Nedávno jste se v televizi vyjadřoval k „oživení“ lidského srdce, které už jednou dobušilo. Říkal jste, že člověk tak dostává lepší tělesnou schránku než dostal od Boha. Věříte v Boha?

Bez vykrucování řeknu, že nevěřím na fousatého pána na obláčku, nevěřím ve smysl prosby Boha o cokoli – leda za účelem psychoterapeutickým. Samozřejmě, kdo věří, že mu „někdo“ nebo „něco“ pomůže, je na tom lépe než já, protože v pomoc nevěřím. Nevěřím v boží zájem o moji nebo jakoukoli jinou osobu. Zároveň ale nevěřím v náhodný vznik něčeho tak úžasného, jako je makrosvět a mikrosvět završený životem. Tato víra v „něco za kulisami“ je čím dál populárnější, jak si všímám. Nedá se mluvit o náboženství, nemá žádný ritus, žádné kanonické knihy. Vede k bázni v tom nejlepším slova smyslu, tedy k úctě, ke skromnosti. Asi to souvisí s tím, čemu říkám „frenesie jsoucna“: všechno, co existuje v jakékoli podobě, je puzeno silou, frenezií, naplnit všechny svoje potencionality. A naplní je, jakmile přestanou působit síly, které tomu brání. Psal jsem o tom v Knize Frenezis. To je album Martina Zhoufa. Asi by bylo dobře se k tomu textu vrátit.

Nemyslíte, že bude potřeba jednoho dne nějakým způsobem uzákonit případy, kdy člověku znovu nechat rozbušit srdce a kdy ne? Lékaři skládají přísahu, která je s tímto v rozporu.

Nejsem právník. Tuším ale, že ty zákony jsou. Patrně nebudou moc přesné, a to je dobře, protože každý případ je individuální. Nelze je všechny předem předvídat a zákonně postihnout. To, o čem mluvíte, to je život v jeho krajní poloze, tedy život blízký smrti. Je dobře, že tu zbývá prostor pro lidský úsudek a cit, taky zkušenost. Zákony by měly být, obecně vzato, hodně rámcové a v jejich mezích bychom se měli pohybovat vedeni i něčím jiným, než donucovací silou státu.

Jaký postoj máte k nesmrtelnosti? Život lidí se stále prodlužuje, vynalézají se léky na nemoci a věk lidí se stále prodlužuje. Lidská buňka je podle odborníků stavěna na 120 let, po kterých se začne rozpadat. Co když bude vynalezen lék na nesmrtelnost? Nejen, že při použití tohoto léku by se změnil bez pochyb celý svět, ale ve své podstatě by ztratil lidský život svou cenu. Ta smrtelnost je pro lidský život atraktivní, a i řečtí bozi lidem záviděli jejich smrtelnost.

Těch sto dvacet bych bral, to bych byl kousek za půlkou! Nesmrtelnost... Čapek popisuje nesmrtelnou Emilii Marty jako cynickou omrzelou osobu. A Borges líčí nesmrtelné skoro jako nějaké minerály a ne lidi. Moc je mi sympatické pojetí nesmrtelnosti, jaké měl Jaroslav Boček v knize Případ doktora Karpety – že ten nesmrtelný byl moc fajn, pomáhal lidem, jenže se vždycky musel včas vypařit, zmizet, změnit identitu, protože si lidi začali všímat, že je tu nějak moc dlouho. Extrémní dlouhověkost mám v arkadském cyklu – Měsíc mého života, Rock mého života plus povídky. Nemyslím si, že by život ztratil cenu, to vůbec ne. Všichni přece žijeme přítomnou chvílí a věřte, až vám bude těch šedesát jako mě, budete přítomnou chvíli prožívat stejně intenzivně, jako ji prožíváte dnes. Jenom to tělo vás bude hůř poslouchat. Zkušenost? Žádná není. S přibývajícím věkem je člověk jen míň netrpělivý než za mlada a míň lpí na blbostech typu „co tomu lidi řeknou“. Lidský život se posouvá a je to dobře. Loni jsem byl v Keni. Mezi Masaji je věk 40 let už hodně vysoký. Jsou to poloslepí starci. To je „přírodní stav“. Jsem moc rád, že jsme od něho hodně daleko!

Jak důležitou roli vůbec hraje lidské tělo pro vaše romány? K popsání různých fyzických konfliktů – zranění apod.?

V tom arkadském cyklu mám figuru, respektive motiv doktora Kurze, který dokáže vrátit život i do hodně rozbitého těla. Je to jakýsi superdoktor Frankenstein – a pracuje za hranicemi legality, protože mnohé jeho praktiky jsou zákonem zakázané. Je to samozřejmě sci-fi. V reálu nevěřím, že vůbec někdy bude možné dělat byť jen zlomečkem to, co dělá můj doktor Kurz.

