Král české sci-fi. Vizionář a autor řady utopií. Novinář, fotograf, průkopník internetové žurnalistiky a digitální fotografie i kritik politické korektnosti i zarputilého aktivismu. Ondřej Neff se právě dožívá sedmdesáti let.
Váš nejslavnější román Tma je o tom, že lidstvo se ocitne najednou bez elektřiny. Prahu ovládnou ty nejnižší pudy, násilí a brutalita. Lidé se začnou chovat jako zvířata. Popisujete to děsivě uvěřitelně. Je něco takového reálné?
Skoro před čtyřiceti lety jsem byl na dovolené v Jugoslávii. Se synem Davidem jsme stopovali a vzal nás nějaký Němec. Od pohledu veterán esesák. Chválil, jak jsou tam lidé milí, ale že je čeká strašlivá občanská válka, která svou krutostí překoná vše, co Evropa zažila. Ptal jsem se, jak tohle můžete tvrdit. „Já to tady znám. Já tu sloužil za války,“ on na to. Hned jsem si maloval, že musel být v nějakém komandu SS. Strašlivě mě vytočilo, že tohle esesácké hovado podsouvá těmhle vlídným lidem tak hnusné záměry. No a než byste řekl švec, jeho vize se naplnila. Hodně mě to vzalo. Uvědomil jsem si, když k tomu budou vhodné okolnosti, že může být vrahem kdokoliv.
A o těch je Tma?
Tma je alegorie, která ukazuje na křehkost státního stroje. Není samozřejmé, že žijeme v klidu. Když ho narušíte, můžete se ocitnout na cestě do středověku. Nebo ještě níž. K výročí Pražského povstání předváděli na Žižkově rekonstrukci těch událostí. To byla úžasná ukázka, jak to chodí. Začali běžným životem za Protektorátu. Lidi se procházeli s pejsky, povídali si, kupovali v trafice noviny a pak se něco stalo a najednou stříleli a lynčovali a popravovali a házeli esesáky z okna. Je to pořád tentýž příběh. Neříkám, že všichni začnou zabíjet, když dojde k zásadnímu zásahu do lidské společnosti, ale někteří ano. A ti se dostanou do popředí a novou strukturu ovládnou. Ostatně, u nás se to po pětačtyřicátém skutečně stalo.
Může být nějaký autor sci-fi vůbec optimista?
Zrovna já. Myslím, že věci se nemění jenom k horšímu, jak se má za to. Ano, věci se mění. Něco zaniká a něco vzniká. Záleží, čemu věnujete větší pozornost. Mě vždycky zajímalo to druhé - snažím se odhadnout, co bude vznikat. Je pravda, že spisovatel Josef Nesvadba opakovaně vybízel, aby autoři sci-fi napsali nějakou optimistickou utopii. Marně. Ony se ty dystopie líp píšou a lidi je raději čtoou.
Vy ale utopii píšete.
Arkadský cyklus se odehrává v měsíční kolonii. Píšu ho třicet let, zatím vyšly tři romány a spousta povídek. Pokmouším se tam vybudovat sociální pohled, něco jako společnost podle mé ideální představy. Nedaří se mi to. Pořád nedokážu skloubit konstrukci společnosti, která je založena jednak na zásadní odpovědnosti jednotlivce, což je mi velice sympatické, jednak na principu solidárnosti k lidem, kteří měli smůlu, a ta je nezbytná. Společnost ve které žijeme pokládá odpovědnostz jednotlivce skoro za vadu charakteru. Vládní strana označuje samostatně podnikající lidi za parazity, tak co byste chtěl? Dnes máme často pocit, že společnost ždímá ty vynalézavé, iniciativní a pracovité jenom proto, aby nakrmila a pobavila a ošatila a ubydlila ty, kteří na to kašlou, protože společnost se o ně přece postará. V mé arkadské utopii by to mělo být jiné. Ale pořád nemůžu najít tu míru: kdy je to postarání o někoho ještě rozumné, a kdy už je to nezdravé?
A kdo to určí?
No právě, nevím si tím rady. Nějaký pomyslný Mengele řekne: „Vy jděte tam a vy zase sem?“ Třicet let mám v hlavně román Ultimus o tom, že na Měsíci existuje koncentrační tábor, který je zrušen. Lidé jsou šťastní, že mají svobodu, ale nevědí, co s ní. A tak si vytvoří novou nesvobodu. Začal jsem ho psát, do toho přišel Listopad a já si říkal: „Co to tu plácášj, lidi že nenávidí svobodu? Lidi svobodu milují!“ No a uplynulo pár let, lidi pořád volí komunisty, drží palec Rusům připravujícím válku, všechny temné vize Ultimusu se naplnily. A já se snažím najít nějakou cestu, východisko, řešení.
Třeba že by měl každý v osmnácti dostat milion?
Máte pravdu, kdysi jsem požádal na jednom semináři pro začínající autory, aby vymysleli fungování společnosti, kde je to tak zavedeno. Dneska by to bylo třeba už padesát milionů. Dostaneš od společnosti peníze a nalož s nimi, jak umíš. Už nikdy nedostaneš nic, a když budeš umírat ve škarpě hladem, je to tvoje věc. To byla výchozí teze a úkol zněl, rozvést ji, ukázat, jak by to fungovalo. Tahle vize předpokládá absolutní odpovědnost člověka. Jak pokus dopadl? Nikdo ze seminaristů to tak nevzal. Všichni to cupovali, že by to bylo špatně, úplná zkáza a morální devastace. Ani jeden z autorů neuvažoval v pozitivním smyslu.
Je to proveditelné?
Budete se smát, ale trošku to funguje v Ománu. Každý dostane od vlády, tedy od sultána, půdu na postavení domu a pole na obdělávání. Ptal jsem se, jestli pole k obdělání dostane i člověk, který dělá třeba v továrně na pasti na myši. Prý ano. Každý. A ať si s tím dělá, co chce.
Píšete ale i o zakazování technologií. Bojíte se toho?
Ale to vychází z reality. Vždy když někdo přijde s nějakou inovací, okamžitě se ji někdo snaží zakázat. Třeba genetickou manipulaci s potravinami. Čím méně tomu lidé rozumějí, tím zuřivěji na to útočí. Inovace ale nakonec převáží. Inovativní vlna akceleruje, bude stále pokračovat. Nejsme na vrcholu, to si jen myslíme. Vývoj půjde dál, až ke proměně člověka, jeho fyziologické podstaty.
Až tak?
Už Josef Nesvadba se smál, že je on sám chemický kyborg. Dožil se relativně vysokého věku díky chemii - práškům, které polykal v ohromných kvantech. Já jsem taky kyborg, mám v sobě umělé dva kyčelní klouby, jinak bych skončil na vozíku. Za posledních dvacet let se prodloužil průměrný věk o pět let. To je přece něco úžasného! To je lepší, než kdyby vám dal někdo těch padesát milionů.
Nepřicházíme o život, když sedíme celý život u počítače?
Každá inovace přináší něco pozitivního a o něco nás připravuje. Vynález knihtisku postupně zničil umění narativní literatury, kdy si lidé pamatovali příběhy, vyprávěli si je a vážili si jich. Pamatovali si celé romány. Příchod televize zničil společenský život. Lidé se dřív navštěvovali, hráli spolu domino, pili. A můj otec říkal, že společenský život prvotně zabilo už rádio. U jeho babičky se scházelo patnáct dvacet lidí. Jednou přišel a všichni na něj začali dělat: „Pst pst!“ Protože poslouchali krystalku. To bylo skoro před sto lety!
A ta pozitiva?
Moje žena Ljuba Krbová teď hraje v běloruské divadelní hře To všechno ona o umělém vztahu vedeném přes Facebook. Je to nesmírně silný příběh. Umělý vztah, je to špatně nebo dobře? Ve hře to dopadne špatně, jak jinak. Ale ve skutečnosti? Lidem, kteří nedovedou navázat vztah, může sociální síť pomoct. Skutečně se víc lidí kvůli internetu vzájemně vzdálilo? Anebo přiblížilo? Fakta přece nemáme. Já jsem nikdy neměl tolik známých a přátel jako dnes. Vydávání internetových novin v tom určitě sehrálo velkou roli.
Atmosféru prvorepublikových kaváren. Ti lidé se nebavili o ničem jiném než o literatuře. To byla univerzita. Vyprávěl mi o tom: když jednou někdo U Šupů začal vyprávět anekdotu, Vladislav Vančura zrudl vzteky, vstal a řekl, že už nebude ve společnosti, kde se vyprávějí vtipy. Všichni se na něj vrhli, chlácholili ho s vypětím sil ho zase posadili a ujistilo ho, že se to nebude opakovat.
