravděpodobnosti. Znamená to, že také pochybuješ? Váháš?
Ovšem. Co sis o mě myslel?
Že jsi strašlivě sebejistý.
Nejsem. Vůbec ne!
Pak ovšem to mění situaci.
V čem?
Jestliže i ty váháš... pak jsem ochoten do toho s tebou jít.
Nechápu.
Jednou ti to vysvětlím. Pokud to bude nutné. Teď už to musíme udělat. Čas nečeká.
Dobrá. Jdeme na to.


KLAP!

Od toho okamžiku ve všech technických zařízeních na planetě Zemi se elektrony přestaly chovat tak, jako dosud.


První den

1.
Ve středoevropském časovém pásmu přestala elektrická energie fungovat v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin. Byl pátek 19. dubna 1998, datum od kterého se měla počítat nová historie lidstva.

2.
Pro Katku nezačal pátek nejlíp.
V noci se pomočila, poprvé po dlouhé době. Trápily ji létací sny, viděla v nich tváře čertů, čerti se kolem ní honili a chtěli s ní mluvit, volali na ni a neslyšela je, bylo to strašné napětí a okamžik, kdy močila pod sebe, pro ni znamenal úlevu.
Otevřela oči.
Nad ní se skláněl On. Nechtěl ji bít, to hned poznala z tvaru úst. Jakmile jsou malá, do kroužku stočená, On se chce mazlit. Obvykle to bývá příjemné, hladí ji po těle a v rokroku, pak si k ní vleze pod deku a ona mu hýbe tou věcí, kterou má v rozkroku, říká tomu Děda, hýbe Dědou nahoru a dolů, Děda se zvětšuje a tvrdne, to se Katce líbí, protože On tak legračně dýchá a kňourá a pak z Dědy vytryskne mlíčko, které Katce nechutná a přece ji On nutí, aby ho olizovala. Někdy jí On vsouvá Dědu mezi stehna a tře se o ni, to je také pěkné a vždycky to tak bylo, co si Katka dokázala vzpomenout. Horší je, když se On snaží jí Dědu nacpat do šterbinky mezi nohama, to bolí, Katka se brání a pláče, On ji pak bije a je z toho křik, dokud nepřiběhne Ona.
Potom je to zase pěkné, Ona se s Ním kutálí po zemi, Ona má také šterbinku mezi nohama, má na ní ale vlasy a když jí On do ní vsune Dědu, Katka nemá pocit, že Ji to bolí. Naopak, Ona vzdychá taky tak hezky, jako On, když se o Katku tře a když křičí, Katka se nebojí.
Pak se chvilku spolu kutálejí po podlaze a Ona říká:
"Typrasetyprasenechtuholkunapokojinebotějednouzabijurozumíš?"
A on říká:
"Tamalásvinětomávsoběpotobětykurvoachccetoajájítojednouudělám!"
Ona říká:
"Tojsifotrtyprasejátěudámpolicajtům!"
On říká:
"KdovískyptomáškurvotakovejchfotrůjakojsemjájevPrazemilión!"
To už se mu obvykle zase zvětšuje Děda a přestává mluvit a znovu Jí ho vsouvá do šterbinky a přestávají si povídat a vzdychají.
Je to hezké.
Jenže dnes se Katka pomočila a to On nemá rád.
"Debile!" křičel na ni. "Svinskejmongolskejdebilepochcanej!"
Katka se podívala na druhou stranu místnosti. Na matracích vedle výlevky viděla kyprý šedorůžový obrys. To je Ona. Spí. Katka nasála nozdrami plochého nosíku vzduch. Poznala ty vůně a pachy a pochopila, co se stalo. Vodičky. Ona pila hodně vodiček, červené a hnědé a bílé, pak jí bylo špatně a z úst vypouštěla vodičky do výlevky a asi taky na zem, však se to všude kolem matrací leskne a bělá. Ona teď spí a hned tak něco ji neprobudí.
To moc špatné, protože On bude chtít vsouvat Dědu Katce do štěrbinky a Ona nepřijde, i když to bude hrozně bolet.
