Bratr Čuchraj škubnul za lano, smyčka se mi stáhla kolem kotníků, on zatáhnul a netrvalo to vteřinu a já se houpal hlavou nad otřískaným lavórem.
Teprve v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu chystá mě podříznout a sníst. Což dodávám, abyste pochopili, jaký já jsem optimista. Jinému by to došlo
už dřív, po prvním pohledu do šílených očí bratra Čuchraje, a kdyby se zaposlouchal do pomlaskávání, jímž starý kanibal doprovázel vláčné tahy
desetipalcovým nožem po břidlicovém brousku, měl by po náladě. To já jsem jiný. Pořád srandičky, dokud nevisím s nohama přivázanýma k vazáku
lidojedské chýše na kuří nožce.
Nejen to! Do poslední jsem si chvíle myslel, že mám vyhráno, že jsem chytnul největší terno a bingo a jackpot v lidských dějinách.
Bratr Čuchraj si už chystal lano, jenže já se pořád staral o to svoje. V ruce jsem držel tester, obyčejné mačkací dynamo se žárovičkou, standardní
součást výbavy nás hledačů Elektra.
"Takže ty tvrdíš, že elektřina už zase funguje," řekl jsem bratrovi Čuchrajovi.
"No bať," odpověděl, zkoušeje uzel smyčky.
Zase tak velký optimista nejsem, abych opravdu věřil, že se žárovička rozsvítí, až stisknu tester a roztočím rotor dynama. V jednu chvíli jsem dokonce
považoval bratra Čuchraje za řadového člena nekonečné řady magorů a podvodníků, s nimiž má každý hledač Elektra co dělat třikrát až čtyřikrát v
průměrném pracovním dni.
Dynamo zabzučelo, jako vždycky bzučelo. Jenomže žárovička udělala něco, co jsem už dlouho neviděl: v šeru smrduté chýše na kuří nožce se rozsvítila.
"Vidíš," řekl bratr Čuchraj s náznakem výčitky v hlase, "a pochyboval's, malověrný zmetku."
Žárovička svítila, div se nestrhala, protože já v rozrušení mačkal, jako bych tím mrňavým dynámkem chtěl rozsvítit všechna světla na celém světě,
rozběhnout mrtvé fabriky a vagóny metra a zapnout všechny televizory a počítače a...
Svítila! Pořádně, rozhodně víc, než olejová lampička, kterou bratr Čuchraj před chvilkou zažehnul před šeredným kamenným bůžkem, dřepícím na čelném
místě chýše na kuří nožce.
Pak začala slábnout, protože ruka mě rozbolela a dokonce se mi začala třást.
"Svítí..." šeptal jsem ne moc důvtipně. "Ty tvrdíš, že tohle," ukázal jsem na kamenného bůžka, "že tohle je vážně Elektro?"
Na pitomé otázky nehodlal odpovídat. Zkoušel, jak volně prochází lano uzlem smyčky. Byl spokojený. Proto lano odložil a chopil se nože, aby zvelebil
jeho ostří na břidlicovém brousku.
Našel jsem Elektro... Já, jediný z tisíců hledačů, kteří bloudí křížem krážem světem! Smradlavý fousatý dědek zapálil olejovou lampičku a elektřina
začala zase fungovat!
Srdce mi bouchalo vzrušením a já netušil, že jeho tep odpočítává poslední minuty mého života.

*

Elektřina přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin. Přestalo hrát rádio, zhasnul monitor počítače a zčernal
displej kalkulačky, kterou jsem držel v ruce. Podíval jsem se na zákazníka, se kterým jsem se handrkoval o cenu volkswagena golfa z osmaosdesátého
roku.
"Jen klid," řekl jsem mu, já věčný optimista. V obchodu s ojetými auty je optimismus užitečná vlastnost. "To je tady na Smíchově každou chvíli.
Počítám, že za pár minut rozsvítěj."
Ten pán se díval na kalkulačku v mé ruce.
"Počítáte?" zeptal se opatrně. "To je divný, že vám zhasla i kalkulačka. Ta je přece na baterky, ne?"
