Málokterému spisovateli sci-fi se podaří, aby se jeho nápad ještě během jeho života proměnil ve skutečnost. Ondřej Neff si do románu Měsíc mého života vymyslel internetovou síť – v době, kdy se o ničem podobném patrně neuvažovalo ani ve vojenských laboratořích. Když předpovídal ničivou sílu islamistického fundamentalismu, doporučovali mu arabisté, ať si vymyslí něco pravděpodobnějšího. Stejně tak si mnozí klepali na čelo poté co v roce 1994 poprvé „pověsil“ na internet své noviny Neviditelný pes. Dnes je čte denně třicet tisíc lidí. Stejně jako velký „kolega z oboru“ Ludvík Souček, i on udivuje šíří aktivit: politický novinář, vydavatel odborného internetového magazínu pro fotografy, klasik české sci-fi, který napsal i její dějiny, autor více než čtyřiceti knih nejrůznějších žánrů, v neposlední řadě také autor rozhlasových her a adaptací.

Jednu z nich, Vynález zkázy, právě vydává Radioservis na zvukových nosičích. Ale na svém kontě jich máte mnohem víc: namátkou Cesta kolem světa za osmdesát dní, Honba za meteorem, Dvacet tisíc mil pod mořem...

To je jeden z nejdůležitějších Vernových románů, také jsem z něj udělal pětidílnou rozhlasovou inscenaci. Právě teď se k němu vracím, protože jsem dostal zajímavou nabídku – převyprávět některé Vernovy romány pro mládež. Vyjdou v krásné úpravě s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Trend převyprávět obsah knížek je ve světě poměrně rozšířen. Co si o něm myslíte?

Jsem velice zvědavý, co tomu lidé řeknou. V jistém smyslu je to narušení předlohy, o tom není sporu. Ale otázka zní, co je lepší: aby dílo zůstalo neposkvrněno, leč nečteno, anebo aby ho někdo přiblížil nové generaci čtenářů. Nevěřím, že by dnešní náctiletí dokázali román v původní podobě s potěšením číst.

Přichází podle vás doba, kdy se k filmové, rozhlasové, televizní nebo divadelní adaptaci přiřadí také adaptace literární?

A proč by ne? Ostatně ta doba už dávno nastala. Každý z nás jistě četl Robinsona nebo Barona Prášila, ale troufám si tvrdit, že téměř určitě v některé z převyprávěných verzí. V té originální je dnes nelze číst, a dětem už je vůbec nelze dát do ruky.

Myslíte na Robinsonovu „politicky nekorektní“ nadřazenost bílé rasy, na majetnický vztah k přírodě, na obhajobu kolonialismu?

No jistě, a totéž se objevuje i u Verna. Jeho generace brala celý svět jako něco, co patří bílému muži. V Roburovi Dobyvateli je scéna, kdy hrdinové románu pozorují ze vzducholodi válku domorodých kmenů. Znechuceně zvolají: Ach, to jsou odporná zvířata, jak se tam dole rvou! A rozstřílejí všechno na jednu hromadu. Hle, civilizační poslání bílého muže... Samozřejmě nemáme právo soudit 19. století podle dnešních měřítek. To by byl ahistorický postoj. Ale přece jen – když chceme tehdejší hodnoty prezentovat dnešním dětem, musíme brát v úvahu, že spousta věcí je jinak. A nejde jen o politické otázky. Copak dneska se bude někdo divit tomu, že ponorka jede na elektřinu? Okouzlení možnostmi techniky je anachronismus. Zkrátka je tu dost důvodů, proč úpravy klasických děl nezavrhovat.

Dnešní děti nečtou sci-fi, ale fantasy. Technika už je neokouzluje, berou ji jako nudnou samozřejmost. Fantazie je ale jedním z rozměrů lidské duše a našla si k ní jinou cestu.

Sci-fi vždycky byla záležitost pro nadšence. Fantasy naproti tomu objevily široké čtenářské vrstvy. Sám ten žánr nedokážu psát ani číst, ale to neznamená, že bych proti němu něco měl. Na rozdíl od fantasy byla sci-fi vždycky reflexí přítomnosti, hyperbolou aktuálních problémů. Poslední velká éra sci-fi psala o světě informačních technologií. Dnes se hodně zabývá migrací, multikulturními průniky a jejich sociálními dopady. Obavy z budoucnosti se mění a s tím se mění i sci-fi. Je to takový parazit, který roste na bolavých místech doby.