Katka vyděšeně zamrkala a zkusila si přetáhnout přikrývku přes hlavu. Jediným škubnutím ji strhl. Pokusila se tedy zachránit tak, jak se jí to už několikrát povedlo, natáhla ruku, aby mu zachytila Dědu a hýbáním nahoru a dolů ho zvětšila a třeba mu mlíčko vypije i bez říkání, jen aby se nezlobil.
Měla však dnes špatný den.
On se pohnul tak nešikovně, že rukou Dědu minula a uhodila ho do pytlíku pod Dědou. Nechtěla to. Ani za nic na světě by to naschvál neudělala. Věděla, že Ho to bolí a on se pak strašně zlobí.
Udeřil ji přes obličej.
"Sviněkurvomongolská!"
Otočil se k Ní.
"Vidělastumalousvinicomiudělala?" křičel směrem k šedorůžové mase, zachumlané do zelených houní. "Praštilaměnaschválpřeskoule!"
Jak tak křičel, z úst mu vycházely pachy. Taky pil hodně vodiček.
"Mazlit! Katka chce mazlit!" volala Katka zoufale, aby ho uklidnila.
Po další ráně jí praskl horní ret.
Skláněl se nad ní. Pod baňatým břichem se mu houpal Děda. Rostl a tvrdl, aniž by se ho dotkla a hýbala jím nahoru a dolů, toho si stačila všimnout přes všechnu bolest, která se jí vrývala do mysli. Popadl ji za vlasy a vyvlekl z postele.
"Sviněpochcanášpinavámongloská!" řval. "Játěnaučím!"
Tvářil se zrovna tak, jako čerti, kteří ji v noci navštívili a volali na ni cizím jazykem, teď ovšem věděla, že jí nechtěli ublížit. Lákali ji mezi sebe, rádi by si s ní hráli, třeba mají taky svoje Dědy a ona by jimi hýbala nahoru a dolů. Ba ne, uvědomila si, když vlna bolesti na okamžik polevila, o tohle jim nešlo. O co tedy?
Znovu bolest.
On ji dovlekl k výlevce, pořád ji držel za vlasy, bradou dosáhla sotva k okraji, z výlevky páchly vodičky a všechno to, co má Ona v bříšku, než jí to vyteče ven. Kolem krku se jí omotal provaz.
"Játěnaučímčistotěsviněmongolská!" křičel On. "Jájsemtvůjotec!"
Otec. Zvláštní slovo, otec.
Zvláštní? Strašné!
Ještě horší, než svině.
Svině, to jsou ony dvě, Katka a taky Ona.
Kdežto otec, to je On.

3.
Elektrony nezmizely ze světa. To ani nejde, časoprostor se bez nich neobejde a žádná moc na kterékoli jeho úrovni na tom faktu nic nezmění.
Ta moc, která jediným KLAP změnila chod lidských dějin pomocí techniky, která v ničem nepřipomínala techniku, jakou znalo tehdejší lidstvo, pouze pozměnila některé jejich vlastnosti v omezeném prostoru Země a jejího blízkého okolí.
Pro většinu chemických a všechny biochemické pochody to byla změna bezvýznamná.
Došlo jen k tomu, že přestalo fungovat to, čemu se hrubě a prakticistně říká elektřina.
Generátory elektráren atomových, parních, vodních, větrných i solárních přestaly produkovat proud. Zmrtvěly všechny baterie a akumulátory.
Na Zemi dolehla elektrická smrt.

4.
Rodina Hřivnáčova, či spíš její zbytek, otec Jindřich, jeho žena Růža a nejmladší dcera Kateřina, neboť nejstarší potomek, osmnáctiletý Mirek, seděl v ruzyňské vazbě pro podezření z loupežného přepadení a prostřední dcera, šestnáctiletá Evelyna, jejíž tmavá pleť zpochybňovala Jindřichovu paternitu, se pohybovala v oblasti vymezené škarpami mezinárodního silničního tahu E 55, elektrotechnickou smrt onoho osudného dne nepocítila. Hřivnáčovi žili v přízemí vybydleného domu v košířských Buďánkách, nápadného velikým nápisem KOUKALE SEŠ ZLOČINEC, a dobrodiní elektrického proudu nevyužívali od loňského léta.