Nějakej chytrák, pomyslel jsem si. Měl pravdu, divné to rozhodně bylo. Vstal jsem od stolu a vyšel k z kanceláře. Na silnici, co vede z Radlic nahoru
do Stodůlek, zastavovala auta. Zíral jsem na ně. Ten člověk vyšel za mnou a vykřikl:
"Podívejte!"
Ukazoval rukou někam nahoru. Vzhlédl jsem a spatřil jsem airbus, který si tudy někdy hasí na finále přistávací dráhy v Ruzyni, jak se kýve ze strany
na stranu, pak se naklání a nekontrolovaně padá někam za hřeben kopce na Vidouli.
Můj poslední zákazník v obchodu s ojetými auty byl bledý.
"To je hrůza..." šeptal.
Byla to vskutku hrůza, první z mnoha, které jsem měl prožít a taky přežít, jako jeden z mála, kteří měli dost síly a optimismu, aby se dovedli probít
Věkem Temna, věkem bez elektřiny.

*

Lidi věděli o elektřině prakticky všechno a uměli ji donutit skoro ke všemu. Jen o jednom neměli ponětí: proč OPRAVDU ty zatracené elektrony putují od
jednoho pólu k druhému, jakmile se vodič začne otáčet v magnetickém poli. Vždycky to tak bylo, tak proč o tom spekulovat?
Jenže toho 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin si to elektrony jaksi rozmyslely, rozhodly se na putování vybodnout a
elektřina přestala fungovat. Elektrárny tepelné, atomové i vodní umřely, v mrtvou hmotu se změnily i akumulátory a baterie, dokonce i blesky přestaly
tlouct do vysokých stromů a neopatrných poutníků, poflakujících se po nechráněných návrších.
Neklid nastal brzy, ještě dřív, než padl soumrak, a jakmile tma skutečně přišla, obyvatelstva se zmocnila panika.
Lidé putovali temnotou ke svým příbytkům, kde jim pomalu roztával obsah ledniček, a naslouchali podivnému hluku Prahy. Velkoměsto nehučelo jako jindy
tisícovkami automobilových motorů, to vůbec ne. Velkoměsto naříkalo. Před půlnocí na ně zvolna doléhalo ticho. Většina putujících nešťastníků už
dorazila s prsty popálenými sirkami až domů, a rodiny se zcukly u mihotavého plamínku svíčky a naslouchaly do noci, jestli neuslyší vzdálené hučení
motorů. Taky moje rodina, Eva a obě děti, dvanáctiletá Jarka a o rok mladší Mireček, chudáci malí.
Každého, i mne optimistu, napadlo, že nastala válka, že Rusové vytáhli nějakou tajnou zbraň a že celý ten rozpad impéria byl jen flígna nastražená na
důvěřivé Američany, a teď je šmytec a s námi je to šmytec tuplovaný, protože nám naúčtují i s úroky tank číslo 27, co jsme jim nabarvili na růžovo a
pak ho odvezli na korbě náklaďáku do vojenského muzea ve Kbelích. Ti chytřejší ještě té noci vyštrachali ve špajzech odložené rudé vlajky s kladivem a
srpem, takže Praha měla ráno 21. dubna červeně puntíkaté fasády.
Rusové však nepřišli.
V příštích dnech nám došlo, že i jim přestala fungovat elektrika, a taky Amíkům a Japončíkům i akurátním Němčourům, kterým jsme to přáli, protože bez
elektriky jim opadl apetýt na naše Sudety. Jenže když nám to opravdu došlo, už jsme neměli pomyšlení na Rusáky i Amíky.
V tu dobu začalo být moc a doopravdy zle.
Voda přestala téct hned v noci na jednadvacátého, protože pumpy vodárenských věží byly na elektriku, a cisterny mohly přivézt jenom auta, jenže ta bez
elektriky taky nejezdila. Během pár dní se ucpala i kanalizace. No a samozřejmě došly i potraviny.