Minulý rok v pražské Lucerně probíhala výstava Bodies. Byl jste se tam také podívat?

Nebyl. Nelíbila se mi myšlenka očumování zastřelených čínských disidentů. Hodně jsem o té výstavě diskutoval a znám argument, že je to poučná výstava atd. Nevěřím, že tolik lidí najednou v sobě objevila zájem o anatomii, kéž by to tak bylo! Ne, ti lidé táhli v takových davech do Lucerny, protože je tam vedla jejich morbidní zvědavost, chtěli vidět mrtvoly. Uspořádejte veřejnou popravu a uvidíte, kolik tam přijde lidí! Naposledy byla v roce 1945 na Pankráci a bylo tam plné náměstí před soudní budovou.

Proč tedy jedna z osob naložených ve formaldehydu figuruje i na navržené obálce vašeho hororového románu Celebrity?

Pokud jde o tu obálku, to je moje soukromá obálka – já svoje knížky tisknu a nechávám ty pracovní výtisky, s obálkou, číst „beta-testerům“.

Jak se vám psal tento román, který je vlastně vaším prvním hororem – možná jedním z prvních v naší republice vůbec? V hororovém žánru je v české tvorbě značná mezera. Budete se ji snažit zaplnit vašimi dalšími romány? Nebo se budete dál věnovat spíše sci-fi?

Rozhodně se budu dál věnovat sci-fi. Obálku dělá pan Jiří Štamfest. Já už napsal pár hororových povídek, ovšem román žádný. Chtěl jsem si to vyzkoušet, je to hotové, čeká na poslední redakci a vyjde ještě před prázdninami. Jestli žádný horor ještě u nás nevyšel, tím lépe.

Jste jasným zastáncem sci-fi. Fantasy jakoby opovrhujete. Proč? A proč myslíte, že je o fantasy v naší republice větší zájem? Může za to Pán Prstenů a jeho filmová adaptace či další díla připomínající spíše pohádku než fantasy?

Rozhodně neopovrhuji fantasy! Ke sci-fi jsem se dostal jako kluk a fantasy tehdy žádná nebyla. Kdyby v té době byl Pán prstenů, Zaklínač a tak dále, jistě bych to četl. A asi bych dneska psal o čarodějích a drakobijcích. Nevím, ale asi by to tak bylo. Sci-fi byla vždycky jen okrajový žánr. Kolébka moderní sci-fi je v Americe. Zajděte tam do knihkupectví... Buď tam nebudou sci-fi mít vůbec, nebo tam bude někde vzadu zastrčený regálek... Už dlouho jsem nebyl v knihkupectví Forbidden Planet v New Yorku, ale to byl směšný krcálek ve srovnání s naším Krakatitem v Praze nebo Černou planetou v Brně! Dnes je už aspoň na Broadwayi, to je pokrok. Ale když koukám na jejich stránky, žije spíš z comicsu, hraček, manga a jistě i fantasy.

Na čem v současnosti pracujete?

Výhledově se chystám napsat další svazek do arkadského cyklu. Odehrává se v habitatu Arkádie na Měsíci a jeho hrdinové jsou dva starožitníci, Kuba Nedomý a jeho přítel, kyborg Dědek Čuchák. Prodávají obvykle falešné starožitnosti a řeší spolu všelijaké lunární záhady, jsou to tedy spíš detektivové než obchodníci. V tom chystaném svazku, má pracovní název Zapomenutý čert, chci rozkrýt, jak se Kuba stal starožitníkem a jak se dal dohromady s Dědkem. A také jak se potkal se svou přítelkyní Su Wang-li. Zatím o tom nevím nic, nebo skoro nic. Jen to, že to bude taky detektivka, že Kuba bude řešit, kdo rozbil Čucháka na padrť – tak strašně, že ani doktor Kurz ho skoro nemohl dát dohromady! To je vše, teď o té věci víte totéž co já.

Mezi tím ale musím pokračovat v úkolu, do kterého jsem se uvázal v nakladatelství Albatros. Dokončil jsem převyprávění románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Na jaře chci ještě zpracovat Patnáctiletého kapitána. Albatros chystá edici těchto románů s ilustracemi Zdeňka Buriana v moderní vypravěčské podobě. Je to projekt, který jistě vyvolá u některých lidí odpor, ale chtěl bych připomenout, že původní verzi dejme tomu Robinsona taky dnešní dítě nedokáže přečíst. Tenhle projekt není určen stávajícím fanouškům Julese Verna: je určen dvanáctiletým holkám a klukům, kteří teď sedí u počítače, paří tam nějakou střílečku a možná budou jednou číst tento rozhovor na TASEMNICI.

Ptal se Martin Peška

11.2.2008