SLOVO ÚVODEM
Už jsem toho napovídal o životě v Arkádii hodně. Víte, že se jmenuju Kuba Nedomý a že můj kamarád Dědek Čuchák, se kterým sdílím starožitnický krámek, se jmenuje ve skutečnosti Kazimir Prus. Asi taky víte, že Kazik se mě kdysi pokusil zavraždit, pardon, popravit v roli Kata na Českopolské těžební. Taky víte, že ho někdo prásknul čtrnáct padesátkou a byl by zemřel, nebýt doktora Kurze. Ten z něho udělal kyborga ve stylu Frankensteinově monstra. Někomu se Dědek Čuchák dokonce i líbí, jako například mé přítelkyni Su z rodiny Wang-li. Tohle všechno jsme už vyprávěl, jenom to jsem nikdy nevyslepičil, jak jsem se stal starožitníkem, proč žiju a nežiju se Su a jak se to semlelo, že mám za parťáka chlápka, který mi byl Katem.
Ono se to těžko vypráví. To je ten důvod.
Prostě, nechtělo se mi do toho.
Jenže teď mám pocit, že bych neměl nic zamlčovat, když už jsem toho pověděl tolik.
I kdyby to mělo být vyprávění pro mě hodně nepříjemné.
Věřte,
že bude.
1. ČÁST
NA JEDNIČCE
1.
V červnu roku 2045 Arkádie nebyla zdaleka tou Arkádií, jakou je dnes. Těžko si kdo mohl představit, že to bude jednou veliké město kryté kupolí, město s bulváry a koridory. Vždyť ani po gravitechnice nebylo vidu a slechu, tehdy se používaly staré dobré raketové motory. Arkádii si představte jako velkou planinu, na kterou dítě vysypalo svoje hračky. Musel to být hodně nepořádný fracek, to dítě. Rozházel ty svoje bábovičky a kostky a kužele a míče halabala a nepokusil se je sesbírat. Planina je na jižním okraji Moře klidu, tam, kde kdysi ve dvacátém století přistálo Apollo jedenáct a hrabal se tam Surveyor pětka. Mnohem, mnohem později jsme těch Surveyorů s Dědkem pár vyrobili a prodali je turistům za docela slušné peníze, slušné ve smyslu, že jich bylo hodně, ne že by byly bůhvíjak slušně vydělané.
Jednička čili Báze byla v té hromadě hraček ta největší. Byla to veliká kostka z titanových trubek, obalená trojitým plastikovým pláštěm. V prostorách mezi plastem byly tlakové nádoby s pěnou. Kdyby nějaký ten kamínek z kosmu cvrnknul, pěna by dírky ucpala. Tomu se říkalo bezpečnostní opatření, a pokud máte představivost, nedivil bych se, kdyby vám z něho naskočila husí kůže.
Na tuhle Jedničku mě přivezla parta selénologů, která mě objevila polomrtvého v prohlubni, do které mě hodila lidská svině jménem Bejček při našem společném útěku z Českopolského důlního komplexu. Dopravili mě na marodku, kde mě doktoři dali jakž takž dohromady.
Probral jsem se na posteli.
Pohled vlevo nebyl povzbudivý. Na stojanu visela flaška a od ní vedla hadička k jehle a ta jehla byla zapíchnutá do žíly v ohbí mé paže.
Když jsem se podíval vpravo, byl to ještě horší pohled.
Na židli tam seděl policajt.
Byl v civilu, jenomže to policajtování z něho čišelo, že by bylo znát i za olověnou deskou. Na klíně měl ležet malý orákl.
„Otevřel oči,“ poznamenal ke komusi, kdo stál u nohou mé postele.
„Opatrně,“ odpověděl mu hluboký mužský hlas. Podle všeho to nebyl abstinent. „Má hodně oslabený organismus.“
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se.
„Na Jedničce na marodce.“
„Nejsem na Českopolské?“ ujišťoval jsem se.
„Kdepak. Tam se teď střídají turnusy.“
Střídají turnusy, opakoval jsem si v duchu. Jedna parta havířů se vrací na Zem a nová přijíždí.
Tak počkat. Vždyť celá ta patálie vznikla proto, že náš turnus havířů měl bez své viny prošvihnout termín a tím pádem jsme měli zkejsnout na Luně podle paragrafu šest! Z toho vnikla ta vzpoura, co vedl odborářský předák Brunza a já se Zasadou a Bejčkem jsme chtěli zdrhnout a Brunza nás kvůli tomu odsoudil k smrti!
„Jak, střídání?“
Podíval jsem se na policistu. Ten pozorně poslouchal a štíhlými prsty hladil klávesnici oráklu. Byl to snědý štíhlý chlapík, tmavovlasný, nejspíš Talián. Oblečený byl do tmavomodrého sametu. Žádné ozdoby, nebyl to žádný sisi, který tráví půl dne před zrcadlem. Prostě měl rád pořádek, kolem sebe i na sebe.
Nic pro mě, pořádek, ani policajti.
„Střídání znamená,“ vysvětloval lékař trpělivě, „že jedni odjíždějí a druzí přijíždějí. Nechcete si odpočinout?“
„Nedělejte ze mě vola,“ zavrčel jsem k neviditelnému felčarovi. „Jakýpak střídání?“
Paragraf šest, to bylo tenkrát svinstvo, kterým papaláši drželi lidi násilně na Luně. Když mě nalejvali na práci na Lunu, tenkrát ještě na zemi, soudružka z osobního mi všechno pěkně vysvětlila:
„Paragraf šest je koncipovaný jako ochrana proti vykukům, kteří by chtěli v soudních procesech s pékáel vytlouct kapitál. Maximální délka pobytu na Měsíci je stanovena na pět set šedesát dní. Kdo se zdrží déle z jakéhokoli důvodu, ať zaviněného nebo nezaviněného, tedy způsobeného vyšší mocí, ztrácí právo na návrat na planetu Zemí a stává se trvalým občanem Lunárního společenství, aniž by měl nárok na jakoukoli náhradu ze strany pékáel. Paragraf Šest si prostudujte, a až přijdete podepsat pracovní smlouvu, pokud přijdete, podepíšete prohlášení, že jste s ním srozuměn."
Svinstvo? Nezapomeňte, že jsme tenkrát byli zase ta socialistická republika moc hezky řízená z Moskvy. Kdo se na Luně zdržel déle než pět set šedesát dní, musel na ní zůstat. Důvody zdravotní. Organismus by si prý nezvykl na šestinásobnou pozemskou gravitaci. Proto byla tenkrát ta havířská vzpoura, když soudruzi vymysleli flígnu, aby náš turnus zdrželi přes čáru a všechny nás donutili rozvíjet Lunární společenství.
„Zatímco jste byl v kómatu,“ říkal doktor, „vaši spolupracovníci se vrátili. Už je to týden, co se váš turnus v pořádku vrátil nahoru na Zem. To musel byt šikovný chlapík, ten odborář Brunza. Zařídil to chlapcům moc dobře. Jaký je to člověk? Znal jste ho dobře?“
V tu chvíli jsem se díval na policistu. Ten se trochu naklonil a přestal hladit klávesnici.
Aha, o Brunzu je zájem v nejvyšších kruzích, napadlo mě.
Odborářský předák. Vwedl naši vzpouru. Když se ukázalo, že soudruzi vymysleli podfuk apřišli na nás, že se vrátit na Zemi nemůžeme, blabla, kvůli politicko bezpečnostní situaci, všichni nadávali a jenom Brunza jednal. Nejdřív stávka, pak vzpoura. To byl on, kdo neváhal vytáhnout kudlu a položil ji náměstkovi Petrákovi na krk a způsobil i řediteli Dutkiewiczovi zvýšený tlak.
„Vy jste policajt?“ oslovil jsem muže v modrém.
„Jmenuji se Luigi Mantella,“ řekl. „Oddělení vnitřního vyšetřování.“
„Co je to vnitřní vyšetřování?“
„Kriminalita vedoucích pracovníků Lunárního společenství.“
„To je mi novinka, že by Brunza...“
Zadrhl jsem se. Bylo mi slabo. Vzpomněl jsem si, jak Brunza a jeho lidi zhatili náš pokus o útěk. Vyhmátli nás. Pochytali nás jako koťata. A kvůli zastrašení odsoudili k smrti. Neoficiálně, zato účinně, tak jak se to na dole praktikovalo. Bez hnutí brvy nás předhodil Katovi, aby se o nás postaral. Katovi pomocníci nás vyvedli do volného prostoru a tam přišla Katova chvíle.
Polkl jsem. Nasucho.
„Brunza je vedoucí pracovník?“ zachrčel jsem otázku.