Nákupní horečka nastala hned jednadvacátého ráno a ženské vzaly šturmem všechny krámy a vykoupily i krém na boty. Skončila odpoledne u prázdných
regálů. Střelbu jsem poprvé zaslechl až další den. Já měl taky svoji zbraň, osmatřicítku revolver smith and wesson s dvoupalcovou hlavní. Poprvé jsem
ji použil, pokud si pamatuju, asi za týden po tom průseru. Banda zlodějů žrádla nám přepadla byt, nějací Ukrajinci, co byli v Praze na práci. Ti
pochopili první, která bije a věděli, jak se chovat za hladomoru. Evu zabili krumpáčem dřív, než jsem stačil stisknout spoušť. Pak už jsem byl na řadě
já. Prostřílel jsem se a vydal jsem se ještě ten den s ruksakem plným konzerv na zádech a s pološílenými dětmi visícími na rukou ven z města. V Praze
to doslova smrdělo krchovem a spásu jsem já, optimista, viděl jenom na venkově.
Postupně jsem o Míru a Jarušku přišel, a protloukal jsem se tím strašným jarem roku šestadevadesátého s bandou ostrých chasníků obého pohlaví, která
mě přijala mezi sebe v lesním ležení nedaleko Stodu u Plzně. Lidský život měl cenu jedné brambory. Trvalo to celý rok, než se počet zachovaných
lidských životů a brambor jakž takž vyrovnal. Někdy v osmadevadesátém jsem si já, nevyléčitelný optimista, začal myslet, že jak se říká nad námi
začíná svítat.
Vojáci se pokoušeli zorganizovat jakýs takýs pořádek už od začátku, jenže armády se rozutekly a trvalo to dlouho, než se našlo pár důstojníků, kteří
měli velení ne na náramenících, ale v krvi. Museli spolu vést pár desítek malých, zato krvavých válek, aby se ukázalo, kdo je kdo a ten nejúspěšnější
byl králem.
Doslova.

*

Českým králem se stal v roce 2001 Jakub I., před zhasnutím elektriky praporčík automobilní roty v Čáslavi. O tom se ovšem nesmělo mluvit, oficiálně
platilo, že je božského původu a narodil se v dutině dubu rozbitého bleskem. Usadil se v Praze na Vítkově a někdejší památník proměnil v docela slušně
opevněný hrad, který sloužil vojenským účelům ještě líp, než Karlštejn. Od Karlína a od Žižkova ho chránila trojitá palisáda, od Ohrady hustohusté
minové pole, a pod nohama měl labyrint chodeb protiatomového krytu. Co lepšího si mohl feudální pán přát? Já měl to štěstí, že jsem palisády Vítkova
směl poznat zevnitř. Ve všech těch válkách jsem si vedl natolik úspěšně, že jsem se probojoval až do královy osobní družiny, a vypadalo to, že časem
dostanu jako léno docela slušný kus Čech.
Až se nám podaří porazit pár parchantů, zejména markraběte Brněnského, velkovévodu Plzeňského, sira Moosleye ze Žebráku a bratry Kadeřábky, kteří se
opevnili na Kosti.
Zkrátka, až bude situace klidnější.
Na den svaté Kateřiny, brzy po ranní bohoslužbě, mě Veličenstvo povolalo ke slyšení.
"Přemýšlel jste někdy, pane Ondřeji, proč se to všechno stalo?" zeptal se mě král, když komorník se zpovědníkem odešli.
"Přestala fungovat elektřina," pokrčil jsem rameny.
"No ovšem," řekl panovník. "Ale proč?"
"Říká se, že to zavinila bezbožnost. Krátké sukně, kruhy v nose a nemravné tance."
"Babské tlachy! I když, něco na nich je."
"Jak Veličenstvo myslí," řekl jsem servilně.
Panovník se zamračil.
"Dostali jsme dopis od Jeho Veličenstva Christiana I. Bavorského," řekl. "Dopis, za stara bychom řekli oběžník. Panovníci si ho posílají dvůr od
dvoru."