Málo se o vás ví, že jste jako novinář začínal v rozhlase. Proč jste si na škole vybral právě tuhle specializaci?

Hlavní roli v tom hrála osobnost Vladimíra Kováříka, který vedl na novinářské fakultě rozhlasovou katedru. Čtenáři jistě budou znát jeho nádherné Literární toulky po Čechách a po Moravě, ale napsal i důležité odborné práce o rozhlasové historii a teorii. Kovářík rozhlasem skutečně žil a hodně nás o něm naučil. Byl to báječný člověk. Úplné začátky jsem si odbyl v plzeňském rozhlase. Strašně rád na tu dobu vzpomínám.,Dostal jsem tam možnosti, o jakých by se mi v Praze ani nesnilo. Když jsem se naučil zacházet s technikou, mohl jsem připravovat vlastní hodinové pořady, to bylo něco fantastického. Dokonce jsem v té moderní rozhlasové budově i bydlel!

Vzápětí jste dostal šanci v Praze, a to ne jen tak v ledajaké redakci.

V roce 1966 jsem, stále jako student, začal pracovat v zahraniční redakci, která se už tehdy stávala legendou. Její šéf Milan Weiner shromáždil tým hvězd: Jan Petránek, Karel Kyncl, Karel Jezdinský, Věra Šťovíčková, Čestmír Suchý, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský – jedna osobnost vedle druhé. Ti mě učili novinařině. Mým prvním úkolem bylo sledovat agenturní zpravodajství, především francouzské a anglické, které si vymohl Milan Weiner – „Četkou“ jsme víceméně pohrdali. Psal jsem návrhy textů pro redaktory, kteří šli na mikrofon do pořadu Svět dnes večer. To, co je bavilo, si okomentovali sami, a to ostatní přečetli z mých podkladů. Byly to mé první komentáře, které se dostaly k veřejnosti. Když jsem se pak trochu rozkoukal, začal jsem i sám moderovat, uváděl jsem například pořad Svět očima zahraničních zpravodajů nebo odpolední zpravodajský pořad Agentura Mikrofóra. Nejvíc jsem si z mých vrstevníků rozuměl s Táňou Štěpánkovou, dnes Hoffmannovou, komentuje pro Český rozhlas z Tel Avivu. V roce 1968 jsem v rozhlase prožil celou srpnovou anabázi až do chvíle, kdy naše vysílání definitivně skončilo. Napsal jsem o tom vzpomínkovou knížku, zájemci si ji mohou přečíst na mém webu www.neff.cz. V roce 1969 jsem šel na vojnu, a když jsem se vrátil, nastaly mrzuté doby.

Co by vás čekalo, kdyby k okupaci nedošlo?

To je velmi jednoduché. Těsně před srpnem jsem podepsal smlouvu s nově zakládanými Lidovými novinami, které vedl A. J. Liehm. Po vojně jsem měl nastoupit jako jejich zpravodaj v Paříži. Lidové noviny, to je novinářská legenda, a já byl šťastný, že mi tuhle poctu nabídli. Na mém rozhodnutí odejít z rozhlasu se ovšem do značné míry podepsal fakt, že Milan Weiner zemřel. To byl můj guru, nesmírně jsem si ho vážil. Byl nesmírně lidský, ale dokázal být i nelítostný. Jakmile byl někdo v jeho očích profesně méně zdatný, dovedl se s ním velice rychle rozloučit. Já byl poctěn tím, že mě měl rád a že jsem mohl v jeho redakci mohl absolvovat skutečnou novinářskou univerzitu. Kdyby nezemřel, těžko bych od něj odcházel. Ale ve světle událostí po srpnu 1968 už tahle hra na „kdyby“ stejně nemá smysl. Ale když u ní ještě zůstanu – dostat se ve třiadvaceti letech na vrchol celoživotní kariéry jako pařížský zpravodaj legendárního deníku je anomálie, takže je možná dobře, že jsem roky po okupaci prožil úplně jinak.

Práce v rozhlase vás dnes už neláká?

V osmdesátých letech jsem začal dělat grafika v Mladé frontě, vedl jsem její fotografickou rubriku, takže jsem tam po revoluci zcela přirozeně začal pracovat na plný úvazek. Pak přišel Neviditelný pes... S rozhlasem ale dodnes spolupracuju rád, na Regině jsem měl před časem svou hodinku s posluchači, na Praze bývám hostem v pořadu Jak to vidí, pro Vltavu jsem připravil řadu vlastních i adaptovaných textů... Ale co je důležité, já Český rozhlas rád poslouchám. Od vzniku televize platí pravidlo, že rádio je chytré a televize hloupá, a ono to funguje dodnes. Rádio poskytuje prostor pro rozsáhlejší materiály, může jít do hloubky a tím nad televizí vítězí, vždycky to tak bylo a bude. Televize je svou prapodstatou hloupé médium. To je hlavní důvod, proč mám rádio rád.

Svou politickou žurnalistiku kladete výše než tvorbu. Přitom právě novinařina ze všech vašich aktivit nejvíc pomíjí.

Tohle mé vyjádření je spíš bonmot, který má postihnout můj celoživotní zanícený zájem o veřejné dění. Jde to se mnou už od dětství, kdy jsem psal rodinné noviny. Ale kdybyste se mě zeptal, jestli se cítím být spíše spisovatelem, nebo komentátorem, přiklonil bych se ke spisovateli. Zrovna teď dokončuji román, který se jmenuje Celebrity. Je to hororová vize, jak hroznou cenu musí celebrity zaplatit za to, aby se dostaly až na vrchol svého zvláštního oboru. Takže zase, stejně jako u sci-fi, hyperbola toho, co se děje kolem nás.

Redakce Týdeníku sídlí na úpatí žižkovského vrchu Parukářka, v místech, kde jste trávil dětství. Právě tato část Žižkova se dnes pronikavě mění. Jaký je to pocit, procházet se krajinou vzpomínek, která vypadá úplně jinak než před pár desítkami let?

Na Parukářce byla za mého dětství továrna na střelivo Selier & Bellot. Vzrušovaly nás kobky, ve kterých se sáčkovaly patrony. Dnes je v těch místech luxusní bydlení, paměť drží jen název restaurace Kapslovna. Praha končila na dnešním Olšanském náměstí, směrem k nákladovému nádraží se táhla pláň. Na místě dnešního hotelu Olšanka stál zájezdní hostinec, blízko něj byl rybníček, okolo vilky... To byl svět našich klukovských her. Ale po starém Žižkovu se mi ani v nejmenším nestýská, naopak! Víte, co to bylo, když všechny partaje na pavlači připadal jeden záchod a jeden kohoutek s vodou? Totéž platí o Smíchově, kde jsem také strávil velký kus života. Anděl je dnes jedním z center Prahy, a podívejte se, jak otřesně to tam vypadalo ještě relativně nedávno: zchátralé, močí páchnoucí domy... To, že někdo oplakává strašlivý bufet na Knížecí jako zmizelou tradici staré Prahy, pokládám za absurdní. V tomto směru netrpím žádným sentimentem.

Váš otec, spisovatel Vladimír Neff, příliš nekomentoval to, co děláte – spisovatelství pro něj bylo spojeno se jmény jeho přátel Ivana Olbrachta nebo Vladislava Vančury. Myslíte, že dnes by při pohledu na výsledky vaší práce uznal, že má důstojného nástupce?

Nedovedu si představit, že by se na mou práci díval s despektem. On mě ale neodbýval, to, co dělám, ho zajímalo, spíš to pro něj byla neznámá pevnina. Problém je jinde. Jednou mě otec požádal, abych mu dal přečíst nějakou knížku, kterou moje generace miluje. Tak jsem mu dal Vonnegutova Jatka č. 5 a Hellerovu Hlavu XXII. Tento muž s brilantním mozkem, který dokázal číst v originále Heideggera a Kanta, mi je za pár dnů vrátil a řekl: „Já nechápu, jak tohle můžete číst. Vůbec nevím, o čem to je.“ Naše generace prostě nedokázaly vysílat na společné vlně. Čím to je, nevím. Pro mé rodiče jako by se doba mého mládí a dospívání zavřela a už nebyli ochotni přijímat nic nového. Myslím, že to je obecný generační problém. Nikdy už nic nebude takové, jaké to bývalo kdysi. Ve zralém věku jsme náchylní dívat se kolem sebe černými brýlemi. Jedno se nepochybně změnilo k horšímu: nuž nejsme mladí. Jenže to je náš problém, ne problém světa kolem nás. On ve skutečnosti horší není. Je prostě jiný, a je třeba se radovat z toho, v čem je dobrý.