Přijel na silné motorce, sundal helmu a sedl si ke stolu. S největší pravděpodobností Ondřeje Neffa vzrušuje celý svět, o němž zajímavě píše, o němž hloubavě přemýšlí, který lehkou rukou komentuje.

Alexandr Lukeš, 26.6.2009, časopis Naše rodina

Působíte na mě jako nesmírně zvídavý člověk, kterého nic nenechává v klidu. Vzpomněl byste si, jaká byla vaše první zvídavá otázka v dětství?

Chtěl jsem vědět, proč je v rádiu na přední stěně díra zakrytá látkou. Zeptal jsem se na to tatínka a on, aniž hnul brvou, mi řekl, že se pracuje na vynálezu, který se bude jmenovat televize. Že se to ještě nikomu nepovedlo a že každé rádio je vlastně nepovedená televize. Byla to samozřejmě blbost, ale já tomu věřil a od té doby vím, že na otázky nebývají vždy správné odpovědi.

Vždycky takhle reagoval na zvědavého kluka?

Tatínek mně takhle nesmyslně odpovídal na každou druhou otázku, ale pro padesát procent dotazů měl relevantní vysvětlení.

Nejčerstvější zpráva o vaší tvůrčí činnosti: koncem května vydalo nakladatelství Albatros jeden z nejslavnějších románů J. Verna „Dvacet tisíc mil pod mořem“, jenž jste převyprávěl. Jak se převypráví slavná kniha?

Pro mě to nebyla premiéra, protože jsem několik verneovek zdramatizoval pro rozhlas, převedl je do podoby rozhlasové hry. Domnívám se, že je naprosto v pořádku, když se klasika posune nejenom do moderního jazyka, ale i do soudobého způsobu uvažování a chápání světa. Jsou samozřejmě lidé, kteří dnes čtou například Dona Quijota tak, jak ho Cervantes napsal, ale spíš ze studijních důvodů, nikoliv vyloženě jako zábavnou knihu. Nakladatelství Albatros tím, že se rozhodlo vydat v převyprávěné podobě sérii třinácti románů J. Verna s ilustracemi věhlasného Zdeňka Buriana, udělalo nesmírně odvážný tah, jelikož něco takového je spojeno s velkým rizikem, že záměr nebude pochopen. Že lidé budou říkat: ještě to není dost klasické, dost zastaralé a dost nepochopitelné na to, aby bylo nutné vyprávět příběh moderněji. Však jsem se těmito názory již setkal.

V doslovu „Dvaceti tisíc mil pod mořem“ píšete, že ději chyběla zápletka. Jak tomu mám rozumět?

Jsem přesvědčen, že každý román z té série přinese specifické fabulační problémy. Ve „Dvaceti tisících mílích…“ opravdu chybí konflikt, napětí, protihráč kapitánovi ponorky Nautilus. S tímto nedostatkem jsem se již setkal při rozhlasové dramatizaci. Vymyslel jsem tedy zásadní dějový posun, v němž jsem jednu velice okrajovou, epizodní figurku- kapitána Farraguta- povýšil na protivníka kapitána Nema, čili do textu byla vetknuta dějová linie, která samozřejmě v tom původním románu nebyla. Je tedy zásadně přestavěn, v jistém smyslu skutečně na motivy Julese Verna.

Nedávno jsem dokončil „Patnáctiletého kapitána“, což nevyžadovalo tak zásadní změny, neboť dramatické napětí obsahuje: loď přijde o kapitána, na její palubě je padouch, jenž je vězněm na útěku, a ten tu loď prakticky unese a zavede ji do rukou otrokářů. Ovšem mladý Dick Sand koráb zachrání…Děj má tudíž spád. Teď mě čeká „Pět neděl v balónu“, toho se trochu děsím, protože tam se neděje vůbec nic. Posádka sedí v koši a dívá se dolů…

Je to cesta…

Ano, cesta nad Afrikou. Jé, slon, jé, žirafa, jinak nic jiného. Zatím netuším, co s tím udělám.

