Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Žádné zprávy z Afriky

Žádné zprávy z Afriky tak nějak by měly vypadat titulky, které by se objevily na prvních stránkách novin celého světa... kdy? Těžko říci, ale někdy v rozmezí první čtvrtiny jednadvacátého století. Titulky tohoto nebo obdobného znění stály v záhlaví listů celého světa, ve všech myslitelných systémech písemného záznamu světa. Titulek sám o sobě byl paradoxní. Z jeho znění vyplývalo, že NEJSOU žádné zprávy, avšak ve skutečnosti právě tato negace byla sama o sobě zprávou prvořadého významu. Z Afriky sku­tečně nepřicházely žádné zprávy, z obrovského území již­ně od Sahary až po severní okraj pouště Kalahari, z obrov­ského území čítajícího na patnáct milionů čtverečních kilometrů. Z jednoho dne na druhý umlklo rozhlasové a televizní vysílání, zmrtvěly telefonní spoje. Kosmonauti hlásili z palub kosmických stanic, že na africkém kontinentě ustala veškerá pozorovatelná aktivita. Příští hodiny potvrdily strašné podezření vyslovené z počátku jen nezod­povědnými žurnalisty bulvárních plátků: Afrika umřela, větší část kontinentu nežije Afrika byla zcela prostě zavražděna.

Potvrzení tohoto podezření přišlo samozřejmě opět z kosmu. Kosmonauti naměřili nesmírně vysokou úroveň radiace a vojenští experti dokázali rychle výsledky jejich pozorování vyhodnotit. Téhož dne, kdy se osudný titulek "Žádné zprávy z Afriky" objevil v novinách, zpravodajské služby všech vyspělých států světa hlásily svým vládám:

Afrika se stala obětí brutálního útoku neutronovými bombami.

Tak tedy došlo k tomu, čeho se lidstvo obávalo celou druhou polovinu dvacátého století, došlo k tomu, co před­povídali všichni pozorovatelé politického dění z počátku století jednadvacátého. Tajemství atomové zbraně, poté co přestalo být tajemstvím, se rychle šířilo. Atomový klub čítal v prvních deseti letech jednadvacátého století ne méně než padesát států a v létech následujících počítání členů klubu ztratilo smysl. Atomová zbraň, ať už kteréhokoli typu, se prostě stala standardní součástí kterékoli sebeméně moder­ně vybavené armády. Došlo k použití atomové zbraně, samozřejmě. Poprvé byla nasazena v odvěkém sporu mezi Iránem a Irákem. Obě strany zaútočily současně a od té doby jedna druhou obviňovaly, že začala jako první. Atomový útok měl dva následky.

Především, ukázalo se, že ničivý efekt atomové zbraně menšího, takřka salonního typu byl mnohem menší, než se lidé báli. Byla to prostě bomba jako každá jiná, jenomže silnější, to bylo vše. Žádný soudný den po výbuchu nenastal, život šel dál, bomba se stala realitou a přestala být strašidlem, noční můrou. Počet obětí, pravda, šel do statisíců, nicméně národy přežily a hlavně, přežili členové vlád a generálních štábů. Z toho vyplýval druhý následek onoho nasazení atomové bomby šíření atomového tajemství přestalo být tabu, a po celém světě se rozšířilo přesvědčení, že každý stát má legitimní právo upevnit svoji obranys­chopnost zařazením nukleární zbraně do své výzbroje.

A život šel dál, až do onoho dne, kdy nepřišly žádné zprávy z Afriky.

Jakmile se svět dozvěděl, že Afrika byla vybombardována neutronovými bombami, z miliónů hrdel hřměla otázka: kdo se mohl dopustit tak odporného barbarského zločinu? Střízliví pozorovatelé nabízeli hypotézu, která v sobě měla snesitelnou míru pravděpodobnosti. Afrika, jakožto nejchudší část světa, trpěla válečnou chorobou nejvíce. Na jejím území se odehrávaly permanentní války kmenové i války mezi jednotlivými státy. Rozšíření atomové zbraně proniklo až na úroveň jednotlivých kmenových skupin, na to vojenští experti znepokojeně poukazovali už dávno. Zdálo se tedy, že se doposud rozumně rozsáhlé vraždění vymklo z rukou a že došlo k jakési řetězové reakci, kdy během jediné noci si kmeny a státy Afriky vzájemně naházely svoje atomové zbraně na hlavu.

Byla to pěkná, elegantní hypotéza, přijatelná pro zbytek světa. Zodpovědnost přenášela na Afričany, to byla její hlavní výhoda. Bohužel, neslučovala se s fakty.

Další měření, v první fázi prováděná z kosmických stanic, prokázala, že šlo o neutronové bomby poslední generace, že to nebyly standardní "černošské" atomovky, hrubé a primitivní, téměř na úrovni hirošimské bomby. Šlo o vy­soce sofistikované bomby, generující obrovskou dávku tvrdé radiace, která však brzy po explozi mizela, takže už týden po tragédii bylo možno na zasažené území vstoupit. Navíc se ukázalo, že nasazených bomb bylo pět set jedenáct a že všechny explodovaly koordinovaně, ve vlně, která postupovala od Sahary na jih, jako by to bylo tři tisíce kilometrů široké atomové koště, zametající všechno živé.

Tohle nebylo dílo kmenových armád. Tuhle akci musel někdo naplánovat a připravit a ve skrytu provést za nasa­zení nejnovější vojenské techniky.

Jenže, kdo to mohl udělat?

Přirozeně že podezření padlo na klasické koloniální státy, na Francii a bývalou Británii. Francie se proti podezření distancovala s nebývalou tvrdostí. Británie na tom byla mnohem hůře. Skotská vláda v Edinburgu vydala prohlášení, že si dovede velmi dobře představit aktivní roli Londýna v africké vraždě a v následující sérii komuniké reagovala na vyhlášení pohotovosti anglické armády. Zavraždění Afriky bylo prvním krokem, nyní bude následovat opětné zotročení nezávislého Skotska pod anglickým jhem. Napětí stoupalo, avšak bylo záhy zastíněno prudkým sporem mezi Spojenými státy, Evropou, Ruskem a Čínou.

Toto byli hlavní aktéři světové scény. Oni disponovali nejlepšími zbraněmi a zbraňovými systémy. A právě oni, jeden každý z nich, eventuálně dvoučlenné koalice velmocí, mohly mít zájem na ovládnutí Afriky. Velmoci vyslaly válečné lodi k africkým břehům, údajně proto, aby sbíraly vzorky k analýze. Zločin zanechal po sobě stopy, a po stopách se lze dostat k pachateli! Přirozeně že každá taková výzkumná akce byla ostatními stranami vykládána jako pokus o vpád na africké území s cílem ovládnutí a kolonizace. To byl důvod, proč se velmoci tak dlouho zdráhaly vyslat svoje výzkumné týmy (samozřejmě civilní) na africké území.

Tahle zdrženlivost nemohla trvat dlouho. Zatímco se vel­moci handrkovaly a zatímco atomové křižníky kroužily ko­lem zavražděného kontinentu jako kocouři kolem hrnce horké kaše, malé čilé týmy vyslané mocnostmi druhého až třetího řádu, ba dokonce naprostými nemocnostmi, jako je Island nebo Faerské ostrovy, pronikaly na zasažené území.

Teď už se nedalo psát, že nejsou z Afriky žádné zprávy. Zpráv bylo dost a dost.

Prokázalo se, že byla vskutku použita ďábelsky sofistikovaná zbraň. Pronikavá radiace účinkovala proti tvorům s vyšší úrovní mozku, tedy proti lidem. Lidská populace zde byla skutečně vyhubena z pětadevadesáti procent, přežili jen horníci v hlubokých dolech, zřízenci kteří měli oné osudné noci službu v hluboce uložených pracovištích a i ti měli své dny spočteny, bylo jasné, že je život rychle opouští. Fauna nebyla zasažena skoro vůbec a rostlinstvu se nepřihodilo vůbec nic. Doslova přes noc se Afrika změnila v divočinu a bujná vegetace začala vstupovat do lidských sídlišť. Do roka a do dne se o kontinent podělí džungle se savanou a pouští a kralovat tu bude lev a slon s nosorožcem. Islan

dské a faerské (a mnohé další) výzkumné týmy se začínaly usazovat na klíčových místech kontinentu natrvalo, k nelibosti vlád severní Afriky jakož i Jihoafrické republiky tyto státy byly agrese ušetřeny. Došlo ke konferenci států Afriky, ze které vzešel požadavek na nové územní uspořádání kontinentu. Do konference se doslova vnutily velmoci. Angličané se přestali vzájemně osočovat se Skoty a spolu s Francouzi, Belgičany, Holanďany a Němci proje­vili ochotu zúčastnit se na obnově a správě těch území, která kdysi pod správou řečených států byla, do té doby, dokud nebude možno ona území předat legitimním obyvatelům, pokud se nějací najdou. S tímto řešením ostře nesouhlasili Američané, Rusové a Číňané. Myšlenku kombinované poručenské správy byli ochotni akceptovat, ovšem podle naprosto jiného klíče, než bylo staré koloniální schéma. Klíčem budiž územní rozdělení na základě etnických map, přičemž jednotlivá etnická území přejdou pod správu poručenských mocností. Číňané navrhovali, aby se o území losovalo. Myšlenka byla přijímána pozitivně do té doby, dokud se neukázalo, že Číňané chtějí rozdělovat počet losů úměrně podle počtu obyvatel.

Zatímco se politici dohadovali o rozdělené kontinentu, světová veřejnost žádala vysvětlení. Kdo zabil Afriku, tak zněla otázka.

Žádná tajná služba žádného státu nepřinesla spolehlivou odpověď. Nenašla se jediná indicie, která by obstála před objektivním prozkoumáním a vedla ke konkrétnímu viníkovi, ať by to byl stát, soukromá společnost anebo náboženská či politická skupina. Nakonec se všichni shodli na očividném nesmyslu, že radiační exploze byl přírodní jev: došlo k reakci neznámé podstaty, pravděpodobně v uranových dolech v Kongu (opět se tak jmenovalo), a v důsledku neštěstí vyhynuli všichni lidé v Africe, budiž jim země leh­ká. Přirozeně že se vyskytli rejpalové poukazující na totální nesmyslnost této báchorky. Jejich slabé hlasy doznívaly na stránkách marginálních médií bez vlivu, jako byly londýnské Times nebo pařížský Monde. Svět akceptoval teorii o samovznícení uranu s úlevou. Přece jen to bylo nepříjemné pomyšlení, že se mohl najít někdo ať to byl kdo to byl schopný za jedinou noc, nepozorován a nedopaden, vyhladit celý kontinent. Když už to někdo měl udělat, ať to byla matička Země, má k tomu i jakési právo. Oficiálně zněla slova soustrasti a politování, ovšem po straně, aby nepovolaný neslyšel, si lidé vykládali, jak je dobře, že na tom všivém hladovém kontinentě je konečně pořádek a nastal tam klid. Nastalo blažené údobí světových dějin, kdy rekolonizace Afriky vyvolalo neslýchanou celosvětovou konjunkturu spojenou s blahobytem a kulturním rozkvětem.

Ano, dalo se mluvit o ráji.

Až do toho dne, kdy ranní noviny měly první stránky opatřené titulkem:

Žádné zprávy z Indie!


Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /