Ukázka románu Ultimus, září 2009
Pomalu jsem přesouval váhu a ve světle baterky jsem pozoroval reakci sklípkanů. Všiml jsem si, že strnuli, když zaslechli nový zdroj hluku. Ten jejich miniaturní pozitronový mozek potřeboval nějaký čas na analýzu. Kdybych udělal něco neopatrného, svým chováním by mě varovali.
Možná.
Teď už bylo jasné, že ti tři malí bílí zabijáci po něčem jdou. Hnali se kupředu a já toho využil a přidal také do kroku. Využíval jsem všeho, co mě Su naučila. V bojovém umění se hodně dbá na stabilitu a na pružnost pohybu. Chůze je základ pevného postoje. V každém okamžiku je třeba čelit útoku, který může přijít z kterékoli strany. Pohybující se bojovník je centrem koule ohrožení, nepřítel čeká na všech stranách.
Když mi tohle Su vykládala nad šálkem bílého čaje Bai Hao Yin Zhen, mohl jsem se nad tím ušklíbat. Jenže v tomhle prostředí to byla stoprocentní pravda.
Tři sklípkany jsem viděl, ale kolik jich mohlo být kdekoli kolem mě?
Soustředil jsem se na postup vpřed. Jistě mě hnala zvědavost. Mohl jsem zůstat tam, kam mě postavili a čekat, až si pro mě přijdou. Sklípkani ode mě odběhli a to mi dalo prostor na přešlápnutí, na uvolnění. Mohl jsem tu hodinu vcelku v pohodě přečkat. Bizon by přišel a já bych mu řekl, no vidíš, že jsem nevinnej jako lilium a on by řekl, dám si na tebe pozor a Amala by něco brebentila a Striga by ječela, já mu nevěřím nos mezi očima a on by řekl, drž hubu, tady šéfuju já!
Tak to tedy ne.
Další krok. Sklípkani teď vartovali na konci lávky dlouhé asi deset metrů. Ve stěně jsem viděl obdélníkový obrys. Byly tam dveře? Mohl to být prolis nebo zbytek nějaké instalace.
Přiblížil jsme se na pět metrů a zůstal stát.
Zdálo se mi, že jeden ze sklípkanů zatápal nožkama a zvolna se ke mně stáčel. Možná něco zaslechl? Třeba k němu dolehl můj tlukot srdce, nebo dech. Ne, dýchal jsem hodně zvolna a byl jsem si jistý, že mě nemohou slyšet. Ovšem tep srdce jsem ovlivnit nemohl.
Sakra, jestli jsou kalibrovaní na tohle...
Podezíravý sklípkan sebou trhl a zase se obrátil k obdélníku.
Musely to být dveře.
Zaslechl jsem křik a dupot.
Někdo za dveřmi byl. Křik zněl zoufale. Nerozuměl jsem slovům, ale z tónu bylo jasně patrné, že tam někdo volá o pomoc.
Nebo prosí o milost?
Tohle je kriminál, připomněl jsem si. Nesmím se nechat zmást tím, že Podlaží je podpovrchový habitat pro specifický druh prominentů. Vytvořili si ho lidi, kteří se chtěli udělat sami pro sebe. Možná psanci, možná sobci, možná něco mezi tím. Ale taky tu byli násilníci a vrazi, lidé potrestaní a možná taky lidi bez špetky rozumu v hlavě. Věděl jsem o osmnáctce, ale třeba to nebylo jediné kárné zařízení na Ultimu.
Ale ani o osmnáctce jsem netušil, kde ji najít. Že by byla tam za těmi dveřmi?
Někdo zabušil na dveře. V jejich hodní části se rozsvítilo zelené světlo. Znamenalo to, že ten člověk, byl to muž, soudě podle hlasu, se dotkl senzoru. Znamenalo to, že se dveře dají otevřít.
Sklípkani se nedočkavě chvěli.
Dveře se otevřely a na prahu se objevila postava nějakého chlapíka v oranžovém vězeňském munduru.
„Bacha!“ zařval jsem na něho. Taky jsem zadupal, abych odvedl pozornost sklípkanů.
To mu prodloužilo život o pár vteřin.
Sklípkani najednou nevěděli, kterým směrem upřít pozornost.
„Zavři ty dveře!“ křikl jsem.
„Ne!“ zaječel zoufale. Ohlédl se. V temnu za ním jsem zahlédl nějaký stín. Něco, nebo někdo, se k němu blížilo. Všiml si sklípkanů metr od svých nohou. Byl to pro něho okamžik rozhodnutí. Má jít sem, nebo zůstat tam? Co bylo hroznější, smrt nervovým jedem, nebo setkání se stínem, který mu byl v patách? Volil první volbu.
Skočil a zabouchl za sebou dveře.
Dřív než se mu to podařilo, jeden ze sklípkanů dveřmi proběhl. Šel po zdroji zvuku a nejspíš ho lákalo to divné „něco“, co pronásledovalo muže v oranžovém mundúru. Přede dveřmi, na té naší straně, zůstali dva.
První sklípkan vystřelil svůj proud jedu. Tekutina pronikla tkaninou a okamžitě zapůsobila.
Poslední výkřik mi rval ušní bubínky. V předsmrtné křeči ten člověk zamával rukama, zapotácel se a jeho pohyby byly tak trhané a nepředvídatelné, že Malý vrah nestačil uhnout a umírající ho rozdrtil podrážkou své boty. To už stříkal svůj jed druhý sklípkan. Rozběhl jsem se kupředu.
Dá se to zabít, opakoval jsem si. A když se to dá zabít, zabiju to.
Křuplo mi to pod podrážkou docela hnusně, živočišně.
Poslední zachroptění a tělo zhroucené u mých nohou znehybnělo.
Tak a je to, řekl jsem si.
Svítil jsem baterkou kolem sebe, v obavě, že se odněkud na mě ženou další bílé obláčky nadupané nervovým jeden. Neviděl jsem nic než kabely, svorkovnice.
Dívá se na mě Bizon? Sleduje mě ta partička z Podlaží? Všude kolem mě můžou být kamery a celý prostor osvětlený v infra.
Jenže to by tu už asi byli, napadlo mě. Jak jsem je stačil poznat, určitě uzavírali sázky, jak to se mnou dopadne. Kdyby si na mě doslova posvítili, přišli by o zábavu.
Chcete se bavit, tak se bavte, řekl jsem si.
Sklonil jsem se k nebožtíkovi, popadl ho pod rameny a vlekl od dveří. Chvilku mi to trvalo, než jsem ho dotáhl na místo, kam mě Bizon odvedl a kde vysypal obsah té pěkné Sahirovy krabice. Všiml jsem si, že v těch místech jsou vyvedené kabely silné jak trám, když to trochu přeženu. Tudy asi vedlo hlavní vedení Podlaží nebo dokonce celého Ultimu.
Hodně jsem supěl, než se mi podařilo posadit bezvládné tělo na okraj zábradlí. Taky jsem se docela propotil strachem, že zavadím o kus kalhot potřísněných nervovým jedem.
Jak dlouho působí, když je na vzduchu? To jsem netušil.
Zatím jsem žil a to mohlo znamenat, buď že jed už přestal fungovat anebo že jsem se ho nedotkl.
Některé věci jsou docela jednoduché.
racoval jsem v polotmě. Baterku jsem si položil na zem, aby mi nepřekážela v manipulaci s tělem. V chabém světle jsem tomu člověku neviděl do obličeje, protože jsem si stínil. Poodstoupil jsem a světlo mu dopadlo na tvář.
Oči měl vytřeštěné a smrt zvěčnila výraz hrůzy.
„Měl jsi hnusnej odchod,“ zabručel jsem. „Teď už máš klid.“
Pak jsem do něho prudce strčil.
Tělo padlo zády na svorkovnici. Rád bych viděl, co to udělalo s přístroji v dispečinku. Tohle musel být největší zkrat, jaký tu zažili. Tělo okamžitě vzplálo a vzduch se naplnil strašlivým pachem páleného masa. Rozběhl jsem se znovu ke dveřím, kudy sem ten člověk vpadl. Dorazil jsem k nim zrovna ve chvíli, kdy ve tmě kterou jsem za sebou nechal, se ozvaly první hlasy. Míhaly se tu kužely ručních svítilen. To asi byla parta z údžby, která přiběhla, aby našla příčinu poruchy a odstranila ji.
„Tady, tady je to!“ slyšel jsem.
„Co je to za chlapa? Tady nemá nikdo co dělat,“ řval kdosi.
Hlasy se pletly jeden do druhého a jen v jednu chvíli jsem uslyšel slovo, které jsem dokázal pochytit.
Nedomý.
To jsem já, Nedomý.
Takže oni to tělo identifikovali. Třeba přijdou na ten omyl. To není tak těžké, asi mají v záznamech moji DNA. Mohli by omyl snadno odhalit, kdyby chtěli. Budou chtít?
Chvilku jsem čekal. Přemýšlel jsme, kam se ukrýt, kdyby chtěli prostor prohledat. Třeba bych se mohl zavěsit za okraj lávky. Všimli by se mě? Su by to dokázala bez mrknutí. Jenže já nejsem žádný ninža. Mám rád svoje pohodlí a jestli něco nenávidím, tak je to visení za ruku. Docela úspěšně se takovému prostocviku vyhýbám celý život.
Naštěstí nebylo třeba. Podle hlasů a zvuků, co ke mně doléhaly, jsem usoudil, že se údržbářům podařilo odstranit ten strašlivý škvarek ze svorkovnice. Čas plynul a když uplynul, uslyšel jsem kovové klapnutí dveří a pak nastalo ticho.
Tak je to tedy.
Oni si myslí, že jsem se spálil na uhel. Nikdo jiný nechybí, po nikom se nebudou shánět.
Kdypak se asi někdo přijde podívat do rozvodny? Dělají tu nějaké revize? Bizon tu provádí ty svoje boží soudy. Jak často?
Jsem naživu, ovšem tenhle stav může být opravdu jen setsakra dočasná záležitost. Musím se odsud dostat.
Pokud jsem to tady stačil poznat, vedou sem dva vchody. Jedním mě přivedl Bizon, druhým sem vpadl ten chudák, kterého někdo honil a nahnal mu takový strach, že raději volil smrt nervovým jedem.
No, budu jednat rozumně, řekl jsem si. Zkusím se odsud dostat zpátky do Podlaží. Kdo ví, co za těmi druhými dveřmi je.
Ano, tak přízemně jsem uvažoval a jednal. Bušil jsem na dveře, kopal a volal. Jak dlouho?
Tak dlouho, až mi začala slábnout baterka.
Chvilkami jsem ji vypínal, abych šetřil zdroj. Jenže pak na mě přišla ta fóbie ze tmy a zase jsem ji rozsvítil a namlouval jsem si, že světlo slábne míň, než se zdá.
Ale sláblo setsakra rychle.
Nebudu to rozmazávat.
Ať to bylo jak chtělo, ať mě za dveřmi nikdo neslyšel nebo nechtěl slyšet, to jsem nemohl posooudit, jisté je, že mi nikdo neotevřel.
Nezbylo než zkusit druhou možnost.
V mhouravém zbytku světla jsem se doplahočil k těm druhým dveřím. Došel jsem k nim právě ve chvíli, kdy světlo prsklo a zhaslo.
Omlácenýma rukama jsem šátral po kovovém povrchu. Hledal jsem senzor. Musí někde být...
Osahával jsme plochu v úrovni hrudi,tam bývají nejčastěji. Ojížděl jsem dlaněmi rám dveří, sahal jsem i na práh. Marně.
Napadlo mě, že snad je senzor jen z té druhé strany.
Zabušil jsem pěstí. Ostrá bolest mě bodla do kloubů a usadila se v lokti. Tak přece jen tu zdechnu.
Uvědomil jsem si, že někde ve tmě pode mnou jsou zbytky rozšlapaných sklípkanů. Třeba v nich zbylo trochu toho jedu. Kdybych tu měl umřít hladem a hlavně žízní, mohl bych si odpomoci od utrpení.
Seděl jsem, opíral jsem se zády o dveře, které jsem nedovedl otevřít a snažil jsem se vzdorovat běsům absolutní tmy, kteří se na mě valili ze všech stran.
Najednou dveře za mými zády povolily. Do očí mě udeřila prudká záře.
„Ty svině! Já tě naučím! Tumáš! Tumáš!“ řval na mě nějaký chlap a já se musel schoulit do klubíčka, abych zmírnil následky ran a kopanců, které se na mě přihnaly.
To bylo moje první seznámení s Osmnáctkou.