Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Dětská práce

V druhé polovině dvaadvacátého století se zase jednou zlomily dějiny. Sotva se lidé smířili s faktem, že mezihvězdné lety jsou technicky navždy neuskutečnitelné, otevřela se možnost vstupů do jiných vesmírů, skutečných cest "tam a zase zpátky", řečeno s Tolkienem. Když už jsme u klasiků: jakmile "to" začalo, v médiích nebyl citován Tolkien, nýbrž Stanislaw Lem. To on se ve svém díle zabýval problematikou kontaktu se skutečně cizí inteligencí. Takový kontakt se stal nyní skutečností. "Jiné vesmíry" byly skutečně obydleny myslícími bytostmi, ba dokonce se zdálo, že kontakt je uskutečnitelný jen mezi takovými prostorovými a časovými oblastmi, jež jsou inteligencí dotčena. Tento pozitivní aspekt však nebyl pravým důvodem, proč se Lem začal opět číst.
Cizí inteligence byly nedostupné, nepochopitelné, krátce - nekompatibilní s inteligencí lidskou. Kontakt neznamenal porozumění. A tehdy vznikl koncept dětské práce.
Ve vědeckém komplexu Azrael na Filipinách vznikl simulační agregát, generující podmínky, s jakými se setkávali první poutníci. Dlouhodobě jim byly vystaveny děti, rozumějte maličké děti čerstvě narozené, které si teprve budují systémy vnímání, systémy komunikace se světem. V krátké době, jež se dala počítat na měsíce, se novorozenci adaptovali a bylo zřejmé, že s cizorodým prostředím dokáží komunikovat. Jásot nad úspěchem byl však předčasný. Děti adaptované na cizí prostředí byly po čase naopak neschopné komunikovat s normálními lidmi, poté, kdy zdánlivě úspěšný experiment skončil a děti se "vrátily ke svým". Byly prostě nezvratně jiné.
Autor projektu profesor Getty se nevzdal. A právě v jeho mozku vznikl koncept "dětských trojek". Byl si tak jist úspěchem, že nápad neověřoval v laboratorním prostředí a svěřence rovnou poslal "mimo", ve speciálně vybavené kapsli. Poutníci byli tři, čerstvě narození, před několika hodinami odebraní matkám. První dítě z trojice bylo dáno tak říkajíc všanc cizotě. Třetí dítě žilo v prostředí vygenerovaných pozemských podmínek a výchovný a adaptační program z něho vytvářel plnohodnotného člena lidské společnosti. Nejdůležitější úkol byl svěřen prostřednímu robátku. Z něho se měl stát "interface". Dítě prožívalo obě zkušenosti, učilo se adaptovat na jeden i druhý inteligenční systém. Jen toto prostřední dítě bylo v kontaktu s oběma spolupoutníky.
Když se dětská trojice vrátila, teprve pak měl profesor Getty právo přijímat gratulace. Nebylo pochyb o tom, že se mu podařilo vychovat lidské tvory schopné duchovní symbiózy. Žádný z nich nebyl z běžného hlediska "normální" a vlastně ani nemohl fungovat samostatně. Všichni tři dohromady dokázali zprostředkovat to, na čem dosud všichni dospělí předchůdci ztroskotali: plnohodnotný kontakt se skutečně cizí inteligencí. Mravní důsledky nebral profesor Getty v úvahu, zato se jimi zabývaly humanitární organizace. Děti byly v jistém smyslu zmrzačeny. Getty je doslova koupil od žen živořících na společenském dně. Tím hůř, že se mu nyní nabízely doslova tisíce těhotných žen, ochotných doposud nenarozeného potomka prodat. Po jistou dobu byla tato "dětská práce", jak případ nazvali novináři, zakázána. Což ovšem neznamená, že nebyla praktikována, čile a úspěšně. Když se později uvažovalo o tom, že "dětská práce" bude povolena, do řad moralizujících odpůrců se prostřednictvím nastrčenců postavili i obchodníci s dětmi. Zákaz přece zvyšoval cenu jejich zboží! Přeji Veselé vánoce.
Tak toto je poslední Zakázaná technologie, poslední díl seriálu z roku 1995. Myšlenka se mi líbí, nápad je to dostatečně šílený. Svědčí ovšem o kormutlivé skutečnosti. Kdybych nebyl líný, sedl bych a napsal na toto téma přinejmenším novelu. Místo toho jsem ho odstřelil čtyřiceti řádky v Ikarii.
Mohu sám sebe omluvit jen poukazem na to, že literární dílo by mělo vzniknout z pocitu a nikoli z nápadu, z dějové konstrukce. "Dětské trojky" sice ve mě také vyvolávají pocity, avšak naveskrz negativní. Trochu cítím nechuť k vlastní hlavě, že něco podobného je schopna vymyslet. Jenže, může já za ni?
Další texty:

Žádné zprávy z Afriky - ZDE
Preludium (1995 - průnik Milénia a Reparátora) - ZDE
Nejstarší verze Tmy ze srpna 1995 - ZDE
Nejstarší verze Rocku mého života, leden 1998 : 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Román Ostrov pokladů, vycházel na pokračování v Lidovkách v roce 2002 - ZDE
První verze románu Ultimus - 2009 - ZDE
Co se stane, když přistanou Jinoplanetníci (9.3.2009) - ZDE
Úvaha o otevřené společnosti ZDE

Zakázané technologie 1995
Je bit jak robot - ZDE / Zkázonosný molding - ZDE / Zimní spánek - ZDE / Já tě žeru! - ZDE / Elektronická ID - ZDE / Nebezpečné sporty - ZDE / Vrazi minulosti - ZDE / Softwarové drogy - ZDE / Technika vraždy - ZDE / Monitoring versus AISD - ZDE / Neffův test - ZDE / Dětská práce - ZDE /

Povídky:
Čtvrtý den až navěky - ZDE /
Dívka s tváří z mramoru - ZDE /
Konec dobrý, všechno dobré - ZDE /
Klára (náběh na román) - ZDE /