Lekl jsem se. Jeho slova nemohla znamenat nic jiného, než že se stanu poslem! Na hradě Vítkově jsem si zvykl a tudíž zpohodlněl, zabydlel jsem se tu a
založil dokonce rodinu, oženil se s dvanáctiletou pannou Krystýnou, dobře rostlou, bokatou, která bude rodit jako jabloň v sadě, až s Boží pomocí
přijde její čas. V úkloně jsem úlek pohřbil. Panovník nesmí pochybovat o mé oddanosti, jinak ozdobím svým tělem šibenici u hlavní brány.
"Někde v širém světě je kouzlo, které se jmenuje Elektro," řekl král. "Má svého strážce. Zdá se, že strážce zanedbal povinnosti a Elektro se
rozhněvalo. Sňalo svoji milost z elektronů a ty přestaly putovat od pólu k pólu." Odložil lejstro. "Prostě, vypadá to, že elektřinu držela v chodu
magie a ta přestalo v šestadevadesátém z nějakého důvodu fungovat."
"Uh," řekl jsem.
Přísně na mě pohlédl.
"Máte snad lepší vysvětlení, proč se to stalo?"
"To ne!"
"Takže k věci. Panovníci všech evropských dvorů se dohodli, že vyberou nejlepší válečníky a vyšlou je do světa jako hledače Elektra. Ty jsi jeden z
mých nejlepších, pane Ondřeji. Půjdeš, kam tě povede tvoje zkušenost a rozum i štěstí. O paní Krystýnu bude zatím dobře postaráno, vezmu ji do svého
harému."
"Ó, pane," vyhrkl jsem a to škytnutí snad vypadalo jako vzlyk vděčného dojetí.
"Ty si to zasloužíš a paní Krystýna též," děl panovník vlídně. Podal mi ruku a pomohl mi povstat. "Jdi a konej. Věřím, že Elektro najdeš a kouzlo
obnovíš!" Sáhl do kapsáře a vytáhl mačkací baterku, pěkně starou, jistě z padesátých let, kdy se pomalu přestávaly používat i na venkově. "Jednoho dne
stiskneš... a žárovka se rozsvítí. Lidstvo bude spaseno a tobě věnuji Konopiště, až z něho vyženu hraběte Hauptvogela!"

*

Žárovka mé mačkací baterky pěkně svítila, lidstvo bylo spaseno a mě, aniž jsem to ještě tušil, tikaly poslední vteřiny života.
Na stopu bratra Čuchraje jsem se dostal dole v Makedonii, kam jsem doputoval po osmi letech bloudění. Nebo jich bylo devět? Kdo by se staral o takovou
hloupost, jakou je čas. Zlatý odznak hledače jsem měl už ošoupaný a přece mi zjendával úctu. Panovníci evropských dvorů, a bylo jich několik set,
vyslali tisíce hledačů do všech koutů kontinentnu a snad i za moře na prvních plachetních korábech, jež se vypravily navázat styk s Amerikou a Asií.
Za vraždu hledače se oplácelo v různých zemích jinými tresty, od sežrání krysami za živa k uvaření v oleji a postupnému rozdrcení údů. Každý byl
hledači povinován úctou a pohostinstvím, jež sahalo od stolu až k loži. To mi pomohlo zapomenout i na paní Krystýnu.
Ve vesnici zvané Kudlač, kam jsem dorazil v sedle statné oslice, což byl neslýchaný luxus a také odznak významu a moci, na doporučení jisté cikánské
hadačky z ruky ze Soluně, mě vesnický blázen zavedl na kopec nad hřbitovem ke slepému starci s ústy tak páchnoucími, že by od nich utekla sama
kmotřička Smrt. Ten prý věděl, kde Elektro hledat. Kolikrát jsem slyšel takové tlachy?
"Navrať se, poutníče," skuhral stařec. Poslouchal jsem ho na půl ucha. "Čtvero bratří neradno pozlobit. Jeden se rozhněval a kolik bídy povstalo!"
Puch měl na můj žaludek obdobný vliv, jako uragán Frída na hladinu Bodamského jezera.
"Jací bratři?" pomáhal jsem jeho paměti, více méně ze zdvořilosti.
"Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj," zahuhlal kmet. "Běda světu, když se rozhněvají."
Královský oběžník se zmiňoval o jakémsi Elektru, které se rozhněvalo, protože strážce zanedbal povinnosti, připomněl jsem si.
"Jsou snad zavření ve vězení, ti bratři, Lusraj, Mumraj...?" nadhodil jsem.
"Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj," opravil mě smrdutý stařec. "Nejsou zavření! Jaká to rouhačská slova, cizinče!"
"Je to hledač," šeptal starci do ucha muž, který mě sem přivedl. Měl zřejmě čichové nervy vypálené žhavým hřebíkem.
Z černých úst se vykodrcal kašlavý smích.
"Kdo hledá, najde," rozeznal jsem ve smíchu srozumitelná slova. "Jen hledej, hledači!"
Mávl za sebe rukou a skuhravým hlasem vyjmenoval potoky, které mám přebrodit a hory, jež mi bylo překročit. Jedněch i druhých bylo po devíti, to ovšem
mě nemohlo překvapit po tom všem, co jsem v posledních létech ve světě viděl.
"Poslyš," promluvil jsem k bláznovi, když jsme o něco později sestupovali skalnatou pěšinou kolem vybělené zdi zahrady mrtvých, "copak přede mnou tu
nebyl žádný hledač?"
"Šestero hledačů," pokýval hlavou obecní blázen. "Jenže neuspěli. Všichni uprchli. Říkali, že dědko Lazar páchne. Páchne, páchne.." opakoval
nespokojeně. "Co to znamená, páchne? Ty snad něco cítíš, pane?"
"Ne," řekl jsem. Šest hledačů uteklo, já jsem sedmý.
Něco promluvilo v mé duši.
Nechal jsem si vysvětlit cestu k prvnímu potoku a vyrazil jsem na cestu bez odpočinku.

*

Dorazil jsem do horského sídla čtyř bratří po půlročním putování. Cesta přes potoky byla hrozná a přes hory ještě horší a kdo ví, zda jich bylo
skutečně po devíti. Cestou jsem potkával pasáky, sběrače bylin a poustevníky. I oni hovořili o čtyřech bratřích. Čím víc potoků a hor jsem měl za
sebou, tím naléhavější byla jejich varování.
"Nepokračuj, pane. Čtyři bratři jsou nedůtkliví."
Já nedbal a šel dál. Šel, až došel.
Neptejte se jak, ale prostě jsem věděl, že jsem tady.
Na vrcholu kopce jsem nalezl planinu, chráněnou polem lidských kostí táhnoucích se na stovky metrů. Sama ta vápencová hora vypadala jako vybělená
lebka. Uprostřed toho všeho byla vesnička, obydlená hnědými seschlými pišišvory v hábitech ukoptěných snad z myších kožíšků. Smáli se, když jsem se
ptal po čtyřech bratřích.
"Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj," kuckali se smíchem a mávali rukama.
Všechno tu bylo divné. Měl jsem pocit, že vážím víc, než v údolí a že má síla je silnější i slabost slabší a elektřina, tu jsem cítil ve vzduchu.
Musel jsem být u cíle! Věděl jsem to, vnímal jsem to všemi skrytými čivy duše.
Nakonec mě pišišvoři zavedli k chýšce, vtisklé do škvíry pod velikým balvanem. Nahlédl jsem dovnitř, uviděl jen tmu a mžouravé světélko olejové
lampičky. Netrvalo dlouho a zevnitř se vyvalil tlusťoch, rozkynutý jak překvašený pecen chleba.
"Hledám toho ze čtyř bratří, který..."
Najednou jsem nevěděl, co říct. Tlusťoch pomrkával v očekávání, co ze mě vyleze. Sáhl jsem do kapsáře a vytáhl tester, mačkací baterku z padesátých
let. Rozzářil se, když jsem roztočil mrtvé dynamo.
"Elektro!"
"Právě tak, dobrý muži! Elektro!"
"To je bratr Čuchraj," řekl tlusťoch a úsměv mu ve tváři vyhasl tak náhle,jako na celém světě přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin
šestnáct minut dvaadvacet vteřin elektřina.
"Kde ho najdu?"
"Moc špatné způsoby má bratr Čuchraj," říkal tlusťoch. "Moc špatná strava! Jedno k druhému. Já říkám, bratře Čuchraji, dobrá strava dělá dobré
způsoby. On nedbá."
"Potřebuji s ním mluvit."
"Nepotřebuješ," vrtěl hlavou. Tlustý krk se mu laločnatě přeléval na ramenech. "To bratr Fufraj má dobré způsoby. Proč? Dobrá strava. Totéž bratr
Husraj. Taktéž dobrá strava."
"Jenže já musím mluvit s bratrem Čuchrajem."
"Špatná strava." Pokyvoval koulí tuku. Museli byste do ní vrazit jehlu na pět prstů dlouhou abyste se dotkly povrchu lebky. "Už patnáct let má bratr
Čuchraj dobrou stravu. Vodu a chléb. A přece se zlobí. Protože je zvyklý na špatnou stravu, chápeš?"
Já se taky začal zlobit. Po tolika letech bloudění po světě jsem byl u cíle! Byl jsem optimista, věřil jsem, že bratra Čuchraje přemluvím, i když jsem
zatím netušil, k čemu vlastně. Překonal jsem tolik překážek, až mě zastavila poslední.
Tohle tlusté hovado.
Rozpřáhl jsem se a vrazil mu pořádnou facku.
"Tu máš, dobytku!" houkl jsem na něho. "Dostaneš takových nepočítaně, když mi okamžitě nepovíš, kde bydlí bratr Čuchraj."
Tlouštíkovi blýsklo v očích. Asi se naštval. Co na tom, hlavně že mi poví, co jsem potřeboval vědět!
"V chaloupce na kuří nožce za devaterým balvanem půlnočím směrem," odpověděl, "tam najdeš bratra Čuchraje." Otočil se a vlezl zpátky do chýše ke svému
světýlku.
Určitě se zlobil. V tu chvíli mi to bylo jedno.

*

Tak jsem se dostal k bratrovi Čuchrajovi, v jehož chýši na kuří nožce teď visím hlavou dolů, kývu se nad oprýskaným lavórem a čekám, až si starý
kanibal nabrousí nůž. A je mi jasné, že právě on se postaral o tu kostní ozdobu vroubící vesnici!
Špatně to dopadlo a přece, ze začátku jsem si myslel, že můj optimismus byl zcela na místě.
Vylezl jsem po žebříčku nahoru do chýše.
Spatřil jsem tam v šeru chlapíka, jehož rysy mi byly povědomé. Teprve když jsem se rozkoukal mě napadlo, že kdyby hodně, strašně moc ztloustl, vypadal
by právě tak jako ten cvalda, co mě za ním poslal. Hned se to taky vysvětlilo. Zeptal se mě, jak jsem se k němu dostal a já mu pověděl, jak to bylo.
"Bratr Mupraj! Posílá tě bratr Mupraj!"
Moje oči si zvykaly na přítmí a temno ve vzdáleném koutě se začalo zhmotňovat do podoby kamenné sochy.
Vysoká na loket, nepřipomínala nic, co jsem ve světě spatřil. Vypadala příšerně staře a přece ji pokrýval sklovitý lesk, jaký jsem kdysi, za starých
časů, vídal na karosériích těch nejlepších a nejdražších vozů, šestilitrových mercedesů, jaguarů a kadilaků. Napadlo mě, že snad musí být starší, než
celý náš svět. Ani nevím, proč vlastně mě to napadlo, ta myšlenka se jen tak znenadání zjevila v hlavě, jako když kuře proklovne skořápku..