V danou chvíli na tom byl hůř Honza Kryl, osmadvacetiletý inženýr chemik, zaměstnaný jako technik u firmy Teston, specialzované na výrobu radioaktivních látek užívaných při diagnostice nádorových onemocnění.
Bydlel v druhém patře omšelého prvorepublikového domu v Bubenské ulici, v jednopokojovém bytě, pohodlně zařízeném pro potřeby mladého svobodného muže s vyhraněnými zájmy.
Osudného pátku odpoledne byl v předsíni svého bytu a seřizoval přehazovačku shimano na svém kole olpran. Na práci si svítil silnou montážní lampou. Otevřenými dveřmi poslouchal zpěv Pavarottiho a jeho přátel z beden fisher, připojených k zesilovači sony F470, potažmo CD playeru téže značky.
Řetěz kola mlaskavě klouzal po ozubených kolech a Honza si připadal jako kdysi, když byl malý kluk, a hrál s přehazovačkou favorita staršího bráchy Tondy. Tenkrát se díval na polozávodní favorit jako na technický zázrak. Tonda mu nechtěl dovolit, aby na něj sáhnul, natož aby si hrál s přehazovačkou. Jseš malej, rozbiješ to, říkal. Honza si úporně přál, aby byl velkej. Až vyroste, Tonda mu favorita půjčí. Pak vyrostl a Tonda mu ho nikdy nepůjčil. Když byl ještě starší, pochopil, o co šlo. Tonda vůbec nestál o favorita, kolo ho nudilo. Nechával ho na dešti, nikdy nepromazal řetěz grafitem, bovdeny měl zarezlé, gumičky brzd omydlené. Na favoritu ho bavila jediná věc: úporná Honzova touha si sáhnout, později se svézt. Snad právě tohle všechno v Honzovi vypěstovalo tak vášnivou lásku k jízdě na kole. Tonda byl teď tloustnoucí pětatřicetiletý ženáč se dvěma dětmi, majitel favoritu, kysající vztekem, že si koupil nové auto těsně před tím, že škodovka přišla se svou felicií. Měl taky vztek, protože Honza auto nechtěl a nepotřeboval.
Díky bratrovi se Honza postavil na vlastní nohy dřív, než odpovídalo věku. Už nikdy se nenechám buzerovat, zapřísáhl se. Předsevzetí nenaplnil stoprocentně. V jednadvaceti narazil na Moniku, narazil na ni a oženil se s ní. Naštěstí v sobě nesl od dětství pěstovanou signalizaci proti buzeraci. Rozpoznal ji u Moniky dřív, než se stačila pořádně rozvinout a rozvedl se o dva roky později. Měl teď vlastní byt, vlastní kolo, vlastní práci, vlastní holku, kterou si držel pořádně od těla.
Dobrý.
Byt malej, třetí kategorie, jenže nikdo ho nebuzeroval s činží. V sedle kola se mohl jen smát buzeraci, jíž jsou vystaveni automobilisti. Dělal práci, kterou uměl jen málokdo a protože byla celkem bídně placená, nikdo se mu na flek necpal, zase o buzeraci míň. A ta holka? Kdyby začala  buzerovat, půjde od těla.
To je v životě hlavní, nenechat se buzerovat.
Řetěz olpranu pomlaskával po zubech a Honzovi se zdálo, že šeptá do Pavarotiiho zpěvu:
"Tonda, blbec, Tonda, blbec..."
V patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin zhasla Honzovi montážní lampa a Pavarotti přestal zpívat.
Roztočené zadní kolo olpranu se otáčelo setrvačností dál a řetěz pokračoval v posměšném šepotu:
"Tonda, blbec, Tonda, blbec..."
Honza se ocitl v naprosté tmě. Oči měl přizpůsobené prudké elektrické záři a teď bezmocně mžoural. Kolo olpranu se pomaličku přestalo otáčet a oči si přivykly šeru.
