Nejen v literárním světě – jméno Ondřej Neff je slyšet i v tom fotografickém, politickém, technologickém, novinářském, scifistickém anebo dramatickém. Záběr činností především spisovatele, který nedávno oslavil pětašedesátiny, je neuvěřitelný. Přitom ani na sekundu nevypadá unaveně nebo znechuceně a s velkou chutí zaléhá fotografovi do pozice „plížení na cvičáku“. „Dělám věci naplno a nořím se do nich hluboko,“ říká Neff. Možná, že právě tam bere energii pro to, aby se nadšeně vrhal do dalších projektů, které už teď ví, že ho čekají příští rok. Když si spolu povídáme v pracovně se čtyřmi monitory, stovkami knih a plakátem filmu Terminator na zdi, všímám si ledabyle pohozené fotky z Himalájí. A protože cestování je jedna z nejkrásnějších lidských aktivit, začneme rozhovor právě u něj.
Proč jste se rozhodl pro výpravu právě do střední Asie?
Vloni jsme společně s mojí ženou Ljubou navštívili Čínu a po ní Tibet, kde jsme měli jen čtyři dny na porozhlédnutí. Tibet nás zaujal natolik, že jsme se do něj letos vrátili na delší čas. Celá výprava souvisí s mým zájmem o východní kulturu, filozofii a budhismus. Dlouhou dobu mě zajímal japonský nebo zenový budhismus a toužil jsem poznat blíž lamaistický budhismus z Himalájí.
Jste člověk pragmatický, logicky uvažující, se zájmem o technologie. Co vás táhne k spirituálnímu a abstraktnímu budhismu?
Nemám pocit, že by se můj zájem o východní náboženství vylučoval s pragmatickým vztahem k životu. Budhismus je nauka, která vede k životní praxi, a to sice ve smyslu sounáležitosti s přírodou a s jinými lidmi. Jak to vidím já, vnímá člověka v širokých souvislostech. Křesťanství je oproti tomu protivně spjaté se lpěním na vlastní osobnosti a na vlastním osudu na tomto světě.
Poprvé jsem s budhismem přišel do styku v patnácti letech a nikde jsem to neproklamoval ani nehlásal. Výrazně se objevuje v několika mých povídkách a stopově samozřejmě ve všem, co jsem kdy napsal. To znamená, že pro mě cesta do Asie není začátkem něčeho nového, ale vyústěním mnoha událostí, které se odehrály už velmi dávno.
Lidé do Indie nebo Nepálu často odjíždějí s pocitem, že se duševně očistí, jako kdyby zavrhovali kulturou evropské země, ve které vyrostli.
To je pravda a často jsou takoví k vidění. V Kátmándů šli po ulici tři evidentní Evropané oblečení do červených budhistických rób - hráli si na budhistické mnichy a bylo to směšné. Já to cítím tak, že čerpám z budhistické kultury, které si velmi vážím, ale nezapomínám, že jsem se narodil v Praze na Žižkově. Cestování pro mě znamená obohacení, nikoliv zradu vlastní kulturní identity. Vždyť seznamování s něčím cizím a jiným je hrozně dobré. Člověk nabude schopnost vnímat jinou dimenzi. Aspoň to tak vnímám.
Cestování pro vás je tedy především o obohacování sebe samotného?
Zároveň jsem pracoval na svém novém románu Tulku, který se bude odehrávat v Tibetu. Tulku znamená převtěleného vysoce postaveného duchovního činitele, například lámu. Kniha bude pokračováním románu Tušení podrazu.
Jaké to bylo pracovat na knize tak daleko od rodného údolí?
Vlastně jsem něco podobného udělal poprvé. V předešlých letech jsem své knihy samozřejmě umísťoval na různá místa na zeměkouli nebo dokonce mimo Zemi, ale teď jsem poprvé přijel do neznámého prostředí a záměrně jsem hledal kulisy a motivy své knihy. Celý příběh vyvrcholí v klášteře Rongpu v Tibetu, což je nejvýše položený klášter na světě ve výšce 5 000 metrů nad mořem. Je to pět kilometrů od základního tábora pro výstupy na Mount Everest. První, co jsem v klášteře viděl, když jsme tam dorazili, byla satelitní anténa o průměru pěti metrů. Hýkal jsem nadšením, protože přesně to jsem potřeboval!
Proč?
Kombinuji silnou moderní technologii s principy, které uznávali Tibeťané v předbudhistické i budhistické éře. V mém románu Tulku využívá mezinárodní společnost Mobilia budhismus a šamanismus společně s mobilními technologiemi pro stěhování duší. Bohatí staří lidé zaplatí, aby se mohli převtělit do mladých těl a zachovat si osobnost, jen v totálně renovované schránce. Navazuji tak na Tušení podrazu, kde se Mobilia pokusila využít mobilních telefonů k tomu, aby udělala z lidí na dálku řízené loutky.
Co vás jako zasloužilého spisovatele stále přitahuje k vědecko-fantastické tvorbě?
Vědecká fantastika je dějová, motivická, historická a sociologická spekulace na téma, co by bylo kdyby. Jde o spekulativní literaturu, která nabízí varianty k realitě v tom nejširším slova smyslu. Dívat se na varianty, pokud jsou zajímavé? To je přeci inspirující zážitek.
Přesto jde o literaturu, která není mezi lidmi akceptována a pohlíží se na ní jako na okrajový žánr.
Domnívám se, že tak to není. Vždyť velké romány našeho století, jako třeba 1984 od George Orwella, My od Jevgenije Zamjatina nebo divadelní hra R.U.R. od Karla Čapka a v jistém smyslu i Kafkova díla – to je fantastika. V takových špičkách je spekulativní literatura naprosto rovnocenná s realistickou.
Chtěl byste být jedním z těch autorů, na které se bude vzpomínat?
Vyrostl jsem v literárním prostředí. Otec Vladimír byl spisovatel, matka divadelní autorka, herečka a překladatelka, takže jsem byl literaturou obklopen. Když si vezmu, kdo byl v průběhu mého dospívání brán jako veličina, kdo byl obdivovaný, laurovaný a věnčený, a o kolika z těch lidí se dnes už neví, tak pro mě problém proslulosti neexistuje. Svojí roli vnímám velmi prostě a pokorně. Snad někoho moje práce zaujme a ovlivní a pokud se to stane, tak pracuji dobře. Jako tvůrce vůbec nepřemýšlím, kolik takových lidí je a kdo to je.
Vaše publicistická činnost je známá řadou výrazných politických názorů. Daří se vám oddělovat politiku od své beletristické činnosti?
To nejde. Můj nejpolitičtější román se jmenuje Tma. V hypotetické post-katastrofické situaci nechávám vystupovat Václava Havla a Václava Klause, takže tam politika jasná. Dlouhodobě buduji knižní „arkadský cyklus“ o kolonii na Měsíci a jejich obyvatelích. Jde o tvrdé sci-fi a už při psaní prvního dílu se v knize hodně odrazily moje antipatie k enviromentalismu, politické korektnosti a tomu, čemu se říká multi-kulti. No a už mám rozepsaný čtvrtý díl...
Vstupujeme na tenký led, ale riskněme to: proč ty antipatie?
V naší atlantické civilizaci se vytvořil mýtus viny. Že prý jsme se něčeho dopustili, protože jsme byli úspěšní. Už se nemluví o tom, že ten úspěch nespadl z nebe, ale je to dílo generací a generací poctivých, pilných a vynalézavých předků, kteří zmírali v morových ranách, nesmyslných náboženských válkách, nechali se pálit na hranicích a nějakým způsobem tu společnost a civilizaci někam dotlačili. A my, namísto, abychom si jejich odkazu vážili, likvidujeme ho tím, že poklonkujeme před těmi, kteří nám odpalují bomby na náměstích. Tohle chování odsuzuji a nepokrytě o tom píši ve své publicistické tvorbě.
Jde o myšlenku, která rozehrála arkádský cyklus. Když si to tak vezmete: co nám může Měsíc nabídnout? Nic. Pustinu. Jenže je tam naděje, že vznikne společnost, která bude fungovat zdárným způsobem a odřízne se od problémů na Zemi. Do Ameriky lidé neutíkali kvůli tomu, že by tam byl ráj na zemi. Nebyly tam politické podmínky zemí, ze kterých do Ameriky utíkali. Takže pod podobným tlakem a s podobnými motivy si představuji, že by lidi odcházely klidně na Měsíc a tam se pokusili budovat novou společnost.
Vnímáte sám sebe tak, že předvídáte možnou budoucnost?
Sci-fi je hyperbola k dnešku. Předvídání v ní moc nefunguje, až na čestné výjimky, jako třeba některá díla A. C. Clarka. Spisovatelé sci-fi reflektují obavy a nadšení své éry. Ve dvacátých letech to byl strach z Číny a Japonska. Autoři, včetně H. G. Wellse v jeho Válce světů, naznačovali, že Japonci nasednou na své stroje a najednou jich bude všude plno a všechny nás zabijí. Nic podobného se nestalo. Jestli nás Japonci něčím válcují, tak nikoliv vražednými sklony, ale pílí a dovedností a tím, že jejich průmyslová síla není podlomena zvůlí odborových organizací, které mají lví podíl na úpadku atlantické civilizace.
A ještě jedna dobová reflexe. V padesátých a šedesátých letech to byla vize ústředního mozku světa. Dostala se později i do československého seriálu Návštěvníci. Když dorazily stolní počítače, tak najednou bylo jasné, že žádný vše řídící elektronický mozek se konat nebude.
Na svých stránkách uveřejňujete zdarma své starší povídky, jak se díváte na problematiku autorských práv?
Už dávno jsem prohlásil vše, co jsem kdy napsal, za public domain. Takže jestli mě někdo umístí na internet, ať si poslouží. Cítím se lépe, když vím, že si někdo může přečíst mojí povídku na internetu a v případě, že se mu bude líbit, zajde si do knihkupectví koupit mojí knihu. Je to něco jiného, než když přijde do knihkupectví, kde mají 4000 knih – tak kterou si má vybrat? Vždyť vychází řádově 500 sci-fi titulů ročně!
To vám skutečně nevadí, že to může kdokoliv šířit?
Svého času se objevil jeden ruský server, který zřejmě spravovali fanoušci sci-fi. Naskenovali úplně vše, co jsem kdy napsal a dali to k dispozici celému světu. A já byl nadšený! Kompletní archív na dosah ruky! Když někdo něco potřeboval, stačilo to odtamtud stáhnout. Já jsem na tom neprodělal, protože by si to stejně nikdo již nekoupil a navíc jsem dostal zdarma celé své dílo ve snadno šiřitelné podobě.
Myslíte, že snahy omezit nelegální kopírování hudby nebo filmů bude mít nějaký výsledek?
Myslím, že je to předem ztracená hra. Konkrétně v hudbě jde o velikou dějinnou spravedlnost. Byly doby, kdy se zpěvák postavil na jeviště a dostal peníze ze vstupu. Málokterý byl nějak extrémně bohatý. Pak přišel Edison s fonografickým válečkem, přišly gramofonové desky a tak dále a díky technologii zpěváci obrovským způsobem zpopulárněli a zbohatli. Pozor, nikoliv proto, že by uměli lépe zpívat než jejich předchůdci v osmnáctém století, ale proto, že tu byla technologie, která dokázala multiplikovat a komercionalizovat jejich zpěv.
Teď světem hýbe jiná technologie, která řekla: a je po legraci, protože my si to vezmeme a nebudeme se vás na nic ptát. A potrefené husy křičí, jako kdyby jim podřezávali hrdla. Naprosto to chápu, ale prostě taková je cesta osudu: technologie dala, technologie vzala. Jakmile je informace vypuštěná do světa, nedá se zabránit tomu, aby se nerozšířila.
Jenže zběsilé šíření informací, ať už legálních nebo nelegálních, může vést k represím na internetu. Souhlasíte s tím, že by se internetová anarchie měla nějakým způsobem právně podchytit?
Za stávajícího stavu si to nedovedu představit. To, co píši v arkadském cyklu je, že katastrofa dnešního internetu je v anonymitě uživatelů. Vím, že se s tím nedá nic dělat. Intel svého času vyráběl čipy, které byly identifikovatelné. Narazil na takovou nevoli, že od nápadu ustoupil. Jenže podívejte se – když jedu autem, tak má na sobě značku. Jedu-li stovkou přes vesnici, vyfotí mě a jdu platit pokutu. To je správně. Mě tedy třeba identifikace na internetu nevadí. Tedy za předpokladu, že by byli identifikovatelní všichni.
Identifikovatelní jsme už dnes na Facebooku, Twitteru, ICQ... Používáte internetové sociální sítě ve svém životě?
Vzhledem ke svým aktivitám mám málo času, abych tweetoval nebo se realizoval na Facebooku. Na Facebooku prý existuje moje fanovská stránka, čehož si vážím, ale ani tam nemám přístup. V době, kdy přišlo ICQ, si jsem zřídil účet. Bylo to peklo. Pořád mi někdo psal, takže jsem se odřízl. Nyní jsem jen na Skypu, kde je zabezpečení mohutnější, než na ICQ. Stejně se najdou služby erotického charakteru, které zřejmě platí lepší programátory než lidi u Skypu, takže i přes tuhle bariéru mi stejně pořád přichází nějaké nesmysly. Mě to ruší! Představa, že bych byl na Facebooku a deset tisíc lidí mi začalo sdělovat, že jsem se mýlil ve článku... Ne. Ne. Ne. Moje odmítání je duševní profylaxí.
Když máte tolik práce, tak co plánujete tento rok dokončit?
Adaptuji pro děti romány Julese Vernea v Albatrosu. Teď pracuji na Dvou rocích prázdnin. Kniha vyjde na podzim, poprvé s barevně vytištěnými ilustracemi Zdeňka Buriana. Pak musím do tisku dát román Rekvalifikační kurz, který má vyjít příští rok. Je o tom, že Česká republika dostala od Evropské unie za úkol obnovit trest smrti a udělala rekvalifikační kurz na popravčího mistra. Z deseti adeptů je jeden jediný, který kurz přežije a stane se popravčím mistrem. Takže to je taková veselá kniha o věšení lidí. A zahájím práci na zmíněném románu Tulku z Tibetu. Jestli všechno půjde dobře, tak ho dopíši v průběhu příštího roku a bude zveřejněn v roce 2012. Na žádnou další cestu se letos nechystám a budu žít životem ctnostného, spořádaného, zákona dbalého občana.
Pavel Dobrovský pro Kokteil, 10. srpna 2010