„Jistě. Odborářský boss je v nomenklatuře vedoucích pracovníků.“
„Náměstek Petrák taky?“
„Samozřejmě.“
„Jenže ten Brunza dal Petrákovi nůž na krk. Myslel jsem, že vrána vráně oči nevyklove.“
„Vedoucí pracovník vedoucímu pracovníkovi ano.“
Vzdychl jsem. Celý ten výjev se mi zase objevil před očima. Jděte a otevřete jim poklopce, tak nějak to řekl Brunza. Vyvedli nás ven do čistého vakua. Potom Kat vzal ostrý kus taveniny. Já přišel na řadu první. Kat ke mně přistoupil a roztrhl mi sněhuláka, tedy skafandr. Já se nadýchl a měl to být poslední vzdech mého života. Vzduch mi foukal ven a v tom šíleném mraze tuhnul.
„Ten Brunza vám vyvedl ošklivou věc, pane Nedomý, nemýlím se?“ řekl Mantella vlídně.
Věděl zřejmě ledacos. Policajt. Svině Bejček byl taky policajt. Ukradl mi vzduch a žrádlo a vodu a nechal mě v díře, abych tam zdech.
„Červená nám v tváři,“ poznamenal doktor.
„To je dobře, ne? Známka života.“
„Známka prudkého hnutí mysli.“
„Jsem v pohodě,“ řekl jsem klidně.
„Budete vypovídat?“ zvídal Mantella.
„O čem?“
„O aktivitách odborářského pracovníka Slawomira Brunzy. „
„Znal jsem ho, jako ho znal každej z našeho turnusu. Proč se po něm sháníte? Vrátil se na Zem,“ řekl jsem a jistě to vyznělo hodně trpce.
„Kdepak. Brunza zkejsnul na Luně kvůli paragrafu šest už před dvěma roky.“
„To není možný...“
„Proč by nebylo?“
„Vždyť on se pral za náš turnus, abychom se mohli vrátit! Šel na Petráka s kudlou a postavil se i Citrónům, teda ochrance dolu...“
„Bere svoji roli odborářského předáka velmi vážně.“
„Koledoval si o průser,“ poznamenal jsem.
„Ovšem. Pokus o vraždu je vážný zločin i na Zemi. U nás patří k těm nejvážnějším, jak jistě víte. Takzvaně vás odsoudil k smrti. Jeden z vás odsouzených byl policista. Tím hůř pro pana Brunzu. Má toho hodně na krku, pan Slawomir Brunza.“
„Bledne nám,“ ozval se doktor. „Musíte výslech přerušit, inspektore.“
„Jsem v pořádku,“ lhal jsem.
Tak tedy Brunza šel dobrovolně do průseru, přestože sám neměl šanci se na Zemi vrátit. Odsoudil nás k smrti. Ale udělal to, aby vyděsil Petráka s Dutkiewiczem, ty podělané krysy! Nasadil všechno, aby dostal chlapy na Zem. Sám se vrátit nemohl.
A podařilo se mu to.
„Přerušte výslech.“
Doktor mi vešel do zorného pole.
Vždyť jsem to věděl! Násoska. Blahobytný červený obličej, plovoucí oči.
„Jděte si někam cvaknout, pane doktore. Nechte nás na pokoji. Tohle není nic pro uši jemnýho študovanýho člověka,“ řekl jsem mu.
Na tenkých rtech inspektora Mantelly se mihlo cosi jako úsměv.
„Je to na vaší zodpovědnosti!“ řekl doktor Mantellovi.
Pak, důstojnost sama, odplul. Zřejmě k nejbližší flašce.
„Takže,“ naklonil se ke mně Mantella, „jak je to s tím Brunzou?“
„Jako já ho zná pět set havířů.“
„Jenže ti jsou na Zemi, pane Nedomý, copak jste neposlouchal, co vám řekl pan doktor?“
Hergot, to mě nenapadlo.
„Tak počkat, to jsem tu jedinej?“
„Vypadá to na to,“ řekl.
Díval jsem se mu do očí.
Ten chlap lže, napadlo mě.
„Všech pět set chlapů z Českopolské odletělo?“
„Zůstal jste tu sám.“
„A co Bejček?“
„Nevíme, co se s ním stalo.“
„Z Českopolské jsme chtěli utéct tři,“ řekl jsem klidně. „Zasada, Bejček a já. Zásada při útěku zahynul. No a Bejček mě okradl o pití a vzduch a nechal mě v díře.“
„Jiří Bejček mě nezajímá,“ řekl Mantella. „Spadá do kompetence kolegu z inspekce. Chci vědět všechno o roli Slawomira Brunzy. Člověka, který vás chtěl nechat zabít.“
To tedy chtěl. Tyhle tři vyvedete na mráz, řekl, a až budou venku, otevřete jim poklopce.
To bylo naposled, co jsem ho viděl. Odešel a nestaral se, co bude potom.
Bylo to ošklivý, co nastalo potom.
Teď už jsem si vybavoval podrobnosti.
Skočili po nás. Zkroutili nám ruce. Kat mi osobně nasadil přilbu na hermáky. Potom nás všechny vyvedli z přechodové komory. Zbývaly nám poslední minuty života. Ty popravy, a naše nebyla zdaleka první, se odehrávaly venku, v kopcích, nikdy ne v areálu dolu. Jak jinak, byly přece markýrované jako nehoda. Mělo to vypadat, že neopatrný havíř šel do vakua na jahody a jak se skláněl, roztrhnul si hermáky o něco špičatého, chudák.
Tak bychom my tři zakukali, pochcípali s roztrženými skafandry.
Zachránila nás létající ploština plná policajtů. Kde se vzala, tu se vzala, plošina neboli ploštice byla tady a ti policajti nás vytáhli z bryndy.
Že to ale byla sakra náhoda, že se ta ploštice obsypaná policajtama objevila na place zrovna ve chvíli, kdy mi Kat rozříznul hermáky!
Zavřel jsem oči.
„Jste v pořádku, Nedomý?“ ptal se Mantella.
„Běžte do hajzlu,“ odpověděl jsem mu.
„Jakže?“
„To nechám na vás, jak tam půjdete. Můžete skákat na jedné noze. Zkuste to po rukou. Hlavně, že budete v hajzlu.“
„Víš stav vás omlouvá,“ děl policista ledově. „Mohl jste mě slušně požádat, abych přerušil výslech. Ale budiž. Odejdu. Ale spolupracovat musíte. Tohle není žádná novosocialistická republika. Tady je Lunární společenství a policajti tu nejsou fackovací panáci.“
„Já vím,“ řekl jsem unaveně. „Já vím.“
„Přijdu znovu.“
„Přijďte.“
Zaharašila židle. Otevřel jsem oči.
„Opravdu mám odejít?“
Nedělal zlého policajta. Čárka v jeho prospěch.
„Prosím.“
Přikývl a bez pozdravu odešel.
Až se vrátí, najde prázdnou postel.
A já půjdu na Českopolskou, abych si to s Brunzou vyříkal sám. Jak to s ním je? Je to svině nebo správnej chlap? Nebo něco dohromady?
A hlavně, on mi řekne, kdo byl můj Kat. Tu bestii musím najít a zakroutit jí krkem.
Pak
si můžu s Mantellu povídat do aleluja.
2.
Mohla za to Alice, že jsem odchod na Českopolskou odložil.
Sestřička, andílek.
Upřímně řečeno, po skoro dvou letech života na dole by špatně nevypadala ani Baba Jaga. Alice měla do Baby Jagy tak daleko, jako ptakopysk ke kopretině. Aby bylo jasno, přirovnání ke kopretině náleží Alici a ne Babě Jaze. Byla to Angličanka, ale vypadala jako Holanďanka křížená s Ruskou. Úředně se tomu říká vnadná, havíři by to charakterizovali jinak.
Byla milá.
Nebudu tady vyprávět podrobnosti, ale bylo to opravdu dobrý. Alice si brala noční službu a bylo to fakt štěstí, že nás tady na marodce bylo pacientů tak málo. Byli by na tom blbě, chudáci pacienti, kdyby si zazvonili, že potřebujou vyměnit bažanta.
Alici by přivolal jen Big Ben, když se do toho pustila.
Když to trvalo tři dny, všiml si doktor Salivar, tak se ten opilec jmenoval, že vypadám špatně.
„Kruhy pod očima, třesou se vám ruce. Člověče, měl byste víc jíst. Takhle si vás tu budeme muset nechat ještě aspoň týden.“
„Cejtím se moc blbě,“ řekl jsem. „Nemohly by to bejt tejdny dva?“
„Zvážíme to,“ řekl a odešel.
Odpoledne přišel Mantella.