Vstal, otevřel pojistkovou skřínku a nahmatal bakelitové hřbítky jističů. Byly v pořádku, žádný nečouhal.
Zase ti idioti vypnuli elektriku, pomyslel si. Jak by ne. Praha je rozkopaná vinou idiota starosty Koukala. Každou chvíli bagr přerve kabel a půl města je bez proudu.
Zavolám Markétě a zeptám se jí, jestli to u nich svítí.
Třiadvacetiletá Markéta Panušková byla Honzova současná dívka, držená na dlouhém laně. Už s ní chodil déle než rok, ovšem po zkušenostech z manželství s Monikou se myšlence sňatku bránil stejně tvrdě, jako koupi automobilu. Markéta byla rozumná, včas to pochopila a o žádné nátisky v tomto směru se nepokoušela. Jiné holky se naštvaly, když zjistily, že jim Honza nedovolí u něho přespat do rána a drží se hesla "bič a pryč". Byl v tom směru tak důsledný, že si vybíral řezivo v oblasti Letné a Holešovic. Stromovka a Letenské sady na západě, ohbí Vltavy na východě, to bylo jeho teritorium, kam ještě byl ochoten večer po "pohlavních hodech", jak tomu říkal, holky vozit taxíkem. Markéta byla naprostou výjimkou, protože bydlela na sídlišti na Spořilově. Vztah skončil málem dřív, než začal. Jo, ty bydlíš na Spořilově, protáhl tehdy Honza obličej. Pochopila okamžitě, oč jde. Mám auto, usmála se na něho a okamžitě byla "ruka v kalhotkách". Taková byla Markéta, věcná, soběstačná, cílevědomá. Podezíral ji dokonce, že o závazky upřímně nestojí, že patří k tomu typu holek, které berou vztahy po mužsku, chtějí se pobavit a zapíchat si a víc nic, protože mají svoji práci, vydělávají prachy a sňatek a nedejbože haranti by jim udělali škrt přes rozpočet. Takový postoj ho sice v nitru duše trochu štval, bylo v něm dost mužské ješitnosti, ovšem rozum u něho vždycky převládal a dokázal držet city a citečky pod pokličkou. Právě proto to s ní vydržel tak dlouho.
Sáhl na horní desku skřínky s nářadím a uchopil sluchátko bezdrátového telefonu panasonic, které tu leželo pěkně po ruce. Přístroj byl hluchý.
"Já pitomec," zabručel polohlasně. Bezdrátové telefony jsou napájené přes trafo ze sítě. Jakmile Koukal vypne proud, jsou k ničemu. Ve skřínce měl schovaný klasický telefon, naštěstí ho nezahodil, když si koupil cordless. Ten je na elektrickém proudu nezávislý, napájí ho telefonní síť, takže funguje, i když proud vypadne. Ve skřínce byla tma, popadl tedy baterku, aby si dovnitř posvítil.
Baterka na tom byla stejně, jako panasonic. Byla mrtvá.
"Jestli ten blbej telefon nebude taky fungovat, až ho najdu, vážně se naštvu," sdělil olpranu. Po hmatu telefon našel, odnesl ho do vedlejší místnosti, odpojil kabel panasonicu ze zásuvky, zapnul klasickou teslu a přiložil sluchátko k uchu.
Ticho, naprosté. Jako kdyby si přiložil k uchu borové poleno. Ze sluchátka nic nešumělo, nepraskalo, jako to bývá při poruchách sítě.
"Krucinál," komentoval.
Zmocnil se ho neklid. Tohle by se kolu nemohlo stát, pomyslel si a málo kdy měl takovou pravdu.
Proč se rozčiluješ, oslovil sám sebe. Protože blbec Koukal vyhodil pojistky v elektrárně a navíc odprásknul telefonní centrálu?
Bylo to ovšem divné. Honza Kryl býval vždycky kliďas, věděl to o sobě a oceňoval to sám na sobě.
Proč se teď chovám jako hysterka, jako Monika? divil se sám sobě.
Pomaličku otáčel hlavu k oknu. Uvědomil si, že se odtud ozývají nějaké divné zvuky.