A za socialismu?
Kultura za normalizace byla omezená mimo jiné počtem lidí, kteří se jí mohli zabývat. Ale když někdo prošel tou mašinérií, neměl už velkou konkurenci. Václav Čtvrtek si psal své Rumcajse a jen asi další čtyři lidi se věnovali pohádkám. Dneska jich je čtyřicet. Tím nesnižuju jeho talent, ale mohl se tak lehce uživit. Dnes je to extrémně obtížná záležitost. Já se literaturou - chraň Bůh - neživím a nechci živit.
Vy byste se jako bestsellerista neuživil?
Určitě ano, ale měl bych pocit, že pořád musím, musím, musím... Zrovna jsem přemýšlel o Vieweghovi, kterému vyšly nové povídky. Říkal jsem si, jaká je to tíha, když jste oblíbený autor. Aniž bych ho chtěl jakkoliv shazovat, je to podobné, jako byste byl gigolo placený od lásky, který si pořád musí říkat: „Ježišmarjá, budou mě ty ženský furt milovat? Bude mi stát? Sakra, vypadaly mi čtyři vlasy a ztloustl o půl kila!“
Zrovna jste ale dokončil asi padesátou knihu, román Pán moří...
A hrozně se těším, až začnu v ateliéru zase malovat a nebudu vůbec nic psát. Aspoň na čas.
Vaše nedávná kniha Rekvalifikační kurs pojednává o tom, že z nařízení Evropské komise je obnoven trest smrti a začínají se školit kati.
Přitom ve skutečnosti obnoven nebude a je to jenom hra, díky níž se tam objevují všemožné humánní nesmysly a vystupují tam ochránci lidských práv, jako třeba ta šílená komisařka. Je napsaná podle Lejly Abbásové, doufám že je to dostatečně čitelné. Je to taková černohumorná hříčka o politické korektnosti.
Šíleně! Je to výraz neproduktivního pokrytectví. Třeba situace, která je dnes kolem exodu uprchlíků vyvolaném rozpadem státnosti v mnoha oblastech. Jak může někdo hovořit o morální povinnosti Evropy? To nemá žádný podklad. Je to pokus o manipulaci morálkou. Najednou si někdo něco vymyslí a nastoluje umělá pravidla. Říkám tomu neoviktoriánské pokrytectví.
V čem spočívá?
Má mnoho podob, všechny mají společný jmenovatel nepřirozenost a faleš. Proklamují se umělé hodnoty a lidi jsou pod tlakem, aby se tvářili, jako že je spontánně vyznávají. Projevuje se to v jazyce, na to už před sto lety upozornil Karel Kraus: zvrácenost společnosti se projevuje znásilňováním jazyka. Problémy jakoby řešíte novými slovy. Nesmíte říct cikán. Musíte říct Rom. Slepec nadále nic nevidí, i když mu řeknete, že je nevidomý. Že se tomu posmívám není známka necitelnosti. Velmi si vážím lidí, kteří hendikepovaným pomáhají. Sám dělám semináře fotografování pro hluchoněmé, moje žena pomáhá dětem v dětských domovech. To má smysl. Je mi směšná hra se slovy, která se tváří, že problémy řeší,.
Máte dojem, že i kvůli tomu přicházíme o svobodu?
Někdo dokáže žít svobodně, jiný podléhá svodům a hloupostem. Napoleon řekl, že lidé nechtějí svobodu, že chtějí rovnost. V tom měl naprostou pravdu tenhle dnes glorifikovaný vrah národů, který sám svobodu zavraždil a nese odpovědnost za smrt milionů nevinných,. Atmosféra, jaká je dnes, je určitě méně svobodná, než byla v devadesátých letech. Ta budou jednou popisována jako Golden Nineties.
Myslím, že jo. Je to pryč. Je absolutně nemyslitelné, že by dnes byla v televizi Česká soda. Tam by neprošel ani jeden díl. S obrovskou sympatií sleduju Kancelář Blaník. Je typické, že je na internetu. Do jakékoliv televize se to nemá šanci dostat. Tam by je hned nějací ti radní sežrali. Jsem zvědav, kdy jim nějakým způsobem zakroutí krk.
