První verze románu Celebrity, 21.3.2008

Část první: Příjezd

1.

Policejní důstojník chvilku přemýšlel. Stál nachýlený u otevřeného okna a díval se střídavě na Veroniku a na Karla. Ostré světlo palubního reflektůrku ozařovalo plán Florencie rozložený na klíně mladé ženy.

Řekl jste hotel Frenesis? zeptal se zpěvavou italskou angličtinou. Veronika nervózně škubla rameny.

Nedá si říct. Tohle je ulice Bellosguardo. Tady není žádný hotel Frenesis, řekla důstojníkovi svou dokonalou angličtinou.

Řídím se GPS, odpověděl Karel nevrle. Mám souřadnice. Tady musí být hotel Frenesis.

Pan policista ví líp, jestli je tu hotel Frenesis nebo není.

Důstojník měl výbojnou oblou bradu a rovný nos, připomínající příď ledoborce. Velkýma modrýma očima sledoval pár uvnitř stříbrného subaru.

Na muži i ženě viděl únavu. Dala se čekat hádka.

Důstojník se jmenoval Rago, měl to napsáno na nášivce na uniformě. Přes ulici, napůl ve vozovce, napůl na chodníku stála modrá alfa s bílým nápisem CARABINIERI. Její posádka lelkovala opodál.

Prosím vás, řekl Karel, můžete mi laskavě říct, jestli tu ten hotel je?

Byl by na mapě, řekla Veronika.

Mám ho v GPS řekl Karel a díval se na Raga.

Asi máte pozvání, řekl důstojník.

Jak to můžete vědět?

Mohu vaše pozvání vidět ?

Co tohle má znamenat? Jsme tady v Itálii? Nejsme někde na Kubě? vyjela na Raga Veronika.

Nech toho, řekl Karel.

Je to pro vaši bezpečnost, signora,  řekl Rago.

Karel se naklonil, aby z palubní schránky vytáhl desky s pozvánkou. Našel ji a podal důstojníkovi. Rozevřel pozvánku vytištěnou na tuhém papíru a soustředěně ji studoval.

Dobře, řekl a vrátil ji Karlovi, který zůstal nakloněný přes Veroniku. Ta seděla strnule, aby dala najevo, že to vnímá jako obtěžování. Jedete dobře, dá se říci.

Takže tu je hotel Frenesis, řekl Karel a stiskl rty. Veronika lehce zavrtěla hlavou.

Neřekl bych to tak přímo.

Takže tu není? zeptala se ho.

V tomto případě se nedá přímo hovořit o hotelu, řekl Rago. Pochopte, je to věc diskrétnosti. Bezpečnosti.

Takže tu není hotel Frenesis, řekla Veronika.

V pravém slova smyslu není.

Mě zajímá, jestli se budu moci v pravém slova smyslu osprchovat a natáhnout na postel.

To bezpochyby půjde, řekl Rago. Pokud vaše pozvání platí.

Jak, platí? Viděl jste ho, řekl Karel.

Rago pozvedl ruce v omluvném gestu.

Já odpovídám za bezpečnost okolí, pane Mares, řekl. Stačil si přečíst Karlovo jméno. Chcete jet dál?

Jestli je tam hotel, tak samozřejmě.

Nemusíte.

To vím, že nemusím. Ale chci, řekl Karel už velmi podrážděně.

Jak myslíte, řekl Rago a ustoupil, napřímil se a ledabyle zasalutoval. Obrátil se pak ke Karlově subaru impreze zády a volným krokem šel ke dvěma karabiníkům, pokuřujícím za zádí vozu.

Karel zařadil jedničku a rozjel se.

Všichni jsou stejní, poznamenal neurčitě, aby zmírnil napětí, které se v kabině vozu skoro dalo krájet.

Veronika přikývla.

Komisní tupí policajti.

Tohle ale byli carabinieri, žádná polizia, řekl Karel. Rád bych věděl, od kdy tu dělají carabinieri rutinní policejní práci na ulici?

Myslela jsem, že policie a karabiníci jsou v Itálii jedno a totéž, prohodila Veronika. Byla ráda, že napětí nepřerostlo do otevřené hádky. Před chvilkou to vypadalo špatně.

Nejsou, řekl Karel. Karabiníci podléhají armádnímu velení. Je to elitní útvar určený ke speciální policejní službě uvnitř země. Tak trochu vedou válku. Italové jsou na to zvyklí. Uvnitř své země vedou války už tři tisíce let, patří to k jejich životu.

Proti komu tady chtějí vést válku? podivila se Veronika. Divoce dlážděná vozovka vroubená po obou stranách zídkou se vinula strmě do vrchu Bellosguardo. Jejich GPS navigace udělala kus pěkné práce, když se dokázala proplést uzoučkými jednosměrkami, jednou věnovanými svatému Vítu, podruhé zas Františkovi z Paoli. Teď už ukazovala kostkovaný praporek označující cíl cesty. Veronika pečlivě složila plán Florencie a uschovala ho do schránky, do které Karel před tím vrátil pozvánku. Karel se svou GPS navigací zvítězil. Byla ráda, že jí to nedává najevo. Nesnášela prohry, ani malé.

Teroristé. Organizovaný zločin. Kriminalita s politickým podtextem.

Jaké tady mohou být zločiny! usmála se Veronika.

Pozoroval ji koutkem oka. Přemáhala se. Měli za sebou celonoční cestu z Prahy, tisíc kilometrů. Převážně po dálnici, ale přece jen projeli lán světa. Střídali se v řízení, takže jednomu i druhému se chvilkami podařilo usnout. Jenže byl to ten druh spánku, který člověka spíš uondá než osvěží.

Ty nejkrutější. Jen se podívej na to osamělé místo. Tady se může stát cokoli.

Ulička se stáčela doleva a přes zeď zahlédli zelený hrb Monte Oliveto a vpravo od ní kupoli Dómu pozlacenou ranním sluncem zasazenou do složité struktury florentinských střech.

Cokoli? Tady se mohou psát verše, malovat obrazy a tesat sochy do mramoru.

Taky trávit lidi, škrtit, podřezávat, bodat. Střílet a odpalovat dynamitem.

V takovém slunci?

Ve Florencii je možné úplně všechno.

Byla to hra, jakýsi slovní ping pong. Měli ho oba rádi. Často dráždila jeho fantazii, aby se vydala krkolomnými cestičkami vysoko nad tišivou rovinou rozumu. On sám neměl rád, když mu někdo oponoval. Však na tom také ztroskotala obě jeho manželství. Je autoritářský, pánovitý, násilnický, opakovaly obě jeho exmanželky před soudcem. Veronice odpouštěl prostořekost. Snad proto, že byla tak krásná, nebo možná proto, že ho dokázala vyprovokovat k nápadům, na jaké by možná jindy nepřišel. Uvědomoval si, že ho provokuje, že ho do jisté míry zneužívá. Někdo si pustí pro zábavu televizor, Veronika Sekerová si pustí Karla Mareše, aby jí vymýšlel šílenosti.

Trochu ho to štvalo, ale právě to naštvání vedlo k dobrým nápadům. Někdy.

Slyšela jsi někdy o Červené krčmě?

Pokrčila rameny a nadšeně zavrtěla střapatou hlavou.

Povídej. Přeháněj.

Vymyslel si to Honoré de Balzac a napsal o tom povídku. Hodně krotkou, obyčejnou krimi o chlapíkovi, který v hospodě ukazuje klenoty, hostinský ho zabije a podezření padne na nevinného mládence, kterého za vraždu odsoudí k smrti.

Tak tohle se nám nemůže stát, řekla Veronika. Ty nejsi nevinný mládenec. A nemáš žádné šperky.

Může se nám ale stát to, co se stalo ve filmu, který natočili na motivy Balzacovy povídky. V Červené krčmě zabíjeli lidi, řezali je na kusy a jejich maso dávali sežrat prasatům. Na jídelním lístku bylo pravidelně vepřové.

Fuj, řekla Veronika. Teď jsi ale opravdu hnusnej.

Já ne, řekl Karel. To bylo ve filmu.

Nevymlouvej se. Mám ráda tvoje nápady, ale tohle je přes čáru. Jíst lidi!

Ne lidi, ale vepřové.

Jenže prasata žrala lidi.

To je věc těch prasat. A hostinského, který jim sype žrádlo. A režiséra, který to natočí.

Prase na to kouká.

To myslíš mě?

Nebuď vztahovačný.

Karel zastavil.

Tak počkej. Já ti vyprávěl o filmu. Nenatočil jsem ho. Viděl jsem ho. No a tys mi řekla, že jsme prase.

Já to tak nemyslela.

Ty mluvíš a nemyslíš na to, co povídáš? To mě nepříjemně překvapuje.

Zavřela oči. Měla nahnědlá víčka a taky pod očima se jí dělaly temné kruhy únavy. Potřásala hlavou. Taky měla leccos za sebou. Manželství jen jedno, ale několik skoro manželství s muži, kteří ze začátku byli milí a zábavní a romantičtí a zdvořilí a vstřícní a empatičtí a dříve či později se z nich vyklubala násilnická sobecká hovada. Zařekla se, že už žádnému z nich nedovolí se probourat přes hradby vnitřní obrany.

Problém je v tom, poznat, kde ta hradba vnitřní ohrady stojí. Kdy stojí za to nabít kanóny a začít střílet hlava nehlava, protože jde o všechno, hlavně o svobodu.

Potřásala hlavou a ruce dala trochu nahoru, dlaněmi do předu, a pocukávala jimi, jako by chtěla odstrčit něco těžkého, skříň nebo ledničku.

Pryč od sebe.

Otevřela oči.

Myslíš, že je to ten hotel? Co není hotel v pravém slova smyslu?

Ulička se vzepjala do posledního stoupání, tak strmého, že by se možná auto zvrátilo nazad, kdyby úhel byl jen o stupínek větší.

Chvilku mlčel.

Máme za sebou tisíc kilometrů, noční jízdu přes Alpy, ranní provoz na dálnici plné pološílených Taliánů. Potřebujeme sprchu a hodinku spánku v čistě povlečené posteli. Tu v hotelu Frenesis jistě mají.

Poklepal ukazovákem na displej garminu.

Kostkovaný praporek.

Přijíždíte do cíle, řekl přístroj. Po levé straně.

Řekl bych, že přímo před námi, opravil ho.

Je to puntičkář. Ujeli jsme tisíc kilometrů a on citýruje gépéesku za to, že řekla po levé straně místo aby řekla přímo před námi. To bude zase jednou výlet. Možná, že ho v tom hotelu zabiju. Nepotřebuju hostinského. Stačím na to sama. Zabiju ho, rozřežu na kusy a maso hodím prasatům, pomyslela si.

Karel se usmál.

Ten film natočili před padesáti lety, řekl.

Jaký film?

O červené krčmě. Dnes by to bylo jinak. Maso by nedali sežrat prasatům. Sežrali by ho sami. Doba pokročila. Žádá si silnějších emocí.

Zasmála se.

Slušný výkon, pochválila sama sebe. Jsem opravdu dobrá herečka. Zasmát se něčemu tak hnusnému… Jistě to vypadalo přirozeně a přesvědčivě.

Blahopřeju panu spisovateli. Dobře jsi to vymyslel, řekla.

Vnitřní hradbu jsem ubránila. Nepřítel odtáhnul.

Zarazila se.

Přemýšlím o Karlovi jako o nepříteli? To jsme to tedy dopracovali!

Zavinila to únava. Máme za sebou tisíc kilometrů. Zvlášť těch posledních sto kilometrů nám dalo zabrat. Sto? Nejhorší bylo těch deset úplně naposled. To bylo pořád za sto metrů doleva a za padesát metrů doprava . Jak se mohla gépeeska v tom labyrintu vyznat? Karel se přístroje držel jako božího zjevení. Jenže názvy ulic neodpovídaly tomu, co bylo na mapě. Veronika byla vždycky pyšná na to, že se dobře v mapách vyzná. Teď byla ztracená. Kdyby někdo chtěl vytvořit plastický model Florencie, vzniklo by něco podobného pískovišti, na kterém si děti celé odpoledne dělaly bábovičky. Jak se v nich vyznat? Přejeli jsme vrchol osmé bábovičky v pořadí, anebo se teprve dereme po svahu sedmé? Ztratila orientaci a štval ji Karlův klid a důvěra v ten hloupý přístroj.

No a pak ti policajti. Ten chlap se k nim choval jako k nějakým zločincům, když u něho zastavili, aby se zeptali na cestu. Člověk toho tolik slyšel o italských policajtech, že z nich má vítr. Pardon, nebyli to policajti, ale karabiníci, musím si dát pozor, aby mi pan Přesný neudělal přednášku.

Nech toho, okřikla sama sebe. Nekaž si výlet. Slez z té hradby. Není žádná válka, ani mezi tebou a Karlem, ani na ulici, ani v hotelu.

To není žádná Červená krčma. Tam nás čeká jenom sprcha.

Karel zastavil.

Nikde není žádný nápis. Žádný vývěsní štít.

Ten policajt ale mluvil o hotelu, řekla. Tedy, ten karabiník.

Hlavně ta gépéeska ukazuje, že tu jsme správně.

Tak jeď a přesvědčíme se. Jestli se gépéeska spletla, vytáhnu tu ženskou, co je v ní schovaná a vykládá nám, že máme jet doleva a doprava a budu ji mučánkovat a namažu si ji na chleba.

Ulevilo se mu.

Taky si uvědomil že zbytečně přitvrdil. Sice si dovolila hodně, říct o něm, že je prase, to bylo hodně přes čáru. Ale bylo to únavou. Je hodně unavená, má pomačkaný obličej a kruhy pod očima. Teď by ji měli vidět ti její fanouškové, co se kolem ní srocují a strkají jí notýsky a fotky a škemrají, paní Sekerová, paní Sekerová, podepište se mi a ještě jednou ségře!

Zlomyslně si představil, jak by se tvářili, kdyby nějakým kouzlem předělal jejich fotky a místo sličného obličeje Veroniky Sekerové alias Kláry Jičínské, hrdinky seriálu Byl jednou jeden dům, by spatřili idol zdevastovaný celonočním putování. No a kdyby ještě přidal pachovou stopu, pak by se nejspíš rozutekli.

Tak tohle si nechám pro sebe, tohle jí vyprávět nebudu. Vyhlásila příměří a budu ho respektovat. Potřebujeme se vysprchovat a napijem se studené pomerančové šťávy a zalezeme na hodinku do postele a pak začne víkend ve Florencii, nejkrásnějším městě na světě.

Sáhl do schránky ve dveřích a vytáhl koženkové desky, ve kterém měl voucher. Hotel si zaplatili po internetu dávno před cestou. Nebylo to tak, jednoduché, jak by čekal, ale tou procedurou se prokousali a teď je čekají jen příjemné věci, teď, když to únavné a útrpné mají před sebou.

Tedy, před sebou mají kamennou hradbu vysokou přinejmenším pět metrů a bůh ví, kolik metrů padá dolů po levé straně, směrem do údolí, které dělí tento vrch od Monte Oliveto. Vpravo, když se naklonili vpřed a podívali se strmě vzhůru, spatřili vykukovat hlavy mramorových soch. Olivy, pinie, jako všude v Toskánsku. Za korunami rozložitých borovic vysoký kamenná věž s červenou střechou.

Podle popisu na pozvánce byl hotel Frenesis v historické budově, připomněl si Karel. Tahle ale vypadá jako hodně historická.

Kdybych neměl sebou pozvání, byl bych trochu nervózní, uvědomil si. Tohle vypadá na hodně drahý hotel, už proto, že nemá žádný vývěsní štít. Pět tisíc za nocleh, na to jakž takž dosáhnu, říkal si. Ale padesát tisíc? Nebo snad ještě o nulu víc? Jsou takové hotely a jsou lidé, kteří v takových hotelích žijí třeba i natrvalo.

Brána byla jistě tři metry vysoká, dvoukřídlá, zrobená z dubových fošen posetých zčernalými železnými hřeby. Někde nahoře by měli vykukovat zbrojnoši s halapartnami, napadlo ho. Dneska to zastane televizní kamera.

Podíval se na Veroniku. Tvářila se dychtivě, jako dítě v očekávání, jaká hračka bude v té zabalené krabici s mašlí.

Sezame, otevři se, řekla.

Po těch slovech se brána pomaličku otevřela. Karel počkal, až se křídla otevřou skutečně dokořán a pak se pomalu rozjel. Jeho subaru přejelo žulový práh. Pod pneumatikami zachrastil jemný štěrk.

Byli uvnitř. V zrcátku pozoroval, jak se křídla brány zavírají. Ještě chvilku bylo v zužující se škvíře vidět dlažbu a vnější stěnu a zeleň Monte Oliveti, pak už nebylo v zrcátku nic, než temná masa dubových fošen s černými hlavičkami hřebů, připomínající víko rakve zabitého obra.

2.

Tak tohle je opravdu hodně drahý hotel nebo žádný hotel – jak to říkal ten karabiník Rago.

Zastavili hned za bránou, před budovou, či spíš před soustavou vzájemně prorostlých budov, na které nebyl patrný žádný řád. Každou stavbu vybudovali její stavitelé s nějakým záměrem a ten je vtištěn do její struktury. Zde se nedal žádný vypozorovat. Věž, na naznačovala účel obranný. Budova mohla kdysi sloužit jako opevnění, jako tvrz nebo malý hrad. Její struktura se táhla vpravo při pohledu od brány, tedy směrem od města, jako by to byl nějaký násep. Jen šílenec by připustil, aby opevnění bylo na jedné straně tak snadno přístupné. Tento kamenný svah byl na několika místech prolomen průchody a jinde zas se tyčily bašty, které však neměly v sobě žádné střílny, takže spíš připomínaly nádrže na vodu nebo obilní sila. Uviděli schodiště, které vedlo vzhůru a pak se lomilo a spadalo dolů, aby skončilo u zazděných dveří rámovaných kamennými zárubněmi korunovanými románským obloukem. Karel si vzpomněl na stavebnici, se kterou si hrál v chlapeckých letech. Kostky, válce, oblouky v jasných barvách, byly tam kostky červené a zelené, žluté a modré. Tady převládala cihla a kámen, občas dřevěná struktura, tlusté dřevěné trámy příšerně rozpraskané věkem. Přesto se vzpomínka na stavebníci vtírala. Kostky naskládané na sebe jen pro radost ze skládání, ne kvůli nějakému účelu.

Karel se pomalu rozjel zamířil na parkoviště vysypané drobným štěrkem. Stála na něm dvě auta, jedna veliká černá limuzína a žlutý, nápadně nízký sportovní vůz. Veronika řídila velmi dobře, ovšem nevyznávala kult automobilů a jednotlivé značky poznala od sebe jenom podle emblémů. Dvě véčka jsou volkswagen, škodovku pozná každý a tu srandovní pičinku má renault. Jo, a bavorák má kostičky. Pro sebe si koupila austina miníka, provedení cooper es, to jí poradil Karel. Ona si vybrala barvu. Karel ji tlačil do zeleného miníka, jenže nedala se. Bylo jí fuk, že k cooperovi patří anglická racing green. Jí se líbil červený miník s bílou střechou a dvojicí bílých pruhů na kapotě. Miník zůstal v garáži jejich domu v Osnici, na výlet se vypravili Karlovým autem. Je větší a pohodlnější.

Dobře si všimla, že Karel zajel mezi limuzinu a sporťák. Vklínil se. To je dobře, není žádný přizdisráč. Takový by strčil auto na kraj parkoviště, pěkně stranou, aby nepřekážel. Udělala by to většina. Tiší jako myši v plyši. Kde jsem to slyšela, myši v plyši, uvažovala Veronika. Možná jsme to měla někdy v roli.

Vystoupili a Veronika se slastně protáhla. Měla radost, že se jí Karel podíval na prsa. Usmála se na něho.

Nevypadá to tu špatně, řekla.

Držel v ruce desky s pozvánkou, paže měl pokrčené, takže desky měl před hrudí tak trochu jako štít.

Historie je tvůj osud, řekl. Tak se jmenoval program, na který je pozvala Společnost pro šíření evropské kultury. Luxusní hotel v srdci Florencie. Setkání se zajímavými lidmi. Znalost angličtiny na vrcholné úrovni nezbytná, stálo na pozvánce miniaturním písmem. Museli složit přes skype něco jako jazykovou zkoušku! Karel se naštval a chtěl se na to vykašlat, ale Veronika ho přesvědčila, aby zkoušku zkousnul. Proč by se neměli nechat zkoušet? On se narodil v Kalifornii v Monterrey, tatínek emigroval a vzal si Američanku. Veronika měla opačný background. Oba její rodiče byli součástí komunistické věrchušky. Život trávili v tom, čemu se tehdy říkala kapitalistická cizina. Po revoluci se Veronika dozvěděla, že byli to, čemu se prostě říká fízlové. Jí to bylo jedno. Naučila se čtyři jazyky, chodila do ruské školy a pochytila angličtinu, němčinu a španělštinu. Mohla sehrát domorodce ve všech čtyřech jazycích.

I v tom pátém, v češtině.

Rodinu opustila v šestnácti. Vystudovala konzervatoř a dala se na hereckou dráhu. S rodiči se viděla zřídka. Nedařilo se jim špatně, naopak. Objevili v sobě schopnosti finančníků a pohybovali se v bankovních kruzích. Zastávali vysoká místa v peněžních ústavech. ty postupně krachovaly, ovšem finanční pohroma se nikdy nedotkla jejich osobních finančních záležitostí. Jejich čtyřhektarový pozemek s prvorepublikovou vilou zámeckého typu uprostřed na rozhraní Dobřichovic a Letů nikdy nepostrádal péči zahradníků, a auta, která se střídala v domácí čtyřgaráži by nedělala ostudu ani na tomhle parkovišti, kde Karel nacpal jejich imprezu mezi limuzínu a sporťák.

Všiml si, že si Veronika prohlíží zaparkované automobily.

To je Bentley Arnage, sedmilitrový osmiválec, řekl.

Vážně? A není to osmilitrový sedmiválec? popíchla ho.

Smysl pro humor není silná stránka pana Přesného, to mohla vědět.

Zavrtěl hlavou.

Nejsou žádné sedmiválce. Bývají tříválce a pětiválce, ale nikdy ne sedmiválce. No a ten žlutý je samozřejmě Lamborghini, Gallardo Superleggera. Pětilitrový desetiválec. Stovka za tři osm.

Chtěl bys, viď?, napadlo ji. Já bych taky chtěla. V čem raději? V bentleyi nebo v lambu?

Jednou taky budu takový řídit. Až se vypracuju. Postupně. Seriál od seriálu, dabing od dabingu. Když nebudu kouřit a jíst uzeniny, dožiju se stovky a pak si koupím lambo. A nechám si do něho namontovat sedmiválec, aby měl pan Přesný vztek.

Tak běž, usmála se na něho, a vyřiď to. Zatím se tu porozhlédnu.

Pan Přesný a taky pan Důležitý. Nikdy ji nenechal nic vyřizovat. Chtěl mít kontrolu. Ta pozvánka byla vystavená pro ně oba, jako uznání pro čelné představitele české literatury a hereckého umění. Přechovával ji v destičkách on, a mohla si být jistá, že na ní neohnul růžek. Já bych na ni nejspíš napsala telefonní číslo kadeřnice a pak bych ji ztratila, pokrčila rameny.

Naklonil se k ní a políbil ji na ucho. Ucítila jeho tělesný pach. Tak to je tedy síla, řekla si. Jestli taky takhle smrdím, pak potěš pánbu.

Zamířil se svými destičkami do jediných otevřených dveří, která zahlédli. Zůstala sama a prohlížela si budovu. Nic moc, říkala si. To jsou oni, Taliáni. Jejich zámky vypadají jako stodola ledabyle omítnutá, okna proražená jako by náhodně, okna malá, nanicovatá. Musí být taková, jinak by dovnitř natáhlo svoje chamtivé ruce sluníčko a to nemůže Talián připustit. Tahle barabizna navíc vypadá, jako by ji pobořilo zemětřesení a někdo ji narychlo uplácal dohromady. Ovšem ta věž, to je bomba, ta je fakt pěkná.

Zaclonila si oči dlaní a přimhouřila oči. Věž drze čněla nad Florencií, dřepěla tu na kopci a ani ta blízkost slunce ji nevadila, protože se chránila červenou špičatou střechou. Dům vypadal jako kvočna, která právě povysunula hlavu aby se podívala, jestli hospodyně už nese zobání.

Ta věž je určitě obytná, uvažovala. Tam nahoře jsou jistě ty nejdražší pokoje. Jakýpak pokoj budeme mít my? Jistě ne tam nahoře. Tam bydlí majitel toho bentleye nebo toho lamba. Nás ubytují v pokojíku s oknem do dvora, hned nad větrákem kuchyně.

Z úvah ji vyrušil šramot. Ohlédla se a spatřila neforemnou siluetu skříňového fiatu multiply. Přijíždějící vůz byl černý, jeho nákladní prostor byl bez oken a na boku měl veliký ozdobný nápis Macelleria Azzarri, Via Lunga, 32, Firenze. Pod nápisem byl blankytně modrý znak dole přizdobený vavřínovými listy. Uprostřed měl kruh a na něm byla lidská noha.

Brána se opět zavírala a multipla mířila na parkoviště. Pěkně do kouta. Přijel nějaký pan Přizdisráč.

Kdepak, to není přizdisráč, to je sluha, dodavatel. Řezník, připomněla si Veronika svoje pokusy připojit italštinu do své sbírky jazyků.

Okna měl ten automobil temná, jako mívají černá okna bohatí piráti silnic na svých SUV bachratých limuzínách. Řezník se šlechtickým znakem? V Itálii se může stát všechno. Byla zvědavá, kdo se ze zatemnělé kabiny vykulí, zdali to bude tlouštík v zástěře, veselý a růžolící, jak by se slušelo na řezníka, anebo to bude vyschlý elegán v blejzru a blankytně hedvábným šátkem kolem supího krku, s desetidioptriovými brýlemi v želvích obroučkách, majitel šlechtického erbu. Nic takového. Ven vyskočil hbitý chlapík středního věku, hubený s nápadnýma ušima, které trčely takřka v pravém úhlu od lebky. Tvář měl vrásčitou, jako by byla pokrytá souřadnicovou sítí. Mapa touhle sítí pokrytá by znázorňovala veselou zemi Legracii. Ten chlapík se musel od rána do večera smát, aby se mu udělaly takové vrásky.

Obdivujete naši věž, paní Veroniko? zeptal se jí anglicky.

Patří k domu, napadlo ji. Říká naši věž . Zná moje jméno. Tenhle trik dělávají v drahých restauracích a hotelích. Každému hostu udělá dobře, když ho personál osloví jménem. Někde na to najímají specialisty, lidi s fenomenální pamětí.

Chlapík se rozesmál a chytil se za ústa.

Jsem to ale popleta. Vždyť já vás neznám. Jak bych mohl vědět, že jste paní Veronika? Vidím vás poprvé. Promiňte, vážená paní. Zaujala jste mě, s jakým zájmem pozorujete naši věž. Právě jste přijeli, kývl k jejich vozu bradou. Lidé obvykle chodí na terasu a obdivují panorama Florencie. Vy ne. Stojíte a díváte se na věž. Smekám před vámi a před vaším vkusem. Na první pohled vzato, krčil rameny, není tahle věž nic zvláštního. Třinácté století. To je na naše poměry novostavba! Na vaše také, ovšem. Praha je také staré město, i když nedatuje svoji historii od Julia Caesara. Tedy, pokud paní ráčí pocházet z Prahy, o čemž já nic nevím!

Zase si zakryl ústa a vyprskl smíchem.

Rád se smějete, podotkla rozpačitě.

Při mém povolání jsem se musel naučit smát. Jinak bych musel plakat a to není pěkné. Pláč nemám rád. Proto se směju.

A předvedl, že nelže. Vějířky kolem očí a hluboké zářezy ve tvářích vypadaly jako narýsované ocelovým bodcem. Úžasný typ, pomyslela si. Jistě ho má nějaká castingová firma v databázi. Tenhle člověk by nemusel nic hrát. Stačilo, aby před kameru vystrčil hubu.

Kývla bradou k fiatu.

Jste řezník, podotkla.

Můj pradědeček zapomněl, v kolikáté generaci slouží náš rod tomuto domu. Jisté je, že do šlechtického stavu nás povýšil roku 1391 Alberto Albizzi, žehnej mu Bůh na věčné slávě.

Zvážněl, sklonil hlavu a pokřižoval se.

Albizzi?

Velký a slavný rod, signora! Jeho sláva zastiňovala ty sedláky Medici. Křivda se stala, nevýslovná, rozhazoval rukama, jako by trpce litoval, že rod Medici zbavil rodinu Albizzi její moci. Ovšem rodina Azzarri je tu pořád, je tu a bude. Všichni potřebují naše služby.

No ovšem, řeznictví je užitečné za všech režimů, podotkla opatrně. Nemůže to dělat každý. Vy se rád smějete, abyste překonal lítost?

Dá se tak říci, signora.

Také mám ráda zvířata a nesnáším, když se zabíjejí. Proto skoro nejím maso. Promiňte, není to zrovna taktní, říkat něco takového řezníkovi.

Ale ne, smál se Azzarri. Vůbec jste se mě nedotkla. Také mám úctu ke zvířatům a nesnáším, když se zabíjejí.

Dobře, řekla, jenže jak se to slučuje s vaším povoláním? Jste přece řezník?

Ovšem, jsem, ale jsem lidský řezník.

A smál se tak srdečně, že to bylo nakažlivé a rozesmála se také. Snad to bylo tou únavou a taky nervozitou, která v ní zůstala, když je na konci dlouhé poutě buzerovali ti policajti, vlastně karabiníci, snad to bylo v návaznosti na historku o Červené krčmě, kterou na ni vytáhl Karel, smála se, až slzela a když si otřela hřbetem ruky oči, zadívala se na dveře černého vozu a upřela zrak na blankytný znak vroubený vavříny, ten kruh mohl znamenat talíř a na něm ležela useknutá lidská noha, to byla nabídka Macelleria Azzarri, Via Lunga, 32, Firenze, odborného závodu řeznického se specializací na lidské maso, oceněný povýšením do šlechtického stavu rodem Albizzi a potvrzení následující rodinou Medicejských.

Nenechal ji dosmát. Ovládl se a přátelsky jí položil ruku na rameno.

Jsem rád, že máte dobrou náladu, signora. Povinnosti mě volají. Jistě se uvidíme. Zatím se tu porozhlédněte. Uvidíte, že se tu budete cítit výborně, jako doma. Tak… brzy na shledanou!

Bolela ji bránice a oči měla rudé, když konečně smích ovládla, otočila se a krokem poněkud vratkým se vydala směrem, kudy odešel se svými destičkami Karel. Rozhlédla se, ale mužíka nikde neviděla. Jen to černé auto zde stálo jako svědek, že neusnula vestoje a nezdál se jí žádný sen.

Došla skoro ke dveřím, když Karel vyšel ven.

Tvářil se vážně.

Máme problém, řekl.

3.

Z počátku to na žádný problém nevypadalo.

Karel vešel do předsíně dekorované zlatavou tapetou s mačkaným vzorem. Z dubových lišt zavěšených pod stropem visely na ocelových lankách portréty dávných veličin. Sedmnácté, ale spíš šestnácté století, odhadoval Karel. To je Itálie! Takové obrazy by byly chlouba středoevropské galerie. Tady visí ve forcimře hotelu.

Vpravo uviděl dubové dveře, důkladné, jako by do sebe zahloubené, pevně odhodlané se nikomu neotevřít, naposledy to zkusily při nájezdu Langobardů a nepřestaly toho od té doby litovat. Zleva dopadala do předsíně záře denního světla, filtrovaného nejednou skleněnou tabulkou. Bylo nastokrát rozptýlené a zpřelámané, až se zdálo, že se vzduch tetelí a září vlastním svitem. V té záři pableskoval i oleandr v bujně zdobném terakotovém květináči, zdobící kout předsíně.

Karel se vydal za světlem. Instinkt ho dovedl do místnosti čtvercového půdorysu. Dvě stěny byly prosklené. Jedna vedla do zimní zahrady a zahradou bylo vidět vzdálené panorama Florencie, toho báječného města, které se zbavovalo ranního růžového županu a navlékalo na sebe bílý jarní kostýmek. Druhou prosklenou stěnou bylo vidět do jídelny přichystané ke snídani. Karel se díval na skleněné karafy s pomerančovou šťávou, na stříbrné příbory, na damaškové ubrousky stočené do ruliček sevřených kovovými prstenci. Uvědomil si, že má hlad.

Vlevo, hned vedle oleandru, byl vysoký pultík, strohý, bez ozdob. Za jeho okrajem vykukoval monitor počítače. Za ním ústila chodba, či spíš chodbička, volná, bez dveří. Karel udělal několik kroků ke stěně oddělující místnost od zimní zahrady. Pak uslyšel kroky.

Z chodbičky vyšel muž asi třicetiletý, štíhlý, v obleku z tmavomodré vlny. Střih saka mu zdůrazňoval štíhlost pasu. Měl bílou košili s límcem vysoko přesahujícím přes límec saka. Karel si vždycky přál takové sako a takovou košili. Od dob, kdy se mu dařilo velmi dobře, oblékal se jen u značkových firem, obleky kupoval u Bosse a v Reporteru. Sako, které měl na sobě, byl Burberry´s, koupil si ho, když ještě tahle firma měla zastoupení v Praze na Václavském náměstí. Pak to zabalila, protože čeští muži jsou hovada a své společenské postavení signalizují kubaturou vozů bmw a audi. Dosud nedozráli k pochopení, co znamená oblečení, včetně bot a pochopitelně i kosmetiky. Význam saka znal Karel ještě z Ameriky. Jenže něco jiného znát a něco jiného mít.

Tenhle chlapík to správné sako měl.

Podíval se nejdřív na Karlovo sako a pak teprve mu pohlédl do obličeje.

Pán si přeje?

Postel. Sprchu. Snídani, řekl Karel bezprostředně.

V mramorovém obličeji toho muže se zavlnil náznak úsměvu. Byl velmi štíhlý, tmavovlasý a tmavovooký, jak se dalo na tomto místě čekat. Pod rovným nosem měl jemná, takřka dívčí ústa. Také bradu měl jemnou, křehkou.

Uvidíme, co se pro vás dá udělat.

Jistě toho bude hodně, řekl Karel. Hlavně, aby to bylo rychle.

Toto řekl a podal muži pozvánku, který vytáhl z desek.

Muž se mu díval do očí. Natáhl ruku a aniž se podíval na papír, sevřel ho palcem a ukazovákem a pomaličku ho přesouval sobě, do zorného pole. Karla nespouštěl z očí. Teprve když měl papír u těla, uchopil ho i druhou rukou, otočil ho a sklonil hlavu, aby si ho přečetl.

Divná hra, pomyslil si Karel. Pak si všiml zlaté jmenovky na mužově klopě. Jmenuje se Roberto. Nejspíš to bude buzerant, uvažoval. Taliáni se honosí mužností, ale je mezi nimi hodně buzerantů. Třeba to spolu souvisí.

Roberto studoval papír, jako by se chtěl naučit jeho obsah nazpaměť. Když už dovedl obsah odříkat i pozpátku, zvedl oči.

Hotel Frenesis, řekl pomalu a zřetelně.

Potěšení na mé straně. Karel Mareš, usmál se Karel.

Nejsem si jist, zdali potěšení bude mít delší trvání, odpověděl Roberto. O vašem příjezdu nic nevím.

Milý Roberto, oslovil ho Karel pořád ještě vlídně, to, co třímáte v ruce, je pozvánka od Společnosti pro šíření evropské kultury, akce Historie je tvůj osud. Pozvánka je pro dvě osoby, pro Veroniku Sekerovou a Karla Mareše. To jsem já, Veronika Sekerová sedí venku v autě a čeká. Je polomrtvá únavou. Chceme se osprchovat a chvilku se vyspat a vyrazit do města. Chápete?

Závěrečná část sdělení je mi pochopitelná, pane. Ta první méně.

Co je na ní nepochopitelného?

Zde v pravém slova smyslu není hotel Frenesis.

Jak to myslíte?

Jak to říkám.

Karel vytrhl Robertovi pozvánku z ruky.

Co to tedy je? Jste hotel nebo nejste? Zavedla mě sem satelitní navigace. Údaj jsem našel tady.

Dovolíte? zeptal se Roberto. Karel mu vzteklým gestem vrazil pozvánku do ruky. Kdepak?

Tady, ukázal Karel prstem.

To je odkaz na webovou stránku nějaké firmy Lumen.

No ano. Šel jsme na tu webovou stránku a tam jsem dostal všechny informace. Souřadnice GPS. Byla tam i nějaká mapka. Vzpomněl si, že údaje na mapě GPS nesouhlasily s plánem Florencie, který koupil v prodejně map v Jungmannově ulici. To jsou celí oni, Taliáni, bordeláři. To by se v Americe nestalo.

Podíváme se na to, řekl Roberto. Obrátil se k monitoru a otočil ho, aby Karel viděl na jeho plochu. Na klávesnici vyťukal webovou adresu uvedenou na pozvánce. Webový prohlížeč Mozilla Firefox dělal co mohl, ale nikam se nedostal. Vidíte? řekl Karlovi. Je to falešná adresa.

Ještě včera tam byly informace Společnosti.

Je mi velmi líto, pane, řekl Roberto.

Karel vztekle vytáhl z kapsy mobil a našel si jméno paní Duchesne, tajemnice Společnosti. Číslo bylo nedostupné. Roberto se na něho díval jakoby skleněnýma očima.

Karel se nadýchl a pak vydechl. Někdy, když ho Veronika vytočila, musel se takto nadýchnout a vydechnou několikrát. Tentokrát stačila jediná výměna vzduchu.

Roberto, řekl a podařilo se mu usmát se. Jsme unavení. Hladoví. Asi moc nevoníme. Vy jste hotel. Řekl jste, že do jisté míry. Ta věc se vysvětlí. Není možné, abyste nás poslali pryč jen proto, že nefunguje internetová stránka a Madame Duchesne nebere telefon. Potřebujeme údržbu. Netrapte nás.

Roberto se díval na monitor a bylo slyšet, jak se hbitě probírá klávesami.

V celé Florencii není žádný hotel Frenesis. Google nezná hotel Frenesis. Ani Yahoo. Ani Live od Microsoftu. Víte, že je to zvláštní, že nikde není žádný hotel Frenesis?

Jak jste to myslel, že tohle není v pravém slova smyslu hotel Frenesis?

Hotel je místo, kam může každý přijít a žádat služby.

Ubytování, sprchu, jídlo...

Přesně tak. V tomto smyslu hotel nejsme.

A Frenesis?

Karel si najednou vybavil mačkaný vzor v tapetě, které si všiml hned u vchodu. Byl to spletitý přírodní motiv, ovšem, ten geometrický obrazec, který se v něm opakoval, byl nepochybně písmeno F. V tu chvíli ho napadlo, že je Veronika určitě už netrpělivá. A taky ho napadlo, že by potřeboval spojence. Roberto je možná teplouš, ale možná, že by ho ženská dokázala zlomit.

A Veronika je moc krásná ženská.

Hned se vrátím, řekl Robertovi a rázně prošel předsíní. Trochu ho překvapilo, že Veroniku spatřil tak blízko dveří.

Máme problém, řekl.

Myslela jsem si to. Tak copak jsi zvoral?

Přivřel oči, nadechl se a zase vydechl.

No dobře, řekla. Dechová cvičení si necháme na později.

Nepočkala, co jí na to řekne. Odstrčila ho a rázně vešla do předsíně, rozhlédla se, spatřila oleandr a udělala vpravo v bok právě včas, aby skoro vrazila do Roberta.

Co se tady děje?

Pan Roberto tvrdí, že o nás nic neví, řekl jí anglicky, aby Roberto rozuměl.

Ukázal jsi mu pozvánku?

Připouštím, že jsem na tenhle originální nápad přišel taky.

Takže co? V čem je problém?

Není žádný hotel Frenesis.

Přijeli jsme podle pokynů na internetu a máme pozvánku os Společnosti pro šíření evropské kultury.

To je mi velmi líto, madame, řekl Roberto.

Chci mluvit s ředitelem, řekl Karel.

Vy budete muset mluvit s ředitelem, odpověděl Roberto živě.

Jak to, muset? Jaképak muset?

Nech toho. Nehádej se s ním, řekla mu Veronika česky.

Ať mi neříká, že něco musím.

Proč, muset? obrátila se na něho Veronika a usmála se. Pak se škubnutím hlavy na chvilku obrátila ke Karlovi. Takhle se to musí. Úsměv. Vstřícnost.

Jsem povinen pana ředitele informovat o všem mimořádných událostech.

Příjezd dvou hostů je mimořádná událost?

Její mimořádnost posoudí pan ředitel Trinci.

Trinci! zvolal Karel. No ovšem! To je přece ten člověk, který byl napsaný na webové stránce. Carlo Trinci. Jmenuje se váš ředitel Carlo?

Do jisté míry, řekl Roberto.

Poslyšte, člověče…

Nehádej se, řekla Veronika a zaťala mu prsty do paže.

Ještě jednou řekne do jisté míry a zabiju ho, řekl česky.

Na to tady mají lidského řezníka, vyhrkla.

Cože?

Vytřeštila oči, jako by se dívala skrz něho a spatřila někde v dálce něco neobvyklého, duhovou vzducholoď anebo funícího vorvaně. Pak se obrátila k Robertovi.

Pan Azzarri mě zná, řekla Robertovi anglicky.

Jaký Azzari? ptal se Karel stejným jazykem.

Řezník Azzarri.

Lidský řezník? vyhrkl Karel.

Zavolejte pana Azzarriho. Znáte přece pana Azzarriho. Má auto venku na parkovišti. Promluvte si s ním.

Roberto strnule hleděl na Karla.

Lidský řezník.

No právě! volala Veronika.

Vy jste řekl lidský řezník. Co to má znamenat?

Počkejte, počkejte, vrtěl Karel unaveně hlavou. Co jsem řekl, to jsem řekl.

Budete to opakovat před panem Trincim.

Jak, budu opakovat?

To, co jste řekl.

Řekla to ona, loupl Karel očima po Veronice. Jenže ji shazovat nebudu. A taky, jaképak shazovat?

Nadýchl se a zase vydechl.

Kde je ten váš Trinci?

Pan Trinci přijde, řekl Roberto důstojně.

Dobře. My tedy půjdeme a až pan Trinci přijde, zavoláte mi a já si s ním promluvím.

Kam chceš jít? Budeme přece tady!

Vy nikam nepůjdete, řekl Roberto pevně. Budete muset vysvětlit, kdo jste a jaké jsou vaše záměry.

Já můžu jít, kdy chci a kam chci! řekl Karel vztekle, nedbaje dalšího štípance do paže.

Chcete tedy raději mluvit s policií tam venku? otázal se Roberto uštěpačně. Ta bude mnohem méně zdvořilá, než já nebo pan Trinci!

Veronika a Karel se na sebe podívali.

S poručíkem Ragem jsem už mluvil, řekl Karel. Rád si s ním popovídám znovu.

Tohle na mě nehrajte, pane. Dovedeme ochránit diskrétnost našeho podniku a naši hosté jsou tady v naprostém bezpečí. Nezažili jsme jediný útok, to mi věřte! Jenže to, co se děje dnes, přesahuje všechny meze. Teď už jde o život. Můžete odejít, pokrčil rameny, držet vás nebudu. Obávám se ale, že ve vašem odchodu uvidí poručík Rago dobrý důvod pro to, aby vás zatknul.

Proč by nás měl zatýkat? Co mi to tu vykládáte, člověče?

To vám poví poručík Rago.

Ucítil její stisk na paži. Už ne prudký, výhrůžný nebo dokonce trestající. Spíš jemný, bázlivý. Otočil se k Veronice. Dívala se prosklenou stěnou do nitra jídelny.

Karle… To není možné, šeptala česky. Vidíš ho taky? To je přece Jack Nicholson!

4.

Karel se podíval do jídelny. Před chvilkou byla prázdná. Teď k jednomu stolu přicházel velmi vratkým krokem starý tlustý chlap, dlouhé mastné vlasy rozčepejřené kolem pleše. Nesl na talíři hrušku a bylo vidět, že vynakládá úporné úsilí, aby ji tam udržel. Hryzal si spodní ret a pokaždé, kdy se zakymácela a zajela k okraji, projel mu tučnými lícemi úšklebek. Dovrávoral až ke stolu a pokusil se odsunout židli, aby si na ni mohl sednout. Tahle dvojitá koordinace pohybů přesáhla jeho současné schopnosti. Hruška sletěla z talíře, pak mu z ruky vyklouzl i talíř, jak se naposledy pokusil hrušku zachránit, letěl vpřed, tím porazil i židli a to už padal celý, zachytil se ubrusu a strhl ho na sebe i se skleněnou karafou s pomerančovou šťávou, stříbrnými příbory a damaškovými ubrousky stočenými do ruliček a zasunutými do prstenců z ušlechtilého kovu.

Karel se obrátil na recepčního a pak mu pohled sklouzl na Veroniku. Ta stála strnule jako někdo, komu se zjevila Bohorodička a pak zafoukal vítr a přelud byl ten tam.

Recepční diskrétně zakašlal a bezděky mávl rukou, aby naznačil, kam se mají nevítaní návštěvníci dívat. Karel se otočil nechutnému opilému starci zády, kdežto Veronika se nechtěla vzdát svého snu a dál civěla do jídelny. Bylo vidět, že se to Roberta dotklo, takže sykl, aby paní upozornil na nevhodnost takového chování.

Jenže scéna měla svoje pokračování.

Starý opilec se rozesmál, dalo by se říci ryčně, a hrabal se nahoru. Nejdříve si klekl, pak se chytil stolu a klopotně vstával, celý pobryndaný pomerančovou šťávou a jak se tak tyčil na vratkých nohách a řval smíchem, byl to stále víc Jack Nicholson, nositel tří Oskarů, dvanáctkrát nominovaný na zlatou sošku, démon americké kinematografie, filmová hvězda první velikosti pořád ještě i teď, ve věku sedmdesáti let. A ve stavu krajní opilosti.

Je to on… zašeptala Veronika. Vidíš? Říkala jsem ti to. Je to on. Je to Jack Nicholson, viďte? obrátila se na Roberta anglicky.

O našich hostech nepodáváme žádné informace, paní, odvětil Roberto důstojně.

Poslyš, řekl Veronice Karel česky, to je vážně on.

No samozřejmě, řekla překotně a Karel si všiml, že jí hrknul ruměnec do tváří.

Tohle je hotel, kde bydlí hollywoodská hvězda.

No samozřejmě, odsekla netrpělivě, nespouštějící z kymácejícího se giganta oči.

Obrátil se k Robertovi a pak se vrátil k Veronice.

On to tedy bude hotel Frenesis.

Myslíš? zeptala se roztržitě. Myslela na něco jiného.

Chrání to tu policie. Je to hotel a není to hotel. Prostě, není pro každého, rozumíš?

My nejsme každý. Pozvali nás sem.

Třeba jsme někde jinde, řekl Karel. Cítil v zádech Robertův pohled. Najednou si připadal nepatřičně. Obrovský luxus byl cítit ze všech koutů. A před domem stojí na parkovišti Bentley Arnage a kousek dál Lamborghini Gallardo Superleggera. Vklínil mezi ně svého subáče. Impreza není žádný lidový vozík, zvlášť ne ten jeho model, dvěstěpadesátikoňská turbína. Jenže bentley a lambo je mimo.

My sem nepatříme, napadlo ho. Třeba je to všechno jenom trapný omyl. Je to hotel, ve kterém bydlí Nicholson. Na pozvánce není žádná adresa. Řídil se gépéeskou. Všechno je to tu divné. Názvy ulic neodpovídají tou, co je uvedeno na mapě. Venku vartuje policie. Vypadá to tu jako začarované místo. Kdysi v televizi dávali pořad o Beatles, vzpomínal Karel. Pokusili se najít jejich domy,. Bloudili krajinou a nikdy se jim nepodařilo vypátrat, kde vlastně takový al McCartney bydlí. Tihle lidé k sobě pustí jen toho, o koho stojí. Lidé jako Nicholson.

Setkání s historií! To bude nějaká upocená akce Společnosti pro evropskou kulturu, placená penězi Evropské unie. Karel nesnášel takové akce a Veronika jakbysmet.

Nechali jsme se nalákat vidinou pár dnů ve Florencii na účet daňového poplatníka, tak to je. A zapadli jsme nějakou pitomou náhodou někam, kde nemáme co pohledávat. Prostě, trapas.Bylo mu nepříjemné, že se na ně Nicholson prosklenými dveřmi dívá. Nebo spíš, asi se na ně díval, Karel se neodvážil otočit, aby se o tom přesvědčil.

Je to omyl, řekl Veronice. Tady nemáme co dělat.

Jak to, že ne? odsekla netrpělivě. Snad ani moc neposlouchala, co jí Karel říká.

Hrábnul po ní a obrátil ji k sobě.

Tohle je jiný hotel, pokud je to vůbec hotel.

Zavedla nás sem gépéeska.

Podle zadání z webu. Jenže to zadání je špatné.

Jak, špatné? Líbí se mi tu. Mají tu recepci, takže je to hotel.

Jestli je to hotel, tak si ho nemůžeme dovolit!

Dodával až moc naléhavosti do hlasu. Připadal si jako otec, který vysvětluje děcku, že mu nekoupí tuhle hračku, protože je moc drahá. Na kvalitní zboží a dobré zacházení si potrpěl, jenže vždycky si byl vědom hranic. Na subaru imprezu dosáhnul, ale na lamborghini neměl. Šest litrů za noc je dost peněz, párkrát ročně si to mohl dovolit. Ale šedesát tisíc by bylo moc a kdo ví, jestli noc v tomhle podniku nestojí ještě dvakrát tolik. Nesmyslně vysoké ceny, to je hradba, která chrání takové Jacky Nicholsony před holoprdelníky a čumily a oprudenty.

Tak je to prosté.

Vyplývá z toho jediné, je potřeba odsud vypadnout a to tak, že rychle.

Pozvali nás do Florencie.

Nejspíš do jiného hotelu.

Já chci být tady!

Dialog nabýval na spádu a Roberto jen mrkal. Nezasahoval do rozhovoru, jen občas se podíval Veronice za záda, aby sledoval, že se situace v restauraci vrací do normálu.

Dívala se na Karla vztekle a pak si všimla pozvánky, kterou držel v ruce. Vyškubla mu ho a podívala se na ni.

Tady je telefonní číslo, řekla.

Pocit trapnosti Karla dusil.

Jdeme pryč, řekl jí.

Dej mi mobil, řekla Karlovi anglicky.

Karel sáhl do náprsní kapsy a vytáhl maličký Samsung P 520. Veronika odklopila kožené pouzdro a kratičkými, zato prudkými údery ukazováku vyklepala na dotykovém displeji telefonní číslo.

V recepci začal zvonit telefon.

Roberto stiskl rty.

Zvoní vám telefon, řekla mu Veronika. Vyřiďte to. My počkáme. Mám tě, chlapečku, četl jí Karel v hlase. Trochu ze zamrzel, že si čísla nevšiml. Bylo vytištěno maličkým písmem úplně dole: kdyby měly nastat potíže, zavolejte sem. Jak to, že na tak prostý nápad nepřišel sám, on, spisovatel známý důmyslností zápletek, to mu nešlo na rozum.

No tak? Vyřiďte si to. Máme dost času, vyzývala Veronika recepčního Roberta.

To počká.

Aha, řekla. Pak sklapla samsunga, čímž vytáčení přerušila.

Telefon zmlknul.

Karel zafuněl a Veronika zrudla.

Ty si z nás děláš prdel. Ty dobytku, ty si z nás děláš prdel, naklonila se k Robertovi a rozkřikla se mu česky do tváře. Recepční nakrčil ramena vzhůru a udělal krok nazad. Nedovolila mu, aby získal perimetr bezpečné vzdálenosti, jak to své žáky učil Bruce Lee. Po každém jeho kroku vzad udělala krok vpřed a přidávala na hlase.

Tak je to správné, pochválil ji v duchu Karel. Nemá smysl hádat se v cizím jazyce. I když byla angličtina druhý mateřský jazyk jak její, tak jeho, přece jen se v tom úplně domácím jazyce nadává nejlíp. Ten směšný teplajzníček moc dobře ví, co mu rozčilená mladá dáma sděluje. A jelikož to byl muž bezpochyby bystrý, mohl i pochytit několik slov, která se v jejím projevu opakovala takřka rytmicky, jako kupříkladu slovo prdel, dobytek, nakopat a sráč.

Karla nejdříve napadlo, že by měl Veroniku odvést. Nápad to byl bezesporu rozumný, ovšem bez pomoci přinejmenším dvou silných mužů těžko uskutečnitelný. Nepomohlo by ani chlácholení, jelikož Veronika nevnímala nic kolem sebe, jenom svůj hněv který narůstal v procesu, jemuž se odborně říká samonasírání. Navíc, jakékoli chlácholení by mu nešlo od srdce, protože to, co tady Roberto předvedl, byla prapodivná habaďůra.

Co tady ten chlap hraje? Zároveň je vyhazuje a zároveň nechce pustit ven. Pořád mele něco o řediteli Trinzim, jenže ten tu není. Každá hra má svůj smysl, cíl, nějaký bod, k němuž je vedena. V téhle hře na vyhazov a na zůstanou žádný smysl neviděl.

Veronika o smyslu či nesmyslu nepřemýšlela. Chrlila svoji náladu do tváře sinalého recepčního veškerou silou své nemalé výřečnosti.

Bravo! ozvalo se jim za zády.

Otočili se. Kolébavým krokem sem vplouval Jack Nicholson. Teprve teď si všimli, že je v pyžamu a županu nedbale převázaném hedvábným provazcem. Smál se, až mu slzy tekly po tvářích znetvořených šeredně zvětšenými póry. Táhnul z něho pach potu, moči a natráveného alkoholu.

Bravo! Bravo, mladá dámo! Jen mu dej, tomu dobytkovi. Copak ti provedl náš pan Roberto, že mu tak úžasně meješ prdel? Copak provedl ten zkurvenej mamomrd? A jakým jazykem mu nadáváš?

Dobrý den, pane Jacku, ukláněl se Roberto. Všechno je v pořádku, buďte ujištěn. Jen malé nedorozumění. Račte se uklidnit. Podíval se do jídelny, kde dva číšníci hbitě prostírali před chvilkou zdevastovaný stůl. Neračte se rušit. Všechno je v pořádku, dáma už pověděla, co má na srdci…

V tu chvilku už Veronika vskutku mlčela a třeštila na Nicholsona oči.

Ta toho měla hodně na srdci! burácel Nicholson v novém záchvatu smíchu. Něco takovýho jsem už dlouho neslyšel, fakt. To bylo úžasný. Poslyš, ty smrade, naser ji ještě jednou. Rád bych to slyšel znova.

My máme pozvánku, řekla Veronika a zamávala papírem. A ten chlap…

Na pozvánku se vyser, zlato, řekl Nicholson, vyškubl jí papír z ruky a roztrhal ho nejdřív na dva, pak na čtyři a pak na nezjistitelný počet kusů a všechny vyhodil do vzduchu a mával rukama v té chumelenici. Pobavila jsi mě a to se hned tak někomu nepodaří. Dovedu bejt uznalej. Slyšíš, blbečku? Dáma je můj host. Bude tu tak dlouho, jak se jí bude líbit. Rozuměl?

Ano, pane, přikývl Roberto.

Jsme dva, řekla Veronika. Jste velice laskavý, pane Nicholsone, ale…

Oba jsou moji hosti. Pojďte. Kde bydlíte? No jasně, vy nebydlíte.

Máme plně obsazeno, pane Nicholsone, řekl Roberto pevně. Plně. Do posledního místečka.

Pro stálýho hosta jako jsem já je tenhle hotel prázdnej, je to jasný?

Pane Nicholsone, velice si vážíme přízně, kterou jste nám…

Je prázdnej!

… a vaše přítomnost je vyznamenání, je pýcha našeho podniku.

Říká ti, že je prázdnej, jinak se postarám, abys ještě večer sbíral hovna v Píča la Guardia. Povytáhl obočí nad levým okem a s rukama pozvednutýma dlaněmi napřed upřel zrak na Veroniku. Tady ve Florencii je určitě nějaká Píča la Guardia. Co myslíš, zlato?

Nevyznám se ve Florencii. Jsem tu poprvé.

Tak to jsi padla na toho pravýho. Já znám Florencii jako vlastní prdel. Vlastně líp, protože si na prdel nevidím. Ukážu ti tady… všechno. I tu Píču najdeme, za tohle ti ručím.

Veronika se rychle podívala na Karla.

Ten tu stál a vnímal ledový hněv, který mu stoupal od nohou k žaludku a dál do hrudi, uhnízdil se kolem srdce a šel výš, až k hrdlu, přešel přes tváře do čelní dutiny a pak zaplavil celý mozek.

Tohle ožralé hovado mi chce přefiknout ženskou, opakoval si. Kolik mu vlastně je? Sedmdesát mu jistě už bylo. Smrdí. Je hnusnej.

Jenže je to Jack Nicholson a já jsem jenom Karel Mareš. Je možné, aby Veronika naletěla na odporného starého chlapa jen proto, že je slavný?

Nicholson se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Zasmála se.

Roberto se k němu přitočil, jemně ho uchopil za paži a otočil stranou.

Pane Mareši, odveďte svoji paní.

Takže vy mě znáte?

Četl jsem vaše jméno na pozvánce.

Karel si byl skoro jistý, že žádná jména na pozvánce nebyla, že byla bianco vystavený pro dvě osoby.

Pozvánka teď ležela roztrhaná na zemi.

Karel se ohlédl. Nicholson držel Veroniku kolem ramen, dál jí něco špital a ona se smála. V očích už neměla únavu, to rozhodně ne.

Všimla si, že se na ni Karel dívá.

Lehce zvedla pravou ruku, zamávala mu prstíky a pak se Nicholsonovi vymkla z obětí a otočila k němu obličej. Něco mu bezhlesně řekla. Měl pocit, že mu řekla tak příště .

Zasmál se a pokýval hlavou.

Přiběhla ke Karlovi.

Tak jdeme? Nelíbí se mi tu. Tady blbě hrajou.

Myslel jsem, že se dobře bavíš, řekl stroze.

Nebuď koženej. Snad si nemyslíš, že bych mu dala?

Skoro to tak vypadalo, odpověděl už o poznání vlídněji. Slepej by si to mohl myslet.

Slepej je vůl. Pojď. Podíváme se do města a pak zavoláme tomu Trinzimu. Asi jsme si fakt spletli hotel. Tenhle pitomec, kývla bradou k Robertovi, vysílá jen na jedné vlně. Máme číslo sem na recepci v mobilu. Nedělej si starosti. Jsme na výletě a chceme se bavit.

Ještě jednou se podíval na kymácejícího se Nicholsona.

Ale ten dobytek…

…je starej a odkecanej. To víš, že jsem na něho byla milá. Jako holce se mi o něm zdálo. Jenže to už je dáno. Jdeme!

Odcházeli. Znovu zazvonil ten telefon, ukrytý v hloubi recepčního pultu.

Hotel Frenesis, uslyšel Karel Roberta. Ztuhl.

Nevšímej si toho, řekla mu šeptem.

Si, signor Trinzi, pokračoval Roberto. Comprendo, signorTrinzi.

Já tomu Trinzimu strčím do prdele paraple a otevřu ho, šeptal Karel.

Uděláme to spolu. Všechno budeme dělat spolu. Jako vždycky, šeptala.

Vcházeli do předsíně, když uslyšeli Robertovo volání.

Signor Mares, signor Mares!

Otočili se.

Zdá se, že se uvolnil jeden pokoj, řekl Roberto.

Jaký? zabreptal zmateně Karel.

Číslo sedm, s vyhlídkou na město. Krásný pokoj, mohu pána ujistit.

Cože? zaburácel Nicholson, který právě odcházel a slyšel Robertova slova, když byl mezi dveřmi do zimní zahrady, uvolnila se sedmička?

Roberto se snažil nevšímat si opilého velikána. Bylo to těžké.

Říkal jsi, že se uvolnila sedmička?

Ano, pane Nicholsone.

Víte, co to znamená, že se uvolnila sedmička? oslovil velikán Karla.

Nejspíš to znamená, že máme kde bydlet.

Ty hovno víš, co to znamená. Nechtějte to vědět. Ani ty,zlato. Vy dva se seberte a vypadněte hodně rychle. Zmizte. Táhněte! Koukejte se pakovat, vy…

Brunátněl v obličeji a natahoval do sebe vzduch.

To ožralé hovado nás sem nejdřív zvalo a teď nás vyhání, nechápal Karel. Podíval se na Veroniku. Takovému magorovi by chtěla dát, kdyby na tebe lusknul prstem. Ženské, to je strašná pakáž!

Ze zimní zahrady se vynořili dva mladí muži v bílých košilích a fialové vestě a bez okolků popadli Nicholsona každý z jedné strany a vtáhli ho dovnitř.

Rozbiju vám držky! slyšeli ho křičet, když už ho číšníci zatáhli mezi oleandry.

Pan Nicholson je vážený host, pravil Roberto, hledě k zemi, kde se bělaly útržky pozvánky.

Jenže pan Nicholson asi už nebude chtít sponzorovat náš pobyt, nadhodil Karel.

Nikdy to neměl v úmyslu, pravil Roberto a skoro se mu podařilo tvářit se bezvýrazně. Nemějte starosti. Příkazy pana ředitele jsou jasné.

Ta evropská společnost nám zaplatila pobyt pobyt v jiném hotelu, viďte?

Nejsem oprávněn vysvětlovat nedorozumění, krčil rameny Roberto. Zatímco hovořil, usilovně bušil do klávesnice počítače. Nemám na starosti Setkání s historií. Měl jsem udělat vše, abyste vyčkali příchodu pana Trinziho. Ten změnil příkazy. Teď vás tedy mám uvést do pokoje číslo sedm. Prosím o klíče vašeho vozu. Dopravíme vám zavazadla do pokoje a Tony vám zaparkuje auto v garáži. Tudy, prosím.

Podal každému kartu pro elektronický zámek a ukázal do chodbičky, kudy sám prve přišel do místnosti.

Vyměnili si pohledy.

Takhle barvitý výlet jsem si nepředstavovala, řekla Veronika. Zatím to nebylo setkání s historií, ale s jednou úřední buzerací a jedním deliriem z chlastu.

Doufejme, že tohle byla jen taková vložka. Teď už nás čekají jen příjemné věci.

Pokud se o nějakou mohu postarat, řekla a usmála se, ráda to udělám.

Ve vzduchu byl ještě cítit Nicholsonův pach. Když vešli za Robertem do chodbičky, vystřídala ho vůně leštidel a čisticích prostředků a ve výtahu, tam už visely ve vzduchu jen molekuly drahých parfémů.

Ozvalo se diskrétní zakašlání. Z recepce vešel do chodby ramenatý blondýn s dlouhými vlasy hladce sčesanými na stranu.

To je Tony. Dejte mu, prosím, klíč od vozu, požádal Roberto Karla. Blondýn převzal klíče a uklonil se. Roberto pokynul a vedl je dál. Nastoupili za ním do výtahu. Recepční se diskrétně odvrátil, když viděl, že se madame k pánovi blíží se zjevným úmyslem ho políbit na ústa. Dělal, že to nevidí, ale musel to vidět, protože na stěnách zdviže byla zrcadla. A kdo ví, kdo to všechno ještě viděl, s ohledem na objektiv kamery, vsazený do rohu nad dveře.

5.

Ze sprchového kouta se valila oblaka páry. Zrcadlo se zamžilo a když si toho Karel všiml, napsal na něj prstem:

JSME VE FLORENCII!

MILUJU TĚ.

Veronika se radostně cachtala a prozpěvovala si při tom. Karel se pokusil vtáhnout ji do postele hned poté, co odešel Roberto a oba chlapíci, kteří přinesli zavazadla, její objemnou samsonite tašku a jeho kufřík s košilemi. Když se v Praze chystali na cestu, smála se mu, že trvá na kufříku.

Itálie, to jsou dokonalé košile, vysvětloval jí. Můžeš být mafián, můžeš být podvodník, můžeš být úkladný vrah, která zabil svoji babičku a snědl ji a všechno ti bude odpuštěno, když budeš chodit v dokonalé košili a vyčištěných botách.

No a košile se v tašce zmačká, to je přece jasné.

Když odolala jeho pokusu o prudké milování bez přípravy, o rychlovku, jak tomu říkala, šla se vysprchovat a on vybalil košile z kufříku a naskládal je do polic ve skříni.

Pokoj číslo sedm byl náramný. Veliké okno, do něhož nakukovaly šlahouny vistárie, vedlo na panorama Florencie. Kupoli Dómu měli rovnou před sebou jako veliký Venušin prs, vytrčená věž Signorie byla snad i zamýšlena jako falický symbol. Město se rozprostíralo jako stůl prostřený hodně pomačkaným a potrhaným červeným ubrusem. V pozadí se táhly kopce, netečné k veselému městskému hemžení. Co všechno spatřily, od chvíle, kdy město založil Julius Caesar jako odpočinkové místo pro své veterány! Dnešní Piazza della Repubblica leží v místech, kde Caesarovo městečko postavené podle řádu legionářského tábora mělo svůj střed.

Pod oknem byl psací stůl s mramorovým a mosazným psacím náčiním. Uprostřed vyleštěné desky ležela podložka ze zeleného safiánu s tlačenými okraji. Na ní byly připravené dopisní papíry s emblémem velkého písmene F v pravém horním rohu.

Pravda, nikde nebylo uvedeno jméno hotelu Frenesis.

U stolu stála židle od Bussandriho ve stylu Ludvíka XVI., na pohled strohá svým přísně geometrickým řešením, obdélníkovým opěradlem a sedákem jen vpředu jemně zaobleným, jinak též obdélníkovým. Nohy kruhového průřezu byly vsazeny do maličkých kostek v rozích a dole byly ozdobeny soustruženými bambulkami. Potah byl ze starorůžového saténu. V koutě stálo podobně řešené křeslo, to už bylo zdobnější,s rozmarně prohnutými područkami. Stejné křeslo stálo vedle dveří, na druhé straně od stojanu na kufry. Od Bussandriho byla i postel o rozměrech dvakrát dva metrů, bez jakéhokoli nepříjemného příkopu uprostřed, jak se dalo tušit pod nastlanými přikrývkami a přehozem. Na nočních stolcích stály mosazné lampičky a pod nimi, jak jinak, bible. Ani v tomto hotelovém pokoji nechyběla televize, tato ovšem byla plasma od Löweho o šířce přesahující jeden metr.

Stěny byly potaženy brokátem podobného odstínu jako potah křesel.

Veronika, když byla úspěšně odrazila Karlův prudký, ovšem ohleduplný milostný útok, přivítala tento festival luxusu jásotem. Takřka v tanci ze sebe stahala oblečení a prádlo a rozesela je po koberci připomínajícím tlustou vrstvu bílého mechu a nahá jako sošná bohyně, jakých je dole ve městě rozeseto nespočet, vplula do sprchy.

Karel pak chvilku stál nad odhozeným prádlem a s potěšením do sebe vstřebával její tělesnou vůni, stoupající v teplém vzduchu.

Ženské dělají chybu, že se před milováním sprchují, uvažoval. Ale to jim nikdo nevysvětlí. Dělají to po staletí.

Pomalu se také svlékal. Sako Burberry´s pověsil na ramínko a flanelové kalhoty pečlivě vyvěsil pomocí speciálního kalhotového závěsu, který zde samozřejmě nemohl chybět. Triko a spodky s ponožkami, to vše čpící potem nashromážděným za dobu dlouhého putování, také složil a nacpal do igelitového vaku. Pak vešel nahý do koupelny a oblékl se do huňatého koupacího pláště s velikým zdobným písmenem F na kapse. Visel tu ještě jeden takový plášť. Do toho se zabalí Veronika, až se vybatolí ze sprchy.

Jsi tu? křikla na něho.

Samozřejmě, miláčku.

To byl nervák, co?

Myslím, že to byl prostě bordel. Jižanský bordel. Ve Španělsku by to bylo horší a v Norsku by se nám to nestalo.

V Americe taky ne, proletělo mu hlavou, ale nechtěl ji dráždit. Neměla ráda, když mluvil dobře o Americe. Asi v ní vězela její výchova.

On mě znal, řekla.

Kdo? Nicholson?

Ze sprchy zazvonil smích.

Ale ne, Nicholson. Ten legrační Azzarri, co o sobě říká, že je lidský řezník.

No jo, znal. Tebe zná každý.

Myslel to vážně i ironicky. Od té doby, kdy dostala hlavní roli v seriálu Byl jednou jeden dům musela chodit na ulici zabalená do šátku a krytá černými brýlemi. Byla známá i před tím, ale to správné šílenství začalo až s datem zahájení seriálu. Zlobila se, že ji lidé obtěžují a myslela to upřímně. Zároveň by ji ale ranilo, kdyby ji přestali obtěžovat. Kdyby si mohla troufnout jít nakupovat do Alberta bez černých brýlí.

Kdyby z ní byl noname , jako je každý druhý.

Tady jsme v Itálii. Tady mě nemohou znát.

No a vidíš, znají, řekl netečně.

Prohlížel se v zrcadle. Měl také kruhy pod očima a šedavé tváře. Hned nad etažerkou bylo kulaté zvětšovací zrcadlo. Naklonil se k němu a znechuceně couvl.

Vrásky. Jizvy po akné, póry zalepené špínou, některé zanícené.

Takhle nás vidí mladé holky, ty s dobrýma očima, uvědomil si.

Oslovil mě jako Veroniku, řekla a nesmála se.

Říkám ti, že to byl nějaký zmatek. Ta GPS nás zavedla dobře a že plán města nesedí se skutečností, to je normální italský chaos. Tady v hotelu o nás věděli, že přijedeme. To jenom ten pitomec Roberto všechno popletl. Prostě mu neřekli, že máme přijet a chtěl nás vyhodit.. Jenže se bál udělat pitomost. Takže to všechno zamotával a prodlužoval a čekal na toho Trinciho. Nehledej v tom záhadu. To je prostě Itálie. Takové je to tu všude. Někdy se divím, jak je možné, že Italové při tom jejich notorickém bordelu nepochcípají hladem.

Já žila tři roky v Itálii, ozvala se ze sprchy. Ale nic takového jsem nezažila.

No vidíš, všechno je někdy poprvé. Jako setkání s Nicholsonem.

Jsi protivný.

Nejsem. Copak jsi s ním už něco měla?

Ty jsi fakt protivný!

Zavřela vodu a otevřela posuvné dveře sprchového koutu. Stála tam v oblaku jako rudá, dýmající a hodně naštvaná bohyně.

Vypadáš báječně! zaradoval se a vztáhl k ní ruce.

Jdi ode mě. Nesahej na mě. Řekla jsem ti, abys s tím nezačínal.

Já si nezačal, ty sis začala s Nicholsonem, neubránil se.

Tak je to vždycky. Jakmile je nahrávka na smeč, hřích ji nevyužít. Pak by si člověk raději dal pár facek.

Vztekle popadla ručník a začala se utírat.

Tohle není nejlepší milostná předehra, napadlo ho.

No tak, Veru…

Nemluv na mě.

Podívej, jak je to tu krásné. Jsme tu spolu. Tam je Florencie, hned za tím oknem.

Jenže před tím oknem je nechutný žárlivý chlap. Nic jsem neprovedla. Nezavdala jsem žádnou příčinu, ani tu nejmenší.

Řekla jsi mu tak příště , a tvářila ses jako kdybys ho tam už napůl měla, blesklo mu hlavou.

Tak tohle říkat nebudu. To bych mohl rovnou balit kufr. A odjíždět, sám, zatímco ona by tu zbyla sama. Ne úplně sama. Sama s Nicholsonem.

Ani bych jí to nemohl tak moc vyčítat. Co bych udělal já, kdyby na mě nastoupila dejme tomu Demi Moore a tahala mě do postele tak brutálně, jak to udělal Jack? Byla by to nevěra?

Už dávno přestal počítat, s kolika ženami byl v posteli. Stalo se mu několikrát, že se na něho zadívala nějaká žena, pozdravil ji, ona odpověděla. Dávala mu najevo, že se znají, ale marně pátral v paměti, odkud by to mohlo být. Pak se rozpomněl, třeba za hodinu, za dvě nebo dokonce druhý den, tvář mu vyplula ze zapomnění, no ovšem, znali se z postele. Trapné a zábavné zároveň. Jednou přijde doba, kdy nějaké vyspání nebude mít žádný význam, jako dnes nikdo nedělá vědu z toho, že někdo jde s někým na kafe. Soulož nevytváří žádný vztah, je to jenom druh komunikace. Takže i kdyby se Veronika s Nicholsonem nakrásně vyspala, neměl by proč žárlit. Neuteče s ním. On si ji nevezme sebou do Ameriky. Kdyby masturbovala a dívala se při tom na jeho portrét, byl by to důvod k žárlivosti? Snad k smíchu, ale k žárlivosti ne.

A stejně bych byl nasranej, kdyby mu dala, pomyslel si.

Já vím. Promiň. Jenže nejsem odlitek z betonu. To víš, že žárlím. Proč? No protože tě miluju.

Teprve teď si všimla nápisu na zrcadle. Byl už málo zřetelný, nová vrstva páry překryla písmena.

Chvilku se na nápis dívala a pak se pomaličku ke Karlovi otočila.

Tak dobře. Já ti toho Nicholsona odpouštím.

To aby se člověk z těch ženských posral. Ona flirtuje s chlapem před mýma očima a odpouští mi. Měl bych jí pořádně nafackovat. Ale pak už by mi nedala tuplem.

Dotkla se jeho hrudi konečkem ukazováku.

Jsi lepkavej. Smrdíš. Jdi taky do sprchy.

Naklonil se, aby ji políbil. Uhnula.

Chci voňavýho.

Zacouval tedy do sprchového koutu a pustil kohoutek. Přimhouřil blaženě oči.

Super! Super! hulákal.

Je to tady fakt moc hezký, křičela na něho. Škvírou se dovnitř sprchového kouta prodrala její vůně. To už na něho bylo moc a ztopořilo se mu přirození. Potěšilo ho to. Namířil si na něj proud sprchy.

Jedeš… Kuš! řekl.

Co povídáš?

Nic, já jen tak, odpověděl se smíchem.

Je to tu strašně krásný. Myslíš, že tohle všechno je v ceně? Nebo budou chtít nějaký příplatek?

Je mi to jedno. Ať chtěj co chtěj. Máme placeno.

Jack roztrhal pozvánku.

Zašimralo ho to u žaludku. Řekla Jack… Erekce znatelně povolila.

To nevadí. Je to jen kus papíru. Už z nás nevyždímou ani euro. Nic jsme jim nepodepsali. Nemají číslo karty. Nedělej si starosti!

Máš pravdu, odpověděla. Tak dělej. Počkám na tebe v postýlce. Hoď sebou, nebo usnu!

Tak to by ještě chybělo. Nejdřív policajti, pak idiot recepční který zabordelí objednávku, do toho ožralej prasák a nakonec ještě spící panna. Musím ji držet při životě.

Veru, chtěl jsem se tě zeptat…

Neodpověděla.

Ze sprchy mě nemůže slyšet, voda dělá hluk.

Veroniko!

Žádná odezva. Popadl tedy flakón s tekutým mýdlem a pořádně se namydlil, v podpaží a na přirození. Tady trochu přitlačil, aby obnovill opadající erekci. Podařilo se mu to velmi dobře. Bylo mu ve sprše náramně. Těšil se na Veroniku, na její objetí, na její vláčnou něhu. Hladil si přirození a představoval si, jak do ní vniká.

Nesmím to přehnat, pomyslil si. To bych to vymňouk, kdybych se odbyl ve sprše!

Přišlo mu to legrační a těšil se, že jí o tom bude vyprávět. Věnoval se tedy své hrudi, měl ji pěkně vypracovanou z posilovny. Záleželo mu na ní a měl rád, když ho po ní hladila. Jestlipak už je v posteli? Doufal, že ne. Představoval si ji, jak stojí u okna a dívá se na to nádherné město. On otevře dveře a půjde tiše k ní. Ne tak tiše, aby ji vylekal. Bude to jen hra, nebo spíš předehra hry, která přijde. Popadne ji za ramena a přitiskne k sobě. Bude se přes ni dívat na Dóm a pak bude hladit oba dómy na její hrudi.

Zafuněl a prudce roztíral po sobě růžovou pěnu.

Už to nebudu protahovat, sakra, tohle není k vydržení!

Smyl ze sebe pěnu a s trčícím údem vystoupil ze sprchového koutu a nahý a mokrý vešel do pokoje.

Byl prázdný.

Veronika zmizela.

6.

Veronika vyšla z koupelny zachumlaná do froté koupacího pláště. Byl huňatý, hřejivý, přitáhla si ho těsně k sobě, aby ji obepínal přes prsa a přes zadek. Měla to tak ráda před milováním, cítila se hubenější.

Zasmála se, když se rozpomněla na Jacka, toho starého satyra. Z úst mu páchnul zkažený alkohol, jako by to byla popelnice, kam vylévali zbytky po nějaké pijatice. Vlasy a vousy měl slepené pomerančovou šťávou a ta kombinace ovocné vůně a alkoholického pachu byla prostě děsná. Hnusnej, to bylo jediné slovo, které dokázalo ve stručnosti a jednoduchosti vyjádřit podstatu dojmu, který z něho měla.

Jenže, co je to platné, i kdyby měl na sobě kaši z rozemletých shnilých kaprů a šaškovský nos na gumičce pověšený na čele, čišelo z něho sebevědomí chlapa, který dokázal posadit svět na prdel. Měl ji v očích, v úsměvu a nic na tom, že mu z levého koutku úst šly maličké bublinky. Nedělal nic proto, aby z toho byl dojem. Upadl na držku a smál se tomu. I kdyby byl desetkrát opilejší a poblil se a posral, pořád by to byl Jack Nicholson, který si šel třikrát pro sošku Oskara a tucetkrát na ni byl nominovaný. Měl to v sobě, otisk čtyřiceti vítězných let před kamerou.

Já těch let mám půlku. Vždycky jsem měla úspěch, uvažovala, už jako patnáctiletá holka, když jsem tančila hříbek v Lišce Bystroušce. Už tenkrát mě chtěl přefiknout kapelník a že jich bylo před ním i po něm, co by chtěli! Jenže i kdybych dostala Thálii a všelijaké ty jejich glóbusy a Zlaté Prahy, co je to platné. Teď, když viděla Jacka zblízka, jaksi mimo protokol, doslova v soukromí, uvědomila si, že to, co v něm je, není jen oslnivé, jen podmanivé. Je to zdrcující. Jako by v sobě měl atomovou bombu a ta světélkovala, nebo co vlastně ty bomby dělají, a to její světélkování zabíjí.

Tak trochu mě zabil, říkala si. Za chvilku vyjde z koupelny Karel, můj milý, pozorný, úspěšný, imponující přítel. Obejme mě a odtlačí k psacímu stolu, tomu krásnému stolu s koženou podložkou na psaní. Karel rád začíná milostné hry vestoje. Když má upito, někdy ztrácí soudnost a začíná si i tam, kde by neměl, v telefonní kabině v restauraci, v koutě průchodu, někde za dveřmi. Takhle je kdysi nachytal fotograf z Blesku. Zpod vyhrnuté sukně í svítil zadek.

NEBOJÍŠ SE NASTYDNUTÍ, VERONIKO? ptal se titulek článku, ve kterém se obecenstvu sdělovalo, že Veronika Sekerová (35) chodí na ostro, tedy bez kalhotek a že to dělá od té doby, kdy je vídána se známým spisovatelem Karlem Marešem (42). A to mohla být ráda, že nezveřejnili všechny snímky, které tam tenkrát v Savarinu fotograf stačil napráskat za ty tři vteřiny, které mu Karel nechal k výkonu práce, než z ní stačil vytáhnout přirození, zastrčit ho do poklopce a skočit po něm. Byla to tenkrát opravdu hustá příhoda a měla dva pozitivní důsledky. Veronika začala mít Karla doopravdy ráda, protože byl poprvé spontánní, divoký a rozhodný, tedy už žádný Pan Přesný a Pan Opatrný. No a ona dostala dva týdny na to hlavní roli v seriálu Byl jednou jeden dům. Kvůli tomu, že si to rozdala v kamrlíku na smetáky ve vinárně Savarin a nechala se u toho vyfotit? Nebo proto, že měla talent a charisma a profesionalitu a zkušenost a krásu a podmanivost a ještě To Něco Navíc?

Usmála se a pohladila dlaní desku stolu. Tentokrát to nebudou hliníkové štafličky, na kterých se sušily špinavé hadry na podlahu. Bude to deska stolu, který byl jistě tak drahý, že by ho nepořídila ani za cenu nábytku z jejího někdejšího půdního bytu v ulici Ve Smečkách. Opře se o její hranu zadkem a bude Karla dráždit stehnem v rozkroku. Tak to má její milý rád.

No a Jack, ten je tady někde poblíž, pod stejnou střechou.

Zachvěla se, když si to uvědomila. Je to tak. Ona s Karlem má pokoj ve stejném hotelu, jako Jack Nicholson. Krubnerka se posere, až jí to v šatně jen tak mezi řečí poví. Bydleli jsme v druhém patře a Jack v prvním. Měl vztek, že máme lepší výhled, bude vyprávět. A Krubnerka řekne, jaký Jack? No přece Nicholson, odpoví ona a udiveně se na ni podívá ohledem číslo osm, vyjadřujícím podiv nad něčí nedovtipností. A kdo to zatáh, ty snad, zeptá se Krubnerka a ona odpoví, že všechno zařídil Karel.

Ale vážně, kdo to zatáhne?

Krubnerka má pravdu. Tedy, bude mít pravdu, až se s Karlem vrátíme do Prahy a já zase pojedu do robotárny a vrátím se do té šatny zasmraděné vystydlým kouřem, Krubnerka hulí a má z toho šedivou pleť a smrdí jí vlasy, kdo to zatáhne?

Jack nám roztrhal pozvánku a ten teplajzník Roberto nás sem pustil, jenže neříkal nic o tom, kolik tu stojí nocleh.

Budu dělat blbou, řekla si. Vždyť to všechno zavinil Karel. Ať si to vylíže a zaplatí. Kdyby bylo po mém, řekli bychom, spletli jsme si hotel, jedeme jinam. To on si vymohl, že tu bydlíme.

Pokývala hlavou, aby se přesvědčila, že tak to je a ne jinak.

Bylo jí najednou v pokoji těsno. Obešla tedy stůl a pokusila se otevřít okno, to nádherně vyleštěné okno vroubené šlahouny vistárie, za kterým byla vidět Florencie, město starobylé už v té době, kdy ta legrační tlusťoška Libuše vylezla na skálu na Vyšehradě a povykovala tam něco o slávě, která hvězd se dotýká. Co ta mohla vědět o slávě, co mohla vědět o hvězdách

Páčka byla zaseklá, okno nešlo otevřít.

Jako v Americe, tam taky mají blokovaná okna kvůli klimatizaci.

Zkusila se nadechnout.

Bylo jí najednou těsno. Nějaká divná úzkosti se jí zmocnila a pokoj, ještě před chvilkou až zbytečně rozlehlý, jí připadal horší než sklep u babičky Trnkové v Liběchově. Zdálo se jí, že v pokoji je málo vzduchu. Šla tedy ke dveřím, aby je pootevřela a pokusila se vyvětrat.

Byly zamčené.

Rozhlédla se, aby našla svoji nebo Karlovu kartu. Ten teplajzník Roberto držel obě v pravé ruce a předával jim je. Bude se vám tu líbit, je to jeden z našich nejlepších pokojů, říkal, když tak podivně otočil hned potom, co ho zavolal jeho šéf pan Trinci. Obě karty převzal Karel. Kam je dal? Nejspíš je položil na uvážlivě vybrané místo, kde se nebudou hledat a vždycky je najdeme. Takhle Karel ukládal klíče od vily a od aut a od své motorky a ukládal i nářadí a vůbec všechno.

Takže nejspíš uložil i karty.

Jenže kam? Do skříně, když tam ládoval ty svoje srandovní naskládané košilky?

Ztěžka oddychovala. Rozvázala si pásek, který poutal koupací plášť. Vzduch jí příjemně ochladil tělo, jenže to nebyl čerstvý vzduch.

Třeba je jedovatý. Třeba měl Karel pravdu a tohle je Červená krčma, jak o ní vyprávěl. Natáhnou dovnitř hosty a zabijí. Dají je sežrat prasatům.

Nebo dokonce je snědí sami a mají najatého lidského řezníka pana Azzarriho.

Podívala se na dveře koupelny. Karel za nimi funěl a prskal.

Když otevřu, vyvalí se na mě pára a udusím se úplně, napadlo ji.

V panice se rozhlédla po místnosti. Nahoře v koutě zahlédla něco lesklého. Nejdřív si myslela, že je to nějaká konzole, ale jaká konzole by mohla být v koutě?

Byl to objektiv, uvědomila si.

Chtěla na Karla zavolat. Otočila se ke dveřím, zamávala bezmocně pravou rukou, levou ukázala nahoru do kouta. Pak se otočila.

Nic koutě nebylo.

Přestaň blbnout, krávo pitomá, jsi horší než ta Krubnerka, pokárala se.

Jenže to ji nezbavilo tísnivého pocitu.

Úplně bláznivě přiskočila ke skříni a otevřela ji. Spatřila police a na nich vyrovnané Karlovy košile, vedle nich komínek spodků a spořádaně vyskládané ponožky. Pan Pořádný, až si půjde lehnout do rakve, pořádně ustele pod hlavou a papírové boty si vypucuje, pomyslela si.

Otevřela druhou část skříně. Byla prázdná. Na tyči visela ramínka a čekala až si na ně pánové pověsí saka a dámy svoje šaty.

Zadní část skříně byla dělená. Bezděky vztáhla ruku a přitlačila. Sama nevěděla, co ji to popadlo, jen tak to zkusila.

Zadní část skříně se otevřela a uvolnila průchod do nějaké temné místnosti. Vzpomněla si na komoru na smetáky ve vinárně Savarin. Hned si ale uvědomila, že se dívá do vnitřku další skříně.

Nejdřív se lekla a pak se rozesmála.

To je přece normální, to v hotelích bývá. Někteří hosté si přejí dvoupokojové apartmá. Anebo nějaká diskrétní dvojice si najme sousední pokoje a pak, v noci, když všichni spí, hupky dupky, otevřou spojovací dveře a vlítnou na věc. No a tady jsou spojovací dveře maskované nábytkem. Šikovné a romantické.

Jaképak to tady asi je?

Vešla do skříně a prošla na druhou stranu.

Pokoj byl laděný do tmavomodré a bílé barvy. Byl o něco menší, měl zkosenou jednu stěnu a koupelna vstupovala do jeho prostoru. Slonovinově bílý lak zdobil postel, skříň, křesla i psací stůj s židlí. Ani tady nechyběla ta obrovská plasmová obrazovka vsazená do stěny.

To je zvláštní, napadlo ji. Roberto říkal, že se uvolnil pokoj, a tenhle je prázdný.

Je to banda podvodníků, tihle hostinští a hoteliéři a celá ta banda lidí z turistického byznysu. Na celém světě jsou stejní. Koukají z vás rvát prachy a budou lhát a kalit vodu, jenom aby zvedli ceny.

Karel bude zuřit, až mu to povím, pomyslela si a přistoupila k maskovací skříni.

Průchod byl zavřený.

Pokusila se spojovací dveře otevřít. Byly zaseklé nebo zamčené, nešlo s nimi hnout. V panice se otočila ke dveřím na chodbu. Určitě byl také zamčené.

Jsem myš v pasti. Kořist v pasti. Lapené zvíře. Teď už mi nezbude než počkat na lidského řezníka Azzarriho, aby mě kuchnul, vyvrhnul a rozporcoval.

Kráva se bourá. Jestlipak lidský řezník taky říká porcování lidského těla bourání?

Jseš úplně pitomá, pokárala sama sebe. Takový blbý nápady.

Nadávala si, aby se zbavila strachu. Pak vlezla do skříně a zabubnovala ze všech sil.

Karle! Karle! křičela.

Dveře skříně se za ní zavřely a uslyšela klapnutí kovové západky.

Teď jsem opravdu v loji.

Co když teď někdo zrovna skáče na Karla, hází mu strunu na krk a rdousí ho? Jack má dost prachů na to, aby si najal mafióza. Zabíječe, nějakého Lucu Brassiho jak se to psalo v Kmotrovi. Potom si pro ni dojde a znásilní ji.

Poblije mě u toho a já se pobliju taky, říkala si.

Zase zabušila.

V černočerné tmě se jí dělala světelná kola před očima. Začala se dusit. Před chvilkou jí bylo těsno, proboha, kéž by mi bylo teď tak těsno jako před chvílí! Vzpomněla si na Kill Billa a na Umu Thurman, jak ji zahrabali zaživa a ona se vybourala pěstmi z rakve. V kině se Veronice dělalo špatně a nemohla se na tu scénu dívat. Teď ji prožívala naplno.

Karle!

Oslnivá záře ji udeřila do očí a Karel tu byl, nahý a mokrý, popadl ji za ramena a prudce ji vtáhl do jejich růžového pokoje. Bylo na něm vidět, že je vyděšený.

Jak ses tam dostala? Cos tam kurva dělala? Cos tam dělala, do prdele?

Pan Slušný ztratil nervy, napadlo ji. Já řvala tam dole, on řve tady nahoře, co se to s náma děje? Třásly se jí ruce. Najednou jí to přišlo strašně nespravedlivé. Ona se vylekala, jí se stala nepříjemnost, nehoda a on, místo aby jí podal ruku, na ni řve. A řek kurva. Taky řek doprdele.

Tohle si nech, zasyčela. Takhle se mnou nemluv. To si vyprošuju. Nadávej si těm svým žárovkám.

Karlova první žena byla účetní v továrně na žárovky.

Sotva to vyslovila, uvědomila si, že překročila čáru, kterou si mezi sebou namalovali. On se nebude navážet do ničeho, co má za sebou ona a oplátkou ona nechá v klidu jeho. Výlety do minulosti končí v blátě a oba, on stejně jako ona, už poznali špíny života dost na to, aby se dokázali držet na suché stezičce.

Ztuhnul.

Měla bych se mu omluvit, napadlo ji. Ruce se jí třásly čím dál víc a měla pocit, že jí ztuhly rty.

Když otevřu pusu, rozbrečím se. A to nechci. To nesmí být.

Omluva, to by byl návrat na výchozí čáru. Byly by na té lajně vidět nějaké šlápoty, nebo přinejmenším otisky špiček. Ty by se vrátily tam, kde mají být. Jenže slzy, to by byla kapitulace.

Všiml si toho a ztuhl mu obličej.

Pootevřel ústa, spíš odhrnul rty, takže viděla jeho pevně stisknuté zuby. Dýchal zhluboka a vzduch mu svištěl v nozdrách. Otočil se a odpochodoval do koupelny. Strhnul z věšáku obrovský froté ručník, zmuchlal ho do koule a utíral se. Pozorovala ho otevřenými dveřmi. Nikdy ho neviděla takhle se utírat. Vždycky postupoval metodicky. Nejdřív si třel obličej jedním koncem ručníku a posouval ho, aby na každou část těla přišel suchý pruh. Ať to byl velký nebo malý ručník, vždycky mu vyšel tak, aby jeho polovinou otíral hřbety šlapek a pak tou druhou suchou polovinou si utíral záda. Veronika se o tom jednou zmínila před svou kamarádkou.

Zrovna tak píše ty svoje romány, řekla kamarádka. Závistivá Nána, závidí mi, že jsem sbalila Karla Mareše, pomyslila si tenkrát, ale později, kdy opravdu přečetla skoro všechny Karlovy romány, uznala, že kamarádka má tak trochu pravdu.

Karel se utírá ručníkem stočeným do koule, to je špatné znamení.

Otočila se k oknu a pozorovala Dóm. Najednou jí připadal protivný, nepřátelský, odpudivý jako velký zmuchlaný ručník. Celé to město bylo hnusné.

Odvrátila se od okna a přemýšlela, jak z toho ven, jak podat Karlovi ruku, mile a elegantně, aby ji přijal a stiskl a nevychýlil z rovnováhy.

Vtom se zadívala do kouta a vykřikla.

Co je zase? zavrčel z koupelny Karel.

Tam je kamera! ukázala prstem.

Vykoukl z koupelny. Třel se opravdu silně, měl hruď červenou.

To není kamera, zavrčel. To je čidlo, řekl mrzutě.

Viděla jsem objektiv, trvala na svém.

Zkoumavě se na ni díval.

Co je to s tebou?

Já se strašně polekala, řekla a udělala k němu krok. On se ani nehnul.

Dál nechoď, pokárala se.

Já se taky lek. Vykouknul jsem a ty nikde.

Ty dveře, pohodila hlavou ke skříni, se zabouchly. Samy od sebe. Nešly otevřít. Vůbec.

Historie je tvůj osud, řekl a pousmál se.

No konečně. Ledy tají.

Jsem z toho všeho vyjančená. Policajti. Idiot recepční. Ten řezník.

Lidský řezník, připomněl jí a zvedl prst. Teď už se opravdu usmál.

Najednou na mě všechno padlo. Přestalo se mi tu líbit. Mám pocit, že to nebude příjemný výlet.

Neříkej to. Vylekala ses, já to chápu.

To říkal vždycky. Já to chápu. To znamenalo, že jsem úplně vedle a že mě musí přesvědčit.

Mám pocit, že sem nepatříme. Že nás tady nechtějí a že jsme se vnutili.

To je nesmysl. Pozvali nás do Florencie a bydlíme ve Florencii. Co je na tom divného? Nikam jsme se nevnutili. Prostě jsme přijeli.

Máme bydlet v jiném hotelu.

Na webové stránce psali, že to má být hotel Frenesis, řekl.

Asi má různé kategorie. Tak to bývá, chápeš? Pětihvězdičková, čtyřhvězdičková a tříhvězdičková část. Tohle jsou jasné hvězdy v počtu pět. To není naše kategorie. Už nemusíme do dvou. Jsme tříhvězdičková sorta. My nepatříme do hotelu, kde bydlí Nicholson.

Myslel jsem, že jsi z něho celá pryč, rýpnul do ní. Pomalu šel ke skříni, k té prokleté skříni, ovšem k její neprokleté půlce. Vytáhl spodky a košili a začal se oblékat.

Přešly ho choutky, chvála bohu, napadlo ji. Na milování neměla pomyšlení. Šla ke své tašce, kterou měla položenou na rozložitém zavazadlovém stolku a vytáhla z ní červenou igelitovou tašku od Espritu. Večer si taky uložím prádlo do skříně. Teď na to nemám náladu.

Ne, večer chci být někde jinde.

Celá pryč z Nicholsona?

Snad ji chtěl opravdu bolestně dloubnout. Pokud to zamýšlel, střelil vedle.

Je to idol, pokrčila rameny. Pak se sehnula, aby si navlékla kalhotky. Taky bys byl vedle, kdyby ti Michelle Pfeifer šeptala, že si to chce s tebou rozdat.

To ti šeptal?

To víš, že jo, co jiného?

Pečlivě ukládala ňadra do podprsenky. Pozorně sledoval ten ženský rituál. Trochu zalitovala, že se nepokusil ho přerušit a že strpěl pokračování procesu, který odsunu milování někam na neurčitě vzdálenou dobu.

A na jiné místo.

Byl bys celý vedle, popíchla ho.

Oblékal na sebe košili a pečlivě ji zapínal, začal u krku a pokračoval dolů, jeden knoflík po druhém. Většina chlapů to dělá halabala, začnou jednou tam, jindy zas tam. Pan Přesný nikdy na žádný knoflík nezapomene.

Zaprvé se to nestalo, řekl.

Ale mohlo by! Michelle určitě jezdí do takových hotelů, jako je tenhle.

Kdyby tu byla, do postele by mě netahala. A i kdyby jo, protáhl přemýšlivě.

Tváříš se mlsně.

Netvářím. I kdyby jo, jako že se to nemůže stát, cítil bych se blbě. Ona je pětihvězdičková a já tříhvězdičkový.

Jsi chlap se vším všudy.

Kdybych byl instalatér nebo řezník…

Slovo řezník mu přišlo na jazyk úplně automaticky.

Lidský řezník! připomněla.

Prostě, kdybych byl no name, plavčík na pláži nebo automechanik, proč by ne, sakra? Jenže my už nejsme jenom nějaký chlap a nějaká ženská. Jsme profese plus chlap a profese plus ženská. U ženských to asi není tak důležité, ale u chlapů je to podstatné.

Takže jsi ješitný a zamindrákovaný, řekla, zapínajíc si podprsenku.

Vůbec ne. Jenom realistický.

Ty bys na Pfeiferovou vlezl, kdybys byl plavčík, ale jako pan spisovatel ne, protože ona má víc hvězdiček než ty. Chápeš, jakou blbost jsi řekl?

Nedráždi hada bosou nohou, napadlo ji. Uklidnila se a buď ráda, že už je po všem.

Jenže ji nějak těšilo ho popichovat. Namíchlo ji, že zavedl rozhovor tímhle směrem. Mluví o sobě jako o tříhvězdičkovém spisovateli, jenže ono to platí o ní taky. Je tříhvězdičková herečka a kdyby se vyspala s Nicholsonem, taky by to nebyl rovný s rovným. On by si to prostě udělal v mase obrostlém docela pěknou ženskou. Lidský řezník by mohl to maso vypreparovat a všít mu ho do jiné pěkné ženské a bylo by mu to jedno. Spal by s masem, ne s osobou své vlastní kategorie.

Byla mu vděčný, že už se ovládl a na její špičkování neodpověděl stejným tónem. Usedl na židli od Bussandriho a navlékal si ponožky.

Buď ráda, že na žádnou nelezu, ulomil hrot žertem. Však víš dobře, jak to myslím.

Je chytrý. Hozenou šipku v letu chytil a hodil zpátky. Teď je na mé straně hřiště. Nejlíp udělám, když ji odkopnu do autu.

Náhodou, řekla důstojně, jsme oba pětihvězdičkoví. Já hraju hlavní roli v nejsledovanějším seriálu a jsem na obálce minimálně jednoho barevného časopisu každý týden. No a ty jsi nejprodávanější autor, přednášíš tvůrčí psaní na univerzitě a dělají s tebou sáhodlouhé rozhovory. Ještě žádná herečka nevydělávala tolik jako já a žádný spisovatel neměl takové honoráře, jako ty. Jaképak tři hvězdičky? Máme jich oba po pěti!

Ano, řekl, ale v Česku. To všechno u nás v Česku. Ano, tam jsme pětihězdičkoví, to je pravda. Jenže ten tvůj Nicholson je pětihvězdičkový všude, kam přijde. Třeba na Zambezi.

Tak vidíš, že jsi ješitný! neodpustila si.

Ješitný? usmál se. Já ne, ale ty chceš odsud odejít, já ne, ale ty říkáš, že sem nepatříme. A víš proč? Protože tě velký Nicholson tahal do postele a ty moc dobře víš, jak to myslel. Že tě bral jako řezivo. On je pětihvězdičkový všude a ty tady nemáš hvězdičku žádnou, zrovna tak jako já.

Bác, a mám to. Kdybych měla doma hada, občas by mě štípnul. Kdybych měla tygra, občas by mě škrábnul. No a holt mám doma chytrého chlapa a ten mě štípne a škrábne tam, kde to nejvíc bolí.

Jedna nula vedeš, řekla.

Vůbec ne vážně se zamračil.

Neber to tak. Jsme na tom stejně, úplně stejně. Mluvím za nás za oba. Máš pravdu, nepatříme sem. Víš co? Nabídli nám ubytování a my tu přespíme, zůstaneme tu do zítřka. Počkáme na toho Trinziho. On ten hotel Frenesis má určitě nějakou pobočku dole ve městě. Taky to tam bude hezké a budeme to tam mít blízko na Piazza della Signoria. Nedorozumění se vysvětlí a my se zítra přestěhujeme a budeme se mít celý týden dobře. Teď se půjdeme podívat do města, na spaní nemám už ani pomyšlení. Jak jsi na tom ty? Je to špatný nápad?

Jako skoro každý tvůj nápad je i tenhle výborný. Uměla bych si představit ještě lepší… dodala rozmarně.

Ten si necháme na potom.

Oblékli se. S klíčem samozřejmě nebyly žádné starosti, Karel ho schoval pod košile. A v rohu pokoje nebyla žádná kamera, jen obyčejné čidlo poplašného zařízení, které červeně zamrkalo, když zachytilo pohyb. Když se otočila, uviděla za oknem Florencii, už zase přívětivou, zářivou, s pupkem Dómu uprostřed. To, co Karel navrhl, bylo rozumné. Ano, to je výhoda mít chytrého chlapa. Někdy sice ta jeho chytrost bolí, ale ve výsledku výhody převažují nad nevýhodami.

Oblékli se a vyšli na chodbu. Napadlo ji, že hádka je osvěžila možná víc než by to dokázalo milování. Mnohem víc? Milování by je neosvěžilo, po něm by nejspíš usnuli. Odložená radost je dvojnásobná radost. Až se večer vrátíme, všechno napravíme a pak můžeme spát až do božího rána.

Výtahem sjeli dolů, prošli chodbičkou do recepce, která byla zase pustá jako prve, když sem přijeli a vyšli na dvůr.

Veronika se lekla, protože nikde neviděla jejich subaru.

Odvezli ho do garáže.

Ten bentley a ferrari tu stojí.

Není to ferrari, je to lambo. A stojí tu, protože tu stojí. A my najdeme někoho, kdo nám řekne, kudy se jde do garáže, kde stojí náš subáč.

Pořád to v ní bylo, ta nervozita, ta nejistota.

Hvězdičky se jí motaly hlavou. To co říkal bylo logické a přesné. Jenže ona cítila ve vzduchu ještě něco navíc. Jako kdyby ze starobylých stěn hotelu čišela nějaká hrozba nebo výzva. Byla docela ráda, že už nevidí černou multiplu toho pana Azzarriho, s jeho hnusnými poznámkami a žertíky na téma lidský řezník. Byla jí nepříjemná i vzpomínka na to černé auto a zdálo se jí, že vůz vrhl na budovu stín.

Budova nebyla zvenčí zdaleka tak honosná, jako uvnitř. Stodola, to byl její první dojem, když sem na nádvoří vjeli. Napůl zbořená. Silo, možná tu byla někdy nějaká dílna nebo dokonce továrna. Architekta sem nepustili. Stavby s přesně vyváženými proporcemi jsou tam dole, tady se stavělo od oka. Podle šilhavého oka. Stavba jí teď připadala jako nemocnice, ne-li hospic nebo dokonce márnice nebo patologie. Měla dvě patra a táhla se po hraně vršku spadajícího do údolí jako nějaký obranný val. Třeba ten divný tvar má nějaký účel, stavba za dávných dob sloužila jako tvrz. Karel jí vyprávěl o dávné Itálii, rozdrobené do městských států, které mezi sebou ustavičně válčily. Bohaté šlechtické rody s historií táhnoucí se až do antických dob si stavěly vlastní armády. Byly to malá vojenská tělesa, čítající stovky, nejvíc tisíce mužů. Tehdejší války byly spíš pouliční rvačky, zato byly na denním pořádku. Každý dům byl více či méně opevněný. Hradby byly stejně všední bezpečností opatření, jako máme zámek na dveřích a zabezpečovací elektroniku.

Po levé straně měla budova věž, která ji o jedno patro převyšovala. V ní byl zabudovaný i výtah, kterým se dostali do druhého patra, kde složili v pokoji číslo sedm svoje věci. Na jednu jedinou noc. Na pravou stěnu navazovala budova další, postavená kolmo na její osu. Ze dvora nebylo vidět, kam až budova na druhé straně vystupuje. Když sem přijížděli, viděli jen hradbu a věž.

Když se otočili, spatřili park . Z místa, kde stáli, nedovedli odhadnout rozlohu pozemku. Zeď s černou bránou mizela v houštinách a nedalo se odhadnout, kde končí nebo kde se lomí.

Musím někoho sehnat, řekl Karel.

Mohli bychom jít pěšky.

Do města je daleko, namítl. Byli bychom mrtví únavou dřív, než bychom na Piazza della Signoria došli . Kývl hlavou tím směrem, kde ústila do nádvoří cesta dlážděná hodně ošlapanými deskami z narůžovělého mramoru. Pojď, někoho najdeme a zeptáme se.

Zamířili tedy na cestu, která podle všeho mířila na terasu, odkud byla vyhlídka na město.

Když došli až na úroveň věže, Karel se úkosem podíval nahoru.

Copak? chtěla vědět Veronika.

Nic. Najednou mě napadlo, že by něco mohlo z té věže spadnout.

Taky se tu necítíš dobře!

Byl to jen takový pocit, řekl, spíš zabručel, jako by litoval, že něco řekl nahlas.

Takhle zblízka věž opravdu vypadala hrozivě. Možná to byl pozůstatek obranné věže z dob Frenesis anebo z ještě starší epochy. Zdivo bylo důkladné, proč jinak by si lidé dali takovou práci, než aby budovali pevnost? Věž jistě nesloužila jako rozhledna.

Cesta se lomila vpravo a ústila na prostranství upraveného jako geometricky přesná renesanční zahrada. Budova tu tvořila veliké písmeno L, přičemž příčná budova navazovala rovnou na hradbu. Mezi růžovými keříky zahlédli postavu.

Byla to žena oblečená do romanticky splývavých sametových šatů s kulatým bílým límečkem. Vážně kráčela mezi růžemi, pod levou paží držela nějakou knihu a dívala se směrem k městu. Když zaslechla jejich kroky, zastavila se, ohlédla se po nich a pozorně si je prohlížela.

Ta nevypadá na zahradnici, podotkla Veronika.

Bude vědět, kde je garáž, řekl Karel. Veronika se zastavila a Karel kráčel dál.

Byla to žena asi čtyřicetiletá, jak ji Veronika odhadovala, hodně dobře udržovaná. Moc pěknou měla pleť, takovou mívají Angličanky, říká se, že je to tím slaným vzduchem. Vlasy měla plavé, splývavé až na ramena a ještě níž, stříhané tím trapným způsobem, že vypadají jako rozcuchané a přitom jsou upravené. V Praze jsou jenom dvě tři kadeřnice, kde tohle dovedou pořádně, uvažovala Veronika. Je fakt, že té ženské to celkem sluší.

Dívala se na Karla. Šel k té ženě rázně a sebevědomě. Trochu napřímil ramena, jak by ne, panáček se musí před blondýnou naparovat. Najednou, když k ní došel na deset metrů, ramena mu splaskla. Něco té ženě řekl, ona mu odpověděla, on pokýval hlavou, horlivě jako školáček, ještě něco řekl a vracel se k Veronice.

Mimoděk zavrtěla malinko hlavou.

To jsem zvědavá, co z něho vypadne.

Víš, kdo to je? vyhrkl, když se k ní vrátil. To je Rowlingová.

Ta Rowlingová? zeptala se Veronika.

Ano. Harry Potterová Rowlingová.

Hm. Víc mě zajímá, kde je garáž, zavrčela Veronika. Karel byl z toho setkání očividně rozhozený.

Tam, řekl zmateně.

Kde, tam?

Musíme to obejít, brebentil úplně trapně. Je to v tomhle baráku, kývl bradou k budově, která stála napříč hlavní ose, jenže z druhé strany.

Ta má taky pět hvězdiček, ta Rowlingová, podotkla Veronika.

To si teda piš!

O důvod víc, proč odsud vypadnout, řekla Veronika. Zkoumavě se na něho podívala. Nebo snad ne?

No samozřejmě. Vypadneme, řekl ne moc přesvědčivě.

Haló… ozvalo se za nimi.

Otočili se. Joanne Rowlingová se k nim blížila, usmívala se a mávala.

Odpusťte, nechci zdržovat, řekla, když k nim došla, ale nejste vy náhodou pan Karel Mares?

Dobrý den, řekl Karel.

Veronika si pomyslela, že snad ještě nikdy ho neviděla tak vyjeveného, jako v téhle chvíli. Sama zachovala klid. Ta ženská bude nejspíš uklízečka nebo pokojská a dostala od recepčního echo, že na sedmičce bydlí pan Mareš. No a protože je to nóbl podnik, mají tu pokojské pěkně oblečené, načesané a s pěstěnou pletí.

Jmenuju se Rowlingová, řekla ta žena a podávala mu ruku, právě tak, jak to vyžaduje anglická etiketa. Dáma volí, zdali chce podat ruku, nikoli pán. Joanna Rowlingová.

Já vás znám, vyhrkl Karel. To je moje přítelkyně Veronika Sekerová.

V angličtině to znělo Sekera , samozřejmě.

Jsem potěšena, řekla spisovatelka upjatě a jemně se uklonila s tváří vlídnou jako kbelík ledu. Obrátila se zase ke Karlovi. Právě jsem listovala touhle knihou a vaše povídka mě zaujala.

Karel si uvědomil, co je to za knihu. Společnost pro šíření evropské kultury loni vydala antologii evropské povídky v patnácti jazycích, včetně angličtiny, samozřejmě. Karel tam měl svoji Rozepři mezní. Přeložili to jako The ultimate dispute. Zuřil a proklel svůj tu chvíli, kdy se uvolil povídku do antologie poslat. Však jim dal kvůli překladu co proto!

Co se čertíš? Buď rád, že ti ji vydali! Jsi mezi nejlepšími evropskými spisovateli, co je na tom špatného?

Vysvětloval ji, že rozepře mezní je středověký právní termín a nudil ji pak sáhodlouhými výklady o nějakých mezích na poli a královském purkrabí a o podobných nesmyslech. Nebyl tenkrát zábavný ani trochu.

To mě těší a překvapuje zároveň, řekl. Už se začal chytat. Přestal být koprný a do obličeje se mu vrátila barva.

Myslíte, že je špatná? podivila se Rowlingová.

To určitě ne. Ale ten překlad. Pochopte, název povídky je středověký právní termín. Lidé se tehdy často přeli o meze svých polí. Meze se zajišťovaly různými způsoby. Mezními kameny, samozřejmě. Jenže ty se daly přestěhovat. Dělalo se i to, že chytili kluka a na mezi ho seřezali a on si pak do smrti pamatoval, kde ta mez je.

Vážně? rozesmála se Rowlingová a hned zvážněla. Vy jste Čech, že?

Ano, jsme Češi, opravil ji a udělal si tím množným číslem u Veroniky kladný puntík.

No ano, Češi. Znám Čechy. Vy přece mučíte děti v klecových lůžkách. A v minulosti jste mlátili děti na poli. Dnes to už neděláte, předpokládám, dodala.

To určitě ne. Ty spory o meze byly velmi vážné a někdy je řešil i královský purkrabí, vždycky za přítomnosti dvanácti starců.

A jeden z nich mohl být zbitý chlapec.

Za ideálního stavu určitě.

A co když zestárl a umřel?

Chytili jiného a zase ho zbili. Tenkrát byla velká porodnost a každý si mohl nachytat svědků podle libosti, řekl Karel.

To Rowlingovou rozesmálo. Potom zase zvážněla.

Teď už chápu, proč vás překlad názvu zklamal. Ale poslání povídky jsem pochopila správně, jak se domnívám. Hodně vám záleží na hranicích, které probíhají duší každého z nás.

Rozhodně ano! To je smysl té povídky.

Každý si vytyčujeme hranice, pokračovala Rowlingová. Možná není nic důležitějšího v našem životě, než právě tato činnost. Nejsou pevné, posouváme je, měníme a přitom se snažíme zachovat řád. To je tragedie života.

Moje tragedie je, že musím poslouchat tyhle žvásty, pomyslela si Veronika.

Kdepak je ta garáž, paní Rowlingová? vstoupila do debaty. Spisovatelka se rozesmála.

No ovšem, vaše hranice jsou souběžné s osou volantu, viďte? Musíte se vrátit a jít do téhle budovy, ukázala Veronice prstem, ale z druhé strany. Je tam garážmistr, ten, který vám tam s autem zajel. Není stavěná na některé typy aut. Ostatně, vůbec není stavěná na auta. Můj bentley se tam prostě nevejde.

A lamborghini je moc nízké, odhadoval Karel.

Právě, takže Johnny musí parkovat venku. Docela kvůli tomu zuří.

Jaký Johnny? připomněla se Veronika.

Johnny Depp, asi ho budete znát.

Jen od vidění, plácla ne moc chytře a hned se za to styděla. Tedy z kina, samozřejmě.

Snad ho poznáte i osobně. Snad. Pořád někde poletuje. I když, teď zrovna by neměl poletovat.

Zatvářila se zasmušile.

Něco se mu stalo?

Rowlingová pokrčila rameny.

Nesmíme ven, to se stalo. Nikdo nesmí opustit objekt. Vy jste přijeli ráno, viďte?

Ano, jeli jsme přes noc, řekl Karel.

Z Čech, kde zavíráte děti do klece a bijete je na mezi. Já vím, já vím, kultura se pěstuje hodně pomalu a těžko. Slyšela jsem ráno přijíždět nějaké auto, nejspíš bylo vaše.

Venku byli policisté, tedy karabinieři, opravila se hned Veronika. Co se děje?

Nevím, řekla spisovatelka. Hrozba terorismu, předpokládám. Něco o tom povídali večer v televizi.

Takže nesmíme ven? podivil se Karel.

No ovšem, řekla. Kdyby tomu tak nebylo, běhala bych po tom krásném městě, které můžeme teď pozorovat jen z dálky. Miluju Florencii. Vy jste tu poprvé?

To ne, řekl Karel. Už jsme tu byli několikrát. Máme to tu moc rádi.

Nádherné město. Tady odsud ho máte jako na dlani, ukázala rukou. Dívejte se! Nebudu vás rušit. Ale o té vaší povídce, o té bych si s vámi ráda promluvila. A taky bych ráda četla vaše romány. Nejsou přeložené, předpokládám.

Ne. Vyšly jen česky, dva taky polsky a jeden německy.

Počkám si na anglický překlad.

To se načekáš, pomyslela si Veronika. Do té doby z tebe bude bába.

Karel se jen usmál a pokýval hlavou ze strany na stranu.

Jen si nemyslete, tyhle věci mohou jít hodně rychle! Záleží na tom, jak člověk posouvá hranici.

Usmála se na Karla, Veronice se odměřeně uklonila a pomalu odcházela po cestě, kterou sem Karel s Veronikou přišli.

Jen aby ses z ní nepodělal, vybuchla Veronika, když spisovatelka zmizela za rohem.

Vzdychl.

Já to věděl, že budeš mít kecy.

Bodejť bys to nevěděl, když jsi jí skákal celou dobu na udici. Musel jsi vědět, že si toho všimnu!

Opustila ho a zprudka kráčela mezi záhony růží vroubenými složitě stříhanými krušpánky.

7.

Karel se díval na Veronikou, na její napřímená záda, na skoro zakloněnou hlavu. Hněvem skoro drkotal zuby. Připadal si uražený a ponížený, zadupaný do země. Ona sama před jeho očima flirtovala s nechutným dědkem, navíc doslova světově vyhlášeným prasákem, a jemu udělala scénu kvůli nevinnému rozhovoru o literatuře.

Co mám udělat, říkal si. Copak ona opravdu čeká, že za ní poběžím a budu ji odprošovat a vysvětlovat, že to nic neznamenalo a že si s paní Rowlingovou jen povídal o povídce?

Jak jím lomcoval vztek, ani ho nenapadlo víc uvažovat o tom, jak je možné, že Rowlingová ze všech knih, které v anglickém jazyce denně vycházejí na celém světě, sáhla právě po sborníku, který vyšel více méně úřední cestou a byl určený k tomu, aby jednotlivé svazky limitovaného nákladu putovaly do knihoven, kde na ně knihovníci nalepí inventární číslo s čárovým kódem, zanesou do elektronického katalogu a ten obřad nalepování bude poslední lidský dotyk, který ony svazky poznají. Nikdy nikdo nebude číst antologii evropské povídky, vydanou péčí nějakého obskurního unijního úřadu.

Samozřejmě, že by si rád promluvil s celebritou třídy Rowlingové. Ještě nikdy žádný spisovatel v dějinách literatury neměl takový úspěch jako ona. Více méně shodou okolností nedlouho před odjezdem Karel četl, že se Harry Potterů vydalo přes tři sta miliónů výtisků na celém světě. A tahle ženská četla moji povídku a chce si o ní se mnou popovídat.

Byl to zájem čistě literární, o tom Karel nepochyboval. Rowlingová na něho dělala dojem ženy, která se plně kontroluje. Je vdaná a vede život bez skandálů. Přinejmenším o žádné výstřednosti spojené s jejím jménem neslyšel ani o ní nečetl.

Navíc tu byl ještě ten šestý smysl, jakési vnitřní tykadlo, které v každém člověku je a dovede reagovat na erotický zájem v okolí. Karel ho mě,l a věru že to tykadlo fungovalo velmi dobře. Při setkání s Rowlingovou bylo v klidu. Žádná jiskra nepřeskočila. Kontakt se odbyl naprosto mimo rovinu sexu.

Celý ten výstup byl absurdní, nespravedlivý, hloupý a znechucující.

To si mám donekonečna opakovat, že je unavená a nervózní, to mám věčně všechno snášet?

Rozhodl se, že se podívá do garáže, vezme si auto a pokusí se vyjet. Rowlingová sice říkala, že policie zakázala vycházení, jenže kdo ví, jak je to ve skutečnosti. Policie přece nemůže jen tak něco zakázat a už vůbec ne někomu zakázat vycházení. Tohle není žádná Burma nebo Čína. Vypravím se do města na vlastní pěst a Veronika ať se třeba postaví na hlavu.

Nebo ať si běží za tím svým ožralým smradlavým Nicholsonem.

Jackem.

Připomněl si, že o něm tak mluvila, jako o Jackovi, a vztekem a ponížením se mu zhoupnul žaludek.

Zprudka kráčel po cestě, kterou sem přišli. Když se nadýchl, ucítil jemný parfém. Byla to vůně poněkud suchá, jakoby staromódní. Uvědomil si, že zavětřil Rowlingovou. Ušklíbl se. Veronika by řádila, kdyby to věděla!

Obešel budovu a vydal se přes parkoviště dozadu, k zadnímu traktu komplexu.

Majestátní budovu hotelu měl po levé ruce. Cesta klesala a budova mu teď připadala přísná, hrozivá. Cítil z ní pach plísně. Také křoviny, které měl před sebou, už nebyly udržované. Byly to nějaké divoké keřové fíkusy, měly pitvorně pokroucené větve připomínající napřažené paže lesních skřetů.

Cesta míjela roh uctivým obloukem, ovšem ne moc táhlým. Tudy bentley rozhodně neprojede, uvědomil si. I jeho subaru tu asi mělo dost práce, aby se vytočilo. Navíc tu byl terénní zlom, jakýsi kamenný práh, právě ten, na kterém by zůstalo viset lambo.

Deppovo lambo. Až Veronika uvidí Deppa, definitivně se pomátne a nebude s ní k vydržení. Nicholson je sice slavný, ale starý a hnusný. Ani jedno, ani druhé se o Deppovi říct nedá.

Tak to bude výlet…

Už se viděl, jak debatuje s Rowlingovou o literatuře, zatímco Veronika dovádí někde s Deppem.

Fíkusy po něm natahovaly ruce. Ještě chvilku a vytrhnou se z kořenů a skočí po něm. Nebo ten barák spadne a zavalí ho, moc solidně nevypadá. Anebo se mu rozestoupí země pod nohama a vyšlehnou z ní plameny.

Já tu nevydržím. Musím pryč, rozhodl se.

Cesta klesala a oblouk mířil do otevřených vrat v suterénu budovy. Černé kyklopské zdivo zpevňovalo svahy kolem cesty. Šel dál, až vstoupil do otevřených garážových vrat. Byla kupodivu moderní, široká roleta poháněná motorem. Garáž byla rozlehlá, vyplňovala prostor pod celým příčným křídlem budovy. Zvolna sestupoval po nepravidelně tesaných kamenných dlaždicích, které byly v pravidelných rozestupech střídány nevysokým pruhem úzkých podlouhlých kamenů. Dával pozor, kam klade nohy, aby neuklouzl. Z otevřených vrat táhl podivně nahořklý pach. Karla napadlo, že takhle nějak páchne dech nějaké hodně velké mrtvé šelmy.

Nesmysl. Mrtvá šelma nedýchá.

Šel pomalu, takže oči si mu stačily zvyknout na šedavé osvětlení prostory.

Podlaha byla také kamenná a ve vchodu do ní byly vryté široké, naštěstí mělké žlaby, patrně vytlačené obručemi kočárů, které sem zajížděly. Když se na ně díval, Karel pochopil, k čemu jsou ty příčné kameny – sloužily jako opora pro kopyta koní.

Prostora měla plochý strop, podepřený v rozestupech asi třímetrových kulatými sloupy. U paty byly otřískané, nahoře měly zdobné hlavice. Těžko soudit, k jakému slohu náležely. Rostlinné motivy se střídaly se zvířecími, a věru že obličeje zobrazovaných potvor měly daleko do přívětivosti.

Garáž byla skoro prázdná. V její vzdálené části, někde tam, kde čelo budovy splývalo s hradbou, stálo několik vozů. Byl tu porsche cayenne, vedle něho černý hummer a kousek dál se krčilo jakési futuristicky tvarované vozítko, snad nějaký model vozu smart. Své subaru nikde neviděl, snad ho garážmistr zastrčil někam dozadu, kde bylo ukryté v šeru za sloupy. Karel věnoval pozornost jinému autu, které stálo uprostřed garáže, přímo v ose vchodu předkem ven. Byl to fiat multipla, tedy velmi běžné levné auto. Ovšem kola měl nýtovaná s nízkoprofilovými pneumatikami. Karel odhadoval, že ta čtyři kola dohromady mohla stát víc než celá multipla. Černá skla v kabině také naznačovala zvláštní záliby majitele a sdružené xenonové reflektory taky nebývají součástí výbavy automobilů pro pekaře a instalatéry. Karel tedy šel blíž a když ustoupil trochu stranou, uviděl podivný znak a nápis Macelleria Azzarri, Via Lunga, 32, Firenze.

No ovšem, to je auto toho lidského řezníka, jak o něm vyprávěla Veronika.

Když si na ni vzpomněl, udělalo se mu mdlo. Někdy bych ji nejraději zabil, uvědomil si. Nebo bych na ni poslal lidského řezníka.

Ozval se svistivý zvuk, zařízl se mu do nervů, až se musel zachvět. Zpoza vozu vyšel muž asi tak starý, jako Karel, ovšem s vráskami mnohem hlubšími. Však taky byl pořádně vychrtlý, s tváří tak kostnatou, že mu uši trčely na stranu jako by to byly otevřené dveře do podkrovního bytu. Byl celý v bílém, tedy měl na sobě bílé plátěné kalhoty a bílé triko a na hlavě bílou čepičku, a na prsou mu visela zástěra z bílé gumy. Z téhož materiálu měl galoše.

V jedné ruce držel ocílku a v druhé měl řeznický vykosťovací nůž, s pěkně prohnutým ostřím. Ostří přiložil na ocílku a dlouhými pružnými pohyby ho začal brousit.

Dobrý den, pozdravil ho Karel. Neviděl jste prosím garážmistra?

Garážmistra? podivil se pan Azzarri. Aha, vy myslíte Tonyho.

Karel pokrčil rameny. Ano, Tony se jmenoval ten blondýn.

Tony jako Mario, řekl. Potřebuju, aby mi vydal auto.

Viděl jsem, jak zajíždí s nějakým stříbrným vozem tam dozadu, máchl Azzarri svým vykosťovákem na opačnou stranu, než kde stál porsche s hummerem. Najdete ho asi v jídelně.

Garážmistra v jídelně?

Azzarri se smál.

Tohle je rodinný podnik, signor Mares. Garážmistry a podobné pagliacciones najdete ve velkých hotelích. Tady dělá každý všechno.

Zná mě jménem. Rowlingová četla moji povídku. Co to má znamenat? Konec konců, Veronika také říkala, že ji Azzarri oslovil jménem.

Vy mě znáte?

Jestli se ukáže, že četl Rozepři mezní, a bůh ví, jak pitomě to přeložili do italštiny, je mi jasné, že jsme se ocitli v blázinci.

Byl jsem uvědomen o vašem příjezdu, že přijdete vy a signora Veronica. Hotel Frenesis si potrpí na rodinné poměry. Každý dělá všechno a každý zná každého. Je to vybraný hotel, signor Mares, pro světovou klientelu. V dnešním světě, vzdychl, rozhodil ruce a vykosťovací nůž se zablýskl v šeru , žijeme v prostředí anonymity. Ano, signor Mares, anonymita je to, co nás rdousí. Proto je třeba se sbližovat a poznávat a navazovat pouta, pokud možno taková, která se nedají rozvázat. Znáte snad něco smutnějšího, než rozervané pouto?

Jak se to vezme, podotkl Karel pochybovačně. Záleží na tom, jaké pouto máte na mysli.

Třeba pouto k nějaké osobě. Pouto, které vás váže s vaší milovanou bytostí. Potkal jsem vaši paní. Je velice krásná.

No, teď mě k ní zrovna nic nepoutá, pomyslil si nevrle Karel.

Pořádně jste ji vyděsil, podotkl, aby ho trochu zpražil.

Azzarri přestal brousit vykosťovací nůž a jeho vlídná tvář prodělala bleskovou přeměnu do masky ublíženého úžasu.

Já a vyděsil?

Legráckami o lidském řezníkovi. Když si je dala dohromady s vaším černým autem, byla z toho celá pryč.

Azzarri se opět usmál.

Můj milý signor Mares. Ach, ty ženy! Kdybych já vám řekl, že jsem lidský řezník, copak by vás to mohlo vyděsit? Jen mi povězte, vyděsil byste se?

Vyděsit, to je možná silné slovo.

No tak vidíte. Vezměte si jako příklad tento nůž, nastrčil Karlovi prohnuté ostří přímo před oči. Pozorujte jeho čepel a teď si představte, jak zajíždí do tkáně. Je to nůž určený k vykosťování.

Já vím, řekl Karel ponuře. Je to vykosťovací nůž.

Nůž jede a tkáň se otevírá a obnažuje kost. Bílá barva v rudé, copak to není nádhera? Bílou barvu zvolili naši předkové za symbol nevinnosti. Obnaž své kosti a potom, máchl nožem ve vzduchu jako dirigent taktovkou, aby orchestr udělal dramatickou pauzu, potom teprve jsi nevinný, odevzdaný a potom tě Bůh miluje a spolu s tebou všechny, kdo jsou na aktu obnažení přítomni. Věřte, že je to akt nejvyšší upřímnosti, ve kterém jdou všechny nepatřičné myšlenky stranou. Ano, zůstává jen jediná, mířená přímo k cíli.

Zase to máchnutí nožem, tentokrát přímo vpřed.

Hrot se zarazil na šíři dlaně od Karlovy hrudi.

Azzarri se zasmál.

Neuhnul jste a to se mi líbí, signor Mares. Spisovatel, viďte? Vyznáte se v řeznických nožích a to je dobře. Není dobré, když se spisovatel nevyzná v tom, co píše a jen tak klade slova vedle sebe a pořádně neví co znamenají. Ale vždy je kolem nás mnoho nového a nepoznaného a je třeba jít vpřed a hledat a zkoušet. Spisovatel, toť objevitel. Konec konců, stejně jako řezník.

Karel zafuněl.

Ten chlap je zcela jistě blázen a Veronika je pitomá, že se nechala tímhle šaškem vytočit. Personál dostává seznam očekávaných hostů, to je všechno. Jediný, kdo ho nedostal, je recepční. To je pro italský bordel typické.

Tak dobře, řekl. Říkal jste, že Tony zaparkoval tam? ukázal Karel stranou.

Najdete ho v jídelně, přikývl Azzarri a zkoušel nehtem palce levé ruky ostří. Byl spokojen a zkusmo bodl a říz do vzduchu, jako by si chtěl vyzkoušet, jak se nůž bude chovat při skutečném vykosťování. Potom ho opatrně vsunul do koženého pouzdra připevněného k opasku, hodně pomalu, jako by se bál, že by se při prudším pohybu ostří mohlo otupit.

Karel se tedy vydal určeným směrem a přemýšlel o tom, jak snadno se někdo může pomátnout. Azzarri patří k personálu nóbl hotelu a myslí si, že má jako vedlejší úkol učenou zábavu hostů. Že musí mluvit vzdělaně a zajímavě.

Drahý hotel. Hodně drahý hotel, je div, že si ho Společnost pro šíření evropské kultury může dovolit. Divné je, že ho na to paní Duchesne ze Společnosti neupozornila.

Poprvé s ní mluvil, když dostal do ruky výtisk antologie. Šly na něho mrákoty, když viděl ten překlad názvu povídky a hned ji volal do Ženevy. Věděl, že nějaká paní Duchesne projekt řídila. Moc se omlouvala. Bylo jí to trapné a vyjádřila politování, že neposlala korektury povídky.

Bylo to tak narychlo, mister Mares, omlouvala se. Chtěli jsme stihnout termín.

Potom s ní mluvil ještě několikrát. Když dostal pozvánku, bral to jako omluvu za pokažený překlad. Hněv v něm opadl, zbyla jen trpkost. Však ji vyjádřil i teď, když mluvil s Rowlingovou. A Duchesne?

Společnost asi vyhradila tu akci Setkání s minulostí pro špičkové umělce. Najala tenhle exkluzivní hotel, asi dostala slevu, protože pro hotel je to reklama, když v něm bydlí Nicholson a Rowlingová! A taky Mareš se Sekerovou, pomyslil si ironicky. Třeba bychom se divili, jak málo Společnost zaplatila.

Tohle dávalo smysl. Z Karla spadala nervozita. Neměl rád záhady, které si sám nevymyslel. Společnost dělá prestižní kulturní podnik a potřebovala účast lidí z nových zemí. No a já jsem nejznámější český spisovatel a Veronika naše nejpopulárnější herečka.

Dává to smysl.

Duchesne nás asi zařadila na poslední chvíli a z toho vznikl ten zmatek, usoudil Karel. Proto mě ten Roberto nenašel v počítači. Takže zasáhl ten Trinzi a řekl Robertovi, že všechno platí Společnost. Za se taky postarala o všechno ostatní. I o to, aby se antologie evropské povídky dostala do rukou Joanny Rowlingové. V životě nejsou žádné náhody, jen někdy jsou řetězce příčin a následků těžko vystopovatelné.

Dostali jsme se do superluxusního hotelu pro celebrity jenom proto, že nějaká Myriam Duchesne zadala překlad povídky idiotovi, který nepochopil narážku na české středověké právo, tak to všechno je.

Kouzlo bylo zlomeno, záhady zmizely, tma není černá a plesnivina voní. Azzarri je magor a všechno platí Společnost. Najednou tu zbyla všední, až nudná skutečnost. Do ní patří i jeho milý subáč zaparkovaný v koutě garáže.

Já ho do kouta nedal, připomněl si Karel. Nejsem přizdisráč. Já bych ho píchnul tam k tomu porschi a hummerovi.

Jenže zaparkoval ho Tony, hotelový poskok, napůl garážmistr, napůl pingl. Který taky musel nastudovat, že přijede signor Mares a signora Sekera.

Napadlo ho, že by měl jít na Veronikou a říct jí, na co přišel. Jenže si vybavil, jak se tvářila, když vyvolala tu nesmyslnou scénu, s jakým výrazem mu házela do obličeje to pitomé obvinění. Já že se z Rowlingové podělal!

Zase jím zalomcoval vztek.

Sáhl do kapsy pro mobil a zapnul si adresář. Paní Duchesne tu samozřejmě měl. Stiskl tlačítko se zeleným sluchátkem a přiložil mobil k uchu. Opíral se zády o kapotu svého subaru. Byla ještě teplá, trvá to dlouho, než ten obrovský dvěstěpadesátikoňský boxer motor vychladne. Voněl z něho benzín a olej. Průhledem mezi prastarými sloupy se sem vkrádalo zelené šero. Oznamovací tón se střídal se svistem broušeného nože.

Tůů… svist… tůů… svist…

Pěkně si to všechno s paní Duchesne vyříkám a pak půjdu nahoru a udělám tomu Robertovi nohy.

Tůů… svist… tůů… svist…

Nějak to nebere. To jsou oni, činovníci placení z veřejných peněz. Kdepak se flákáš, babo?

Hotel Frenesis, poznal Robertův hlas.

Udiveně dal sluchátko od ucha.

DUCHESNE MYRIAM, stálo na displeji.

Kam jsem se to dovolal?

Hotel Frenesis k vašim službám, signor Mares.

Já ale volám madame Duchesne. Asi mám nějakou poruchu v přístroji.

Přístroj je v pořádku, signor Mares. Jenomže všechny hovory jsou přesměrovány na naši ústřednu.

Proč přesměrovány?

Neznám technické podrobnosti.

Když přesměrovány, tak mě spojte se Ženevou, s madame Duchesne!

To není možné, signor Mares.

Nerozumím, jak, není možné?

Bezpečnostní situace. Hrozba terorismu. O dalších věcech nesmím mluvit, signor Mares. Lituji a přeji krásný den.

Mobil zmlkl a Robertův hlas vystřídal oznamovací tón.

Tůů… svist… tůů… svist…

Karel zmáčkl tlačítko se symbolem červeného sluchátka a oznamovací tón ustal.

Kolem se setmělo a v temnotě už bylo slyšet jenom:

Svist… svist… svist…

Oni jsou napojení na můj mobil uvažoval. Mechanicky nahmatal tlačítko vypínače a stiskl ho. Tak, pomyslil si s uspokojením. A máte po legraci.

Přistoupil ke dveřím svého auta a vzal za kliku. Auto bylo zamčené. Jistě také ochrana proti terorismu, aby nějaký Usáma neskočil do auta pana Mareše, nenapěchoval ho semtexem a nevyhodil do povětří Dóm.

Najdu toho Tonyho, rozhodl se Karel, pak popadnu Veroniku a vymázneme odsud. Romantika je hezká, ale nesmí jí být moc. Pobyt propadne, ale vezmi ho čert. Najdeme si někde nějaké normální ubytování, bez Nicholsonů a Rowlingových, a budeme se mít dobře. V tomhle prostředí by náš vztah nezůstal dlouho naživu.

Do těch myšlenek se mu vetřel zvukový vjem broušeného nože.

V tu chvíli ho poprvé napadlo, že má strach a že to, co by chtěl sám sobě vysvětlit jako protest je vlastně útěk.

Což samozřejmě byl naprostý nesmysl. Jakýpak útěk? Nebyl k němu žádný důvod.

Zamířil tím směrem, jaký mu prve naznačil řezník Azzarri. Po krátkém hledání opravdu našel východ, který vedl do chodby, jak se zdálo, vlámané do skály. Na stěnách bylo vidět hluboké vrypy primitivních nástrojů dávných robotníků, kteří tu doslova v potu tváře vylamovali tvrdou horninu, po kousíčkách, kbelík narubané horniny za den. Bylo jich dost a měli času habaděj, napadlo Karla.

Chodba, jak se zdálo, se více méně držela osy hlavní budovy. Zprava do ní ústilo úzké točité schodiště se stupni tak silně ošlapanými, že ztrácelo pomalu nárok na to zvát se schodištěm a zvolna nabývalo statutu skluzavky. Stěny chodby i šikmé stupně schodiště se leskly v záři lamp, odpudivě technických baněk sevřených mřížkou přišroubovanou ke kamennému podloží. Do zdi bylo zapuštěné silné kovové madlo. Věru že ho bylo zapotřebí, na některých místech se ho Karel musel usilovně přidržovat, jako řetězu na vysokohorské túře.

Výstup trval velmi dlouho a Karel pochopil, že se dostal přinejmenším do prvního patra. Zhluboka oddychoval, když konečně stanul na rovné podlaze. Schodiště ho přivedlo do široké chodby, zato velmi nízké, dlážděné cihlami sestavenými do zubatých liniích, jak je to ve velkém k vidění na náměstí Il Campo v nedaleké Sienně. Chodba se táhla určitě po celé délce hlavní budovy, na jejím konci by se Karel dostal k výtahům. Na konci, na kterém stál, vedla k širokánským dvoukřídlým dveřím. Působily by majestátně ve větším prostoru. Tady, v nízké chodbě, vypadaly nepatřičně, jako by je sem někdo přenesl z jiné stavby a násilím je sem vecpal. Ve skutečnosti tomu tak jistě nebylo – byly vsazené do kamenných zárubní, které nahoře navazovaly na trámovou konstrukci malovaného stropu. Byly zřejmě dubové, dřevo zčernalé věkem, hodně rozeschlé. Dveře by se možná rozpadly, kdyby nebyly prostoupené taktéž černými železnými hřeby a šrouby. Ve výši ramen dobře vzrostlého muže měly dvojici zámků, s klikami ve tvaru griffonů, těch podivuhodných bytostí, které jsou napůl lev a napůl orel. Dveře byly zamčené. Karel se tedy vydal chodbou, osvětlenou jen maličkými podlouhlými okny. Teď si je vybavil v paměti, pozoroval je, už když zaparkoval a vystoupil z auta. Cestou se díval na malovaný strop. V místech, kde do chodby vešel, byly na stropě především rostlinné a zvířecí motivy, květy se tu schovávaly ve složitě tvarovaném a ornamentálně poskládaném listoví. Někde v třetině se tu a tam objevila pitvorní zvířecí tvářička a nakonec to byly i lidské obličeje a postavy. Měnily se i barvy. Na začátku převládala zelená a modrá, přecházela do okru a čím dál Karel šel, tím byly barvy teplejší, až přešly do oranžové a rudé. Tady už nebyly žádné květy a žádné ptačí zobáky! V plamenech se míhaly obličeje zkřivené hrůzou a když bylo možno spatřit veselý obličej, vždycky patřil ďáblovi.

Přechod z nebeského klidu do pekelné výhně, to signalizovala malba stropu, uvědomil si Karel.

Nebo to bylo naopak? Který je ten správný směr? Jde se od ďábelskému k rajskému, nebo sestupujeme do pekel? Co ta vrata, jsou tu proto, aby se jimi vcházelo nebo vycházelo? To byla zásadně důležitá otázka. Malba jistě nesloužila jako pouhá dekorace. Mělo to být uvedení do něčeho, byla to proklamace čehosi, která sama o sobě nesla zřetelný obsah, ale poslání výpovědi se skrývalo v nejasnosti.

Nejasné je, pomyslel si Karel ponuře, kde mám klíče od auta.

Došel až na konec chodby a když prošel dveřmi, tentokrát pro změnu odemčenými, spatřil předsíňku s výtahovými dveřmi, podobnou té, která byla ve druhém patře. Poněkud váhavě vztáhl prst po tlačítku. Nějak podvědomě se obával, že se odkudsi ozve páně Robertův hlas oznamující, že z bezpečnostních důvodů je zdviž zablokována a je tedy nutno použít schodiště, které, bohužel, a správa hotelu se omlouvá, je zazděno.

Nestalo se tak, výtah fungoval, přijel, otevřel se Karlovi a dovezl ho dolů do recepční síně.

Roberto byl u svého pultu a telefonoval. Nicméně zaznamenal Karlům příchod a úklonem hlavy mu dal znamení, že se mu hned bude věnovat.

Prosím, signor Mares? Čím mohu posloužit?

Potřebuji klíč od svého auta, řekl Karel. Je zamčené v garáži.

Bezpečnostní důvody.

Chápu, všude je plno teroristů, podotkl Karel suše. Jenže já chci odjet.

To není momentálně možné, signor Mares.

Bezpečnostní důvody?

Giustamente, přesně tak.

Kdybych si potřeboval vzít z auta kartáček na zuby, řekl Karel a docela slušně se mu podařilo zadržet vztek někde vzadu v mysli, aby se neprodral do úst a do jazyka, zkrátka, přes zuby, také bych narazil na bezpečnostní opatření?

Jistě ne. Váš klíč má u sebe garážmistr.

Vím, má ho pan Tony.

Tony bude potěšen, že si pamatujete jeho jméno, signor Mares.

I vy si pamatujete moje jméno, Roberto.

To je moje povinnost. A také je mou povinností vám obstarat klíč. Nevím, kde se momentálně Tony zdržuje. Není jenom garážmistr a má mnoho rozmanitých úkolů.

Vím.

Zabývá se přípravami na večer.

Na večer?

Setkání s historií, pane.

To je přece ten program…

Ano, nenechal ho Roberto domluvit, to je ten program. Přivřel oči a pozvedl ruce dlaněmi vzhůru. Prego, odeberte se do svého pokoje. Nechám vám klíč nahoru dopravit. Mějte strpení, signor Mares. Jsme jako jedna velká rodina a v rodině platí zásada, že si její členové snaží vzájemně vyhovět.

Ze začátku to tak nevypadalo, padouchu, že mi chceš vyhovět, pomyslel si Karel.

Dobrá, řekl, kývl mu na pozdrav a zamířil k výtahu.

Napadlo ho, že by v pokoji mohl najít Veroniku. Hněv ho pomalu opouštěl a když se k jeho příčině vrátil, připadala mu najednou malicherná a zbytečná. Ostatně i Veronika sama jistě přemýšlela o tom co se stalo. Nemá zájem na nějaké trvalé nenáladě, která by jim zkazila výlet do krásného města. Třeba se se už taky vrátila do pokoje.

Výtah ho unášel vzhůru a každým metrem se Karlovi před očima přesněji zhmotňovala vidina pokoje číslo sedm, ozářeného její přítomností. Veronika bude ležet na posteli, jen v prádle nebo dokonce nahá a bude na něho čekat. Taky ji napadne, že se Karel vrátí. Otočí k němu hlavu a usměje se. Pak se to odbude beze slov.

Vyšel z výtahu a zamířil ke dveřím pokoje. Vsunul kartu do slotu, počkal, až se rozzáří zelená ledka, stiskl kliku a vešel.

Do prázdného pokoje.

Zklamání mu sevřelo útroby. Zavřel za sebou. Jazýček zámku měkce zaklapl. Pak Karel přešel po pružném koberci až k oknu a podíval se dolů na zahradu. Shůry pozoroval geometrické obrazce renesančně řešené zahrady. Ani jediná lidská postava nenarušovala jejich řád.

Obrátil se ke skříni. Zadumaně k ní přešel, otevřel ji a stiskl zadní dveře.

Tentokrát byl průchod do vedlejšího pokoje zavřený. Napadlo ho totiž, že se mu Veronika z nějakého důvodu schovala.

Třeba, aby ho poškádlila.

Přešel tedy do koupelny, vymočil se, pak si umyl ruce a chvilku pozoroval svoji tvář. Jako kluk se díval do zrcadla a pátral po stopách mužnosti. Mám vystouplé lícní kosti? Črty rozhodnosti kolem úst? Energickou bradu? Bylo to marné vyhlížení v pusté krajině pubertálního obličejíku, kde jen červené vimrle s bílou čepičkou hnisu tvořilo jakž takž zajímavý útvar.

Zajímavost. Obličej musí být zajímavý. Po čtyřicítce si každý může za to, jak vypadá. Rowlingová se na mě dívala, jako bych ji zaujal. Copak asi viděla na mém obličeji, co v něm četla žena, která sama dovedla svým dílem zaujmout tři sta miliónů lidí na celé planetě?

Opláchl si obličej, vrátil se do pokoje a jak tak byl oblečený, lehl si na postel a spojil ruce na břiše. Roberto slíbil, že mi nechá klíč dopravit do pokoje. Nemělo smysl někam chodit.

A třeba se Veronika vrátí. Kam by šla? Ven z areálu ji nepustí, z bezpečnostních důvodů.Může se nanejvýš procházet po zahradě. Jakpak je asi veliká, ta zahrada?

Zavřel oči a propadl se do spánku jako do husté melasy, do spánku beze snů, do toho druhu spánku, kdy se probouzejí vnitřní síly organismu a s vykasanými rukávy se pustí do zápasu s únavou nashromážděnou ve všech zákoutích duše. Únava je jako písek, ráda sedí v očích a lepí je k sobě, ale zrovna tak se dovede usadit v závitech mozku a brání pak svištivému provozu na dálnicích inteligence.

Probudil ho nějaký zvuk.

Otevřel oči a chvilku si musel uvědomovat, kde se vlastně nalézá. Ano, jsem v pokoji číslo sedm, v hotelu Frenesis ve Florencii, a čekám až se z procházky vrátí moje přítelkyně Veronika Sekerová.

Vstal.

Uvědomil si, že ho probudilo zaklepání.

Otevřel dveře.

Čekal, že před nimi bude stát Tony s klíčem od auta v ruce.

Bylo to další zklamání do série. Veronika nečekala v pokoji a Tony nečekal na chodbě. Karel nevrle zavrtěl hlavou. Pak se podíval na zem.

U nohou mu ležela hotelová kódová karta. Někdo na ni napsal černým fixem číslo jedenáct. Zamyšleně ji zvedl. Dotkl se černého písma prstem. Pigment se přenášel na prst, číslo se dalo smazat.

Jen blázen by na kódovou kartu psal číslo pokoje, uvažoval Karel. Když se host odhlašuje z pokoje, karty vrací a recepční je vymaže a překóduje. Každý si pamatuje číslo svého pokoje. A nikdo si na kartu číslo nepíše.

Pokoj číslo jedenáct.

No tak dobře, je to vzkaz. Nesmyslně ho napadlo, že mu kartu poslala Rowlingová. Tak to by opravdu byl gól. Vypadá jako neviňátko. Spekuluje o hranicích uvnitř nás. Každý si vytyčujeme hranice. Možná není nic důležitějšího v našem životě, než právě tato činnost. Nejsou pevné, posouváme je, měníme a přitom se snažíme zachovat řád. To je tragedie života.

Tragedie?

Třeba je posouvání hranic jediná zábavná činnost v životě.

To, co jsme považovali za neměnné se dá posunout, převrátit na hlavu. Rowlingová třeba není takové neviňátko, za jakou se vydává. Sedí doma, manžílkova ženuška, a spisuje tlusté svazky o čarodějném učni Harry Potterovi. Nevěřím na magii, zato věřím v Boha, opakuje při každé možné i nemožné příležitosti. No a pak se sebere a vyrazí si do Florencie, aby si tam vyhodila z kopýtka v hotelu, kde jedna noc stojí… honorář za české vydání pátého dílu Harry Pottera. Nebo šestého?

Přičichl ke kartě, jestli na ní neulpěla spisovatelčina důstojná vůně. Neucítil nic, než plastik a možná nějakou živočišnou mastnotu.

Strčil kartu do kapsy, kartu od jeho, či spíš jejich pokoje zasunul do náprsní kapsy košile a vykročil k výtahu. Ve druhém patře byly pokoje od jedničky do devítky, dvouciferné byly v patře třetím. Chodba se podobala té v druhém patře, jen koberec nebyl modrý ale červený, v barvě pálené cihly.

Desítka, jedenáctka.

Díval se na zlatá písmena vsazená do hnědé plochy dveří z ořechového dřeva. Vsál do sebe vzduch. Pousmál se. Jestli je to pokoj Rowlingové, ucítí její vůni. Tady určitě.

Něco ucítil. Zpozorněl.

A bylo to tady, ten pach chlastu a potu a do té hnusné směsky závan příjemný, dívčí.

Parfém Veroniky.

Vrazil kartu do slotu. Na chvilku mechanismus zablokoval, protože tiskl kliku dřív, než se rozsvítila zelená ledka. Po několikerém zalomcování dveře povolily a Karel vpadl dovnitř.

Pokoj byl zavalený cestovním haraburdím: veliké lodní kufry, některé naležato na zemi, jiné na stojato. Hromady špinavého prádla. Zablácené boty na podlaze. Zmačkaná kravata pověšená na lustřík z benátského skla, lustřík ve tvaru lilií, růžový s křišťálovými hruštičkami. Na posteli ležel Jack Nicholson a hlučně spal.

V koutě seděla zabořená do křesla Veronika, bílá v tváři, karmínové rty roztažené do drkotavého šklebu. Nohy měla přitisknuté k tělu a ruce měla zaťaté do pěstí.

Byla oblečená tak, jak ji viděl naposled, všiml si okamžitě Karel. Ne, tohle nevypadalo jako přistižení in flagranti, to věru ne.

Když Veronika Karla spatřila, vytřeštila oči, spustila nohy na zem a vztáhla k němu ruce.

Pokusil se udělat krok. Nešlo to.

Také Veronika chtěla vstát. Nadzvedla se a pak klesla zpátky do křesla.

Karle… Karle…

Jeho fantazie spisovatele se rozběhla. Veronika je tu náhodou. Nicholsonovi se udělalo špatně. Má srdeční záchvat. Chtěla mu pomoci, jenže on umřel.

Nicholsonovo hrubé zachrápání teorii o milosrdenství vážně narušilo.

Co se stalo?

Oni tu zabíjejí lidi.

Vyprávěl jsem jí o Červené krčmě, vzpomněl si. Napadlo ho, že jí Nicholson dal napít nějakého dryáku a ona teď mluví s cesty. Přinutil se k úsměvu.

Mrtvoly dávají sežrat prasatům?

Zavrtěla hlavou, prudce, ještě prudčeji. Strnula a zadívala se někam do zdi vedle Karla. Pak řekla tak tiše, že ji sotva slyšel:

Nedávají je sežrat prasatům. Karle. Oni ty mrtvoly jedí sami.

8.

Hádka to byla prudká a jako obvykle zbytečná. Možná dokonce zástupná. Třebaže si to nedovedla takto zformulovat, Veronice pomaličku docházelo, že jí v hlavě ležel víc Nicholson než nějaká nafoukaná frigidní Rowlingová. Mohl se z ní zfamfrnět, to byla pravda. Když si vybavila, jak se Karel zatvářil, když řekla, jestli náhodou není pan Karel Mares, znovu jí zatřásl vztek. Milostpán se tváří, že ho ženské nezajímají a že mu jde jenom o literaturu a teď stačí, aby jedna taková ženská luskla prstem a řekl mu hopsej a on zapanáčkuje.

Taky bych panáčkovala, kdyby Nicholson řekl hopsej?

Ušklíbla se.

Pak se přistihla při pomyšlení, že právě touhle cestou šla ke zdi vroubící zahradu ta Rowlingová. Zahnula tedy na boční cestičku, vydala se vpravo a teprve když obešla růžový záhon namířila si původním směrem. Dívala se na Olivetskou horu, zachumlanou do huňatého zeleného kabátku, až z ní čouhala jen šešulka kostela svatého Víta. Kdybych se měla vdávat, pak bych nejraději v takovém venkovském kostelíčku. Itálie by byla to správné místo. Jenže to byla vidina tak vzdálená, jako představa, že přijede Spielberg a nabídne jí roli.

Teprve fyzické setkání s Nicholsonem jí připomnělo nepřekročitelnou propast, kterou ji jako herečku dělí od skutečného světového úspěchu. Viděla spoustu filmů, ve kterých Nicholson hrál a ve kterých hrály i jiné hvězdy. Dokonce hvězdy mnohokrát potkala na filmových festivalech, samozřejmě v Karlových Varech, ale taky v Berlíně a v Benátkách. Viděla lidi živé, z masa a krve, a přece byli neživí jako panáčci z Betléma vystavení o Vánocích v kostelní kapli. Chodili a mluvili a usmívali se a rozdávali autogramy – a hráli při tom naučenou roli.

Při setkání s Nicholsonem ji zdrtila opravdovost toho chlapa jako lidské bytosti nebo dokonce jako živočicha. Smrděl. Je jako každý jiný chlap. Když se narodil, ječel a čural do plenek a všechno měl teprve před sebou a nikdo by nehádal, že se z toho vřeštícího tvora stane Ten Nicholson.

No a kde je on a kde jsem já, přemýšlela.

Byla pyšná na svoje dosavadní úspěchy. Ano, obsadili ji do seriálu a ten má teď největší sledovanost na všech českých televizích. V kritikách se píše, že lidi se na dívají na Sekerovou, hlavně na ni, a je jim celkem jedno, o čem seriál je. Hlavně že vidí Sekerovou. Dobře se to četlo.

Jenže to nemá žádný význam. Je to jen maličký stupínek k úspěchu, kterého nikdy nedosáhnu, přemýšlela. Karlovi aspoň vydali povídku a přečetla si ji ta Rowlingová a zavolala na něho, jestli je ten Karel Mareš. To se mě nemůže stát. Kdyby na mě ten starý opilý satyr zavolal, jen aby mě zatáhnul do postele, to jedině.

Měla bych to Karlovi vysvětlit, napadlo ji.

Pak tu myšlenku zavrhla. Je to sobec, jako každý chlap. Neposlouchal by ji a kdyby, stejně by nepochopil, co říkám a kdyby pochopil, pak špatně.

Vzdychla a obrátila se k budově. Tady ze zahrady se nad ní tyčila mohutností tří pater s okny úzkými jak střílny, vroubenými zeleně natřenými okenicemi, se svou věží jako stvořenou pro věznění nebožáků. Odsud to bylo pyšné sídlo, posazené na pyšném kopci nad pyšným městem. Lidé, kteří ho postavili, jistě patřili mezi skutečné celebrity své doby. Ti se mohli kdekoli setkat s kýmkoli jako rovný s rovným.

Z druhé strany to byla dvoupatrová haluzna. Vypadá jako nádor, ano, to je to správné přirovnání. Je na ní něco živočišného. Jako by ji nikdo nepostavil. Narostla sama od sebe. Někam zapustila kořeny, do hlubin skály, která se táhne do údolí a tvoří podloží řeky Arno. Kořeny stavby berou vláhu z téhle bájné řeky. A živiny? Nejspíš z mrtvol.

Vzdychla.

Měli jsme jet do Bechyně. Tam je taky hezky. A nejsou tam žádní Nicholsonové.

Chvilku čekala, jestli se Karel objeví. Šel pro auto, třeba ho už objevil. Byla už rozhodnutá mu podat prstík na usmířenou. Ještě nevěděla, co mu řekne. Bude hodně záležet na tom, jak se on bude tvářit. Nakonec to ale dopadne smířením.

Jako už mockrát před tím.

Šla zvolna. Slunce ji hřálo do zad a zahrada začala vonět. Vysoko nad hlavou se rozvřeštěl drozd usazený na okraji střechy. Pozorovala ho, tu hlučnou tečku rýsující se proti modrému nebi.

Ten nemusí mít žádné pitomé pocity před jiným drozdem. S každým si je rovný s rovným.

I ten Nicholson je přirozený jako on. Inu, je to zvíře.

Mimoděk se usmála. Tuhle pitomost nemůže Karlovi sdělit. On musí mít všechno zaškatulkované do svého logického řádu. A Nicholson rovná se drozd? Ne, to by se vymykalo jeho logice.

Obešla věž a vstoupila do budovy. Recepce byla, jak se dalo čekat, prázdná. Zamířila tedy k výtahu, když vtom zaslechla kroky, chvatné, hlučné. Trochu vylekaně se otočila.

Z otevřených dveří zimní zahrady se k ní hrnul Nicholson. Levou rukou se držel za hrdlo jako člověk, kterému zaskočilo a pravou rukou na ni chabě mával, jako by tím chtěl naznačit něco ve smyslu počkejte, hned budu v pořádku .

Vypadal teď ještě hůř než prve. Na toho chlapa by Karel opravdu neměl důvod žárlit. Byl na něm vidět věk a samozřejmě ten stav hluboké opilosti. Marně zapátrala po nějaké auře geniality. Budil spíš lítost než úctu.

Hlučně zachrchlal. Ustoupila, aby stála stranou, kdyby začal zvracet. Nervózně se ohlédla. Byla by moc ráda, kdyby se objevil Roberto. Nebo Karel.

Dobrý, dobrý, vychrchlal ze sebe. Rád vás zase vidím. Samotnou, bez toho klauna.

Je to můj muž, řekla důstojně.

Popadl ji za loket. Chtěla se vytrhnout. Stiskl silněji.

Au, vykřikla. Nechte toho. Bolí to.

Bolí, jasně že bolí, kýval Nicholson. Táhl ji k výtahu. To je na světě věcí, které bolí. Některé víc, jiné míň.

Tohle bolí hodně!

Stiskl tlačítko. Otevřely se dveře a on ji před sebou nastrkal dovnitř jako nějaké zavazadlo.

Nechte toho. Nejsem na takové věci zvědavá. Začnu ječet.

No jasně, že začneš ječet, brumlal Nicholson.

Ve výtahu ji pustil a přiblížil oči k destičce s tlačítky. Velmi nejistě se mu vznášel prst.

Jedu do dvojky a můj muž tam na mě čeká!

To si jenom myslíš, že jedeš do dvojky.

On mě znásilní, napadlo ji a hrdlo se jí sevřelo děsem.

Věděla, co to znamená. Nejdřív ji zbije, aby z ní vytřískal vůli k obraně. Snad se mi nebude trefovat do obličeje, napadlo ji. Ti by mi dali, kdybych přišla na plac zmalovaná! Blesklo jí hlavou, že má ve smlouvě stotisícovou pokutu za zranění při nebezpečných sportech. I to ježdění na horském kole nese v sobě riziko, jeden pád na obličej a sto tisíc je v tahu.

Patří ježdění ve výtahu s nositelem tří Oskarů mezi adrenalinové sporty?

Kopnu ho do koulí, rozhodovala se. Nejdřív se ho pokusím uklidnit a až to bude nejmíň čekat, kopnu ho do koulí.

Přivřel oči, pokyvoval hlavou a něco bručel.

Třeba usne ve stoje, uklidňovala se. Je napadrť. Třeba ho nebudu muset kopat, svalí se sám.

Tady tě mám! vykřikl a prudce stiskl tlačítko s trojkou. Vjel do něho život, rozesmál se a na chvilku to byl ten Nicholson, jak ho znala z plátna, přitažlivý a démonický.

Jen kdyby tak strašně nesmrděl.

Najednou zvážněl.

Musíš pryč, šermoval jí prstem před obličejem. Musíš se okamžitě sebrat a vypadnout odsud.

Nerozumím, řekla.

Budu s ním komunikovat. Zaujmu ho. Bude o něčem přemýšlet, ztratí pozornost a uteču.

Je to hnusný místo. Nemáš představu. Nikdo nemá představu.

Výtah se zastavil a Veronika se pokusila kolem Nicholsona proklouznout, sotva se mu otevřely dveře. Jenž zase tu byl ten bleskurychlý chvat. Zastavilo ji škubnutí a prudká bolest v paži.

Zasmál se.

Budeš mi vděčná. Do smrti. A ta přijde za dlouho. Za dlouho, pokýval hlavou. Já budu dávno mrtvej. Už brzo to přijde. Ty jsi mladá. Dlouho mě přežiješ.

Panáček se začne litovat, uvažovala. To je dobře. Třeba ho přejde chuť.

Bude z tebe stařena. Jako já jsem stařec. Budeš mít šedivý vlasy. A v obličeji plno vrásek.

Nepouštěl ji levou rukou a tou pravou si přejížděl po obličeji.

Občas si na mě vzpomeneš. V dobrým. Určitě v dobrým.

Zastavil se před dveřmi označenými číslem jedenáct a z kapsy vylovil plastikovou kartu. Tentokrát netápal, vrazil ji do slotu na první pokus. Stiskl kliku hned poté, co se rozsvítila zelená dioda, otevřel a hodil Veroniku dovnitř.

Srdce jí ustrnulo při pohledu na monumentální binec, který tu vládl.

Zavřel za sebou dveře a kartu strčil do kapsy.

Co tu děláš? Kde jste se tu ocitli, vy dva?

Najednou to vypadalo, že vystřízlivěl.

Slabě vrtěla hlavou.

Jsme na výletě. Máme Florencii rádi…

Proč tady? vybuchl. Kde jste se tu sakra vzali?

Můj muž…

Ten tě sem vzal, přikývl. Šel do koupelny a Veronika toho využila a pomaličku se sunula ke dveřím.

Slyším tě. Nepokoušej se zdrhnout.

Slyšela, že si nalívá do skleničky.

Už byste neměl pít, pane Nicholsone.

Říkej mi Jacku.

Neměl bys pít, Jacku, řekla do otevřených dveří.

Buď ráda, že piju, řekl jí, když se opět objevil ve dveřích, skleničku na čištění zubů z třetiny plnou zlatavé tekutiny. Ucítila vůni dehtu a konopných lan.

Pan Nicholson si oblíbil skotské single malt, napadlo ji.

Zamračeně se na ni díval.

Nevím, jak začít.

Tak nezačínej, pokusila se o úsměv. Bude to lepší. Nech mě odejít.

Mračil se, pak se rozesmál.

Nezačínej, opakoval po ní. Hned na to zvážněl. Ne, to ne. O to nejde.

O co tedy?

Vypadalo to, že pomalu střízliví, že z něho spadává jakási zběsilost a zmocňují se ho jiné stavy a pocity, možná melancholie, možná lítost.

Třeba mi začne vyprávět, jak říká Karel, pohnutý příběh svého života.

To snad by bylo lepší, kdyby se na mě vrhnul. To bych ho aspoň mohla kopnout do koulí. Kvůli vyprávění o tatínkovi tyranovi to není dost dobře možné.

Nejspíš ti pustím video.

Nejsem na nic zvědavá, řekla.

Trochu ji to zklamalo. Zachází s ní jako s nějakou puberťačkou! Pustí jí nějaké pitomé porno a myslí si, že ji tím dostane do postele. Ten chlap je úplně mimo.

Má asi vychlastanou hlavu.

Vratce přešel k posteli, vzal si z nočního stolku ovladač, namířil ho na plasmový televizor vsazený do stěny a stiskl několik kláves po sobě. Usedl na postel.

Na obrazovce se objevil pohled, jak to tak vypadalo, do pokoje podobnému tomu, ve kterém byli. Přímo proti kameře stálo zařízení podobné švédskému žebříku. K němu byl připoután nahý muž, ruce vzpažené a nohy rozkročené. Byl připoután širokou lepicí páskou. Další pruhy mu poutaly bedra a ramena a také hlavu.

Chceš to se zvukem? zeptal se jí věcně.

Ne, ne, řekla a polkla.

Takže porno, nějaké sado maso. Za chvilku se objeví domina v koženém, s karabáčem v ruce.

Jacku, tohle na mě nehraj. Nemám to ráda. Tohle ne. Já ti to neberu. Každý má svoje záliby. V tomhle nejedu. Nepočítej se mnou.

Všechno teď dávalo smysl. Zatáhnul ji sem násilím, ale znásilnit ji nechce, to by se na ni už obořil. Zkušený chlap na to jde od lesa, to věděla Veronika z vyprávění, sama to naštěstí nezažila. Obtěžování, to samozřejmě zná každá žena. Někdy to bylo i hodně drsné obtěžování. Ale nikdy ji žádný chlap nemlátil. Bijí do žeber, aby oběti vyrazili dech. Zanechává to míň stop než údery do obličeje. Znásilněná pak těžko něco dokazuje na policii. Když se to udělá šikovně, rány nezanechají vůbec žádné stopy.

Aspoň bych neměla malér s produkcí a neplatila bych pokutu, napadlo ji.

Hloupost! Nebude ji znásilňovat. Chce ji rozrajcovat pornem, jenže panáček narazí na tvrdou vodu.

Dívala se na plasmu znechuceně. Chlapík připoutaný ke švédskému žebříku byl nanicovatý, v žádném směru ne tak urostlý, jako pornoherci bývají.

Pak do obrazu vešel druhý muž. Byl vidět zezadu. Měl na sobě bílé triko a kalhoty a v ruce držel dlouhý nůž.

Nervózně se na Nicholsona podívala.

Kývl, jako by jí chtěl naznačit, však se dívej, povíme si další až se dokoukáš.

Připoutaný muž začal křičet. Bylo vidět, jak se zmítá ve svých poutech, poulí oči, otevírá do široka ústa.

Trochu přehrává, pomyslela si. Nevypadá to přesvědčivě. Do porna berou amatéry. Měli by jim dát nějaké základní školení herecké techniky. Jakmile jsou v záběru sliznice, jde všechno stranou a je to jedno. Jenže v mezihrách jsou jejich herecké projevy prostě trapné.

Muž v bílém šel k levé straně švédského žebříku. Udělal krok, pak další, a bylo mu vidět do obličeje.

Veronika vykřikla.

Poznala Azzarriho.

S úžasem se podívala na Nicholsona. Ten se pochmurně usmál.

No ovšem, Azzarri. Viděla jsi ho venku, že? Však se dívej, co dovede.

Trvalo to dlouho a celou tu dobu Veronika křičela, roztřesená, pološílená.

Azzarri se postavil vedle žebříku, pak pomalu zvedl nůž, přiložil čepel k mužově hrdlu. Potom bylo vidět jakýsi záškub na jeho tváři. Byl jako pavouk, který přiskočí k lapené mouše a vnoří do ní hrot svého sosáku.

Azzarri přitlačil, čepel se zařízla do mužova hrdla, vjela do něho a krev vytryskla vpřed, směrem ke kameře.

Veronika se otočila k Nicholsonovi.

Ne! Ne!

Nechceš se dívat dál?

Nechci!

Jak myslíš, řekl a vypnul televizor. Už chápeš, proč ti radím, abys zmizela?

Co to bylo?

Jen začátek, zlato. Trvá to dlouho. Několik hodin, i s hostinou na konci.

Jakou hostinou?

No přece ten člověk je jatečný kus. Bourání, porcování, kuchyňská příprava a nakonec hostina.

Nevěřím. Nevěřím, vrtěla hlavou.

Chceš vidět pokračování? Mám to zase zapnout?

Ne! vykřikla.

Tak věříš, nebo nevěříš?

Nevěřím. Věřím, zvolala, když zvedal ovladač.

Je to hnusný. Hnusný, bručel Nicholson. Klížily se mu oči. Už na to nemám. Už to nechci.

Jak to myslíš?

Člověk dojde na nějakou hranici a dál nemůže, rozumíš? Jsem asi moc starej. Jo dřív, to bylo jiný.

Mluví o hranici, jako ta Rowlingová.

To jsi překračoval hranici?

Jo, to jsem překračoval.

Zabíjel jsi? Jedl jsi lidi?

Překročila jsem hranici, uvědomila si vzápětí, když viděla, co s ním ta slova udělala. Jako by ho kráva kopla to žaludku.

O čem to žvaníš? obořil se na ni. Co mi to tu říkáš do ksichtu?

Myslela jsem…

Nemáš co myslet!

Teď to byl zase ďábel Nicholson, rozzuřený, bez špetky soucitu, panovačný a drtivý. Vyskočil a šermoval jí ovladačem před nosem.

Neřvi na mě, obořila se na něho. Sám jsi začal o hranici. Že jsi ji měl v mládí jinde. Co jsi tím chtěl říct?

Zase si sedl.

Že máš vypadnout.

Vstala a zamířila ke dveřím.

Kam jdeš?

No přece pryč, odpověděla.

Ty ses zbláznila. Chceš skončit jako on? mávl rukou s ovladačem k potemnělé plasmě. Nikam nechoď.

Jak mám zmizet, když nemám odcházet?

No jo, no jo, opakoval dvakrát po sobě opile, jako by to bylo něco úplně nového, nějaký nečekaný, překvapující prvek. Odložil ovladač a zadíval se na svoji pravou ruku. Musíš zmizet, chopil se palce, a přitom nemůžeš odejít, připojil k němu ukazovák, protože jenom u mě jsi v bezpečí. Následoval prostředník. To je situace!

Podíval se na ni a rozesmál se svým příšerným smíchem.

Nebo si to nemyslíš? Tak se tedy seber a vypadni. Až potkáš toho chlapíka s kudlou, popros ho, aby ti ukázal, kudy se jde ven.

Zase ten smích.

Jsem lidský řezník, připomněla si Azzarriho slova a na jevišti paměti jí vyskakovaly jednotlivé scénky. A úplně na začátku byl Karlův nápad. Pozvala ho ta jeho Společnost, nějak zařídil, že dostal pozvánku pro dva, mluvil s tou ženskou v Ženevě, za všechno může on! Bude to výlet, básnil, hovořil o Florencii nadšeně, těšil se tam. No a pak mluvil o Červené krčmě, o Balzacově povídce, kterou nečetla a o filmu, který neviděla. Internetovou stránku jí neukázal. Všechno, co o projektu věděla, jí řekl on.

Třeba je s nimi spolčený, napadlo ji.

Byl to jen záblesk podezření.

Ať byl jaký byl, svým pedantismem a úporným lpěním na přesnosti protivný, vždycky se choval ohleduplně. Občas se pohádali,zpravidla proto, že se mu nelíbila její vybočení z jím nalinkovaného řádu. Estetika stojí na přesnosti, říkal. Estetika umění stejně jako estetika života.

Nedovedla si představit, že by se zapletl do něčeho tak strašného, jako je zabíjení lidí a kanibalské hostiny.

Jenže si nedovedla představit, že by vůbec někdo zabíjel lidi a jedl je. Představa ležela daleko za jejími hranicemi.

Proč mi pomáháš? vyhrkla.

Nicholson si zase sedl na postel a trup se mu povážlivě kýval dopředu a dozadu.

Já ti zas tak moc nepomáhám, odpověděl těžkým jazykem. Pochopila, že na něho dolehla vlna opilosti vyvolaná tou poslední skleničku, kterou si načepoval v koupelně. Vyděsil jsem tě. Ano, to jsem udělal. Jenže to není pomoc. Jsi snad spokojená? Nebo dokonce šťastná?

To ne!

Tak vidíš. Ne, já ti nepomáhám. Dokonce mě to baví, když vidím, jak se tu klepeš.

Zkřivil obličej.

To je to správné vykosťování. Azzarri je amatér. Potřebuje k tomu ty svoje nože. Mně stačí slova. Moje herecké umění. Ty jsi herečka, dovedeš do posoudit.

Škubla sebou.

Řekl, že jsem herečka, ujistila sama sebe. Jak to poznal?

Nicholson pokyvoval hlavou.

Herečka. Moc dobrá herečka. Víš, oslovil ji, jestli něco nesnáším, tak to jsou blbý herečky. Tedy, špatný herečky. Když mám hrát s takovou kobylou,. mám pocit, že před sebou stěhuju skříň. Že ji musím tlačit. Jak k tomu přijdu, abych tlačil skříň jako stěhovák? Jsem přece Jack Nicholson. Ale ty jsi dobrá, přikyvoval. Moc dobrá.

Hlava mu klesla na hruď a hned ji zase zvedl.

Nechtěl bych tě vidět na talíři. Jako biftek. To ne. Tebe ne.

To je na mně vidět, že jsem herečka? zeptala se.

Není. Já to prostě… vím.

Jak to víš? naléhala?

No protože jsme tě viděl hrát, doprdele! zařval a tím ze sebe vypálil poslední zbytek energie. Pak ho alkohol zmohl a srazil, takže padl na záda a usnul snad ještě dřív, než se dotkl temenem postele.

Vstala.

Hlavou jí letěla smršť a kácela všechny myšlenky a představy, které se jí postavily do cesty. Jsem sama v hotelovém pokoji s Jackem Nicholsonem. Krubneka by se zbláznila, kdyby tohle věděla. Ta by už s ním v té posteli byla a vůbec by jí nevadilo, i kdyby ji poblil. Ta se neštítí ničeho a udělala by cokoliv, jenom aby se vydrápala o stupínek výš. Jenže tu s ním nejsem kvůli nějakému dobrodružství.

Úkosem se podívala na vyhaslou obrazovku, jako holčička, která se bojí pavouka. Ještě před chvilkou byl na zdi, seděl tam kousek od obrazu, pak zalezl a není tam, jenže přece jenom nějak na stěně zůstal a kdykoli se může vrátit. Jack Nicholson ležel na posteli a svíral dálkový ovladač v rukou. Mohla bych mu ho sebrat, napadlo ji.

Co z toho? Chci si znovu promítnout ten příšerný klip?

Vypadnu odsud, řekla si.

Nicholson ji varoval. Vysmíval se jí. Jenom u mě jsi v bezpečí. Jenže on nebyl ve stavu, kdy by jí mohl před něčím ochránit, to zaprvé. Zadruhé, jestli je to všechno pravda a hotel Frenesis je skutečně nějaká Červená krčma, Nicholson v tom jede taky. Teď, v opilosti, si usmyslel, že jí bude pomáhat. Až se probudí a probere, bude se na všechno dívat jinak.

Najdu Karla, všechno mu řeknu a spolu se rozhodneme, co dělat dál.

Šla tedy ke dveřím a vzala za kliku.

Dveře nešly otevřít.

Nicholson otevřel a když za ní zavíral, kartu strčil do kapsy, připomněla si. Párala v paměti, jestli někdy byla v hotelovém pokoji vybaveném elektronickým zámkem, kde by klika byla blokovaná zevnitř. Pohlédla si mechanismus. Štěrbina karty byla v horní části. A nad tím veselý schematický obrázek panáčka klepajícího si na čelo.

Prosté blbovzdorné opatření. Spousta lidí zapomene kartu na stole. Vyjdou z pokoje, zabouchnou za sebou a karta je uvnitř. Recepční pak musí dveře odblokovat a vystavit novou kartu a je s tím spousta práce. Tohle je jednodušší. Bez karty v ruce se nedá z pokoje odejít.

Pomaličku se blížila k posteli.

Je to skutečně hnusné hovado, tenhle ožralý držitel tří Oskarů. Jak mu je mohli dát, nevěřila svým očím. V civilu vypadá každý herec obyčejně a spoustu lidí setkání s živým představitelem filmového idolu zklame. Co je moc, to je moc. Tohohle páchnoucího pobudu by ani nepustili do kina, natož aby mu dávali nějaké Oskary.

Naklonila se nad ním. Žaludeční výpady utvořily nad spícím opilcem jakousi báň velmi hustého vzduchu.

Až přijde pokojská, najde Nicholsona poblitého, napadlo Veroniku. A nebude vědět, že se nepoblil sám, že jsem mu pomáhala.

Otevíral pravou rukou, takže si kartu nejspíš dal do pravé kapsy.

Pomaličku sunula ruku podél opilcova těla.

Nicholson náhle zachrčel, otevřel oči a prudkým pohybem ji chytil za ruku.

Mám ji. Držím ji. Pane Azzarri, já ji držím, blábolil.

Probudil se jen napůl, uvědomila si, a mluví ze spaní.

Odhad to byl správný. Nicholson zase oči zavřel a pochrupování se změnilo v pravidelné chrápání.

Ruku jí však nepustil.

Pokusila se ji vypáčit. Tlačila proti palci, jak se kdysi učila v kurzu sebeobrany. Nemělo to jiný efekt než ten, že zesílil tlak. Už před tím, když ji sem vlekl, se přesvědčila o jeho síle. Teď ji měla pocítit znovu.

Až se vyspí, pomyslela si, odvleče mě Azzarrimu pod nůž.

Je to nesmysl. Tohle není žádný palác Čachtické paní. Je to hotel pro honoraci. Jezdí sem celebrity. Ožralý Nichlson je možná schopný všeho, jenže je tu taky ta Rowlingová. Ženská, která píše knížky pro děti. Vydělává milióny a přispívá na chudé. Je to všechno nesmysl, blábol opilcův!

Strach ustoupil a vystřídal ho vztek.

Nesnášela omezování. Na chvilku ji snad mohl Nicholson svými řečmi a hrubou silou vyvést z míry. Opravdu jen na chvilku.

Vjel do ní zase ten běs, který ji prve přiměl k výstupu v recepci. Škubla uvězněnou paží a když to nepomohlo, udeřila Nicholsona levou rukou. Zaťatá pěst mu dopadla na solar . Nebyla to rána moc prudká, protože ji musela vést křížem přes polapenou pravačku. Byla slabá, ale stačila na to, aby vyjekl, prudce nadzvedl trup, pustil Veroniku, vytřeštil oči a z pootevřených úst vyrazil přepršku zvratků.

Uskočila a třela si pohmožděné zápěstí.

Dobře ti tak, šmejde, pomyslela si.

Okamžitě dopadl na postel a spal dál.

Chvěla se strachem a hnusem. Vratký krokem odešla do koupelny. I tady vládl binec. Na etažérce stála otevřená láhev patnáctiletého Lavagulinu, sladové whisky z ostrova Islay. Sáhla po ní a zavdala si. Chuť nejdrsnější whisky světa jí roztočila kolečka v hlavě. Cvakla si ještě jednou a vrátila láhev na etažérku.

Konec laškování, řekla si. Chce to činy.

Sáhla do kapsy a vytáhla nokii pětadevadesátku.

Karle, přijď sem. Nicholson mě zatáhl do pokoje. Je ožralej a spí. Dostaň mě odsud, řekne mu. Nebude dělat scénu. Přijde a uvidí situaci. Tady to opravdu nevypadá na nějaké dobrodružstvíčko.

Karel, řekla do mluvítka.

Sama by nedovedla navolit na mobilu hlasovou volbu čísel. To musel udělat Karel.

Přece jenom je to výhoda, když je chlap technický typ.

Oznamovací tón se střídal s Nicholsonovým chrapotem.

Tůů… chrr… tůů… chrr…

Hotel Frenesis, poznala Robertův hlas.

Udiveně dala sluchátko od ucha.

KAREL MILACEK, stálo na displeji.

Kam jsem se to dovolala?

Hotel Frenesis k vašim službám, signora Sekera. Co pro vás mohu udělat?

Nic. Určitě nic. Já si spletla číslo.

Z bezpečnostních důvodů jsou hovory směrovány na naši ústřednu. Jsme vám k službám čtyřiadvacet hodin denně. Přejete si, abych vás s někým spojil?

Spojte mě s Karlem, chtěla vyhrknout. Neřekla to. Roberto by jistě rozhovor odposlouchával.

Ne, děkuju. Není to nic důležitého. Třeba později, řekla a přerušila spojení.

Stála chvilku nad Nicholsonem a zakrývala přístroj dlaní. Je v něm fotoaparát. Jeho objektiv možná vidí do pokoje. A co tady? Není tu někde skrytý objektiv?

Vzhlédla. Spatřila čidla ve dvou protilehlých rozích. Bezpečnostní zařízení.

Možná taky kamera.

Dobře, rozhodla se. Počkám, až se Nicholson probere a pak zavolám Roberta. Budu čeřit vodu. Řeknu Robertovi, že jsem i Nicholsona. Ten uvidí, že volám recepci. Já jim zvednu mandle. Budu ječet. Budu vyhrožovat.

I kdyby to dopadlo nejhůř, aspoň uvidím, na čem jsem.

Usedla do křesla. Padla na ni malátnost, možná i jako odezva mohutného doušku whisky z ostrova Islay. I tam se chtějí s Karlem podívat. Je to ostrov hodně vzdálený anglické civilizaci. Cestuje se tam složitě, vlakem, autobusem a pak lodí. Jednou na to bude ta správná chvíle.

Pokud se odsud dostanu. Pokud mě nerozporcuje řezník Azzarri, řekla si.

Alkohol jí stoupal do unaveného mozku. Srandovní představa.

Vždyť je to nesmysl. Bláznivý nápad ožralého herce, který má nejlepší léta za sebou. A ten klip v televizi? Kdo ví, co to bylo. Třeba je to jenom výplod mé fantazie, ubezpečovala se.

Padala jí víčka. Bránila se spánku. Bála se usnout. Nicholson by se mohl probudit a kdyby ji tu viděl spící v křesle, mohl by…

Co? Znásilnit ji? To mohl kdykoli před tím. Nedokázala by se mu ubránit. Byl příliš silný. Zavolat Azzarriho? Nebo Roberta?

Představy se jí motaly v hlavě a zvolna se propadala do mrákotného stavu.

Netušila, jak dlouho v něm byla, když ji probudil šramot.

Malátnost z ní spadla, jako když se utrhne opona. Jednou to zažila, na začátku své herecké dráhy, při hostovačce v Brandýse. Opona se utrhla, spadla a v oblacích prachu obecenstvo kašlalo a kýchalo a nadávalo.

Veselá historka z natáčení? Ne. Veselá historka z hereckého života.

Tohle na veselou historku nevypadalo.

Šramot se ozýval venku. Nicholsona neprobudil.

Rozpoznala kroky a potom šramocení plastiku po kovu.

Někdo vsouval kartu do štěrbiny.

Mohla to samozřejmě být pokojská. V koupelně dnes personál jistě nebyl, ručníky byly poházené po zemi, stržený koupací plášť, noviny nacpané do koše na odparky.

Mohla to být pokojská.

Nebo Azzarri s nožem v ruce.

Klika pomaličku klesala dolů, pak zůstala v dolní poloze a dveře se začaly pomaličku otevírat.

V protisvětle rozpoznala postavu.

Byl to Karel.

Chtěla vykřiknout. Nešlo to. Měla příliš stísněné hrdlo.

Zmocnila se jí úleva i úlek najednou.

Byl to Karel a ten ji odsud odvede, byl to Karel a žádný Azzari s nožem v ruce. Jenže byl to Karel, její přítel a prakticky manžel a našel ji v hotelovém pokoji s chlapem. Pravda, s ožralým chlapem spícím na posteli a ona sedí v křesle, nevinnost sama. Přitáhla nohy k hrudi a sevřela je rukama zaťatýma do pěstí.

Kdyby se na ni vrhl, bude se mu bránit.

Zůstal stát u dveří. V obličeji neměl žádný výraz,. Prostě tam stál a nic neříkal.

Kdyby aspoň křičel. Kdyby nadával, jak by to bylo krásné!

Spustila nohy na zem a chtěl vstát. Skoro se to povedlo.

Jenom skoro.

Karle… Karle… oslovila ho chabě.

Nicholson se trošku probral ze spánku, otočil se na bok a zachrápal jako nějaké předpotopní zvíře.

Co se stalo? zeptal se Karel.

Konečně něco řekl!

Nenadává. Pozorovala ho, jak si prohlíží pokoj. Chvilku setrval očima na kravatě pověšené na lustru. Musela tu viset od včerejška, možná déle. Ráno, když viděli Nicholsona v jídelně, na sobě žádnou kravatu neměl. Byla moc ráda, že tu ta kravata visí. Je to svědek, že se nic nestalo. Nicholson řádil ještě dřív, než s Karlem do Florencie přijeli.

Oni tu zabíjejí lidi, řekla mu.

Chvilku se na ni díval. Uvědomila si, že to řekla jazykem trochu těžkým. Whisky, které se napila, teď účinkovala naplno.

Unavení lidé nemají chlastat, pokárala se.

Mrtvoly dávají sežrat prasatům? zeptal se.

Trochu se usmál.

Před chvilkou by dala všechno za to, aby se na ni nezlobil, aby na ni nekřičel, aby jí neudělal scénu kvůli tomu, že ji nachytal v hotelovém pokoji s chlapem, na kterého určitě žárlil. Teď bylo všechno jinak. Nekřičel. Takže cenové relace se jaksi změnily.

Nemá se jí co smát. Smát? On se jí vysmívá!

Však tě skrouhnu, chlapečku. Udělala obličej číslo šest, jak tomu říkala, výstup zlomené vévodkyně a použila toho druhu šepotu, který se sice slyšet až do poslední řady nahoře na galerii, jenže i ten divák, který stojí na bidýlku a slyší to, si myslí, že to slyší jen díky svému mimořádně dobře vyvinutému sluchu.

Nedávají je sežrat prasatům. Karle. Oni ty mrtvoly jedí sami.

Zase ten náznak úsměvu.

Vypadneme odsud, řekl.

Ano, ano, horlivě souhlasila. Pak si uvědomila, že nic neřekl na to, co mu pověděla. Oni jedí lidi!

Tak dobře. Jedí lidi, řekl lhostejně.

Nevěříš mi!

Teď udělal ten výraz, který nesnášela. Omrzelá únava. Jsi tak pitomá, že jsem z toho uondaný, to signalizovala tahle grimasa. Když ji udělal, a stávalo se to občas, by ho nejraději kopla do koulí.

On mi to přiznal, ukázala na Nicholsona. Říkal, že musím zmizet.

Tak to jsme dva, řekl. Taky si to myslím. Zmizím, čím dřív, tím líp. Už toho tady mám pokrk.

Ukázal mi video.

Tak dobře.

Chceš ho taky vidět?

Nechci vidět žádné video.

Zvyšoval hlas. Štval ji čím dál víc.

Já ti ho ukážu, dívej se!

Přiskočila ke spícímu Nicholsonovi a vytrhla mu ovladač z ruky. Podívala se na klávesnici. Obvyklá přehlídka televizní nabídky. Lokální stanice, pak německé, anglické a francouzské. Nezbytná CNN.

A dole tlačítko F SPECIAL.

To je ono!

Teď se dívej, řekla pomstychtivě a stiskla tlačítko. Sama se postavila k obrazovce zády. Frenesis opravdu super special podívaná.

Už nechtěla pozorovat Azzarriho podřezávajícího chlapa jak dobytče. Naopak, chtěla vidět, jak se bude tvářit Pan Nafoukaný, jak mu spadne čelist!

Uslyšela zašumění statické elektřiny a v Karlových očích se rozkmitala světélka.

Už to vidí, uvědomila si. A nedává na sobě nic znát.

Pak naběhly reproduktory. Zaslechla dívčí kňučení a funění nějakého chlapa.

Ohlédla se a spatřila blondýnu nadskakující svým klínem na přirození statného stojícího černocha, který ji držel v pase. Ruce měl jak lopaty, a přirození, jak se rytmicky obnažovalo a zanořovalo, bylo délkou i objemem úměrné rukám.

Na to jste se tady spolu dívali… s Jackem? zeptal se ironicky.

Vztekle přepnula. Na obrazovce se objevil Ital, který cosi rozčileně vykládal. V rohu obrazovky bylo logo stanice TG3, jeden z kanálů italské veřejnoprávní televize. Vypadalo to jako nějaký videoklip. Střídaly se záběry zpěváka, který se snažil, jak se hezky píše, kráčet ve šlépějích Elvise Presleyho se záběry policejních aut a plačících dívek.

Ten předešlý program byl záživnější, poznamenal ironicky.

Uvědomila si, že Nicholson stiskl několik kláves po sobě. Nejspíš to byl nějaký kód. Přiskočila vztekle k posteli a zalomcovala spícím opilcem. Ten se probudil, vytřeštil oči a zamával rukama.

Co… co se stalo?

Ukaž mu to! zaječela na něho a vrazila mu ovladač do ruky. Ukaž mu to! Nechce mi věřit!

Nicholson sebou mlel na posteli a snažil se posadit.

Co? blábolil.

Ukaž mu, co jsi ukázal mě. Azzarriho při práci.

Pojď pryč, řekl Karel.

On ti to ukáže. Obrátila se k Nicholsonovi. Ukaž mu to video.

Nechci vidět nic, co by mi on mohl ukázat, řekl Karel chladně.

Znala ten tón. Teď už začal být pořádně naštvaný.

On ti ukáže video, že se z něho pobliješ.

Už se stalo. Video jsem viděl, blití bude následovat. Ale ne tady a ne před ním. Pojď.

Dupala, vztekala se.

Chlapi jsou kreténi, svištělo jí hlavou. I ten nejchytřejší z nich je kretén. Nedají si nic vysvětlit.

Přestala se bát. Když je tu Karel, nemůže se přece nic stát. Jenomže si přála, aby Karel pochopil, co se děje. Aby byli spolu, nejen tak, že tu stojí vedle sebe – aby sdíleli poznání situace.

Vrazila ovladač Nicholsonovi do ruky.

Podíval se na něj jako na něco, co ještě nikdy před tím neviděl. Pak zvedl zarudlé oči ke Karlovi. Vypadal zbědovaně, smutně, jako baset z inzerátu obuvnické firmy Hush Puppies.

V tu chvíli ji Karel popadl za paži, stejně pevně, jako to udělal Nicholson.

Jdeme pryč, hned. Nedělej scény. Je to trapné. Rozumíš? Hloupé a trapné.

Mluvil spisovně. To oznamovalo nejvyšší stupeň naštvanosti Pana Vychovaného. Trestal ji odměřeností. Dával jí najevo, že ona je mizerná holka z rodiny bolševických bafuňářů, kdežto on se narodil se stříbrnou lžičkou v puse. Škoda, že ji nevdech, tu lžičku, že se nezadusil! Dělal Pana Slušného a přitom ji táhl pryč jako pasák šlapku někde v Perlovce.

Pusť mě, zaječela a praštila ho do ruky.

Jdeme, opakoval. Druhou ránou se pokusila ho zasáhnout do ramene.

Třetí rána bude do ksichtu, pomyslela si.

Pochopil to a natáhnul paži. Vlekl ji teď ke dveřím nataženou rukou, zuřivou, prskající, máchající pažemi.

Chystala se ho nakopnout. Právě ta bezmocnost vůči fyzické převaze a jeho tupost a neschopnost nahlédnout pravdu dělala dohromady třaskavou směs její zuřivosti.

Už byli na krok od dveří, když se Nicholson ozval:

Myslela jsi tohle video, zlato?

Karel zůstal stát. Pozorovala ho ze strany. On neotočí hlavu. Je to pan Hrdý. Raději si nechá navrtat díru do hlavy, než aby ji otočil. Hraje divadlo, mizerné, trapné, nepřesvědčivé divadlo.

Zezadu se ozval zvuk, chrčivý, dávivý.

Ten přiměl Karla, aby hlavu přece jen otočil, aby se podíval dozadu a když to udělal, pustil ji a zůstal ohromeně stát a jen zíral. Také Veronika se otočila a viděla obraz muže s proříznutým hrdlem, který se snaží křičet a výkřiky se derou z rozříznutého hrdla přes záplavy pulsující krve.

Nicholson se usmíval.

Jak se vám to líbí, pane spisovateli? oslovil Karla. Pak mu úsměv zhasl na obličeji. Podíval se někam za Veroniku a Karla.

Na prahu se objevil recepční Roberto. Rty měl přísně stažené. Chvilku se díval kolem sebe a všiml si karty, vsunuté do štěrbiny elektronického zámku. Vytáhl ji a vsunul do kapsy. Pak energicky vykročil, napřaženýma rukama odsunul Karla a Veroniku, aby mezi nimi mohl projít, přistoupil k Nicholsonovi, vzal mu z ruky ovladač a televizor vypnul. Hodil ovladač na rozválenou postel potřísněnou zvratky a otočil se k dvojici.

Teď není vhodná doba na návštěvy. Personál ještě nestačil pokoj uklidit. Prosím, abyste se odebrali do vašeho pokoje. Z bezpečnostních důvodů.

Na chodbě se ozval šramot. Otočili se a spatřili ty dva číšníky, kteří ráno uklidňovali příliš rozverného Nicholsona.

Asi nemáme volbu? řekl Karel.

Přesně tak, signor Mares. Nemáte vůbec žádnou volbu.

Část druhá: Útěk

1.

Dávivé zvuky ustaly. Karel se na chvilku zastavil u dveří do koupelny a poslouchal. Veronika spláchla.

No tak dobře, řekl si s uspokojením. Snad s ní teď bude rozumná řeč. I když, po o čem se tady dá rozumě mluvit? Jsme v rukou magorů. Chtějí si hrát na Mlčení jehňátek?

Ve svém věku si ještě nepřipouštěl, že by se smrt mohla eventuálně týkat také jeho. Nicméně ta čtyřka na začátku nesporně signalizovala střední věk a po středním věku nevyhnutelně přichází pozdní věk a s ním smrt, to zaprvé. A zadruhé, nebyl ještě tak vzdálený od doby, kdy pokládal za nesnesitelně starého i třicátníka. Čtyřicátník byl kmet a kdo byl ještě starší, to byla živoucí mrtvola. Rakváč.

Smrt existuje. Karlovi umřel před dvěma lety otec. Přišlo to náhle. Otevíral dveře bytu, odemkl a padl. Viděla to sousedka. Stačil se ještě zvednout na kolena, pokynul jí, zašeptal, že je to dobrý a pak se svalil znovu a bylo po něm. Nikdo netušil, že trpí vrozenou vadou, že má výduť na tepně v mozku. No a jednoho vůbec ne krásného dne stěna tepny povolila a nastal konec. Pak tu ale byla jiná úmrtí v Karlově okolí. Spolužák z gymplu Jindra Peřina se zabil na motorce. Jarda Plechatý se zastřelil na vojně. Taky nesmyslně, nikdo nevěděl, proč to udělal. Prostě, zamkl se na záchodě a strčil si hlaveň do úst. Měl plný zásobník. Zaklesl palec o spoušť a nalehl plnou vahou. Chtěl, aby si to užili, ti kamarádi, kteří se přijdou podívat. Podle toho, co o tom Karel slyšel, opravdu si užili.

Kdyby vzpomínal, vybavil by si ještě pět, možná deset úmrtí žen a mužů středního věku v bližším či vzdálenějším okolí. Byla to připomínka, že smrt by se případně mohla týkat i jeho.

Karel Mareš, doposud jediný spisovatel, který byl sněden, budou psát v nekrolozích. Jiří Peňás napíše studii o předznamenání fatálního konce v Marešově díle. Zatím není jisto, zda je to tragedie nebo ověnčení vavřínem, že od nynějška navždy budeme nahlížen na Marešovo dílo, rozsahem nepříliš objemné avšak hloubkou nedohledné, skrze mřížoví zkřížených vidliček. V Blesku napíší Spisovatel na jídelníčku a v humoristickém časopise Sorry bude obrázek muže ohlodávajícího kost a pod tím podpisek: Mareš? Toho žeru!

Poslouchal zvuky doléhající z koupelny. Veronika si čistila zuby.

Jsou to pošetilé myšlenky, uvědomoval si. Jestli nás tu zabijí a snědí, nikdo se o tom nedozví. Jestliže to udělali už někdy před tím, a přinejmenším jednoho člověka, toho, kterého viděli na videu, zabili a pravděpodobně snědli, svět se to také nedozvěděl.

Prostě, jeden český spisovatel s jednou českou herečkou zmizeli při cestě do Itálie. Chvilku se o tom bude psát. Možná, že některý z Veroničiných ctitelů se rozhodne svůj idol nalézt. Po stopách ztracené lásky, budou psát v Blesku. Jeden den, dva. Pak je to omrzí. Do role Kláry obsadí místo Veroniky někoho jiného, třeba její oblíbenou Krubnerovou. No a moje knížky se budou půjčovat v knihovnách se slovy, to si přečtěte, to napsal ten spisovatel, který zmizel!

Snědený spisovatel…

V české literatuře máme spisovatele, o kterém se říká, že jedl lidské maso. Byl to František Běhounek, odborností radiolog. V roce 1928 ztroskotal spolu s Umbertem Nobilem v jeho vzducholodi Italia. Trosečníci prý přežili díky tomu, že snědli maso jednoho z jejich méně šťastných druhů.

Já budu na druhém konci vidličky.

Přistihl se, že nedokáže o té věci přemýšlet jen úplně vážně. Bylo to tak absurdní a tak dalece se to vymykalo zkušenosti, že se do faktů ustavičně mísila fabule.

Přitom ta fakta byla hodně strohá.

Video viděli oba. Pěkně hnusné! Když si na něj Karel vzpomněl, měl nutkání Veroniku na záchodě vystřídat. Roberto s dvěma číšníky, spíš muži z ochranky, odvedli Veroniku s Karlem o patro níž do jejich pokoje.

Zůstaňte zde, prosím, řekl jim Roberto tónem nepřipouštějícím námitku. Bezpečnostní opatření.

Vyžádal si pak jejich karty a strčil je do kapsy , také jim zabavil kartu, která Karlovi otevřela pokoj číslo jedenáct, a odešel. Dveře nejdou zevnitř bez karty otevřít.

Byli tedy uvězněni v pokoji hotelu Frenesis a mohli čekat, kdy pro ně přijde Azzarri, který sám sebe prohlašoval za lidského řezníka, a podle toho, co viděli na videu, nijak se nechvástal.

Ve dveřích koupelny stanula Veronika.

Slušelo jí to. Byla velice bledá. Stačila se nalíčit, podmalovala si oči a tmavým pudrem zvýraznila lícní kosti. Rtěnkou si přejela rty a nezapomněla jim dodat lesk. Převlékla se. Měla na sobě tmavomodrý mohérový svetřík a vlněnou sukni těsně nad kolena.

Trochu jsem přemýšlela, řekla.

Řekl bych, že jsi trochu blila a ne, že jsi přemýšlela, napadlo Karla. Nechal si to pro sebe.

Tady toho není moc k přemýšlení.

Myslím, že dost, řekla Veronika, přešla přes pokoj a sedla si do křesla od Bussandriho, které stálo v koutě. Hlavně jsem přemýšlela o tom, co s námi bude.

Co by s námi mělo být? řekl ironicky Karel. Popuzovalo ho, když si hrála na chytráka. Občas plácla před lidmi takovou pitomost, že nevěřil svému sluchu. Dozvěděli jsme se něco, co jsme se dozvědět neměli. Takže se nás budou chtít zbavit.

Určitě jsme se to neměli dozvědět?

No přece to nikde neinzerují – hotel Frenesis, novodobá Červená krčma, nabídka masa z vlastních zdrojů!

Azzarri mi pověsil na nos hned na dvoře, že je lidský řezník. A Nicholson mě k sobě zatáhnul, aby mi to řekl.

Ten tě k sobě zatáhnul kvůli něčemu úplně jinému.

Hned toho nech, křikla na něho. Víš dobře, jak to bylo.

Právě že nevím.

Vztekle zafuněla.

Jsi schopný vážně mluvit? Vážně přemýšlet?

Nějak ztrácím nervy, napadlo ho.

Jo. Jistě, kapituloval.

Oni se na nás připravili, řekla Veronika. Zjistili si o nás informace. Vědí, že jsem herečka. Mají tady tvoji knížku, ta Rowlingová si ji přečetla.

Není to moje knížka, opravil ji umíněně. Mám v ní povídku.

To je jedno, jedna povídka nebo jedna knížka.

Není to jedno, je v tom velký rozdíl. Autorská sbírka…

Všiml si, jak se na něho Veronika dívá a zmlkl.

Promiň. Máš pravdu.

Proč by nás táhli přes půl Evropy, aby nás zabili?

A snědli, doplnil ji.

To už je opravdu jedno. Proč by to dělali?

Protože nás tu nikdo nezná.

Zná! A doma nás znají všichni! Vědí, že jsem nejoblíbenější česká herečka a ty jsi nejčtenější český spisovatel. Kdyby nás zabili, doma se po nás začnou shánět. Kolika lidem jsi řekl, že spolu jedeme do Florencie, do hotelu Frenesis? Deseti? Dvaceti? Já určitě padesáti. A ještě něco. Co tu jsme, ani tobě ani mně nezazvonil mobil. Není ti to divné?

Hovory zůstávají u cenzurního úřadu. U recepčního Roberta.

No právě. Toho si lidi doma všimnou. Po dvou dnech začnou pátrat. Ne, tohle nedává smysl.

Chvilku přemýšlel, než odpověděl.

Tak především, nezatáhli nás sem oni, jak říkáš. Kdo je to oni? Veroniko, nás pozvala Společnost pro šíření evropské kultury. Vydala knížku s mou povídkou. Mluvil jsem s paní Duchesne. To není žádný lidožrout, paní Duchesne. To je důstojná dáma, jakých ve státních strukturách parazitují tisíce na celém světě, od New Yorku přes Paříž po Tokio!

No ano, řekla Veronika umíněně. Ta Společnost, to jsou náhončí. Zástěrka. Navíc, oni nemusí vědět, co se tady děje. Zorganizovali cestu dvou českých umělců. Tím jejich starost končí. Že se ztratili? Jejich starost.

Snažil se sledovat směry jejích úvah.

Tak počkej, nevyznám se v tom. Jak to myslíš? Zabiju nás nebo nezabijou? Je paní Duchesne náhončí nebo není?

Proč na mě křičíš?

Protože se nevyznám v tom, co říkáš. Jedno je to tak, podruhé onak.

Zadupadla a potřásla pěstičkami.

Protože se v tom sama nevyznám!

Dobře, řekl Karel. Zkusme to vzít popořádku. Nicholson nám ukázal něco, co neměl. Viděla jsi, jak se Roberto tvářil, když vešel do pokoje. Navíc, už to, že vešel do pokoje k někomu takovému jako je Nicholson... To je přece nehoráznost! Pak nás dokonce odvedl a zamkl. Co ty říkáš, kývl na ni, zatímco přecházel s rukama založenýma za zády, to je spekulace. Všechno můžeme obrátit tak a hned zase nazpátek. Jenže ty zavřené dveře, to je fakt.

Ty a ta tvoje fakta, řekla popuzeně. Vstala a zamířila ke skříni. Otevřela její pravou část, a zašátrala po její zadní části, ukrývající průchod do vedlejšího pokoje.

Ona nepřestane ten tyátr hrát, pomyslel si. Průchod je zavřený. I kdyby nebyl, dostanou se sice do vedlejšího pokoje, jenže budou na tom přesně stejně, jako jsou teď. Žádné dveře nejdou bez karty zevnitř otevřít. Nemá smysl někam lézt. Ani z jednoho, ani z druhého pokoje se ven bez karty nedostanou.

Karta, připomněl si.

Někdo mu podstrčil kartu Nicholsonova pokoje. Někdo si přál, aby našel Veroniku u Nicholsona.

To je pro ni typické, napadlo ho. Dělá chytráka a nenapadne ji zeptat se, jak se vlastně do pokoje číslo jedenáct dostal.

Teď ale nemělo smysl přemýšlet o tom, co Veroniku napadlo nebo nenapadlo. Důležité je, že tady v domě je někdo, kdo možná stojí na jejich straně. To slovo možná je plně na místě, uvažoval. Ten člověk chtěl pomoci a zrovna tak je pravděpodobné, že chtěl uškodit.

Přemýšlel a jen roztržitě sledoval, co Veronika dělá. Přestala ohmatávat štěrbinu mezi panely v zadní části skříně, přešla pokoj a zmizela v koupelně.

Třeba se jde zase vyblít, pomyslel si ponuře. Slyšel z koupelny šramocení a cinkání. Potom Veronika vyšla s pilníkem na nehty a znovu zamířila ke skříni.

Ušklíbl se. V jistém smyslu ji chápal. Třebaže to, co dělala, nemělo žádný smysl, aspoň ji to zaměstnávalo. Dávalo jí to naději. Je asi lepší se šťourat v zámku průchodových dveří, než strkat hlavu do záchodové mísy a zvracet.

Pomaličku přešel pokoj a pozoroval ji, co dělá.

Stoupni si na druhou stranu, řekla mu. Stíníš mi.

Na to neřekl nic, poslechl a čekal.

Soustředěně se probírala prostorem mezi panely. Ozývalo se slabé kovové klapání. Už chtěl říct něco v tom smyslu, aby toho nechala, že to stejně nemá žádný smysl, když se ozvalo silnější klapnutí a po něm se Veronika opřela rukama o panely a rozevřela je.

A je to, usmála se na něho.

Šikovná holka, pochválil ji.

Věděl, co je těmi slovy a je to . Něco ve smyslu vidíš, pitomče, že se mi to povedlo . A za šikovnou holkou bylo: však uvidíš, že je to k ničemu .Vešli do prázdného hotelového pokoje. Neurčitá vůně, směsice výparů koupelny, stopy po drahých parfémech, desinfekce, pach potu lidí, kteří se tu střídali. Okna zastřená záclonami. Postel byla krytá přehozem. Karel si vzpomněl na katafalk v krematoriu. Ležela na něm rakem, uvnitř byl otec s puklou tepnou v mozku. Jestlipak mu rozřezali lebku? Asi ano, jinak by nezjistili příčinu smrti.

Nikdy nepochopím, proč se o ni tolik zajímají, o příčinu smrti. Kdyby ty informace byly k něčemu, už dávno by se přišlo na to, proč lidé umírají a jak tomu zabránit. S máločím mají lidé tak bohaté zkušenosti, jako se smrtí, táhlo Karlovi hlavou.

Veronika se v pokoji nerozhlížela. Ozbrojená pilníkem zamířila ke dveřím a vzala za kliku.

Dveře byly zamčené.

Strnula a pomaličku se otočila ke Karlovi. Nebylo těžké si přečíst, co se v ní děje. Překonala strach, vybabrala se z deprese, vybičovala se k výkonu a ten byl marný. Teď tu stála, oči upřené na Karla, pak se podívala na pilníček, který pořád ještě držela v ruce a vztekle jím mrštila o zem. Vrhla se Karlovi kolem krku a rozplakala se.

Tys to věděl, viď? Že je to k ničemu, co dělám.

No jo, věděl, řekl a hladil ji po vlasech. Slzy mu smáčely tvář.

A já si myslela, kdoví jak jsem to vyhrála. Myslela jsem si, že jsi ňouma, když tu jen tak stojíš a nic neděláš. Promiň, štkala.

To nic.

Co budeme dělat?

Vrátíme se do našeho pokoje.

Odstrčila ho od sebe. Nový nápad jí zaplál v očích.

Co kdybychom zůstali tady? Budeme zticha. Nenajdou nás.

Umřeme hladem v zamčeném pokoji? Už mám hodně velký hlad. Ty ne?

Naposledy jedli u pumpy před Florencií, když sem časně ráno přijížděli, pojedli navlhlý sendvič vytažený z ledničky.

Já všechno vyhodila, to málo, co jsem v žaludku měla. Promiň, napadají mě pitomosti. Třeba... Zůstaneme tu, a až nebudou dávat pozor, nějak vyklouzneme ven.

Zamčenými dveřmi.

Vylezeme oknem!

Jsme v druhém patře. Veroniko, tohle k ničemu nevede. Musíme najít nějaké řešení. Já si pořád ještě myslím, že je to všechno nesmysl nebo omyl.

Viděl jsi to video!

Viděl jsem opilého idiota, to jsem viděl. Video taky. Nějaká hloupost v televizi. Kdo ví, co to bylo.

Proč nás tedy zavřeli?

Protože jim je trapné, že jsme jejich váženého hosta viděli v takovém stavu. Myslím, že uděláme nejlíp, když zachováme klidnou hlavu.

Přesvědčoval ji a hlavně přesvědčoval sám sebe, že je všechno v pořádku. Vládne tu trochu nervózní atmosféra, ale to je těmi policejními manévry kolem dokola. Proto Roberto pořád mluví o naší bezpečnosti.

Třeba to tak skutečně je.

Sehnul se, zvedl pilník na nehty. Napadlo ho, že je to jediná zbraň,. kterou mají. Všechno tvrdé a špičaté může sloužit k obraně. Kolik lidí bylo zabito pilníkem na nehty? Třeba je někde nějaká statistika. Le Carré popisuje, jak se dá zabít člověk svazečkem sirek. Proti sirkám je pilník na nehty samurajský meč. Konec konců, s pilníkem na nehty vás nepustí do letadla.

Veronika si všimla, že pilník zvedl. S provinilým úsměvem po něm vztáhla ruku. Zaváhal, jestli se má zbraně zbavit. Pak jí ho dal a usmál se. Vzal ji kolem ramen a vedl k průchodu mezi pokoji.

Uvidíš, že se všechno vysvětlí, chlácholil ji.

Najednou mu pohled sklouzl na křeslo a všiml si nějakého bělavého předmětu. Pustil tedy Veroniku a šel se podívat, co to je.

Na křesle ležela karta, skoro taková, jako byla karta na otevírání dveří. Lišila se tím, že na jedné z obou kratších stran měla nastrčený jakousi kostičku. Vypadalo to, jako kdyby někdo nařízl plynový zapalovač a kartu vecpal do štěrbiny.

Co to máš? podivila se Veronika.

Otáčel ten předmět v rukou.

Nevím. Leželo to na křesle.

Vzala mu to z rukou.

Třeba se tím dá otevřít.

Univerzální klíč, napadlo ho. Hotelový personál má takové klíče.

Zkusíme to? navrhl.

Otočila se ke dveřím.

Jasně, šeptla nadšeně a vzala mu kartu z ruky. Vnímala ji jako malý zázrak. Dveře vězení se otevřou a za nimi bude chodba a tou proběhnou a...

V tom někdo zaklepal na dveře jejich pokoje.

Nejdřív se to ozvalo sotva slyšitelně. První zpozorněl Karel, druhé, silnější zaklepání zaslechla i Veronika. Otočila se k otevřenému průchodu mezi oběma pokoji.

To je u nás, zašeptala.

Pojď rychle, řekl, popadl ji za ruku a táhl ji k průchodu.

Třetí, teď už silnější zaklepání.

Doběhl k průchodu. Cukla mu rukou.

Co děláš? sykl na ni.

Schovávám kartu.

Co? Vrať se…

Signor Mares? Signora Sekera? volal někdo za dveřmi. Karel vystrčil hlavu ze skříně.

Už jdu. Moment. Zuřivě gestikuloval na Veroniku. Ta se shýbla a schovala kartu pod koberec. Udělala se na něm boule.

Běž k těm dveřím, sykl na ni. No tak rychle, sakra!

Proběhla kolem něho. On nadzvedl koberec, popadl kartu a rozhlédl se. Potom přiskočil k šatní skříni, otevřel ji a ukryl kartu na druhou poličku zdola.

Čtvrté zaklepání, hlasité, nesmlouvavé.

Proběhl průchozí skříní.

Už jdu! křikl. Veronika stála vyděšená vedle průchodu. Bála se jít ke dveřím. Snad stála právě vedle průchodu, aby stačila utéct, kdyby...

Kdyby vešel kdo? Lidský řezník Azzarri s nožem v ruce?

V mžiku si uvědomil absurditu celé situace. Kdyby byli v laciném hotýlku, v nějaké Formuli jedna nebo turistickém hostelu, jistě by křikli, ať je nikdo neobtěžuje. Jenže tohle není normální hotel a oni se tu klepou jako kdyby byli někde v Rusku ve tři ráno a venku přešlapovala tajná policie.

Ale i ta by byla vítanější host než lidský řezník.

Je něco v nepořádku, signor Mares?

Poznal Robertův hlas.

Ne, ne. Všechno v pořádku.

Mohu vstoupit?

Samozřejmě, já mu otevřít nemůžu, napadlo Karla.

Ohlédl se. Veronika zavřela průchod a stála u skříně a rovnala si sukni. Uvědomila si, že drží v ruce pilník. Rozhlédla se a když našla kabelku, vrazila ho dovnitř.

Prosím, řekl Karel nahlas. Celou dobu, kdy zápasila s pilníkem, ji vztekle sledoval.

Roberto otevřel.

Vedení hotelu se omlouvá za všechny nepříjemnosti, které nastaly v souvislosti s mimořádnou situací. Nemůžeme dělat nic, než následovat pokyny policie, rozhodil omluvně ruce. V jedné držel kartu, kterou si právě otevřel. Druhou rukou sáhl do kapsy, vytáhl další kartu a pak obě podával Karlovi. Jednali jsme podle jejích pokynů. Bylo nutno dočasně omezit pohyb našich hostů, v jejich zájmu, samozřejmě. Dovolte alespoň, abych vás jménem vedení hotelu pozval na odpolední čaj. Nu a večer samozřejmě na večeři.

Bude se podávat lidské maso? neubránil se Karel.

Nechápu smysl žertu, odpověděl Roberto bez hnutí jediného svalu v obličeji. Můj kolega počká venku a dovede vás do jídelny. Nemusíte spěchat. Přejeme si, abyste se cítili jako doma, bez nejmenší známky nervozity.

Uklonil se a odešel. U dveří zůstal stát jeden z dvou mužů, kteří je sem dovedli. Dělal vše pro to, aby se tvářil vlídně a nešířil atmosféru nervozity.

Nějako se mu to nevedlo.

2.

Do jídelny pronikalo nízké sluneční světlo pozdního odpoledne, světlo laskavé a zlaté. Atmosféra, která v jídelně vládla, se k němu báječně hodila. Možná, že na ní mělo aspoň trochu zásluhu.

Uspořádání stolů bylo teď jiné, než jak je Veronika s Karlem zahlédli, když sem nakukovali brzy po příjezdu. Stoly byly spojené do jedné dlouhé tabule pokryté damaškovými ubrusy s krajkami na okrajích. Uprostřed stála obrovská váza z benátského skla překypující liliemi, jako by to bylo ústí květinového Vesuvu. Menší vázy stály vlevo a vpravo, asi ve vzdálenosti jednoho metru.

První, koho si Veronika všimla, byla ta Rowlingová. Seděla nedaleko bližšího kraje tabule a živě se bavila s chlapíkem na první pohled sympatickým, ve věku Karlově. Byl to modrooký špinavý blondýn , jak říká Krubnerka, s energickými rysy sportovce. Tak vypadají Američané z vyšších vrstev, říkala si, Američané vysportovaní a vystresovaní starostmi o chod vlastního těla. Měl důlek na bradě, toho si všimla hned poté, co zhodnotila jeho mohutný nos, opravdový raťafák.

Kdopak to asi je, divila se, co tady dělá chlapík s postavou hokejisty NHL. Třeba je to hokejista z NHL. Tohle je hotel pro honoraci a hokejisti do honorace patří.

Chlapík si všiml, že někdo přišel, zvedl oči, zběžně pohlédl na Karla a zadíval se na ni.

Ne, tak tenhle není teplouš, pomyslela si a usmála se na něho.

Chlapík opětoval úsměv a ta Rowlingová se otočila. Usmála se a zamávala, jako by měla radost, že spatřila někoho dobře známého. Naklonila se k chlápkovi a něco mu povídala. Ten pozorně poslouchal, pak zakýval hlavou a pokynul na pozdrav.

Veronika se ohlédla po Karlovi, který civěl někam před sebe a strčila do něho loktem.

Zdraví tě ta tvoje Rowlingová.

Tam je Depp, řekl vyjeveně Karel. A baví se s Madonnou.

Stál jen maličký kousek od ní, jinak by ho nemohla zasáhnout loktem, ale viděl na tu část stolu, kterou jí zakrývala kytice lilií.

Cože?

Zdraví tě Rowlingová, řekla neurčitě Veronika a naklonila se, aby viděla za kytici.

Karel nemá paměť na obličeje. Kdo ví, koho vidí.

Jenže bylo to tak. John Depp tam opravdu seděl, vedle něho Madonna a z druhé strany Paul McCartney. U vzdálenějšího konce stolu stál mužík v širokém klobouku s rouškou na obličeji a bavil se s vysokým černovlasým chlapíkem, nejspíš Indem, a neuvěřitelně nohatou vychrtlou krasavicí.

Kromě Rowlingové a frajera s rozeklanou bradou si jich všiml John Depp. Zamával na ně, něco řekl Madonně a McCartneymu, ti se na příchozí také podívali a s úsměvem jim kývli na pozdrav. Depp vstal, obešel stůl, přátelsky poklepal Indovi na paži, když šel kolem něho a zamířil rovnou k nim.

Tak teď budeš mít hošánku důvod k žárlivosti, napadlo Veroniku. Tohle není žádný opilý dědek.

Ahoj lidi, volal na ně z půli sálu Depp a hnal se k nim s napřaženou rukou. To by byla kravina, kdybych se měl představovat. Nemá cenu předstírat, že nevíte, kdo tu sedí.

No, řekla Veronika neurčitě a podívala se na chlápka, co seděl vedle té Rowlingové.

Depp se rozřehtal.

Ty jsi fakt nečetla Da Vinciho kód, Veroniko? Měl bys jí to dát na domácí cvičení, Karle.

Naklonil se, políbil Veroniku na tvář a stiskl Karlovi pravici.