5.
Mlácení spratka Jindru Hřivnáče unavilo. Holka vypadala sice srandovně, jak byla uvázaná ke dřezu a měla vystrčenou prcinu. Zauvažoval, že jí ho tam tentokrát šoupne, protože Růža je tuhá jak cep a nezvedne se, i když smrad bude vřískat. Jenže smrad je pochcanej, připomněl si. Zakládal si na tom, že on sám je v sexu úzkostlivě tradiční, až úzkoprsý. Šoustání je samo o sobě prasečina a dost na tom, abych těm kurvám ho tam byl ochotnej hvízdnout, do toho svinstva, co mají mezi nohama. Některý chlapi jim to dokonce lížou! To je ovšem hnus, jakýho bych nebyl schopnej ani za pětikilo.
V slabinách ho to nutkavě tlačilo. Mlácením holčičky se příjemně vzrušil a teď musel přetlak uvolnit. Přiklekl ke své opilé ženě, převalil ji na záda a nedbaje ospalého mumlání jí roztáhl nohy. Kriticky pohlédl na buclaté pohlaví řídce porostlé štětinatými chlupy a na modřiny, jež jí pokrývaly v takřka souvislé ploše vnitřní stranu stehen.
"Taky hnusná, ale aspoň nejsi pochcaná, jako ten smrad," řekl jí. Hojně si naslinil úd a vsunul ho spící opilé ženě do pochvy. Ejakuloval po několika tazích. Mátožně vstal a všiml si, že se na něho děvčátko dívá. Uštědřil jí facku, pak prozkoumal několik lahví a objevil zbytek fernetu.
Doušek mu pozvedl náladu. Napadlo ho, že smrada potrestal už dost a mohl by ho od dřezu odvázat.
"Dobrý, dobrý," řekl. Nohy mu však podklesly a on se svalil na matrace vedle ženy, která hlučně chrápala ležíc na zádech s nohama rozhozenýma od sebe. "Uhni, svině," kopl ji. Znechucen si všiml, že jí z pohlaví vytéká semeno. Jsou to prasata, tyhle ženský, pomyslil si a usnul.
Probudilo ho drsné lomcování za rameno.
Napadlo ho, že je to Růža, jenže hned si uvědomil, že žena dál spí vedle něho, jen na bok se převalila. Otočil se a spatřil nad sebou Pištu.
"Vstávej táto, vole, kurva," budil ho Pišta. "Tam venku, kurva, pojď a nechrápej!"
Pišta byl feťák, který bejval o patro výš, stálice z měňavé party narkomanů, kteří se tu střídali. Bůh ví proč si Jindru zvolil za zástupného otce. Hlavu měl už vypatlanou a aida mu stříkala z očí. Jindra ho měl rád. Jak by ne, když mu říkal táto? Škoda, že jeho vlastní děti se mu takhle pěkně nepovedly!
Pišta nebyl nikdy na řeči. Narkotika mu ochromila už značnou část mozku a mluvení mu nešlo už tak pěkně, jako dřív. Teď měl něco naléhavého na srdci. Hubený chlápek v řídké nylonové bundě Jindru vyburcoval, donutil ho natáhnout si kalhoty a vlekl ho ven. Jindra se chabě bránil a naznačil, že by snad měli tu malou krysu odvázat od dřezu, ona už modrá v ksichtě, svině, jenže venku se dělo něco důležitého, co nesneslo odklad.
Proklouzli úzkou uličkou mezi polorozbořenými domy Buďánek. Cestou je předběhla cikánská rodina Růžičků, otec s kloboukem na hlavě a nezjistitelný počet dětí. Zanadávali si a po chvilce se ocitli na Plzeňské třídě, jedné z nejvýznamnějších výpadovek hlavního města.
To, co spatřili, bylo vskutku tak úžasné, že výmluvnost na chvilku ztratil i Jindra Hřivnáč.

6.
Honza Kryl otevřel okno a vyklonil se ven.
Bubenská třída je jedna z nejdůležitějších dopravních tepen od té doby, kdy na nábřeží byla ukončena centrální pražská magistrála, navazující na dálnici D1 směrem Brno a dál na Bratislavu a Vídeň, potažmo severním směrem na Olomouc, Ostravu a Krakov. Inteligentní idioti, kteří setrvávají ve správě hlavního města nezávisle na vládnoucím režimu, dopustili, aby tento dopravní tah byl utnut a přerušen a rozveden buď vpravo na holešovické nábřeží, nebo rovně, Bubenskou třídou přes železniční šraňky a improvizovanou železnou lávku do labyrintu uliček. Takto to funguje třetí desítku let, jistě z dobrých důvodů, protože každý sebevětší nesmysl a do očí bijící hovadina má logické příčiny, které inteligentní idioti dovedou vždycky tak pěkně vysvětlit. Dopravní systém v blázinci v Bohnicích je lépe organizován.
Honza byl zvyklý na ocelovou lavinu automobilů, sunoucích se od časného rána do pozdního večera ulicí zamořenou výfukovými plyny jako plynová komora v Treblince.
Teď automobily stály.
Nejdříve ho napadlo, že někde vpředu došlo k havárii. Vzápětí hypotézu zavrhl. Zácpy jsou tu na denním pořádku, ovšem zpravidla v jednom směru, od mostu nebo k mostu. Tentokrát stojí oba směry. A co víc!
Auta mají zhasnuté motory.
Řidiči otevírali dveře vozů a vystupovali. Někteří odklápěli kapoty a nahlíželi dovnitř, nebo oslovovali jiné řidiče, něco jim povídali a rozkládali rukama.
To není možný, napadlo Honzu Kryla.
U mně zhaslo světlo, přestala fungovat baterka a telefón je hluchej. Dejme tomu, že je to hodně pitomá náhoda. Jenže aby se v jednu jedinou chvíli zastavily všechny motory všech aut jedoucích po Bubenské ulici, to už je moc velká náhoda!
Podíval se na hodinky, quartzové seiko.
Hodinky ukazovaly minutu po čtvrt na čtyři. A vteřinová ručička jim nešla.

7.
Pražský primátor Jan Koukal seděl u svého psacího stolu a studoval materiály pro schůzi vedení Občanské demokratické strany. Připadaly mu trochu jako čtení problémů z jiného světa. Musel se denodenně zabývat problémy, o kterých se nedalo přednášet na konferencích v Davosu či Harwardově univerzitě. Hesla o liberalismu a individuální odpovědnosti svobodného jedince podle jeho názoru spíše lidi dráždila, než inspirovala a podle toho taky dopadly volby. Zemanova rétorika měla odezvu v masách lidí nespokojených s drahotou, s pocitem bezmoci vůči aroganci byrokratického aparátu státní správy. Lidé mají starosti s bydlením a drahotou potravin, dráždí je dopravní chaos a neopadávající vlna kriminality v nich vyvolává xenofobní nálady. Zeman všech těchto nálad využívá a v posledních volbách jak se patří bodoval. Ty příští nejspíš vyhraje. Klausovo vedení strany je nepoučitelné. Materiál, který Koukal právě studoval, podle jeho názoru pozici strany spíš dál oslabí, než aby jí pomohl.
Vtom mu zhasla lampa na psacím stole a současně zhasla lampa na stropě kanceláře.
To je právě ono, pomyslel si Koukal. Zase výpadek proudu! Taková banalita dovede lidi pořádně naštvat. Podíval se na hodinky. Čtvrt na čtyři, no ovšem, ta nejhorší možná chvíle! Je pátek, sluníčko už tři dny pěkně svítí a lidi se těší na první opravdu jarní víkend.
Záleží na tom, jak velký je to výpadek. Jestli zasáhl i tramvajovou síť, nastane několikahodinová dopravní kalamita.
Zvedl telefon, aby zavolal tajemníka. Telefon byl však hluchý.
Rozmrzele odložil složku na stůl, vstal a vyšel do sekretariátu.
"Paní Balbínová, zjistěte mi, co se stalo," řekl sekretářce. Ta se skláněla nad přenosným počítačem na svém psacím stole.