„Nechce se mi mluvit, inspektore,“ řekl jsem mu. „Zeptejte se Salivara. Jsem na tom bledě. Dělají se mi mžitky a mám horkost za prsní kostí. Bojím se, že to bude něco se srdcem.“
„Tak, se srdcem,“ podotkl Mantella suše. „Doufám, že se dáte hodně rychle dohromady. Potřebovali bychom vás na Českopolské.“
„Pane inspektore, já o tom přemýšlel. Neberte to osobně. Je možný, že ten Brunza něco udělal proti zákonům Lunárního společenství. Třeba porušil kopec zákonů.“
Pootevřely se dveře a dovnitř nakoukla Alice. Mantella se ohlédl. Jistě si všiml bílého pláště s horními knoflíky rozepnutými a toho údolí, která bylo mezi klopami vidět. Velké lesklé oči, modré, jako kdyby se jeho sako týden koupalo v louhu. Zrzavé vlasy.
To byla moje Alice. Po těch třech dnech jsem ji už považoval za svoji. Byl jsem pyšný že blbeček policajt vidí moji holku.
Zvýšil jsme hlas. To víte, pitomec. Před Alicí jsem se vytahoval.
„Udělal toho hodně ten Brunza. Vytáhl kudlu na ředitelskýho náměstka. To se fakt nedělá. Jenže ona to je pěkná svině ten Petrák a Brunza to udělal kvůli nám. Sám z toho neměl nic. Podle paragrafu šest se na Zemi vrátit nemohl. Moc dobře to věděl. Riskoval a rval se, aby ostatní mohli zpátky. Takovýho člověka si vážím. Nehnu prstem, abych vám pomohl proti Brunzovi.“
„To je vážná věc, Nedomý,“ řekl Mantella.“Shromáždili jsme dost informací o panu Brunzovi. On vás odsoudil k smrti.“
„To je moje věc.“
„Není. Je to spoluúčast na pokusu o vraždu.“
„Jsem živej.“
„Jenom proto, že vás zachránila policie. Mám tady policejní hlášení. Policejní hlídka přerušila akt vraždy. Vy byste řekli akt popravy.“
Alice mezi dveřmi poslouchala. Dělalo mi to dobře. Chtěl jsem, aby věděla, že nejsem jen tak nějaký vyhublý pitomec na posteli. Jsem romantický hrdina. Odsoudili mě k smrti. Možná, že se naučím psát básně.
„To se nedá dokázat.“
„Policie zajistila všechny účastníky toho činu.“
„Žádný se nestal. To my jsme policajtům vyfoukli ploštici a uletěli.“
„Ovšem,“ přikyvoval Mantella. „Vážná věc. Vy jste to neudělal, viďte? Byl to pan zásada a ten je mrtvý, nemám pravdu?“
Ten člověk mi napovídal, jak se dostat ze šlamastiky.
Opravdu to bylo tak, jak to říkal. Na dole byla vzpoura. Já, zásada ani Bejček jsme nevěřili, že dopadne dobře. Chtěli jsme se dostat pryč na vlastní pěst. Chytli nás a chtěli všechny tři zabít. Přiletěli policajti na ploštici a my jim ji sebrali a zdrhli podruhý.
Což mohl být důvod k tomu, aby policajti byli pořádně naštvaný.
„Tělo pana Zasady jsme našli. Vyšetřování naznačuje, že to byl on, kdo sebral létající plošinu a vás dva unesl.“
„Naznačuje?“
„Mohlo by se taky stočit jinam. Mohlo by se ukázat, že jste to udělal vy. To by bylo ošklivé.“
Klasické policejní vydírání. Pomáhej nám a my ti pomůžem, postav se proti nám a potopíme tě.
„Víte, co jsem vám řekl posledně?“
„Posledně jsem vás prosil, abyste nebyl hrubý,“ odpověděl Mantella, „a prosím vás o to znovu. Pan doktor Salivar mě varoval, že se váš stav nelepší. Respektuji to. Zažil jste traumatickou situaci. Dám vám tři dny. Doktor Salivar mě ujistil, že za ty tři dny budete schopen převozu.“
„Kam?“
Hrklo ve mně. I kdyby to byl převoz do ráje, znamenalo by to převoz od Alice.
Od mého anděla.
Na převoz do ráje to nevypadalo.
Mantella moje podezření potvrdil.
„Doléčíte se ve vězeňském léčebném zařízení. Máte tři dny na rozmyšlenou.“
To řekl a odešel. Alice mu ustoupila. Všiml jsem si, že když šel kolem ní, otřel se jí loktem o ňadra. Možná dokonce, že udělala maličký pohyb dopředu, aby se to stalo.
Žárlivost mi zajela mezi obratle.
„Co jsi proovedl?“ chtěla vědět.
„Zmlátil jsem tlupu policajtů na jednu hromadu a oni mají vztek.“
„Páni! A bylo jich hodně?“
„Moc ne, asi tak šest.“
„Jsi úžasný,“ řekla a udělala krok k mé posteli.
„Nemáte co na práci, sestři?“ ozval se od dveří protivný hlas doktora Salivara.
„Narovnávám pacientovi polštář,“ řekla.
„Myslím, že už toho natřásání bylo dost,“ řekl doktor přísně.
Našpulila rty.
„Tak v noci mám službu... už se těším, kozlíčku,“ zašeptala.
Řekla mi kozlíčku, fakt. Tenkrát se mi to líbilo, tak blbej jsem byl! Blbej ne. Zblblej, to ano.
Odpochodovala ven a když šla kolem něho, nesla prsa, jako by je měla na tácu.
Díval se za ní a pak se s úšklebkem optočil ke mně.
„Pěkná, že?“
„Co mám říct na tak blbou otázku?“
Nějak jsem na něho neměl náladu.
Pokrčil rameny.
„Pěkná je. Taky chytrá.“
„To se málo kdy vidí pohromadě.“
„Ba ne. Je to častější jev, než si myslíte, pane Nedomý. Vy asi nemáte moc zkušeností se ženami?“
„To patří k léčení psychickýho stavu? Něco jako výslech?“
„Kdepak. Nemluvím jako lékař, ale prostě jako mužský, co už má něco za sebou. Jsou různé druhy inteligence. Ženy jistého typu, a slečna Conollová k nim patří, vykazují mimořádnou inteligenci, pokud jde o peníze.“
„Něco jako bankéř?“
Nebyl jsem moudrý z toho, co mi řekl.
„Jako inkasista. Nebo spíš vyhledávač.“
„Vaše kecy mě otravujou.“
„Vy jste bohatý člověk, pane Nedomý.“
„Prdlo vám v kouli?“
„Mně ne, pane Nedomý. Nevím, co vás přimělo k tomu, abyste se přihlásil o práci v tak málo atraktivním oboru, jako je lunární havířina. Bylo to těžké, viďte, a moc jste se těšil na návrat na Zemi?“
Jen jsem zavrčel.
„Náleží vám odměna jednoho sta tisíc evropských dorublů. Za to se dá docela slušně žít. Můžete si otevřít živnost. Můžete dát peníze do banky na vysoký úrok. Můžete je převést k nám a tady vám ta suma zajistí živobytí – když ne nadosmrti, tak jistě na hodně dlouho.“
Sto tisíc dorublů...
Věřte nevěřte, já si opravdu nevzpomněl, že mi Českopolská dluží tak dlouhý prachy. Sto litrů, to je ale balík!
Jak je možný, že jsem ho pustil z hlavy?
Docela jednoduše. Šlo mi nejdřív o kejhák. Když umíráte v díře, myslíte na všechno možné, jenom ne na prachy. No a teď jsem myslel jenom na Alici.
„Můžete s těmi penězi naložit i jinak. Můžete je nacpat první chytré pěkné ženské za výstřih. A k tomu jste na nejlepší cestě.“
„Alice není taková!“
„Myslete si co chcete.“
„Nikdy jsme o penězích nemluvili.“
„Zato my ano,“ usmál se Salivar. „Nejdřív o vás neměla ani ten nejmenší zájem. Pak přišla řeč na to, že jste havíř z Českopolské a že jste se měl vrátit domů na Zemi. Byla dobře informovaná. Oni jsou placení jednorázově, zvídala. Potvrdil jsem jí, že to je princip kontraktu. Dlouhodobý úvazek, tvrdá práce, žádné soukromí, velké strádání a na konci je suma, k jaké byste se doma nedostal ani za celý život. Od té chvíle si slečna Conollová bere noční služby. Na čtrnáct dní dopředu, holka obětavá! Bude zklamaná, když se dozví, že jí zbývají už jen tři noci a pak už vás neuvidí, protože vás pravděpodobně zavřou za maření úředního výkonu.“
„Navedl vás Mantella, abyste mě masíroval?“
„Kdepak. Já jsem masáževzdorný.“
„Takže mi otcovsky radíte, že? Pomáháte nerozumnému mladému člověku, aby neuklouzl po šikmé ploše?“
S úsměvem zavrtěl hlavou.
„Vy jste ale opravdu hlupák, Jakube. To vám nedošlo, že jsem Alici šoustal já a že od té chvíle, kdy zjistila, že vás může oškubat o sto litrů, mi nechce dát?“
Po těch slovech jsem vyletěl z postele a pokusil jsem se jít mu po krku.
Byl to pokus dopředu odsouzený k nezdaru. Zavrávoral jsem, udělal pár tápavých kroků, marně jsem máchal rukama, abych chytil rovnováhu a kdyby mě Salivar nezachytil, padl bych na hubu.
„Neberte si to tak, kamaráde. Ne všechny ženské jsou mrchy. Ani Alice ní zlá. Taky zkejsla na Luně na paragraf, zrovna tak jako já. Hledáme svoje místo na tom chabém slunci, které tu je, v díře pod zemí nebo v nafukovacím dómu. Tady jde každý tvrdě po svém. To je výhoda i nevýhoda života na Luně. Mantella vás zmáčkne, aby vás donutil ke spolupráci. Alice vás mačká, aby z vás vyždímala peníze. No a já vás mačkám, abyste od ní dal pryč ruce a všechno ostatní. Tak je to jednoduché.“
Nějak jsem ztratil chuť ho zbít. Možná i proto, že jsem na to neměl sílu. Nechal jsem se odvést na postel. Tam mě Salivar posadil.
„Přemýšlejte o tom, hochu. Moc toho nevymyslíte. Za tři dny inspektor přijde a odvede vás. Nic zlého se nestane. Vy mu pomůžete proti tomu Brunzovi a pak si půjdete pro peníze. Najdete si jinou Alici. A život půjde dál.“
Nic zlého že se nestane?
Copak odchod od Alice by nebylo to vůbec nejhorší, co by se mi mohlo stát?
Nenáviděl jsem ho s prudkostí autogenního plamene.
Myslel jsem na něho, na jeho smrt, na to, jak mu rozbíjím hlavu kladivem, jak mu pářu břicho a rvu mu střeva a rozhazuju je kolem sebe jako staré fusekle.
Byla to čistá nenávist.
Jen jednoho člověka jsem nenáviděl víc.
Byl
to Kat.
3.
Že utečeme, na k tomu jsme se s Alicí rozhodli hned tu nejbližší noc.
Řekl jsem jí, z čeho ji podezírá doktor Salivar.
Rozplakala se.
„Ta stará podlá svině! Neměla jsem s ním vůbec nic. Dělal všechno proto, abych mu dala. Nabízel mi vyšší plat, výhody, volno. Pak mě začal trápit a vydírat. Je to hnusák. Nikdy, rozumíš, nikdy bych s ním nešla. Přísahám!“
Hladil jsem ji po hlavě a líbal na tvář zmáčenou slzami.
„Ty mi nevěříš,“ vzlykla.
„Věřím. Opravdu.“
„Jsi můj třetí chlap v životě. Poprvé to bylo na Zemi, s bratrancem. Byla jsem pitomá, zvědavá...“
„Nechci to vědět.“
„Tady na Luně jsem měla vážnou známost. Chtěli jsme se brát. Milovala jsem ho. Kvůli němu jsem tady zůstala na paragraf šest. No a on se vrátil na Zemi a ani se se mnou nerozloučil.“
„Chudinko malá...“
„Zařekla jsem se, že už nikdy žádného chlapa nechci. Byla jsem plná bolesti.“
„Chápu.“
„Až pak jsi přišel ty.“
„Přinesli mě,“ opravil jsem ji. Ano, takový pitomec jsem byl.
„Když jsem tě uviděla, bylo to jako blesk. Bránila jsem se tomu. Říkala jsem si, nesmíš se podvolit citu. Vypadá sympaticky, jenže kdo ví, jaký je doopravdy? Třeba tě taky zradí.“
„Nezradím, Aličko, opravdu ne.“
„Mluvil jsi o mně se Salivarem.“
„To on začal. On říkal, že stojíš o moje peníze.“
„Jaké peníze?“
V místnosti bylo šero. Nad vchodem zářila lampička nouzového osvětlení a u zdi světélkovaly displeje přístrojů.
V šeru se jí leskly veliké uslzené oči.
„Sto tisíc dorublů, to přece víš.“
„Ty že máš tolik peněz?“
Odtáhla se trochu ode mne.
„Vydělal jsme je na Českopolské.“
„Nenávidím peníze,“ šeptala. „Berou člověku svobodu. Vážou mu ruce. Jsou jako lepidlo. Vezmeš je do ruky a pak už je nepustíš. Ne, to jsi mi neměl říkat.“
„O těch penězích?“
„Ano.“
„Proč ne?“
„Nemůžu ti důvěřovat.“
„Já to s tebou myslím upřímně.
„Peníze ti to nedovolí.“
„Víš co?“ řekl jsem. „Já si ty peníze nevyzvednu. Českopolská bude ráda. Když si o výplatu neřeknu, budou nějakou dobu na nějakém kontě a pak propadnou.“
„To bys udělal?“
Oči zářily jako hvězdy.
„Ano.“
„Pro lásku ke mně?“
„Ano.“
Jemně mě pohladila a pak mi přiložila rty k puse. Bylo to, jako by mi na ni usedl motýl.
„Jsi dobrý člověk.“
„Udělám pro tebe všechno.“
Chvilku přemýšlela a pak řekla:
„Kdybys ty peníze nevyzvedl, sbalil by je nějaký papaláš, že?“
„To nejspíš ano.“
„Bylo by to špatné.“
„Určitě.“
„Mám nápad!“ Úsměv se jí rozzářil ve tváři. „Ty je vyzvedneš a dáme je na dobročinné účely! Na útulek pro nemohoucí. Nebo je pošleme na Zemi hladovějící Africe.“
Objal jsem ji.
„Jsi báječná,“ řekl jsem. „Miluju tě.“
„Moc tě miluju.“
Od dveří jsem zaslechl nějaký zvuk.
Podíval jsem se jí přes rameno. Všiml jsem si ve světle nouzového světla, že se venku něco pohnulo.
Mohl to být Salivar, napadlo mě.
Představoval jsem si ho, jak se objeví mezi dveřmi a bude se tvářit ironicky.
„Ty blbče,“ bude říkat svým hlubokým hlasem vychlastaného opilce. „Sedáš tý holce na lep. Že sedáš? Blbost. Už jsi se přilepil. Nic ti nepomůže.“
Vykročil jsem ke dveřím.
„Jsme tu sami,“ řekla mi. Ohlédl jsem se po ní. Shodila ze sebe bílý plášť. Stála mezi lampičkou a mnou. Záře rámovala obrysy těla.
Už sis sedl na lep, připomněl jsem si Salivarova slova.
Jsou to tvoje vlastní slova, pitomče, okřikl jsem sám sebe.
Snad abych to dosednutí na lep oddálil udělal jsem další krok ke dveřím.
Za zády mi zašustila lůžkovina. Nahé tělo vklouzávalo pod erární deku.
Nebuď vůl, pokáral jsem sám sebe. Jakýpak sedání na lep? Máš ženskou v posteli. To je hlavní. O prachách nepadlo ani slovo. A kdyby padlo, dáš jí kopačky. To je přece jednoduchý, dát holče vejmaz. Prostě jí řekneš, že už ji nechceš vidět a je vyřízeno. Konec Japonec. Šmytec.
Tma mi čišela do tváře, jak jsem si tam mezi dveřmi dával dodával odvahu.
Pak se to stalo.
Ozvala se rána, všude kolem mne byla oslepivá záře a tlaková vlna mě hodila někam kupředu.
Tam
už zase byla tma.
4.
Já snad strávím zbytek života v posteli, napadlo mě, když jsem otevřel oči a zjistil, kde jsem.
Nejdřív jsem si myslel, že mi cvaklo v kouli a že jsem ztratil vědomí na marodce a že jsem se probral na svém lůžku.
Jenže tady nebyl po levé straně stojan s kapačkou a napravo od postele nestála Alice s polorozepnutým pláštěm. Stěny byly natřené šedou barvou a to nebylo to jediné, co tu připomínalo kriminál.
Zaharašily dveře.
Dovnitř vešel inspektor Mantella.
„Tak to vidíte, Nedomý. Já s vámi chtěl spolupracovat. To teď padá, samozřejmě.“
„Co se stalo?“
„To chci vědět já od vás.“
Posadil jsem se na posteli. Bolelo mě všechno, co v těle dokáže bolet.
„Něco vybouchlo.“
„No právě. Důlní trhavina. Co vás to, člověče, napadlo, tahat na marodku trhavinu? Víte, co jste zavinil? Uvědomujete si, že máte na svědomí mladou holku?“
„Alice...“
Začínal se vztekat, ten elegantní drobný Talián.
„Ukážu vám, co z ní zbylo. To bude pro vás ten největší trest.“
„Počkejte... já...“
„Raději mlčte. Tohle není výslech. Přišel jsem se na vás podívat, jestli jste už ve stavu, abychom vás předvedli.“
Několikrát jsem se nadechl a hlučně vydechl. Znechuceně mě pozoroval.
„Nechte si ty komedie. Spíš se modlete, aby soud uznal, že to byla neopatrnost. Kde jste ten lunarit schovával? V kufru pod postelí?“
Lunarit. Řízené výbuchy. Síla exploze se dala regulovat a směrovat. Naučil jsem se s ním docela slušně zacházet. Má hodně výhod, tenhle lunarit. Dá se i vystřelovat čtrnáct padesátkou, tarasnicí na odstraňování závalů.
„Pane inspektore, vy si vážně myslíte, že jsem z Českopolské utíkal s paklem lunaritu v kapse? Proč bych to dělal? Já zdrhal, protože jsem se chtěl vrátit na Zem a bál jsem se, že zkejsnu na Luně kvůli posranýmu paragrafu šest!“
Ušklíbl se.
„To byla jedna z vašich četných chyb. Kdybyste nezdrhal, jak říkáte, už jste byl doma na Zemi stejně jako vaši kamarádi. A posílal byste panu Brunzovi děkovné maily. Vím já, proč jste si bral lunarit? Třeba jako zbraň. Něco vám povím, Nedomý. Nemá smysl zapírat. Na všechno jsou svědci.“
„Na co, sakra?“
„Nenapínejte mou trpělivost, není nekonečná. Parta, co vás našla bezvědomého v díře, našla vedle vás ležet čtrnáct padesátku. Vy jste utíkal ozbrojený, Nedomý. Vidíte? Nemá smysl zapírat.“
Sedl jsem si na postel.
No jo, čtrnáct padesátka...
Když jsme utíkali s Bejčkem tou měsíční pustinou, Bejček mě držel v šachu právě tou čtrnáct padesátkou. Pak využil mé nepozornosti a strčil do ě a já spadl do díry. On mí zbraň hodil dolů, abych si mohl ustřelit palici. Proč by se s ní měl dál tahat? Já byl v díře a on mohl pokračovat v cestě bez zátěže. Vystřelil jsem na něho poslední náboj.
No a netrefil.
Zbraň mi byla asi tak užitečná, jako rybářský čeřen.
Takže, oni ji našli a je to další důkaz proti mně.
Teď mi to všechno došlo.
„Alice je mrtvá?“
„V lidech roztrhaných na kusy moc života nezbývá,“ odpověděl znechuceně.
Vybavil jsem si její poslední obraz. Křivka těla opsaná světlem. Víla. Salivar ji pomlouval, že je to vypočítavá děvka, která mi jde po prachách.
„Ježíšikriste...“
Zakryl jsem si dlaněmi obličej.
„Komedii si nechte před soudce. Na mě neplatí. Já už zažil lhářů... Prostě přiznejte, že jste udělal kravinu. Něco vám povím. Vyslechli jsme toho doktora Salivara. On tvrdí, že jste Alici Conollovou zabil schválně. Že jste se do ní zamiloval a zároveň jste se bál, že vás připraví o peníze. Věděl jste, že se jí nedokážete zříct. Bojovaly ve vás dvě bytosti, tak to řekl doktor Salivar. Já bych dodal, dvě bytosti, padouch se slabochem. Vyhrál padouch. Takže abyste tu situaci vyřešil, Conollovou jste zabil.“
„To přece nemůžete myslet vážně.“
„Zamilovanost je druh psychické povahy. Lidi jednají neracionálně. Tak co, jste schopen výslechu? Ať to máme oba za sebou.“
Alice je mrtvá. Zabili ji, když ležela v mé posteli. Sakra, copak to není tomu idiotovi policajtovi divný? Copak bych ji zabíjel v mé vlastní posteli?
„Poslyšte,“ oslovil jsem ho, „to vás nenapadlo, že někdo ji zabil místo mě?“
„To byste musel dokázat.“
„Důkazy sbírá policie.“
„Těm jsme sebrali dost,“ ušklíbl se. „Byla s tím dost velká práce a ne moc příjemná. Conollovou ta vaše rána rozházela po celé místnosti. Rána prorazila dva vnitřní pláště a i ten vnější měl v sobě díru.“
Měl v sobě díru...
Co když někdo střelil zvenčí?
Čtrnáct padesátka není oficiálně vedená jako zbraň, ve skutečnosti je to inteligentní raketomet schopný střelu navádět s přesností na centimetry. Střelec venku zamířil. Moji cimru i můj pelech měl lokalizovaný. Na displeji viděl tělo. No a napral to skrz trojitou stěnu. Výbuch řídil tak, aby tělo zasáhl a aby jen opatrně narušil soudržnost stavby. Potřeboval zamaskovat vstupní otvor. Věděl, že tlakové nádoby udělají svoji práci.
Dvojí práci. Díru zalepí, to byla ta jedna. A zamáznou stopy.
„Neměl jsem žádnou nálož. Někdo střelil zvenčí. Chtěl zabít mě.“
„Proč by to dělal? Nikoho nezajímáte, Nedomý. Jdeme. Pohádky si nechte na výslech.“
Venku čekal bachař a spolu s Mantellou mě vedli koridorem do kanclu. Pochopil jsem, že jsme pod úrovní, tedy v nitru lunárních skal. To byly začátky toho, co je na Luně dnes. Lidi se tu zavrtávali dolů a z navrtaného stavěli struktury nahoře. Čím hlouběji dole, tím výš nahoře.
V kanclu už čekaly dvě ženský, policajtky. Nakrátko ostříhané, tvrdé vyzuny. Jedna měla vyhrnuté rukávy a na předloktí měla vytetovaného krokodýla. Posadili me do křesla a na zápěstí a na skráně mi připevnily elektrody detektoru lži.
Znervózněl jsem.
Co když ta mašina nebude fungovat jak má? Co když chutí nějaký klamný signál?
„Tak začneme,“ řekla ta Krokodýlka. Podle všeho to tu měla na povel. Mantella byl její poskok. „Jmenujete se Jakub Nedomý, narozen 29. listopadu 2023, Země, Evropa, Československá socialistická republika nová... souhlasí?“
„Zatím jo,“ zavrčel jsem.
„Takže nejdřív se podíváme na to, o čem se tu budeme bavit.“
„Bavit není to ideálně volené slovo,“ poznamenal Mantella.
Krokodýlka ho sjela pohledem.
„Jestli máte slabý žaludek, inspektore, můžete jít za dveře.“
Kývla na tu druhou a ta spustila vizualprojekci.
Tak to tedy byl opravdu humus.
Obrysy těla rámované světlem? Kam se to proboha podělo? Stačila jedna chemická reakce a místo obrysů a místo těla tu byla změť masa, kůže a kostí. Na tvaru místnosti bylo znát, jak rychle reagovaly tlakové nádoby. Exploze šla proti explozi, takže místnost, která měla původně tvar jak místnosti bývají, tedy prostor s rovnými stěnami a podlahou a stropem teď vypadala jako vnitřek vosího hnízda, omítnutý mokvavou rudou masou, v níž se bělaly úlomky.
„Začneme identifikací oběti,“ pokračovala Krokodýlka. V hlase měla asi tolik vzrušení, jako je v žulové kostce pomerančové šťávy. Oslovila orákl.
A ten promluvil.
„Jakub Nedomý, narozen 29. listopadu 2023, Země, Evropa, Československá socialistická republika nová.“
„Co to je?“ zavrčela Krokodýlka. „Neumíte dát zadání, Martinová?“
Druhá policistka krčila rameny.
„Já přece zadala identifikaci oběti.“
„Zadejte to znovu a tentokrát správně.“
Nešťastná Martinová si stačila vyměnit s Mantellou pohled, v němž byla do maličké kuličky natlačená stížnost, že s touhle nesnesitelnou ženskou se nedá pracovat, zašeptala do klopáku pár povelů a orákl spustil znovu.
„Jakub Nedomý, narozen 29. listopadu 2023, Země, Evropa, Československá socialistická republika nová.“
„Už toho mám dost! Pusťte mě k tomu!“
Krokodýlka rázně přistoupila k oráklu.
„Nechci vědět, koho vyslýcháme. Chci identifikaci oběti podle DNA. Tak!“
„Jakub Nedomý, narozen 29. listopadu 2023, Země, Evropa, Československá socialistická republika nová,“ odpověděl orákl.
„Já to říkala,“ špitla Martinová.
„Vy nemáte co říkat. Máte řádně pracovat a mlčet.“
Martinová rezignovaně pokrčila rameny.
„Co tomu říkáte, Mantella?“
„Stala se nějaká chyba.“
„To vidím,“ odsekla Krokodýlka. „Sjeďte tomu člověku DNA, Martinová.“
„Ano, paní komisařko,“ řekla Martinová tak schlíple, jak jen to šlo.
Ruce se jí třásly, když otevírala zásuvku kovového stolku. Vytáhla z ní aparátek připomínající plnicí pero. Trochu bázlivě se ke mně přiblížila a přejela mi hřbet ruky plochou stranou přístroje. Pak zasunula druhý konec přístroje do slotu v skřínce oráklu.