Verne okouzloval čtenáře tím, že slavná ponorka fungovala na elektrický pohon, což může být dnes pro patnáctiletého kluka přinejmenším úsměvně. Proč je kniha stále úspěšná, přestože má v ději řadu nesmyslů a přehmatů? Třeba, že se Nautilus ponořil do hloubky 16 km a vyplul během 4 minut, což by znamenalo, že musel dosáhnout rychlosti 240 km / hod. nebo že velký rozruch musel nastat, když se kapitán Nemo rozhodl zůstat přivázaný na palubě při bouři, srovnatelné s tou, která smetla část Tokia…Zanechal jste tam tyhle půvabnosti?

Samozřejmě, že jsem je tam nechal. Mým tvůrčím vzorem byl film Karla Zemana „Vynález zkázy“. Režisér Zeman především dbal na zachování jedinečné atmosféry onoho smyšleného, fantaskního příběhu z předminulého století. Já jsem se hlavně snažil vyvarovat vulgarizaci postav, aby tam zůstali takoví ti škrobení pánové, co plují v ponorce, jedí stříbrnými příbory a nad hlavami jim visí Rubensovy obrazy. Něco takového v knize pochopitelně musí být včetně těch nádherných momentů, kdy dojde vzduch a sluha řekne: „Kéž bych mohl umřít o pět minut dříve, aby můj pán mohl dýchat o pět minut déle…“ Prostě devatenácté století. Naprosto jedinečné! Zanechal jsem jeho ducha i za cenu toho, že něco takového bude dvanáctiletý čtenář pokládat za naprosté šílenství. Je to pel, který nelze z verneovek setřít.

Proč je ponorka Nautilus pořád pojmem?

Protože byla první. Vždycky, když je něco první, tak je to pojem. Kolumbus už nikdy nebude. Nautilus už taky nikdy nebude. Přínos Verna pro literaturu nebyl v tom, že předvídal ponorky. V jeho době již existovaly. Vlastnilo je americké námořnictvo za války Severu proti Jihu a jedna z nich se dokonce jmenovala Nautilus. Byly šlapací a ze dřeva. Verne ovšem dokázal o smyšlené technologii naprosto přesvědčivě psát, lidé tomu bezmezně věřili. A když já- jako autor z jednadvacátého století- do toho vstupuji, musím být stejně přesvědčivý jako on, čili nemůžu pracovat metodami století devatenáctého. Původní text není stavěn na dramatu vyplývajícího z konfliktu, nýbrž na popisu kuriozit. Proto jsem ho změnil. Tehdy to lidi fascinovalo, text nebyl pouhým textem, text byl doslova slovomalbou. Verne slovy maloval moře, krajiny, daleké končiny. Lidi necestovali. Nebyli dál než zhruba pět kilometrů od místa, kde se narodili. A spisovatel jim najednou popisoval Andy, Antarktidu…Dneska někoho fascinuje Antarktida? Zapne si televizi a má ji před očima.

Ono vůbec dochází v žánru fantasy k jakémusi návratu romantických dobrodružství. Znamená to, že v dnešní době internetu, v době vesmírných sond i třírozměrných zobrazení lidského plodu a tak podobně potřebujeme paradoxně jakési nereálné neskutečno, fantaskno, které nás něčím vzrušuje? Proč ten útěk od reality?

Člověk má v sobě zakódovaných několik tužeb a jedna z nejsilnějších je touha po úžasu. A současná technika ten úžas lidem neposkytuje. Leda, že by vědci objevili třeba antigravitaci nebo sérum nesmrtelnosti. Což by asi lidi ještě dva měsíce zajímalo. Pak by se ten objev stejně stal součástí všedního života. Počítač už dneska nikoho neudiví, mobilní telefon, digitální fotoaparát jakbysmet, a přitom na trhu jsou digitální fotoaparáty teprve dvanáct let! Vývoj techniky je závratný, ovšem technika ztratila schopnost vyvolávat údiv, nadšení, nikdo již nad ni moc nežasne. A proto museli přijít trpaslíci, draci, čarodějové, kteří nejsou a nikdy nebudou. Vybuduje se fungující vrstva neexistujícího světa, jemuž lze věřit. Nemůžete přece věřit počítač! Jaképak věřit v počítač? Máte ho doma. Ale můžete nějakým citovým způsobem věřit v trpajzlíky, elfy a všechny ty pány prstenů. Mimochodem film „Pán prstenů“ mě ukrutně nudil, byť je skvěle natočený. Tento svět ovšem ostatní okouzluje a něco jim dává, což ten reálný neumí.

Kromě jiného jste známý i tím, že se zabýváte literaturou sci- fi. Rád bych věděl, proč vás zajímá jistá představa budoucnosti, když sama přítomnost se díky rychlým pokrokům ve vědě stává zároveň budoucností? A není vlastně většině lidí budoucnost ukradená, nemělo by se spíš mluvit o přítomnosti , třeba proto, že skoro půlka světa hladoví?

Zvědavost ve mně vždycky byla. Převážně se zabývám spíš takovou drobnou prognostikou, snažím se dohledat důsledky něčeho, co děje dnes s kam to povede v blízké budoucnosti. Jak by lidé žili obyčejné životy, kdyby bylo něco jinak než je teď.

To je moje metoda, tím žiji a to mě baví. A s tím hladověním světa…Samozřejmě, že je politováníhodné, že něco takového existuje, ovšem každý se zabývá něčím jiným.

V poslední době cestuji víc než jsem cestoval předtím, navštívil jsem Afriku, nedávno jsem se vrátil z Peru a Bolívie, takže jsem na vlastní oči viděl, jak bída „funguje“…

Můžou být chudí lidé šťastní?

Můžou. Štěstí je kategorie související se změnou a jejich životy se zvolna mění. Navštívil jsem jednu indiánskou vesnici, do které na jaře přivedli elektrický proud. Jsou tím nadšení a všichni mají rádio. Nemají elektrické osvětlení, nepotřebují ho, stačí jim rádio.

Jste také politický publicista, vaše názory, analýzy a trefné fejetony se pravidelně objevují v Lidových novinách a nejenom v nich. Máte pocit, že se dovede vyjádřit ke všemu, co hýbe s naší společností, nebo je nějaké téma, které je vám cizí?

Nezajímá mě třeba sport ve smyslu psaní o sportu. Jezdím na kole, pohybuji se pěšky, což už je dneska také pomalu pokládáno za sportovní disciplínu, ale například běsnění kolem fotbalu mně bylo naprosto lhostejné. Zajímá mě uspořádání státu, politická kultura. K tomu se vyjadřuji jako občan, kterému záleží na tom, jak to s tímto státem dopadne.

Nenavrhovali vám politici vstoupit do politiky? Třeba byste svým ostře kritickým viděním lecčeho mnohé probudil a možná zdravě popudil…

Bezpočtukrát. Naposled jedna nejmenovaná politička mně opět nabídla, že bych za jejich stranu kandidoval do Senátu. Odpověděl jsem ji, že jsem tou nabídkou nesmírně poctěn, ale že to pro mne nepřichází v úvahu.

Ztratil byste svobodu?

To je jakoby mně nabídli, abych tančil v Labutím jezeře. Těsně po listopadovém převratu se se mnou začali bavit o nějakém velvyslaneckém postu. Tenkrát hledali kohokoliv, kdo není spjatý s minulým režimem. Byli jsme se ženou na jakési recepci a ona říkala: Prosím vás, vždyť první, co by bylo, by bylo, že by ztratil pověřovací listiny!

Politikem se člověk nemůže stát, politikem se člověk musí narodit.

Přečtete si někdy bulvár? Třeba ze „studijních“ důvodů?

Ne. Bulvár mě absolutně nezajímá. Chodím u nás na vesnici pro chleba a oni tam mají tyhle noviny hezky vedle sebe seřazené. Přelítnu titulky, takže stejně vím, kdo s kým a co, ale vydělat bych jim nedal ani korunu. Ale, co mě fascinuje…Dělali jsme přístavbu, byli u nás všelijaký řemeslníci, tedy lidi, co fakt tvrdě pracují, a všichni čtou bulvár. Proč kopáče nebo zedníka zajímá, jestli se slečna Vopršálková vyspala s panem Vopičkou? Co ho na tom tak bere? Přijede bagrista a za sklem má termosku a Blesk.

Co vás v poslední době, kdy jste v osobním životě neměl mnoho důvodu k radosti, potěšilo?

Pobýval jsem nedávno v Bruselu, vyjdu z hotelu a na stromě vidím papouška. Řekl jsem si: asi někomu uletěl. A najednou, druhý, třetí, pátý, desátý, nějak se do Bruselu přestěhovali papoušci. Mně se svět obydlený papoušky velmi líbí…

červen 2008, Alexandr Lukeš, Naše rodina