Před soškou stála olejová lampička, pokrytá prachem a pavučinami. Napadlo mě, jak asi dlouho nehořela. Bratr Čuchraj z ní odstranil špínu, pak
připravil křesadlo a hubku, několikrát křísl a plamének hubky přenesl na knot lampy.
"A je to," pravil spokojeně, když se světlo rozsvítilo. Zdálo se, že socha se usmála.
"Co... je to?" zeptal jsem se. Už jsem ale tušil.
"Elektro," odpověděl bratr Čuchraj. Šmejdil po chýšce a obracel hromady hadrů, které se tam všude válely. "Kam já jenom..."
"Tohle je Elektro?" ukázal jsem na sošku. Nohy mě přestaly poslouchat a já si dřepl na balík hadrů, co se válel mně zrovna za patami.
"No bať!" řekl bratr Čuchraj.
"Ty jsi jeho strážce," zašeptal jsem.
"Strážce nestrážce, kam já jenom..."
"Co hledáš?"
"Ale, takové lano, laníčko..."
Cosi mě zatlačilo do zadku. Hmátl jsem a dotkl se hrubého svazku konopných vláken. Podal jsem mu lano. Radostně ho ode mne převzal.
"To je ono! To je ono!" zaradoval se a začal vázat tu smyčku.
Já měl oči jen pro sošku.
"Tohle je Elektro. Dokud před ním svítí věčné světélko, elektřina funguje..." šeptal jsem.
"Bať, bať, funguje. Jakmile světýlko zhasne, přestane fungovat. Bať, bať, přestane.
"Na celém světě!"
"Nejen to, poutníku, nejen to..."
Všude ve Vesmíru? To není možné... To nemůže být pravda!
Vytáhl jsem tester z kapsy. Bratr Čuchraj jistě lže. I kdyby ale jeho Elektro fungovalo jen v okruhu deseti metrů, byl by to fantastický úspěch.
Ne, to nemůže být pravda. Bratr Čuchraj je idiot a lhář a já dvojnásobný idiot, že jsem si byť jen na chvíli mohl myslet... Kolik takových bláznů a
podvodníků jsem na pouti poznal? Stovky? Tisíce?
Stiskl jsem pohyblivou plošku baterky. Dynamo zakvílelo a elektrické světlo vystříklo z vlákna žárovičky.
První elektrické světlo po patnácti letech, od osudného 20. dubna 1996.
"Když světýlko bude svítit... elektřina bude fungovat?"
"Bať, bať. Jako vždycky." Pozoroval mě, jak roztáčím dynamo v baterce a tehdy pronesl výčitku ke mně, malověrnému zmetkovi. A já pak položil tu
hloupou otázku, zda ta soška, ten bůžek, je "vážně Elektro"! Není divu, že neodpověděl a vytáhl z pouzdra na opasku ten veliký nůž a začal ho brousit.
Zkoušel ostří na bříšku palce a já se zeptal:
"Bratře Čuchraji, a ty jsi schválně zhasl Elektru světýlko?"
"Bať, bať, schválně."
"Smím se ptát, proč jsi to udělal?"
"Naštval jsem se."
"Povíš mi, co tě rozzlobilo?"
"Bratr Mupraj! Pořád ty jeho řeči, špatná strava, špatné způsoby. On jí rád kuřata, já lidi, bratr Fufraj kořínky, proto je tak slabý a bratr Husraj
mlsá med, to kvůli síle, rozumíš?"
Začalo mi svítat. Kanibala bratra Čuchraje připravili před patnácti lety o potravu v podobě lidského masa a on se naštval a zfouknul světýlko.
A v tu ránu přestala fungovat elektřina na celém světě a pokud nelže,tak i v celém Vesmíru!
Teď světýlko zase zapálil a to znamená, že se dodávka potravy podle jeho gusta obnovila.
Napadla mě zábavná myšlenka, že ta potrava jsem já.
Úplně jsem tomu nevěřil, protože se to neslučovalo s mou optimistickou letorou. Jistota je ale jistota, to mě naučil život a ten v člověku optimismus
moc nepodporuje. Pro každý případ jsem se začal šourat k východu, a protože jsem vážně optimista, věřil jsem, že se tam došourám.
Jenže kanibal bratr Čuchraj škubnul lanem, smyčka se mi stáhla kolem kotníků, on zatáhnul a netrvalo to vteřinu a já se houpal hlavou nad otřískaným
lavórem. Teprve v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu chystá mě podříznout a sníst.
"Bať, bať, bratr Mupraj mě moc naštval! Ale už se nezlobím. Bratr Mupraj mi tě poslal, hodný bratr Mupraj, moc hodný! Když chce. Někdy se taky dovede
naštvat."
Blížil se ke mně s nožem v ruce, ten lidojedský strážce Elektra.
Vzpomněl jsem si, že v temné místnosti za zády jeho bratra Mupraje jsem zahlédl právě takový plamínek olejové lampičky, jaký teď oblažuje svouzáří
božstvo Elektro.
"Bratr Mupraj má taky takovou sošku ve své chýši?"
"Bať," kývl bratr Čuchraj, "máš chytrou hlavu, poutníče!"
"Jak se jmenuje ta socha?"
Před očima se mi už tmělo. Gravitace táhne krev dolů, když visíte připoutáni na laně za nohy.
"To je božstvo Graviton, móc mocné božstvo, ne tak silné, jaké má v chýši bratr Fufraj, ale mocnější, móc mocnější, než to slabé, co má bratr Husraj!"
"Cože? Gravitace funguje jen proto, že nějaký tlustý idiot pálí olejovou lampičku před kamenným panákem?"
To bratra Čuchraje rozesmálo.
"Ještě, že tě bratr Mupraj neslyší. Ten je netýkavka, ten se uráží snadno snadninko!" Tajuplně ztlumil hlas. "On by plamínek zfouknul a pak by
všechno... frr!" Mávl rukou vzhůru. "Všechno by bylo pryč."
To není možné, napadlo mě. Vždyť já bratrovi Muprajovi nafackoval. Jak to, že se nenaštval?
"To on je tak vznětlivý?"
"Kdepak," řekl bratr Čuchraj, přibližuje ostří nože k mé naběhlé krční tepně. Až se jí dotkne, cinkne to, tak je napnutá. A krve vystříkne, až to
zhasí lampičku před Elektrem. "Jednou mi to říkal. Až se naštvu, zhasnu lampičku. A počkám, až se setmí. Pro pořádek. Já mám dobré mravy!" Zasmál se.
"Na těch si moc potrpí můj bratříček Mupraj!"
Zamlaskal.
"A já si potrpím na teplou krev. Tu já moc rád bumbám, víš?"
Stočil jsem zrak ke dveřím. Sluneční záře mi barvou připomínala krev. Ohnivý kotouč se už jistě válí po vrcholcích hor. Ještě chvilku a zapadne.
"Ty, bratře Čuchraji, udělal bys mi laskavost? Jakožto první večeři po patnácti letech?"
Poněkud oddálil ostří nože od mé tepny a já optimista zo pochopil za dobré znamení.
"Proč ne."
"Rád bych se dožil konce dne. Až zapadne slunce, pusť se do díla a kéž ti chutnám!"
Vyhlédl dveřmi chaloupky na kuří nožce. Uchechtl se.
"Kdo vydržel patnáct let o chlebu a vodě, vydrží ještě pět minut! Slunce už zapadá."
Krvavá záře plála v očích věčného starce. To už jsem nepochyboval, že zde sídlí od nepaměti, a že pamatuje časy, kdy bájný bůh Kronos se počurával do
plenek.
Pak mu oči vyhasly. Slunce zapadlo.
"Jdu," řekl a kráčel ke mně tmou chabě prozířenou plamínkem olejové lampičky ozařující božstvo Elektro.
A já si představoval, jak jeho stejně věčný bratr Mupraj, naštvaný mou fackou, také kráčí tmou prozářenou hořícím knotem, aby ho zhasil před tváří
božstva Gravitona, k čemuž dojde poprvé od doby Velkého třesku.