Analýza DNA trvala dvacet vteřin. Pak orákl promluvil.
„Jakub Nedomý, narozen 29. listopadu 2023, Země, Evropa, Československá socialistická republika nová...“
Při těch slovech se Krokodýlka spokojeně usmála. Jenže orákl pokračoval.
„... zemřel 6. července 2045 na následky nevratné destrukce organismu způsobené řízenou explozí lunaritu.“
„Co je to za pitomost?“ ptala se Krokodýlka.
„Nevím, paní komisařko.“
„Jste naprosto neschopná. Dejte to sem!“
Komisařka zopakovala proceduru. Hodně přitlačila, takže mi na hřbetu ruky udělala červenou stopu. Nabrala tkáně až až, pomyslel jsem si. Výsledek byl týž. Tkáň byla odebrána Jakubovi Nedomému, který zahynul 6. července 2045 na následky nevratné destrukce organismu způsobené řízenou explozí lunaritu.
Komisařka na mě hleděla poněkud nekomisařsky, tedy dá se říci, že vyjeveně.
„Co
s tím budeme dělat, Mantella?“
„Nějaká chyba v systému. Dám vědět mládencům informaťákům,
ať se na to podívají.“
„Možná, že se bude muset udělat nový náběr tkáně oběti,“ podotkla komisařka.
„To nepůjde, paní komisařko. Celá demolovaná buňka už byla zlikvidovaná. Hygienicko epidemiologické předpisy.“
„Tím chcete říct, že z té chudinky nezůstalo vůbec nic?“
„Atomy zůstaly,“ odpověděl jí Mantella s nehnutou tváří. „Ale dohromady už jaksi netvoří strukturu organické hmoty.“
„Dobře,“ řekla vztekle. „Všechno se vyřeší a ten, kdo to zavinil, si to pořádně odskáče. Odveďte toho člověka.“
Takže mě zase odpoutali od lžidetektoru a Mantella mě zase vedl zpátky do mé cely.
Před zavřenými dveřmi se zastavil.
Jeho identifikátor se měl spojit se zámkem a zámek se měl otevřít.
Nestalo se nic.
Mantella něco zabručel a vytáhl identifikátor z kapsy. Chvilku se díval na displej. Chvilka se protahovala, zřejmě tam byl nějaký hlavolam, jako když se přes řeku má v loďce přepravit vlk, koza a hlávka zelí.
„Tak co? Je mi zima,“ řekl jsem.
„Zadržený je mrtvý,“ přečetl Mantella.
„Nesmím do cely, protože jsem mrtvý?“
„Systém neotevře dveře.“
„To tady mám zmrznout?“
„Systém mi hlásí, že se neidentifikované návštěvy nesmí zdržovat v prostorách cel pro zadržené.“
„Kam tedy mám jít?“
„Tohle musíme vyřešit. Pojďte,“ řekl a nervozita z něho kapala jako voda kape vodníkovi ze šosu.
Další problém nastal přede dveřmi vyšetřovny.
„Systém nedovoluje vstup policejnímu personálu doprovázeného neidentifikovanou návštěvou.“
Dveře se neotevřely.
„Komisařka Lamarová? Tady Mantella. Jsem tu s panem Nedomým.“
„Tak počkejte.“
Dveře se otevřely.
„Jak to, že není na cele?“
„Systém ho nepustil. Uvolnil celu po zemřelém zadrženém,“ vysvětloval inspektor.
„Pojďte dál. Tady si sednete, Nedomý, a budete čekat, až se věc vyřeší.“
Vešel jsem a zamířil k židli, na kterou mi Lamarová ukázala prstem.
Nad dveřmi se rozsvítilo červené světlo a nevzrušený syntetický hlas neurčitého pohlavního zbarvení řekl:
„Vstup nepovolaným osobám do vyšetřovací místnosti není povolen. Prosím, opusťte prostor vyšetřovací místnosti.“
Systém dál mlel cosi o nepovolané osobě. Lamarová přikývla a já s Mantellou vycouval na chodbu. Pak hlas zmlkl. Lamarová stála na prahu a Martinová jí vyjeveně nakukovala přes rameno.
„Třeba bych mohl tu kalamitu přečkat na hajzlu,“ řekl jsem.
„Nezlehčujte úřední vyšetřování!“ vyjela na mě Lamarová.
„Zatím to úřední vyšetřování vypadá na pěkný bordel.“
„Vám ale narostl hřebínek, Nedomý! Ale to vám povídám, nemyslete si, že kvůli chybě systému vyklouznete odpovědnosti. Máte na svědomí smrt mladé ženy a budete se z ní zodpovídat.“
V tuhle chvíli ale už před ní stál jiný Jakub Nedomý.
Systém neselhal. Nestává se mu to samo od sebe. To někdo vstoupil do systému a falešně v něm zamíchal karty. Proč?
Chudák Alice možná stála o mých sto litrů. Takových zájemců by se jistě našlo víc. Výsledek skoro dvouleté dřiny a odříkání, to už byla pěkně velká suma a mohla lákat člověka nebo lidi, kteří nebyli ochotni podstoupit ani jedno, ani druhé. Zato byli ochotní udělat cokoli.
Třeba vraždit.
„Tak tu nestůjte,“ sekla pyskem Lamarová po Mantellovi.
„Co s ním mám udělat?“
„Co chcete. Už ho tady nechci mít. Není to případ. Není to nikdo. Jděte.“
Po těch slovech zabouchla dveře.
Zůstali jsme na chodbě sami. Začaly mi drkotat zuby. Částečně také zimou.
Z šera chodby se vynořili dva strážní.
„Pane inspektore,“ řekl jeden z nich, „máte tu neidentifikovanou osobu. Já bych to nerad dával do hlášení, víte...“ Strážný byl rozpačitý. Pochopil jsem, že má Mantellu rád a nechce dělat potíže ani jemu, ani sobě. „Mohl byste ho někam odvést? Někam pryč?“
Takže
jsme šli. Někam pryč.
5.
Byl jsem dvaadvacetiletý zelenáč. Poslední skoro dva roky jsem strávil v díře, v labyrintu chodeb Českopolské důlní společnosti. Věděl jsem, že je nějaká Arkádie a že na Měsíci jsou i další habitaty. Nikdy jsem v žádném nebyl a nestál jsem o to. Chtěl jsem si vydělat svých sto litrů a vrátit se na Zemi, k rodičům, k ségře Alence, k holkám které na mě už zapomněly ale jistě si vzpomenou, až uvidí vymakaného havíře s kulatým kontem.
V Arkádii jsem neznal nikoho, jen pár policajtů a personál marodky.
Neměl jsem ani floka.
Neměl jsme identitu.
Začalo to tím, že mě nechtěl pustit výtah. Policejní stanice byla samozřejmě pod povrchem.
Přišli jsme ke dveřím a Mantella polohlasně výtah přivolal. Vešel první, já to zkusil po něm.
„Nepovolaná osoba,“ řekl výtah a nad panelem se mu rozblikalo červené světlo.
„Je v mém doprovodu. Inspektor Mantella.“
Světlo zhaslo. Oddychl jsem si. Tak přece jen nezůstanu nadosmrti tady dole, v cimře čtyřikrát čtyři, před výtahem, na zelených dlaždicích politých smrdutou desinfekcí, mezi počmáranými stěnami pod vyšeptalým lumiforem.
Ve výtahu, kde smrděla zase jiná desinfekce, to bylo přece jen lepší.
Výtah jel vzhůru. Mantellovi to chvilku trvalo, než promluvil.
„Napadá vás, kdo to mohl udělat?“
Pokrčil jsem rameny.
„Naposledy se mě pokusil na Českopolské zabít chlap, kterému říkám Kat. No a taky Bejček.“
„To je ten policista, se kterým jste utekl z důlního komplexu?“
„Jo. No a mohl to udělat i Salivar.“
„Doktor Salivar?“
„Myslím, že na mě žárlil. Že mě nenáviděl kvůli Alici. Kvůli zavražděné.“
„No vida,“ řekl Mantella. Výtah se zastavil a otevřel nám dveře. Vyšli jsme ven. „Tři podezřelí, to je slibné.
Ocitli jsme se na koridoru.
Arkádie tenkrát ještě nebyla tak příšerně zahuštěná jako je dnes. Stavební horečka z třicátých let ji vyhnala do výše. Žádná kupole ji ještě nekryla, zastřešování celého habitatu mělo přijít o hodně pátků později. Arkádie vypadala jako obsah převrženého šuplíku nepořádného řemeslníka. Byla to změť válců, koulí, jehlanů a mnohostěnů vzájemně pospojovaných trubicemi a šachtami a lávkami a přechody. Ty trubice a přechody byly koridory, některé veřejné, jiné, a těch byla většina, soukromé. Luňan neboli šutrák se tu už vyznal a nenechal se zmást ani ustavičnými změnami. Lidem pomáhalo i navigační zařízení, průběžně doplňované. Pro Mantellu byl pohled na pohyblivé chodníky a schody, na šinoucí se davy lidí, na maličké plošinky s židličkami na kolech s tlustými pneumatikami všední, já na to koukal trochu vyjeveně.
Policista kývl bradou k nedalekým dveřím, rámovaným červeným neónem.
„Zapadneme na kafe,“ řekl.
Ve dveřích zase nepříjemnost.
„Neidentifikovaná osoba bez peněžních prostředků,“ ozval se z poněkud nakřáplého reproduktoru strojový hlas. Odněkud se vyloupl ramenáč v přiléhavé červené kamizole.
Mantella mu ukázal placku.
Na ramenáčově obličeji, který zřejmě občas pronajímal sportsmanům jako boxovací pytel, projela vlna nevole.
„Fízlárna je naproti. K nám tyhle typy netahejte.“
Ale ustoupil stranou.
„Nebudu to tu mít snadný,“ poznamenal jsem, když jsme si sedli ke kulatému stolečku. Servírka, které už připadala doba čekání na milionáře zbytečně dlouhá, před nás hodila lístek a vzdálila se nadlouho, podle toho, jak pohazovala popuzeně rameny.
„Snadné není to správné slovo. Bez identity a peněz je tu život nemožný.“
„Takže co? Nejspíš pro mě máte nějaký návrh. Jinak byste mě na kafe netahal.“
„Moje nabídka platí. Pomozte mi s Brunzou a já pomůžu vám.“
„Ján si to přeložím do mého slovníku. Jděte a práskněte kamaráda Brunzu, který pomohl pěti stům maníkům dostat se domů.“
„Havířská solidarita?“ ušklíbl se.
„Na tu kašlu a jde mi to snadno, protože žádná není. Každej jsme rubali za sebe. Kvůli svejm prachům. Kluci jsou na Zemi a užívaj si, já ne. Byla to moje vina. Kdybych nestřečkoval a neblbnul a zůstal s nima, byl bych taky na Zemi. Díky Brunzovi,“ dodal jsem.
„Třeba je to jinak,“ řekl Mantella. „Máme podezření, že pan Brunza se namočil do podivných obchodů.“
„Co byste od něho chtěl? Každej odborářskej boss je napůl mafián. Něco vám povím, apne inspektor. Já jsem teďka havíř. Poznal jsem dřinu, o jaký nemáte tušení. Brunza může bejt mafián až na půdu a je mi to jedno. Je mi milejší než tisíc policajtů, jako jste vy. Víte proč? Protože jste k hovnu. Jenom buzerujete a otravujete. Kde jste byli, když někdo odprásknul chudáka Alici?“
„Ochrana osob není v mé kompetenci,“ řekl upjatě.
Opřel jsem se o židli.
„Tak to vidíte. Ve vaší kompetenci je buzerace. Takže jinak, kde byl ten někdo, kterej má v kompetenci ochranu osob? Co udělal, aby se to nestalo? A když se to stalo, jak zabránil maskování stop? Někdo převeksloval moje data a přemáz je přes Alici. Vyšetříte, kdo to byl?“
Pokrčil rameny.
„Nemám přístup k datům.“
„Já nemám přístup k Brunzovi.“
Vstal jsem ve chvíli, kdy se servírce uráčilo se vrátit k našemu stolu.
„Co to bude?“ zeptala se.
„Já si dám odchod,“ odpověděl jsem jí, „a tady pán si možná vysere voko.“
Popotáhl jsem nosem, abych dodal svému hrdinnému projevu mužnosti. Ano, takový pitomec jsem byl.
U dveří zase problém. Nechtěly mě pustit ven a zase tu byl ten chlápek v červeném a Mantella mu musel říct, že je všechno v pořádku.
Ocenil jsem, že zachoval klid. Už teď jsem trochu litoval, že jsem tak pitomě mluvil. Bylo to z nervozity a on to pochopil.
Měl jsem k ní hodně důvodů.
Kristepane, tu ženskou tak strašně zmasakrovali, v mé posteli, když na mě čekala! Vybavil jsem si ten šílený obraz a udělalo se mi špatně.
V koridoru bylo moc lidí, tak jsem chtěl zabočit stranou. Nějaká paní na mě zavolala:
„Tam se nechodí, pane. Copak nemáte navigaci?“
„Ne.. Promiňte,“ řekl jsem a vrátil se na rušnou třídu. Měl jsem slabá kolena. Kousek ode mne byl terminál pojízdného chodníku.
Kdepak, turniket mě seknul po nohou, když jsem chtěl nastoupit.
Bez peněz na chodník nelez. Plahočil jsem se tedy dál, bezcílně. Netušil jsem, kam koridor vede a neměl jsem nejmenší představu, kde jsem se ocitl. Mantella zůstal někde daleko vzadu u té protivné servírky a nejspíš tam nad kafem uvažoval o pitomcovi, který odmítl tak skvělou nabídku.
Žaludkem mi zakroutil hlad. Chtělo se mi čůrat. To první se dalo vydržet, zato ten tlak v měchýři sílil. Minul jsem jedno zařízení označené povzbudivým nápisem WC. Ani jsem se nepokusil vstoupit. Věděl jsem, jaký by byl uvítací proslov.
O něco dál jsem narazil na krámek s nápisem INFO nad vchodem.
Chvilku jsem váhal před vchodem a pak jsme vstoupil.
Dveře mě pustily.
Uvnitř stál pán s dámou a studovali velký tri di plán Arkádie a uploadovali data do svých implantátů. Na stojanech svítily letáčky a brožurky divadel a nočních podniků. Moc jich tenkrát v Arkádiii nebylo, ta slavná doba zábavy měla na sebe nechat ještě dlouho čekat.
Za pultem seděla blondýna s vlčím obličejem, v modrém stejnokroji a bílým fiží u krku. Byl jsem jí vděčný, že se na mě nedívá jako na chcíplou krysu na koberci.
Pozdravil jsem ji a odpověděla docela vlídně.
„Jsem tu cizí,“ řekl jsem.
„Vidím,“ usmála se.
„Něco se stalo v databázi a jsem bez peněz a bez identity.“
„I to vidím,“ řekla, když krátce pohlédla dolů pod poličku. Měla tam nejspíš displej oráklu.
„Co mám dělat? Já nemůžu jít ani na záchod a opravdu bych to potřeboval.“
„To je těžké,“ pravila.
No vida, první užitečná informace, kterou jsem tu získal. Zdalipak bude následovat nějaká další?
Omluvně se usmála.
„Víte, moc toho pro vás neudělám. I když bych ráda, vypadáte slušně. Jenže systém je systém a jakmile z něho vypadnete, máte smůlu.“
„Nechce mě to nikam pustit.“
„No ano,“ přikývla. „To je systém. Já vám dám jednu radu.“
„Děkuju, to jste hodná. Jakou?“
„Až půjdete po koridoru, dejte pozor na červené majáčky. Vyhněte se jim.“
„Proč?“ divil jsem se.
„Jsou to kontrolní body. Vy nemáte zaplacený vzduch, že ne?“
„Nic nemám zaplaceného.“
„Tak vidíte. My si tu vzduch platíme, víte? To není jako na Zemi, kde je vzduchu plno. Tady jsme na Měsíci a vzduch musíme vyrábět.“
„Já tu dělal dva roky havíře, mně nebudete o práci nic povídat,“ řekl jsem nevlídně. Měchýř mě už opravdu hodně tlačil.
Trochu se zakabonila.
„Nemluvte tak se mnou. Já vám chci pomoci,“ řekla a nos jí zešpičatil. „Když jste havíř, musíte mít peníze. A identitu.“
„Měl jsem jedno i druhé,“ povzdechl jsem si. „Nezlobte se. Jsem nervózní a uondaný. Jak se jmenujete?“
„Kateřina. Ale pomoct vám nemůžu. Jen tou jednou radou. Dejte si pozor na červené majáčky.“
„Kdyby mě chytily, tak co?“
„Neplatit vzduch,“ řekla vážně, „to je u nás na Luně hodně těžký zločin.“
„Zločin?“
„No jistě! Kdyby vás chytili, tak...“
„Tak mě vyhoděj na mráz?“
„I to se stává,“ řekla a nos měla velmi špičatý a v očích chladu na tři mrazáky.
„Tady v Arkádii zabijete člověka za to, že si nezaplatil vzduch?“
„My ne. Systém,“ řekla.
Všiml jsem si, že pán, který prve studoval plán habitatu, se po mně dívá a něco šeptá ženě vedle sebe.
„Měl byste jít. Komando může přivolat kdokoliv, kdo má podezření z neplacení vzduchu. Nemusí to být majáček.“
„To je to na mě tak vidět?“
„Někteří lidé na to mají odhad.“
„Děkuju... Kateřino.“
„Hodně štěstí. Vážně,“ řekla.
Já bych považoval za štěstí, kdybych si mohl někam odskočit.
Příležitost se naskytla zrovna ve chvíli, kdy jsem asi sto metrů před sebou zahlédl červený majáček.
Koridor se tam zrovna štěpil na tři, byla to roztrojka spojená s kolmou výtahovou šachtou, úplný propletenec a ten měl být ještě větší, protože tam makáči v červených reflexních vestách montovali okruží pro nový tunel. Obnažili konstrukci koridoru, sundali plášť a objevila se žebra a kabely a trubky a hadice, zkrátka technologické vnitřnosti.
Rozhlédl jsem se.
Zrovna nikdo nešel, takže jsem vklouzl úzkým průchodem dovnitř.
Byla tu skoro tma. Páchl tu usazený prach a do toho čpěla izolace, nejspíš byla někde narušená a trošínku doutnala.
Otevřel jsem poklopec a začal jsem si ulevovat.
Najednou tma ožila.
„Ty prase! Tys mě pochcal!“
„Já nechtěl...“ zabreptal jsem. Proud se nedal zastavit, Jakmile to spustíte, musíte dokonat co dokonati třeba.
Někdo rozsvítil nouzovku.
Přede mnou ustupoval chlapík v hadrech střižených z oranžových hermáků, momentálně byl hodně zmáčený, a zleva ke mně postupovali dva černoši s obušky v rukou.
„Von nechtěl! Von mě pochcal nechtíc!“ hřímal postižený.
„Já nemám prachy, nemám nic, ten zasranej systém mě nepustí ani na hajzl!“
Napadlo mě, že tohle jsou tuláci, bezdomovci. Na šachtě se říkalo, že i takoví lidé v Arkádii žijí. Třeba by mě vzali mezi sebe. Nějak se protloukají, takže bych se mohl protloukat s nimi. Síly mám po dvou letech na šachtě víc než dost.
„Tys mě pochcal!“ řval ten chlap.
Jestliže jsem stál o to, aby mě přijali do svého společenství, neuvedl jsem se právě nejlíp, to jsem musel uznat.
„Nezlob se. Promiň. Jak jsem moh vědět, že tu někdo je? Byla tu tma a já musel...“
„Moh jsi chcát tady a támhle a tady taky,“ máchal postižený kolem sebe, „jenže ty sis vybral zrovna mě.“
„To si vodsereš,“ řekl černoch, který byl u mě blíž. Ten druhý se mi sunul za záda, abych nevyklouzl ven na koridor. Odřezával mi cestu.
Vypadalo to hodně špatně.
Zastrčil jsem to svoje nešťastný zboží a zatáhl poklopec.
V tom okamžiku se mě černoch pokusil udeřit. Uskočil jsem. Nečekal takovou pohotovost a už vůbec ho nenapadlo, že se stačím otočit a nabrat ho loktem do zad.
Žuchlo to, slyšel jsem, jak mu vyrazil vzduch z plic a pak se chlap skácel.
Jestlipak tahle trojka platí za vzduch?
„Ty svině!“ zachrčel druhý černoch.
Klaplo to a já v záři nouzáku uviděl kudlu.
Něco se ve mně stalo.
Vždycky, když je průser, se nějak divně zklidním a stane se ze mě živočich. Už nepřemýšlím, jednám pudově. Instinkt mi napovídal, že vedle chlapa s nožem se zpátky na kordor nedostanu. Ten pochcaný zachrastil řetězem. To byla jeho zbraň.
„Bacha na něj, Ralfe. Vyzná se,“ varoval ho černoch.
Uslyšel jsem svist. Ralf zatočil řetězem.
Takže vpravo.
Právě ve chvíli, kdy Ralf švihnul řetězem a jeho kamarád udělal výpad nožem, jsem skočil doprava. Přece jen jsem se za ty skoro dva roky v díře naučil orientovat se v mizerném světle ve složitých profilech. Spíš jsem cítil než viděl žebra nosné konstrukce a jen tu a tam jsem narazil. Chlapi supěli za mnou. Ten třetí na ně volal.
„Ralfe, Bobane, počkejte na mě!“
„Hajzle!“ řval Ralf. „Stůj!“
Opravdu ne moc dobrý nápad.
Měl jsem pocit, že se vzdaluju. Otočil jsem se a potěšilo mě, když jsem viděl, jak maličká je ta poskakující lampička. Náskok jsem zvýšil na patnáct, možná dvacet metrů. S prázdným měchýřem se mi dobře běželo a taky mě potěšilo, že se mi podařilo sejmout toho bouchače. Na dole jsem přece jen dostal tvrdou školu a ze začátku jsem byl bit jak žito. Někdy.
I když to pořád ještě nebylo tak, jak bych si přál, čímž myslím ty vztahy s pány v patách, potěšilo mě, že fámy nelhaly a že v Arkádii žijí lidé mimo systém. Asi ne moc blahobytně, jenže já si na komfort odvyk a je lepší nějaký život než žádný život. Kdyby se mi podařilo se tady usadit a navázat kontakty s touhle partičkou, třeba se domůžu identity a s ní i prachů, které mi Českopolská dluží.
No a jakmile budu mít jedno i druhé, vypátrám Kata a taky přijdu na to, kdo odpráskl chudáka Alici, která to dostala místo mě.
Takže se mi klusalo čím dál líp, jak slábly hlasy za mnou.
Vpředu svítalo. Byla tam nějaká místnost, plošina, světlík, zkrátka něco, kde bylo míň nosníků než jinde a víc světla než jinde.
Zamířil jsem tím směrem a už jsem nebyl daleko, když mě za paže chytily z obou stran něčí ruce.
„No vina,“ řekl někdo. Strašně smrděl. Byli dva a kroutili mi ruce za záda. „Ralfe, máme ho!“
„Už jdu, už jdu!“ povykoval Ralf.
„Neblbněte, chlapi,“ říkal jsem naléhavě. „Jsem v průseru. Někdo mě chtěl zabít. Ukradli mi identitu a obrali mě o prachy. Když mi pomůžete, zaplatím vám.“
„No jo,“ řekl hlas a pak křikl: „Že prej nám zaplatí!“
„To bych řek!“ hýkal ve tmě Ralf. A už byl tady,. Nepříjemně páchl močovinou, ten pach dokonce přebil smrad těch dvou, co mě drželi.
„Vážně. Chlapi, jsme havíř po turnuse. Víte, co to znamená? Sto litrů. Když mi pomůžete, pomůžu já vám.“
„Sto litrů, říkáš?“
„No jasně. Každej havíř po turnuse dostane sto litrů. Osmnáct měsíců jsem nevylez z báně a makal dvanáct hodin denně. To byla šichta. Za hodně práce hodně škváry. Pomozte mi a já vám pomůžu se odsud dostat.“
„Nám se tu líbí, pitomče.“
„Tak dobře, zůstaňte tu. Prachy se ale hoděj, ne?“
„Komu by se nehodily?“
„Tak vidíš. Prachy ze mě kápnou.“
„Já vím,“ řekl Ralf.
Ti dva mě nepouštěli.
„Nemáš zaplacenej vzduch, co?“
„Jasně že nemám.“
„Vověř to, Bobane,“ řekl Ralf.
Černoch kolem mě něčím zašmejdil. Rozsvítilo se červené světlo.
„V pořádku. Neplatič.“
„No vida. Neplatič. Myslel, že uteče placení tady ve struktuře. Takovejch by bylo... chlapečku.“
„Já se šel vychcat.“
„Bodejť by ne, to moc dobře vím. Kdybys měl na vzduch, měl bys i na vychcání. Tak to bejvá. Takže se voptej, Bobane, co s ním.“
Oči si my zvykli na šero. Černoch měl na sobě do krajnosti špinavý stejnokroj. Na zápěstí měl nějaké pojítko a cosi do něho huhlal. Ze tmy se k němu přikomíhal jeho kamarád, kterého jsem prve skolil.
„Dobrý. Říkaj, že nehoda.“
„Tak jo,“ řekl Ralf lhostejně. „Nehoda.“
I to se říkalo mezi chlapy na šachtě, že v Arkádii se neplacení trestá smrtí. Nechtěl jsme tomu věřit. Copak by nějaký soud někoho odsoudil k smrti za to, žer si nezaplatil vzduch?
Takže to takhle vypadalo.
Nehoda.
„Dám vám prachy!“ volal jsem. „Vy mi nevěříte?“
„Ale jo. Akorát že ti na ně serem,“ řekl Ralf.
Nevedli mě daleko.
To světlé místo vpředu, to byla servisní plošina. Metr pod úrovní vedly koleje. Počkali jsem asi tři minuty.
Pak přijížděl vlak.
Zakřičel jsem, aby mě pustili.
No a pak mě pod ten vlak hodili.
Nehoda.