"Přestal fungovat i notebook," řekla. Všiml si, že sluchátko telefonu leží na desce stolu. Už se zřejmě pokoušela někomu zavolat.
"Je pátek," řekl. "Nešťastný den. Kdyby bylo třináctého, možná by přestala téct i voda."
Hraným úsměvem se pokusila odměnit pokus o vtip.
"Notebook by měl fungovat," řekla. "Je v něm akumulátor."
Já se starám o tramvajovou síť, ona o svůj notebook, pomyslil si rozmrzele.
"Notebook vám teď není nic platný," řekl a špatná nálada mu prosákla do hlasu. "Zavolejte inženýra Naskeho."
A nechci slyšet, že telefon nefunguje, pomyslil si a vrátil se do pracovny. Dveře za sebou zavřel zbytečně hlučně.
Přešel přes místnost a přistoupil k oknu. Venku stála auta. Řidiči z nich vystupovali a o něčem se dohadovali. Havárie? Ne, auta se vzájemně nedotýkala, jenom... Jenom stála nějak divně, na místech, kde auta nikdy nestojí.
Někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte!" řekl primátor.
Vešel inženýr Naske.
"Přestala fungovat elektrika," hlásil šéf technické správy.
"To vidím," řekl primátor sarkasticky.
"Veškerá elektrika," doplnil inženýr starostlivě. "Nejenom v síti."
"Jak to myslíte?"
Naske pokývl směrem k oknu.
"Přestaly pracovat motory automobilů. Vypadly telefony a nouzové osvětlení."
"Je napájené z akumulátorů," namítl primátor.
"No právě," řekl inženýr starostlivě.
"To není možné," řekl primátor.
Inženýr Naske pokrčil rameny.
"Je to tak, pane primátore."
Primátor Kokal se nasupil a rázně zamířil ke dveřím. S Naskem v patách vyšel na chodbu. Byla plná lidí. Převládalo tu rozčilené ženské štěbetání, spíš kdákání. Zaslechl úryvek věty o lidech ve výtahu. No ovšem, při výpadku elektriky vždycky někdo uvízne ve výtahu. A nazítří v Blesku budou vtipy toho typu, jako že technici vyproštovali muže a ženy z výtahu a ptali se:
"Jsou tu nějaké děti?"
"Ne," zní odpověď. "Sotva jsme se stačili seznámit."
Primátor zamířil schodištěm dolů. Padla na něho tíseň. Měl pocit, že se budova na něho může každou chvilkou zřítit. Ve vrátnici potkal svého řidiče pana Pulkrábka.
"Je to divný, pane primátore," hlásil řidič. "Šťáva vyschla."
"Vyschlý akumulátor?"
"Ne. Prostě nedává jiskru."
Vyšli před budovu. Vrátný tam rozmlouval s nějakými muži, mezi nimiž stáli i strážníci přidělení k ochraně radnice.
"Všem najednou se to stalo! Zhasly motory, všem naráz."
Na Mariánském náměstí byla slyšet jen ozvěna vzdálených lidských hlasů, ze zvukového pozadí zmizel obvyklý hukot automobilových motorů.
Primátor se rozhlédl a spatřil messengera na kole, který se proplétal mezi auty nešikovně rozesetými po vozovce. Mladík ho zahlédl a poznal. Prudce zabrzdil, až přivedl lehký stroj do smyku, znovu zabral a přistál prvnímu muži města před špičkami.
"Cose děje?" pravil primátor přísně.
"Všechno stojí, pane Koukal," hlásil cyklista poněkud rozjařeně. "Všechny auta. Všude!"
"A co tramvaje?"
"Beru to Starým městem... Tramvaje jsem neviděl."
"Jeďte se podívat na nábřeží."
"Jenže já vezu obálku do Senovážný..." zaprotestoval messenger.
"Berte to jako příkaz!" houkl na něho primátor.
Messenger chvilku přemýšlel. Obálku dovezeš za každou cenu a v nejkratší možné době, to je základ jeho víry. A pracuje pro soukromou firmu. Nějakej primátor mu může bejt ukradenej. Patřil už ke generaci, která sice sdílí nedůvěru, ba nenávist k úředníkům s generacemi staršími, ovšem už vyrostl ve svobodném prostředí a nebojí se jich.