Naprosto. Když jsem v roce 1996 začal s Neviditelným psem, cítil jsem se svobodně. Měl jsme pocit, že komunikuju s lidmi toho typu, jaké potkávám v kavárně Rybka. Tehdy bylo na internetu pár set lidí, převážně v akademické sféry. Dnes je to doslova každý druhý a podle toho to vypadá. Typický dnešní čtenář není schopen pochopit ironii, prostě proto, že podle statistik třetina populace tyhle buňky prostě nemá. Naštěstí ještě nedošlo k žádnému institucionálnímu postihu, který byla ale velice snadno přijít mohl.
Kvůli čemu?
Například kvůli komentářům v diskusích pod články. Tahle hůl stojí přichystaná v koutě. Mohli by mě brát jako zodpovědného za texty, který v nich jsou. Až se státní moc rozhodne zatočit s internetem, mohli by mě okamžitě zničit za první antisemitský útok, kterých tam v komentářích jsou tam miliony. A soudy by se postavily proti internetu, o tom jsem přesvědčen. Osm let trval můj soudní proces s kverulantem, který mě žaloval kvůli nesmyslu, který jsem ani já sám nenapsal, prostě se na Psu vyskytl. Internet je jako město – webové stránky jsou domy a pod tím je kanalizace, kde teče svinstvo. To jsou ty komentáře (nemluvím o odborných webech). Nečtu to, protože bych ztratil motivaci. Jen občas nakouknu, abych se přesvědčil, že je to nadále kanál.
Nemalujete to trochu černě?
Vůbec ne. Všechny by nás mohli zničit. V komentářích politických webu jsou tuny a tuny slov, většinou odporných. Za tohle šíření nenávisti nás kdykoliv vypnou, zabaví nám domy, děti pošlou na převýchovu do Norska... Bývalý sekretář NATO George Robertson žaloval Sunday Herald za pomluvu v anonymním komentáři pod článkem, a vyhrál pěticiferné odškodnění v librách. To se může opakovat kdykoli kdekoli a soudy půjdou kverulantovi na ruku. Viz rozhodnutí o výmazu informací v Google.
Tak raději k něčemu veselejšímu. Věnujete se ještě komiksu?
Michal Suchánek teď úžasně zpracoval tři moje povídky. Fotograf se vtělí do esesáka v koncentráku, pak je tam sex s mimozemšťany... Je to na skvělé úrovni, bez přehánění jako špička amerického komiksu. Vydají to kluci kolem Crew, už příští rok.
Kdysi jste napsal pro Káju Saudka kultovní dílo Arnal a dva dračí zuby, který prorazil i v zahraničí. Není škoda, že jste toho neudělali víc?
Našlo to. Já bych psal rád, ale Kája už neměl na comics sílu. Důvodů bylo hodně, alkohol ten nejhorší. Připravoval ho už o soudnost. O jeho comicsy byl zájem, ne že ne. Tak třeba si od nás objednal comics časopis Penthouse. Napsal jsem scénář, Kája slíbil že ho zrealizuje a nakonec nenakreslil ani čárku a sáhl do šuplete a poslal jim to, co už nám před lety otiskl Playboy. Nevšimli si toho, vydali to... Strašná ostuda! Vypadali jsme jako podvodníci. No a taky se stalo, že se nechal strhnout k pornu. Napsal jsem mu několik erotických scénářů pro comics pro NEI Report. Říkám, že hlavně žádné porno, žádné sliznice. Kája, že samozřejmě, žádné porno - a pak časopis vyšel. Comoics byl samá sliznice. Za rok znova. Že abych napsal scénář a tentokrát se to nebude opakovat. Vymyslel jsem tedy hezký příběh příběh o upírech, ale dopadlo to stejně. Zase sliznice. Zkrátka, už to s ním nešlo.
To ho tak zdeptal režim?
Vůbec jsem tomu nejdřív nerozuměl. Už v roce 1987 mohl vystavovat svá plátna a měl obrovský úspěch. Ale on nechtěl jít do existence normálního malíře. Stačilo mu takové drobné podělkování, hlavně aby mu někdo dal peníze na ruku. Tak třeba přišli cikáni od kolotočů, ať jim namaluje na tričko Michaela Jacksona, a dali mu nějakou stovku. A z toho žil. Říkal jsem mu: „Kájo, nechte ty malůvky, plakáty do cirkusu. Malujte obrazy a prodávejte je.“ On si totiž s každým vykal. Pak se konečně rozhoupal a obrazy začal malovat, ale zase – on ty obrazy maloval latexem. Nechápal jsem, proč se drží takhle méněcenné techniky. Lidi přece chtějí olej nebo akryl, ale on si nedal říct. Nešlo mi to na rozum, proč je takový. Až když nedávno vyšel v důstojném vydání jeho kompletní komiks Muriel. Je to úžasné dílo. Daleko před svou dobou. Stvořil ho génius. A že oni tohohle letícího orla vzali za uši, srazili ho a pošlapali. A teď létej, řekli mu v roce 1990. Už bylo pozdě. Už se nikdy z toho nevzpamatoval, tvorba ho přestala bavit a maloval kolotočářům trička .
Ani po revoluci se to nezměnilo?
Právě že ne. Byl jsem jeho nejbližší přítel. S nikým jiným se nestýkal. Bydleli jsme na Smíchově nedaleko sebe a volal mi třeba v deset dopoledne. Přijedu k němu za deset minut, v domě dveře dokořán, vlezu dovnitř a on leží grogy na zemi. Obvykle jsme za ním přišli s mojí první ženou a hučeli do něj, ať maluje. On se jen mračil a pak se ožral. Vždycky tvrdil, že se jde vyčůrat. Měl v pracovně o patro níž rum. Často se setnul během několika minut.
Až skončil navždy v bezvědomí.
Šel do ledničky, kde bylo syrové maso a on ho vdechnul do průdušnice. Ztratil vědomí, rodina koukala na televizi, takže trvalo, než ho našli. Nedostatek kyslíku mozek trvale poškodil a od té doby je v kómatu. To je naprosto tragický osud.
Vaše další celoživotní láska je Jules Verne. Kolik máte verneovek?
To vůbec nevím. Měl jsem jich asi šestnáct metrů, ale dnes už nejsem aktivní sběratel. Vlastnictví předmětů mě dnes už moc nebere, byť by to byly knihy. V 70. letech to ale byla opravdu silná vášeň. Shánět se v době temna po Vilímkových Verneovkách byla vlastně náhradní aktivita. Verne byl geniální fabulátor, jeho příběhy mají obrovskou lehkost, jsou obrovsky vtipný a většina má v sobě ironický zvrat. Všichni jeho souputníci a následovníci jsou takoví upocení.
Verna jste přepsal pro dnešní generaci. Čte se ještě?
Verneffek se prodalo padesát tisíc kusů, ohlas překvapil i nakladatele. Pořád jsou nějaké dotisky. Z knihoven mám zprávy, že klasické verneovky si děti vůbec nepůjčují. Když čtou Verna, tak toho mého. Chtěl jsem prodloužit jeho životnost o další generaci, takže mě to těší. Obrovskou zásluhu na tom má i Zdeněk Burian, s jeho ilustracemi Verneffky vycházejí. Burian je taky fenomén, který se už nenarodí. Kdysi jsem s ním dělal dlouhý rozhovor, byla z něho menší knížka. Jak jsme ho poznal, byl sražený na kolena jako Kája, hodně zatrpklý, ale nevyrazili mu štětec z ruky. Pracoval báječně do poslední chvíle života. Byl to noblesní člověk.
Nemáte pocit, že sci-fi už převálcovala fantasy literatura?
To není pocit, to je skutečnost. Dávno. No a co? O krizi ve sci-fi se mluví od padesátých let, ale zatím nezanikla. Hodně ji drží film. Hrozně se teď těším na nové Hvězdné války. Ukázky vypadají velmi dobře a hlavně, bude tam hrát Harrison Ford.
S mimozemšťany by jste se setkat chtěl?
Myslím si, že to naštěstí není možné. Dopadlo by to katastrofálně. Velice mě potěšilo, že Stephen Hawking si to myslí taky. Sepsal jsem několik scénářů kontaktu, všechny jsou pesimistické. Jediný Stanislav Lem má vizi, která je optimistická, v Mračnech Magellanových. Ovšem to je vize z jeho raného období, kdy fungoval jako komunistický propagandista.
Jako záhadolog Ludvík Souček?
S ním to bylo složitější. Souček byl v mládí aktivní komunista, o tom mi vyprávěl jeho kolega ze studií Nesvadba, pak se dal k vojákům. Jako vojáka jsme ho poprvé potkal i já. Když jsem jako mladé ucho pracoval ve Světě v obrazech, kam on psal, poslali mě, abych od něj vyzvedl článek. Šel jsem za ním do ordinace, protože byl zubař. Měl bílý plášť, ale k nám do redakce chodil v uniformě. Ale nikdy se prvoplánově neoháněl rudým praporem. Plnil svědomitě všechna zadání, aby měl pokoj a mohl dělat to svoje. Spřádat záhady a napravovat domnělé omyly jiných.
Byl vám blízký? Anebo Däniken?
Souček to dělal čistě z konjunkturálních důvodů, protože to lidé chtěli slyšet a měl s tím úspěch. Lidi to dokonce očekávají. Mnohokrát jsem je jako scifista zklamal, když jsem na jejich dychtivé otázky, jak to s tím UFO je, odpověděl, že je to podvod a nesmysl. Klesl jsem v jejich očích na úroveň kravského lejna.
Neříkejte.
Opravdu. Ještě za starého režimu jsem potkal na Národní třídě Věru Chytilovou. Zrovna se šířila senzace, že na Ukrajině viděli létající talíř. „Tak co tomu řřříkáte, co tomu řřříkáte?“ ona na mě. Že je to kravina, já na to. „Vy nemáte žádnou fantazii!“ A znechuceně odešla. Nebo na debatě se Součkem přišla řeč na létající talíře. Řekl jsem, že to je nesmysl, což jistě potvrdí i tady doktor Souček. A on: „Ne, nepotvrdím! Já jsem přistání UFO dokonce viděl! V Senohrabech!“ A já byl v tu chvíli vedle něho naprostá nula.
Nebylo by tedy výhodné být záhadologem?
Určitě ano, ale nedokázal bych to. Je mi to cizí. O mimozemšťanech jsem samozřejmě psal, nejednoou, ale vždycky, abych lidi pobavil, ne obalamutil.
Nemohly by se z vašich sci-fi utopií o osídlování Měsíce či Marsu stát návody pro budoucnost?
Moc pravděpodobné to není, ale mohu se tou vizí bavit. Ale vážně, nějaké osídlování Měsíce, natož Marsu není reálné, pokud by nedošlo k nějakému průlomovému technologickému zvratu, jaký si nedovedeme představit. Nejde jen o problém, jak se tam dostat. Horší je, co tam dělat, až tam budeme. Nerostů je všude na Zemi víc, než potřebujeme, proč je těžit někde v kosmu? Bavíme se ale o skutečném osídlení a průmyslovém využití. To pokládám za čirou fantazii. Ale realita pokračuje. Určitě tam vzniknou vědecké báze a určitě hrozí nebezpečí militarizace kosmu – Číňané postaví na Měsíci pevnost, takže totéž udělají i Američani a Rusové. Ale osídlení si nedovedu v dohledné době představit.
A to je?
Do konce století.
To tu ještě budeme?
Určitě. V tomhle jsem naprostý optimista.
(Rozhovor pro časopis Téma, 23.5.2015)
–
Ondřej Neff (69) patří mezi zásadní osobnosti české žurnalistiky. Publikuje fejetony v Lidových novinách a skoro dvacet let vede internetový deník Neviditelný pes. Provozuje též portál DigiNeff a pořádá kurzy tvůrčí fotografie. Zároveň je předním českým spisovatelem, jehož záběr dalece překračuje žánr sci-fi. Jeho slavný Arkadský cyklus je sociální utopií, Tma temnou vizí možné budoucnosti a v trilogii Milénium, nedupané akcí a futuristickými vizemi, se zabývá i nebezpečím konání zla v domnělé službě dobru. Převyprávěl již osm děl Julese Verna a dokončil Trilogii pěti světadílů, kde mu vzdává hold. Je podruhé ženatý. Jeho první žena Michaela zemřela roku 2002, o šest let později si vzal herečku Ljubu Krbovou. Jeho dcera Irena byla roku 2008 zavražděna manželem. Syn David patří ke špičkovým českým fotografům.
Popisky:
„Jestli mně někdo opravdu pije krev, tak jsou to aktivisti všeho druhu. Jakmile slyším slovo aktivista, otevírá se mi kudla v kapse. To je neproduktivní kverulant. Těším se, jak si na nich smlsnu v románu Ultimus, chystám se na to už třicet let.“
Verneffky jsou romány Julese Verna převyprávěné Ondřejem Neffem do tvaru příběhu srozumitelnějšího dnešní generaci.