Tak pojďte dá. Jste tu mezi svými. Lidi, zvolal a oslovoval hlavně tu trojici v pozadí, lidi, je tu Karel s Veronikou. Už se vzpamatovali z Jackových pohádek! Zase se rozřehtal a hned pokračoval. Michaele, přestaň plnit Shahrukovi budku. Jo, možná, že Shahruka neznáte. Nebo znáte?

Abych pravdu řekla…

To je John Depp, ale v Indii, řekl Depp skromně. Nebo Mares v Indii. No a Cindy, to je Veronika Sekera všude.

Zase řehot. John Depp je smíšek.

Všimla si, že Karel taky neví, kam se podívat dřív. Da Vinciho kód četla. Takže tohle je Dan Brown, spolu s Rowlingovou dnes asi nejslavnější spisovatel planety. Proboha, takže to je Cindy Crawford a Michael s rouškou na obličeji nemůže být jiný Michael, než Jackson.

Prý jste ještě nejedli a dřív, než jste stačili do sebe natlačit sendvič, stáhnul vás k sobě Jack jako křižák. On je fakt nechutný.

Pokrčil rameny a zvážněl.

Neměl bych se takhle o kolegovi vyjadřovat.

Jen to řekni na plný pecky, Johne, křikla na něho Madonna. Jack Nicholson je starej čurák.

Veronika hodila okem po té Rowlingové. Ta se zatvářila, jako by jí Madonna šlápla jehlovým podpatkem na nárt. Madonna si to uvědomovala a očividně se radovala, jak se jí hezky povedlo nafoukanou Angličanku vytočit.

Rowlingová se snažila chybu napravit.

Mě přišel docela milý, řekla Karlovi. Jack byl zábavný, že, Karle?

To rozhodně. Ostatně si myslím, že černý humor je vůbec ta nejlepší složka humoru. Co je to humor jiného, než vytržení ze všednosti, kdy napětí je násilně přerušeno pointou, tedy uvolněním? Je to psychofyziologická záležitost.

Madonna se zasmušila. Rowlinová nevypadala na to, že je rozhozená a navíc docela úspěšně balila toho nového chlapa před očima jeho ženy. Chvíli se na Karla zasmušile dívala, než řekla:

Koukám, že ty jsi taky pěknej čurák.

Přátelé, zvedl Depp ruce a řekl to co nejrychleji, aby její hrubá slova nestačila doznít, vítáme v našem středu vzácné hosty. Naplňujeme naše předsevzetí rozšiřovat náš kulturní okruh. Přítel Shahruk Khan znamenal pro naše úsilí velký přínos. Poprvé jsme se rozkročili… je to tak, Dane? Víte, obrátil se k příchozím, když se má říkat něco chytrého, obvykle to dělá Dan.

Madonna zvedla oči teatrálně ke stropu, pak se zatvářila lišácky a naklonila se někam pod stůl. Podle toho, jak sebou Paul McCartney škubnul, asi se mu pokusila sáhnout do poklopce.

Dělá diblíka, řekla si Veronika. Už by mohla mít rozum. Taky jí bude padesát, mohla by si dát pokoj. Zato Depp, to je asi duše téhle společnosti. V každé partě se najde člověk, který ji dřív nebo později vezme na povel.

Ať se to komu líbí nebo nelíbí. Rowlingová se tvářila nepřístupně a naklonila se k Brownovi, aby mu něco polohlasně řekla.

John zatím vedl Karla s Veronikou ke stolu. Ještě než stačili usednout, přišli k nim Michael Jackson s tím indickým hercem a Cindy Crawford, podali si s nimi ruce a společně pak usedli. A už se tu zazelenaly zelené číšnické kamizoly a ve vyleštěných číších se zlatistě zatřpytila pomerančová šťáva.

Každý z nás si odbyl nějaký křest. Saki tomu říkal Léčba neklidem. Jistě znáte Sakiho?

Prokristapána, hrklo ve Veronice.

Opanovala se a důstojně přikývla.

Munro byl můj učitel, dá se tak říct, řekl Karel.

Dan mluví o Sakim, miláčku, řekla Veronika a pak se podívala na Browna s úsměvem signalizujícím on je Karel někdy roztomile roztržitý.

Karel o něm mluví také, Veroniko, oplatil jí Dan Brown úsměv. Hector Hugh Munro si nechával říkat Saki. Proč? To bylo jedno z jeho četných tajemství.

Celý jeho život byl tajemný. Včetně jeho smrti, souhlasil Karel.

Copak ho snědli? vyhrkla Veronika. Najednou se jí to slovo dostalo na jazyk a vyplivla ho a všichni ho slyšeli a nikdo nenechal na sobě nic znát.

Ale slyšeli ho dobře.

Padl na frontě. Zastřelil ho snajpr, řekl Karel. Stačil ještě zvolat – zhasněte tu zatracenou cigaretu a měl průvan v hlavě.

Průvan v hlavě! vykřikl Depp. To je dobrý.

Mně to připadá nechutné, ozval se Michael Jackson. Průvan je přece nezdravý. Víte, kolik miliard mikroorganismů vletí do místnosti, když se nechají neopatrně otevřená okna? Myslím, že by někdo měl nařídit, aby v oknech byly povinně instalované mikrotenové sítě. Já je ve svém domku mám!

Představa, kolik čtverečních kilometrů sítí muselo padnout na pokrytí oken Jacksonova domku rozesmála všechny s výjimkou Khana.

Nevím, co kdo má proti průvanu, řekl. Průvan, to je dech planety. Jsme tím, co dýcháme a pokud dýcháme spolu s plícemi Matky Země, nemůže to být nic špatného.

Zatímco plynula řeč, číšníci roznášeli jídlo. Stříbrnými kleštěmi naservírovali před každého dva voňavé pirohy.

Veronika ucítila maso.

Zhoupl se jí žaludek. Dobrá nálada najednou zmizela a bylo jí zase tak bídně, jako před chvílí, kdy se křečovitě držela okrajů mísy a hlavu měla vraženou dovnitř a usilovně dávila, třebaže v žaludku neměla nic, leda trochu hořkých žaludečních štav, které ji dráždily ke kašli a tím hůř, že při jednom takovém záchvatu jí vnikly do nosu a pálily ji a štípaly.

Po očku se podívala na Karla.

Také tu seděl strnulý, rukama se držel okraje stolu a díval se na obsah talíře.

Číšníci pokračovali v obchůzce tabule a cinkali kleštěmi o okraj talířů.

Spolu s Jackem jsem tu možná jeden z nejstarších členů společnosti, ozval se najednou Paul. Dan o tom nechtěl mluvit, tak se toho ujmu já. Vím, že tu vládl trochu zmatek, dnes dopoledne, když jste přijeli.

To ano, řekl Karel s nehnutou tváří.

Možná dokonce, že ne všichni přesně vědí, co se děje.

Po těch slovech zavládlo v sále ticho.

Paul se usmál. Byl to pořád ten starý usměvavý milý Paul, sluníčko Beatles, po právu nejoblíbenější z Brouků.

Veronice v kapse zadrnčel mobil. Přišla SMS zpráva.

Pomaličku sáhla do kapsy. Rozhlédla se, aby se přesvědčila, že všichni sledují McCartneyho a nikdo se na ni nedívá.

Na displeji stálo:

JEZTE BEZ OBAV. MASO JE BEZPEČNÉ.

Ohlédla se, pak se podívala na Karla a opatrně mu pod stolem podala mobil.

Přečetl si zprávu. Nedal na sobě nic znát, jen lehce kývl a obrátil tvář k McCartneyovi. Přece jen je to formát. Dovede se ovládat. A chovají se tu k němu pěkně, jednají s ním jako rovný s rovným. Se mnou taky, samozřejmě.

Nikdo nemáme radost z policejních manévrů tam venku.

Policajti jsou čuráci, usoudila Madonna. Ta Rowlingová přísně stiskla rty. Brown se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Ona jen pokrčila rameny.

Je to částečně kvůli nám. Tedy, kvůli mimořádnému sezení našeho společenství. Možná víte, že se stalo poprvé, abychom pozvali dva nováčky. Nikdo z nás nebyl pozvaný sám, jako jedinec.

Co kecáš, čuráku? ozvala se Madonna. Vy jste byli čtyři!

Tak dost! vyjekla ta Rowlingová. Veronika se zaradovala, že ta frigidní intoška ztratila nervy. Karel nesnáší ženské, když dělají scény. Kdo má poslouchat tohle hnusné vyjadřování?

Například ty, píčo, odvětila jí Madonna a usmála se.

Mír! zvolal Ind. Vyzývám vás k míru!

Tak ať na mě ta kráva neřve! ohradila se Madonna.

Teď už Rowlingová byla hodně vzteklá a vstala a Dan Brown ji tahal za ruku, aby usedla.

Mír! Co si naši přátelé pomyslí, že jsme zač? Třeba ani nebudou chtít se k nám připojit. Tolik jsem se těšil na rozšíření našeho společenství! promlouval indický herec podmanivým barytonem, kterým dokázal srazit na kolena dvě stě miliónů indických žen bez rozdílu věku.

Takže, abych navázal. V době, kdy jsme byli přijati my, nebyly docela normální poměry. Byl to jeden jediný veliký večírek. Šedesátá léta.

Bylo veselo, pomyslela si Veronika ponuře. Měla vždycky vztek, když poslouchala bláboly plesnivých dědků a vypatlaných bab o radostech zlaté éry šedesátých let.

Dnešní doba je vážnější. A nebezpečnější. Je třeba opatrnosti. Takže tohoto přijetí se zúčastní člen, který nechodí na naše zasedání často. Až přijde, poznáte, že ta opatření nebyla přemrštěná. I vás dva musela služba prověřit, Karle a Veroniko. Ne každý našemu společenství přeje. Je mnoho závisti mezi lidmi. K tomuto stolu usedají jen úspěšní. Jen nejlepší z nejlepších. Spolu večeří, aby upevnili pouto. Bez elity není možné budovat tento svět.

Po očku pozoroval Madonnu a když poznal, že chce něco podotknout, prudce ji kopl do kotníku. Byla to silná rána, Veronika ji jasně slyšela. Madonna vyjekla a zkřivila tvář.

Paul McCartney se usmál a rozhodil ruce.

To je všechno. Mějte se rádi a – dobrou chuť!

Veronika se chopila příboru a Karel udělal totéž. Podívala se na piroh. Byl usmažený dozlatova, voněla mu kůrka a skrz ni se prodíralo aroma masa a také cibule a tymiánu. Veronika postrádala houby. U babičky na Vysočině ráda jedla pirohy. Jenže babička nikdy na houby nezapomněla. Rostou v Itálii? A jestli ano, sbírají je Italové? Některým lidem se houby hnusí.

Zvedla oči a všimla si, že se na ně všichni dívají. Většina z nich už svoje pirohy nakrojila a Madonna si sousto vrazila do úst, takže jí dělalo na levé tváři bouli. Dan Brown si jeden piroh nakrájel, naporcoval na kousíčky. Tohle dělají spíš Američané z nižších vrstev. No, Dan je samorost. Karel taky. Spisovatelé dovedou být někdy pěkná hovada.

Dívají se na nás, uvědomila si.

Pohlédla po očku na Karla. Ten se soustředil na krájení pirohu. Dal si záležet, aby drobečky nelítaly a nevšímal si, co se kolem něho děje. Napíchl pak sousto na vidličku a vsunul ho do úst.

Teď je to na mě, uvědomila si.

Žaludek se jí zahoupal. Někdo jí poslal esemesku. JEZTE BEZ OBAV. MASO JE BEZPEČNÉ. Jenže, dá se tomu věřit? Kdo to poslal, a proč? A taky, co znamená, že je maso bezpečné?

Karel jí bez obav to bezpečné maso.

Dan Brown, naproti přes stůl, také vidličkou nabral jeden kousek a držel teď příbor jako pan učitel ukazovátko. Bez okolků na ni civěl.

Podařilo se jí se na něho usmát. Dívala se mu do očí.

Je to jenom maso, ať je to co je to. Jako Krubnerka říká o pánském přirození: je to jenom kůže.

Napíchla sousto na vidličku, zvedla ji a vložila si sousto do úst.

Poznala směs hovězího a vepřového. Takové pirožky smažila babička, jenomže s houbičkami.

Ze skrytých reproduktorů se ozvala hudba, rozpustilé takty Gershwinova Američana v Paříži. Veronika sklopila oči. Poslouchala hudbu a taky tu atmosféru v sále. Jak to někdy bývá v divadle. Lidé netleskají, ale jako by se stalo. Těžko to popsat zvukově, je to jen pocit.

Když zvedla oči, nikdo se na ni už nedíval, každý si hleděl svého talíře a konverzace, které se rozjela jako bublající potůček. Vůně pirohů jí laskala chřípí. Najednou měla pocit, že je to tu přátelské a milé. Jsme mezi svými, jako ona byla doma u babičky.

Jen ty houbičky chyběly.

3.

Saki je úžasná postava, říkal Karel Danovi Brownovi nad šálkem keňské kávy. Narodil se v Burmě. Jeho otec byl generální inspektor koloniální policie. Jeho matku potrkala splašená kráva a zabila ji. Kdyby tenkrát ve chlévě pořádně zavřeli vrata, možná, že bychom neměli Sakiho.

Proč máme Marese? Vaši matku také potrkala kráva? zeptala se Rowlingová.

Kdepak! V Monterrey se moc krav nepotuluje. Moji patku mohl leda trefit golfový míček, usmál se Karel. Ale netrefil, vždycky stačila uhnout.

Je u vás hodně golfových hřišť? podivila se Rowlingová.

Monterrey je v Kalifornii. Moje matka je Američanka. Otec ji poznal, když krátce po emigraci začínal jako zřízenec v tamním mořském akváriu. Specialista na žraloky.

Na lidožravé žraloky? zeptal se Dan Brown.

Karel se ohlédl. Veronika se bavila s Deppem a McCartneym. Michael Jackson odešel a Madonna ho pomlouvala, že se šel zavřít do kyslíkového stanu.

Lidožravých žraloků je málo, odpověděl Karel. Na světě je asi tři sta padesát druhů žraloků. Z nich je tak asi třicet druhů, které jsou schopné na člověka zaútočit a vysloveně lidožravé jsou čtyři druhy.

Carcharodon Carcharias, řekla Rowlingová. O něm nám tu dělal přednášky Steven.

Spielberg? vyhrkl Karel.

No jistě. Ten je členem společenství možná stejně dlouho, jako Paul.

Brouk otočil hlavu.

Mluví se o mně?

O tobě se nepřestává mluvit nikdy, Paule, smála se Rowlingová. Výjimečně nejsi hlavní téma hovoru. Bavíme se o Stevenu Spielbergovi. Od kdy je ve společenství?

No, od začátku sedmdesátých let, dumal Paul McCartney. Brzy potom, co natočil Duel. Jeho Čelisti jsme už slavili tady.

Duel, vzpomínal Karel, to byl přece ten nízkorozpočtový film, že?

Ano. Steven ho natočil jako dvacetiletý kluk. Úžasný talent, řekl Dan Brown.

A jakmile se stal členem společenství, začal točit vysokorozpočtové filmy. Byla to náhoda nebo logický vývoj?

A jak dlouho jsi členem ty, Dane? zeptal se Browna bez okolků.

Chlapec zdědil bystrost po Američance! smál se Brown. Od roku 2000. Vinciho kód vyšel v roce 2003, jestli to potřebuješ vědět.

No a já tu jsem dlouho, od pětadevadesátého, řekla Rowlingová. Pro pořádek dodám, že Kámen mudrců vyšel v sedmadevadesátém. Synkovi krmiče lidožravých žraloků dodám: ano, jsi ve velmi dobré společnosti. Jeden druhému nosíme štěstí.

Někdo by měl napsat dějiny společenství, nadhodil Dan Brown.

Tak to ne, na oko se zlobila Joanne Rowlingová. Víš dobře, že jsme společenství neformální, bez minulosti a bez budoucnosti.

Tudíž věčné.

Věčnost nemá dějiny? nadhodil Karel.

To je správná otázka! Dějiny předpokládají řád a řád, to je omezení. Omezená věčnost sama sebe ruší, přestává být věčností.

Tajné společenství s dějinami přestává být tajné. Je toho příliš mnoho ve hře, aby se s tím zacházelo lehkomyslně, hrozila Brownovi Rowlingová.

Brown pak chtěl vědět, jestli Saki měl na Karla zásadní vliv. Četl jeho povídku o konečném sporu – a zde do debaty zasáhla Rowlingová a vysvětlila mu, že Karlovi překladatel zkazil název a že ve skutečnosti jde o hraniční spor, o žádnou hádku. Karel se rozpovídal o Sakim a o vlastních začátcích, o prvních povídkách, které psal ještě v Monterrey. Měl vizi o konci lidstva. Václavské náměstí to je jedno z největších náměstí v Praze, vysvětloval, na což oba posluchači kývli a znamení že vědí a že tam byli, by sloužilo jako pohřební jáma. Plocha náměstí je pětatřicet tisíc čtverečních metrů krát pětadvacet, což je průměrná výška budov na náměstí, je devadesát tisíc kubických metrů. Byl by to největší hrob v dějinách lidstva, který by navíc fungoval jako přirozené samospalující krematorium, protože tlakem nashromážděných mrtvol by vznikalo teplo, jež by mělo za následek, že…

Výklad přerušila Rowlingová.

Tak morbidní nápady může mít člověk v sedmnácti! smála se.

Bylo mi dvanáct, řekl Karel. Inspirovali mě otcovi žraloci.

Měl příjemný pocit, že na své společníky zapůsobil dobře. Jiný pocit měla Veronika, která se bavila se showbyznysovou sekcí , jak to Karel nazval, nicméně měla uši všude a stačila pochytit úryvky konverzace. Odpolední sezení skončilo před pátou. Pak se společnost rozešla. Brown si šel zahrát s Deppem squash, hala je vzadu v parku, vysvětlil Karlovi pro případ, že by se Karel chtěl připojit. Khan odešel do svého pokoje stát na hlavě, jak všichni předpokládali a Paul se rozhodl navštívit Nicholsona v jeho pokoji, aby dohlédl, zdali se mu dobře daří. Jako doyen sboru měl pocit odpovědnosti i za ostatní.

Proč jsi je krmil tou nechutností? útočila na Karla Veronika, když je výtah vezl zpátky do pokoje. Recepčního Roberta vystřídala ve službě Paola, elegantní blondýna z italského severu, odsouzená k doživotní kráse, pokud se jí podaří dodržet zásadu, že se nesmí ani usmát, ani zamračit a bude mluvit jen v případech krajní nutnosti. Vydala Veronice a Karlovi jejich kódové karty a několika úsečnými slovy vyjádřila omluvu podniku za dosavadní nepříjemnosti.

Bezpečnostní důvody, řekla, jen napůl otevírajíc ústa, takže se dalo spíš odhadnout než vyslechnout, co povídá.

Myslím, že se dobře bavili a to je hlavní, nenechal se Karel vyvést z míry. Ty ses taky bavila dobře, jak jsem si všiml.

Žárlíš? sekla po něm.

Nebuď tak nervózní. Není k tomu žádný důvod, řekl Karel, otevíraje pokoj. To co bylo, byl jen důsledek únavy a hloupých vtipů pana Nicholsona a ty navazovaly na policejní manévry. Prý má přijet nějaký vysoký bafuňář. Moc by mě zajímalo, kdo to bude. Řekl bych, že největší hvězdy oboru tady už jsou.

Hvězdy a my, řekla Veronika s úšklebkem.

Jak jsem pochopil, opáčil Karel, nikdo nebyl hvězda, když tu byl poprvé.

Líheň na hvězdy? zeptala se.

Dost možná.

Na nic se jí neptal, svlékl se do půl těla a odešel do koupelny. Tam si vzpomněl na esemesku, kterou mu ukázala.

Kdo ti ji poslal? křičel na ni, když se nad vanou sprchoval do půl těla.

Nemám ponětí, odpověděla. Mobil hlásil neznámé číslo.

Zvláštní. Jak to, neznámé číslo? Copak nešlo přes Robertovu cenzuru? Vyšel z koupelny a utíral se těžkým drsným froťákem.

Třeba to byl ten člověk, který mi podstrčil tu kartu.

Chtěla vědět, jakou kartu. Vysvětlil ji, jak se vlastně do pokoje číslo jedenáct dostal.

Ty jsi mě špehoval… řekla nevěřícně.

Já tě hledal, to je všechno.

Úplně pitomě jsi žárlil na Nicholsona. Na toho smradlavého dědka.

Teď je to dědek a před tím se jí podlamovala kolena. Depp je mladý idol, to bude tím.

Zachovej klid, nabádal sám sebe. Ono se všechno vyvrbí. Co má být, bude.

Uvědomil si, že ho víc zajímá právě ta otázka, co bude, než aby se zajímal, co Veronika dělala nebo nedělala, řekla nebo neřekla. Steven Spielberg se stal členem společenství a pak ho nechali natočit Čelisti. A pak Blízká setkání třetího druhu. No a Rowlingová neměla za sebou nic, když tu byla poprvé. Pak napsala knížku o Harry Potterovi. Byla dobrá? Jistě, byla to dobrá kniha. Jenže někdo způsobil, že se dostala na vrchol všech žebříčků. A drží se tam dodnes.

Chtějí společenství rozšířit. Česko je stará kulturní země. Mají zájem na tom, aby se tam uchytili.

Díval se na Veroniku. Uvědomuje si ta holka, jakou šanci jsme vlastně dostali? V tomhle byznysu jde o příležitost. O to, kdo za tebou stojí. Kolik se na knižních pultech válí takových Harry Potterů, o kterých se nikdo nedozví? Susanne Clarková prodala třicet miliónů kusů své prvotiny o Jonathanovi Strangeovi a panu Norrellovi. Jestlipak je Clarková taky člen společenství?

Ale ne, řekl smířlivě. Nežárlil. Jenom jsme tě hledal, protože se mi po tobě stýskalo. No a ty jsi byla ráda, že jsem přijel, vždyť jsi tam seděla vyděšená jak oukropeček. Je to hnusnej nechutnej dědek.

To je pravda, řekla, přistoupila k němu a dala mu pusu. Mám tě moc ráda. Jsi na mě hodnej. Je to těžký, já vím. Jenže jsem z toho úplně vedle. Mluvila jsem s Paulem, on je tu nejstarší, z celého toho spolku. Víš to?

Přikývl.

On je nejstarší. On a všichni čtyři bítlsáci tu jsou od března 1962.Víš, co to znamená?

Že tu jsou hodně dlouho. Tedy on je tu dlouho, on a Ringo Starr.

To znamená, že sem přišli dřív, než potkali Epsteina a než se proslavili.

Karel chvilku přemýšlel a pak řekl:

Něco jako zednáři.

Tajná společnost, doplnila Veronika.

Zednáři si pomáhají. Jeden se může na druhého spolehnout. Zednář zednářovi nic neodmítne.

Karle… vzala ho za ruce a poodstoupila od něho, hledíc mu do očí, Karle, myslím, že máme obrovskou šanci. Dostat se mezi takové lidi!

Zavrtěl hlavou a nervózně se usmál a vysmekl prsty z jejích dlaní.

Jenže oni jsou Angličani a Američani…

Ten Kahn je Ind.

Ind, to je napůl Angličan.

ABBA je tu taky, řekla tiše. Ptala jsem se Paula. Ten se jenom zasmál. Samozřejmě, že tu ABBA je taky. Copak by svět někdy slyšel o nějaké skupině ABBA?

ABBA zpívala anglicky.

Já můžu hrát anglicky od zítra. A ty můžeš anglicky psát. Kundera píše francouzsky. Proč bys nemohl psát anglicky?

Jestlipak je tu taky Kundera, napadlo Karla. Umínil si, že se na to zeptá. Večeře je od osmi. Bude dost příležitost vyzvědět další podrobnosti.

Vzpomněl si na esemesku a na kartu pokoje číslo jedenáct.

Karta. Ve vedlejším pokoji přece ležela karta. Univerzální klíč.

Stejně by mě zajímalo, kdo ti esemeskoval a kdo mi donesl klíč od Nicholsonova pokoje. A kdo dal vedle ten univerzál.

To už šla Veronika do koupelny, aby se začala chystat na večeři.

Jaký univerzál?

Připomněl jí, že našel univerzální klíč a chtěl si ho prohlédnout, zrovna když přišel Roberto a zaklepal na dveře.

Jo, tenhle klíč, řekla a svlékala si blůzu. Teď už ho nepotřebujem. Máme zase svoje karty.

Co když nám je seberou? řekl Karel.

Proč by nám je brali?

Už to jednou udělali.

Bezpečnostní opatření, ušklíbla se. Má přijet nějaký hlavoun. To jsou policajti vždycky nervózní, na celém světě jsou stejní.

No právě. Z nervozity můžou provést cokoli.

Jenže nám už nemůžou udělat nic. Společenství nás vzalo mezi sebe.

Myslíš?

No přece se s námi bavili jako rovný s rovným. Karle, já mám na to čuch. Ženský instinkt, rozumíš? Moc dobře poznám, když se někdo přetvařuje a v té naší herecké branži, sakra, to patří k řemeslu.

Mluvíš jako Madonna, usmál se Karel. Skoro.

Je tu od roku osmdesát. První obrovský úspěch v osmdesátém druhém, říkal Paul. Karle, proč by mi to všechno věšel na nos? Vždyť je to jasné. Máme oba úspěch v tom, co děláme. Jenže je to úspěch takhle malinkej ve srovnání se skutečným, světovým sukcesem. Vzdálila konec palce a ukazováku, že by se jí tam vešla sirka.

Já vím, řekl Karel, otočil se a šel přes pokoj ke skříni. Vykukovala za ním ze dveří.

Kam jdeš?

Vezmu si ten univerzál. Pro všechny případy.

Neblbni. Karle, nedělej to. Nemá smysl je dráždit. Víš, o co nám jde. Bylo by to zbytečné.

Otevřel dveře skříně a chvilku manipuloval posuvnými výplněmi. Pak se vrátil do koupelny.

Dej mi ten pilník na nehty.

Nedělej to.

Dej mi ho.

Nedělej to, prosím!

Šla mu na nervy svou umíněností. Měla pravdu, jde jim oběma o všechno. To co jí říkal Paul se vcelku shodovalo s tím, co se dozvěděl od Browna a Rowlingové. Asi je někdo vytipoval a nasměroval sem. Jistě v tom měla prsty paní Duchesne a celá ta slavná Společnost. Každopádně, Společnost tenhle superhotel platila, takže je to jasné. Jenže světovou celebritou se člověk stane díky své vůli a ne díky tomu, že někomu vleze do prdele. Ne, na Olymp nevede cesta skrz anální otvor.

Dej sem tem pilník, zařval na ni.

Nikdy to neudělal. Tak se vyděsila, že zkoprněla, pak natáhla ruku, zašátrala v taštičce s toaletními potřebami a pilník mu podala. Vzal jí ho z ruky.

Děkuju, jsi velmi laskavá, řekl, pak se vrátil ke skříni, vrazil pilník do míst, kde tušil zámek. Po chvilce šátrání cosi klaplo a výplně se otevřely. Skříň v druhém pokoji byla zavřená. Ve světle dopadajícím z jejich pokoje uviděl mechanismus zámku. Otevřít západku byla hračka. Pak nepatrně zatlačil prsty a dveře skříně otevřel.

To co spatřil ho zmrazilo. Pak se otočil a v hrůze a úžasu zařval:

Veroniko!

4.

Tak tohle je šance, vířilo Veronice hlavou. Tohle je světová šance, jaká se v Čechách nikomu nenaskytla. Ema Destinová, snad, ale nakonec i ta pohořela a musela se vrátit domů. Z našich současníků Dagmar Pecková, dejme tomu. Ale i ta je dobrá, je výborná, je skvělá, ale co je to platné, celebrita jako byl chudák Pavarotti to není.

Zato všichni, kteří se shromáždili v jídelně na odpoledním kafíčku, byly hvězdy té nejvyšší třídy. Tedy, věřme tomu, že ten Ind je taky taková hvězda, jako Depp nebo Jackson.

Ovšem to, co ji opájelo nejvíc, nebyla samotná skutečnost, že je obklopena hvězdami. Důležité bylo, že ji brali jako jednoho z členů party.

Protože to byla parta, o tom se nedalo pochybovat.

On to ve svém opilém blábolení naznačoval už Jack, uvažovala Veronika. Jenže to podal tak nešikovně, že z toho šla hrůza. Byla to parta, samozřejmě. Zároveň to bylo soustředění obrovské moci a obrovských peněz. Tihle lidé si mohli dovolit všechno. Konec konců, Jackson to dokázal, když se vykroutil ze soudního procesu, ve kterém by každý jiný skončil s dvaceti lety kriminálu.

Brali ji mezi sebe a dávali jí najevo, že teď ji čeká ten správný start. I oni startovali – a všichni začínali tady. Samozřejmě ne svoji dráhu. Museli být prvotřídní profesionálové mnohem dřív, než sem přišli. Ovšem dostali se na určitou úroveň, ze které se nedá jen tak snadno vyskočit o patro výš. K tomu musí umělci někdo pomoci.

A od toho je tady ta společnost.

Takový obraz se Veronice vykrystalizoval před očima, s veškerou svou plasticitou a perspektivou, a z jeho úhlu se teď dívala i na Karla.

Trochu ji mrzelo, že na něho byla protivná kvůli té Rowlingové. Úplně zbytečně. Teď, když si ji prohlížela, bylo jasné, že je to intoška, která je neškodná jak plastová panna ve výloze. A navíc se Karel mnohem víc baví s Danem Brownem. Pokud Veronika věděla, Karel žádnou knihu o Potterovi nečetl. Byli spolu na dvou nebo třech dílech v kině, jenže na tom nemohl nic stavět, tím nemohl paní autorku oslňovat.

Odpolední káva uplynula jako ve snu. V osm bude večeře, společná večeře se zábavou a asi alkoholem a možná tancem. Lidi budou volnější a dostanou se k sobě blíž.

Jak blíž?

Depp byl tedy bombarďák, co je to platné. Jenže ženská musí být opatrná. Kdo ví, jaké poměry tady panují, kdo si koho hlídá a kdo na koho žárlí. Je jich tady hodně i málo. Dva v posteli, to už je klika, a kliky nemají ti ostatní rádi. Karel, to je něco jiného. Přijeli jsme spolu a lidi to berou tak, že je to v pořádku.

Když se vrátili do pokoje, hovořili o tom, co právě zažili. Veronika měla radost, že se Karel na všechno dívá stejně jako ona. Trochu ji štval svým skepticismem. To jeho kňourání, že nejsou Angličani nebo Američani ji rozčilovalo. Marlène Dittrich byla Němčourka a Greta Garbo byla Švédka. Proč bych nemohla být česká Greta Gabro, sakra? Táta s mámou mě dali vychovat v anglických a amerických školách. Zaplaťpánbůh, že táta byl takové zvíře, že si to mohl prosadit. On je zvíře dál, řediteluje v bance, ale tak to chodí. Kdo se zvířetem stane, už jím zůstane. A já se jím taky stanu, i kdyby Karel kňoural od rána do večera.

Jako s těmi kartičkami. Vrátili nám kartičky? Vrátili. Máme je, ptala se Veronika sama sebe. Máme. Tak to Karel pořád straší s tím, že nám je vezmou! Nesmíme je naštvat. Například tím, že polezeme do sousedního pokoje.

Tak tohle je ale opravdu pitomý nápad, říkala si, když si Karel usmyslel projít průchodem a vzít si tu kartu, kterou v sousedním pokoji našli a kterou schovala pod koberec. Snažila se mu to rozmluvit, marně. Byl jako posedlý. Dokonce na ni zařval.

Dala mu tedy ten pilník a přemýšlela, jak se zachovat.

On si uvědomil, že tohle přepísk.

Děkuju, jsi velmi laskavá, řekl jí a bylo na něm znát, že ho to mrzí a že přemýšlí, jak si to vyžehlit.

Mám mu to dát sežrat, nebo nemám?

Když nic neřeknu, bude na mě pak už pořád jenom řvát. Jenže když na něho budu sekat ksichty, bude mít vztek a to se přenese na náladu nás obou a budem u večeře sedět jak dva panáci.

Dám mu to sežrat, ale jinak. Sednu si k Deppovi, rozhodla se. Ten bude koukat, Karlíček, jak to jeho Veronika dovede na chlapa rozbalit.

Dívala se na něho, jak leze do skříně. Připadal jí směšný. Vystrkoval ze skříně zadek, jak se ohnul, aby otevřel průchod.

Měla bych ho do něho kopnout, pomyslela si pobaveně.

Mám to vyprávět Johnnymu? Jakého mám cvoka chlapa, který leze do sousedního pokoje průchodem ve skříni? No, uvidíme, jak se bude zábava vyvíjet, ale je fakt, že to srandovní je.

Karel otevřel průchod, pak se lopotil se zámečkem uvnitř skříně v sousedním pokoji a nakonec je zmohl a pootevřel.

Veronika se lekla, když se najednou obrátil a s výkřikem skočil zpátky do pokoje.

Veroniku nejdřív napadlo, že v pokoji už někdo bydlí. Třeba taky nějaký pár a že si to spolu teď rozdávají, aby si pěkně zkrátili chvíli před večeří.

Nesmysl, uvědomila si. To by byl zticha, vymáznul by a snažil by se být jako pěna.

Stál tu před ní s pilníkem na nehty v ruce, bílý v obličeji a třeštil na ni oči.

Co ho to zase popadlo, pomyslela si. Přešla pokoj a zamířila k průchodu.

Nechoď tam… zachraptěl.

Nevrle škubla kameny a prošla průchodem.

Pak uviděla to, co Karla přimělo k výkřiku.

Přímo proti ní stál předmět, který už jednou viděla, dnes odpoledne, na videu u Nicholsona.

Byl to dřevěný rám s podstavcem, tedy nikoli švédský žebřík, jak si myslela, když se na video dívala. Ten musí být připevněný ke zdi, kdežto tohle zařízení mohlo stát na jakékoli rovné ploše. Dokonce ten podstavec byl hodně důkladný, skoro tak dlouhý, jak byl rám vysoký.

K rámu byl plastikovými páskami připoutaný nahý muž. Pořádně ho omotali. Páska ho poutala v pase a také na stehnech, lýtkách a kotnících rozkročených nohou. Zrovna tak důkladně byl připevněn za vzpažené ruce. Páska mu přichytila i krk a čelo. No a samozřejmě měl páskou přelepená ústa, aby nemohl křičet.

Veronice se zhoupl žaludek a začala prudce dávit. Připoutaný muž, když to viděl, koulel očima a z nosních dírek mu zněly zoufalé zvuky. Něco se vedle Veroniky pohnulo. Škubla sebou a uskočila.

Byl to Karel, který se vrátil, pořád s tím pilníkem v ruce.

Nicholson nelhal, táhlo jí hlavou. Jeho video nebyla žádná animace nebo smyšlenka nebo kdo ví co stažené z internetu. Byl to záznam toho, co se tady v hotelu děje.

Tohle je oběť přichystaná k usmrcení.

Ježíši Kriste, Ježíši Kriste… šeptal Karel.

Nebyl pobožný. Poprvé ho slyšela to jméno vyslovit.

Rozkašlala se. Žaludeční křeč ji zlomila v pase.

Přistoupil k ní a hladil ji po ramenou.

No tak… No tak, kočičko…

Utřela si hřbetem ruky ústa a pak se podívala na vyzvrácený koláč natráveného pirožku na koberci.

Musím to uklidit… nebo si řeknou, že jsem čuně! řekla nešťastně.

Musíme ho osvobodit.

To nejde… vydechla. Pojď pryč.

Přece ho v tom nechceš nechat?

Pojď pryč, řekla se slzami v očích. Proboha, Karle, pojď pryč. Oni můžou všechno. Oni mají prachy a slávu a všechno. Jim se nemůže nic stát. My jsme srabové odněkud z Čech. Pojď pryč.

Mluvili spolu česky, polohlasně.

Zajatec do toho vydával divé zvuky.

Vezmi nůž z taštičky. Rozřízneme ta pouta, řekl Karel.

To nemůžeme…

Udělej to, sakra!

Veronika se vrátila do koupelny. V taštičce s toaletními potřebami měli sklapovací nůž švýcarák, ostrý jako žiletka. Otevřela ho. Podívala se na sebe v zrcadle.

Ježišmarjá, já vypadám, pomyslela si. S nožem v ruce vypadám jak nějaký upír!

Uteču sama. Nechci s tím mít nic společného.

Napadlo ji, že by se mohla vrátit k Nicholsonovi. Ten jí ukázal video a předvedl ho i Karlovi. Chtěl je varovat. On patří k té partě, ale asi s ní nechce jet úplně ve všem. Proto ji varoval. U něho bych byla v bezpečí. Neodvážili by se mi něco udělat, kdybych se k němu schovala.

A co Karel?

Mám v tom Karla nechat?

To nejde, řekla si. Kdyby se mu mělo něco stát, nikdy bych si to neodpustila. Karel by toho chlapa odvázal sám. Co potom?

A navíc, někde je tu ten neznámý. Ten, který poslal esemesku a který podstrčil Karlovi klíč od Nicholsonova pokoje.

A ten schovaný univerzál? Možná, že ho ztratila uklízečka, ale taky je možné, že ho nastrčil ten neznámý.

Sklonila se ke kohoutku a natočila si vodu do úst. Chutnala sladce, v kontrastu s odpornou chutí zvratků. Bezděky sáhla po tubě se zubní pastou a vytlačila si kus do pusy.

Já bych si snad i myla vlasy, jen abych tam nemusela, pomyslela si.

Veroniko! zařval na ni z vedlejšího pokoje Karel.

Vždyť už jdu, pomyslela si zoufale a šla do průchodu. Karel se blížil k spoutanému muži. Sklonil se, aby mu odřízl nohy.

Nejdřív hlavu, řekla Veronika. Když už to musí být, tak se to musí udělat pořádně. To je celý on, Karel, chlap nepraktický. Řezal by mu pouta na nohou a nechal by chudákovi zacpanou pusu.

Došla Karlovi po bok. S ošklivostí ucítila pach moči a výkalů. Muž v hrůze vypustil všechno, co v sobě měl.

To jsou detaily, které se musí přehlídnout, řekla si. Jako holka byla na brigádě v nemocnici a taky tam viděla věci, na které bude nadosmrti vzpomínat. Viděla a cítila.

Muž zafuněl, až ji to ovanulo obličej. Dech mu páchnul. Přiblížila mu nůž k hrdlu a začala opatrně okrajovat lepicí písku. Karel se zatím sehnul a hrotem pilníku drásal pásku poutající mužovy nohy.

Už to bude, kamaráde, oslovovala neznámého polohlasně, konejšivý, skoro mateřským tónem. Bude to dobrý, uvidíš. Nic se neděje, je po všem, budeš volnej…

Mluvila česky. Těžko říct, ke které národnosti patřil. Po těle byl hodně chlupatý, pleť měl snědou od přírody, protože kolem beder neměl žádné vybělené plavky. Všimla si, že má nápadně tmavé přirození, ale je obřezaný. Že by to byl ortodoxní Žid? Mluvila na něho, aby se přestal bát. Musel být s nervy v koncích. Asi věděl, co by ho čekalo, kdyby nebyla přišla záchrana.

Teď už nepochybovala, že udělali dobře.

I když, jak se dá předpokládat, sen o vstupu do velkého světa showbyznysu a literatury se tímto hroutí jako pověstný domeček z karet. Jestli je to tak a tahle společnost se baví tak, jak tvrdil Nicholson, v tomhle nepojedeme. Takovou cenu platit nebudeme.

Napřímila se a několika řezy uvolnila ruce.

Muž ji objal kolem ramen.

No tak, tohle nemusí být, řekla a mimoděk se pousmála. Bude to asi Ital, že je tak bezprostřední.

Ruka ji tížila. Vymanila se z obětí a vzápětí jí došlo, co se stalo.

Muž byl v bezvědomí nebo dokonce mrtvý.

Poodstoupila a zírala na něho.

Visel teď za pravou ruku. Trup se mu přetočil vlevo a hlava mu visela na prsa. Zadní část konstrukce byla hnědá od výkalů a u nohou, teď už volných, se rychle šířila smrdutá kaluž.

Tohle byla smrt, uvědomila si, tak hnusná, jako smrt dovede být, když chce.

5.

Karel si uvědomil o několik vteřin dřív než Veronika, že ten muž zemřel. Vyděsil ho ten prudký výdech. Nesl sebou pach smrti a hned po něm muži povolily svaly, poklesl v kolenou a visel tu jako kabát přehozený přes okraj židle.

Hlavně klid, nabádal sám sebe. Důležité je, abychom se odsud dostali živí. Skončila legrace. Ať se tu děje co se tu děje, bude se to dít bez nás.

O půl kroku poodstoupil. Veronika netušila, co se s mužem stalo a dál mu řezala pouta. Hovořila na něho konejšivě, jako když nemocniční sestřička chlácholí těžce nemocného, který se uprostřed noci probudil z děsivého snu. I ona je ve snu. Nechápe realitu.

Rád by jí řekl, Verunko, nech toho, ten člověk už to má za sebou, teď se musíme postarat sami o sebe. Slova mu nešla na jazyk. Přišlo mu jí líto a zároveň si umanul, že ji z téhle šlamastyky dostane, i kdyby musel někoho zabít.

Zvedl pilník, podíval se na něj a pochmurně se usmál. Ani ten její švýcarák není ideální zbraň proti tlupě šílenců, kteří se baví mučením a zabíjením a snad i pojídáním lidí.

Gestem chtěl Veronice zabránit, aby udělala poslední řez.

Nepodařilo se.

Veronika řízla, páska povolila a mrtvola se pohnula, jako by jí vykročila vstříc, a položila se jí levou polovinou trupu na rameno.

No tak, tohle nemusí být, řekla Veronika a Karel pochopil, že jí to pořád ještě nedošlo!

To není možné. To je jenom strašný sen.

Ustoupila a podle toho, jak se napřímila, pochopil, že konečně poznala pravdu.

Otočila se k němu.

Je mrtvý, zašeptala.

No jistě. Vypustil moč a stolici. To je normální fyziologický jev.

Normální fyziologický jev… opakovala po něm pomalu. To je normální, že se to stane v hotelovém pokoji?

Musíme odsud pryč, řekl. Dřív než někdo přijde.

Kdo…někdo?

Někdo ho sem přivedl, možná přivlekl a připoutal ho k tomu žebříku. Ten někdo se vrátí, chraptěl Karel polohlasně.

Vtom někdo zaklepal na dveře jejich pokoje.

Veronika to slyšela dřív než Karel. Zvedla levou ruku, v pravé pořád držela ten pilníček na nehty, zvedla ruku v gestu bedlivého naslouchání.

Co je? ptal se Karel.

Někdo je venku.

Karel nevěřícně zavrtěl hlavou.

Nic neslyším.

Ozvalo se druhé, teď důraznější zaklepání.

Půjdu otevřít, řekla.

Neblázni. Třeba to jsou…

To se tu chceš schovávat? odsekla najednou pohrdavě a přeběhla pokoj a zmizela ve spojovacích dveřích.

Spěchal za ní. Slyšel ji, jak volá:

Kdo to je?

To jsem já, Jack, ozvalo se venku.

Byl to Nicholson.

Co potřebuješ? zeptala se.

Pusť mě dovnitř. Charlesi, já vím, že jste v pokoji. Řekli mi to v recepci. Musím s vámi mluvit.

Musí s námi mluvit, opakoval si Karel. Ví, že jsme v pokoji oba. Znamená to, že za Veronikou neleze, aby ji obtěžoval…

Šel tedy k průchodu. Když už byl těsně u něho, vzpomněl si na kartu, kterou schoval na poličku v druhé části skříně. Otevřel dveře, popadl kartu a strčil ji do kapsy. Pak vklouzl do průchodu. Počínal si trochu neopatrně. Nadzvedl tyčku sloužící jako věšák na obleky. Byla by spadl, kdyby ji včas nezachytil. Trochu nervózně ji vrátil na původní místo a vklouzl do pokoje.

Veronika stála u dveří a bezradně se na něho podívala.

Přikývl. Veronika šla ke dveřím.

Pilníček, šeptl na ni.

Cože?

Pilníček! sykl důrazněji. Pochopila, odhodila pilníček na postel a šla otevřít.

Než tam došla, Karel si uvědomil, že sám drží v ruce otevřený švýcarák. Sklapl ho a ukryl ho v kapse.

Veronika otevřela.

Za dveřmi stál Jack Nicholson, růžovoučký v tváři, svěží, voňavý, v dokonale padnoucím obleku z modrého sametu a v bleděmodré proužkové košili u krku rozhalené. Kolem krku měl hedvábný tmavočervený šátek. V jedné ruce držel tři skleničky na šampaňské jako nějakou kytici a v druhé třímal stříbrný kbelík, z něhož čouhala láhev šampaňského Taittinger, bezpochyby dobrého ročníku.

No báječně! Už jsem myslel, že jdu nevhod. Že jste to rozbalili a už si to spolu rozdáváte. Můžu dál? hlaholil a cpal se dovnitř. Ustoupili a Nicholson se hrnul ke stolu a už rozmisťoval skleničky a vytáhl láhev, byl to opravdu velmi dobrý ročník, Taittinger Comtes de Champagne, růžový, z roku 2000. S obratností prozrazující mnohaletý cvik se prodral až k zátce, vykroutil ji až to syklo, a už se růžové perly snášely do štíhlých jícnů šampaňských sklenek. Jdu se omluvit. Ano, je to tak. Jsem hroznej chlap. Úplně nemožnej. Neměl bych tolik chlastat, všichni mi to říkají. Mám hodně kamarádů a není mezi nimi ani jeden, který by mi neopakoval, Jacku, nechlastej tolik.

Nalil víno a rozdával skleničky, nejdřív Veronice, potom Karlovi.

Podíval se na ně a rozesmál se.

Stojíte tu jako svatí na tom vašem mostě svatého Víta! Já vím, já vím, to je tím, že jsem moc kecal a vás to vyděsilo. Zapomeňte na to.

Pozvedl sklínku a nabídl přípitek.

Na dobrou náladu, přátelé! A přijměte mou omluvu. Moc mě to mrzí, že jsem tak žvanil. Je to tím chlastem, chápete? Myslel jsem, kdo ví jak je to dobrý fór, namluvit vám, že se tu zabíjejí lidi. Oni se lidi zabíjejí všude, to je pravda. V každé vinárně se zabíjejí, chlastem, kouřením cigaret, někdo na hajzlu šňupe kokain nebo si dokonce stříká herák do žil. To se může tady stát taky, samozřejmě. Ale to video, řekl, nepřestávaje se usmívat. Karel se domníval, že mu v nich čte jakousi ostražitost. To video je jenom fór. To on Quentin má takové nápady…

Quentin Tarantino? zeptala se Veronika.

No samozřejmě, Quentin. Slyšel jsem , že sem taky přijede. Ohromnej srandista, fakt, to se člověk někdy nasměje! On točí videa, chápete? V hotelu jako je tenhle je video na přání. No a on tam někdy propašuje příšerné fláky. Sem naštěstí nejezdí rodiny s dětmi. To by byl poprask. Holčička by chtěla Shreka trojku a vysypala by se na ni z obrazovky hromada mrtvol.

Nicholson se smál a gestem je pobízel, aby se napili.

Tak se uvolněte, lidi zlatý! Vždyť to byl jenom fór. Až Quentin přijede, budu mu vyprávět, že naši kamarádi z Čech naletěli, že spolkli návnadu i s navijákem.

Ve skříni něco zarachotilo.

Karel si uvědomil, že to spadl věšák, který tam ve chvatu a potmě vracel na místo. Nepodařilo se to jaksi stoprocentně.

Co to bylo? řekl Nicholson.

To něco ve skříni, řekl Karel neurčitě.

Místo žoviálního pijáka šampaňského tu najednou stála uprostřed pokoje nahrbená šelma, větřící nebezpečí. Karel si vybavil některé obrazy z filmů, ve kterých Jack hrál. On to nehrál. Je to v něm. Vedle žoviála sídlí vrah.

Nicholson se díval na skříň a opatrně odložil sklenku na stůl, pak vykročil ke skříni.

To nic není, zastoupil mu Karel cestu.

Kdo tam je?

Nikdo. Kdo by tam byl.

Jseš si jistý, že tam nikdo není? Hergot, tady se pokaždý musíš podívat, co se děje, když něco uslyšíš.

Hrozí nějaké nebezpečí?

To se uvidí, až tu skříň otevřu.

Jacku, prosím tě, ozvala se Veronika, už toho bylo dost. Nejdřív jsi nás vyděsil, tak dobře. Omluvil ses. Všechno odpuštěno. Teď nás děsíš znovu.

Já vás neděsím, odsekl jí. To vy mě děsíte. Co máte v té skříni?

Je to naše skříň a naše něco, co my máme v naší skříni.

Jenže ta věc děsí mě a to se mě sakra týká.

Jsi v našem pokoji!

Jenže jsem to já, rozumíš? Já, Jack Nicholson!

Udeřil se pěstí do hrudi. Zadunělo to. Odhodil sklínku a skočil dopředu. Karel se mu postavil do cesty. Podcenil sílu a energii toho člověka. Nicholson do něho strčil a odhodil ho jako slaměného panáka. V dalším okamžiku dospěl ke skříni, otevřel ji a uskočil, protože spadlá tyč vypadla ven.

Sakra! zaláteřil.

Tak vidíš, že tam nic není, křikl Karel.

Jenže Nicholson si teď všiml otevřený zadní části skříně.

Nechoď tam, Jacku! zavřeštěla Veronika.

Nicholson nedbal a vstoupil. Šli tedy za ním.

Nicholson udělal několik kroků a pak se zastavil.

Zastavili se o krok za ním. Úplně nesmyslně drželi dál v ruce skleničky šampaňského.

Páni… zašeptal. To je teda věc.

Otočil se k nim. Za jeho zády viděli mrtvolu.

Nechtěli ji vidět,. Dívali se na něho.

Byl to zase jiný Nicholson. Teď měl ve tváři radostný úžas, možná okouzlení.

Takže vy pracujete takhle ve dvojici?

Jacku, to je omyl… začala Veronika.

Usmíval se a uznale kroutil hlavou.

To jsem nečekal. Fakt ne. Já nevěděl, co jste zač, vy dva. Jo, dostali jsme hlášku, že přijedete. Karel Mares a Veronika Sekera. Spisovatel a herečka z Čech. No dobrý. Tady už bylo národností, proč by tu nebyl Čech? Že dva, to je divný. To nebylo.

Beatles byli čtyři, podotkl Karel věcně.

ABBA taky čtyři, no jasně. Ale to je něco jinýho. To je kapela, jako jedno tělo dohromady. Vy jste každý z jiný branže. Takže vy hned do řezničiny?

On tu byl… začal Karel.

Nicholson ho nenechal dokončit.

No jasně že tu byl. Přece si ho nebudete sami chytat. Vždycky ten beránek musí nějak být.

Beránek, uvědomil si Karel. Mluví o mrtvém jako o beránkovi!

Beránek? podivila se Veronika.

Moc pěknej, opravdu. Vy jste ho udusili? Já do řezničiny nikdy nedělal. Tak daleko jsem se nedostal. Jiný jo. Jiný si to zkusili. Já ne. Já jsem na to srab, to přiznám. Ono to všechno samo o sobě…

Zdálo se, že mu přestává být volno. Dospěl k němu zápach, který se šířil od mrtvoly.

Zamával si rukou před obličejem a rozpačitě se usmál.

Já na to nemám, fakt. Obdivuju vás. Já vás přerušil, že jo?

Ale ne…

Jsem pitomec. Ale počkejte. Vždyť tohle není úplně jak by to mělo být. Jak to, že tu není Paul?

McCartney?

No jistě. Nejstarší z přítomných. Nejsem puntičkář, ale na pravidla si potrpím. Co je to platný, jste noví. No a Paul by vás měl vést při první práci.

Zamířil zpátky do jejich pokoje. S úlevou ho následovali, s úlevou a zároveň s obavami, co dalšího z něho vypadne.

Jedno mohli odhadnout, uvědomil si Karel. Zamířil rovnou ke stolu, popadl láhev a když hned nenašel sklenku, bodejť by ji našel, když ji odhodil, zmocnil se láhve a zavdal si rovnou z hrdla.

Já jsem druhej nejstarší. Tohle není dobrý. Neberte to, že bych proti vám něco měl, naopak. Já to chápu, společenství se musí šířit. Vítáme nové lidi z nových zemí. Jenže pravidla se musí ctít. Řezničina je moc pěkná věc, ale musí se dělat pořádně. Kde máte nářadí?

Veronika mimoděk pohlédla na pilník položený na pokoji. Nicholson si toho všiml, přistoupil k lůžku a nevěřícně vzal pilník do ruky.

Vy jste ho chtěli pižlat tímhle?

Jacku, nech si vysvětlit…

Tak to ne. S tím nemůžu souhlasit. Ani v nejmenším. Tohle musí dát do pořádku Paul. Neberte to osobně. Vy za to nemůžete. Jste noví, horliví a já to chápu. Nejen chápu, zašermoval rukama, já to respektuju a dokonce si toho vážím. Nováček prostě musí být horlivý. To je povinnost těch starších, aby nováčkům pomohli. Vy musíte dostat výbavu. A poučení. Dal vám Paul poučení?

Nedal.

Tak jdeme. Nebojte se. Nebude to nic proti vám. Jack vás bere do své ochrany. Budu něco jako váš guru. Takže, jdeme!

Popadl Veroniku za ruku a vlekl ji ke dveřím. Karel se pokusil mu v tom nějak bránit, jenže pak si uvědomil, že s opilcem nemá smysl se dohadovat a že Paul McCartney bude mít dost rozumu, aby dokázal pochopit, co se stalo.

Ovšem co bude dál, to si nedokázal představit.

6.

Veronika si oddychla, když se Jack Nicholson objevil na scéně.

Byla si jistá, že spolu s Karlem něco strašně zkazili. Tedy, zkazil do Karel, když do to vedlejšího pokoje vlezl. Říkala jsem, aby tam nechodil. Prosila jsem ho, varovala jsem ho. A on ne. Dej sem ten pilník.

V tom to bylo. Pilník jsem mu podala. Bez něho by spojovací dveře neotevřel, přemýšlela, a my jsme mohli v klidu sbalit pět švestek a vypadnout odsud, z toho příšerného baráku, kde se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Bulvární média občas vytáhnou na světové celebrity opravdu pěknou špínu. To opravdu skandální a opravdu hnusné si nechají pro sebe. Tihle lidé mají za sebou tak dlouhé peníze a tak vysoké kontakty, že jim stačí lusknout prstem a nějaký pan Ringier nebo Springer se uctivě zlomí v pase. Vždyť ta Rowlingová je dolarová milionářka a Michael Jackson nejspíš taky. A Paul McCartney? Nikdo ani neví, na jakém balíku sedí!

Přemýšlela o spolustolovnících z odpoledního čaje, aby vytlačila z mysli obraz té příšerné scény, kterou oni dva, Karel a ona, bezesporu hodně posunuli.

Posunuli. To by řekl Karel.

Prokristapána, vždyť my jsme toho člověka zabili, připomínala si. Jaképak posunuli!

Nicholson spěchal chodbou a znenadání zatlačil na dveře, o kterých se Veronika domnívala, že jsou to dveře dalšího hostinského pokoje. Napadlo ji, že se také on někam vloupává a v tom novém pokoji bude zase někdo přivázaný k žebříku a bude koulet očima a zmírat hrůzou…

Ohlédla se po Karlovi.

Spěchal za nimi, zachmuřený, s pusou nakrabacenou, jak to dělal vždycky, když usilovně přemýšlel. Pravda je, že obvykle něco vymyslel. To s tím vedlejším pokojem, to vymyslel blbě. Ledaže by ne. Ten chlapík nevisel na žebříku pro svou zábavu a nepřilepil se tam sám. Někdo ho tam připoutal a připravil. K čemu jinému než k vraždě! Jistě to nebyla náhoda, že ho chtěli zabít v pokoji, který sousedil s tím jejich.

Nejspíš chtěli vraždu shodit na nás, uvažovala.

Mrzelo ji, že se nemůže s Karlem poradit. Tahle konstrukce jí připadala docela důmyslná a byla by zvědava, co by na ni Karel řekl. Je opravdu hodně chytrý, dokonce uznává nápady těch druhých, připomněla si. To každý chlap nedokáže.

Stoupali teď po strmém vyšlapaném schodišti. Nicholson postrčil Veroniku před sebe a nestaral se o to, zdali Karel jde za ním nebo zůstal někde vzadu. Udělali dvě tři otočky. Do šachty vnikalo světlo úzkými okny připomínajícími střílny. Snad to dokonce kdysi střílny byly. Byl tu chladný sychravý vzduch, docela čerstvý, bez stopy po sklepní zatuchlině. Šachta možná fungovala jako průduch, jako větrání pro prostory umístěné v nižším podlaží. Stěny byly vyzděné z nepravidelných kamenů, pospojovaných tlustou vrstvou malty. Spáry připomínaly písmena nějaké neznámé abecedy. Veronika, klopýtající první, hnaná Nicholsonovým funěním, měla pocit, že písmena jí z šera signalizují nějaké poselství, snad varování, snad příslib.

Odpoledne to vypadalo na příslib, teď se dalo čekat varování.

Schodiště pokračovalo. Bylo přerušené nevelkou kruhovou podestou.

Vlevo, houkl Nicholson.

Nechápala, co tím chce říct. Schodiště pokračovalo vpravo, bylo teď úzké a rovné jako schůdky někam na půdu. Ohlédla se po Nicholsonovi. Ten, v obličeji rudý námahou, se vmáčkl vedle ní a opřel se ramenem o zeď.

Povolila na neviditelných čepech a otevřela se jako dveře.

Je to starý dům, řekl Nicholson. Je tu hodně překvapení.

Za průchodem byla temná chodba osvětlená dvojicí maličkých elektrických světel vsazených do hrubě omítnuté zdi. Na konci byly dubové dveře.

Nicholson předešel Veroniku a na dveře zaklepal.

Pojď dál, Jacku, poznala Veronika Paulův hlas.

Vešli do světlé místnosti s velikánským oknem vedoucím na panorama usínajícího města. Byla vybavená nábytkem z chromovaných trubek, pancéřového skla a plastu. Na zemi byl huňatý koberec medové barvy. Paul zřejmě vyšel ze sprchy, byl bos, měl ještě mokré vlasy. Na sobě měl bílý koupací plášť přepásaný šňůrou. Usmíval se. Když spatřil Veroniku a Karla, dal najevo lehký údiv, jen maličko zavrtěl hlavou.

Podívejme, kohopak nám Jack přivedl. Je to jistě důležitá věc, viď, Jacku, že to nemohlo počkat na večeři.

O večeři jde, řekl Jack.

Úsměv z Paulovy tváře nezmizel, jen pozbyl upřímnosti. Byla to maska, nic víc.

Skutečně? prohodil a pokynul příchozím, aby se rozsadili do křesílek kolem kulatého skleněného stolu z tlustého kouřového skla podepřeného trubkovou konstrukcí.

Chtěli ho pižlat pilníkem na nehty, řekl Nicholson přísně.

Kohopak?

No přece beránka.

To není pravda, vykřikla Veronika. Nikoho jsme nechtěli pižlat.

Tohle přece není možné, Paule, říkal Jack naléhavě. Kolikrát jsme si říkali, že věci mají být takové, jaké mají být.

Mají mít řád, přikývl Paul a podíval se na Karla. A rituál. O vás bych předpokládal, že vám bude myšlenka rituálu blízká?

To určitě, řekl Karel. Jenže tady o žádný rituál nejde.

Je to pižlání! nechtěl se Nicholson nechat připravit o slovo.

Pižlání… Bylo vidět, že to slovo McCartneyho bolí.

Je někdo schopen mi vysvětlit, co se stalo?

Pižlali beránka! volal Jackson a snažil se překřiknout Veroničiny protesty. Naštěstí dospěli tak daleko, že se obrátili jeden proti druhému a začali na sebe křičet. To Paulovi umožnilo obrátit se na Karla.

Prosím, řekl vlídně.

Veroniku zaměstnával spor s Nicholsonem a tak jen na půl ucha poslouchala, co Karel Paulovi říká.

Jejich pokoj má číslo sedm. Zjistili, že do sousedního pokoje vedou spojovací dveře. Chtěli se přesvědčit, co za dveřmi je a objevili člověka připoutaného k dřevěné konstrukci. Pokusili se ho osvobodit, jenže ten člověk podle všeho zemřel.

V sousedním pokoji, ubezpečoval se Paul.

Ano.

Vy máte číslo sedm.

Jistě, řekl Karel.

Nicholson se také začal zajímat o to, co si Karel s Paulem povídají, takže spor o to, kdo lže a kdo by měl držet klapačku zvolna utichal.

Jde o pokoj číslo šest nebo osm?

Je to pokoj vpravo od našich dveří, tedy šest, řekl Karel.

Má to dobře rozmyšlené, pomyslela si Veronika. Já bych si nedokázala hned uvědomit, jestli jdou čísla nahoru nebo dolů.

Paul vstal a šel k oknu k nízkému psacímu stolu. Sklo na něm převládalo, či spíš bylo oproti chromovým trubkám a plechu poněkud v opačném gardu – zásuvky měl plechové a vypadaly, jako že se vznášejí do vzduchu. Na skleněné desce ležel list papíru. Paul se nad ním naklonil, pak vztáhl ruku, zřejmě nějak někde něco zapnul a pak tiše řekl:

Joanne, to jsem já, Paul. Mohu na chvilku vyrušit?

Povídej, uslyšela Veronika hlas té Rowlingové.

Ty přece bydlíš v šestce, vedle pokoje, kde bydlí Karel Mares a Veronika Sekera.

Je to možné, odpověděla Rowlingová.

Neměj mi za zlou tuhle otázku a předpokládám, že ji budeš pokládat za poněkud výstřední, řekl Paul. Hovořil angličtinou, jaká je slýchána už jen na prknech divadla Old Vic a v audienční síni Buckinghamského paláce. Málo platné, je to sir Paul McCartney, uvědomila si Veronika. Ovšem, ta Rowlingová odpovídala stejně. Nicméně je to otázka vyžadující prostou odpověď ano nebo ne. Nuže, máš ve svém pokoji mrtvého muže rozpižlaného pilníčkem na nehty?

Z neviditelného reproduktoru zazurčel spisovatelčin smích.

To opravdu ne, Paule. Měla bych mít?

Jackovi Nicholsonovi by to udělalo radost.

Mě vynech! Ze mě si srandu nedělej! zaburácel herec.

Jacku, slyším tě. Věř mi, tohle patří mezi věci, které bych pro tebe neudělala, říkala spisovatelka mile. Jsi milý popleta, Jacku.

Paní Joanno, ozval se Karel.

To jste vy, Karle? ozvala se a měla v hlase milé překvapení, až to Veroniku bodlo. Netušila jsem, že jste také Paula navštívil.

Jsme tu oba, Veronika i já,. Nikoho jsme nepižlali…

Nepižlali. To je zajímavé slovo. Pravda, nemám ho ve svém obvyklém slovníku…

Vešli jsme do vedlejší místnosti. Byla prázdná, tedy poprvé byla prázdná, když jsme v ní byli. Podruhé tam byl připoutaný člověk.

Pak jste museli být někde jinde, řekla Rowlingová vlídně.

Tušil jsem to, vstoupil do debaty Paul, omluvil se a rozloučil se. Pak se obrátil k hostům.

Co s tím tedy uděláme?

Paule, řekl Jack dřív než se Češi zmohli ke slovu. Paule, nejde mi o nic jiného než o pořádek. Jsi tady doyen. Ty máš právo zasvěcovat. Mockrát se řeklo, že se nebudou trpět nějaké amatérské neumětelské pokusy…

Paul vstal.

Jste si jisti, že jde o pokoj vpravo od vašich dveří?

Když vejdeme, vlevo je koupelna a vpravo skříň. Ta má dvě části, jednu s policemi, jednu na šaty. V šatní části je průchod.

Je to tak, přizvukoval Nicholson. Byl jsem tam a viděl jsem to.

Paul vzdychl.

Pak mi nezbývá, než abych se přesvědčil sám na vlastní oči.

To je rozumné, chválil ho Nicholson. Paul vstal, šel do koupelny a za chvilku vyšel oblečený do blankytně modrých džínů a růžové košile z měkoučkého flanelu, přes kterou si natáhl brokátovou vestu. Na nohou měl měkké mokasíny. Neztrácel úsměv.

Tak pojďme se podívat na tu záhadu, řekl vesele a gestem vedl hosty ke dveřím.

Veronika čekala, že za nimi bude zase ta temná chodba a že opět projdou tajným průchodem ve zdi. Jenže k jejímu překvapení vyšli na chodbu, docela obyčejnou. Tady přece má pokoj Jack Nicholson! Ano, o několik dveří dál. Všimla si, že na dveřích, ze kterých vyšli, je mosazné číslo osm. Paul pokynul a všichni čtyři vyrazili k výtahu, sjeli o patro níž a kráčeli k pokoji číslo sedm. Před šestkou zvolnili a Paul s úsměvem pokýval. Ano, tady je ta záhada. Karel vytáhl z kapsy kartu. Vyměnil si při tom pohled s Veronikou. Pochopila, co jí naznačil. Má v kapse dvě karty, tu obyčejnou a tu, kterou našli, když byli v pokoji poprvé.

Karel otevřel dveře a Veronika následovaná oběma muži vešla za ním.

Paul ukázal na skříň.

Tady je ten průchod?

Ano, řekl Karel.

Paul přistoupil ke skříni a otevřel ji. Spatřil panely zadní stěny.

To se nějak otevírá?

Ano, je tam šev, je třeba desky odsunout od sebe.

Musí se na to pilníčkem na nehty, podotkla Veronika.

Slyšíš ji, Paule? Já to říkal. Ta ženská je pilníkama posedlá. Jako Lucheni.

Veronika se tázavě podívala na Karla.

Anarchista, kývl hlavou. Zabil rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem.

Aha, Sissi! S Romy Schneider v hlavní roli!

Paul se okoušel panely roztáhnout. Nešlo to.

Podejte mi ten pilníček, vybídl diváky.

Já ho nevezmu do ruky, řekl Nicholson ponuře.

Kde je ten pilník? ptal se Karel.

Já nevím! odpověděla. Pak si vzpomněla. On ho má!

Ukázala na Nicholsona.

O čem to mluvíš, sakra? ohradil se herec.

Strkal sis ho do kapsy, řekla Veronika. Vizuální paměť mám dobrou, kamaráde. Mě vždycky stačilo přelétnout text očima a pamatovala jsem si ho skoro slovo od slova. Máš ho v pravé kapse.

Ukázala na kapsu prstem.

No tak, vybídl ho Paul.

Nicholson se zatvářil hodně nevrle, vsunul ruku do kapsy a nevrlost vystřídal úžas: pilník tu skutečně byl!

Tak vidíš, řekl mu Paul smířlivě a natáhl ruku. Dej mi ho, to znamenalo jeho gesto. Nicholson poslechl.

Paul chvilku manipuloval s výplněmi. Pak povolily a dlaněmi je roztáhl od sebe.

Za nimi byla bílá, nahrubo omítnutá zeď.

Paul vystoupil ze skříně, podal pilníček Veronice a ta ho hodila na postel, jako by to byl žhavý hřebík vytažený z výhně. Ani by se nedivila, kdyby postel vzplála. Paul popleskal Nicholsona po ramenu.

Teď se uklidníme a půjdeme po svých. Je potřeba se dát trochu do pořádku. Za hodinu je večeře. A už nepij, řekl herci důvěrně. A když, tak jen malinko, ukázal na milimetr mezi ukazovákem a palcem. Podíval se na láhev šampaňského a dvě skleničky na stole, pak si všiml střepů na zemi a zase mu úsměv prokmitl kulatou tváří. Já vám ho odvedu, řekl Karlovi a Veronice. Omlouvám se, on je prostě vždycky svůj, za všech okolností.

Byla zvědavá, co na to Nicholson řekne. Čekala, že vybuchne, že Paula zbije, že bude kopat do zdi, která se objevila v průchodu. Místo toho Nicholson stiskl rty a zkrabatil obličej do nevlídné masky. Oči lesklé alkoholem měl zlé, jistě ostřejší než ten nešťastný pilník. Posupně se podíval na Karla s Veronikou, pak na Paula a vypochodoval ven. Paul se usmál, pokrčil rameny a vyšel za ním.

Zavřel za sebou dveře a Karel s Veronikou osaměli.

7.

Chvilku mlčeli.

Udělala z nás blbce. Shodila nás. Jsme tu jak idioti. rozkřikla se najednou Veronika.

Rowlingová?

Samozřejmě, že ta tvoje Rowlingová.

Zatvářil se vztekle a pohodil hlavou.

Nech toho. Tohle je to poslední, co potřebujeme.

Tvou Rowlingovou.

Veronika se upnula na Rowlingovou a pokoušela se rozdmýchat žárlivost vůči ní, aby snad rozsvítila aspoň nějaké světélko v temnotě, která na ni padla.

Na jedné straně byla ráda, že mrtvý chlap připoutaný k žebříku je pryč a je pryč Nicholsonovo obvinění a je pryč průchod do sousedního pokoje. Nic se nestalo, potvrdil to Paul MacCartney, a ten je tu nejdůležitější, protože je nejstarší a všichni za ním chodí, když se o něco dohadují a potřebují autoritu, která by je rozsoudila.

To je samozřejmě pěkné, až na to, že průchod tady byl a chlapa ve vedlejším pokoji našli a ten chlap před jejich očima umřel a pustil pod sebe všechno smradlavé, co každý v sobě nosí, mladý jako starý, krásný jako ošklivý, král stejně jako bezdomovec. Z toho vědomí na ni padala hrůza a tak se zoufale chytala stébla žárlivosti a snažila se z něho udělat klacek, aby ho omlátila Karlovi po hlavě.

V hloubi duši doufala, že to Karel pochopí a že to ustojí. Že se zachová jako tolikrát před tím, že bude dělat boxovací pytel, do kterého bude Veronika řezat pěstičkami.

Půjdu za ní, řekl.

Za kým?

Za Rowlingovou.

To jsem si mohla myslet, zasyčela Veronika. Tak dobře. Jdi. Držím tě?

Ne, nedržíš mě, řekl tiše, otočil se a vyšel na chodbu.

Veronika zůstala sama. Před chvilkou tu bylo plno chlapů, můj ty bože, tři mužští a jeden lepší než druhý. I ten Karel je chlap, kterého jí každý závidí a hlavně, kterého jí každá závidí, nejslavnější a nejbohatší český spisovatel, chodí na recepce na Hrad i na arcibiskupství, novináři se kolem něho točí a chtějí vědět, cosi myslí o potratech a o globálním oteplování a o mobilních telefonech a on ví o všem aspoň něco kloudného a oni to zapisují a zveřejňují, a tenhle chlap je se mnou a podívá si se mnou! No a Nicholson a McCartney?

Tohle ani nemůžu Krubnerce vykládat. Nicholsona by snad spolkla, ale Nicholsona plus McCartneye, to by nevydejchala. To by prostě neuznala jako realitu.

Ta se dá snadno neuznat.

Stačí říct, že vedlejší pokoj není. Že v něm bydlí ta Rowlingová a je konec, vymalováno.

Obrátila se ke stolku, na kterém stála láhev Taitingeru. Nicholson jí dal pořádně zabrat, něco přece jenom nechal a to Veroniku osvěžilo.

Ne všechno na světě je hnusné, pomyslela si. Něco je dokonce moc krásné a příjemné a právě to teď mám na jazyku a na patře a v krku a příjemně to chladí a zároveň hřeje v žaludku.

Obrátila se k otevřeným dveřím. Skrz odsunuté panely na ni civěla holá zeď.

K Paulovi jsme taky prošli tajnými dveřmi ve zdi, uvědomila si. Prostě je to tady takové. Je to hotel pro celebrity. Copak je to těžké, udělat maskované dveře?

Musí mít kovový rám a nějaká ložiska a asi nějaké motory. Jack jenom maličko zatlačil a dveře maskované jako zeď se odsunuly. Musel mu pomáhat elektromotor, pomyslela si. Asi takový, jaký otevírá v jejich domě v Osnici vrata od garáže. Stačí stisknout ovladač a vrata jedou nahoru.

Zalitovala, že tu Karel není. Hned by mu řekla, na co přišla.

Šampaňské jí šumělo v hlavě a odlehčovalo nohy.

Pomaličku kráčela ke skříni.

Jack odsunul průchod bez námahy. Třeba průchod teď zahradil blok zdiva na kolečkách. Stačí zatlačit na stranu a odjede tam, kde byl schovaný v tu dobu, když s Karlem procházela do sousední místnosti.

Vešla do skříně a přiložila na zdivo dlaně.

Tak tohle nebyla žádná kulisa. Zdivo ji chladilo do dlaní tak, jak má správné zdivo chladit. Nadýchla se, jak to dělá Karel, když se chce uklidnit nebo když chce pronést nějaké moudro, a zabrala. Opřela se nohama o dno skříně tak silně, že se ozvalo zaúpění kříženého dřeva.

Ještě jim to tu rozmlátím, pomyslela si a vyšla ze skříně.

Přemýšlivě si ji prohlížela.

Blok zdiva se odsunuje. Není na otáčivém čepu, jako byl průchod k Paulovi. V sousední místnosti by ho museli vidět – je prostě skrytý ve zdi. Posouvá se ze strany na stranu. A teď otázka pro chytré hlavičky, posouvá se zleva doprava, nebo zprava doleva?

Kdyby zprava doleva, co by to znamenalo? Má na to dost místa?

Zkoumavě si prohlížela prostor mezi skříní a dveřmi na chodbu. Ne, rozhodla se po chvilce. Tam by se nevešel pojízdný blok zdiva plus mechanismus. Musí to tedy být sleva doprava.

Postavila se před stěnu. Brokátová starorůžová tapeta byla pod stropem a nad podlahou přichycená bohatě řezanými lištami. Když se pozorněji podívala, všimla si, že lišty neprobíhají v jednom kuse. Na jednom místě byly přerušení a také tapeta tu měla švy. Přiblížila se ke stěně a dotkla se jí prsty. Tapeta se poněkud prohnula a pak teprve se její prsy dotkly pevného povrchu. Jela tedy vpravo a narazila na rám. Pochopila, že tapeta byla napnutá na nějaké konstrukci, asi jako malíři napínají plátno.

Jestli je někde nějaký mechanismus, pomyslela si, pak musí být někde v těchhle místech.

Šátrala prsty. Brokát před ní ustupoval a příjemně ji šimral na konečcích prstů. Občas zaklepala. Vždy zazněla odezva pevné zdi.

Až teď.

To, na co teď zaťukala, bylo nepochybně duté, mnohem měkčí než zdivo. Bylo to nejspíš dřevo, snad ani ne masivní deska, spíš překližková deska.

V pístech, kde byla dolní i horní lišta přerušená.

Vzpomněla si na pilníček na nehty.

Ležel tam, kam ho hodila, žádnou díru nevypálil. Popadla ho a postupovala způsobem, který se už jednou osvědčil. Vsunula tam, kde tapeta měla šev. Jestli uvažovala správně, měla by tam bát mezera. Tedy, části tapety by měly být připevněné k samostatným rámům.

Pilníček vjel do zdi na pět centimetrů hluboko.

Roztlouklo se jí srdce.

Měla pravdu, to by ji mělo potěšit. Jenže to byla pravda krajně znepokojivá.

To, co bylo za stěnou, to nebyl ošklivý přelud, nějaký sen který se souběžně zdál Karlovi i jí.

Za zdí je místnost a v ní je mrtvola muže připevněného k žebříku. Vybavila si ten úlek, který pocítila, když odřízla pouto na mužově levé paži a mrtvola přepadla a zavalila ji svou tíží.

Aspoň nebyl studený. Jak by mohl být, vždyť nám umřel před očima. Podělal se a vypustil duši. Nestačil vystydnout, chudák.

Zdálo se jí, že ten pilník nevrazila do zdi, že vězí v něčí hrudi.

S ošklivostí ustoupila a čekala, že ze štěrbiny vytryskne krev. Takový proud, jaký viděla na Nicholsonově videu.

Neblázni, oslovila sama sebe. Vždyť si můžeš gratulovat. Objevila jsi druhé tajemství pokoje. Pan Důvtipný na něj nepřišel a šel se optat k sousedům. Ta mu toho poví, ta Rowlingová, ta ušlechtilá intoška, od té se něco dozví!

Kdyby jí šampaňské nestouplo tak rychle do hlavy, asi by uvažovala a jednala jinak. Jenže věci byly takové, jaké byly a veselé bublinky se usadily mezi jejími mozkovými závity a pobízely je k bláznivostem.

Konec konců, to je hlavní důvod, proč lidé tyhle bublinky s takovým úsilím do perlivého vína vpravují.

Nestalo se nic.

Přistoupila tedy zase ke zdi, popadla pilník a jela jím nejdřív vzhůru a pak dolů. Narazila na kov, o tom nebylo pochyb.

Tak tohle známe, pomyslela si, tohle už umíme.

Opatrně vysunula pilník a jeho hrotem ohmatávala mechanismus ukrytý uvnitř.

Něco klaplo a bylo vidět, že se rám zatřásl.

Teď ji napadlo cosi hrozného.

Toho chlapa někdo přivázal, aby si ho připravil na zaříznutí, však jsme to viděli na Nicholsonově videu. Měl jsme kliku, že byl pokoj prázdný, když jsme tam přišli. Jenže co když se ten chlap, třeba zrovna Azzarri, vrátil? Nebo jich je víc? A já jim vlezu rovnou do rány!

Zima jí proběhla páteří a usadila se v okolí žaludku.

Stála tu s pilníkem v ruce a zírala na uvolněný rám s tapetou.

Počkám, až se Karel vrátí.

Ne, rozhodla se. Půjdu za ním. Nešel daleko, šel vedle za tou Rowlingovou.

Jenže vedle je pokoj s mrtvolou a kdo ví, kam Karel šel a co se s ním stalo.

Co se stane se mnou?

Pan Důvtip a paní Rozhodnost se vzali za ruce a skočili do propasti. S pilníkem v ruce, nohy roztřesené, stála Veronika před uvolněným panelem a nevěděla, co má dělat.

Pak se panel pohnul, zajel dovnitř a pak se posunul vpravo, směrem ke skříni.

Objevil se nový průchod do sousedního pokoje.

Čekala, kdy z něho vyjde pan Azzarri s nožem v pravici, bude se usmívat a levou rukou jí bude sahat po hrdle.

Čekala. Nedělo se nic.

Kdyby byl vedle Azzarri anebo někdo jiný, kdyby vedle byli ti chlapi, kteří přivázali toho ubožáka k rámu, museli by si všimnout, že se průchod otevřel a jistě by se šli podívat, kdo to udělal.

Nikdo nešel.

Stiskla pevněji pilník.

Zvědavost zahubila kočku, připomněla si.

Tak jdeme do toho.

Vykročila. Ruce se jí potily tak silně, že jí pilník málem vyklouzl z dlaně. Nahlédla do otvoru.

Tenhle průchod vedl do komůrky, ze které vedly dva další.

Ten jeden ústil do místnosti, kterou znala. Ano, to byl sousední pokoj, jak ho s Karlem navštívili, ten tmavomodrý a bílý, a ústil do jeho zkosené stěny.

Pokoj byl prázdný, pryč byl dřevěný rám, pryč byla mrtvola. Jen pach výkalů a moče se nedal tak snadno odstranit, ten ve vzduchu zůstal. Snažila se nedýchat.

Pryč, to byl její popud.

Zatápala za sebou. Dotkla se dřevěného rámu a ten se najednou rozjel, uzavřel průchod a prudce zaklapl.

Říká se tomu déjà vu. Ale ne, to nebylo déjà vu, to nebyl psychologický přelud. Tohle se Veronice už jednou stalo, průchod se zavřel a nešel otevřít a musel přijít Karel a teprve on ho otevřel.

Ten Karel, který je pryč, protože odešel za tou Rowlingovou.

Rozběhla se ke dveřím na chodbu. Marně lomcovala klikou. Vzpomněla si, že Karel schoval univerzální kartu do policové části šatní skříně. Prohledala ji a až po chvilku si vzpomněla, že ji Karel strčil do kapsy.

Oddychovala, jako by měla za sebou dlouhý běh. Dívala se na zkosenou stěnu, ve které se černal otvor průchodu.

Tam je další průchod, další cesta.

Pomaličku se šourala tím směrem a přemýšlela, co je lepší: čekat, až si pro ni přijdou, nebo jít za nimi sama?

8.

Karel vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Zastavil se a několikrát natáhl vzduch do plic. Vnímal energii, která se mu z hrudi rozlévala do paží a do nohou. Osaměl a mohl přemýšlet.

Dům má prapodivnou topografii. Na tom není nic divného. Florencii založil Julius César a lidská sídla stála kolem řeky Arno od nepaměti, jistě od dob Etrusků a ještě déle. Na místě tak nápadném, jako je tento, se v dávnověku usadili možná už předchůdci oněch Etrusků. Měli tu dobrý výhled do kraje a to byl základ bezpečí v dobách, kdy šlo o přežití ze dne na den. Málo kdy žili v éře tak klidné a blahobytné, že si mohli dovolit přepych naprosté demolice starého a na vyčištěném místě budování nového. Budovy se tu přestavovaly, doplňovaly, rozšiřovaly a prohlubovaly, takže vznikaly složité stavební struktury. Budova nynějšího hotelu Frenesis byla prastará. Měla spíš organickou strukturu, než aby nesla stopy lidského záměru. Když se teď Karel díval zakřivenou chodbou, zapochyboval, zdali dveře, které viděl v šeru a mohl rozeznat číslici šest na jejím panelu, patří pokoji, do kterého s Veronikou vstoupili.

A který je teď zahrazený zdí.

Mohli jsme se splést?

Snažil se vybavit, do které poloviny skříně vešli, zdali do levé nebo do pravé. To mohlo být velmi jednoduché, i když trapné vysvětlení. Šlo o omyl, prostou záměnu.

V prvním popudu se chtěl vrátit, aby se přesvědčil. Kdyby byl v pokoji sám, určitě by to udělal.

Jenže v pokoji byla Veronika. I kdyby se ukázalo, že jeho předpoklad je správný, nemělo by to jiný výsledek, než výsměch, ironické poznámky a podezíravé řeči o té Rowlingové .

Přitom ta Rowlingová byla zřejmě nejrozumnější z lidí, které jsme tu potkali. Dan Brown je určitě velice chytrý a vzdělaný člověk, jenže z něho čiší nadřazenost chlapa, který posadil svět na zadek. Povedlo se mu to, dostal se na špici a teď tam bude sedět jako svatý Simeon Stylita, který se vydrápal pro větší slávu Boží na sloup a tam dřepěl a močil a kálel pod sebe a lidé kolem něho stáli a obdivně na něho hleděli a aplaudovali mu. Rowlingová má ještě větší úspěch, jenže se chová skromně, tváří se, jako by magie Harryho Pottera byla jaksi vedle ní a mimo ni, prostě se jaksi přihodila a ona nemá důvod se jí chlubit, leda snad jako se Pražan chlubí Karlovým mostem: je rád, že most tady je, ovšem nedělá si nárok na jeho vlastnictví.

Vykročil a zastavil se před dveřmi pokoje číslo šest. Zase se nadýchl. V chřípí se mu zatetelil její parfém, ten nenápadný, skoro pánský, který v něm vyvolával představu krinolín a šněrovaček. Uvědomil si, že ho ta vůně přitahuje a že by se chtěl dostat k jejímu zdroji. Kam ho Joanna aplikuje? Na šíji, na zápěstí a do ohbí paže? Rád by se o tom přesvědčil.

Usmál se do houstnoucího šera.

Kdyby mi Veronika dovedla číst myšlenky, ta by řádila!

Zarazil se.

Řekl Veronice, že jde za Rowlingovou. A Veronika, jak ji zná, je schopná vyletět ze dveří a udělat skandál, tady na chodbě anebo v pokoji číslo šest. Tím hůř, když v pokoji!

Pokrčil rameny. Tady jde o víc než o nějaké žárlivé výstupy.

Zaklepal a chvilku poslouchal.

Nikdo neodpověděl. Rowlingová není u sebe anebo nechce otevřít.

Pak si uvědomil, že má v kapse univerzální klíč, který v pokoji zapomněla uklízečka. Jak jenom na něj mohl zapomenout! Sáhl tedy do kapsy a nahmátl dvě karty, jednu od pokoje číslo sedm, a druhou univerzální. Rozeznal je od sebe snadno, podle toho podivného nálitku, který měla univerzální karta na jedné své straně. Vytáhl ji, rozhlédl se a pak vsunul kartu do štěrbiny elektronického zámku.

Dioda na horní stěně zámku zůstala temná. Zato se rozkmitala tři modré kontrolky na nálitku, rychle pulzovala, takže do vypadalo, že po hraně přebíhá světelná vlna.

Karel čekal, že se ozve klapnutí zámku. Nedělo se však nic, jen světélka přebíhala po hraně, jako když se králíci honí po poli.

Pak mu v kapse zavibroval jeho Samsung P 520.

Lekl se. Vždyť přece svůj mobil vypnul! To jenom Veronika byla tak neopatrná a nechala ho zapnutý. Možná proto ten někdo neznámý poslal esemesku o mase jí a ne jemu.

Vytáhl mobil z kapsy. Displej byl temný.

Přestože byl vypnutý, znovu zadrnčel.

Nechápavě zavrtěl hlavou a stiskl tlačítko se zeleným sluchátkem.

Mareš, ohlásil se.

Jste sám? uslyšel šepot. Někdo na něho promluvil anglicky, s italským přízvukem.

Ano.

Musím s vámi mluvit.

Kdo jste?

Přítel, o tom buďte ujištěn.

Nemám čas na trapnosti. Řekněte mi, kdo jste…

Jsem člověk, který ví, že jste vy a signora Sekera zabili člověka.

My jsme nikoho nezabili!

Ten člověk je mrtvý.

Poslyšte, vy…

Jeho tělo není tam, kde jste se dopustili vraždy.

Nikoho jsme nezavraždili!

Nezáleží na tom,. co se stalo a jak se to stalo. Záleží na výkladu, rozumíte, signor Mares?

Vyděšeně dal mobil od ucha. Byl pořád temný, mrtvý. Pak si vzpomněl, že mobil žije, i když je vypnutý. Například mu funguje budík. A přijímá signál a taky ho vysílá. Kdo si chce být úplně jistý před odposlechem, vytahuje z něho akumulátor, protože pouhé vypnutí nestačí.

Tím chcete říct, že někdo na nás může vraždu hodit?

Giustamente, signor Mares. Je tu příliš mnoho osobností, příliš mnoho celebrit. Všem záleží na dobré pověsti. Mrtvola v domě, to je nepříjemná společnost, chápete?

To určitě. Jenže my jsme toho člověka nespoutali. Ani jsme se ho nedotkli!

Záleží na výkladu, na ohledání mrtvoly, na odborných posudcích a na stanovisku soudce.

Pokoj je prázdný! syčel Karel a díval se na stále temnější obdélník dveří pokoje číslo šest.

Jenže mrtvola nezmizela ze světa. Je v rukou lidí, kteří vám ji budou chtít hodit na krk. A to je tíživá ozdoba pro tak krásnou ženu, jako je signora Sekera.

Říkal jste, že jste přítel.

To jsem.

Co chcete?

Pomoct vám.

Jak?

To je jednoduché. Musíte za mnou přijít.

Kde vás najdu? Už je skoro tma. V budově se nevyznám.

Svěřte se vašemu mobilu.

Mám ho zapnout?

Ne, proboha, jen to ne. Hned by vás měli.

Kdo?

Oni. Oni všichni. Jsou všude kolem vás. Nechte ho vypnutý. Teď stiskněte postupně klávesy devět, nula, nula, jedna.

Karel poslechl. Displej se rozsvítil a Karel spatřil na jeho šedé ploše dvě svislé a dvě vodorovné šarlatové linky, které ho rozdělily na devět stejných obdélníků. V prostředním horním svítila velká rudá tečka.

Jděte ve směru tečky, kterou byste měl teď vidět. Vidíte ji?

Ano.

Výborně. Ta vás povede. A ještě něco.

Copak?

Ta karta, kterou jste strčil do dveřního zámku...

Jak to víte? Vy mě vidíte?

Ne, zato slyším. Karta zajišťuje naši komunikaci. Jakmile ji ze zámku vyjmete, hlasové spojení ztratíme.

Karel si uvědomil, že karta komunikuje s jeho mobilem přes bluetooth nebo wi-fi.

A co když narazím na dveře?

Vložte kartu do zámku. Budu vás sledovat. Dveře vám otevřu a pak za vámi zamknu, až jimi projdete.

Otevřete mi dveře čísla šest?

Ne. Není to nutné. Mrtvola uvnitř není.

Chtěl jsem mluvit s paní Rowlingovou, vyhrkl Karel.

Neznámý se na chvíli odmlčel.

Proč? Vždyť ona k nim také patří.

Teď zmlkl Karel.

Jste tam? chtěl vědět neznámý.

Ano. Jen jsem se zamyslel.

Na přemýšlení není čas. Chcete spolupracovat? Tak nechte přemýšlení a pojďte. Jestli nechcete, tak táhnete k čertu, ať půjdete kam půjdete. A skončíte jako on.

Ten mrtvý? ujišťoval se Karel.

Giustamente, signor Mares, odpověděl neznámý a Karel měl pocit, že se při tom usmál.

Pokrčil rameny a vytáhl kartu ze zámku. Napadlo ho, že by se měl vrátit do pokoje a říct Veronice, co se stalo a kam jde. Jenže ona by chtěla jít s ním.

V pokoji bude ve větším bezpečí. A čím míň toho ví, tím líp pro nás pro oba, usoudil Karel a vydal se za červenou tečkou.

Postupoval pomalu a opatrně. Z dálky slyšel hukot velkého města. Dům žil. Ozývaly se vzdálené hlasy. Docela blízko se ozvalo hučení automobilového motoru a zdálo se, že nějaké velké auto přijelo do dvora. Nějací chlapi tam na sebe italsky křičeli. Kdesi hučela klimatizace a občas se rozjel motor výtahu.

Jeden by nevěřil, napadlo Karla, z kolika zvuků se skládá ticho takového klidného, opuštěného starobylého domu, jako je hotel Frenesis.

Snažil se zapamatovat si, kudy jde. Rovně, pak vlevo a po schodech nahoru. Bylo to docela krátké schodiště, uzoučké, hodně vyšlapané. Tady byly první dveře. Karta zafungovala, jak neznámý slíbil. Vsunul ji do štěrbiny a do tmy zakmitala modrá světélka. Zadoufal, že se neznámý ozve. Mobil však zůstal tichý.

Vnímal zvuky a vnímal pachy.

Sychravé zdi. Čpavý zápach záchodu. Vůně kuchyně, byla v ní omáčka, hodně rajčat.

Pak taky maso. Bylo hovězí nebo vepřové? Nebo snad jehněčí?

Třeba je lidské, napadlo ho a křivě se usmál do tmy.

Není divu, že opilec Nicholson má zvrhlé nálady v takovém strašidelném domě, ve kterém se muselo odehrát nepočítaně zrůdností za ta století, po která tu stál a shlížel na tajemné město na řece Arno.

Na jednom místě byla podlaha oblá. Napadlo ho, že kráčí po stropní desce klenuté místnosti. Napřáhl levou ruku a dotkl se stropu. Udělal to včas, jinak by se byl praštil do hlavy.

Díval se na červenou tečku tančící mezi liniemi. Napadlo ho, co by se asi stalo, kdyby najednou zhasla.

Kdypak jsem naposled nabíjel baterku?

Skoro celou cestu z Prahy měla Veronika svůj mobil v napájení připojeném na elektrický systém automobilu. A já měl zapnutý bluetooth, abych mohl komunikovat přes handsfree. To je pěkný žrout elektřiny, ten bluetooth. Baterka má poloviční výdrž, když je zapnutý.

Mohl bych tady zůstat pěkně dlouho, uvědomil si. Kdybych křičel a dupal, museli by mě slyšet, přemýšlel. Možná, že by mě tu nechali záměrně. Třeba tu někde ve tmě už nějaké mrtvoly leží. Vylákali je sem, aby je zabili a obrali. Dřív to dělali nějakými jednoduchými metodami, dnes na to jdou přes mobil a GPS rozhraní. Výsledek je stejný: systém Červené krčmy.

Zalitoval, že se nechal ovládnout špatnou náladou vyvolanou jejich poslední hádkou a že neřekl Veronice kam jde.

Nezdálo se však, že by displej slábnul. Kdyby docházela šťáva, míň by to svítilo, utěšoval se a postupoval vpřed.

Cesta ho teď vedla dolů. Občas šla rovně, po několika krocích skočilo světélko doleva nebo doprava a pak nastal další sestup.

Už dávno se vzdal pokusů zapamatovat si všechny ty zvraty směru. Pomohla by mu Ariadnina nit.

Možná, napadlo ho, že si GPS zapamatuje trasu. Je to trasa jako každá jiná a jeho Samsung je umí ukládat.

Ta naděje ho potěšila. Nehýčkal ji však dlouho.

Tohle není GPS navigace. Jeho neznámý přítel má někde vysílač radiosignálu a nějaké kódovací zařízení, které dokáže s jeho GPS aplikací komunikovat. Kdepak, žádná trasa. Žádné družice, jen jeden silný vysílač. S touhle trasou si jeho chudák samsung nebude vědět rady.

Jak klesal, sílily pachy kuchyně.

Odpadky, shnilá zelenina. Vůně koření.

Taky slyšel šramot tlapek potkanů. Doufal, že to jsou dostatečně plachá zvířata a že se mu odklidí z cesty. Nerad by na některého v té tmě šlápl a ještě by byl méně rád, kdyby na něho některý skočil a kousl ho. Kdepak jste si uhnal ten tyfus, pane Mareši, ptali by se ho pisálkové z Blesku. V nejdražším hotelu ve Florencii mě pokousal potkan, odpovídal by jim.

Slyšel teď hlasy. Muži a ženy na sebe pokřikovali. Běžná italská konverzace, kdo ji slyšel poprvé, myslí, že se ti lidé hádají.

Blížím se srdci hotelu, říkal si. Motory zdviže tu hučely, div nepřišel o uši. Najednou mu bylo horko. Slyšel hukot kompresorů a vzduch byl plný pachu oleje.

Kuchyň, strojovna klimatizace. Určitě je to v podzemí, aby panstvo nic neslyšelo a nic necítilo.

Jsou to vzácní lidé. Celebrity.

Napřaženou levou rukou narazil na dřevěný povrch dveří. Přejel po něm příčně. nahmatal úzké latě se zkosenými hranami. Byly to pořádně velké dveře, musel šátrat hodně doleva a pak doprava, než nalezl jejich okraje. Pak pátral po zámku, aby do něho vsunul kartu.

Nahmatal hodně studený kovový blok a pak velkou páku. Uvědomil si, že je to lednice.

Zarazil se.

Co to má znamenat?

Podíval se na displej. Ano, šarlatový bod seděl v prostředním horním obdélníku. Nabádal ho, aby šel vpřed, rovnou za nosem, jak se hezky říkávalo.

Moc by si přál, aby v zámku byla štěrbina pro kartu. Snad by mu neznámý dal nějaké instrukce.

Jenže ať hmatal jak hmatal, žádná štěrbina tu nebyla.

Uchopil tedy levou rukou páku a když vynaložil dosti velkou sílu, podařilo se mu ji sklopit vpravo. Pak zatáhl k sobě.

Ve tmě ucítil cosi jako vzdychnutí –pootevřenými dveřmi prošel závan vzduchu.

Ucítil pach masa.

Jdi vpřed, nabádala ho jeho doposud věrná bludička, jeho průvodce.

Přitáhl tedy dveře k sobě a prošel.

Uslyšel za sebou žuchnutí. Obrátil se a nahmatal příšerně studený povrch. Dveře byly zevnitř oplechované. Mráz na něho zaútočil ze všech stran. Bylo to přepadení náhlé a dokonalé. Rozdrkotaly mu zuby. Stáhl k sobě ramena, docela instinktivně: čím menší bude mít povrch těla, tím méně šancí mrazu poskytne.

Ježíši Kriste!

Oni mě sem nalákali a zbaví se mě prostě tak, že mě nechají zmrznout v mrazáku.

Ve filmu Červená krčma vrazi nechali mrtvolu taky zmrznout, dali ji ven a pak kolem tuhého muže vybudovali sněhuláka.

Aspoň na tuhle variantu můžou zapomenout. Třeba zmrznu, ale sněhulák ze mě nebude. Ve Florencii nikdy nesněží. Sněhulák, to je varianta pro drsnější klimatická pásma.

Hrůza mu sevřela hruď. Neměl sílu, aby vykřikl. Napřáhl ruku, aby zabušil do oplechovaných dveří. Věděl, že to bude marná snaha, řečeno s Járou da Cimrmanem.

Nezavřeli ho tu omylem. Byl to záměr.

Ještě štěstí, že jsem sebou netáhnul Veroniku, napadlo ho. Chtěl bych ji ještě někdy uvidět, moji milovanou, urputnou svéhlavou holčičku.

Najednou zaplálo ostré elektrické světlo.

Vybuchlo mu do očí. Zamžoural. Před sebou měl ojíněný plech. Na místech, o která se opřel dlaní, byla temná místa: dlaň a prsty.

Stopy ve sněhu.

Chvála bohu, třeba to přece jenom není past!

Bezděky se usmál a otočil se.

Smích se mu promluvil ve škleb živočišné hrůzy.

Stál v lednici, která měla pod cihlovým stropem dvě železné kolejnice.

A na nich visela nabídka tohoto řeznictví: lidské mrtvoly stažené z kůže, vyvěšené pěkně za nohy. Hlavy měly těsně nad podlahou.

A ruce, ty nenechali pořádkumilovní řezníci válet po zemi.

Osekali je a pověsili zvlášť.

9.

Veronika stála před otevřeným průchodem. Začaly se jí podlamovat nohy a točila se jí hlava. Pach táhnoucí se z modré místnosti jakoby se stal živoucí bytostí. Snad všechny jeho molekuly se domluvily a vydaly se na pochod jediným směrem. Stahovaly se do komůrky, shlukovaly se do hustého těžkého oblaku a ten měnil tvar, z oblaku se stalo cosi podobného hadovi, který se zvolna, s chladnou krutostí plaza, obtáčel Veronice kolem krku a pomalu stahoval své sevření.

Ztěžka dýchala a na čele jí vyvstaly krůpěje potu.

Napadlo ji, že by si mohla vrazit pilník do hrudi, mohla by si probodnout srdce a zbavit se tak úzkosti.

Mobilizovala poslední zbytky vůle a rozvahy.

Neblázni, křičela sama na sebe. Jsi v docela obyčejném hotelu, pěkně drahém. Nic se ti neděje, nikdo ti neubližuje. V hotelu žijí zvláštní lidé a ti mají zvláštní druh humoru. Jsou to lidi ze showbyznysu a ti mají rádi hodně drsnou legraci, kterou by člověk z ulice nevydýchal. Jsou to všechno jenom řeči, náznaky, iluze. Podívej se do pokoje. Je tam něco? Není. Bylo tam něco?

Kdo ví, co jsi vlastně viděla.

Donutila se pochybovat o tom, že v místnosti kdy visel na dřevěném rámu nahý muž a že se ho dotýkala a že ho odřezávala tím směšným pilníčkem na nehty, který pořád třímá v ruce jako zbraň pro sebeobranu.

Byla to iluze.

No a z pokoje vede v téhle staré, složitě stavěné budově ještě jeden východ. To je přece běžné. Za starých dob bohatí lidé měli rádi tajné vchody a skrýše a průchody.

Nic se ti nemůže stát, rozhodla se a zamířila do temného otvoru.

Vedly z něho kamenné schody, tak strmé, že se spíš podobaly jakémusi žebříku: liché stupně vystupovaly vlevo a sudé vpravo. Stupně byly ochozené, s kulatými hranami.

Ne, tudy nikdo nevlekl žádnou mrtvolu, natož pak dřevěný rám. Tudy by se protáhl nanejvýš jeden člověk a i tak by si musel dávat pozor, kam klade nohy.

V šachtě tohoto příkrého schodiště bylo šero. Když se podívala nahoru, viděla, že šachta pokračuje vzhůru, už bez stupňů. Je to jakýsi světlík, který vede pravděpodobně na střechu.

Vsunula pilník do kapsy a opatrně vstoupila na první schod, pak přesunula váhu na druhou nohu a spouštěla se dolů. Když natáhla ruku, dotkla se protější stěny. Ta sloužila za oporu. Tohle podivné schodiště nemělo žádné zábradlí.

Šachta sloužila zároveň i jako větrák. Shora klesal čerstvý vzduch. Cítila jarní vůni akácií a navlhlé půdy. Byla to změna tak náhlá a tak vlídná, že se Veronika usmála. I ten příšerný puch, ze kterého unikla, jí teď připadal neskutečný.

Třeba je to všechno opravdu jenom sen, napadlo ji.

Dobrý nebo zlý?

No přece, to se pozná, až jak dopadne, řekla si a pokračovala v sestupu.

Dospěla na podestu a z ní schodiště pokračovalo naopak ve velmi mírném sklonu. Jeho první rameno zřejmě směrovalo kolmo na vnější stěnu, kdežto toto rameno se táhlo podél stěny. Stupně byly pohodlné, široké, osvětlovaná v pravidelných odstupech průrazy ve stěně.

Veronika najednou ucítila vůni.

Táhla se odkudsi zespodu, z šera stupeň po stupni houstnoucího, až se slilo do tmy. Byla to vůně podmanivá, lákavá, svůdná.

Veronika kráčela pomalu, opatrně. Oči už měla přivyklé tmě a bylo to zrádné, protože ztrácela přehled o tom, co jsou skutečné tvary kamenných kvádrů a stupňů schodiště a co jsou přeludné vize, zrakové klamy.

Z kamenného světa vešla do světa stínů, ve kterém si nemohla být už ničím jista.

Vůně teď byla silná, mámivá.

Ahoj, ozvalo se ze tmy.

Byl to šepot ženy, smyslný jako výzva k milostné hře.

Veronika zahlédla ve tmě jakési jiskry a napadlo ji, že je to lesk očí.

Ahoj, odpověděla také šeptem a zastavila se.

Jsi to ty?

Zvláštní otázka, mimoděk se Veronika usmála. Copak se na ni dá odpovědět jinak, než ano ?

Najednou si uvědomila, že ten šepot poznává. Ve tmě stojí před ní Madonna.

Ty jsi Madonna, viď? Já jsem Veronika, řekla šeptem.

Sekera, zašeptala Madonna. Se… ke… ra… To je dobrý. Sekera. Jak se jmenuješ opravdu?

To je moje opravdové jméno.

Smích ze tmy.

Copak se může někdo takhle jmenovat?

Veronika jí vysvětlila, co jméno Sekera v češtině znamená. To se Madonna smála nahlas.

To je moc dobrý. Sekera! Víš, že se taky jmenuju Veronika?

Vážně?

No ano. Jsem z katolické rodiny, víš?

Moc o ní nevím, uvědomila si Veronika. Tak to já nemůžu říct, že bych byla z katolické rodiny, napadlo ji a ušklíbla se do tmy. Moji rodiče opravdu nejsou katolíci, ti půjdou rovnou do pekla.

Četla jsem o tom, řekla neurčitě.

Já moc nečtu, řekla Madonna. Ty jo? Četla jsi něco od té Rowlingové? Ty její bláboly o tom trpaslíkovi?

Myslíš Harry Pottera?

Jo, odpověděla zpěvačka stručně.

Něco jsem četla.

To se divím, znělo to uštěpačně. Myslím, že ji máš pěkně v žaludku. Že tě pěkně sere?

Je to ušlechtilá dáma, odpověděla Veronika.

Smích ze tmy.

To jsi řekla moc dobře. Když se řekne, že je to ušlechtilá dáma, myslí se tím, že je to kráva. Ten tvůj chlap jí zobe z ruky, co?

Myslím, že ne. Máme spolu dobrý vztah. Důvěřujeme si, řekla.

Buď kecáš, řekla Madonna, nebo jsi taky kráva. Důvěřujeme si! Copak se dá chlapovi důvěřovat? Chlap je horší než zvíře. Viděla jsi někdy, jak chlap kouří chlapovi ptáka?

Neviděla, odpověděla Veronika užasle.

Já mockrát. Zpívala jsem v buzerantským klubu, víš to?

Možná, že jsem o tom něco četla.

Tam by se měly hodit všechny holky od deseti let, aby pochopily, co je to zač, tihle chlapi. Až by uviděly, jak se chlap tváří, když ho má v prdeli až po koule.

Prokristapána, pomyslela si Veronika.

No jo, řekla.

Tahle hnusná pakáž nás zahnala sem!

Teď ti nerozumím, řekla Veronika.

No přece galerie. Já zapomněla, ty jsi u poprvé. Tak pojď.

Zpěvaččina horká suchá ruka ji zatápala po těle a pak po paži, až zachytila ruku, sevřela ji a jemným tahem Veroniku přiměla, aby vykročila. Tahle ruka šátrala McCartneymu v poklopci,vzpomněla si Veronika. Takže ten odpor vůči chlapům není bezvýhradný.

Chlapi na galerii nemusí, vykládala Madonna. Neboj, tu Rowlingovou tady nepotkáme. Ona je moc nóbl dáma. Ta by si nezadala. Mohly bychom tu potkat tu bábu Jacquelinu.

Kennedyovou? užasla Veronika.

Jseš blbá, nebo co? Onasiska už dávno zaklepala bačkorama. Jacquelina Bissetová, ta by tu někde měla být!

Nevěděla jsem, že je tu taky.

Ještě jsem ji nepotkala. Ona moc neleze mezi lidi. Je odbytá, rozumíš? Angelina ji protlačila před kameru před pár lety a ona byla tak strašná, že ji museli vystřihnout.

Jaká Angelina? zeptala se Veronika nešťastně.

Ach jo, tyhle lidi v Prdelákova! Angelina Jolie. Ona je Jacquelina její kmotra, víš? Asi nevíš, protože víš prd, odpověděla za Veroniku stručně. To nevadí. Však se všechno dozvíš a s každým se seznámíš, až se z toho Prdelákova vyhrabeš. Pomůžu ti. Líbíš se mi a taky se mi líbí, že tě sere Rowlingová. Nechceš si to se mnou rozdat?

Tady? užasla Veronika.

Smích.

To víš že ne tady, ty pitomá. Ale špatný nápad to není. Třeba bychom to mohly udělat, až tam budeme, ne?

Tak tomu se říká z bláta do louže, říkala si Veronika. Já ji nakonec budu muset zbouchat. Jestli na mě sáhne, jednu jí natáhnu.

No a bude po kariéře. Ona mi to všude polepí.

Najednou jí vůně přišla ještě hnusnější než pach výkalů a moči tam nahoře. Byla pyšná na to, že ve své profesní dráze nikdy neskákala z postele do postele vlivných lidí z divadla, filmu a televize. Copak teď skončím někde na zemi s vyšeptalou zpěvačkou, která si lepí kornouty na kozy?

Třeba by za námi přišla i Rowlingová. To by byla dobrá trojka, chechtala se Madonna. Kdepak, to nehrozí. Ona ji nemá. Ona má mezi nohama kouzelnickou čepici. To je přísně střežené tajemství. Nikdo na to nepřišel, protože nikoho nenapadlo jí tam hrábnout. Až na toho tvýho pitomce. Proč ho nekopneš do prdele?

Kam to jdeme? zeptala se, aby odvedla řeč jinam.

No přece na galerii! Už tam skoro jsme.

Tma řídla. Sestoupily z posledního schodu a kráčely po kamenných dlaždicích. Kročeje se odrážely od stěn a stropu a když Madonna zašeptala, šepot se lámal a vracel ze všech stran.

Veroniku obklopovala její vůně a její šepot. Bylo vidět, že se chodba lomí a za rohem už je šero. Tíže tmy z ní padala a s uvolněním se vracela schopnost úsudku.

Ty mi tak budeš radit, co mám dělat s Karlem, pomyslela si. Raději se starej o svoje chlapy.

A uvědomila si, že tohle vypečené společenství celebrit není tak soudržné, jak se zdálo na první pohled. Madonna na tu Rowlingovou docela dobře nasazuje a o Bissetové mluví dokonce hnusně. Přišlo jí to najednou směšné. Takové hvězdy, s takovou slávou a takovým vlivem a žárlí na sebe a pomlouvají se a nastavují si nohu, jako někde v oblastním divadle v Uherském Hradišti.

Přidaly do kroku a Madonna si dokonce poskočila.

Dělá diblíka, stařena nechutná, pomyslila si Veronika nevrle. Vymanila ruku z jejího sevření a byla ráda, že se s ní Madonna nechtěla přetahovat. Zdálo se, že o sex ztratila zájem. Dívala se někam kupředu a na obličeji se jí zračila jakási dychtivost. Nakonec se rozběhla a Veronika ji dokonce ztratila na chvilku z očí.

Chodba se prudce stáčela a vyústila do místnosti, do níž ústilo ještě několik takových vstupů – jeden shora, další z boku a jeden dokonce odkudsi z podzemí. Jedna její stěna měla v sobě průraz či štěrbinu. K němu Madonna dychtivě přitiskla obličej.

Přišly jsme včas! Ještě se nezačalo!

Veronika se k ní připojila a podívala se štěrbinou.

Vedla do místnosti, která měla podlahu asi o půl podlaží níže, než byla podlaha místnosti, v níž stály. Zdálo se, že je to spíš jeskyně vylámaná do skály, každopádně Veronika neviděla žádné spáry ve zdech. Ze stropu viselo pět elektrických svítilen s trychtýřovými stínítky, které vrhaly ostré světlo na velký dubový stůl.

Na stole leželo bezvládné tělo. Byl to ten muž, kterého se s Karlem pokusila uvolnit z dřevěného rámu a který vypustil duši a mnoho dalšího ještě dřív, než se jim to podařilo.

Ostatně, ta hromada trámů a latí složená u stěny, to byl onen rám, rozložený na jednotlivé díly.

Madonna se radostně ohlédla po Veronice.

Vidíš? Za chvilku to začne.

Já nevím…

Co nevíš?

Jestli tu mám být.

Tys to ještě neviděla, co?

Jasně že ne.

Je to úžasné. Je to fascinující. Bude se ti to líbit. To víš, chlapi smějí být rovnou u toho. To je hnusný. Já už říkala Paulovi, že je to hnusný, sexistický. Proč mají chlapi mít právo být přímo u toho a ženský mají koukat z galerie? Jenže on je tradicionalista, rozumíš? Že to tak bylo vždycky. Tahle galerie je stará stovky let, říká. A já na to, že na to seru. Stovky let? Jenže teď je teď. Proč u toho nemůžu bejt, když u toho může bejt ten indickej kretén? Ale to se změní. To se musí změnit. Tohle není spravedlivý. Michael si to myslí taky a máme na naší straně Johnnyho a Quentina. Určitě se to změní. Jenže to bude znamenat, že Paul bude muset jít do prdele.

Veronika se zamyslila. To, co Madonna říkala, naznačovalo, že se v té společnosti schyluje k jakési půtce nebo dokonce válce. Paul je pokládán za stařešinu, za jakéhosi šéfa, jenže proti němu tu stojí opozice. Pousmála se a lehce zavrtěla hlavou. Tak je to vždycky. Snad i mezi svatými v nebi jsou tahanice! Ale to jí jen blesklo hlavou, snad se k tomu dokonce přinutila, aby odvrátila pozornost od hrůzy, která ležela na stole, od nahé mrtvoly, která svou smrtelnou bledostí rozvrátila všechny její pokusy odkázat ji do říše představ a blouznivých snů. Byla to mrtvola, byl to mrtvý chlap, tuhý chlap, bezvládný a odevzdaný… čemu, proboha? Tušila a odmítala si to připustit, jako by její bytost byla uzavřená v místnosti a realita bušila na dveře, opírala se o ně, pokoušela se je vylomit a ona napínala všechny síly, aby jí v tom zabránila.

Z úvah ji vyrušily hlasy.

Už jdou! zvolala Madonna radostně.

A byli tady. Do místnosti vpochodoval Azzarri, rozkládal rukama a povykoval. Řeznický nůž zastrčený do pouzdra se mu pohupoval u boku. Za ním cupitala Paola, ten legračně neitalský typ. Teď odložila svoji netečnost a tvářila se velmi bojovně.

Vpadli dovnitř a postavili se k mrtvole každý k jedné straně stolu a ječeli na sebe a rozhazovali při tom rukama.

Co tohle má doprdele být? zabručela Madonna.

Vypadalo to, že se Azzarri něčemu brání, že ho Paola do něčeho nutí. Oba ukazovali na mrtvolu, oba rozkládali rukama, Paola ukazovala někam nahoru a Azzarri krčil rameny.

Ty jim rozumíš? ptala se Madonna.

Trochu. Moc ne. Skoro vůbec, odpověděla Veronika.

Tak proč sakra nezačne? hněvala se Madonna.

Teprve teď blesklo Veronice hlavou, oč tu jde.

Co by měl začít Azzarri? No přece bourat poražený kus, to by měl lidský řezník dělat. K tomu ho chce Paola přimět. Proto ukazuje nahoru, proto mává pravou rukou a levou si ukazuje na zápěstí, aby mu připomněla, kolik je hodin. Azarri nechce, protože kus nebyl řádným způsobem poražený.

Je to pošlý kus. Řemesla dbalý řezník přece nebude bourat pošlou krávu!

Je to zdechlina, řekla Veronika a přemáhala chvění čelisti, aby jí nezačaly cvakat zuby.

Jaká zdechlina? chtěla vědět Madonna.

Copak ho Azzarri podříz? vykřikla Veronika hystericky.

To máš pravdu, podříznutý není. A to by měl. Sakra, to by teda měl!

Vidíš, že je to zdechlina.

Madonna se na Veroniku pátravě dívala.

Co ty o tom víš?

Všechno! On mi umřel před očima, to o tom vím, křičela na ni Veronika. Já vlezla do vedlejšího pokoje, do šestky, co v ní bydlí ta Rowlingová…

A ona tam šukala s tím chlapem?

Ne! On tam byl přivázaný na rámu.

Mrtvý?

Ne, ještě žil. A když jsem ho chtěla odříznout, umřel.

On chcíp, řekla Madonna. A ta blond štětka nutí Azzarriho… No tohleto! To je ale pořádek! To se musí dozvědět Paul!

Měla jsem pocit, že ho moc nebereš.

Beru neberu, ale nejdřív se tohle musí dozvědět. Tohle je bordel. Tohle nesmí bejt. Musíme za Paulem. Hned mu to musíme říct!

Půjdeme za Paulem, půjdeme kamkoli, jen abychom odešly z téhle příšerné místnosti, napadlo Veroniku.

Tak pojď, řekla Madonna, jenže než stačily udělat jediný krok, ozval se další ječivý hlas. Dovnitř vpadla rozcuchaná žena v šarlatovém kostýmu, s bíle nalíčeným obličejem, karmínovými rty a nápadným rámováním očí. A ječela jak o život.

Jacquelina… zašeptala Madonna užasle. Co tam dělá? Tam přece nesmíme!

Jacquelina Bissetová zjevně kašlala na to, že ženské příslušnice společenství nemají přístup k řeznickému pultu. Vrhla se k Azzarrimu, popadla ho za kšandy řeznické zástěry a začala jím lomcovat.

Na co čekáš, ty jeden taliánský lenochu? Popadni ten svůj nůž a dej se do toho!

Signora Bisset! volala Paola anglicky. Okamžitě odejděte. Znáte regule společenství. Vstup ženám je přísně zapovězen.

Vy jste taky žena! vřískla Bissetová.

Já patřím k personálu, odvětila Paola důstojně a znělo to, jako by řekla: Patřím ke sboru kardinálů.

Já jsem tu tak dlouho, že už taky patřím k personálu, povykovala Bissetová, a proto ti nařizuju, aby ses pustil do práce.

Ta má pravdu, ta stará raketa, povzdechla Madonna. Je tu už moc dlouho. Tohle si odskáče. Tohle si vypije.

Poskakující a povykující Bissetová, zřejmě ještě víc opilá, než byl prve Nicholson, pomohla Veronice dostat se z krize. Už nemusela myslet na to, že před ní tu leží na dubovém stole muž, který přímo před ní vydechl život a věnoval jí poslední svoje gesto. Grotesknost se tu snoubila s hrůzou a Bissetová se snažila ze všech sil, aby moc hrůzy oslabila.

Azzarri se chabě bránil před útoky rozběsněné herečky. Cosi vykřikoval, italsky, takže mu Veronika nerozuměla. Paola se pokusila chytit Bissetovou za paži. Herečka ucukla, rozmáchla se a vlepila jí políček hřbetem ruky. Paola zaúpěla a zapotácela se.

Nežvaňte tu a dělejte svoji práci, ječela herečka.

Ta si to strašně odsere, řekla Madonna s uspokojením.

Co se jí stane? ptala se Veronika.

Společenství od ní dá ruce pryč. Už si neškrtne. Přestane se o ní psát. Nikdo se s ní nebude stýkat, leda tak mlékař a holič. Bude z ní osamělá alkoholička, která se nakonec oběsí. Spíš si vezme prášky, ona je moc zbabělá na to, aby se oběsila.

Když ji tak pozorovala, Veronice moc zbabělá nepřipadala. Řádila jako zápasnice ve volném stylu. Paola z boje odpadla a Azzarri se musel oběma rukama bránit přívalu jejích ran. Ztratila všechny zábrany, opilost přešla do hysterie.

Ruplo jí v kouli, konstatovala Madonna. Je odbytá. Tohle je její konec. Už nikdy Bissetku neuvidíš, obrátila se k Veronice. Třeba přijdeš na její místo. Taky jseš tak strašně na chlapy? O nymfomaniakální posedlosti Jacqueliny Bissetové toho četla Veronika v ženských časopisech celé romány. Takhle na tom nejsem, pomyslela si. Mám ráda toho mého ničemu.

Vzpomněla si na Karla a jak tu stála s Madonnou a dívala se na výjev jako vystřižený z nějakého pitomého filmu, zalitovala, že se s Karlem tak zbytečně pohádala.

Zavinila to ona, ta Rowlingová. Madonně jde taky na nervy. Asi píše o čarodějích, protože je to sama čarodějnice. Je to taková tichá žena. Ušlechtilá až na půdu.

Přitom je tu s nimi, ve společenství, jak tomu říkají.

Je tu s námi, opravila sama sebe.

Berou mě do společenství, uvědomila si. Madonna řekla, že bych mohla nahradit Bissetovou. To by mě obsazovali do nejlepších hollywoodských filmů? Bissetová z toho už dávno vypadla, jenže si to zavinila sama, chlastem, nespolehlivostí, nekonečnými skandály a hysterickými scénami. Bláznivá ženská puštěná ze řetězu. Zato já jsem ukázněná profesionálka, která dělá, co se jí řekne a dává do toho všechno. Ze sebe, zevnitř.

Až na to, že jsem Češka.

Až na to, že Greta Garbo byla Švédka.

Třeba to jejich společenství hledá někoho, kdo by ji nahradil, tu Bissetovou. Karel říkal, že vypadám hodně smyslně, přemýšlela. Že když se na mě podívá, myslí jen na to jedno. To říká on, spisovatel, knihomol, zahloubaný do těch svých tlustospisů.

Zatoužila po něm, po jeho uklidňující přítomnosti. Potřebovala ho mít vedle sebe, cítit jeho tělesnost, dotýkat se ho, poslouchat jeho hluboký hlas.

Kdybych byla čarodějnice, jako je Rowlingová, řekla bych, ať se Madonna změní v Karla.

Vzpomínka na Karla se rychle měnila v touhu po něm. Kde může být?

Prokristapána, vždyť jsme v jednom domě, připomněla si. Nesedí někde na Měsíci, neodjel to Japonska. Jsme spolu v hotelu. On šel za tou Rowlingovou. No dobře, v pokoji nebyla, ten jsem viděla. Kde mohla být? V kavárně nebo na zahradě. Ven nemohla, protože se ven nesmí. Je pár desítek metrů ode mě. Copak je to problém, najít ho?

Vrátím se, rozhodla se. Musím se nějak dostat z modrého pokoje. Budu bouchat na dveře, budu do nich kopat. Někdo určitě přijde a pustí mě ven.

Pak najdu Karla a spolu utečeme.

Pojala ji prudká nenávist vůči všemu kolem, vůči Madonně i Bissetové neustávající ve zběsilých útocích na Azzarriho. Tahle partička si hraje na nějaké satanisty a pořádá tyátry kolem mrtvých lidí. Jsou zkažení, nevědí, co by dělali, přemýšlela. Nechci to. Nechci!

Bezděčně dupla. Madonna se po ní ohlédla.

Co to děláš?

Jdu pryč.

Pryč, opakovala po ní Madonna. Máš pravdu. Je trapná. Chce se mi z ní blejt.

Veronika přešlápla z nohy na nohu. Připomněla si, jak strastiplnou cestou se sem dostala, po jak strmém schodišti musela sestoupit. Nahoru to půjde snáz. Jenže, co když jsou na schodišti odbočky, kterých si při sestupu nevšimla a zabočí do nějaké slepé větve? V tomhle labyrintu je těžké se vyznat.

Co je? zeptala se Madonna.

Nějak jsem se začala bát tmy.

Madonna se zasmála.

Tak se na tmu vykašli. Jdi tudy, ukázala bradou do vchodu, který sem ústil z boku. Tahle chodba vede k recepci. Když jsi přišla do hotelu, vpravo je chodba a ta končí dubovými dveřmi.

Vzpomínám si.

Tahle chodba k nim vede.

Veronika se bezděky usmála. Tak je to jednoduché? Pak ovšem snadno Karla najdu, pomyslila si. Něco ji napadlo a zasmušila se.

Nejsou zamčené?

Ne, zavrtěla Madonna hlavou. Ty se nezamykají. Ušklíbla se. Nemám na tu krávu náladu. Půjdu s tebou a dáme si v baru panáka.

Už byly na odchodu, když se scéna v dolním sále zásadně změnila.

Zprava vběhli dva muži. Veronika je poznala, byli to číšníci, kteří vyvlekli z recepce opilého Nicholsona. Teď se vrhli na Bissetovou, popadli ji za ruce, zkroutili jí je za záda, až se polapená žena musela prohnout jako napnutý luk, a trochu ji nadzvedli. Dokud stála, pokoušela se je nakopnout, zato když plápolala ve vzduchu, jenom kolem sebe mrskala bezmocně nohama. Na Azzarrim byla vidět úleva, ovšem hned ji vystřídalo rozhořčení. Ulevil si několika říznými výkřiky, bezpochyby nadávkami. Paola, která si třela pohmožděnou tvář, ho rázně napomenula.

Co je tohle za lidi, co je to za podnik, napadlo Veroniku. Je to jedna celebrita vedle druhé, ale jak se chovají? A jak se personál chová k nim?

Bissetová zoufale křičela o pomoc.

Když jsem byla holka, blesklo Veronice hlavou, dívala jsem se na její filmy. Přála jsem si být jako ona. Dala bych za to všechno na světě, abych s ní mohla aspoň chvilku mluvit. Otec to nerad viděl, na Americkou noc i na Vraždu v Orient Expresu se mohla dívat, jenom když nebyl doma. Byla to herečka, která hrála s takovými hvězdami, jako je Sean Connery nebo Ingrid Bergmannová. Jak se mohlo stát, že nějací dva číšníci jí kroutí ruce?

A já se na to koukám se založenýma rukama.

Kdyby měla čas na přemýšlení, neudělala by to. Ovládla by se, i kdyby měla nervy v pořádku, kdyby byla pořádně vyspalá, kdyby byla v pohodě.

Jenže žádná z těchto podmínek neodpovídala realitě.

Podívala se na Madonnu, která se opět naklonila k průzoru a zvědavě, dokonce s úsměvem ve tváři, pozorovala výjev tam dole, pak se otočila a rozběhla se. Ovšem ne k východu, který podle toho, co říkala Madonna, vedl k dubovým dveřím ve vchodové chodbě, ale k chodbě, která vedla do podzemí. Napadlo ji, že právě tahle chodba vede tam dolů, do místnosti, dva číšníci ubližují Jacquelině Bissetové..

Madonna zahlédla periferním viděním pohyb, otočila se a stačila lapnout Veroniku za levé zápěstí. Nějakým šestým smyslem odhadla, kam má namířeno.

Kam běžíš?

Pusť mě. Můžu si jít kam chci.

Tak tohle nemůžeš, zasyčela Madonna. Tam dolů nesmíš, rozumíš? Za žádnou cenu.

Musím tam jít!

Tohle jsou pravidla, jak nám je řekl Paul. A ten je má od toho, kdo byl doyen společenství před ním. Nevím, kdo to byl. Tohle je ženská galerie. Sem nesmějí muži. Dole je místo vyhrazené mužům. Pochopila jsi to?

Kašlu na to. Já nejsem v tom vašem pitomém společenství!

Madonna strnula.

Ale oni si tě vybrali!

Je mi to jedno.

Víš co to znamená, být ve společenství? Znamená to mít všechno. Být někdo. Tohle znamená, být ve společenství.

Jsem něco a mám, co chci. Díky sobě. Ne protože mě někam postrčilo nějaké společenství! křikla na Madonnu Veronika. A teď mě pusť!

Madonna ji pustila. Měla teď bezvýrazný obličej, jako by chtěla napodobit Paolu.

To je z toho, že si usmysleli mezi nás tahat lidi z blbejch posranejch zemiček, které nikdo nezná.

Stály proti sobě a dívaly se jedna druhé do očí.

Kdyby existoval nějaký měřič pohrdání, přelomil by si ručičku o zarážku na straně maximální hodnoty.

Veronika se otočila a vběhla do chodby, která příkře klesala. Schody tu byly pohodlné. Zdola sem pronikalo světlo. Viděla, že schody jsou betonové, s kovovými hranami.

Zdola zaznívaly hlasy. Jeden patřil bezpochyby Azzarrimu.

Cítila obrovskou úlevu.

Dobře jsem jí to řekla, přemýšlela. Ano, jsem někdo, ve své zemi, mezi mými diváky a mými posluchači. Jsem tam někdo, protože žiju mezi nimi a umím je oslovit a ni chápou, co jim sděluju. Nikdo mi nepomáhal. Nikdy jsem nikde neškemrala, nikomu nepodlézala, nevymetala postele režisérů a producentů. Dostala jsem se na vrchol, protože jsem dobrá a protože jsem profesionál. Co mám to mám a víc nepotřebuju. Teď pomůžu Bissetové. Ona pak pomůže mě, uvažovala, najdu Karla a spolu odjedeme a na celou tuhle hnusnou frašku zapomeneme.

Setkání s historií!

K smíchu.

Schodiště vedlo do chodbičky, která se lomila vlevo a vedla na strmou rampu. Veronika vyběhla nahoru. Rozhlédla se a pochopila, že přišla pozdě. Jacquelina Bissetová už byla pryč, Azzari tu stál s Paolou a o něčem se s ní dohadoval nad dubovým stolem s mrtvolou.

Signora Sekera! zvolal Azzarri, který si ji všiml první. Paola se ohlédla a podívala se na ni s úžasem.

Tady nesmíte být, madam! houkla na ni. Pojďte, odvedu vás.

Tohle nemůže projít jen tak, Tony, řekl Azzarri a bylo na něm vidět nejvyšší stupeň rozčilení. Signora Bisset patří k nám, ať už je její chování jakékoli. Jenže signora Sekera do společenství nepatří.

Záleželo mu na tom, aby rozuměla, proto mluvil anglicky.

To nebudeme posuzovat my dva, řekla Paola. Pojďte, signora.

Nikam nepůjde, na to řezník.

Co tedy chceš? houkla na něho Paola.

Zabít! vřískl Azzarri, vztáhl ruku sevřenou do pěsti a v náznaku bodnutí škubnul rukou směrem dolů.

Ty ses zbláznil! Nebudu takové řeči poslouchat, štěkla Paola a vypochodovala ven. Veronika ji chtěla následovat, jenže podcenila Azzarriho mrštnost. Udělal několik skoků stranou a zastoupil jí cestu. Pak k ní pomalu postupoval. Nechtěla, aby se vzdálenost mezi jím a ní zkracovala. Pamatovala si na rady Bruce Lee o poloměru bezpečí. Chtěla, aby poloměr byl co největší. Ustupovala, až na něco narazila. Sáhla dozadu a dotkla se něčeho hladkého a studeného.

Vykřikla.

Uvědomila si, že je to tělo mrtvého muže.

Azzarri se křivě usmál. Byl to přece jenom smíšek!

Veronika ucukla rukou, otočila se a oběhla stůl, aby se jím chránila jako překážkou. Azzarri se přestal smát a opatrně našlapovala blížil se k ní. Odhadovala ho, jestli je natolik mrštný, že se pokusí stůl s mrtvolou přeskočit. Kdyby se mu to podařilo, ocitl by se u ní v jediném náhlém útoku. Azzarri odhadoval svoje síly a usoudil, že už není tak svižný jako býval a pokusil se stůl oběhnout. V tom byla výhoda na její straně, byla mladší a mrštnější. Několikrát takto oběhli stůl. V okamžicích, kdy byla na té straně stolu, která byla blíže k východu, zvažovala útěk. Bála se a přitom věděla, že je to jediná její naděje.

Při příští otočce to udělám, rozhodla se.

Co se tu děje?

Do sálu vpochodoval Roberto.

Tato žena sem vnikla! vřeštěl Azzarri pateticky a ukazoval na Veroniku prstem, jako kdyby Roberto měl být na pochybách, která žena to má být. Je to urážka vznešeného obřadu!

To nebudeme řešit my a nebudeme to řešit tady, řekl Roberto přísně, jako by opakoval stejnou roli, jakou před chvilkou odříkala Paola. Pak se obrátil k Veronice. Nedělejte potíže, prosím, a pojďte odsud.

Vcházeli sem další dva muži, ti, kteří před chvilkou odvlekli Bissetovou. Zřejmě ji někam uklidili, zabalili do studeného mokrého prostěradla nebo kdo ví co s ní provedli.

Pokrčila rameny, zbytečně výrazně, bylo to divadlo pro Azzarriho a Roberta a vykročila východu.

10.

Karel nevěděl, jak dlouho křičel. Hrůza ho plně ovládla a zbavila ho kontroly. Tiskl se zády k studenému plechu, jímž byly pobity dveře lednice a křičel z plna plic. Zdálo se mu,že mrtvoly sestoupí z háků a pustí se do něho, roztrhají ho na kusy a rozvěsí všude kolem, když přestane křičet.

Nevydržím s dechem, uvědomil si.

V hrudi mu rozkvetla bolest a stoupala vzhůru k hrdlu. Zároveň ho rozbolela záda. Palčivý mráz mu vstoupil do lopatek a do páteře.

Zmrznu zevnitř, napadlo ho.

Prý je to milosrdná smrt. Člověk zavře oči a to je předzvěst konce.

Rád by to udělal. Bránil mu v tom nesmyslný strach. Kdyby dokázal mobilizovat aspoň zbytek logického myšlení. snadno by se ubránil.

Mrtvoly přece nekoušou. To jenom v hloupých hororových filmech nebožtíci vstávají z hrobů a sápají se na živé lidi. Ve skutečnosti se to nemůže stát.

Potíž byla v tom, že logické myšlení bylo ochromené hrůzou. Člověk rozumný zmizel a místo něho se tu třásl vyděšený živočich.

Zapotácel se.

To je konec, napadlo ho. Umírám. Zkosil mě mráz.

A hrůza.

Odněkud z hlubin mimovědomí se vyloupla přece jen trocha logiky.

Jak to, že padám, když se opírám o dveře? napadlo ho.

Signor Mares, zaznělo mu těsně u ucha, to jsem já, Tony.

Byl to bezpochyby ten hlas, který se ozýval z navigačního přístroje.

Silné ruce ho popadly za ramena. Byly horké jako dva bochníky vytažené z pece.

Nebojte se, pokračoval Tony.

Bylo to, jako kdyby říkal někomu pokrk v rybníku, aby nebyl mokrý.

Co… to je? jektal Karel.

To dělají oni, řekl Tony. Vzal ho za ramena a přitiskl ho k sobě. Je vám zima, že? Omlouvám se, že jsem to udělal takhle. Chtěl jsem, abyste pochopil… všechno, o co tu jde.

Oni?

Společenství. Bratrství. Nemají žádné jméno. Nepotřebují ho.

Nicholsonův film…

Nicholson moc pije, řekl Tony stroze. Trápí ho svědomí. Už nemůže dál. Proto vás chtěl varovat. Udělal to po svém, pokrčil rameny. Nešikovně. Je starý a odstrčený. Bojí se, že skončí jako oni, kývl bradou na těla zavěšená na hácích.

Stáli v malé předsíni. Elektrické světlo vycházející z lednice ozařovalo zčernalé kamenné stěny a podlahu dlážděnou nepravidelnými placáky, ochozenými dohladka.

Oni že by zabili tak slavného člověka?

Nebyl by první, kdo tak skončil. Nedovedete si představit, jak dlouhé prsty mají, signor Mares.

Mluvil už ne šeptem, avšak stále ještě tiše, naléhavě, vemlouvavě, a hodně rychle, jako člověk, který nemá moc času a chce v co nejkratší době vyklopit všechno co ví. Bylo vidět, že Karlovy otázky pokládá za zdržování. Chtěl by mu dávat instrukce a Karel by se měl omezit na přitakání. Ano, ano, udělám to.

Kdo jste vy? zaútočil na něho Karel.

Policista, řekl Tony.

Tajný agent…

Tak něco. Celá Itálie není prohnilá, to jenom noviny vytvářejí ten dojem. Ve sboru je nás hodně, kteří se potýkáme s chobotnicí. Ovšem tohle rameno… ušklíbl se, to je hodně silné.

Takže co?

Jste svědek. Cenný svědek. Musíte se dostat pryč. Dřív než…

Než co?

Než vás zabijí. Anebo vás vtáhnou mezi sebe.

Abych se stal jedním z nich?

Ano. Tak to funguje. Je to docela jednoduché, nemyslíte? Mafie to dělá po staletí. Oni také, dodal sarkasticky.

Po staletí?

Pokrčil rameny.

Je to můj dohad. Tahle budova, tenhle podnik, tenhle… chrám, mávl kolem sebe, ten si nikdo nevymyslel. Ten vznikl. Všechno je tu účelné. Zdánlivě chaotická změť místností, chodeb, šachet a schodišť. Nepřehledný labyrint. Ve skutečnosti je tu všechno určené k přesně volenému účelu. Chtěl jsem, abyste to viděl.

Pomůžete nám ven?

Samozřejmě. Vy a signora budete první svědci, které se podaří dostat před soudce, aby vypovídali. Vy je usvědčíte.

Jak to, že se to ještě nikomu nepodařilo?

Operační technika, ušklíbl se. Bez ní bych vás sem nedostal. Dokumentace. Nahrávky. Video. Jenže jejich advokáti by všechno zpochybnili. Vždyť i ten chudák Nicholson vám ukázal video. Takové přehrávce by se jejich advokát před soudem vysmál, a vytáhl by z aktovky půl tuctu podobných pásků se zaručeně nepravými vraždami. Jejich přítel Tarantino je pro zábavu vyrábí jako na běžícím pásu.

On k nim taky patří? zeptal se Karel užasle. Tarantinovy filmy miloval a Kill Billa si pouštěl přinejmenším jednou za čtvrt roku.

Samozřejmě, řekl Tony znechuceně. Bez jejich pomoci by neměl v Hollywoodu šanci. Se svou povahou…

Patří k nim každá hvězda? nechtěl věřit Karel.

Nevím, odpověděl Tony. Mám přehled jen o těch, které se střídají tady.

Karlovi svitlo, co tím Tony myslí.

Někde jinde…

Tony přikývl.

Ano. Tohle tady, to není jediný chrám svého druhu. Jsou i jiné, v jiných částech světa.

Tam také zabíjejí a jedí lidi? chtěl se Karel ujistit, že ho správně pochopil.

Dá se tak očekávat, řekl Tony stroze. Karlovi se zdálo, že je čím dál nervóznější. Teď už nechme řečí. Když nám pomůžete, všechno se dozvíte. Dozvíme, pokusil se o úsměv. Prorazíme skořápku, dostaneme se dovnitř. Ale musíte spolupracovat.

Musím?

Jinak skončíte na háku, signor Mares.

Vyhrožujete mi?

Já ne, postarají se o to oni. Nebudete tam viset sám. Budete mít společnost.

Co mám dělat, řekl Karel.

Zatím nic. Dovedl jsem vás sem, abych vás přesvědčil. Není snadné uvěřit téhle pravdě, poznamenal s úšklebkem. Musíme najít vaši paní. Potom půjdeme rovnou do garáže. Tam si vezmete auto. Vyrazíte k bráně. Možná, že na vás budou střílet.

Střílet?

Signor Mares, tohle je úplně vážná hra, copak to nechápete?

Chápu, jistě. Jenom nejsem zvyklý, že po mně někdo střílí.

Napoprvé je to vždycky zvláštní pocit, připustil Tony.

Brána je zamčená.

Otevřete si terminálem, který jsem vám dal. Kombinace 010911.

To si nezapamatuju…

Ale ano. Jedenácté září 2001.

Útok na dvojčata?

Tony pokrčil rameny.

Je to prostě číselná kombinace, kterou si každý snadno zapamatuje. Nehledejte v tom žádné souvislosti.

Jako třeba že Usama jí lidské maso, napověděl Karel.

Tony přikývl.

Přesně tak. Usama není v centru mého zájmu. Je tedy všechno jasné? Půjdete teď se mnou. Počkáte na místě, které vám určím. Nikam nebudete chodit.

Oči se mu blýskaly v elektrické záři vycházející z lednice. Karel si uvědomil, proč je tak načervenalé a zachvěl se. Hrůza na něho nalehla jako olověná peřina. Mimoděk se rozhlédl. Měl pocit, že stěny se daly do pohybu a míří k němu, aby ho rozdrtily.

Ten člověk říkal, že ho někam odvede a nechá ho tam čekat.

Kdybych byl dítě, rozplakal bych se, uvědomil si Karel. Za zády měl pootevřené dveře do místnosti skrývající nejstrašnější tajemství, jaké si dovedl představit. Tabulku na pomyslném žebříčku hrůzy vedli až doposud Rusové. Alexandra Pičuškina usvědčili z osmačtyřiceti vražd a on sám tvrdil, že jich zabil třiašedesát. Hned po něm byl na žebříčku Andrej Čikatil, kanibal, který zabil dvaapadesát lidí. Ovšem to jsou lidé, kteří zabíjeli postupně, po dlouhou dobu, podobně jako Monsieur Verdoux, postava z báječného filmu Charlie Chaplina, uvažoval Karel. Pak tu ovšem byli lidé, kteří popadli samopal a zabili deset, dvacet obětí. V zuřivosti, v záchvatu nepříčetnosti. Jednomu chlapíkovi vyoperovali z mozku nádor velikosti golfového míčku, poté, co ho policisté zabili.

Masového vraha.

Co mají v hlavě tihle lidé? Nicholson? Co tam má Rowlingová, taky nádor velikosti golfového míčku? Anebo ve tvaru čarodějnické čepice?

Jedenácté září dva tisíce jedna, táhlo Karlovi hlavou. Tenkrát se říkalo, že se změnil svět, že už nikdy nebude takový, jako by před tím. V jistém smyslu to platí o kterémkoli datu, jenomže některá data si snadněji pamatujeme.

Jaké to bude datum, až se svět dozví pravdu o celebritách? Až se zhroutí mýtus o mimořádně nadaných lidech, kteří se dostali na vrchol úspěchu díky své píli a svědomitosti, usilovnou prací a za cenu odříkání? Až se svět dozví, že za leskem hvězd je spiknutí založené na strašné spoluvině, na sdílené zvrhlosti překračující tabu, která mají v genetickém kódu i dravá zvířata?

Já, Karel Mareš, budu ten, kdo přinese svědectví a strhne masku.

Já s Veronikou.

Vybavil si její tvář. Divokou, rozvzteklenou tvář. Jdi si za tou svou Rowlingovou, křičela na něho. Jenže to z ní nemluvila žárlivost. Za maskou zuřivost se tetelil strach. Jdi za Rowlingovou, křičela na něho a znamenalo to, nechoď nikam, zůstaň tu se mnou. Jak jsem se zachoval? Odešel jsem od ní, nejspíš proto, že jsem nechtěl zůstat v tom děsném pokoji. Byl to útěk, který jsem sám sobě maskoval jako zvídavost.

Opustil jsem Veroniku.

Palčivě po ní zatoužil. Tony mu ji najde a až ji přivede, chytne ji za ruku, stiskne a už ji nepustí. Spolu utečou a rozpoutají ten největší skandál, na jaký svět pamatuje. Budou padat hvězdy, budou se kácet trůny. Zhroutí se svět celebrit.

Podaří se někdy vybudovat jiný?

Lidé už nikdy nebudou svým idolům věřit. Napříště se budou ptát, jaké temné síly jsou za skvostem úspěchu. Jsi v záři reflektorů a dívají se na tebe kamery, budou říkat hvězdě budoucnosti. Koho jsi zabil a koho jsi snědl, aby ses dostal na tohle umělé výsluní?

Dva dotazy, řekl, aby se vymotal ze svých úvah.

Sem s nimi. Už je čas, abychom šli.

Až projedeme bránou, řekl Karel a Tony souhlasně přikývl, aby dal najevo, že tuhle otázku schvaluje, až ji projedeme, co potom?

Vyhledáte důstojníka karabiníků, který se jmenuje Rago.

Rago! vykřikl Karel.

Vy znáte to jméno? podivil se Tony.

Mluvil jsem s ním.

Správně, přikývl Tony. Tím lépe, tím lépe. Čekali jsme na váš příjezd. Vsadili jsme na vás dva, na vás a na vaši paní. Nesmíte zklamat.

Myslím, že se to podaří, řekl Karel. Takže, najdeme Raga a on se postará o další?

Ano. Jeho lidé vás odvedou do bezpečí a on provede razii. Zajistí tohle místo. A vy dva budete svědčit.

Jasné. A teď ta druhá otázka: nehrozí nic Veronice?

Tony neodpověděl.

Proč mlčíte? naléhal na něho Karel. Odpovězte mi přece!

V tuhle chvíli, řekl Tony pomalu, řezník Azzarri připravuje večeři.

Zabíjí?

Zabili jste vy dva, signor Mares, řekl Tony.

Ten člověk umřel sám, bez našeho přičinění!

Byl v pokoji, který sousedil s vaším a vy jste měli volný přístup. Připomínám to, jen abych podpořil vaši ochotu spolupracovat.

Já ale chci spolupracovat!

Rád slyším. Mohl byste ale změnit názor.

Policajt, pomyslel si Karel nenávistně. Fízl.

Nezměním ho. Pokračujte!

Řezník Azzarri teď vaši oběť porcuje. To je vždycky obřad. Členové společenství si ho nenechají ujít. Ženy přihlížejí z galerie, muži mohou řezníkovi přímo asistovat.

Pomáhat mu při kuchání?

Při porcování toho člověka.

Karel nevěřícně zavrtěl hlavou.

Tím chcete říct, že třeba paní Rowlingová…

Ta smí jenom na galerii.

Bude se tam dívat? ubezpečoval se Karel, jestli špatně nepochopil, co mu Tony sděluje.

Kdyby se obřadu nezúčastnila, vyvolala by podezření u ostatních. Jsou na sebe žárlivé, naše celebrity. Bedlivě sledují, co která dělá a co nedělá. Hlídají se. Chápete?

Nevím, řekl Karel nejistě.

Všichni budou u toho. Shromáždí se na jednom místě. Takže tohle je ta nejvhodnější chvíle pro útěk. Supi se slétnou na svoji mrtvolu a vy utečete. Teď jde jenom o to, abych vaši paní našel.

Jak vám mám věřit?

Nemusíte, pokrčil Tony rameny.

Oba muži se na sebe chvilku dívali. Pak se Tony pousmál.

Rozumím vám, signor Mares. Asi bych vám taky nevěřil. Sáhl do kapsy a podal mu klíče. Vezměte si je. Větší záruku vám dát nemůžu.

Karel sevřel klíče v hrsti. Příjemně ho hřály do dlaně. Klíče od jeho auta.

Klíče od svobody.

Jdeme, řekl Tony. Z kapsy vytáhl malou svítilnu. Přistoupil ke dveřím lednice a opatrně ji zavřel.

Chvilku to trvalo, než si Karel na tmu zvykl. Viděl jen malý kotouč na vlhké dlažbě.

Pokuste si zapamatovat cestu, říkal mu Tony tiše. Zavedete sem Raga. Tady v lednici je největší důkaz proti těm lidem.

Zavedete ho snad vy, nebo ne? zapochyboval Karel.

Za půl hodiny už nemusím být naživu, řekl Tony. Bude lepší, když si cestu zapamatujete. Jdeme!

Držel se Tonymu v patách. Ten nakračoval opatrně. Dlažba byla starobylá, podobná divoce poskládané mozaice z nestejně velkých kamenů. Karlovi připomněla dlažbu japonských zahrad tichého odpočinku. Tady kryla cestu do míst, které ze všeho nejvíc odpovídaly představě pekla. Tony se občas zastavoval a svítilnu namířil na stěny. Byly do nich vsazeny kruhové reliéfy z bílého mramoru, znázorňující pitvorné postavičky zvířat a lidí. Nevšímal si jich. Zastavil se až u posledního, který spatřili. Dva lvi si hřáli tlapy nad ohníčkem a tvářili se jako turisté, kteří se nechávají spolu vyfotografovat před nějakou hodně profláknutou památkou. U toho se Tony zastavil.

Zapamatujte si ho. To je znamení. Odsud se jde do lednice. To zvládnete, ne?

V hlase měl výsměch.

Určitě, odpověděl Karel nevrle. Už měl Tonyho plné zuby. Sevřel v kapse klíče od auta.

Tady zůstanete. Do garáže se jde touhle chodbou. Svítilnu nepotřebujete, je tam světlo.

To bylo poněkud odvážné tvrzení. O světle v pravém slova smyslu se nedalo mluvit. Ve směru, kam Tony ukazoval, Karel spatřil jakýsi náznak šera, jen maličko řidší tmu. Vpravo i vlevo spíš tušil než viděl další chodby. Byly dvě, možná tři.

Rozumím, řekl Karel.

Počkáte tu. Nebude to dlouho trvat, jenom několik minut. A potom sebou musíte hodit. Dokážete to?

Běžte už, řekl Karel, a přiveďte ji v pořádku.

Tony chvilku mlčel.

Dobře, řekl, otočil se a zmizel ve tmě.

Karel zůstal sám. Snažil se nemyslet na hrůzu, kterou zanechal za zády. Upíral oči k šeru. Zrak mu zvolna přivykal a za chvilku mu to šero už nepřipadalo nevlídné a nepřátelské. Vybavil si tvar reliéfu. Dva lvi si hřejí tlapy na ohni. Koho asi napadlo vytesat takový motiv do kamene a proč ho umístil zrovna sem?

Třeba by na to dovedl odpovědět Dan Brown, ten milovník záhad.

Mohl bych se ho na to zeptat, řekl si Karel. Potíž je v tom, že příště už ho uvidím jenom u výslechu, při konfrontaci.

A u soudu.

Nejraději bych ho už nikdy neviděl vůbec, napadlo ho a stiskl klíče auta tak pevně, že mu luplo v kloubech.

11.

Řezník Azzarri se propadl do bludného kruhu rozhořčení, které plodí ještě větší rozhořčení, až je z toho ten rozhořčený člověk ještě víc rozhořčený. Zastoupil Veronice a Robertovi cestu a šermoval vztyčeným ukazovákem tak prudce a tak blízko u Veroničiny tváře, že ucítila vítr.

Tohle nesmí být! křičel. Tohle je znesvěcení starobylého obřadu. Nejdřív mi podstrčíte zdechlinu, vztekle kývl bradou směrem k mrtvole položené na dubovém stole, pak se tu promenují ženské! Z výrazu jeho obličeje bylo v danou chvíli těžké odhadnout, co je mu víc protivné, zdali představa zdechliny nebo ženy. Tohle má skončit jen tak? Že tu cizí ženu odvedete? Že jí to projde? Ještě abyste se jí omlouvali!

Uklidněte se, signor Azzarri, řekl mu Roberto ledově.

To je přání, které nedokážu splnit.

Co tedy navrhujete?

Podle tradice musí cizinec skončit tady, řekl Azzarri pateticky.

Ten chlap mě chce zabít, uvědomila si Veronika.

Jaká tradice? vřískla vztekle.

Vy se do toho nepleťte, paní, řekl Roberto přísně. Bylo vidět, že ho Azzarriho slova zasáhla. Připomínka tradice, to bylo něco, co tady hodně platilo.

Je jenom jediná možnost, jak pohanu odčinit. My jsme jen služebníci, signor Roberto. Ustavili nás k tomu, abychom dělali svět lepším skrze očistu krví. Vy to dobře víte. Není nic svatějšího, než tradice. Svět je špatný, povykoval, a snaží se tradice bořit. Zhroutí se, když mu to dovolíme. Krev je jediné pojivo, jímž stavba světa ještě drží pohromadě.

Blázen, uvažovala Veronika. Doufala, že se Roberto zachová korektně.

Vtom si uvědomila plnou vážnost situace, ve které se ocitla.

Roberto se korektně chová, to ovšem neznamená, že se té příšerné hry neúčastní. Nicholson nelhal, když říkal, že se tu zabíjejí a možná i jedí lidé. To, co ukazoval na svém videu, byla pravda. Šílená nymfomanka Madona se těšila, že uvidí Azzarriho porcovat chlapa a Bissetová se nemohla dočkat a vběhla dovnitř. Jsou to všechno blázni, členové nějaké satanistické sekty. Čím víc je kdo bohatý a slavný, tím míň to má v hlavě v pořádku!

Pane Azzarri, řekl Roberto, jste služebník a já také. Jsme vykonavateli. Nerozhodujeme.

Tady není nic, o čem by se dalo rozhodovat, nenechal ho Azzarri domluvit. Ta žena buď zemře nebo ji necháme žít. Tradice žádá smrt. Odchod je proti tradici. O čem tady chcete rozhodovat, signor Roberto?

Oni mě zabijí, napadlo ji.

Ohlédla se. Kde asi zůstala Madona? Rozčilovala se a vyhrožovala, že půjde za Paulem a všechno mu poví. Možná, že pro něho běžela. Paul vypadá na rozumného člověka. Určitě se s ní dá mluvit.

Jediný, kdo může rozhodovat, řekla těm dvěma, je Paul McCartney. Přiveďte ho. Chci s ním mluvit.

Jediný, kdo tady nemá vůbec žádné právo na nic jste vy, signora, řekl jí Azzarri.

Já a signor Mares jsme byli pozváni a patříme sem, to si pamatujte, vy sluho!

Pozváni ano, řekl Azzarri s úšklebkem. Ale jako co pozváni? Jako hosté k večeři, nebo jako chod?

Musela uznat, že jeho slova jsou příšerně logická.

Roberto byl nerozhodný. Ohlédl se po obou číšnících, kteří netečně stáli opodál. Tak tohle byli dokonalí sluhové. Nepokoušeli se vstoupit do půtky jediným slovem. Čekali na rozhodnutí, ať bude jakékoli a pak budou jednat.

Jakkoli.

Jsou schopni posloužit při vraždě stejně chladně a zručně, jako při obsluhování u stolu.

Co se to tady děje? ozvalo se od vchodu.

Veronice spadl kámen ze srdce. Byl to Paulův hlas.

Paule! vykřikla. Tenhle člověk mě chce podříznout jako podsvinče!

Je to moje práce, signora, řekl Azzarri nevrle. Bylo na něm vidět, že z Paulova příchodu nemá vůbec žádnou radost. Jestli se cítíte jako podsvinče, je to váš problém. V jistém smyslu byste to měla pokládat za poctu. Byly doby, kdy…

Nedořekl a rezignovaně mávl rukou.

Co tady děláte? zeptal se Paul Veroniky.

Je starý, uvědomila si. Starý a unavený. Tváří se jako někdo, koho obtěžuje moucha a nejraději by vzal plácačku a rozmázl by ji o opěradlo křesla.

Vnikla sem, pane. Je to znesvěcení posvátného místa, přisolil si Azzarri.

Nemusím se ptát, zdali je to pravda, řekl Paul tiše. Jste tady, a to vypovídá za všechno. Proč jste to udělala?

Tohle dva se hrubě chovali k paní Bissetové. Mám ji ráda a nesnesu, aby dva hulváti byli drzí na bezbrannou ženu. Pokládám ji za přítelkyni, i když ji osobně neznám.

Ta sem pronikla před ní, pane McCartney, řekl Azzarri tónem, jakým se králi oznamuje vypuknutí morové epidemie. Staré pořádky už neplatí. Ode mě se chce, abych pracoval s mršinami a kolem se tu procházejí ženské.

Je mi to velice líto, řekl Paul. Bohužel, pan Azzarri má pravdu. Naše společenství má pravidla starší než je tento dům. Nevymyslel je ani on, ani jsem je nestanovil já. My jsme je převzali a jsme povinni je opatrovat a střežit a předávat dál.

Já žádná pravidla neznám.

To předpokládám.

Nemůžete mě tedy trestat za porušení něčeho, o čem nemám ponětí!

Madona mě varovala, připomněla si. Snažila se mi zabránit, abych sem běžela.

To je absurdní myšlenka, bránila se tomu, co ji napadlo. Nemůžeš ty jejich zvrhlosti přijímat jako dané pravidlo!

Tohle není trest, paní, řekl McCartney s náznakem smutku v hlase. Trest, ten má několik funkcí. Nápravou a výchovnou a také odstrašující. Nic z toho neplatí pro váš případ. My vás nebudeme ani vychovávat, ani nebudeme nikoho odstrašovat. Není koho, paní. Usmál se. Nikdo zde není, kromě nás. A my budeme mlčet.

Zdálo se, že Azzarri roste. Jeho odstálé uši červeně svítily v záři elektrické lampy a souřadnice vrásek v obličeji se mu stáhly do spokojeného úsměvu. Opravdu veselý, milý chlapík, teď, když se přestal rozčilovat.

Bylo vidět, že z Roberta spadla tíže. Našpulil svá jemná ústa, jako by se chystal pronést nějakou mimořádně důvtipnou větu a začal se pohupovat na špičkách. Oba sluhové se napřímili. Pochopili, že se od nich bude čekat práce.

Vy mě zabijete, Paule?

To není správné slovo, zachmuřil se Paul McCartney. Je neslušné používat takových slov. Zabijete! Copak jsme nějací řezníci?

Někteří z vás ano, řekla.

Pan Azzarri je umělec ve svém oboru. Všichni jsme umělci a bude to opravdu zvláštní pocit, vědět, že to, co vzejde z rukou pana Azzarriho, bylo původně také umělcem. A velmi kvalitním, všechna čest.

Usmál se a jemně zatleskal.

Poslední potlesk mého života. Měla bych si ho vážit, tleská mi světová celebrita.

Roberto se přestal pohupovat a napjatě čekal, až mu doyen společenství dá pokyn. Pak mávne na služebníky a ti se zmocní oběti.

Veronika zaječela a s napřaženýma rukama se vrhla k Azzarrimu. Mířila mu nehty do obličeje. Nebyla schopná uvažovat o ničem, jednala čistě pudově. Kdyby nějaké reflexe přece jen byla schopná, asi by si uvědomila, že si počíná tak, jak by to udělala kočka zahnaná čtyřmi psy do kouta. Bojovala by o život a použila by drápy.

Hnala se k němu a když byla na dva kroky od něho, napadlo ji, že by bylo pěkné, kdyby měla sebou aspoň ten svůj pilníček na nehty.

Vždyť ho mám, uvědomila si v následujícím zlomku vteřiny. Ale kde?

Těžko se bude od Azzarriho čekat, že zdvořile vyčká, až si dáma laskavě vytáhne svoji zbraň z kapsy.

Azzarri se lekl a zvedl ruce, aby si bránil obličej.

U boku se mu něco zahoupalo.

Bylo to pouzdro s vykosťovacím nožem.

Veronika nepřestala mířit pravou rukou Azzarrimu na obličej a levou hmátla po noži. Uchopila ho za střenku a vytrhla z pouzdra. Azzarri zakvílel a skočil nazad.

Nesahejte na to! Ztupíte mi ho! zvolal zoufale. Veronika proti němu máchla a on udělal další krok dozadu, až narazil na okraj dubového stolu, ztratil rovnováhu a skácel se nazad.

Veronika se bleskurychle otočila a přiskočila ke zkoprnělému Palovi. Přehodila si nůž z levičky do pravé ruky. Uměla s chladnými zbraněmi zacházet.. Na jevišti i před kamerou se člověk lecčemu naučí. Hmátla levou rukou Paulovi po paži, zachytila ho za rukáv, trhla a otočila si ho zády k sobě. Pak se k němu zezadu přitiskla a přiložila mu čepel k hrdlu.

Nehýbej se, zasyčela mu do ucha.

Nemám to v úmyslu! zasípěl zpěvák a znělo to velmi věrohodně

Robertův obličej pozbyl výrazu klidného uspokojení velmi rychle. Majordomus otevřel ústa a s pokrčením ramen se obrátil ke sluhům. Ti také stáli celí zkoprnělí a pokud na nich bylo patrné nějaké odhodlání, pak to bylo odhodlání nehnout ani prstem.

Roberto! křikla.

Ano, paní.

Je ti jasné, že ho podříznu? Nemám co ztratit.

Dovoluji si paní upozornit, mekotal Roberto, že toto není vhodné chování pro dámu.

Necítím se jako dáma! Spíš jako jateční zvíře.

No dovolte! Vy používáte opravdu nevhodných výrazů. Znesvěcujete naše obřady!

Chci od nich být tak daleko, jak to jenom půjde. Paule, poslouchej, co ti řeknu a ty taky poslouchej, Roberto.

Ano, slyším, řekl Paul tiše a Roberto jen němě přikývl.

Půjdeme teď k východu. Vy dva, podívala se na sluhy, zůstanete tady. Jestli se hnete, podříznu ho.

Oba přikývli.

Jdeme hodně pomalu. Není spěch. A ty, Roberto, najdeš pana Mareše.

Si, signora.

Bude někde poblíž paní Rowlingové, upřesnila Veronika. Ať je, kde je, jen ať ho ten lotr najde. Dostaneme se odsud oba.

Zmocnila se jí skoro euforická naděje. Tohle vyjde, opakovala si. Musí to vyjít. McCartney se třese strachem. Nechal by Azzarriho, aby mě podřízl a nehnul by prstem. Když se ale jemu sáhne na život, je z něho panák vyřezaný ze sulcu.

Roberto se prkenně uklonil a pomalu odcházel. Azzarri už vstal, hekal a osahával si záda. Nejspíš se při tom kotoulu nazad pořádně praštil. Sluhové stáli a v obličeje měli tak málo oduševnělé, jako by na nich měli masku z plastelíny.

Dostanu se odsud, přemýšlela zuřivě, a dostanu ven i Karla. Roberto ho najde, bude na terase u kafíčka s tou Rowlingovou. A já mu ji odpustím.

Teď jí najednou připadaly všechny spory malicherné. Ať si Karel dělá s Rowlingovou co chce, hlavně abychom vyvázli se zdravou kůží. Navíc, on s ní nic nedělá. Mám hodného a pozorného chlapa, říkala si. Už ho nebudu trápit.

Roberto ho přivede. Co se stane potom?

Uvědomila si, že klíče od jejich subaru jsou bůh ví kde. Někdo jim auto odvezl do garáže. Třeba nechal klíče v zapalování. V garáži by se to dokonce mělo takhle dělat. Jak jinak by se auta dostala ven, kdyby začalo hořet?

Kdyby se to stalo, každý by zachraňoval kůži a kašlal na auto, které zaplatí pojišťovna.

Vtom ji osvítil nápad.

Azzarri! houkla.

Ano, paní!

Klíče od auta.

Jakže?

Hoďte mi klíče od vašeho auta.

Udělejte to, mistře Azzarri, zaskučel Pal McCartney, když viděl Azzarriho váhání. Ta žena je všeho schopná. Hoďte jí ty klíče.

Azzarrimu se mihl v obličeji blesk mazanosti. Veronika si ho naštěstí všimla.

Azzarri! křikla varovně.

Ano, paní, odpověděl Azzarri, šátrající s nápadným chvatem v kapse.

Ne abyste mi klíče hodil někam stranou. Hodíte je rovnou panu McCartneymu, je to jasné?

Naprosto jasné.

Paule, rozuměl jste? Chytíte ty klíče.

Ano, sípěl vyděšený zpěvák.

Takže, Azzarri, hodíte ty klíče pěkně vysokým obloukem a budete dobře mířit, aby je pan McCartney mohl pohodlně chytnout.

Ano, paní.

McCartney se začal potit. Pocítila jeho tělesný pach a přistihla se při pomyšlení, že ji nikdy nenapadlo, že bude očichávat nejslavnějšího Brouka světa.

Azzarri vytáhl klíče, chvilku váhal, a pak je hodil pěkně spodem, klíče vyletěly do příhodné výšky, Paul McCartney napřáhl ruce a klíče mu zazvonily v dlaních.

Vydechl úlevou a taky Azzarri se usmál. I sluhům se ulevilo.

Všechno jde dobře.

Jdeme, zavelela.

Tohle šlo hůř než si představovala. Paul šel nepravidelně, klopýtavě a Veronika se chvilkami bála, že ho opravdu řízne. Musela zvětšit vzdálenost a držela mu ostří nože u krční tepny v napřažené ruce. Byla ráda, že Azzarri nůž nabrousil tak dobře. Zároveň si moc přála, aby Paul neklopýtl. Nerada by ho omylem sekla do krku.

Paul se v podzemí dobře vyznal. Prošli třemi navazujícími chodbami, které zvolna stoupaly. Ve vzduchu ucítila pach benzínu a oleje. Také vzduch byl teplejší. Paul se nepokusil ji oklamat, opravdu ji vedl do garáže.

Ohlédla se.

Chodba byla prázdná, nikdo za nimi nešel. Azzarri držel slovo a sluhové, na těch nebyla patrná žádná horlivost.

Teď ještě aby Roberto včas našel Karla a jsme z toho venku.

Vešli do garáže.

Veronika se rozhlížela. Zpředu pronikalo denní světlo, bylo tedy zřejmé, že vrata jsou otevřená. Další šťastná náhoda! Prohlížela si prastaré kamenné sloupy podpírající strop. Dřív tu byla nejspíš stáj, pomyslela si.

Uviděla terénní porsche, kousek od něho maličký smart. Ji ale zajímalo jediné auto, fiat multipla řezníka Azzarriho.

Jdeme, poručila šeptem.

Srdce jí prudce bušilo. Postupovali pomalu. Naslouchala do ticha, snažila se v duchu přivolat Roberta a Karla.

Zprava se ozval šramot.

Otočila hlavu. Ve stínu se něco pohnulo. Levou rukou silněji sevřela Paulovu paži. Zajatec se napřímil a Veronika zase ucítila jeho pach.

Pak rozeznala ve stínu známou siluetu. Byl to Karel!

Vystoupil do polostínu a gestikuloval na ni. Dával jí najevo, aby byla zticha. Přikývla, že rozumí. Bezděky se usmála. Ta úleva! Jsme z toho venku. Ve dvou to bude hračka.

Pomaličku od sebe Paula odsouvala a uvolňovala stisk. Lehce na Karla kývala hlavou. V šeru nerozeznala jeho rysy, zato viděla gesta. Ukazoval někam stranou. Trochu znervóznila. Proč nejde ke mně, ptala se sama sebe. Na co čeká? Co tam dělá?

O tvář se jí opřel závan vzduchu a těsně vedle ní zaskřípalo několik zrnek písku pod podrážkou.

Odhodila Paula od sebe a prudce se otočila.

Stačila zahlédnout jednoho z těch hnusných chlapů z personálu, to je ten garážmistr Tony, uvědomila si ve zlomku vteřiny. Chlap jak hora, napřahoval po ní ruce.

Zuřivost jí zastínila oči. Vykřikla a prudce bodla.

Azzarriho ostrý nůž vrazila Tonymu do hrudi. V ruce cítila křupnutí čepele pronikající tkání. Tony vytřeštil oči, otevřel ústa, chtěl něco říct ale v to chvíli se mu už vyřinul z úst proud černé krve.

V následující vteřině uslyšela blízko vedle sebe zlostné zaječení a hned na to ji něčí pěst udeřila ze strany do tváře. Ztratila rovnováhu, trochu se natočila a spatřila Paula McCartneye, jak se napřahuje k další ráně. Ta ji zasáhla do čela a zbavila ji vědomí.

12.

Čas tekl s pomalostí sopečné lávy, neúprosně, nezadržitelně. Karel cítil, jak do něho stoupá vlhkost z těch kamenů omletých tekoucí lávou času a taky obroušených chodidly lidí, kteří tudy kráčeli, jako mihotavé vteřinové ručičky.

Kráčeli…

Jakpak asi dopravují mrtvoly do lednice? Mají na to nějaká nosítka nebo je vezou na káře? I ta největší hrůza má své praktické provedení a tudíž i svoje technické stránky. Mrtvoly musel někdo na háky pověsit. To není tak jednoduché, jako když personál ozdobí restauraci před silvestrovským veselým, pověsí lampióny a natáhne girlandy. Mrtvola váží osmdesát kilo v průměru. Kolik lidí musí spojit síly, aby ji pověsili do výšky dvou metrů?

Kdopak to asi jsou ti lidé, přemýšlel Karel. Třeba to jsou ti číšníci, kteří obsluhovali slavné hosty v jídelně. Že by i sám pan Roberto přiložil ruku k dílu?

Rozhodně na to nevypadal. I když, na druhou stranu uváženo, kdo vypadá na to, že rozvěšuje zavražděné a rozčtvrcené lidi na řeznické háky? Hubený Azzarri o sobě tvrdil, že je lidský řezník. Řekl to Veronice, se smíchem, jen tak, ledabyle, jako by to bylo něco, s čím se nemusí tajit. Lidský řezník, to je řemeslo jako každé jiné, na tom přece není nic zvláštního, viďte, milostivá paní, náš rod je zde ve Florencii už dlouho zabydlený a jsme špičky v našem oboru.

Tak nějak si Karel představoval řeči, které Azzarri vedl, když s Veronikou mluvil.

Čas se vlekl a Karel přešlapoval, nejen zimou. Zmocňovala se ho tíseň z představy, že podlaha je pokrytá krví. Mrtvoly, to je mokré zboží a krev z nich kape. Možná, že je do lednice dopravují v celtách z umělé hmoty, ovšem dřív, když se touhle prací zabývali, asi nedbali na takové věci, jako je krev na zemi.

Ne, řekl si. Na zemi by krev hnila a páchla. Tady není ve vzduchu nic než sklepní plesnivina.

Zarazil se.

To je zvláštní, uvažoval. Jestli tudy dopravují mrtvoly, musí to být ve vzduchu cítit. I v řeznictví člověk cítí maso a uzeniny. V pekárně cítí chléb a housky a v tiskárně papír a tiskařskou čerň. Vůně patří k řemeslu.

Jak to, že tedy necítím nic?

Třeba se mi to všechno jenom zdá a jsem oběť nějakého přeludu. Probudím se a spatřím kolem sebe rozesmáté tváře kamarádů. Křičel jsi ze spaní, budou mu říkat. Copak se ti zdálo? Musel to být ale hodně strašný sen!

Uvědomil si, že tahle nejistota skutečnosti ho tísní ještě víc, než prožitá hrůza. S tou se lze nějak vyrovnat, třeba právě tak, že se člověk upne na technické stránky. Pak on sám stojí proti hrůze jako technický subjekt. Hrůza je vnější a on, jedinec, jí musí nějak čelit. Hrůza má svoji technologii a on tedy hledá prostředky, jak je překonat.

Ovšem nejistota, ta nemá hranice. Nelze nakreslit čáru a říci – tady končí jistota a začíná nejistota. Nejistota, kterou lze ohraničit, není nejistota. Hranice a nedostatek jistoty se vzájemně vylučují. Nejistotu nelze pochopit, popsat, vymezit, lze ji jenom cítit.

Nakonec se mu podařilo přece jen se chopit něčeho jistého.

Nemohu tady zůstat, nebo přijdu o rozum.

Tony mu řekl, aby zde zůstal. Neřekl mu, jak dlouho to bude trvat.

Vydám se za ním, rozhodl se Karel.

Před ním bylo rozcestí. Tony šel vlevo, do tmy, kdežto chodba mířící vpravo ústila do nějaké aspoň trochu světlé místnosti. Karel vytáhl z kapsy kartu, která ho přivedla až ke zdroji poznání hrůzy spojené s tímto domem. Na displeji však nic nesvítilo. Mohl by si posvítit displejem mobilu, jenže nechtěl riskovat, že se mobilem prozradí.

Vydal se tedy do černoty.

Natáhl pravou ruku, až se dotkl špičkami prstů kamenné stěny. Opatrně našlapoval. Vešel do pásma absolutní tmy a někde vpředu mohly být schody, nebo dokonce jáma, snad past. V tomhle domě se dalo čekat cokoli! Co chvíli se zastavil a naslouchal.

Jen občas zaslechl plesknutí kapky.

Překonal touhu Tonyho zavolat. V téhle tmě mohly být i cizí uši.

Chodba se najednou lomila prudce vzhůru. Našlápl, musel se zachytit stěny, aby neupadl a další krok ho o tom přesvědčil. Teď stoupá, opouští sklepení.

Zastavil se a několikrát se nadýchl, aby se uklidnil.

Chodba vede vzhůru a tam nahoře, ať to bude cokoli, ho čeká změna.

Taky světlo.

Vešlo to tmy nenápadně, jako neurčitý šedavý závoj. Bezděky zrychlil. Vzduch tu byl teplejší a méně vlhký. Ohlédl se, jako by se chtěl rozloučit tou strašnou tmou, již zanechal za zády.

Do chřípí mu vstoupila nová vůně, štiplavá, dráždivá.

Benzín, vůně garáže!

Tak přece jenom jdu správným směrem. A neminul jsme žádnou odbočku, uvědomil si. Tony šel hledat Veroniku a bude se vracet tudy. Nemohou se minout. A navíc, Tony mě může kdykoli k sobě přivolat pomocí toho elektronického zařízení, které mi podstrčil.

Jen dál!

Přidal do kroku. Chodba vyústila mezi dvěma sloupy se zdobnými hlavicemi omšelými věkem. Tohle je přece garáž, ve které potkal Azzarriho. Tady stojí náš subaru, uvědomil si.

Vzápětí se lekl, že snad ztratil po cestě klíče. Vrazil ruku do kapsy a kolem srdce ho zahřála úleva, když je nahmatal.

Jsem u cíle. Teď už nezbývá než najít Veroniku, nasednout do auta a odjet.

Připomněl si, co mu Tony říkal. Možná, že po nich budou střílet. To ale bylo spíš jen plané strašení. Nejsou někde v Iráku. Tady uprostřed Itálie, na okraji starobylého města, by střelba přece jen vzbudila pozornost, o kterou tihle lidé jistě nestojí.

Mají jiné starosti. Mistr Azzarri se teď věnuje přípravě večeře, jak to hezky Tony vyjádřil. A oni přihlížejí. Cesta je volná, žádný okamžik nemůže být vhodnější.

Vešel do garáže.

V průhledu mezi sloupy zahlédl Veroniku.

V prvním okamžiku na ni chtěl křiknout. Včas se zarazil. Teď se nesmí nic zkazit. Nebudu dělat nic, co není bezpodmínečně nutné.

Zarazil se.

Veronika nešla sama. Kráčela těsně vedle muže, ve kterém Karel poznal Paula McCartneye. Vypadalo to, že se objímají, šli těsně vedle sebe, bok po boku.

Co to má znamenat?

Ona, která mu tak nesmyslně vyčítala Rowlingovou, se tu promenuje s nejslavnějším z Beatles?

V šeru se objevil záblesk.

Karel pochopil, že je do odlesk čepele, kterou Veronika drží u McCartneyova krku.

Udělal krok. Leskl se, protože pod podrážkou mu něco zašramotilo. Veronika sebou trhla a podívala se směrem k němu. Udělal další krok a zvedl ruku. Zamával na ni, nebo spíš udělal gesto, aby ji uklidnil, že na jeho straně je všechno v pořádku.

Jen klid, nabádal ji. Všechno dobře dopadne.

Přikývl.

Chytrá holka, hodná holka, šikovná holka, radoval se Karel. Vede McCartneye jako rukojmí. Znamená to, že v tom jede na vlastní pěst. Tony ji nenašel a ona sama začala události režírovat.

Nebo dirigovat a nože používá jako taktovku.

Uvědomil si, jaký je to nůž. Viděl ho v Azzarriho ruce.

Že by sebrala řezníkovi jeho nástroj?

Tony. Kde je ten chlap, hněval se v duchu. Radost, kterou pocítil, když Veroniku uviděl, ustoupila a vystřídal ji neklid.

Vlevo zaslechl kroky.

Otočil se a spatřil Tonyho. Rychle kráčel k Veronice.

Pak se to stalo.

Veronika zřejmě kroky také zaslechla a McCartneye od sebe odstrčila. Tony na ni mával a zrychlil. Veronika se prudce otočila a bodla.

Karel by byl přísahal, že při tom měla zavřené oči.

Strnula, také Tony ustrnul a pak mu z úst vytryskla krev a do McCartneye vjel život, praštil Veroniku do obličeje a pak ji udeřil ještě jednou.

Karel zařičel a vrhl se vpřed.

Pak uslyšel volání a dupot. Odněkud sem přibíhali lidé.

Už ji vidím! zaslechl Azzarriho volání.

Podíval se na Tonyho. Ještě nestačil padnout, stál tu s rukama rozhozenýma do stran. Nůž mu trčel z hrudi. Pomalu otočil k přibíhajícímu Karlovi hlavu, pozvedl ruku a pak padl nazad.

Karel otočil hlavu ve směru, kam Tony ukazoval.

V šeru spatřil subaru.

Pochopil, co mu Tony sděloval. Musí pryč, musí přivést pomoc.

A nechat Veroniku tady?

To nepřicházelo v úvahu.

Několika skoky překonal vzdálenost, která ho od ní dělila a takřka v letu vymrštil pěst a zasáhl Paula McCartneye do obličeje. Prudká bolest mu projela až do lokte. Ještě nikdy nikoho pěstí do hlavy nepraštil a překvapilo ho, jaký je to pocit. Hlava je kost, uvědomil si. Zatraceně tvrdý cíl.

McCartney se skácel jako kuželka.

Karel se sklonil k otřesené Veronice a pomáhal jí vstát.

Karle… řekla mu mdle.

Dělej. Vzpamatuj se. Musíme pryč.

Já ho zabila.

Bylo to v sebeobraně. Viděl jsem to.

Já ho zabila! rozkřikla se. Já zabila člověka!

Jsou to vrazi. Oni zabíjejí. Musíme pryč. Venku je policie. Pomůže nám. Udělá tady razii. Tohle skončí, všechno kolem!

Zuřivě kolem sebe mávl rukou.

Hlasy se blížily.

Tamhle jsou! křičel Azzarri.

Karel zvedl hlavu. Nikoho neviděl.

Veronika využila chvíle jeho nepozornosti, vrhla se k ležícímu Tonymu, vytrhla mu nůž z hrudi a namířila ho na Karla.

Nepřibližuj se ke mně.

Veroniko!

Jdi pryč. Já jsem zabila. Rozumíš? Jsem vrah!

Je nepříčetná, blesklo mu hlavou. Pomátla se. Bylo toho na ni moc.

Divoce mu zašermovala před obličejem, až krev z čepele odstříkla a pleskla mu o obličej.

Teplá krev zavražděného muže.

Bezděky ustoupil.

Toho využila Veronika, otočila se a prchala vstříc k přibíhajícím mužům.

To je konec, napadlo Karla. Konec, pokud nenajdu Raga.

Otočil se a rozběhl se k subaru. Ještě v běhu zmáčkl tlačítko dálkového odemykání. Automobil odpověděl souhlasným zablikáním. Karel k němu doběhl, otevřel dveře, vklouzl dovnitř a vrazil klíč do zapalování. Otočil a levou rukou zmáčkl ústřední zámek.

Klapl právě ve chvíli, kdy muž v číšnickém stejnokroji sahal na kliku.

Dvěstěpadesátikoňský přeplňovaný motor zařval a Karel zasunul jedničku.

Číšník bezmocně lomcoval klikou.

Karel se prudce rozjel. Periferním viděním viděl útočníka letět vzduchem. Ke své škodě se nepustil včas kliky a rozjíždějící se vůz ho strhl. Další číšník vozu zastoupil cestu, ovšem měl dost rozumu na to ,aby včas pochopil, že Karel před ním nezastaví.

Vpředu Karel uviděl světlý obdélník otevřených vrat.

Zužoval se. Někdo vrata zavíral.

Prudce sešlápl pedál plynu.

Jestli kola proklouznou, jsem ztracený, napadlo ho.

Neproklouzly.

Levý bok škrtl o okraj vrat. Vůz se vyřítil z garáže.

Možná po mně budou střílet, připomněl si Karel.

Nedělo se nic. Budova hotelu byla temná, po levé ruce měl zahradu. Blížil se k bráně. Všude byl klid, ani ve zpětném zrcátku nikoho neviděl.

Zvolnil. Skoro zastavil.

Vytáhl z kapsy přístroj a vyťukal kód, který mu Tony nadiktoval.

010911.

Vrata se začala pomalu otevírat.

Jde to moc snadno, napadlo ho, když zase přidával plyn. Od vrat ho dělily poslední metry.

Motor zahřměl a vůz projel bránou. Kola zabubnovala po kočičích hlavách dláždění.

Ve zpětném zrcátku pozoroval, jak se budova zmenšuje. A ve světle reflektorů spatřil zaparkovanou alfu karabiníků. Opodál stáli tři muži v uniformách, s bílým řemenem přes prsa. Karel u nich zastavil a stáhl okénko.

Potřebuju mluvit s poručíkem Ragem, řekl chvatně.

Ve světle lampy spatřil tvář mladého muže v uniformě, který s ek němu nakláněl.

Jakého poručíka Raga? zeptal se karabiník lhostejně.

Karel neodpověděl, vzdychl, napřímil se a opřel si temeno o opěrku sedadla.

Karabiník se napřímil a otočil se ke svým druhům. Koutkem oka ho Karel zahlédl, jak si ťuká na čelo.

Nechápal, čemu se řidič subaru tak hlasitě směje.

Část třetí: Odhalení

1.

Do skříňového automobilu vešel poručík Rago. Táhl z něho pach potu. Kolem očí měl narudlé otlaky. Karel pochopil, že jsou to otisky okulárů přístroje pro noční vidění. Venku podupával další, pleskal rukama jako člověk, kterému je zima a chce si v rukou rozproudit krev.

Jak to vypadá? Je Veronika v bezpečí? zeptal se policisty Karel. Ten se na něho ani nepodíval. Otevřel kovovou skříňku, vytáhl z ní termosku a otevřel uzávěr. Vnitřkem automobilu zavoněla káva. Něco zakřičel kamarádovi tam venku.

Veronika by rozuměla, co muž říká, pomyslil si Karel.

Bylo půl čtvrté. Skoro celou noc tu seděl zavřený v policejním skříňovém automobilu, kam ho poručík Rago zavedl.

Počkáte tady, řekl mu.

Půjdu s vámi. Zavedu vás. Nevyznáte se tam, namítal Karel.

Poručík se jenom ušklíbl.

Nevyznáme? Pane, my máme tak přesné plány, že bychom podle nich mohli postavit kopii toho paláce.

Má informace od Tonyho, uvědomil si Karel. Od policejního agenta, který se vloudil do téhle příšerné Červené krčmy a kterého Veronika probodla.

Měl hned dvě příčiny k nervozitě.

Přirozeně, že se bál, aby se Veronice něco nestalo při policejním útoku, který poručík Rago spustil. Karel stačil zahlédnout jen zlomek příprav. Rago ho nenechal se dlouho rozhlížet a odvedl ho do štábního vozu, jak říkal skříňovému fiatu. Nebyl moc sdílný. Z toho, co z něho přece jen vylezlo, Karel pochopil, že zásah je pečlivě připravený už delší dobu. V podstatě komando čekalo jen na ně, na Veroniku a na něho. Příchod nových lidí otevře cosi jako startovací okno. Jako se o Velikonocích otevírají skály a prozrazují tak místa uložených pokladů, příchod cizincův otevírá tajná místečka v hradbách tajemství.

Druhý důvod nervozity byl také přirozený. Policejní agent přišel o život, nebo je přinejmenším těžce raněný. Policisté nejsou nikde na světě rádi, když se něco neblahého přihodí některému z jejich druhů a vůči pachateli jsou mimořádně nevlídní. Ať se to stalo, jak se to stalo, Tonyho bodla Veronika. Musel to vidět Azzarri s Robertem, kteří právě vbíhali do garáže, když se to stalo, a jistě to viděli i oba číšníci, kteří v hotelu zároveň plnili roli jakýchsi goril, osobních strážců.

Pokud se akce povede, a to si Kare vroucně přál, začne vyšetřování a může se stát, že Roberto a celá ta parta se pokusí svalit největší díl viny právě na ni, na Veroniku. Přirozeně, že celebrity se okamžitě spojí se svými advokáty a budou to ti nejlepší právníci planety, s kontakty u soudu a na policii. Ti se pochopitelně pokusí dokázat, že jejich klienti neměli ani tušení o tom, co se v hotelu děje. Jsou zde na prázdninách, na výletě. Zvolili to nejlepší, co Florencie nabízí, tedy hotel Frenesis. Že v podzemí hotelu je lednice plná mrtvol? Nanejvýš pobuřující skutečnost, krajně politováníhodná. Pravda, v garáži došlo k události, která též spadá do kategorie politováníhodné: mladá česká herečka tam zavraždila zřízence hotelu, probodla ho nožem. Patrně je za tím nějaké nejasné milostné dobrodružství. Klienti ovšem nemají nejmenší tušení, co se vlastně stalo, tím méně, že by nesli jakýkoli stín odpovědnosti.

Jestli policie odvede dobrou práci, opakoval si Karel během těch nekonečných hodin bezpočtukrát, zachráním Veronice krk a zároveň ji namočím do příšerné kaše. My si můžeme dovolit dobré české právníky, jenže jak tihle čeští velikáni práva obstojí v Itálii před právníky, kteří vysekali Michaela Jacksona z jeho aféry s przněním malých dětí?

Přitom jsem měl šanci se z toho vyzout, přemýšlel Karel mrzutě. Trvalo to dlouho, než se k Ragovi dostal. Kdyby ho nehnala zoufalá snaha Veronice pomoci, mávl by ruko, sedl by do auta a odjel z tohoto města a z téhle země, střežené stejně netečnými a hloupými policisty, jako je jeho rodné město a rodná země. V jednu chvíli už ztratil nervy a začal řvát na policistu, v pořadí přinejmenším osmého, kterého žádal, aby ho zavedl k poručíkovi Ragovi. Křičel na něho česky a použil při tom několikrát oněch pěkných mezinárodních slov, jako je kretén a idiot , když se na scéně objevil samotný Rago.

To stačilo, signor Mares  , řekl mu klidně. Přestaňte se rozčilovat. Na to je vždycky dost času.

Vy máte na všechno dost času, odsekl mu Karel vztekle. Stáli proti sobě na chodníku. Silueta hotelu se nad nimi tyčila, temná proti světlému nebi velkého města.

Kde jste nechal svoji paní?

V hlase měl ironii.

To kdybych věděl, v jakém stavu jsem ji nechal. Opustil jsem ji, utekl jsem od ní, ale jenom proto, abych se co nejdřív dostal k tobě, dobytku. Předpokládal jsem, že sebou hodíš, že se zachováš jako profesionál a ty...

Nemějte obavy, pokračoval Rago dřív, než Karel stačil ně říct. Je mi všechno jasné. Přípravy k rituální vraždě jsou v plném proudu, nemám pravdu?

Přesně tak. Musíte zasáhnout co nejrychleji!

Musíme zasáhnout co nejpřesněji, řekl Rago. Co Tony? Je v pořádku?

Karel vytušil stín obavy v jeho hlase.

Předpokládám, že ano.

Kdy jste se s ním setkal naposled?

Chtěl mě přesvědčit o tom, co se v hotelu děje, odpověděl Karel. Zavedl mě do lednice, ve které přechovávají těla zavražděných lidí.

Rago nedal na sobě znát žádnou emoci. Karel chvilku čekal a pak pokračoval.

Potom mi předal klíče od automobilu.

Kde zůstala vaše paní?

Měl jsem s ní schůzku v garáži. Pokusila se ke mně dostat, ale Roberto a jeho lidé se jí mocnili dřív, než se jí to podařilo. Vsadil jsem všechno na to, že ji zachráníte.

Dopadne to dobře, řekl Rago. Nemějte obavy. Moji lidé mají celý objekt pod kontrolo. Útok by už začal, kdyby...

Odmlčel se a na tváři se mu objevil náznak úsměvu.

Kdyby se podařilo utéct nám oběma? napověděl Karel.

Odhadl jste to správně. Neberte to jako výtku. Věřte mi, že přesně chápu, co se přihodilo. Je to jako válečná operace. Výsledek záleží často na nepředvídatelných okolnostech a náhodách. Jen blázen si myslí, že v takové situaci může mít všechno pod kontrolou.

Proč tedy už něco neděláte, sakra?

Museli jsme pozměnit plány operace, signor Mares. Abychom neublížili vaší paní. Počkáte tady. Brzy se s ní uvidíte. Potom nastane to nejtěžší.

Důkazy?

Přesně tak.

Zavedu vás do lednice plné mrtvol. Proto mi ji Tony ukázal. To snad bude stačit, ne?

Vím o ní. Tony hodně riskoval tím, že vás tam zavedl. Byla to součást plánu. Chtěli jsme, aby oběti viděl nezávislý člověk. Nejenom policista.

Slovo policisty neplatí?

Platí, ale jen napůl. To poznáte, až vyšetřování začne. Až se dostanou ke slovu advokáti. Předpokládám, že máte taky dobrého advokáta.

Měl bych mít?

Však to poznáte sám. Oceňuju vaši odvahu. Musíme si přát vzájemně štěstí.

Tato slova pronesl už před dveřmi skříňového fiatu. Pokývl na karabiníka, který stál opodál, ten otevřel dveře a pomohl Karlovi dovnitř.

Jak dlouho bude útok trvat?

Karel seděl na nepohodlné kovové židličce. Vzduch páchnul vystydlým cigaretovým kouřem a mizerným kafem. U jedné stěny vozu byl plechový stůl a nad ním visely šedě natřené skříňky. Oknem pronikalo načervenalé světlo pouliční lampy. Karel to vydržel jen pár minut a pokusil se otevřít dveře. Před nimi stál karabiník se samopalem zavěšeným na řemeni přes rameno. Otočil se na Karla a řekl mu cosi nevrlého.

Karel se vrátil na svou židličku.

Že já tam nezůstal, opakoval si. Myslel jsem to dobře, to jistě. Pokusil jsem se přivolat pomoc. Jenže to jsem netušil, že italští policisté jsou stejní kreténi jako ti čeští. Copak nechápou, že musejí jednat rychle?

Naslouchal zvukům doléhajícím zvenčí. Občas někde projelo auto. Tu a tam se ozval rozhovor, brebentivá výměna slov. Všední zvuky všedního světa, který netuší, co šíleného se odehrává za stěnami domu značeného názvem hotel . Jestli policisté udělají svoji práci dobře, zítra, nejpozději pozítří se to tu bude hemžit novináři. Televizní štáby tu zaparkují svoje automobily s parabolickými anténami na střeše. Obyvatelé okolních domů prožijí svoje hvězdné minuty slávy. Budou se jich vyptávat, zdali nechovali nějaké podezření. Museli přece vídat personál hotelu a možná zahlédli i hosty. Nebylo jim nic divného? Nezaslechli někdy uprostřed noci neobvyklé zvuky, výkřiky nebo nářek? Každá odpověď bude dobrá. I ta negativní: vše bylo dokonale utajeno a zůstalo by to skryto, nebýt dvou českých umělců, herečky Veroniky Sekerové a spisovatele Karla Mareše.

Nervózně naslouchal, kdy uslyší střelbu. Roberto a jeho lidé jsou jistě ozbrojení. Od hostů se odpor nedal čekat. Těžko si představit Joanne Rowlingovou, jako běhá po chodbách a pálí na policisty jako nějaká Bonnie Parkerová. To spíš bude volat mobilem svému advokátovi. Ten najme soukromé letadlo a bude ve Florencii během několika hodin.

Nastane ruch, jako když se brouci hemží pod odklopeným kamenem. To bude nevinných, kteří o ničem ani netušili! Jakpak se asi zachová Michael Jackson? Ten už má s policejním vyšetřování své zkušenosti a vyklouzl z pasti. Dan Brown má také zkušenosti s právníky, když se soudil o autorská práva ke své Šifře mistra Leonarda. Horší to bude mít chudák paní Rowlingová...

Chudák! Přestože věděl, co se v hotelu děje, přestože viděl člověka, který umřel hrůzou v pokoji Rowlingové, nedokázal se ubránit v představě chudáka. Jakpak se asi budou k celému případu stavět milióny fanoušků Harryho Pottera? Rowlingová je miliardářka. Pro právníky je takový klient zlatý důl. Tím spíš, když vězí ve skutečném maléru a ruka páně je otevřená.

Všechno bude záležet na tom, uvažoval Karel, jaký šok policejní odhalení vyvolá. Tenhle svět je založený na obrazech a těžko si představit strašlivější obraz, než pohled do průmyslové lednice napěchované lidskými těly zavěšenými na hácích. Nacistům by jejich zločiny nejspíš prošly, kdyby se včas nepodařilo fotograficky zdokumentovat to, co se našlo v koncentračních táborech. Je to jenom pár fotek, ovšem na poválečný vývoj měly velký vliv.

Z úvah vytrhly Karla kroky. Vstal a udělal dva kroky ke dveřím.

Poručík Rago otevřel. Zleva i zprava přicházeli policisté. Hlasitě spolu mluvili, někteří se smáli. Rago vešel. Nevšímal si, co mu Karel říká. Nalil si kávu, chvilku si povídal s policistou, který se zastavil před dveřmi. Když policista odešel, Rago se napil kávy a na chvilku zavřel oči.

Potom je otevřel a podíval se na Karla.

Tak co? zeptal se Karel.

Můžete vystoupit, řekl mu Rago.

Co je s Veronikou?

Je v pořádku.

Kde je? Chci ji vidět.

Kde by byla? odpověděl Rago podrážděně. Je v tom vašem hotelu.

Vy jste ji nezachránili?

Signor Mares , už toho nechte. Je pozdě. Jsem unavený. Chlapci mají pernou službu. Vezměte si to vaše auto a jeďte tam a všechno se dozvíte.  

Karel zavrtěl nechápavě hlavou. Vyskočil z auta a otřásl se zimou. Neuvědomoval si, že uvnitř automobilu je příjemné teplo a teď se do něho dal noční chlad. Rozhlédl se kolem sebe. Ze tmy byly slyšet mužské hlasy a bouchání dveří automobilů.

Akce skončila.

Pokrčil rameny a zamířil ke svému auto.

Ještě něco, ozval se Rago z automobilu. Karel se k němu otočil.

Ano?

Zase jednou vám to vyšlo.

Mlčení.

Jak, vám?

Vám, celebritám. Myslíte si, že můžete všechno. Že vám všechno projde. Máte prachy. Stojí za vámi veřejné mínění. Politici natřásají prdelky, když vás vidí, protože se s vámi chtějí promenovat před kamerami. Každý hlas se počítá, že? A kolik hlasů, tolik moci a kolik moci, tolik prachů.

Já vám nerozumím.

Však vy mi rozumíte moc dobře, signor Mares . Nehrajte na mě komedii. V prvním dějství jsem vám naletěl. Jenže ono to neskončilo. My se ještě setkáme. Žádný strom neroste do nebe.

Pak se mu zadrhl hlas, mávl, otočil se a zavřel dveře skříňáku.

Karel chvilku na dveře užasle hleděl a pak se vydal ke svému autu.

2.

Veronika se probrala. Zatápala kolem sebe rukama. Ležela na tvrdém lůžku, na holých matracích. V místnosti byla sama. V hustém šeru se těžko orientovala. Když sáhla vpravo, dotkla se studené zdi. Nahoře bylo okénko. Dovnitř pronikalo chabé světlo nočního osvětlení.

Hlava ji třeštivě bolela. Postupně si vybavovala, co se dělo těsně před tím, než dostala ránu pěstí a upadla do bezvědomí. Připomněla si garáž. Držela v ruce nůž a Paula McCartneye měla jako rukojmí. Uviděla mezi sloupy Karla! Ano, on ji také viděl a kýval na ni.

Zachvěla se.

Do vzpomínek se jí připletl pocit, na který by tak ráda zapomněla.

Čepel pronikla hruď, zahryzla se do lidského masa. V rukojeti nože jako by se něco zachvělo, snad to byla unikající duše člověka!

Vykřikla a posadila se na lůžku. Ruku, kterou zabila člověka, držela daleko od sebe. V tom bídném světle sotva viděla její obrys.

Mám na ní krev? Uvažovala. Nikdy nezapomenu na chvíli vbodnutí.

Jak dlouho asi budu žít? Ponesu sebou tu vzpomínku desítky let?

Třeba mě odsoudí za vraždu, napadlo ji.

Dnes už se nepopravuje ani za masovou vraždu. Poprava je nehumánní. Pohřbení zaživa ve vězení je humánní.

Zabití člověka je humánní?

Přiskočila k temnému obdélníku ve stěně a nahmatala kliku. Stiskla ji a zalomcovala jí.

Dveře zůstaly zavřené.

Pusťte mě! zakřičela a zabušila pěstí do výplně. Pusťte mě!

Nikdo neodpověděl.

Odstoupila stranou od dveří, opřela se dlaněmi o chladnou stěnu a pomaličku k ní přitiskla pohmožděnou tvář. Bolest trochu ustoupila.

Zavřeli ji, ale nezabili, to je přece jen určitý úspěch, uvažovala. Takhle prý uvažují lidé v kritických situací. Hlavní je, zůstat naživu. Jen smrt je nevratná. Dokud člověk žije, má vždycky více možností.

Smrt, ta je samozřejmě jedna z nich.

V posledních hodinách se s ní dvakrát setkala. Blížila se k ní. Nejdřív zemřel ten člověk připoutaný ke dřevěnému rámu, člověk určený k hrůzné rituální popravě. Druhého člověka připravila o život ona sama. Mohla si stokrát opakovat, že to bylo v zoufalství, v sebeobraně, ve stavu nepříčetné hrůzy.

To zachvění nože pronikajícího do lidské tkáně jí zůstane trvale zakódováno do nervů a vybaví se vždy a znovu se stejnou naléhavostí, kdykoli si na ty okamžiky vzpomene.

Až do smrti.

Kdypak asi nastane?

Vkládala teď jedinou naději v Karla. Objevil se v garáži a choval se zcela neobvykle. Za normálních okolností by na ni zamával, zavolal, ahoj, tady jsem, copak tu děláš, kde se tu bereš?

Nic takového neudělal. Choval se jako spiklenec, jako člověk, který si je vědom bezprostředně hrozícího nebezpečí.

Litovala teď, že ho trápila s tou Rowlingovou. Samozřejmě jí bylo jasné, že si s tou ženou nic nezačíná. Nemohla se však ubránit nechuti vůči ní. Byla to spisovatelka uznávaná na celém světě. Karla měla ráda česká čtenářská obec. Na světě jsou ale přinejmenším dva Češi, kteří si získali věhlas na celosvětové úrovni, je to Milan Kundera a Václav Havel. Dejme tomu, že Havel je politická figura, ovšem Kundera je bezpochyby umělec, který se drží stranou od politiky. Karel se tváří, že mu jeho český věhlas vyhovuje a že přijímá svoje češství jako něco, co ho nevyhnutelně vyřazuje z celosvětové první ligy.

Z té ligy, ve které je Rowlingová.

Šel za ní. Dozvěděl se od ní něco? Muž, kterého odmítl lidský řezník Azzarri kuchat, zemřel v jejím pokoji!

Karel něco vymyslí, utěšovala se. Snažila si vybavit jeho poslední gesta, sklon jeho hlavy, pokoušela se rozšifrovat onu řeč těla, jak jí zůstala ve vzpomínce z posledních chvil, kdy byla ještě při vědomí.

A kdo ví, kolik času od tech chvil uplynulo.

Tohle jí táhlo hlavou v chaotickém víru, zatímco si tiskla horkou tvář ke stěně.

Pak uslyšela kroky.

Byly rázné, zřejmě mužské. Odskočila ke zdi a ustoupila k lůžku. V místnosti nebylo nic, než ta pryčna, na níž se probudila. Nebylo kam se schovat. Kdo to může být? Zadoufala, aby to byl Karel. Naděje to samozřejmě byla marná. Přicházelo sem několik mužů, možní víc než tři, počet se dal těžko odhadovat.

Třeba je to policie, napadlo ji.

Když sem přijížděli, viděli policejní hlídku. Tedy hlídku karabiníků, jak trval na svém protivně puntičkářský Pan Přesný. Co jiného mohlo Karla napadnout? Pokusit se o útěk a doběhnout k nim, k ozbrojeným mužům zákona. Na nikoho v tomhle domě se obrátit nemohl, aby ho požádal o pomoc.

Policajti by kráčeli jinak, usoudila. Tohle byl někdo jiný. Mohl to být Azzarri a přicházel, aby ji zabil.

Ani to není pravděpodobné. Jistě to měl v úmyslu, po ničem tolik netoužil. Jenže to z nějakých důvodů neudělal. Někdo mu to nedovolil. Kdyby ji skutečně chtěli zabít a rozčtvrtit jako jateční dobytče, už by to dávno udělali.

Podle světla, které do místnosti vnikalo, usuzovalo, že je někde ve vyšším patře. Museli ji sem tedy bezvládnou dopravit zdola z garáže.

Stála u stěny, žaludek stažený, nohy rozklepané. Rušil ji nějaký divný zvuk. Pak si uvědomila, že to jsou její zuby.

Kroky se zastavily u dveří, zašramotil klíč a dveře se rozletěly.

Na chodbě bylo jasné světlo, takže Veronika viděla jen temný obrys postavy muže na prahu.

Muž zůstal stát.

Jste tu? zeptal se anglicky.

Nedokázala odpovědět.

Muž se obrátil někam dozadu.

Ona tady není.

Musí tam být, poznala Robertův hlas. Osobně jsem na to dohlížel.

Muž se trochu nahrbil a pak se zase obrátil dozadu.

Může někdo sakra rozsvítit?

Ano, pane, odpověděl Roberto.

Veroniku udeřila do očí záplava světla. Ani teď muže neviděla, světlo ji oslnilo, takže si mimoděk zakryla oči pravou paží.

Skvělá! zahlaholil ten člověk. Byla jsi skvělá. No tak, kde jste s tím šampaňským?

Už se nese, pane! volal Roberto horlivě.

Už se nese, láteřil muž. Má tady být! Jaképak, už se nese? Jasně jsem řekl, že si přeji šampaňské. Kdepak je ten Piper Heidsieck?

Oči jí přivykaly světlu a ze světelné mlhy vystupoval nejdřív obrys, pak rysy toho muže.

Byl to robustní čtyřicátník, mírně proplešlý, s čupřinu nad vysokým čelem. Nápadná na něm byla brada, ta vypadala, jako by měl plnovous a pokryl si ho laminátem a zamaskoval tělkou. Pod bohatým tmavým obočím mu svítily široce posazené oči jako xenony automobilu.

Veronika se vzpírala představě, která se jí vnucovala do obrazového vjemu. Nakonec byla tak přesvědčivá, že kapitulovala a musela si připustit, že muž, který stojí před ní, je Quentin Tarantino.

Přistoupil k ní a popadl ji za hlavu.

Ukaž. No, natáhnul ti ji pořádně. Má páru, ten Paul. Nedá se nic dělat, holka. Někdy člověk nějakou koupí. Ale až to uvidíš na záznamu, je to úžasný. Opravdu úžasný.

Do zorného pole se jí vhrnul chlapík se stříbrným tácem v ruce, na němž o sebe cinkaly dvě skleničky a ve stříbrném kyblíku čouhalo hrdlo láhve šampaňského jako hlava ptáka v hnízdě. Tarantino vytrhl láhev z kyblíku a lil nápoj do skleniček a nepřestával při tom hlaholit a nedbal, že drahocenné víno cáká kolem a teče sluhovi na ruce.

Je to skutečně Tarantino, opakovala si. Quentin Tarantino. Jeho Kill Billa si Karel pustil snad dvacetkrát. Veronika ten film také měla ráda a záviděla Ljubě Krbové, že mohla dabovat Umu Thurman.

Uma je tu také? zeptala se. Ani nevěděla, jak ji ta otázka vlastně napadla. Snad proto, že je tu všude tolik celebrit.

Uma sem jezdí pravidelně od roku 1994, ozvalo se od dveří. Přicházel Paul McCartney, jako vždy usměvavý, dobře naladěný. Na jeho náladě nic neměnila trochu zachmuřená tvář člověka, který má starosti. Pomaličku přistoupil k Veronice a vztáhl ruku k její tváři. Moc mě to mrzí, opravdu. Ale muselo to být. Quentin si to přál.

Zmateně se ohlédla po Tarantinovi.

Nad ničím nedumej a napij se, podával ji skleničku.

Neboj se a pij, přikyvoval Paul. Není to Taittinger. Tohle je Quentinovo zamilované.

Já nic jiného než Piper Heidsieck prostě nemůžu, řekl Tarantino. Však si ho taky zamiluješ, po tvém prvním Oskaru. Tím se Oskar zapíjí, víš?

Nevím, řekla Veronika a podařilo se jí usmát. Když oba ten úsměv viděli, zaradovali se.

No konečně! Už jsem se bál, že jsme ti vykloubil čelist, hlaholil Paul.

To všechno... bylo filmování? žasla Veronika.

Jak se to vezme, řekl Paul a konejšivě ji objal kolem ramen. Pojď, tady nezůstaneme. Však uvidíš, ale myslím, že se ještě pobavíme.

Podívala se na svoji pravou ruku. Ne, neměla na ni krev.

Já jsem... ale zabila člověka.

Následoval smích.

Vypadalo to autenticky, že? Perfektní práce, na všech stranách. Vrah i oběť, a hlavně maskéři a rekvizitáři, kteří to připravili.

Krev se mu vyvalila z úst... blesklo jí hlavou. Ovšem, na druhé straně, kolikrát viděla něco podobného ve filmu? Je to jednoduchý trik. Maskéři připraví želatinový polštářek s červenou tekutinou. Herec polštářek skousne a výsledek je děsuplný.

Ovšem...

Opět se podívala na svoji ruku. To chřupnutí, ten pocit, kdy vjížděla čepel vjížděla do těla? Nebo to bylo tak, že vjížděla do držadla a tím vznikl ten pocit?

Neviděli jste Karla? Mého přítele? zeptala se, aby zaplašila zmatek ve své hlavě.

Tarantino s McCartneyem si vyměnili pohledy a oba se zasmáli.

Jo, toho jsme viděli, řekl Tarantino. Hrál taky výborně. A ještě bude hrát.

Kde je?

Zase ten smích.

Však uvidíš.

Veronika se začala vztekat.

Tak moment, řekla jim a zastavila se. Z Karla si srandu dělat nebudete. Teď mi povíte, kde je. Chci s ním mluvit.

Odešel. Není v hotelu, řekl Tarantino. Myslím ale, že se brzy vrátí. Tak za hodinku, za dvě. Prostě si odskočil. Přistoupil k ní a vzal ji důvěrně za loket. Neboj. Není to nic ani proti tobě, ani proti němu. Naopak. Oba jste skvělí. Všechno je v pořádku. Budeš spokojená, až uvidíš materiál.

Materiál, opakovala po něm Veronika. Tohle všechno... byl film?

Tarantino pokrčil rameny.

Dejme tomu, že záznam. O filmu nemá smysl mluvit, že, Paule?

Kráčeli teď chodbou, kterou uzavíraly těžké dubové dveře. Paul šel první. Dveře otevřel a ustoupil, aby Tarantino s Veronikou mohli projít. Všichni tři si nesli skleničky. Za nimi šel sluha s kyblíkem na šampaňské.

Byl to Quentinův nápad. Jistě jsi viděla show typu Big Brother?

Jistě, pokrčila Veronika rameny. U nás to byl docela propadák.

Někde to byl propadák, jinde to mělo úspěch, pokračoval Paul. Sestupovali teď po schodech ozářených nouzovými elektrickými lampami. Jenže všude to byl jen začátek nového formátu. Základní myšlenka je správná: absolutní drama, které nemá žádný scénář, žádný předem určený děj. Je tam jenom prostředí a aktéři. Co se mezi nimi stane, to je otázka vývoje vztahů.

Tohle tady... je Big Brother? žasla Veronika.

Hotel Frenezis je ideální místo pro takový projekt! volal Paul. Prastará budova. Velice složitě stavěná, členitá. Možná ani Roberto se tu úplně nevyzná. Je to labyrint s nekonečným počtem kombinací. Někdy mám pocit, že bych tu mohl zabloudit a zahynout na místě, kam nikdo nevstoupil už stovky let.

To není pocit, ozval se Tarantino. To je fakt.

Jenže záznam, to chce světla, to chce kamery...

Kamer tu máme osmdesát, řekl Paul.

Pětadevadesát, upřesnil Tarantino.

Jsou to vývojové typy. Vojenská špionáž, policejní práce. Sledování člověka na každém kroku. Tma už není překážka pro fízlování. Elektronika dovede posbírat i osamělé fotony a poskládá z nich dokonalý obraz. Však jsi viděla ukázku u Nicholsona.

Ta příšernost...

No ano. Natáčelo se to tady. Zkušební záznam.

Na podestě na ně čekal Roberto.

Už jdou, řekl tajemně. Na Veroniku se ani nepodíval.

Kdo? zeptala se.

Brzy uvidíš. Půjdeme do jídelny.

Roberto je uvedl do jídelny. Michael Jackson se Sharukem Khanem tu už seděli a zádumčivě se ryli v miskách se zeleninou. Madonna stála u bufetu a nalévala si Campari. Nicholson, vymydlený a růžovoučký, zcela čilý, na Veroniku vesele mával a přestal si všímat Cindy Crawford, vedle níž seděl. Z druhé strany přicházel John Depp, zřejmě ve špatné náladě, nějak divně zasmušilý, napučený. Rowlingovou ani Browna tu nikde Veronika neviděla.

V čele sálu visela na stěně veliká plasmová obrazovka.

Tak, přátelé, oslovil shromáždění Paul, jsme tu v tuhle pozdní hodinu skoro všichni. Teď se pobavím, dávejte pozor.

Pokynul rukou a v sále se zešeřilo.

Nikdo neřekl ani slovo, Jackson s Khanem zacinkali vidličkami a ostatní se na ně trochu pohoršeně ohlédli.

Na obrazovce spatřili prostor před hotelem, to místo, na kterém Veronika s Karlem zaparkovali subaru, když sem přijeli.

Nedělo se tu nic. Záběr širokoúhlým objektivem zobrazoval budovu, prostranství před ní i keře, které oddělovaly hlavní budovu od vedlejších budov vzadu v parku.

Najednou se z keřů vylouply postavy mužů v černých kombinézách, se samopaly v rukou.

Muži se pohybovali s pružností kočičích šelem. Bylo jasné, že to jsou vycvičení profesionálové, sehraní v týmu. Žádný nezaváhal ani na vteřinu, každý zaujal svoje stanoviště.

V jednom z nich Veronika poznala Raga, policistu, se kterým hovořili při příjezdu.

Pardon, ne policistu ale karabiníka, pomyslela si, aby udělala radost Panu Přesnému.

Snad bychom je měli přestat trápit, ozval se najednou Paul McCartney.

Já jsem pro. Mohli by obtěžovat, zabručel Quentin Tarantino. Pokynul rukou a hned vzápětí bylo celé prostranství před hotelem zalito září silných reflektorů.

Bylo vidět, že policisty to zaskočilo, ale jen na krátkou chvilku. V příštích vteřinách zmizeli zpátky v hustém porostu.

Tarantino se vydal ke dveřím sálu, vyšel ven a vzápětí ho bylo vidět na obrazovce. Jakmile vyšel před hotel, ze strany budovy, od garáže, přicházeli další lidé.

Buďte vítáni, přátelé! Velice si vážíme toho, že jste si jako výcvikový prostor pro vaše noční cvičení vybrali právě hotel Frenesis. Pro nácvik přepadení složitého objektu je velice vhodný.

Z křovin vyšel Rago a zamířil rovnou k Tarantinovi.

Máme povolení k prohlídce celého prostoru. Chcete proti tomu namítat?

Tarantino se zasmál.

Vůbec ne, poručíku! Naopak, vaše přítomnost je víc než žádoucí. Skvěle se zapojíte do naší show. Upozorňuji ale, že záznam jede a že tedy s velkou pravděpodobností budete zařazeni i do konečného sestřihu, určeného k veřejné projekci.

Postupně vycházeli před budovu i další účastníci téhle prapodivné show.

Dobré, že? Však jsem říkal, že se pobavíme, šeptal Veronice Paul McCartney.

Předpokládám, že máte všechny úřední náležitosti v pořádku, oslovil Roberto poručíka Raga. Ten pokrčil rameny, sáhl do velké kapsy na pravém stehně a vytáhl plastové pouzdro. Z něho vyňal lejstro a podal je Robertovi. Ten papír bedlivě prostudoval a pak ho poručíkovi vrátil.

Vše jev pořádku. Samozřejmě podáme stížnost. Jaký bude mít dopad na vaši osobní kariéru bude hodně záležet na vašem chování a na chování vašich lidí při úředním výkonu. Jistě víte, že tohle není žádný hodinový hotel někde na periferii. U nás bydlí světová špička a ta ze všeho nejméně miluje, když jí do soukromí strká nos policie.

Veronika strnula.

Ze strany od garáže přicházel Tony. Muž, kterému vrazila nůž do prsou.

Zase si připomněla ten děsný pocit, to zachřupnutí tkání, to zachvění, které se přeneslo kostmi pravé ruky do celého těla a zahnízdilo se v nervech. Vzpomínka na ten okamžik byla stejně živá teď, po několika hodinách, jako v okamžiku, kdy bodla.

Já bodla. Vrazila jsem mu nůž do prsou. Z úst mu vytryskla krev. Pak se na mne vhrnul McCartney a srazil mě pěstí k zemi. To všechno se stalo. Mám to v živé paměti.

Až na to, že Tony teď přichází živý a zdravý.

Ukazoval jsem jednomu z hostů skladiště rekvizit, řekl bezvýrazně, když došel až k Ragovi. Jsou to hodně realistické rekvizity. Film, který se tu točí, není určen mládeži do osmnácti let. Bude to hodně drsná podívaná, asi nejdrsnější, jako pan Tarantino vytvořil.

Rago se na něho díval dlouze a mlčky. Tony neuhnul očima. V poručíkově tváři se zračilo bezmezné pohrdání, taky zklamání. Veronika od něho stála sotva několik kroků. Byla na tyhle věci citlivá a dokázala číst lidem z obličejů emoce, jako by je tam měli napsané velkými písmeny.

Provedete prohlídku, pane poručíku? oslovil Raga Roberto.

Jsem rád, že vedení podniku poskytlo tyto prostory k nácviku noční akce, řekl Rago bezvýrazným hlasem. Chceme omezit obtěžování hostů na nezbytné minimum.

Nás to neobtěžuje, naopak, řekl Pal McCartney. Podívaná nás pobavila. Vypadali jste impozantně, všechna čest. Netušil jsem, že italská policie má ve svých řadách lidi znalé ninjutsu .

Nejsme policie, odtušil Rago nakvašeně. Jsme carabinieri  .

Nechtěl jsem vás urazit, řekl Paul McCartney.

Chci vám věřit, odpověděl Rago a pak se otočil k Robertovi. Docela rád bych viděl to skladiště rekvizit. Vypovídal o něm signor Mares .

Ale jistě, jsem vám k službám, řekl Roberto.

Vtom si Rago všiml Veroniky.

Signora  ho také viděla?

Nemyslím si to, odpověděl Roberto.

Moc by vás obtěžovalo, kdybyste šla se mnou?

Určitě ne, řekla Veronika.

Nevěděla, ani co dělat, ani co říci. Události ji vyvedly z míry. Obdivovala Tarantina, a nikdy ji nenapadlo, že by ho mohla spatřit jinak než z dálky, na nějakém filmovém festivalu, kde by on zářil jako hvězda první velikosti, kdežto ona by se mačkala v zástupu VIP komparsu celebrit místního významu. Teprve teď, když viděla toho legračně schlíplého italského policistu, ji došlo, jak velkolepou show tu Tarantino připravil. Tarantino opravdu nedělá snímky pro malé děti! Tahle show ale překoná všechno, co až dosud bylo v oboru podívané typu Big Brother vytvořeno. Do hry na příšernou realitu zatáhl hvězdy první velikosti a k nim zařadil dvě neznámé hvězdičky z Čech.

Znovu se vrátila k té základní otázce: věděly ty velké hvězdy o tom, co se tu děje?Byly do Tarantinova plánu zasvěcené? Měly snad nějakou smlouvu?

Musely mít, rozhodla se Veronika. Taková Rowlingová se svými příjmy by si nenechala líbit nějakou prachpitomou skrytou kameru, i kdyby se u hledáčku kamery krčil sám Tarantino. Zrovna tak Jackson nebo ten Ind. Tohle si mohl Tarantino troufnout jen na nás, nýmandy z Čech. Mohl počítat s tím, že mu na krk žádné právníky nepošleme.

Rago zamířil k zadnímu traktu. Bylo na něm vidět, že je z topografií objektu velmi dobře obeznámený. Přepad jistě připravoval dlouhou dobu a čekal na správnou chvíli. Karel v tom jistě sehrál nějakou roli. Podařilo se mu dostat se z hotelu ven. Pravděpodobně jel hned za ním, za Ragem, a informoval ho o všem, co v hotelu viděl. Jistě nepomlčel o muži připoutaném k dřevěnému rámu. Ten člověk umřel Veronice doslova v náručí. Byl to nějaký statista, který dokonale sehrál smrt?

Vzpomínka zviklala ve Veronice přesvědčení, že jde o pouhé filmování. Moc dobře věděla, co se dá a co se nedá sehrát. Jeviště snese všechno, tam stačí pouhý náznak k vyvolání přesvědčivé iluze. Filmový ateliér toho snese méně, ale taky hodně. Jenže s tímhle umírajícím byla v kontaktu. Otřásla se, když si ten okamžik připomněla. To byl skutečně vyděšený člověk, který zemřel hrůzou.

Ledaže by ten ďábelský Tarantino přišel na nějaký nevídaný a neslýchaný technický zázrak. Bude se o něm psát ve všech časopisech a Tarantinův nový film dostane Oskara mimo jiné i v kategorii triků.

Vešli do garáže.

Tady se to stalo, rozhlížela se kolem sebe. Tady mě Paul McCartney skolil. To ovšem enbyl žádný trik. Dostala ránu a tu pořád ještě cítila.

Nevím o žádném skladišti, řekla po chvilce. Jedna scéna se odehrávala tam dole.

Ukázala do ústí chodby, kterou sem přiběhla, když měla Paula a Azzarriho v patách.

Pojďme se tam podívat, řekl Rago.

Za nimi postupovali tři muži z jeho jednotky. Samopaly měli na řemeni, avšak ne na zádech. Měli je pověšené na pravém rameni a jak si Veronika všimla, ruku drželi tak, aby mohli co nejdříve uchopit pažbu, strhnout zbraň z ramene a zahájit palbu. Dávali najevo, že jejich důvěra má své meze.

Kde je Karel? zeptala se.

Nemusíte se o něho bát, řekl Rago. Je u nás, v bezpečí.

Proč bych se měla bát? Vždyť se jenom filmovalo.

Řekla to lhostejně, ovšem zároveň i trochu ironicky. Jenom filmovalo.

Pokud se filmovalo, dostala největší příležitost svého života. Musí tedy spolknout i tu hořkou pilulku, že s ní zacházeli jako s materiálem, bez domluvy a samozřejmě bez smlouvy. Filmování! Kvůli tomu byla celá ta komedie po příjezdu do hotelu? Hra na nevíme a nejsme hotel , hra na čekáme na pana Trinciho . Kdo je ten Trinci? Proč vlastně nepřišel?

Ve scénáři je nějaká díra.

Každý filmový příběh má nějaké nedostatky a divák si jich nevšimne, pokud je režisér opravdový kouzelník.

Ano, hráli s námi habaďůru, říkala si Veronika. Nechám si za ni pořádně zaplatit a Karel jistě taky. A třeba mi Tarantino nabídne roli v nějakém dalším filmu.

Pokud jsem se mu líbila v roli vyděšené paničky z Čech.

Sestupovali propletencem chodeb, nejdříve horní, pak střední a konečně se dostali do spodní. Rago svítil maličkou, hodně výkonnou baterkou, kterou vytáhl z kapsy své kombinézy.

Vpředu bylo vidět světlo. Tam byl sál, ve kterém Azzarri předváděl svoje řeznické umění. Vlastně, uvažovala, nepředváděl. Spíš jen vřeštěl a povykoval a mával nožem. Ve skutečnosti do ničeho neřízl. Netekla žádná krev. To by naznačovalo, že verze filmování je správná.

Vešli do sálu. Pětice plechových lamp zaplavovala světlem dubový stůl, na němž leželo nahé mužské tělo.

Rago se nahrbil, zvolnil krok a levou rukou udělal malé gesto, znamení svým mužům.

Veronika se rozhlédla. Vlevo viděla podlouhlý průraz ve skalní stěně. Tam byla galerie určená ženám, aby mohly ze skrytu pozorovat, co se v síni děje.

Podívala se na Raga.

Carabinier byl napnutý jako šelma před útokem. Udělal dvě malá gesta a když se Veronika ohlédla, uviděla, že jeden z jeho mužů se vrací a jistí vchod, kdežto zbylí se přesouvají ke stěnám, aby kryli prostor ze stran. Ze záňadří vytáhl Rago pistoli, která Veronice připadala legračně maličká, spíš jako dětská hračka než osobní zbraň velitele komanda karabinierů.

Pokynul jí, aby zůstala na místě a pak se blížil se zbraní v ruce k dubovému stolu.

Když se k němu přiblížil na dva metry, zastavil se.

Porco dio , zaklel a zasunul zbraň do pouzdra na prsou. Kývnul na své muže, že je po všem, poplach je odvolán.

Veronika vykročila a připojila se k němu.

Na dubovém stole ležel nahý muž. Dokonalá maketa z plastu.

Rago pokrčil rameny a otočil se k ní.

Rekvizita?

Pak přistoupil až ke stolu a opřel se té věci dlaní o hrudník. Přitlačil a hrudník zapéroval.

Něco mezi gumou a plastem. Tak tohle viděl signor Mares?

V hlase měl ironii, zklamání. Nebo tam bylo ještě něco jiného?

Nevím, co viděl signor Mares . Tohle jsem viděla já, řekla vzdorně.

Zezadu se ozvaly hlaholivé hlasy. Přicházel Tarantino, sebejistý a spokojený.

Jak se vám to líbí, poručíku? volal od vchodu. Vypadá hodně přesvědčivě, viďte? Však uvidíte výsledek. Ručím vám za to, že tři dny nebudete spát.

Přejete si udělat prohlídku? ptal se Paul McCartney. Musím ovšem upozornit, že kamery pořád ještě jedou. Keystonští strážníci by mohli mít pokračování, udělal narážku na němé grotesky Macka Sennetta. Máte prý pověst vyšetřovatele číslo jedna. Jistě vás potěší, když s touhle pověstí vystoupíte v zábavném televizním pořadu.

Rago chvilku na McCartneye a Tarantina hleděl a pak řekl:

Ano. Prohlídneme si to tady.

Jak je libo. Záznam jede a materiálu máme dost. Jenom při konečném střihu nám přibude práce.

Vrátili se do jídelny. Už tady byli oba opozdilci, Rowlingová s Brownem a nechali si vyprávět, jak se poručík Rago tvářil, když viděl dole v sálku , jak tomu říkali, panáka. Zábava se rozproudila a hosté občas věnovali Veronice vlídnou pozornost coby chudáčkovi malému , který dostal od Paula pěstí.

Je to ale pro dobrou věc, bude to úžasná show, ujišťovali ji v různých obměnách.

Věděli o tom od začátku, opakovala si. Jsou domluvení. Patří k sobě.

Budeme k nim patřit i my, s Karlem? Nebo aspoň já?

Asi za hodinu se v jídelně objevil Rago.

Omlouvám se za nevhodně zvolené místo k nočnímu cvičení, řekl. Můžete pochopitelně podat stížnost. Všechnu odpovědnost nesu já.

Vážený pane poručíku, řekl mu Paul McCartney, všichni, kdo tu sedíme, patříme mezi lidi, abych tak řekl, finančně dobře zajištěné. Všimněte si, že k policii mají různý vztah lidé i podle výše konta. Já osobně jsem velmi rád, že je tu ozbrojený sbor, připravený můj majetek chránit. To ale jenom mezi námi, poručíku. Veřejně bych to neřekl, ani kdybyste mi kroutil palci od nohou. Lidé, kteří mi dávají svoje peníze, mají nesrovnatelně menší konto než já a tudíž i jiný vztah k policii. Neradi by slyšeli to, co vám teď povídám. Asi by se za to na mě zlobili a dávali by míň peněz a já bych zchudnul a nabyl jiného vztahu k policii.

Slova vyvolala smích a potlesk. Rago kolem sebe viděl jenom úsměvy a projevy sympatií.

Slibuji, že při konečném sestřihu budu velmi ohleduplný, řekl mu Tarantino.

Rago se na ně chvilku díval, pak mlčky zasalutoval, otočil se a odešel.

Zábava pokračovala až do chvíle, kdy se v jídelně objevil Roberto.

Už jsou pryč.

Na ta slova se ozval jásot a potlesk.

Pak všichni zmlkli a jejich obličeje se pomalu začaly stáčet k Veronice.

3.

Když se Karel vrátil do hotelu, zábava už končila a většina hostů odešla spát. Našel Veroniku v jídelně, kde zbyl už jenom Dan Brown s Paulem McCartneyem. Měli radost, když ho uviděli a Veronika se mu vrhla kolem krku. Umáčela mu tvář slzami.

Já se o tebe tak strašně bála...

Já taky, šeptal jí a tisknul ji k sobě. tady to není dobré. Musíme co nejdřív vypadnout.

Jsou čtyři ráno, řekla. Kam půjdeme?

Něco není v pořádku? usmíval se Paul.

Bylo to hodně rušné.

Chápu. Vyděsil jste se, nemám pravdu? Pokýval hlavou. Quentin dovede všechno vymyslet do detailů. Někdy nemám sám dobrý pocit, když se účastním jeho hrátek. Je to něco jako hra na hrdiny. Znáte ten druh zábavy? Přijmete na sebe roli a tu pak hrajete a musíte to dělat do důsledku. Jakou roli jste si vybral vy?

Roli člověka, který chce vypadnout, odpověděl Karel.

Veronika se mu přivinula k paži.

Nebuď protivný, Karle.

Na tom není nic podivného, natož protivného, řekl Paul. Chtít vypadnout, to je jeden ze základních autentických pocitů člověka. Tady kolem, mávl kolem sebe, jsou ty nejdůkladnější kulisy, v jakých jsem kdy vystupoval. Quentin vymyslel nesmírně věrohodnou hru. Zabíjení a čtvrcení a pojídání lidí, můj bože, tohle jde až do morku kostí. Někdo se dovede vžít do situace a prožívá to vášnivě, až hystericky. Myslím, že by nám o tom mohla vyprávět Jacquelina a nakonec i Madonna, i když si myslím, že Madonna je v tom trochu ukázněnější a zdrženlivější. Naopak Kahn se vžil do role vegetariánského kanibala. No ano, usmál se, když viděl, jak se oba tváří, bere vše duchovně, jak říká – symbioticky. Duše zabitého vrůstá do jeho duše, jako do něho vrůstá duše květáku nebo celeru.

Duše plastového zabitého, řekl Karel.

Zase jsi protivný? řekla mu Veronika.

Jsi umělec, příteli Karle. Víš přece, jak málo záleží na autentičnosti podnětu a jak všechno záleží na hloubce prožitku.

To je pravda, přidal se Dan Brown. Když napsal Thomas Mann svoji Královskou výsost, divili se znalci, jak dokonale poznal život u malého knížecího dvora. Ptali se ho, jak dlouho pobýval u některého z takových dvorů. Mann připustil, že se tam byl podívat a pobyl tam jedno odpoledne.

Ty hraješ hru na hru? zeptal se ho Karel.

Jak to myslíš? odpověděl Brown opatrnou otázkou.

Hrajeme si na to, že Tarantino natáčel videohru, televizní pořad, film, nebo nějaký docela nový formát zábavy?

Mně záleží jen na mých vlastních prožitcích, odpověděl Dan Brown důstojně.

Přátelé, řekl Paul McCartney, jako vždy milý a konejšivý, doba pokročila. Pojďme spát. Zítra je také den a co jsme nevyřešili teď, snadno zvládneme zítra. Vlastně dnes, ale až potom, co se na to dobře vyspíme.

Doufám, že Karel bude míň protivný, až se dobře vyspí, podotkla Veronika.

Paul se uklonil a odešel.

Víte, řekl Karel Veronice a Brownovi, já viděl v podzemí něco...

Policie tam nic nenašla. Rago prohledal celý dům, měl na to tým specialistů, policistů... Tedy, karabiníků, dodala, aby nepopudila Pana Přesného.

Vy jste navštívil podzemí? podivil se Dan Brown.

Ano.

To jsem si nechal ujít, usmál se.

Vy jste nebyl ani v sálku?

Slyšel jsem o té hře, řekl Brown. Jenže jsem to nepokládal za nutné vidět. Opájela mě představa toho, co se tam děje. Navíc, do podzemí se nedá jen tak vejít. Varovali nás, abychom tam nechodili. Snadno se v něm zabloudí. Jsou tam podzemní chodby, které snad vedou až za řeknu Arno. I když, abych byl upřímný, nepokládám za technicky možné.

Do podzemí mě zavedl muž, kterému říkají Tony.

Veronika vydechla a trochu se zapotácela.

Co je ti?

Nic. To je z únavy. Ten Tony...

Vrazila jsi mu nůž do prsou, konstatoval Karel.

To snad ne, řekl Brown jakoby laškovně.

To byl jenom trik. Quentin mi to vysvětlil. Práce maskérů a rekvizitářů.

Vypadalo to hodně autenticky, podotkl Karel.

O to taky šlo, aby to tak vypadalo.

Karel se zadíval Brownovi do očí. Ten uhnul pohledem.

Vy si stoprocentně nemyslíte, že je to všechno jenom iluze?

Nech pana Browna na pokoji. Netrap ho, řekla Veronika. Já viděla toho panáka. Sáhla jsem si na něho.

Nejdřív si sáhnul on na tebe, když jsme tělo odvazovali z rámu.

To byla jen iluze a leknutí. Maskéři dneska dovedou neuvěřitelné věci. My jsme jednou točili...

Dane, řekl Karel, tebe tahle parta vynesla nahoru. Jsi jí za do vděčný. Táhneš s ní za jeden provaz. Já ti rozumím. Jsi spisovatel a myslím si, že i Joanna se k tomu staví podobně jako ty.

Ta tvoje Rowlingová? Zase s ní začínáš! rýpla Veronika. Karel si jí nevšímal a pokračoval.

Ty se účastníš hry na zabíjení a na kanibalismus a namlouváš si, že je to hra. Mají připravené divadélko pro případ, že to praskne. Rago po nich jde už dlouho. Čekal, až udělají chybu. Předpokládal, že ji udělali v okamžiku, kdy mezi sebe pozvali nás dva, Veroniku a mě. Jenže i to naše pozvání bylo součástí pasti, kterou na něho připravili.

Mluvil rychle a naléhavě.

Nevěřím, breptal Brown. Je to všechno hra. Uznávám, je hodně výstřední, dá se říct i zvrhlá, v jistém slova smyslu.

Hodně zvrhlá.

Dobře. Je hrozně zvrhlá. Ovšem my jsme zvláštní lidé a musíme hrát neobvyklé hry. My že jsme kanibalové? To jsou lidé, kteří čtou naše knihy, Karle. Ti nám rvou kusy z těla a zkoumají, kolik toho masa jim odevzdáme. Dokud řežeš až na kost, jsou spokojení, ale když se nožem jenom šimráš, knihu odhodí. Nebo v horším případě ji ani neotevřou. A s vámi herci je to totéž, obrátil se k Veronice. Herečka se svléká z kůže na jevišti každý den. Rve si z hlavy mozek a srdce z hrudi. To je tvoje živobytí. Ti dole, v hledišti, to jsou jedlíci masa.

Dane, naši čtenáři jsou taky jedlíci masa. Možná. Ale žvaníš úplně pitomě. Určitě. Říkám ti, že jsem byl dole a viděl jsem důkazy. Zavedl mě tam Tony. Kde je Tony teď? Nikde jsem ho neviděl. Myslím, že tam dole visí na háku.

Byla to rekvizita, řekla Veronika umíněně.

Sejdeme se tu a půjdeme do podzemí spolu. Nebo nechceš, Dane? Schováš se za báchorku o iluzi a o čtenářích, kteří jsou skuteční jedlíci lidského masa?

Půjdeme tam spolu, řekl Dan Brown. Nevěřím ti ani slovo. Nicméně jsem zvědavý a rád bych podzemí téhle budovy poznal.

Je to klukovina. Jako byl ten tvůj útěk, řekla Veronika. Jdeme spát. Dobrou noc.

Zamířila k výtahu. Karel s Danem, Brownem na sebe kývli a pak šli za Veronikou.

Když šli chodbou, Karel měl pocit, že se na ně někdo dívá. Byl velmi intenzivní. Někdo se díval odleva.

Přinutil se, aby se tam nepodíval. Třeba je to jenom iluze.

Když pak vstupoval za Brownem do kabiny výtahu, ve kterém už čekala Veronika, řekl si: Už jsem jako on. Taky se ukrývám za výmluvu iluze.

Zítřek ale všechno ukáže. Navštívíme spolu lednici. Protože ta, proboha, ta byla tak reálná, jako je tenhle výtah.

Pak vztáhl ruku, aby se dlaní dotkl stěny kabiny.

Co když ani ten výtah není reálný?

Ruku stáhnul a strčil ji do kapsy.

Na statečnost bude zítra času dost.

4.

Veronika se prudce posadila. Srdce jí tlouklo a na čele měla pot. Vymrštila se z příšerného snu a teď třeštila oči do tmy v naději, že se co nejhlouběji propadne do reality a dostane sílu na zaplašení noční můry.

Psst... ozvalo se ze tmy. Pak zazářilo slabé světlo displeje mobilu a ze tmy se vyloupla tvář.

Johnny Depp.

Tak dlouho jsem si hrála s myšlenkou, že si k němu přisednu, až se najednou objevil on. Tady.

Karel zhluboka oddychoval. To je celý on, Pan Klidný. Co by se muselo stát, aby měl neklidné sny? Toho nikdy netrápí noční můra.

Depp si přitiskl prst ke rtům a pokynem hlavy ji vybídl, aby vstala.

Tak tohle je síla, řekla si. Co si ten chlap myslí? Že jsem holka na zavolání?

Už napřahovala ruku ke Karlovi, aby ho popadla za rameno a probudila ho. Dotkla se ho. Zamručel a otočil se na bok. Depp spíš vytušil než viděl ten manévr. Zasmušil se, podobně, jako ho viděla se kabonit včera, a do záře se vynořil nějaký předmět.

Byla to dýka. Ne, byl to Azzarriho vykosťovací nůž.

Ztuhla.

Vždyť to všechno byla jenom iluze a filmování a to, co jako by vrazila tomu člověku do hrudi, to byla pouhá rekvizita se šikovným zařízením ve střence, zadrnčel v ní nějaký motorek, aby měla pocit, že čepel proniká tkání. Bylo to nutné proto, aby reagovala přirozeně, jako člověk, který vráží někomu do těla dýku a není to ani rozený, ani cvičený zabiják, je to člověk v tomhle směru naprosto nezkušený a zabíjení v něm vyvolává hrůzu a odpor. Je to rekvizita, nic jiného...

Depp zvedal nůž, až se poli světla ukázala čepel.

Lpěla na ní krev.

Potom čepel klesla, ztratila se ve tmě. Objevila se Deppova ruka třímající střenku. Z pěsti se vyloupl ukazovák. Rytmicky se pohnul, narovnal se a skrčil, narovnal se a skrčil.

Depp ji vyzýval, aby šla k němu.

Popadla Karla za rameno a zalomcovala jím.

Jenom zavrčel a schoulil se do klubíčka. Úporně bránil svůj spánek. Musela by na něho vychrstnout kbelík studené vody, aby ho probudila.

Jsem sama, uvědomila si.

Co chcete? zašeptala, ne moc tiše, spíš polohlasně. Jestli se Karel probudí, tím líp.

Chci s tebou mluvit, Veroniko, ozvalo se ze tmy.

Promluvíme si ráno.

To už může být pozdě.

Pozdě? Na co pozdě?

Na tvoji volbu.

Jakou?

Zabila si člověka, Veroniko. A to není jen tak. Je to zavazující a zasvěcující.

Ten nůž byla jen rekvizita a všechno to byl trik...

Tomu triku se říká vražda, Veroniko,. V tom hloupém světě průměrných lidí tam venku. Pojď, povíme si o tom víc.

Jsem nahá.

I nazí si mohou povídat. Jen mrtví nemohou. Proboha, o čem to mluvíš? Oblékni se. Počkám.

Zhasl.

Veronika spustila nohy na zem. Svoji příruční tašku měla u stěny, stojánek na kufry zabral Pan Přesný. Přešla ke stěně. V šeru spíš tušila než viděla Deppovu postavu. Uvědomovala si, že je tu nahá v pokoji s jedním z největších sexuálních idolů na světě. Její muž tvrdě spal. Byla to situace jako z nějaké frašky z devatenáctého století typu Co se může státi, když pantáta usne. Dráždivá situace, až na to, že postava držela v ruce krvavý nůž.

To byl zatraceně účinný tlumič vášní, pomyslela si.

Nahmatala tašku a odnesla ji do koupelny. Zavřela za sebou dveře a rozsvítila.

Vypadám strašně, zděsila se, když se na sebe podívala do zrcadla. Bude mi to trvat půl hodiny, než si na ksicht namaluju obličej! Chvatně si omyla obličej, nastříkala na sebe kolínskou a navlékla na sebe spodní prádlo, natáhla si džíny a triko a svetr. Byla čím dál nervóznější a třásly se jí ruce, když si natahovala ponožky.

Ozvalo se tiché zaklepání, spíš to byly jemné dotyky konečků prstů.

Depp stál za dveřmi, půl metru od ní. Byla mezi nimi jen dřevěná přepážka.

Přejela si dlaněmi po ňadrech. Ano, přesvědčovala se, zda jí podprsenka dobře sedí. Vůbec si nepředstavovala, že ji Depp hladí, to ne!

Vlasy. Zuřivě hmátla po hřebenu. Malovat se tedy nebudu, ale rozježená čarodějnice se nebude s Deppem nikde vyskytovat, ani v márnici.

Ztuhla.

Kam jinam ji může Depp vést, než tam? Nebo do mučírny nebo do lednice s mrtvolami, o které jí stačil před usnutím vyprávět Karel? Hádala se s ním a vysmála se mu. Byly to falešné, umělé mrtvoly, rekvizity. Víc přesvědčovala sebe než jeho a usínala s s ujištěním, že je Karel trouba, který naletěl šikovným italským rekvizitářům na špek.

Věděla ovšem, že se Karel přesvědčit nedal. Přesto usnul a chrápe teď jak uhlíř po šichtě.

Zase to zaklepání. Naléhavější, vyzývavější. Možná trochu výhrůžné.

Vtekle zkřivila obličej a prudkými údery napřažených prstů jakž takž si vlasy zformovala.

Zhasla a otevřela.

Neviděla nic, než tmu. V ní cítila toho muže.

Nedokázala se pohnout. Napadlo ji, že ji oslepil a že ji teď on sám popadne za prsa, pak ji obejme, sjede dlaní po zádech na zadek a přitiskne ji k sobě klínem, aby se přesvědčila, že je připraven.

Stáhlo se jí hrdlo.

Ten chlap má krvavý nůž a naznačuje, že jsem opravdu zabila a že to není žádná rekvizita a že to, co se muži řinulo z úst, nebyla žádná želatinová voda, ale horká krev, řinoucí se proudem, po němž uniká život do nicoty.

Jdeme, sykl Depp.

Oči jí přivykaly tmě.

Počkej... zašeptala.

Rychle se vrátila do koupelny, zatápala po poličce, až nahmatala rtěnku. Rychle ji otevřela a na zrcadlo napsala DEPP.

Je dobře za sebou nechávat stopy v tomhle domě, který se víc než čemu jinému podobá labyrintu.

Vyšli na chodbu.

Depp byl oblečený do černého sametového obleku s romanticky vysokým límcem a širokými rameny. Místo košile měl triko. Kolem krku měl sametový náhrdelník v velikým rubínem zasazeným do složitě tvarovaného zlatého květu.

Vypadá jak buzerant, napadlo Veroniku.

Trochu ji jeho vzezření zklamalo. Odpoledne byl oblečený do nenápadného objektu v anglickém stylu, odstíny tmavé olivy, sem tam hnědá až do zrzava. Košile medové barvy, vínově červená kravata. Boty z tlačené kůže se zlatými sponami hlásily, že ten pán je oblečený opravdu do drahého, pokud zrovna nevykoukly hodinky Breitling zpod okraje hedvábné košile. Teď v noci byl oblečený trochu jako puberťák, který si chce vyrazit do nočního klubu, aby tam dělal dojem na gymnazistky, co foukly z domova. Hlavně ten rubín si mohl odpustit.

Kam jdeme? zeptala se ho. Rychle kráčel před ní. Neohlížel se. Předpokládal, že ho bude následovat. Pěkně ji to štvalo.

Na schůzku. Je to důležité.

Nůž nesl v pravé ruce, pěkně daleko od těla, aby se neumazal krví.

Rubín a krev, spojila si Veronika.

Obyčejný kuchyňský nůž, stvořený proto, aby krájel vepřové a hovězí, dnes může figurovat jako vražedná zbraň v policejním muzeu. Jestli je to všechno tak, jak to vypadá z té horší stránky a jak to naznačoval před usnutím Karel, zabila policejního agenta, který vystupoval pod jménem Tony jako číšník a garážmistr hotelu Frenesis. Poručík Rago dlouho připravoval tuhle operaci a vsázel na to, že příchod dvou nových lidí do společenství rozčeří hladinu a vykolejí zavedené pořádky.

Prohlídka k ničemu nevedla. Objevila jen stopy po natáčení filmového hororu. Falešné mrtvoly z plastu, některé rozvěšené na hácích v komoře podobné lednici, to našel Rago a jeho lidé. Tony se ztratil. Jenže to byla opravdu hodně slabá žeň policejní akce, jeden agent, který byl bůh ví kde! Třeba se ztratil z parády, třeba je někde se slečnou, třeba se opil s kamarády.

Třeba je mrtvý, jenže to se nedá dokázat.

Vykašlu se na tebe. Stejně jsi teplouš, vztekala se Veronika v duchu. A přece šla.

Pohled na krvavý nůž byl tím poutem, které ji k němu vázalo tak pevně, že cupala poslušně jako zvířátko na jatkách.

Zavedl ji ke schodišti a po něm vystoupili do třetího patra.

Snad nejdeme k tomu smradlavému Nicholsonovi, lekla se Veronika.

Obávala se zbytečně.

Depp se zastavil před dveřmi číslo devět, chvilku čekal a pak jemně zaklepal.

Otevřela Cindy Crawford.

Také ona byla oblečená do černého. Hřívu hnědých vlasů měla rozhozenou kolem oválného obličeje s výrazným hustým obočím. Znaménko nad levým rtem si nepokoušela zamaskovat, bylo to její znamení, ani ne tak krásy jako bojovnosti, vyzývavosti. Pohlédla na Veroniku, chvilku si ji prohlížela a pak se usmála.

Pojďte.

První vešel Depp a po něm Veronika. Cindy za nimi zavřela.

Byla ve svém pokoji zabydlená jak se patří. Zřejmě tu trávila hodně času. Měla tu dva stojany na šaty tak hustě obsazené, že šaty z obou stran přetékaly. Další šaty měla přehozené přes obě křesla. Vybídla je, aby si sedli na postel a sama se posadila na židli u psacího stolu.

Všechno je v klidu, řekl Depp. Nikdo nás neviděl.

Dobře, přikývla Cindy. Dobře jste to udělali. Tak co, jak se cítíš?

Jako člověk, kterého probudili uprostřed noci, pokrčila Veronika rameny.

Zapíchla si fízla. To může být dobrý pocit, ne?

Veronika se podívala na Deppa. Ten seděl na okraji postele, ruce položené na stehnech. Střenku nože držel mezi palcem a ukazovákem a jemně nožem pohupoval.

Byla to sebeobrana, řekla Veronika rychle. On na mě vyrukoval ze tmy. Strašně jsem se lekla. Nevěděla jsem, kdo to je a co po mně chce. Tak jsem bodla.

Dobře jsi udělala. Byl to fízl. Měla jsi sejmout i toho starého idiota.

Jakého?

Paula. Třeba na to taky dojde

Paula McCartneye?

Doyen sboru, ušklíbla se Cindy. Starej uslintanej dědek. Jeden horší než druhý. Copak jsi je neviděla u věčeře? To byla nějaká večeře? Jackson se dotkne jen klinicky nezávadných kousků a ten indický pitomec inhaluje lidské duše. On je vdechuje!

Abys rozuměla, vstoupil do hovoru Johnny Depp, je nás pár mladých lidí, kteří cítí, že společenství je v krizi.

Nevím o co jde, řekla Veronika a do hlasu jí vstoupil vzdor a trochu taky hněv. Vše se zvrtlo jinak, než čekala a než se obávala. Žádná márnice, žádná mučírna. Návštěva u téhle odkvétající krasavice, vždyť jí už je taky čtyřicet, jak dlouho nám tu bude předvádět osmnáctku? Je zralá na charitu a na členství v hnutí proti pravým kožešinám.

Společenství Svatého grálu, řekl Depp.

Veronika na to neřekla nic.

Svatý grál, můj ty bože! Tak proto je tady ten Brown. Kdejaký nekňuba se teď honí za Svatým grálem a Kristovou trnovou korunou. Jenže Svatý grál zmizel ze světa, miláčkové, ve třetím dílu Indiana Jonese.

Já ho taky neviděla, ten Svatý grál. Pal McCartney, ten samozřejmě ano, jakpak by ne!

Ty jsi zabila a to je první stupeň k členství. My na tebe spoléháme, Veroniko. Jsi mladá a řekl bych, svěží.

To jsme si mysleli o tom indickém pitomci taky, že je to svěží krev z nezkaženého Východu.

Jenže je to Ind, hinduista, řekl Depp pohrdavě. Rowlingová je čarodějka. Proboha, jeden pošuk vedle druhého. Odhaduju tě na normální ženskou, která ví co chce.

Veronice začalo svítat. V tomhle spolku, jako v každém jiném, jsou frakce a protifrakce, kliky těch, co spolu drží proti jiné klice. Paul McCartney je stařešina a mladí se proti němu bouří. Tedy, mladí... Vždyť je jim oběma přes čtyřicet, tak jakápak mládež? Jsem mladší než oni.

Třeba je to jeden z důvodů, proč mě chtějí do jejich kliky. Počítají s tím, že už jsem jejich, protože jsem zabila.

Já ale nezabila, bylo to filmování, měla jsem v ruce rekvizitu a ten kdo se mi sesul k nohám byl herec a v puse měl polštářek s červenou vodou!

Berou společenství vlažně, řekl Depp. Jenom si hrají na obřad očisty. Ta stará čarodějnice vždycky ztropí scénu a povykuje a dělá skandály, aby ji museli vyvést a druhá čarodějnice se při tom tetelí blahem na galerii...

Pochopila, že Depp mluví o Bissetové a o Madonně.

Ani jedna, ani druhá to nemyslí doopravdy. Jsou vlažné. Jenom předstírají. Myslím, že ani jedna ani druhá nepožily.

To snad ne, ozvala se Cindy.

Myslím to vážně.

To by nemohly být ve společenství, vrtěla modelka hlavou.

Veronika pochopila, že jde řeč o pojídání lidského masa.

Počkat, počkat, zamávala netrpělivě rukama, jako by je chtěla poplašit, já tomu nerozumím.

Na to není nic nepochopitelného. Chci se vsadit, že čistého masa neměli na talíři ani gram.

Čistého, tím myslíš... lidského?

No samozřejmě. Jenom lidské maso očišťuje a přivádí nás na cestu Grálu, odtušil Depp nevrle. Odříkával ta slova mechanicky, skoro drmolivě, jako muslim odříkává súru. Cindy při tom pochybovačně pokyvovala hlavou.

Mně se tomu nechce věřit.

Ale ano, přesvědčoval ji Depp. Já si myslím, že ty nové pořádky zavedli ti čtyři pitomci.

Myslíš Beatles?

No samozřejmě. V té době samozřejmě bylo nemyslitelné, aby někdo nepožil. Tenkrát byl doyenem starý Frankie Sinatra. Ten by každého roznesl na kopytech, kdyby se ošklíbal nad čistým pokrmem! Jenže po něm nastoupil Elvis a s ním to začalo jít se společenstvím s kopce.

Že toho tolik víš o historii společenství, podotkla Cindy, nepřesvědčena.

Něco vím od Paula, něco od Browna, něco jsem si domyslil. Historie mě vždycky zajímala. Tobě je jedno, co tu bylo před námi? Kam sahají kořeny?

Cindy se zasmála.

Úplně jedno. Mně zajímá, že mi společenství pomohlo. No a čisté maso mi docela chutná, i když je na můj vkus trochu sladké. Proč bych si tím měla lámat hlavu?

Protože společenství slábne, zavrčel Depp. Slaboch byl už Presley. Čistý pokrm se mu hnusil. Začal do sebe ládovat pralinky a nakazil i Beatles. Lennon zmagořil dočista a společenství se ho muselo zbavit. Zrovna jako Harrisona. Ringo Starr se drží stranou, ale občas se objeví a přijímá.

Jo, jednou jsem se tu s ním potkala, přikývla Cindy.

Proto se Paul drží postu doyena zuby nehty. Protože jinak by už dávno odpochodoval za Lennonem a Harrisonem! Je to slaboch. Nepřijímá. A toleruje, aby ostatní přijímali jen tak na oko. Jsou to všechno lháři a podvodníci.

Začal se vztekat a šel z něho strach. Říkal to Cindy, pak se obrátil k Veronice.

Něco ti povím a poslouchej mě dobře. Já byl proti tomu, aby se do společenství zvali lidi mimo území římské říše.

Vždyť jsi Američan, vpálila mu Cindy posměšně. Neslyšela jsem, že se kdy Ceasar procházel po Times Square!

Jenže předkové jádra amerického národa se procházeli po Foru Romanu! vrátil smeč Johnny Depp. Ale dobře, doba je taková jako je. Ty jsi Češka, viď?

Ano, řekla Veronika.

No, myslím si, že tvoji předkové přijímali čistou stravu ještě docela nedávno.

Když si přebrala, co jeho slova znamenají, dost se naštvala.

Nech si toho, zavrčela.

Já to myslím jako přednost! Máte čerstvou krev a přirozené instinkty. Nejste zpitomělí humanismem, jako ten hňup McCartney, který sem přitáhl Inda, aby mezi námi meditoval a přijímal čistou stravu v duševním stavu! V duševním stavu!

Právě tahle představa ho nejvíc dopalovala.

Ty bys nejraději žral za syrova, bez vidličky a nože, šklebila se Cindy.

Správně! Jako to bylo dřív, když společenství vzniklo!

A kdy vlastně vzniklo? chtěla vědět Cindy, zatímco Veronika tiše žasla.

To nikdo neví. Měl by to vědět Paul, protože starší si mají tajemství minulosti předávat.

Třeba jednou budeš taky starší, škádlila modelka.

Rozhodl se, že bude její popichování ignorovat.

Tak co, řekl Veronice, půjdeš do toho s námi?

Nerozumím ti. Do čeho?

Paul už nemůže být doyen. Kdyby to mělo jít takhle dál, budeme si na čisté společenství jenom hrát. Řekl vám dvěma, o co vlastně jde? Zasvětil vás?

Jak se to vezme, řekla. Vlastně nás jako první zasvětil Jack Nicholson.

Ten opilec. Ta troska!

Ukázal nám video.

Depp přikývl.

A brečel u toho a říkal vám, abyste šli pryč.

Něco takového.

Depp se podíval na Cindy. Ta měla kamennou tvář a přísně přikyvovala.

Slyšíš to, řekl jí Depp. Jenže Jack byl zamlada taky tvrdej chlap. Tomu nedělalo přijímání žádný problém. Zkazil ho až Paul. Od něho převzal pochybnosti.

Co vám tedy Paul řekl? ptala se Cindy.

Veronika pokrčila rameny.

Žádné zasvěcení jsme od něho nedostali.

Neřekl vám nic o podstatě čistého života? O vyvolených, kteří se shromažďují v počtu dvanácti, aby přijali čistý pokrm?

Nic takového.

Výměna pohledů.

To je určitě chyba, podotkla Cindy.

Chyba? To je selhání, řekl Cindy a zase se obrátil k Veronice. Tak dávej pozor. Společenství je široké. Jen doyen, tedy starší, ví, kolik má členů. Několikrát do roka svolává sezení. On volí, koho pozvat. On má právo zvát adepty. To jste vy dva, ty a tvůj přítel Charles.

Je povinen uspořádat večeři, při které dochází k oběti symbolického beránka a jako hlavní chod se podívá čistý pokrm.

Ten beránek je člověk a čistý pokrm je jeho maso? ptala se Veronika.

Nemluv tak vulgárně, řekl Depp.

Cindy se zasmála.

Taky ses nakazil, Johnny! Máš pravdu, zlato. Podává se lidské maso a toho člověka je třeba nejdřív zabít. Na to tady máme pana Azzarriho, lidského řezníka. Pracuje v tomhle oboru už v bůhvíjaké generaci. Pozorně se dívala Veronice do tváře, chvilku počkala a když viděla, že se v její tváři nepohnul ani sval, pokračovala. Tentokrát to jde nějak na levačku. Slyšela jsem, že nám beránek nejdřív pošel.

Veronika lehce zavrtěla hlavou.

O tom něco vím. Ten člověk na krámu, to je beránek?

No jistě.

On umřel strachy. Náhodou jsme ho objevili my dva, Karel a já. Vůbec jsme nevěděli, o co jde. Pokusili jsme se ho z rámu sundat.

Depp pohoršeně zafuněl.

Kde jste ho objevili?

V pokoji paní Rowlingové.

No ovšem, zasmál se herec, v pokoji Rowlingové! Ta by s ním provozovala ty svoje magické praktiky, odebírala by mu semeno a smrtelný pot a pak by ho pustila. Už se to prý několikrát stalo a Paul jí to trpí!

Pustila? O tom jsem neslyšela, divila se Cindy. Co se pak podávalo k večeři?

Jakoby čistý pokrm. Paul ho možná nechává připravovat u McDonalda, kvůli hygieně, ušklíbl se Depp.

Jak to bylo dál?

No a jak jsme ho sundavali, on mi pak najednou padl na rameno a bylo po něm.

Takže zcepeněl, shrnula Cindy Crawford.

Prostě, umřel.

No a Azzarri odmítl zcepenělého beránka porcovat, teď už je to jasné, usmál se Depp pochmurně. Já se mu nedivím. Taky bych nechtěl do zdechliny řezat a na vidličce ji mít, to už vůbec ne.

Byla čerstvá, namítla Cindy, zřejmě rozhodnutá mu oponovat stůj co stůj. Vždyť jste ho udělali pár hodin před tím, ne? obrátila se na Veronika.

Já nevím, co na to říct, odpověděla Veronika nešťastně.

Tobě to dělá problém?

No... asi jo.

Ale vždyť jsi... zabila! To tě kvalifikuje hodně vysoko! Já to nedokázala. Dívat se, to ano, je to obřad a člověk musí ctít tradici. Jsem hodně konzervativní, chápeš? Maminka s tatínkem mě tak vychovali. Oni sami byli možná až bigotní, já to nepřeháním.

Nevyprávěj o sobě, pokáral ji jemně Johnny Depp. Všichni máme nějaké psychické problémy. Já bych to asi taky nedokázal. Je to vlastně legrační... Jako filmová postava jsem to udělal mockrát, ale ve skutečnosti... Pohodil hlavou a zasmál se. Život není žádné cinema. Takže před tebou klobouk dolů, Veroniko, že jsi dokázala toho šmejda bodnout.

Byl to fízl, připomněla Cindy, takže to bylo snazší.

Fízl je taky člověk, namítl Johnny. Jaké to je, zabít člověka? Ptal jsem se na to mistra Azzarriho, ale nechce o tom mluvit.

Je to všechno... nutné? ptala se Veronika.

Nejraději by se otočila a utekla odsud. Karel nic netuší. Leží v posteli a spí. Toho by neprobudil ani masakr motorovou pilou, připomněla si název nějaké knížky, kterou před nedávnem četla.

Ale ovšem, odpověděl Johnny užasle, jak se může někdo ptát na takovou samozřejmost. Kdo chce dosáhnout výjimečného, ale opravdu výjimečného postavení, musí překročit kruh výjimečnosti. To nedokáže každý. Musí mít schopnosti, to samozřejmě. Jenže obrovské schopnosti má na světě spousta lidí. Možná milióny. Podívej se na Cindy. Kolik se asi na světě narodí žen, které mají takovou postavu a takové držení těla a takovou tvář i takové znamínko nad rtem, jako ona?

Moc ne, pravila Cindy zarputile.

Já myslím, že hodně, smál se jí Johnny. Jenže pak přijde chvíle, kdy je třeba volit. Jsem schopný pro svoji životní dráhu udělat opravdu cokoli? Otázka nezní, zdali jsem výjimečný. Otázka zní, zdali se výjimečným chci stát. Když odpověď zní ano, pak se to musí dokázat. V tom je hluboký význam obřadu očisty.

Jenže někdo jiný musí položit život, namítla Veronika.

To samozřejmě! Copak jsi nečetla Písmo? Tam to všechno je. Spravedlivý obětuje beránka. Neobětuje sám sebe. Obětování beránka se líbí Hospodinovi, kdežto usmrcení sebe samo je hřích, je to zločin na Jeho díle.

Tohle nevyřešíme, řekla Cindy. Obřad bude zítra a zúčastní se ho pan Trinci. Takže je důležité jenom jedno: půjdeš do toho s námi? Pomůžeš nám sesadit Paula McCartneye?

Já ale nepatřím do společenství!

V tu dobu už budeš patřit. Při obřadu jsme si všichni rovni, doyen je na stejné úrovni jako ostatní služebníci. Jen Pán rozhoduje.

Kdo je to?

Bude to pan Trinci. Ať to je kdo je to, řekl Johnny.

Nerozumím.

Pan Trinci není jméno. Je to funkce. Název úřadu. Obřad vrcholí hledáním Jidáše.

Zrádce?

Ano. Nikde není psáno, že Jidáš je mezi námi a pokud je, že musí být nalezen. Pokud ale sedm z dvanácti určí Jidáše, označený Jidáš se stává beránkem a je obětován.

A sněden, řekla Veronika.

Nebuď tak přízemní, zamračil se Johnny. Cindy se smála.

Pořád říkám, že jsi měkký. Proč se tomu slovu tak bráníš? Nebuď jako Rowlingová. Možná, že zrovna ty jsi Jidáš! Ano, Veroniko, máš pravdu. Jidáš bude zabit a sněden. Pomoz nám ho určit a společenství se dostane úplně jinam, na jinou kolej.

Tam, kde bývalo za starých časů, přisvědčil Johnny Depp.

Jsou to blázni, pomyslila si. Bláznům se nemá odporovat. Začala tedy opatrně.

Jenže, vy jste dva. Kde chcete vzít sedm?

S tebou jsme tři. Přesvědčíš svého muže, aby do toho šel s námi.

To nevím, zasmušila se Veronika. Třeba nebude vůbec chtít...

To je na tobě. Musíš ho zpracovat. Vy dva a my dva jsme čtyři. Jacquelina s Madonnou půjdou s námi, to je jisté, řekl Johnny.

Určitě, přikývla Cindy. Stačí jim říct, že je to mladé hnutí. Jacquelina udělá cokoliv, aby zůstala mezi mladými. No a Madonna je na tom podobně.

Takže už je to šest proti šesti, chápeš? Ten šílený Ind do toho nepůjde, to je jasné. Rowlingová taky ne, ona a Kahn jsou na tom stejně. Jackson je zbabělec. Ten je rád, že je všechno takové, jaké je. Hlavně, aby to bylo hygienické.

A co Quentin? ptala se Cindy.

Nevím, řekl Johnny. V něm se člověk nevyzná. Jeho hra na něco baví, jenže na druhou stranu, on je strašně opravdový a určitě ho štve, že právě tohle se zvrtlo a je jenom jako. S ohromným gustem sehrál hru na natáčení a určitě něco natočil. Uvnitř ho ale štve, že je to jenom cinema.

Takže nám zbývá ten opilec Nicholson.

S ním nepočítej, řekl Johnny Depp. Ten je mimo.

Co kdybych mu namluvila, že je opora mládí? A že bude příští doyen?

Je nalomený. To spíš ten spisovatel, ten Brown. Ten tvůj k němu má blízko, ne? obrátil se na Veroniku. Ať to dopadne jakkoli, nejsme dva, ale je nás šest. A my budeme mít iniciativu. To by v tom byl čert, abychom aspoň jednoho nestrhli.

Tak co, půjdeš s námi? Ne, neříkej nic, zamávala Cindy rukama. Běž do pokoje a všechno si pořádně rozmysli. Do zítřka do večera je času dost. Pořádně se vyspi, pak to prober s Charlesem a dej nám vědět.

Neber to jako vyhrožování, řekl potom Depp, ale kdybyste se postavili na zadní, my si svoje spojence najdeme. Vy dva nejste jediná volba. No a kdybyste zůstali proti... Pokrčil rameny. Nikde není psáno, že Jidáš je jenom jeden.

Vrátím se do pokoje, probudím Karla a všechno mu řeknu, rozhodla se Veronika.

Když došla ke dveřím, zastavila se.

Je to všechno šílené. Teď otevřu a pokoj bude prázdný. Nebo na mě bude čekat opilý Nicholson. Nebo tam bude Bissetová krájet Karla na kusy tím strašným nožem, který snad je rekvizita a taky možná není rekvizita.

Dlouho váhala, než vsunula svoji kartu do štěrbiny v elektronickém zámku. U kliky zablikla zelená dioda. Stiskla kliku, zatlačila a vešla.

Ovanul ji přívětivý pach jejich dočasného domova, pach kosmetiky, potu a vydýchaného vzduchu. Karel ležel na boku a pravidelně oddychoval. Bezděky se usmála. Dokonce se zastyděla, že se tak vytratila z pokoje a nechala ho tam samotného. Neudělala nic špatného, nic, u čeho by nemohl být. Jenže to bylo za jeho zády a bez jeho vědomí a to se mezi lidmi, kteří jsou spolu a mají se rádi, to se prostě nedělá.

Nebudu ho budit. Všechno mu řeknu ráno, až se probudí. Potřebujeme si oba odpočinout a s klidnou hlavou se rozhodnout, co dál.

Šla do koupelny, umyla se, převlékla se do noční košile, vklouzla do postele a usnula ještě dřív, než se Karel stačil převalit na druhý bok a zabručet, co že se to děje.

5.

Karel se probudil první. Otevřel oči a zadíval se na strop. V prvních vteřinách po procitnutí si nebyl jist, kde se ocitl. Pak si všechno uvědomil a připomněl a nervózně natáhl levou ruku vedle sebe. Narazil na oblý tvar ženy schoulené pod pokrývkou.

Byla tady, Veronika. Jsem tu s ní. Vlákali nás sem a my se odsud dostaneme.

Procital a s probouzejícím se vědomím se mu vracely vzpomínky na průběh včerejšího dne. Sevřel se mu žaludek, když si připomněl ty nekonečné hodiny strávené v policejním voze, kde čekal na poručíka Raga. A pak si připomínal Ragova slova.

Do důsledku je pochopil, až když se vrátil do hotelu. Rago byl přesvědčený, že se Karel zúčastnil celého toho podfuku, který měl jediný cíl: Raga znemožnit a zdiskreditovat a celé pátrání odkopnut k ledu. Dával mu najevo pohrdání a nenávist. Nechtěl se s ním o ničem bavit. Ono to neskončilo, řekl mu jenom. Ještě se setkáme.

Rád bych se s tebou setkal, policajte. Jsme na tvé straně. Nehraju jim do ruky a jestli někdo naletěl, jsem na tom stejně jako ty.

Jenže před usnutím ho přemáhaly pochybnosti, které ho trápily už při rozhovoru s Danem Brownem.

Tihle lidé, co se sešli v hotelu Frenesis ve Florencii, samozřejmě patřili k absolutní špičce v oboru populární kultury. Měli za sebou publikum čítající doslova stovky miliónů hlav. Ještě nikdo nikdy neměl tolik posluchačů a diváků a čtenářů, jako tihle lidé.

Jsou tak dobří? Jsou lepší, než byli zpěváci a herci a spisovatelé před tím?

Jistě ne. Samozřejmě, že mají své kvality. Já je mám taky, uvažoval Karel. Jenže mezi nimi a publikem stojí obrovská mašinérie, složitý organismus technologií a byznysu. Po staletí oslovovali zpěváci a herci svoje publikum přímo. Museli zaujmout lidi v sále. Kolik se jich tam vešlo? Několik set, tisícovka, sotva víc, protože lidský hlas větší shromáždění nedokáže obsáhnout. I tehdy pomáhala zpěvákům a hercům technologie. Architekti a stavitelé dokázali vybudovat prostory pod širým nebem i pod střechou s dokonalou akustikou. Jenže teprve vynález zesílení a záznamu zvuku přinesl zásadní zlom. V průběhu dvacátého století těch převratů bylo několik. Gramofonová deska, rozhlas, zvukový film, televize.

Veronika nerada tyhle Karlovy teorie poslouchala.

Spisovatelé jsou taky produkt techniky, hádala se s ním. Bez knihtisku byste museli ty svoje slátaniny opisovat ručně a přečetlo by si jich jen pár desítek lidí.

To byla samozřejmě pravda a Karel si to dobře uvědomoval. Dokonce si uvědomoval, že i jeho řemeslo zasáhla elektronika. Knihy se dnes vyrábějí takřka automaticky. Nikdo už knihy nesází. Láme se text, který autor odevzdá nakladateli v elektronické podobě. Díky tomu trvá výroba knihy sotva několik dnů a náklady tvoří jen zlomek toho, co výroba stála dřív. Proto vychází mnohonásobně víc knih než kdykoli před tím. Karla nedávno ohromilo zjištění, že jenom v České republice vychází ročně skoro dvacet tisíc registrovaných knižních titulů ročně. Knihu dnes může vydat prakticky každý.

Jenže, kdo ji bude číst? Jak se dostane ke čtenáři? Kolik lidí ji vezme do ruky? Jaká je naděje, že si autora všimne zahraniční nakladatel? V každé kulturní zemi je dnes taková situace. Všude se knihy sázejí elektronicky a jejich výroba je automatická. Jak je možné, že mezi nimi vnikla právě Rowlingová a ne nikdo jiný? Proč Dan Brown, když je dokázáno, že námět Šifry mistra Leonarda ukradl? Proč si svět nevšiml Michaela Baigenta a Richarda Leighta, kteří vydali román Svatá krev, svatý grál o dvacet let dřív, než Brown přišel s Kódem?

Protlačilo ho společenství, tahle odpověď byla nabíledni.

Vždycky byla na světě nějaká tajná společenství. Ilumináti se objevili v dějinách už ve čtrnáctém století a v nějaké podobě přežili dodnes. Ostatně, jejich symbol je na zadní straně dolarové bankovky. Ke kořenům sahajícím hluboko do minulosti se hlásí zednáři i rosekruciáni. Pronásledovaní i vysmívaní, skrytí i široce diskutovaní jsou členové těchto společenstev. Mají vliv, nemají vliv?

Jedno je jisté, uvažoval Karel před usnutím. Lidé, které jsme potkali v hotelu Frenesis, vliv i peníze mají. A spojuje je buď velmi podivný smysl pro humor, anebo spoluvina na organizovaném zločinu, který nemá svou obludností obdobu.

Přítomnost Veroniky vedle něho pod peřinou ho uklidňovala. Hebká a voňavá. Vznětlivá. Vzplane i po tom nejmenším popudu. Žárlivá? Strašně. Její žárlivost na Rowlingovou byla Karlovi k smíchu. Musel si samozřejmě Rowlingové vážit jako světově věhlasné autorky, ale jako žena ho nepřitahovala ani v nejmenším. Jenže to muži ženám jen nesnadno vysvětlují.

Zvláštní, že se Veronika upnula se svou žárlivostí zrovna na ni. Proč ne na Madonnu anebo na Cindy Crawford? Jacquelina Bissetová je stará, ale pořád je to nádherná přitažlivá ženská. Ne, Veronika si umanula, že Karel pokukuje po Rowlingové.

Karle... ozvala se Veronika. Jsi tu?

Dobré jitro, pozdravil ji a naklonil se nad ní, aby ji políbil na čelo.

Zdálo se mi něco děsného.

Tak tomu se nedivím, usmál se pochmurně.

Vstal a odešel do koupelny, aby se osprchoval a oholil.

Karle... uslyšel ji.

Ano?

Objevila se ve dveřích.

Odjedeme.

Taky si myslím, že by to bylo nejlepší.

Já zabalím, nasnídáme se a vypadneme.

Možná, že by bylo nejlepší se nasnídat někde venku, řekl.

Pustí nás odsud?

Filmuje se tu nebo zabíjí?

Filmuje, řekla rychle. Já nevím. Já...

Když odjedeme, pomyslil si, nikdy se to nedozvíme.

Dívali se na sebe, on nahý, napůl zabalený do ručníku, ona v noční košili.

Včera jsi si byla jistá, řekl.

V noci jsem byla venku, řekla.

Cože?

Když jsi spal, řekla a vyprávěla mu o setkání s Deppem a Cindy Crawford. Zatímco vyprávěla, Karel se utíral do ručníku. Pak pověsil mokrý ručník na věšák a pomalu vyšel z koupelny ke své tašce, kde měl v přesném komínku naskládané prádlo. Nejdříve si natáhl spodky. Vždycky tak začínal oblékání.

Palácový převrat? shrnul do jednoduché otázky to, co mu řekla.

Říkej tomu jak chceš. Jenže z toho by vyplývalo, že to je hra i není.

Oblékal se do košile. Měl rád bleděmodré košile z jemného flanelu.

Návrat ke kořenům. Fundamentalismus, odpověděl.

Oni chtějí, abychom zůstali a přidali se k nim. A pomohli jim přemluvit aspoň jednoho dalšího. Pak bychom byli v počtu sedmi proti pěti.

Jak, byli bychom?

Skoro se lekl, jak podrážděně jí odpověděl.

Já tím nic nemyslela, odpověděla rychle. Pozorovala ho, jak si natahuje ponožky.

Už tady počítáš sedm proti pěti.

Kdybychom se k nim přidali, tak bychom byli sedm proti pěti, kdybychom přitáhli ještě někoho.

Uvědomuješ si, co říkáš? Ti dva jsou blázni. Sama jsi mi vyprávěla, že blázen je Madonna i Bissetová.

Já to řekla jen tak, bránila se. Chci odjet. Ano, odjedeme. Ani snídat tu nebudeme. Prostě, vypadnem.

To už měl na sobě kalhoty. Stáli tak proti sobě, on oblečený, ona v noční košili.

Proč jsi tedy říkala, že sedm proti pěti...

Zapomeň na to, vrtěla hlavou. Nemyslela jsem tím vůbec nic. Nechci se hádat. Vypadneme, to je jediné, o co mi jde.

Vypadneme... doslova, řekl si Karel. Společenství tu bude dál. Společenství úspěšných, vlivných, bohatých. Oni dva, Veronika a on sám, pojedou do nějakého slušného hotelu. Ubytují se a pak si zaskočí na příjemnou snídani. On si dá šunku s vejci a černou kávu, Veronika si objedná vločky a pomerančovou šťávu. Budou se mít dobře. Budou si vyprávět, co v hotelu Frenesis zažili. A taky se budou dohadovat, jak to všechno vlastně bylo.

Vypadneme, řekl. Přikývla. Nejdřív se tu ale nasnídáme. Pousmála se. Proč se směješ?

Já do tebe vidím jako do sklenice vody, řekla mu. Jsi zvědavý.

Nerozumím ti.

Ale ano, nevymlouvej se. Když odjedeme, necháme za sebou nějakou rozdělanou práci.

Já bych tomu tak neříkal.

Ale jo, je to nějaký příběh a pro tebe i pro mě je příběh práce. Ty příběhy vymýšlíš a já je ztělesňuju. Je to totéž, jenom z různých stran. No a až najdeme ten slušný hotel, budem proti sobě sedět a budem se dohadovat, co to bylo za příběh.

Příběh o vraždě a mučení lidí.

Byla tu policie, řekla Veronika. Všechno prohledala. Prolezli barák od sklepa až po půdu. Našli světla, kamery. Nádobíčko Quentina Tarantina. On byl tak laskavý, že se jim ani moc nesmál.

Uklidili po sobě, řekl Karel.

Tak to dokaž. Zůstaň, odhal to a dokaž to.

Je to moc nebezpečné.

Bojíš se?

Ano. Bojím a nestydím se to přiznat, řekl Karel.

Co když se jen filmuje? Ty píšeš o statečných lidech a o jejich neobyčejných činech. Budeš o tom dál psát a při tom ti potáhne hlavou – já jsem se tak vylekal natáčení show Quentina Tarantina, že jsem skočil do auta a odjel jsem. Toho se bojíš nejvíc. Proto tady chceš zůstat.

Ne! Chci se nasnídat. Právě abych si nemusel říkat, že jsem utekl a ani se nenasnídal.

Po snídani to bude jiné? Nebo mi řekneš, že počkáme na oběd?

Nech toho!

Karle. Ty sis domlouval schůzku s Danem Brownem. Půjdeme na ni spolu. Je to slušný pán. Žádný poděs, jako je Madonna. Rozumný, vzdělaný. Taky chce všemu přijít na kloub. Zajímal se o podzemí. Půjdeme tam s ním. Projdeme se, pak se naobědváme a potom odjedeme – když nic neobjevíme.

To zní rozumně, pochválil ji. Ulevilo se mu. Byl jí vděčný, že přišla na tohle řešení. Nerad by ztratil tvář sám před sebou. Dobře věděl, že na radosti i na bolesti se snadno zapomíná, ale na ostudné prohry a trapnosti člověk nepřestane vzpomínat nikdy. A ona měla stoprocentní pravdu, že by si na trapný útěk z hotelu ve Florencii vzpomněl vždycky, když by sedl ke stolu a začal popisovat něčí, jak řekla, neobyčejné činy.

Veronika se rychle osprchovala a hodně zdlouhavě učesala a nalíčila, než byla připravena, jak soudila, k veřejné prezentaci. Trvalo jí to déle než jindy a Karel pro to měl pochopení. Přece jen tohle nebyla rekreační chata na Špičáku, byl to luxusní hotel pro světovou elitu.

V jídelně už na ně čekal Dan Brown. U vedlejšího stolu snídala Rowlingová s Kahnem a probírali spolu něco duchovního. V koutě hodovali Tarantino s Nicholsonem a Paul McCartneym. Nicholson už pil šampaňské. Když spatřil příchozí, radostně na ně hulákal a mával jim.

Člověk by skoro řekl, že mezi ně patříme, pomyslil si Karel. Je to pravda nebo iluze? Stejné dilema, jako když mám odhadnout, jestli to je filmový ateliér, kde se točí reality show, nebo Červená krčma.

Vidím, že jsi jen nalehko, Charlesi, řekl Brown, když se Veronika posadila a on s Karlem usedli po ní. Já se vybavil jak se patří.

Pravda, měl na sobě svetr s norským vzorem a když se Karel podíval pod stůl, spatřil důkladné bory od Helly Hansena. Na kolenou měl položené kožené rukavice. Výpravu do podzemí vzal vážně.

Veronika půjde s námi. Nevadí ti to?

Naopak. Takže se taky přikláníš k tomu, že je všechno hra, řekl Brown.

Nejsem si jistý, pokrčil Karel rameny. To už se nad ním nakláněl číšník a naléval mu kávu. Veronika už měla svoji pomerančovou šťávu před sebou. Byla čerstvě vymačkaná ze zralých plodů a báječně voněla.

Jinak bys sebou nebral signora Sekera , smál se Brown. Do lednice, kde na hácích visí lidské mrtvoly.

Chci se přesvědčit, řekl Karel s vážnou tváří. A chci ji přesvědčit.

O čem? O reálnosti iluze, nebo o zdánlivosti reality?

O reálnosti reality a zdánlivosti iluze, Dane. To prolínání se mi nelíbí.

Dan Brown se smál.

Jak potom můžeš psát? Četl jsem tu tvoji povídku. Je výborná. Magicky podmanivým způsobem vyvolává představy a o to přece v umění jde vždycky. Realita do literatury už dávno nepatří. Nahlédla tam jen na malou chvíli v devatenáctém století, ale i tenkrát působila magicky. Lidé propadali iluzi účasti na popisovaných lidí a ztotožňovali se s postavami, jako se ztotožňují primitivové s dušemi zemřelých při šamanských obřadech. Fungovalo to krátce, jen do té doby, kdy mediální vichřice rozmetala obraz reality. Dnes nikdo neví, co je a co není reálné. Kde zůstala skutečnost a co už je jen obraz někým vymyšlený.

Mrtvoly v lednici jsou buď skutečné, nebo jsou to rekvizity vyrobené v dílně, řekl Karel.

Jsi nechutný, řekla Veronika.

Přesvědčíš se sama, řekl Karel.

Není nad to vstrčit prst do rány, usmíval se Dan. Jestli má Charles pravdu, budeme k tomu mít dobrou příležitost.

Veronika chtěla něco říct. Rozmyslela si to a stiskla rty. Karel si mohl přečíst na jejím obličeji, co měla na mysli: i Dan Brown je nechutný se svými řečmi.

Ta má jasno, říkal si. Vytěsnila pochybnosti ze za obzor vnímání. Bylo mu to nepochopitelné. Jak mohla tak snadno zapomenout na úděs, který prožila, když jí uvolněné tělo nahého muže přepadlo přes rameno a když ten k smrti vyděšený člověk naposledy vydechl?

Posnídali a pak zůstali sedět.

Nechce se vám? zeptal se Dan Brown.

Ale ano, odpověděl Karel. Velmi nerad vstal. Tohle nebude žádná radostná procházka! Veronika navrhla, že se převléknou. Dan se oblékl do turistického. Bylo by dobře si aspoň vzít pevné boty a svetr. Karel souhlasil. Každé oddálení vítal.

Bojíš se? zeptala se ho Veronika.

Přiznám se, že ano. Ty jsi to neviděla. Já ano.

Vyděsily tě rekvizity.

Byly to skutečné mrtvoly. Cítil jsem jak páchnou.

Říkal jsi, že to bylo v lednici. Maso v v chladu nepáchne.

Ovládl se, aby jí hrubě neodsekl. On tam byl, ona ne. Jsem zvědav, jak zareaguje, až to uvidí.

Už aby to bylo.

Tak dobře. Jdeme, řekl.

Dan Brown už na ně čekal před vchodem do garáže. Pochválil Veronice její tmavomodrý vlněný svetr a pak vybídl Karla, aby je vedl.

Ty budeš Vergiliem při tomhle sestupu do pekla, řekl.

Vešli do garáže. Karel si všiml, že Veronika zvolnila krok. Tady na ni padla tíseň. Kdepak probodla Tonyho? Mezi těmi dvěma sloupy, rozhlédl se kolem. Ano, tam to bylo. Zpoza jednoho z nich se pak vyřítil Pal McCartney a skolil ji ranou pěsti. To jistě nebyla příjemná vzpomínka i za toho předpokladu, že to byla součást natáčení hororové show.

Tak kudy? ptal se Dan nedočkavě.

Tudy, ukázal Karel do temného kouta garáže. Tam ústí chodba, která vede do podzemí. Když došli k jejímu ústí, Karel si uvědomil, že nemají žádné světlo. Sáhl do kapsy pro svůj samsung a nahmatal kartu, kterou mu dal Tony. Přejel prsty po jejím okraji. Má ji vytáhnout? Třeba funguje.

Není nutné, aby Brown viděl všechno, rozhodl se. V tu chvíli už Dan Brown vytahoval z kapsy malou diodovou svítilnu a zamířil kužel jejího ostrého světla do chodby.

Nezapomněl jsem na nic, milý Vergilie. Jsem Dante dobře připravený k cestě do podsvětí.

Kamenná dlažba klesala strměji, než Karel čekal. Na stěnách zbudovaných z nepravidelných balvanů se srážela voda. Veronika nakračovala váhavě a přidržovala se konečky prstů stěny.

Brzy se dostaneme na rozcestí, řekl Karel. Hlas se odrážel od klenby. Musíme jít vpravo.

Určitě vpravo? Ne vlevo? dráždil ho Dan.

Karel neodpověděl.

Na odbočku narazili po dalších dvaceti metrech. Karel měl v paměti, že tu nějaká chodba je, avšak nepamatoval si, jaký úhel svírá s tou chodbou, která vede k lednici. Teď, když se ocitli na rozcestí, zaváhal. Před nimi byly chodby dvě a obě směřovaly dolů.

Tak co, vlevo nebo vpravo? ptal se Dan Brown.

Vpravo, řekl Karel. Když jsem šel do garáže, odbočil jsem vlevo.

Takže vlevo, ozvala se Veronika.

Ty mě pleteš! Vlevo to bylo, když jsem šel z druhé strany.

Takže tudy, ukázala do levé chodby.

Ne. Tudy, řekl Karel.

Nejistota je v labyrintu ten nejlepší rádce, podotkl Dan, který podle všeho neztrácel dobrou náladu.

Bylo by dobré, kdybych za sebou táhl nit, jako bájná Ariadna, napadlo Karla. Pak se podíval na zem.

Posviť dolů, vybídl Dana.

V oválu světla spatřili temný pruh. Když Dan pohnul svítilnou, zjistili, že pruh vede z chodby, jíž přišli, do pravé větve rozcestí. Karel si vzpomněl na své úvahy o krvi. Je tohle stopa obětí vlečených z místa vraždy do lednice?

Bláto, řekla Veronika. Shýbla se na dotkla se dlažby prstem. Obyčejné bláto.

Dan posvítil a ukázala blátivou stopu Karlovi. Usmívala se.

Určitě sis myslel, že je to krev.

Máš pravdu, řekl. Je to jenom špína.

Ulevilo se mu už proto, že by Veronika jistě spustila křik, kdyby to byly pozůstatky krve.

Šli dál a Karel o té stopě přemýšlel. Jak je možné, že se blátivá stopa táhne tak daleko? Bylo by normální, kdyby ji našli na kraji chodby a že by pak postupně slábla. Jenže ona neslábne, je pořád stejná.

Jak mám oddělit realitu od fikce, když se nedokážu zorientovat ani v tak jednoduché věci?

Je to dáno spěchem. Stačilo by, kdybychom, se zastavili, nabrali vzorek, vrátili se... a co dál? Šli na policii, a požádali, aby vzorek prozkoumala kriminalistická laboratoř? Vysmáli by se nám.

Realita je nepostižitelná, neuchopitelná. Možná, že ani tyhle kamenné stěny nejsou skutečné, že je to jenom dekorace a že někde ve tmě jsou kamery schopné snímat v infračerveném světle. Quentin Tarantino natáčí další epizody pro svoji show!

Ocitli se na rozcestí. Chodba, jíž přicházeli, se rozšířila a také klenba tu byla vyšší. Ústily sem čtyři další chodby.

Kam teď? zeptal se Dan.

Nevím.

Neměli bychom se vrátit? navrhla Veronika bázlivě.

Projdeme všechny čtyři, postupně, navrhl Dan.

To je nejlepší metoda, jak opravdu zabloudit.

Nemůže se nám nic stát, řekl Dan Brown. Jsme přece ve sklepě.

Jistotu v hlase neměl. Jistě dobře ví, že naši předkové měli zálibu v budování podzemních chodeb. Tohle bludiště se může táhnout na kilometry daleko.

Vždyť jsi tudy šel, řekla Veronika. Musíš si vzpomenout.

Nešel jsem sám. Vedl mě Tony, odpověděl. Už nedodal, že ho vedl ten Tony, kterého zabila. Nebo nezabila? Opravdu se zúčastnila natáčení jedné z epizod Tarantinovy show?

Danova svítilna najednou vyloupla ze tmy bílý kotouč. Spatřili mramorový reliéf, zobrazující dva lvy, hřející si tlapy nad ohněm.

To je znamení, zaradoval se Karel. Musíme jít touhle chodbou.

Dva hřející se lvi, říkal Dan Brown tiše. Ukazoval na ně rukou v rukavici, už mu zřejmě bylo hodně chladno. Prastaré znamení lumenistů, vyznavačů světla. Skrze světlo přichází lví síla. Světlo má barvu červenou, barvu krve. Z krve přichází síla.

Zase ta krev, poznamenala Veronika znechuceně. Proč o ní pořád mluvíte?

Lumenisté o ní mluvili už před dvěma tisíci lety, usmál se Dan Brown. Jistě i déle, to učení přišlo z Východu, z Egypta a a do něho z Babylonu. Kult světla souvisejícího s kultem krve, to je nejstarší náboženství světa.

Nikdy jsem o něm neslyšel, řekl Karel.

To patří k jeho podstatě, usmál se Dan Brown. Půjdeme?

Bylo znát, že ho pohled na reliéf potěšil.

Šli tedy dál a Dan teď více svítil dopředu. Brzy našli další reliéf, jeden z těch, které Karel nevšímavě minul, když tudy kráčel s Tonym.

Tohle je bloud, vyvrhující si oči, vysvětloval Dan Brown. Světlo je dar připravený sloužit každému. Jenže lidé jsou neschopní ho přijmout takové, jaké je. Nevidí ho. Odvracejí se od něho. Zavrhují ho. Zbavují se jeho dobrodiní dobrovolně, dokonce rádi. Jsou předurčeni k živoření v temnotě.

Symbol lidí, kteří nenásledovali nauku lumenistů? zeptal se Karel.

Ovšem. Tenkrát, ve starověku, byla nauka otevřená každému, kdo byl ochoten ji přijmout. Teprve postupem času se uzavírala a zůstala ve skrytu, připravená sloužit jen těm nejlepším jedincům.

Celebritám? zeptala se Veronika uštěpačně.

I tak se to dá říct, přikývl Dan Brown.

O čem to mluvíš?

O přítomnosti.

Má to něco společného s vraždami a pojídáním lidského masa? útočil na něho Karel.

Nezačínej s tím! Víš dobře, že je to nesmysl.

Nevím dobře vůbec nic, křikl na ni Karel. Cítil, že už toho má opravdu pokrk. Dokonce měl pocit, že ho sem Dan vlákal, aby tady, v podzemí, do něho mohl hustit nějakou bláznivou a naveskrz zvrhlou nauku.

Nevíš, nebo nechceš vědět? smál se mu Dan.

Chci vědět, co se tu děje!

Neděje se nic, Karle. Nedělej scénu, naléhala Veronika.

Neodpověděl, jen vztekle zavrtěl hlavou a vykročil.

Kam jdeš? volala na něho.

Jdeme, zavrčel. Už nechci slyšet žádné žvásty. Chci dojít na konec téhle pitomé chodby a přesvědčit se, jak to všechno je.

Jenže já ti vysvětluju, jak to všechno je, řekl Dan Brown tiše.

Karel jen zavrčel něco nevlídného a šel jako první a držel se na hranici světelného kuželu Danovy svítilny. Občas se ze tmy vyloupl další reliéf. Dan se už u nich nezastavoval s výkladem, ani u toho, který Karel zahlédl a trochu u něho zvolnil – znázorňoval člověka ohryzávajícího lidskou nohu.

Přál si, aby už byli na konci té hloupé chodby. Natahoval teď chřípím vzduch a snažil se zachytit pach, který cítil v lednici. Ve vzduchu však nebylo nic jiného, než závan plesniviny.

Takto ušli dalších dvacet, třicet metrů a Karel si uvědomil, že lednice už musí být nedaleko.

Anebo místnost s rekvizitami, jen ať už se ukáže, jak to všechno je!

Otočil se, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku a že se Veronika drží Dana Browna.

Najednou ze tmy vytryskly proudy světla, zleva i zprava. Karel byl v tu chvíli otočený, takže ho světlo neudeřilo přímo do očí. Nelítostně vyrvalo ze tmy Veroniku i Dana. Zakryli si oči rukama.

Tady je ta čubka!

Karel poznal Azzarriho hlas.

A už tu Azzarri byl, ozbrojený svým dlouhým nožem, a hnal se po Veronice.

Ne! zvolal někdo. Tady ne!

Tady je zrovna tak dobré místo, jako kdekoli jinde, vřískl řezník.

Karel se na něho vrhl, jenže ho čísi silné ruce chytily za paži a smýkly jím na stranu. Do proudu světla se však vyřítil další muž, ve kterém Karel poznal jednoho z číšníků, a ten srazil Azzarrimu ruku.

Tady ne! křikl na něho.

Ta čubka znesvětila obřad, řval Azzarri. Musí za to zaplatit.

Ona je host, idiote! Nech ji být, křičel číšník.

Jak se opovažuješ, sluho? rozkřikl se na Azzarriho Dan Brown. Okamžitě se dámě omluvíš. Budu si stěžovat!

Ať ďábel osouloží tvoji matku, ječel Azzarri. Snažil se vytrhnout ze sevření, jenže muž byl příliš silný. I ten, který držel Karla, měl obrovskou sílu a Karel s hrůzou cítil, že ho ten člověk vleče do tmy, jako když šelma uchvátí kořist a vleče ji do svého pelechu. Veroniku se pokusil bránit Dan Brown, jenže i na něho zezadu skočili dva muži a táhli ho do tmy, mimo dosah světelných kuželů. Karel se marně oháněl volnou rukou. Oslepila ho prudká záře a nic nepomohlo, že si bezděčně zakryl oči. Zápasil se stíny, ovšem ty byly mnohem silnější než on. Neviděl žádného z útočníků, před očima se mu míhala světelná kola. V uších mu vibrovaly mužské výkřiky a do nich se zařezával Veroničin nářek.

Pokoušel se kopat kolem sebe a opravdu se mu občas podařilo někoho zasáhnout. Čekal odvetu. Bylo by přirozené, kdyby ho někdo skolil pěstí nebo kopancem, jako McCartney když udeřil Veroniku tak silně, až ji omráčil. Rány však nepřicházely.

Jen Veroničin nářek se vzdaloval.

Tohle byl schopen i v tom zmatku kontrolovat. Někdo ho vlekl pryč a útočníci se zmocnili i Veroniky. Pokud si v zoufalství dokázal zachovat špetku úsudku, pak mu občas prokmitla myslí střízlivá myšlenka. Například: dobře, že Veronika křičí, je to známka toho, že žije.

Že ji Azzarri nepodřezal tím svým strašným nožem.

Je to lidský řezník. Tohle je místo, kde se zabíjejí lidé. Profesionální vrazi mučí a podřezávají lidi pro zábavu celebrit.

Dan Brown je tu se mnou, problesklo mu v mysli. Přepadli ho stejně jako mne.

Možná, že se námezdní vrazi vzbouřili proti svým pánům. Třeba je vyděsila policejní šťára a teď se pokusí zamést stopy. Zbavit se svědků.

Rval se z posledních zbytků sil. Světla mu před očima rudla. V ústech cítil pachuť krve. Od křiku ho bolely hlasivky.

Už to nebude dlouho trvat, napadlo ho.

Poslední zasmýknutí.

Pak tma a zima.

6.

Veronika se necítila nejlépe, když s Karlem a Danem vešla do garáže. Až křečovitě se držela svého přesvědčení, že je vše jen iluze. Pravda, nějaký vnitřní hlas jí podlamoval sebedůvěru. Byla mockrát ve filmovém ateliéru a právě tak často se účastnila natáčení v reálném prostředí. Nikdy se ovšem nestalo, aby nevěděla, že se točí. Skrytou kamerou se dá natočit chlápek, kterému nastraží na židli prdící pytlík. On si sedne, pak vyskočí a je legrace, takové jsou limity skryté kamery. Quentin předvedl policistům to, čemu říkal denní práce. Jenže Veronika, když se na ten materiál dívala, nemohla zaplašit otázku, jak z toho všeho chce Quentin sestříhat film? Policista si může myslet, že se to nějak udělá. Ona jako profesionál věděla, že to prostě není možné.

Tady to bylo. Tady držela McCartneye jako rukojmí. A tady se to všechno zvrtlo tak, že ji nakonec McCartney praštil.

Bezděčně vztáhla ruku k pohmožděné tváři.

Začala pochybovat, že celá tahle výprava je dobrý nápad.

Odtud pramenila její špatná nálada. Podráždila ji hádka o to, zdali mají jít vlevo nebo vpravo. Nejraději by šla nazpět. Chlapi začali žvanit o nějakých lumenistech a taky o krvi. Navíc Karel začal být opravdu protivný. Jeho umanutost ji děsila. Chce vědět, co se tu děje. Proč by se tu mělo něco jít?

Už se rozhodovala, že se otočí a odejde. Karel se odsud taky dostal potmě. Přemýšlela, jestli si pamatuje cestu. Je třeba se držet vlevo, stoupat a na každém rozcestí jít vlevo. To se nedá splést. Ti dva géniové ať tady ve sklepě mrznou a čmuchají tu plesnivinu. Vrátím se a dám si pořádnou porci čaje. A třeba tam potkám Quentina.

Nebo Johnna.

Vybavila si jejich noční rozhovor.

Jsou to všechno bázni. Vymýšlejí si nesmysly a tak dlouho se ubezpečují jeden druhého, že je to pravda, až jim věří. Jediný rozumný z celé téhle party je ten cvok Quentin.

Právě když dospěla v úvahách sem, k rozhodnutí odejít, se to všechno strhlo. Noční můra ožila, udeřila na ni proudy světla a v centru světelných proudů křepčil Azzarri s nožem ostrým jako břitva.

Někdo se pokoušel mu bránit. Veronika poznala číšníka, který je obsluhoval při snídani. Udeřil Azzarriho do ruky tak silně, že mu div nevyrazil nůž.

Slyšela Karlovo hulákání. Vzdalovalo se. Napadlo ji, že Karla vlečou někam pryč. Zůstane tady sama, s Azzarrim, který zřejmě přišel o zbytky rozumu.

A tím hůř, když viděla, že se číšník někam ohlédl a Azzarriho pustil.

Mužík přestal ječet, shýbl se a bleskurychle vstal. V prudkém světle blýskla čepel a v následující vteřině Veronika pocítila její ostří na svém hrdle.

7.

Karlovi stačilo, aby se několikrát nadýchl a pochopil, kde se ocitl.

Je zase v lednici.

Už jednou jsem se odsud dostal, napadlo ho. Dostanu se ven i podruhé?

Já jsem se odsud nedostal, uvědomil si. Otevřel mi Tony, ten mě vysvobodil. Tony, policista, agent z oddílu poručíka Raga. Zabila ho Veronika.

Nebo nezabila?

Vzpomněl si na Dana Browna. Zatápal kolem sebe a nahmatal ledově studený lepkavý povrch. Uvědomil si, že se dotkl lidského těla svlečeného z kůže, pověšeného za nohy na řeznický hák. Přitiskl se k ledovému plechu dveří a zabušil pěstmi. Bylo to pošetilé počínání. Ti lidé, kteří se ho zmocnili, ho sem strčili, aby tu umřel v mrazu a hrůze, ti mu přece nepřijdou otevřít!

Jediná spřátelená bytost byl Tony a ten je podle všeho mrtev.

Dan Brown.

Uvědomil si, že slyší jeho hlas.

Nekřič. Přestaň! Uvažuj! volal na něho Dan ze tmy.

Zmlkl a přitiskl si ruce k hrudi, aby si je ohřál.

Dan Brown je tu s ním. Dan, člen společenství. Zajali ho stejně jako jeho. Znovu si vybavil, co ho napadlo tam venku, že se chátra vzbouřila proti pánům.

Už ses odsud jednou dostal, promlouval ze tmy Dan Brown. Podaří se ti to znovu!

Ven mě pustil Tony, odpověděl mu Karel. Třeba si to rozmyslí... ti venku. Pustí nás. Omluví se.

S tím bych nepočítal.

Dan byl od něho dva, tři metry. Znamenalo to, že se musel prodrat lesem mrtvých lidských těl. Měl to snadnější než já, uvědomil si Karel. Oblékl si tlustý svetr a natáhl si rukavice. Věděl, že se dostanou do lednice s mrtvolami.

Nebo to nevěděl? Vyprávěl jsem mu o lednici...

Nemůžu mu věřit, řekl si Karel.

Jediný Tony, to byl můj přítel v tomhle strašlivém domě.

Mám v kapse jeho kartu, uvědomil si najednou. Sáhl do kapsy a vytáhl ji. Do tmy zazářily souřadnice a šarlatový bod. Přístroj fungoval i po Tonyho smrti. Je tu, aby Karlovi pomohl, ačkoli sám Tony je už mrtvý.

Upřeně se na šarlatový bod díval. Je to jasné, musím jít tímto směrem, řekl si a natočil se tak, aby srovnal souřadnice. Napřáhl ruku a opět se dotkl té studené lepkavé věci, která bývala člověkem.

Nedá se nic dělat, musím dopředu, uvědomil si. Musel vynaložit dosti značnou sílu, aby mrtvé tělo odsunul stranou. Mrazem bylo ztuhlé, nepoddajné. Do práce musel zapojit obě paže. Prodíral se mezi mrtvolami, odtlačoval je od sebe a pak, když překonal určitý bod, mrtvoly se mu smekly po loktech, ve zpětném pohybu mu daly herdu do zad, takže směšně poskočil a udeřil se o další těla, která visela v druhé řadě. Za zády uslyšel tupý úder, jak uvolněná těla do sebe vrazila.

Jsou to prostě překážky v cestě, musím je překonat.

Postupuješ? ozval se ze tmy Brown.

Jak to, že nesvítí tou svou baterkou, napadlo Karla.

Žiju, odpověděl stručně.

Měl jsi pravdu, řekl Brown. Je tu lednice s lidskými těly.

Ano, odpověděl Karel.

Uvědomoval si absurditu tohoto rozhovoru. Brown moc dobře věděl, že tu lednice bude. Oblékl se na pobyt v zimě a vzal si rukavice, protože i jemu se hnusil dotyk lepkavého lidského masa. Když tak hezky mluvil o tom, že není třeba autentického prožitku a že umělci stačí představivost, jestlipak vzpomínal na to, co sám viděl v téhle lednici?

Že tu už někdy byl, o tom Karel nepochyboval.

Třeba ho v té tmě dostihnu. Chytnu ho za krk a zardousím ho. Stáhnu z kůže a pověsím na hák.

Myslíš si, že jsem lhář? ptal se Brown.

Na tom nezáleží, řekl Karel a dál zápasil s těly zavěšenými na háky.

Jsem zde poprvé. Netušil jsem, že tu něco podobného je. Je to, připouštím, silný zážitek.

Ten dobytek, pomyslil si Karel. On tomu řekne silný zážitek. Jde nám tady o život. Jak dlouho vydržíme v teplotě blízko nuly? Kolik je tu vzduchu? Podchlazení je smrtelně nebezpečné. On vydrží déle než já, protože má ten svetr.

A co Veronika?

Vybavil si obraz Azzarriho a taky si připomněl, že jeden z číšníků srazil řezníkovi ruku se zbraní. Je to host, volal na Azzarriho.

Uvažuj logicky... napomínal svůj vlastní mozek. Proč by ten chlap mluvil o tom, že je Veronika host? Tohle bylo přepadení. Jakýpak tedy host?

Třeba ji nezabijí. Třeba ji taky strčí do lednice.

Aby tam umřela na podchlazení?

Proč nic neříkáš? ozýval se Dan Brown.

Šarlatový bod ukazoval dopředu. Další dvě těla bránila Karlovi v cestě vpřed. Uvědomoval si, že netuší, jak je lednice veliká. Když tu byl poprvé, zářilo tu elektrické světlo, které rozsvítil Tony, jistě zvenčí. Ovšem Karel neměl ani chuť ani čas zkoumat rozměry téhle příšerné místnosti.

Nechtěl bych, abys měl proti mně nějaké negativní pocity, žvanil Brown. Jsem tu právě tak poprvé jako ty. Je to pro mě naprostá novinka a přiznám, že jsem šokovaný. Otřesený.

Říkal to skoro lhostejně, ledabyle. A jeho hlas zněl ze stejné vzdálenosti. Karel se k němu nepřibližoval. Znamená to, že Brown postupuje před ním.

Mrzelo by mě, kdybys na mě zanevřel. Ta naše profese je tady vzácná. Joanna a já, teď jsi tady ty. My příběhy vymýšlíme, kdežto ostatní naši přátelé je ztvárňují. Přivlastňují si plody našeho ducha. Veřejnost to nedovede odlišit. Divák je koncový uživatel. Vidí Deppa nebo Nicholsona a neuvědomí si, že sám Depp nebo Nicholson by nebyli vůbec nic, kdyby někde v pozadí nebyl člověk schopný vymyslet příběh. Herec je jen lokomotiva, která jede po kolejích položených někým jiným. My musíme držet pospolu, my, pokladači kolejí.

Místnost je velká. Není nekonečná. Brown přede mnou ustupuje. Nakonec se dostane na konec.

Až ho dostihnu, půjdu mu po krku, rozhodl se Karel.

Promluv na mě, řekni něco, řekl Brown trochu kňouravě. V hlase měl strach.

Už neřeknu ani slovo, zařekl se Karel. Uvědomil si, že si dotyk mrtvol už tolik neoškliví. Je to prostě maso na háku. Mrtví nekoušou. Klidně si tu visí v atmosféře chladné... kolik asi pod nulou? Dva? Pět? Víc jistě ne.

Snad mi zbude v těle dost energie, abych dokázal tu svini zaškrtit, až se k ní dostanu.

Ještě před chvilkou, když se díval na šarlatový bod, si kladl otázku, kam vlastně ho přístroj vede. Teď už mu to bylo jasné. Vede ho k zavraždění Dana Browna. To bylo to poslední a konečné, co si ještě Karel v životě přál.

Veronika zabila Tonyho, já zabiju Browna. Každý budeme mít zářez na pažbě a budeme si moci podat ruce.

Po smrti. V nebi, nebo spíš v pekle.

Další dvě mrtvoly se za ním zhouply a udeřily o sebe.

To je strašný zvuk, poznamenal Brown. Sám se mezi nimi plazil tiše, žádný hák nezaskřípěl, neozvalo se mlasknutí nebo žuchnutí. Karlovi to bylo jedno. Tiše nebo hlasitě, já se k tobě dostanu.

Ty hajzle. Všechno jsi věděl dopředu. Oblékl sis svetr a natáhnul rukavice.

Teď byl rád, že sám rukavice nemá. Rukama lepkavýma od vystydlé krve chytne Dana Browna za hrdlo a bude ho tak dlouho tisknout, až z něho vymačká život.

Nemohl by ses pohybovat tišeji? Není to tak těžké, ozýval se Brown ze tmy. Hlas teď zněl jinak než před tím. Jasněji, zřetelněji. Karel pochopil, co to znamená. Ocitli se na konci místnosti. Brown teď stojí zády ke zdi a čeká, až se k němu Karel propracuje.

A je podělaný strachy, pomyslil si Karel s uspokojením. Mám tě.

Nastavil se a naslouchal. Uslyšel Brownův dech.

Vsunul teď kartu do kapsy. Jsem u cíle. Teď jde o to, abych zaútočil rychle, jinak se tu budeme v té tmě rvát jak psi. Mám studené ruce. On má horký obličej a krk, vyhřátý z toho svého svetru. Ucítím na rukách jeho teplo a hrábnu po něm. Musím dýchat tiše, poznenáhlu, zlehounka, jenom nosem.

Kde jsi? Řekni něco! žadonil Brown. Není to tak, jak si to myslíš. Že jsem tě sem zatáhl. Chtěl jsi sám, to přece víš. Ty sám!

Karel pomaličku pohyboval rukama v ledové tmě. Brown byl velmi blízko. Slyšel jeho chrčení v hrdle sevřeném strachem, ze vzdálenosti jednoho metru, možná ani ne.

Pak pocítil na obou rukách teplo. Pomaličku spouštěl ruce, milimetr po milimetru.

Ucítil jemné šimrání. To se dotkl povrchu Brownova svetru. Byl to dotek tak lehký, že ho Brown nemohl cítit.

Tak, řekl si Karel. A v tomhle prostoru mezi mou levou a pravou rukou je krk toho zmetka.

Teď!

Prudce stiskl ruce. Brown vyjekl, když ho Karel popadl za krk.

Ve stejnou chvíli se rozsvítilo oslnivé bílé světlo.

8.

Bude to bolet, pomyslela si Veronika, když jí ostří Azzarriho nože dolehlo na krk. Tuhle jedinou myšlenku, pokud záchvěv pudu sebezáchovy lze za myšlenku označit, vtělila do výkřiku, který jí rval plíce i hlasivky. Výkřik dozněl. Měla oči upřené na temné místo mezi reflektory. Nadýchla se, aby vykřikla znovu a vtom si uvědomila, že už nůž na krku necítí a že jí k sluchu doléhají cizí hlasy.

To jsme my, Veroniko!

Poznala tu vůni. Vedle ní stála Cindy Crawford a jemně ji držela za paži. Když pohnula hlavou, spatřila Johnny Deppa, jak drží Azzarriho za krk a volnou rukou ho vyplácí krátkými prudkými políčky.

Já ti ukážu! Já tě naučím, chovat se neslušně k hostům!

My mu to taky říkali, pane, přizvukoval číšník, který Azzarrimu překazil jeho první útok. Nenechal si říct. Je to blázen!

Však si to bude pamatovat, řekl Depp a odstrčil řezníka od sebe. Ten vyděšeně mžoural do světel. Vypadal jako člověk, kterého právě probudili. Osahával si líc, kterou mu Depp tak nevlídně zpracoval.

Jsme tu dva s bolavou tváří, napadlo Veroniku. Přišlo jí to k smíchu.

Nesmím se smát, pomyslela si. Vypadala bych jako blázen.

Jenže adrenalin uvolněný v krvi vybublal, či kdo ví co jiného provedl, nějaké bludné proudy v mozku si našly k sobě cestu, uvolnily se enzymy, Pan Vzdělaný by to jistě dovedl lépe vysvětlit, Veronika nevěděla přesně, co se v ní děje, jen to věděla, že v nejbližší vteřině vybuchne.

A začala se smát.

Zmocnila se jí křeč. Zakousla se jí do břišních svalů, takže se musela ohnout. Potácela se a smála se, až jí slzy stříkaly z očí.

Cindy si pořád držela za paži a bezradně se dívala na Deppa.

No tak, Veroniko, chlácholil ji. Je po všem. Už ti nic nehrozí. Bylo to nedorozumění. Že je to tak, pane Azzarri?

Řezník zahuhlal něco neurčitého.

Pan Azzarri si myslel, že jsi beránek a neuvědomil si, že jsi host, jako je Cindy host a já jsem host.

Azzarri se však nehodlal jen tak vzdát.

Nemá požehnání! vyštěkl. Bez požehnání nikdo není host. Tak to vždycky bylo. Nikdo nemá právo měnit řád!

Při těch slovech se číšníci, kteří tu teď byli tři, trochu napřímili, jako kdyby zaslechli něco nadmíru důležitého.

Jsem ten poslední, kdo by namítal proti řádu, řekl Depp.

Ještě to tak! Znalost, to je to, co vám chybí. Před řádem se musíme sklonit všichni.

O čem to mluví? otočila se Veronika na Cindy.

Řád, to jsou pravidla společenství, šeptala Cindy. Naučíš se je.

Má to něco společného s lumenisty?

Cindy vydechla.

Psst... To nemusíš...

Azzarri měl dobrý sluch a nezaváhal ani vteřinu.

Slyšeli jste, co ta žena řekla? Jak to, že ona, bez požehnání, zná tajemství! Nikdo se o něm nesmí dozvědět. Tam... ukázal někam dozadu, tam visí těla těch, kteří se provinili menší mírou znalosti, než tahle žena.

Tam... Tam někam odvlekli Karla. Je s ním Dan Brown, uvažovala Veronika. Ten má jistě to zatracené požehnání. Karla ochrání.

Ledaže to byl on, kdo zatáhl nás oba do pasti. On přece tolik stál o to, aby ho Karel do podzemí zavedl! Je Dan Brown Karlův ochránce, nebo zhoubce?

Pane Azzarri, ozval se Depp, tohle může rozhodnout jenom pan McCartney.

Veroniku ještě bolelo břicho od toho strašného hysterického smíchu a teď měla co dělat, aby se záchvat neopakoval. Vždyť Johnny s Cindy do ní půlku noci hučeli, aby jim pomohla smést Paula McCartneyho z jeho pozice staršího sboru!

Hučeli do mě, připomněla si, takže se mnou počítali jako se spojencem, jako s členem společenství. Možná ale, že uvažovali moc zbrkle a dělali účet... ne bez hostinského. Účet bez řezníka. Tohle společenství má staré a přísné předpisy a oni je znají málo nebo možná vůbec ne.

Azzarri pochopil, že nahnal Deppovi strach. Povýšeně se usmál.

Pan McCartney bude muset hodně vysvětlovat, jak mohl dopustit takový rozklad společenství. V obřadní síni se procházejí ženy a cizí lidé se ohánějí jménem společenství. Dříve se trestalo smrtí za menší pochybení. Pan McCartney bude rád, když se dožije zítřejšího rána.

Takhle mluví o hostovi, navíc o celebritě, kterou zná celý svět. Kdybych zmizela já, uvažovala Veronika, bude toho plný Blesk a Aha a možná se něco dostane i do zdejších novin. Česká herečka zmizela při výletu do Itálie. Zmizení Pal McCartneye by ovšem znamenalo celosvětovou senzaci.

Dovolujete si příliš mnoho, pane Azzarri! křikla na něho Cindy.

Nemluv tak, řekl Depp. Myslím, že se všechno vysvětlí.

Co se tu má vysvětlovat? Ta žena nemá požehnání. Není člen společenství. A někdo jí prozradil tajný název společenství. Co je tu k vysvětlování? Ona je vřed, který se musí vyříznout.

Na Deppovi bylo vidět, že má starosti.

Vy nejste ten, kdo rozhoduje, co je a co není vřed, syčela na něho Cindy.

Azzarrimu se zúžily oči.

Vy budete vysvětlovat, řekl a ukázal na Cindy a pak na Deppa prstem. Vy se budete kát. A vy se budete strachovat, abyste neskončili jako ona a jak nepochybně skončí Paul McCartney. Od doby Alberta Albizziho byl rod Azzarriů svědkem pádu nejednoho velkého jména. Celebrita? Vy jste jen odlesk světla, které vrhají jiní. Záře je směrována jinam a někdo jiný se zaskví jako briliantový prsten, jenže bez vlastního vnitřního třpytu. Světlo zhasne a jste míň než prach. Hvězdy se zažíhají, září a hasnou. Celebrity jsou zažíhány, osvětlovány a zhasínány, v tom je ten rozdíl. Myslíte si, že já, lidský řezník z rodu Azzarriů, jsem váš nástroj? Milá dámo, nikdy jste se víc nemýlila. Jsem součást lampy, která na vaši osobní nicotnost vrhá cizí světlo.

Sehnul se a zvedl ze země nůž. Přejel po jeho ostří bříškem palce a usmál se.

Poněkud ztupený nešetrným zacházením. Ale v vedený zkušenou rukou udělá kus práce.

Nastalo ticho. Veronika doufala, že uslyší Karlův hlas. Neozývalo se nic, jen kdesi v hlubinách tmy pleskla kapka.

To bylo neopatrné, zašeptala Cindy.

Veronika pochopila, co tím chce říct. Už ti nemůžu pomoci, to znamenala ta slova. Neměla ses o lumenistech zmiňovat. To je přísně střežené tajemství a zrada se trestá smrtí.

Vím to od Dana Browna, chtěla vykřiknout. Copak Brown nevěděl, že je jméno společenství tajné a nesmí se nikomu prozradit? On je viník, on si zaslouží potrestání!

Tajemství mi prozradil...

Azzarri přestal zkoumat ostří nože.

Kdopak?

Pan Trinci, vyhrkla Veronika. Ani nevěděla, co ji to napadlo. Jméno tajemného muže, na kterého tu všichni čekali, jí vytanulo na mysli, vyplulo ze záře reflektorů, nebo se snad vylouplo ze tmy, sama nevěděla, kde se vzala.

Azzarri spustil ozbrojenou ruku podíl těla a trochu svraštil čelo.

Kdože?

Pan Trinci.

Chvilku se na ni díval, pak jemně zavrtěl hlavou a posupně se uchechtl.

To nemůže být pravda. Pan Trinci by nikdy nic takového neudělal.

Pan Trinci pozval nás oba, řekla Veronika. To se také nikdy nestalo, aby pozvání dostali dva, nebo snad ano?

Azzarri se nejistě podíval na Deppa. Cindy, jako ženu, ignoroval. Depp pokrčil rameny. Je mladý člen společenství, on toho mnoho nepamatuje. Snad by věděl Paul McCartney...

Nastalo ticho.

Pal McCartney vám není dost dobrý a dost důležitý. Pan Trinci je jiná třída, viďte, pane Azzarri?

Nevyslovujte jeho jméno! štěkl mužík.

Já mohu, podařilo se jí usmát. Se mnou pan Trinci mluví.

Lžete.

Zeptejte se pana Trinciho, střílela Veronika od boku. Střílela, anebo bila pěstí na zranitelné místo, jako boxer, který objeví, že soupeř nemá dost vypracované břišní svaly. Už samo vyslovení toho jména Azzarriho bolelo, šklíbil se a cukal hlavou, jako když plaší dotěrnou mouchu. Úplně nesnesitelná mu přišla představa, že by se měl pana Trinciho na něco ptát.

Díval se na ni přimhouřenýma očima. Veroniku napadlo, že je to jako v pokeru. Protivník zvažuje, do jaké míry čelí pouhému blufování nebo reálné sázce.

Pak se usmál.

Když se zmýlím, řekl, pan Trinci se bude zlobit. Jenže i Trinciové přicházejí a zůstávají, kdežto Azzarriové zůstávají. Už sedm set let.

Po těch slovech zase zvedl ruku s nožem a udělal krok dopředu.

Veronice se zdálo, že už méně cítí Cindinu vůni. Pohlédla stranou a zjistila, že dívka ustoupila do šera. Sama tedy udělala krok dozadu. Něčí ruce ji chytily za ramena. Měly sílu ocelového svěráku.

Omluvím se, usmíval se Azzarri. A jemně panu Trincimu vyčtu, že mě neupozornil. Vyvaroval bych se omylu, kdyby to udělal, kdyby jenom slovíčko ztratil. Dovedu pracovat přesně a bez únavy. Dokonalý ovšem není nikdo, ani já. Co s tím mohu dělat? Nic. Není moje chyba, že nejsem vševědoucí.

Vaši lidé řeknou panu Trincimu, že jsem vám o něm řekla.

Teď už se Azzarri smál naplno.

Tak to se naprosto mýlíte, milá dámo. My držíme pohromadě, my, kteří vytváříme ten zázrak, že celebrity dovedou svítit cizím světlem. Nebo se snad mýlím, přátelé? Je tu někdo, kdo se mnou nesouhlasí? Najde se někdo, kdo mě zradí? Kdo mi nastaví nohu? Budeš to ty, nebo ty? obracel se ke sluhům.

Nastalo ticho.

Azzarri naslouchal, teatrálně se rozhlížel kolem sebe, jako by stál v aréně a chtěl se přesvědčit, že někde v poslední galerii se netřepotá ruka horlivce, který se hlásí, že on nesouhlasí. Pak se otočil k Veronice, pokrčil rameny a rukama udělal gesto nejhlubšího politování.

Nedá se nic dělat, beránku, musím tě podříznout.

Další kapka pleskla do ticha.

Hned po ní ještě jedna.

Veronika trhla hlavou. Nebyla to kapka, byl to krok, po něm další. Někdo přicházel.

Kroky uslyšel i Azzarri. Zachmuřil se, kdo že zde vyrušuje. Byly to kroky bezesporu mužské, silné, sebevědomé.

Podivné kroky v naprosté temnotě! Lidé v ní obvykle kráčejí opatrně, šouravě, špičkou ohmatávají terén před sebou, než došlápnou plným chodidlem. Tenhle muž si vykračoval, jako kdyby kráčel po hladké dlažbě náměstí za plného poledního slunce.

Do záře reflektorů vešel Shahruk Kahn, ten zbožňovaný herec. John Depp, ale v Indii, jak řekl jeho americký protějšek. Byl klidný, sebejistý, vyzařovala z něho pohoda. Vlídně pokynul Veronice, uklonil se do šera Cindy a lehce pokývl na pozdrav Johnnymu a Azzarrimu. Sluhů si nevšímal. Pak se obrátil k znovu k Veronice.

Posílá mě pan Trinci, řekl. Nazrála chvíle, kdy ti bude popřáno se s ním setkat a přijmout jeho požehnání.

Opět se uklonil, otočil se a šel zpátky do tmy. Bylo jasné, že nepochybuje o tom, že ho Veronika s Johnnym a Cindy budou následovat.

9.

Karel udeřil Browna do krku a hned stáhl ruce k obličeji, aby si zakryl tvář. Silný reflektor mu pálil do obličeje svoje kilowatty ze vzdálenosti jednoho, nejdéle dvou metrů. Uslyšel nějaké hlasy, neurčité, bublavé, bez výrazu. Odvrátil obličej a pomalu spouštěl ruce z očí.

Díval se na hrubě tesanou skalní stěnu. Když otočil hlavu ještě více vlevo, spatřil mrtvoly na hácích, ten les, kterým právě přišel. Oči si mu už zvykly na silnou záři, takže je poprvé viděl jasně a ostře.

Tohle přece nejsou opravdové mrtvoly, uvědomil si. Udělal krok a opatrně se dotkl nejbližší z nich. Zkusil do ní strčit. Byla těžká, byla také studená a měla lepkavý povrch, ovšem v záři reflektoru nemohl Karel pochybovat, že jde o nápodobu, o figurínu.

Podíval se vzhůru. Předpokládal, že tam někam umísti Tarantino další kameru. Viděl jenom klenbu, vytesanou do skály.

Překvapen? ozval se za ním Dan Brown.

Ty jsi to věděl, řekl mu Karel.

Toto všechno je součást velkého mystéria. Lumenisté byli mistři iluze a věděli, že charakter člověka se projeví v mezní situaci. Mistrovsky je dovedli navozovat. Dokázali dohnat člověka až na samotný okraj.

Co je okraj? zeptal se Karel.

Jako spisovatel to samozřejmě víc, jenom se bojíš to vyslovit. Okraj, to je hranice nejsilnějších zápovědí. Tys na mě vztáhl ruce. Abys mě zabil, předpokládám.

Jistě, odtušil Karel.

Pro mě to byl taky silný zážitek, musím se přiznat. Lidé se mě nepokoušejí často zabít...

V zářivé mlze Karel spatřil jeho úsměv, poněkud pokřivený. Musel se hodně leknout, když ho znenadání popadly ruce a začaly ho rdousit.

A já zase nezabíjím moc často, krčil rameny Karel. Bylo mu divně u žaludku. Připomínal si všechnu tu ošklivost a hrůzu, kterou musel překonat, když se prodíral lednicí a taky si vybavil nenávist vůči Brownovi, vůči člověku, který ho sem zavedl, jak věřil. Co to tedy je? Zkouška před vstupem do okruhu lumenistů?

Není to spolek, do kterého se dá vstoupit, jako když se staneš filatelistou nebo potápěčem. Dostaneš instrukce a potápíš se. Nebo řidičský průkaz a jezdíš. Lumenistou se musíš pozvolna stát. Nejprve musíš mít předpoklady. Musíš se stát absolutní veličinou ve svém oboru.

Stát se celebritou, napověděl Karel.

Brown pochybovačně zakýval hlavou.

To je spíš průvodní jev, nebo důsledek, ale rozhodně to není primární předpoklad. Když se dostaneš až na kraj, objevíš v sobě nové kreativní síly. Jsi schopen jinak uvažovat a jinak tvořit. Změní se ti měřítka. Co jsi pokládal za důležité je ve světle lumenismu nicotné. Pravé hodnoty jsou jinde a ty jsi schopen je vidět.

Pravé hodnoty visí na hácích hlavou dolů? ušklíbl se Karel.

Brown se na něho chvilku díval s klidným úsměvem.

Neztrácíš humor ani po tom všem, co jsi prodělal. Věřím, že i tvoje přítelkyně zkoušku podstoupí s dobrým výsledkem.

Taky ji strčíte do lednice?

Jistě ne. Spíš ji bude zkoušet dobrý pan Azzarri. Ten dovede ženám nahnat hodně strachu. Věř mi, je to vyzkoušené, dámy by ti mohly vyprávět.

A budou?

Určitě ne. Žádný lumenista se nesvěřuje se zážitky z cesty, kterou prodělal. Každý podstoupil zkoušku a každý jinou.

Tak počkat, zavrtěl hlavou Karel. Jak to, že každý jinou? Kolik takových dekorací tu máte?

Kolik je domů ve Florencii, jako je tento?

Zkoušky se odehrávají i na jiných místech?

Začínáš chápat rozsáhlost celého systému. Pojď, myslím, že máš za sebou jenom ta menší překvapení.

Karlovy oči si už zvykly na ostré světlo. Teď viděl do nejmenších detailů rekvizity, které tu na hácích visely. Byly to napodobeniny lidských trupů a údů, vyřezané pravděpodobně z těžkého dřeva, nejspíš dubu. Pokrývala je silná vrstva polychromie, to bylo vidět na některých míst, kde barva odprýskla. Nebyly to však otrocké nápodoby reálné předlohy. Spíš to Karlovi připomínalo umělecká díla a dovedl by si představit, kdyby tyhle předměty visely v galerii.

Už jsi pochopil? Za tuhle zkoušku vděčíme géniu dvou mužů, příslušníků řádu. Jeden se jmenoval Leonardo da Vinci a druhý Michelangelo Buonarotti. Po Leonardovi se zachovaly náčrty, studie přípravné skici. Jsem tu opravdu poprvé, ale už dříve jsem dozvěděl, že se tady v podzemí skrývá tenhle umělecký poklad.

Dozvěděl?

Ano, když mi společenství umožnilo nahlédnout i do tajných Leonardových zápisků, které jsou v jeho archivu.

Šifra mistra Leonarda... vydechl Karel užasle.

Ovšem. Bez společenství bych ji nikdy nemohl napsat. V jistém smyslu... Teď se zdálo, že se Dan Brown trochu zasmušil. V jistém smyslu jsem ji napsal z návodu společenství, ale to je jiný příběh. Zkrátka, tohle je společné dílo jich obou. Zdaleka ne jediné.

Tady jsou i další Leonardovy a Michelagelovy práce?

Jistě, řekl Dan Brown. Už brzy je uvidíš.

Karel bázlivě vztáhl ruku. Povrch soch byl lepkavý. Dan Brown se tomu zasmál.

O realistické vzezření se starají zřízenci. Vše musí budit dojem opravdovosti. Díval se Karlovi do očí. Usmál se. Půjdeme dále? Čekají tě další překvapení.

Něco tu nehraje, napadlo najednou Karla. Nebylo snadné ošálit jeho přesně pracující mozek. Do lednice mě zavedl Tony. Přivedl mě do ní pomocí přístroje, který mi podstrčil. Mám ho pořád v kapse a s jeho pomocí jsem se dostal až sem.

Kde mám záruku, že tahle místnost je stejná jako tamta místnost? Že lednice, do níž mě zavedl Tony, je totožná s tímto panoptikem?

Vytáhl přístroj z kapsy. Displej byl mrtvý, žádný šarlatový bod na něm nezářil. Dan Brown se lhostejně na přístroj podíval.

Mobil tu nefunguje, samozřejmě, řekl. Buď neznalost mistrovsky předstíral, nebo skutečně přístroj nikdy neviděl. Půjdeme. Někdo na nás čeká.

Ukázal rukou k bílé stěně. Teprve teď si Karel všiml, že je na ní vidět rýha opisující obdélník asi dva metry vysoký a necelý metr široký. Brown přistoupil blíž, vztáhl ruku a zatlačil. Stěna vymezená obdélníkem se dala do pohybu, ustupovala a pak se blok zasunul kamsi vlevo a uvolnil průchod. Karel si všiml, že dole jsou vsazené dvě kovové kolejnice a také nahoře že je hluboký zářez. Tam zřejmě bylo nějaké mechanické zařízení, které blok zdiva dokázalo hladce uvést do pohybu. Byly to podobně dokonalé tajné dveře, jaké obdivoval už jednou, když šel s Veronikou za Paulem McCartneyem.

Prošli průchodem. Ocitli se v naprosté tmě. Karel ucítil na obličeji vánek. Měl pocit, že se ocitl ve velikém prostoru. Pak se rozsvítilo elektrické světlo.

Stáli na dřevěné plošině v rozsáhlé jeskyni, osvětlené pěticí elektrických reflektorů. Kolem nich se míhaly stíny netopýrů. Plošina souvisela s mohutnou trámovou konstrukcí, do níž bylo vsazeno obrovské dřevěné kolo.

I toto je dílo Mistra Leonarda, řekl Dan Brown. Je velmi pravděpodobné, že se osobně zúčastnil realizace projektu. Od doby, kdy jsem vstoupil do společenství a znám fakta se velice bavím, příteli Karle. Bavím se, když vidím, jak otevřeně si lumenisté minulosti počínali. Leonardo ochotně předváděl svoje přípravné práce, ukazoval svoje konstrukce. Plány toho, co tady vidíš, můžeš kdykoli zkoumat v nesčetných publikacích Leonardovi věnovaných. Když je tajemství dostatečně hluboké, můžeš o něm otevřeně mluvit. Nikdo tvým slovům neuvěří.

Tys tady už byl?

Ano. Tohle je hlavní sběrná šachta. Sem ústí chodby i z jiných florentinských paláců, které patří majetku řádu. Přímo na této plošině jsem nestál, připustil Dan Brown. Moje zkouška se odehrály jinde. Mluvit o ní nebudu, usmál se a pokynul. Půjdeme?

Nastoupili na mohutnou desku zrobenou z dubových fošen. Musela být prastará. Kročeje tisíců lidí odřely její hrany a přesto budila důvěru, že je pevná.

Plošina se pohnula a začala klesat. Karel se lekl a chytil se vyřezávaného zábradlí.

Za Leonardových časů měli jiné představy o bezpečnosti výtahů. Neboj se, jeho původní stroj je už doplněný moderními prvky, hlavně brzdami pana Otise.

Vrchol skalního dómu osvětlený reflektory mizel ve výšce.

Klesáme pod úroveň řeky Arno. Tam nás čeká další Leonardův vynález.

Čím se zdviž pohání?

Voda, odpověděl Dan Brown. Archimédův šroub, převody. Převodový řetěz, další skvělý Leonardův vynález, veřejně oznámený, ovšem realizovaný jen na půdě společenství. Mnoho vynálezů vzniklo v jeho tajných laboratořích a bylo uvolněno až mnohem později, když společenství uznalo, že je doba zralá.

Atomová energie... nadhodil Karel.

Ano. I atomová energie. To ti mohu potvrdit, protože jsem prototypy viděl na vlastní oči. Dodnes fungují. Dodávají světlo i těm reflektorům, které nám svítí nad hlavou. I když, v tuhle chvíli se z jejich světla nemůžeme moc těšit.

Zdviž dospěla až na dno propasti. Jakmile se pohyb zastavil, rozsvítily se elektrické lampy.

Jsme teď patnáct metrů pod dnem řeky Arno, řekl Dan Brown. Před námi je Leonardův vůz podzemní dráhy.

Byl to předmět poněkud připomínající atrakci na matějské pouti. Karlovi to chvilku trvalo, než se orientoval v té umné spleti ozdob. Byl to doslova vláček, tedy soustava pěti vozíků na maličkých kolech z barevného kovu, nejspíš bronzu, spočívajících na ocelových kolejích. Kola byla skoro úplně zakryta vyřezávanými deskami s ornamenty a znaky a přírodními motivy, které se tu proplétaly do složitých ornamentů.

Do toho Leonardo zaklel tehdejší stav poznání. Tohle je ta pravá šifra Mistra Leonarda.

Karel rozpoznal jakousi nostalgii v jeho hlase.

Dovedeš ji číst?

Ne. Tajemství je příliš hluboké. Společenství střeží nejedno tajemství, které bude zveřejněno za padesát, za sto i více let.

Vynálezy budoucnosti? Alternativní energetické zdroje? Přeměna hmoty? Univerzální léky?

Dost možná. Vím jen něco a to stačí, abych byl ohromený. A abych mlčel. Také budeš žasnout... poté, co dostaneš požehnání. A ztratíš chuť o tom mluvit před lidmi, kteří požehnání nemají. Já s tebou mluvím jen proto, že jsi adept s vysokým stupněm zasvěcení a požehnání na tebe čeká už při příštím kroku.

Jakém?

Při příští zkoušce. Ta bude konečná, můžeš mi věřit. Podstoupit ji musí každý.

Mluvil teď vážně, možná pochmurně a Karla napadlo, jaká zkouška to asi je. Teď, když se přesvědčil, že Veronika měla pravdu a že obavy jsou zbytečné, začal se na jejich dobrodružství dívat zase jinýma očima. Tohle je prostě tajná společnost s prastarou tradicí. Zednáři také odvozují svoje kořeny ze středověké tradice. V Itálii se tajným společnostem vždycky dobře dařilo. Vysoká civilizace se tu uchytila před více než dvěma tisíci lety a i když Řím takzvaně padl, tajné znalosti a společenské vazby přežívaly. Nastoupil na vozík Leonardovy podzemní dráhy. Měli být jejími jedinými pasažéry. Sotva usedli na tvrdá, vyleštěná sedadla, vláček se rozjel a vjel do tunelu. Vzduch tu byl vlhký a studený a Karla bezděky napadlo, že je třeba věřit dovednosti dávných stavitelů, kteří zabezpečili klenbu tunelu dost pevně na to, aby se vody řeky Arno neprovalily dolů.

Pojedeme dlouho? chtěl vědět Karel.

Ne. Příští zastávka je už brzy, a je konečná.

Byl jsem pošetilý, uvažoval Karel a musel se smát vlastní hlouposti, když si vzpomněl, jak prchal za volantem svého subaru z garáže, kde byl svědkem přepadení a snad i zabití člověka. Udělal ze sebe dokonalého hlupáka, když všechno vyklopil tomu poručíkovi Ragovi a ten musel zuřit do nepříčetnosti, když se vracel s nepořízenou poté, co mu Quentin Tarantino předvedl výsledky natáčené jeho hororové show. Policisté nejsou žádné víly Dobřenky a Rago bude mít ještě dlouho na talíři noční přepadení filmového štábu světoznámého režiséra. Veronika měla pravdu a udělal jsem chybu, že jsem jí nevěřil. Měl jsem víc spoléhat na ženský instinkt.

Brown nepřeháněl, vláček opravdu brzy zastavil. Vjel opět do skalního dómu, ale ten vypadal zcela jinak než ten, z něhož vyjeli. Byla to jasně osvětlená prostora kruhového půdorysu o průměru čtyřiceti, možná i více metrů. Z místa kde stáli Karel nedohlédl, kam až sahá. Byla vyplněna složitou dřevěnou konstrukcí, soustavou schodišť, lávek a plošin, pravým trojrozměrným bludištěm. Vláček zajel pod konstrukci a zůstal stát.

Jaký má pohon? chtěl vědět Karel.

I to je jedno z tajemství, které čeká na odhalení. Odpověď neznám. Vím ale, kde jsme. Vítej v Dvoraně slávy, Karle Mareši.

Přímo před ním, na úrovni podlahy, byla krátká chodba, která ústila do prostory podobné kapli. Karel se na Dana Browna tázavě podíval a on s úsměvem přikývl. Jistě, může se podívat. Karel tedy vykročil a v kapli se zastavil.

Na mramorovém sloupu asi metr padesát vysokém stála busta muže se zlaceným věncem na hlavě. Byla polychromovaná, ozdobená realisticky, možná až naturalisticky věrnými barvami. Oči se leskly a když se k nim Karel naklonil viděl, že jsou perleťové.

To je Gaius Julius Caesar, řekl mu za zády Dan Brown. On založil Florencii protože usoudil, že to bude vhodná základna pro další rozvoj společenství.

Cože? obrátil se k němu Karel. Společenství existovalo už v jeho době?

V Caesarově době bylo velmi, velmi staré. Odhad tří a půl tisíce let není nijak přehnaný.

Karel se netvářil moc chytře. Dan Brown se neubránil úsměvu, když pozoroval jeho výraz.

Není na tom nic divného. Elity existovaly ve všech dobách a snažily se chránit před vnějším světem neschopnosti, závisti a nenávisti. Kořeny společenství sahají do Babylonu, ovšem dovedu si představit, že jsou mnohem starší. Z dob Babylonu pocházejí první historické záznamy.

Karel se užasle rozhlížel.

Měli bychom jít. Čekají nás. Zatím sis vedl velmi dobře. Všichni pozorně sledovali tvoje počínání.

A co to fiasko s policisty?

Brown jen zavrtěl hlavou a mávl rukou.

I to je v pořádku. Reagoval jsi správně,. Viděl jsi svoji partnerku v nebezpečí. Analyzoval jsi situaci. Sám a beze zbraně jsi jí nemohl pomoci. Viděl jsi, že bezprostředně ohrožená není...

Srazili ji k zemi pěstí!

Ano, ale nezabili ji, řekl Brown vážně. Dobře víš, že jen smrt je nezvratná. Z jejího hájemství nedovede zemřelého přivést zpátky nikdo, ani člen společenství za pomoci tajných technik skrytých v podzemí.

Tajných technik?

Dozvíš se o nich víc, až se staneš členem. Zatím jsi adept, který si vede velmi dobře.

A co Veronika?

I ta si počíná výborně, pokud jsem ji sledoval. Ta má jiné průvodce, jiné kmotry.

Madonnu?

Ano. A Johnna Deppa, Crawfordovou a Kahna. Tebe jsem si vzal na starost já sám. Paul usoudil, že my dva spolu budeme vycházet nejlépe.

Vybídl ho gestem, aby začal stoupat po dřevěném schodišti.

Bázlivě položil ruku na vyhlazené zábradlí.

Opravdu je tohle Leonardovo dílo?

O tom není pochyb. Tento sál vznikl přímo pod jeho dohledem a nepochybuji, že vzal nejednou osobně do ruky palici a dláto. Myslím, že jsem poznal jeho osobnost lépe, než většina lidí, řekl Brown. V archivech společenství jsou prameny, o kterých svět netuší. A nikdy se o nich nedozví.

Kráčeli vzhůru složitou konstrukcí z trámů a fošen. Karel uvažoval, z čeho bral Leonardo inspiraci, když spřádal plány na tuto dřevěnou stavbu vyplňující skalní dóm. Možná studoval strukturu pavučiny, možná včelí plástve anebo ptačích hnízd. Byl to propletenec schodišť a lávek, malých místnůstek prorůstajících jedna do druhé, bez pochopitelného řádu a přece celek nepůsobil dojmem chaosu. Čím výše stoupali, tím byly úhly náhlejší a schodiště strmější.

Jak je možné, že necítím únavu? zeptal se Karel, když si uvědomil, že v podstatě bez námahy vystupuje po schodišti tak příkrém, že se spíš podobalo žebříku. Vystupoval lehce a skoro se ani nemusel přidržovat zábradlí.

To proto, řekl Brown, stoupající za ním, že vystupuješ směrem dolů.

Nechápu.

Je to geometrie, o které svět netuší. Tady se rovnoběžky protínají mnohem dříve než v nekonečnu. Elipsy mají více ohnisek a součet úhlů trojúhelníka nemá sto osmdesát stupňů.

Kolik tedy?

Jak který, příteli, usmíval se Brown. Má to jedinou nevýhodu, pokud ovšem to budeme za nevýhodu považovat. Pro nezasvěceného tudy nevede cesta zpátky.

A zasvěcený?

Tomu jsou vyhrazeny jiné cesty, řekl Dan Brown dvojznačně. Nesnaž se to pochopit. Dívej se kolem sebe a žasni.

Karel brzy pochopil smysl a účel této stavby. Jednotlivé komůrky byly zasvěceny dávným členům společenství. Byly jich tu stovky a poznával jen některé. Nemohl nepoznat Voltaira, jeho pomačkaný obličejík s pichlavým výrazem, ale už třeba na Newtona nebo Jamese Watta ho musel Brown upozornit.

Dane, zastavil se na jedné z plošin a otočil se ke svému průvodci, když už vystoupali skoro k vrcholu klenby, jenže tohle jsou členové skutečné elity. Jistě se neurazíš, když ti řeknu, že my se s nimi nemůžeme srovnávat! Co znamená Cindy Crawford proti Faradayovi?

Společenství je nesmírně rozsáhlé a naše skupina tvoří jen malou část, odpověděl Brown vážně. Nepodceňuj nás. Máme na lidi nesmírný vliv a společenství to bere v úvahu. Lidé si myslí, co si myslíme my a jednají, jak chceme my, aby jednali. Náš úkol není vynalézt žárovku. My máme za úkol způsobit, aby lidi žárovku používali a neupálili toho, kdo ji vynalezl. Jsme moderátoři, jsme zprostředkovatelé. Jsme olej v ložiscích světa. Sílu stroji dodá někdo jiný, jenže bez nás, kdo ví, by se ložiska zadřela.

Dospěli až nahoru. Lávka teď vedla přes propast. Byla úzká, sotva dvě dlaně by se na ni vedle sebe vešly. Dlouhá byla dobrých deset metrů. Vedla k dubovým dveřím vsazeným do kamenné zárubně.

Jdi přímo, radil Brown. Neboj se. Čím rázněji půjdeš, tím pevnější bude.

Nemá zábradlí, poznamenal Karel.

Máš zábradlí v sobě. Důvěřuj si. Je to maličkost proti zkoušce, která tě čeká. Jdi.

Karel vykročil. Hned na kraji se pokusil hodně tvrdě dopadnout patou a vida, lávka se ani nezachvěla a dokonce mu připadala širší.

Tak tedy šel.

10.

Dveře se otevřely a Veronika překročila práh. Shahruk Kahn následovaný Cindy Crawford a Johnny Deppem vstoupili za ní. Jakmile vešli, dveře se za nimi zavřely. Azzarri a jeho pomocníci zůstali venku.

Nikdy v životě nezažila pocit podobný tomu, jaký prožívala, když překračovala práh. Bylo to, jako by se propadla do jiného prostoru nebo jiného času. Nejspíš by to mohla připodobnit k závrati, protože si nebyla jistá svou polohou. Stála vzpřímeně anebo padala na zem? Když se rozhlédla kolem sebe, měla jasný optický vjem až na to, že nechápala, co vidí. Nebyly to šmouhy nebo beztvaré skvrny. Kolem ní byly tvary, jenomže nerozuměla jejich smyslu. Ohlédla se po svých průvodcích. Měli bezvýrazné obličeje, tvářili se trochu jako lidé kteří jedou ve výtahu. Je to tak trochu maska, která člověku chrání jeho soukromí.

Chtěla by něco říct, jenomže ji neposlouchaly hlasivky a nedokázala pohnout rty ani jazykem. Uvědomovala si, že se ocitla v chodbě, jenomže si nedovedla v hlavě urovnat, zdali je ta chodba dlouhá deset nebo sto metrů. Možná je nekonečná, možná nikam nevede a její ústí je totožné se vstupem. Ani to jí nebylo jasné, jestli stojí nebo kráčí. Chtěla by se podívat na svoje nohy. Oči ji však odmítly poslušnost. O času neměla už vůbec žádné ponětí. Ocitla se naprosto mimo.

Proto ji trochu překvapilo, že se před ní najednou ocitly další dveře. Vztáhla ruku po klice z kovaného železa. Kov byl chladný. Jaká úleva! Pochopitelný vjem!

Stiskla kliku, zatlačila a dveře se otevřely.

Vešla.

Ocitla se v síni, která jí okamžitě připomněla onu místnost, ve které spolu s Madonnou pozorovala pana Azzarriho při práci. Nebo přesněji, při jeho výstupu, kdy sehrál scénku pro chystanou show Quentina Tarantina.

Tarantino tu teď stál, usmíval se a povzbudivě na ni pomrkával.

Místnost byla okrouhlá, s velkým kulatým stolem uprostřed. Stěny byly obložené bílými mramorovými deskami. Stůl byl kamenný, patrně žulový, ohlazený dlouhodobým používáním. Kolem něho byla rozestavena křesla vyřezávaná z nějakého černého dřeva. Stůl byl přikrytý bělostnou plachtou. Plachta kryla předměty položené na desce. Podle záhybů plachty se nedalo rozeznat, co na stole leží.

Veronika zahlédla pohyb na druhé straně rozlehlé síně. Podívala se tím směrem a spatřila vcházet Karla následovaného Danem Brownem. Usmála se. Uvědomila si, jak moc se o Karla bála od chvíle, kdy byli oba přepadeni v tom hnusném podzemí!

Kde se to ocitli?

Rozhlížela se kolem sebe.

Byli tu všichni, nedaleko stál Michael Jackson, Nicholson se držel po boku Joanny Rowlingové. Za zády měla Deppa a Cindy, Madonna se držela opodál, na druhé straně síně. Na druhé straně stolu stála Bissetová.

Jsem v chrámu, uvědomila si a padla na ni bázeň a úcta. Zdálo se jí, že do tohoto prostoru je soustředěna veškerá síla světa. Možná je tu střed vesmíru. Byla šťastná, že může dýchat vzduch nasycený tak silnou energií. Zároveň si uvědomovala, že ta energie má něco společného s časem. Že tu byla a bude vždycky a že jen několik vyvolených smí ji občas vstřebávat do sebe.

Najednou pochopila, že s touhle energií dokáže všechno. Může hrát jakoukoli roli, kdekoli a kdykoli. Bude ji chovat v sobě a předá ji lidem, kteří se na ni budou dívat a budou ji poslouchat. A zároveň pochopila, že právě ta energie je to, co jí nabízejí lidé toho podivného společenství. Pozvali ji, vyvolili si ji, protože jí důvěřují.

Připadala si volná a silná. Hodně šťastná, jako někdo, kdo došel po dlouhé kruté cestě do bezpečného cíle.

Dívala se na Karla přes stůj zahalený bílou plachtou. I on se tvářil jako člověk, kterého právě poctili nejvyšším vyznamenáním a on ho bere jako výraz naděje, že pocta pro něho bude podnětem k ještě větším výkonům. Vážila si jeho práce a teď byla ubezpečená, že všechno, co Karel dosud napsal a čím si získal desetitisíce českých čtenářů, byla jen zkouška před tím, co ho čeká. Napíše díla, kterými osloví celý svět.

Byla pyšná a šťastná, že bude žít a tvořit po boku takového člověka.

Všichni se na ni dívali a vlídně se usmívali. Vítali ji tady, ji a právě tak Karla. Chovali se k nim hezky už při prvním setkání, ovšem tohle bylo něco jiného.

Tohle bylo uvedení do společenství.

Najednou světlo v síni potemnělo. Mramorová stěna přímo proti Veronice se začala otevírat. Kamenné panely ustoupily a zajížděly do stran. Objevil se dveřní otvor krytý šarlatovou oponou. Na tvářích všech přítomných bylo vidět napjaté očekávání.

Opona se rozevřela a vešel muž oblečený do bílého pláště s bílou čepičkou na temeni hlavy porostlé bílými vlasy. V široké tváři mu vévodil mohutný nos se širokým chřípím. Do stran mu trčely nápadné uši. Ústa měl přísně sevřená a z hlubokých očních důlků mířily bystré oči jako hlavně kulometů.

Veronika strnula. Poznala papeže Benedikta XVI., občanským jménem Josepha Ratzingera. Padla na kolena.

Když to Paul McCartney viděl, udělal nervózní gesto.

Přichází pan Trinci. Povstaňte, prosím, vybídl ji naléhavě.

Zamžikala a poslechla.

Třeba jsem se mýlila. To není možné. Co Kde by se tu proboha vzal papež? Je to pan Trinci.

Podoba s papežem byla úžasná.

Muž, tedy pan Trinci, jak se opětovně ubezpečila, přicházel. V ruce držel nějaký předmět krytý rouškou z téže látky, ze které byla zhotovena plachta kryjící stůl. Souhlasně kývl na McCartneyho, jako by mu přitakával, že ano, je pan Trinci. McCartney o dva kroky ustoupil a pan Trinci zaujal jeho místo. Přikývl.

Kahn a Tarantino se chopili plachty a pomalým obřadným gestem ji stáhly ze stolu.

Veronika zatajila dech. Copak natáčení show pokračuje?

Na stole leželo nahé mužské tělo. Vypadalo ovšem zcela jinak než to, co pozorovala dole s Madonnou. Mělo otevřený hrudník a břicho a v zejícím otvoru bylo naaranžované ovoce. Podle barvy bylo patrné, že je upečené, jak se říká, do zlatova. V ústech byl zastrčený citrón a do očních důlků byly vsazeny rudé růže.

Veroniku napadlo, že muž, na kterého se dívá, je Tony, ten nešťastný policejní agent, kterého ona sama zabila.

Pan Trinci se na ni pozorně díval a pohlédl i na Karla. Tomu se vytratila barva z tváře.

Buďte vítáni, přátelé z Čech, oslovil je pan Trinci. Položil předmět, který držel v rukou, na stůl a stáhnul z něho roušku. Nemýlíte se, pokud jste se dohadovali, že tento pohár je on, svatý grál, do něhož skanuly krůpěje krve pána našeho Ježíše Krista. Největšího člena našeho společenství, jehož mám tu čest být nástupcem.

Odmlčel se. V síni bylo naprosté ticho.

Pak znovu promluvil.

K našemu sluchy dolehla slova nespokojenosti a námitek. Společenství podle nich ztrácí na síle a průbojnosti. To by nebylo dobré pro společenství a pro svět, neboť to, co je prospěšné společenství, slouží světu.

Spojil dlaně k sobě s prsty obrácenými vzhůru a chvilku přemýšlel, jako by hledal vhodná slova.

Bylo zvykem podrobit adepta zkoušce přijímání, zkoušce poslední večeře. Který adept odmítl pojíst čistý pokrm, stal se beránkem. Nemusím to rozvádět do podrobností. Vy všichni jste zkouškou prošli, vy všichni požehnaní.

Přejel shromáždění pohledem, na chvilku se zastavil na Kahnovi, jako by byl nespokojen s tím co vidí a pak se znovu věnoval svému proslovu.

Po dlouhá staletí zkouška stačila k tomu, společenství prověřilo pravé kvality adepta. Musel překonat Rubikon té nejniternější zápovědi, musel prokázat, že je schopen největší oběti, potlačení vlastní lidské podstaty. Požitím čistého masa se postavil na roveň nejvyšší bytosti. Tak tomu bylo vždy. Doba se však změnila a její tlak doléhá i na naše společenství. Máme dvě možnost. Buď se pod tlakem zlomit, anebo se mu postavit a zvýšit naši pevnost.

Opět se odmlčel a chvilku meditoval, než pokračoval.

Proto jsme se rozhodli k zkoušce, jaká se nekonala v dějinách společenství jež jsme schopni zrakem obsáhnout. Možná, že jste se podivili, že adepti jsou tentokrát dva. A nedivil bych se, kdybyste tuto skutečnost pokládali za další známku dekadence našeho společenství.

Přísně se rozhlédl a zrakem spočinul tentokrát na Deppovi, který zahanbeně sklonil hlavu.

Budiž vám to poučením, že je nedobré pochybovat a polevovat ve víře v autoritu. Nejde o oslabení, jde o posílení. Zkouška bude od nynějška přísnější než kdykoli jindy. Bylo by příliš jednoduché vyzvat vás, dcero, obrátil se k Veronice, a synu, tentokrát ke Karlovi, abyste požili čistého pokrmu.

Příliš jednoduché, táhlo Veronice hlavou. On tomu říká jednoduché!

Podívala se po obličejích mužů a žen kolem stolu. Byly vážné, soustředěné, jen Depp s Cindy měli v očích jakousi nejistotu. Uvědomovali si, že pan Trinci ví o jejich úmyslech a nebyli si jistí, co to pro ně může a co bude znamenat.

Je to tedy pravda. Tihle lidé zabíjejí a jedí lidi, tohle tajemství je váže dohromady, tím jsou spojeni úžeji, než by je spojil ten nejpevnější slib. Všichni jsou slavní a bohatí a přece jejich život je společný útěk v řetězech. Jsou navzájem přikováni společným vědomím strašlivého obřadu.

Podívala se na Karla.

Pohyboval se mu ohryzek. Pochopila, že se mu dělá špatně. Cítila se vůči němu provinile. On byl od počátku ve střehu a tušil podraz, zločin, nebezpečí. Měl stokrát pravdu a Veronika by se mu teď ráda omluvila za to, že se nechala unést vlastní touhou po klidu. Snažila se nevidět skutečnost, odvracela zrak od faktů.

Teď už není možno fakta nevidět.

Skutečnost leží zde, na kamenném stole, a v ústech má vražený citrón a z očních důlků mu vykvétají růže.

Jak snadné by bylo říci vám, bratře a sestro, usedněte a pojezte s námi. Jak družný hovor by kolotal kolem večeřadla, až by číše číše multipulcianského rudého vína uvolnila náladu a rozvázala jazyky. Ano, bylo by to krásné, jako vždy bývalo.

Zasnil se ve vzpomínce na staré krásné časy jako na dobu idyly, která se už nikdy nevrátí.

Společenství je pod tlakem, řekl najednou přísně. Snažíme se stát čelem hrozbám doby. Rozšiřujeme se. Proto jsme ustanovili prvního misionáře naší víry na indickém subkontinentu, ukázal na Kahna. I to byl důvod, proč náš zrak padl na Čechy, které bývaly i v dávné minulosti výspou civilizace v moři slovanského barbarství.

Veronika se dívala na Karla. Jejich zraky se potkaly. Karel pohnul rty. Pochopila, že jí chce něco sdělit. Dělal prstem krouživý pohyb. Uvažovala, co tím chce naznačit.

Lidé kolem stolu, to by mohl být význam jeho znamení.

Jemně přikývla.

Opět prsty. Tentokrát si s nimi pohrával, jako by je počítal.

Počet.

Veronika pochopila. Počet lidí kolem stolu!

Přejela zrakem po místnosti. S panem Trincim je nás čtrnáct, bez Trinciho třináct.

Srdce jí zamrzlo do ledu.

Trinci hovořil o zkoušce přijímání, o zkoušce poslední večeře. Kolik bylo hostů při poslední večeři Páně? Dvanáct apoštolů.

Nás je třináct.

A Trinci hovořil o vybočení ze zvyklostí v souvislosti s tím, že byli pozváni dva adepti.

Zmocnilo se jí strašné tušení toho, co bude následovat.

Vím, že ne všichni s touto volbou souhlasíte a také já sám jsem na vážkách. Rozhodnutí jsem však učinil a nemohu ustoupit. O to větší odpovědnost je na tobě, dcero, obrátil se na Veroniku, chvilku se na ni s úsměvem díval a pak se obrátil ke Karlovi. Nebo na tobě, synu. Jen jeden z vás může být adeptem.

Nastalo ticho.

Co ten druhý? ozval se Karel.

Odpovědí byl nejdřív úsměv. Pak následovala slova:

Ten musí být beránek, tak je to prosté!

11.

Jsou to šílenci, řekl Karel. Rozhodně to nemají v hlavě v pořádku.

Brána se otevřela a subaru přejelo kamenný práh a jeho tvrdý podvozek zabubnoval po kočičích hlavách.

Pořád tomu nemůžu ověřit, řekla Veronika. Připadá mi to jako sen.

Zdál se nám oběma stejný sen? usmál se Karel.

Pomalu sjížděl strmou ulicí. Na kruhovém náměstíčku zastavil.

Chovali se k nám slušně. Neublížili nám, řekl.

Mně ano, připomněla Veronika a náznakem úsměvu si položila prsty na zhmožděnou tvář. To je teď jediný důkaz, že se nám to nezdálo.

Mám ještě jeden, řekl Karel. Sáhl do kapsy a vytáhl Tonyho kartu. Veronika na ni lhostejně pohlédla.

Nic neznamená. Řeknou, že jsi v hotelu zapomněl vrátit do recepce klíč. Zpozorněla. Podívej, řekla a kývla bradou.

Karel otočil hlavu a spatřil skříňový fiat, který sem zdola přijížděl. Vůz zastavil na opačné straně náměstíčka. Řidič spustil okénko a Karel spatřil poručíka Raga.

Nechcete mi něco sdělit? řekl Rago bez pozdravu.

Možná ano, odpověděl Karel.

Neuvěří ti, sykla Veronika.

To je jeho problém, řekl Karel.

Rago vystoupil a z vozu tedy vystoupil i Karel a chvilku po něm Veronika. Rago ukázal k boku automobilu, odsunul dveře a vlezl dovnitř jako první.

Uvnitř byla kancelář a laboratoř a komunikační centrum v jednom. Usedli do lehkých plastových křesílek a Karel začal vyprávět. Veronika nejdřív mlčela a pak ho začala doplňovat.

¨Karel si všiml blikajících diod na pracovním pultu. Nepochyboval, že si poručík jejich výpověď natáčí.

Možná, řekl nakonec Karel, by tohle mohlo posloužit jako důkaz. Je to multifunkční zařízení, které mi předal Tony. Zavražděný agent Montini.

Rago vzal kartu a pozorně si ji prohlížel.

Zdá se, že má standardní koncovku, řekl. Vstal a přešel k pultu. Vsunul kartu do slotu v desce stolu.

Na LCD obrazovce se rozjel časový kód.

V kolik hodin jste hovořili s tím vaším... panem Trincim?

Mohlo být půl jedné, řekl Karel.

Rago přikývl a chvilku klepal do klávesnice.

Na displeji se objevil Trinciho obličej.

Byl tak věrný, že se Karel s Veronikou lekli. Zdálo se dokonce, že je trojrozměrný. Oba se museli sami sebe ujistit, že jde o obraz, tak sugestivní ten optický vjem byl.

Pan Trinci se usmíval.

Jeden bude adept, druhý se stane beránkem, znovu slyšeli slova pana Trinciho, ta slova, na která by nejraději zapomněli. Kdo určí role? Vy sami, adeptem se buď staneš ty, dcero a pak přijmeš požehnání a vstoupíš do společenství jako jeho plnoprávný člen, nebo ta pocta bude svěřena tobě, synu. Bude silnější žena, nebo zvítězí muž? Nerozhodne síla svalů. Zvítězí silnější osobnost.

Oni se tu budou zabíjet, svatosti? ozval se Paul McCartney. Snad měl to právo jako doyen, jako nejstarší z vyvolených. Slyšeli jeho hlas odkudsi ze strany a jen v paměti si vybavovali užaslý výraz jeho obličeje.

V konečné fázi ano, synu, odpověděl mu pan Trinci vlídně.

Tady? neudržela se Rowlingová. I ta byla zděšená při představě, že se stane svědkem nějaké šílené rvačky na život a na smrt.

Pan Trinci přimhouřil oči.

Nic tak snadného. Lidská tělesná schránka je tuze křehká, jak všichni víme. Často záleží na náhodě. Stačí nepatrný úder, malý pohyb, bezvýznamný sek nebo bodnutí a život se vytratí do nenávratna. Zvítězí silnější duch. Kdy se to stane? De a jak to bude? To záleží na nich, na mé milované dceři a mém drahém synu.

Vy je pustíte? Dovolíte jim, aby šli? znovu slyšeli trochu rozhořčený hlas Quentina Tarantina, který by si přál dramatičtější vyústění této scény.

Ale samozřejmě! usmíval se pan Trinci.

Jenže oni prozradí naše tajemství.

To je velmi pravděpodobné, odpověděl pan Trinci. Ba skoro jisté. Copak nechápete, že to bude úvod ke konečnému střetnutí?

Poručík Rago klepl na klávesu ESC a obraz zhasl.

Takže vás propustili, shrnul.

Ano, řekl. Nechali nás jít.

Ta místnost, ten chrám, to všechno je v podzemí Dómu Santa Maria del Fiore?

Ano. Z hotelu, kývl bradou směrem, kde tušil, že stavba leží, tam vede něco jako podzemní dráha. Chápu, že to zní šíleně...

Já se tam dostala... začala Veronika.

Jak?

Abych pravdu řekla, nevím, připustila.

Z toho, co jste se dozvěděli, řekl Rago, se domníváte, že i na jiných místech světa jsou podzemní chrámy a prostory, jako je ten, který jste navštívili?

Společenství je velmi rozvětvené. My jsme byly... hosty jedné jeho sekce. Jiné sekce mají svoje svatyně v podzemí chrámů v jiných městech. Tipoval bych chrám svatého Petra v Římě, například. Prostě, jde o chrámy s nápadnou kopulí. To je na společenství zajímavé a děsivé zároveň. Všechno je na očích. Barbarské pojídání lidského masa a pití krve předvádí při mši každý farář. Oni se tím vůbec netají! Ukazují to veřejně, a počítají s tím, že nikdo nechce chápat.

Vznikli před pěti tisíci lety a trvají dodnes, říkal Rago zádumčivě. Odhaleni budou v roce 2008 díky dvěma turistům z Čech. Snad abychom se obrátili na vyšetřujícího soudce, co říkáte?

To by bylo nejlepší, řekl Karel ledovým hlasem.

Také Veronice se vytratila barva z obličeje.

Prsty poručíka Raga zatančily po klávesnici počítače.

Volný je... doktor Schiavonetti. Tak se s ním spojíme.

Na displeji se objevil poněkud trhaný obraz muže asi padesátiletého, s výraznými rysy, orlím nosem a divokýma očima. Vyměnil si s poručíkem několik zdvořilých frází a pak se zeptal, oč jde.

Mám tu oznámení na tajné společenství, dottore  . Barbarské obřady, pojídání lidského masa.

Svatyně pod Santa Maria del Fiore?

Samozřejmě.

Jako obvykle, jak jinak. Ukážu vám výtečníka, který za mnou s tím nesmyslem byl posledně.

V reproduktoru bylo slyšet šramocení počítačových kláves a pak se na obrazovce objevila tvář muže, jehož rysy připadaly Karlovi i Veronice hned na první pohled povědomé.

Podívali se na sebe a Veronika vykřikla.

Byl to obličej muže, který jí vypustil duši v náručí, muže, kterého našli připoutaného na dřevěném rámu v pokoji Joanny Rowlingové.

Co si lidi nevymyslí! slyšel hlas vyšetřujícího soudce. Tenhle blábolil něco o lednici plné lidských mrtvol v podzemí hotelu Frenesis.

Takže co?

Mužovu tvář vystřídal obličej doktora Schiavonettiho.

Musím pokaždé založit spis. Máme tu na ně celou skříň. Jedno tak za pět let se vyskytne nějaký blázen. Ten člověk je prý zpěvák, odněkud z Peru nebo z Bolívie. Prý je tam velice slavný, ale tady v Evropě jsme o něm nikdy neslyšeli. Třeba ho to tak zklamalo, že mu přeskočilo.

To je možné, řekl poručík Rago.

Chvilku si povídali a pak přerušili spojení poté, co ho poručík ujistil, že ho nebude obtěžovat oficiální zprávou.

Spokojeni? obrátil se na Karla a Veroniku.

Vám není jedno, že oni zabili vašeho kolegu Antonia Montiniho?

Copak nechápete, signor Mares , že kolega Montini tam šel na můj příkaz?

Dívali se na něho tak vyjeveně, že se rozesmál a smál se, i když odcházeli a pak slyšeli jeho smích za zavřenými dveřmi skříňového vozu.

12.

Cesta ubíhala rychle. Dálnice byla volná a silný motor subaru si broukal ve vysokých otáčkách. Na displeji přístroje GPS stálo, že se vrátí domů v sedm hodin čtyřicet jednu minutu.

Karla pak čeká interview s redaktorem literárního občasníku Parnas a beseda se studenty gymnázia v Poličce.

Veronika má na programu dabing detektivního seriálu Výstřel ze tmy a večer jede na zájezd do Uherského Hradiště. Už dopředu věděla, že šatnu bude sdílet s Krubnerovou.

Motor jednotvárně hučel ve vysokých otáčkách.

Když dojeli k Milánu, Karel mimoděk zvolnil.

Veronika si toho všimla. Neřekla nic.

Karel pochopil, co to znamená a ještě víc ubral plyn.

Ani na to neřekla Veronika ani slovo.

Na prvním odpočívadle zastavil.

Chceš se vrátit? zeptal se.

Do Prahy? Ne. Nechci.

Nemyslím na Prahu. Myslím na to... tam vzadu. Tam se chceš vrátit?

Chvilku mlčela.

Ano. Chci. A ty?

Taky. Uvědomuješ si, co to znamená? zeptal se jí.

Uvědomuju, řekla a zamrazilo ho, jak pevně to řekla.

Chvilku zhluboka dýchal.

Jeden z nás dvou bude požehnaný a ten druhý beránek.

Vím, řekla. Já budu požehnaná.

Ne, odpověděl. Ty budeš beránek.

Usmála se.

Pak už si nevyměnili ani slovo, ani gesto, ani pohled, celou cestu, od chvíle, kdy se Karel opět rozjel, na nejbližším výjezdu z dálnice se vrátil do protisměru až do okamžiku, kdy znovu projížděli bránou na dvůr hotelu Frenesis.