"Nejdou telefony," řekl Naske messengerovi naléhavě. "Potřebujeme informace."
"Dobře," řekl messenger. To byla jiná řeč! Vzápětí kličkoval mezi stojícími vozy do Platnéřské ulice.
"Ještě štěstí, že se to nestalo v noci," podotkl Naske.
"No ano, štěstí," přikývl Koukal. Tak je to vždycky, uvažoval. Jakmile je malér, lidi se utěšují, že mohl dopadnout hůř.
Vyrušil je křik.
Zběsilou rychlostí sem běžel hlouček lidí. V čele mladík v opraných džínách a červené nepromokavé bundě, těsně za ním chlápek v modrém pracovním plášti s rukama přitištěnýma k hrudi, následovaný skupinkou zřejmě rozjařených mládenců. Jeden ze strážníků vyběhl mladíkovi vstříc a nacvičeným hmatem ho strhl k zemi. Mládenec rozhodil ruce a po vozovce se rozsypaly bankovky.
"Kradl u Rotta," neslo se davem, který se okamžitě za ležícím uprchlíkem uzavřel. "Zhaslo tam světlo a on v tu chvíli hrábnul do pokladny v oddělení instalačního materiálu!"
"Pane primátore!" uslyšel Koukal za sebou mladý udýchaný hlas. Otočil se. Messenger tu byl zpátky, pobledlý v obličeji. "Je to... strašný."
"Tramvaje nejedou?"
"Nabouraly se!"
Primátorovi se kupodivu na okamžik ulevilo. Zdálo se mu, že toto je vysvětlení výpadku proudu. Havárie tramvaje  s následným výpadkem proudu, ano, tak to bylo...
Jenže, jak to, že výpadek proudu zasáhl automobily? To nedává smysl!
"U Karlova mostu je to děsný... Tramvaje tam najely do aut... Jsou tam mrtví, jedno auto hoří..."
Jak to, že neslyším houkání sanitek a hasičů? napadlo Koukala. No ovšem, nejezdí auta... Tak pozor, přece se to nemůže týkat hasičských vozů a záchranek, pomyslil si.
"Jedna tramvaj se zaklínila do průjezdu u Karlových lázní, další na ni najela. A když jsem jel zpátky, viděl jsem další nabouranou tramvaj na Palachově náměstí!"
"Elektromagnetické brzdy tramvaje jsou přece napájené z akumulátorů," obrátil se Koukal nechápavě na Naskeho. "Jak mohly..."
"Nefungují akumulátory, pane primátore," řekl tiše Naske. "Akumulátory u aut... Nejspíš všechny akumulátory!"
Primátor chvilku přemýšlel.
"Poslyš, chlapče. Jak se jmenuješ?"
"Říha Viktor," řekl messenger.
"Teď se sebereš a doručíš svou obálku. Říkal jsi, že do Senovážné ulice?"
"Ano, pane primátore." Teď už byl ochoten komunikovat.
"Dobře. Pojedeš do Senovážné, doručíš obálku a pak se vrátíš sem. Budeš dnes jezdit pro radnici."
"Zaplatíte to, pane?" řekl chlapec spěšně.
"Vystavím ti písemnou objednávku," ušklíbl se primátorem nad projevem důvěry ve správu města. "Ze Senovážné pojedeš na náměstí Republiky, po Revoluční na nábřeží a pak sem. Podáš mi situační zprávu. Jakmile potkáš další messengery, všechny pošleš sem. Rozumíš?"
"Ano, pane primátore."
"Tak jeď, chlapče," pleskl primátor chlapce po zádech a ten, opět zrůžovělý v tváři, vyrazil. Obrátil se k Naskemu.
Ten tiše stál a díval se na nebe.
Primátor měl pocit, že mu v žilách koluje tekuté olovo.
"Taky mě to napadlo, pane inženýre. Takhle nějak může začít třetí světová válka."




Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /