Když jsme spolu mluvili naposledy o tvém psaní, tak jsi právě četl na Miniconu úryvek z Rocku mého života a přemýšlel jsi o Úplném pokrytí, které nyní vyšlo jako Tušení podrazu. Co se od té doby změnilo?

Hodně. Oba dva ty romány mají dlouhou genezi. Rock jsem začal psát v roce 1996 a Úplné pokrytí, nyní Tušení podrazu, se mělo původně jmenovat Urban legends. Hrdina románu David Kacer v něm nastoupí do obskurního plátku, který se zabývá „městskými legendami“ typu „dědek s kosou usek motocyklistovi hlavu a motorkář jel dál a pán, co řídil auto proti němu, při tom pohledu zešílel“. Jenže to moc nefungovalo, román jsem dopsal, abych zjistil, že je blbej, takže jsme ho zahodil. Pak jsem napsal Úplné pokrytí, tam jsem vynechal „urban legends“ a už tam byl motiv aurilu, supermobilního supertelefonu.

Jenže to bylo blbý, řekl mi to Jarda Jiran i Jirka Procházka a nakonec i ty, a vy jste lidi, na které dám. Takže jsem to zahodil a na poslední pokus vznikl Podraz. Koho to zajímá, tak ty verze jsem vystavil na mé webové stránce http://neff.cz. Snažím se tam zřídit něco jako psací seminář.

Proč ti to, proboha, trvalo tak dlouho?
Základní chyba v metodice, jak by řekl pan učitel. Měl jsem nápad, to já mám pořád plno nápadů, a začal jsem psát román v přesvědčení, že „ono to nějak dopadne“. Vilma Kadlečková kdysi rozdávala kamarádům sborník svých překladů návodných amerických kapitol o psaní beletrie. Psalo se tam, že je třeba postavit kostru, namalovat si pavouka vztahů. Rozdávala to někdy před patnácti lety a samozřejmě že jsem věděl, že to je pravda, co se tam píše. Jenže jsem se nikdy nepřinutil toho pavouka udělat. Ten „pavouk“ vznikl, až když knížka byla napsaná, nebo dokonce když vyšla.

Když vyšla?
No samozřejmě – tenhle omyl byla moje Tma. Ta nejdřív měla podobu pohádky, pak novely a tu jsem dopracoval do podoby románu prostě tím, že jsem k novele přilepil další děj. Takhle vznikla ta původní Tma. Hrozně se mi nelíbila. Chyběl tam především technický motiv, proč přestala fungovat elektrika. A potom, hlavní zloun přišel o život více méně náhodou a jedna z hlavních postav, tedy to postižené znásilňované dítě, se vytratila coby postava v půli knihy. To se nesmí stát! Nakonec jsem našel řešení a Tma 2.0 z roku 2003 je už v pořádku. Jenže lidi se pořád divili, co to je 2.0, jestli je to druhý díl, nebo dvacátý díl, takže letos vyšla v Albatrosu znovu, pod původním názvem, pořádně zredigovaná, což žádná z předešlých nebyla – a jmenuje se Tma. Bordel tím vznikl dokonalý a to je z toho, že neumím psát pavouky.

Jestli to dobře chápu, tak Tušení podrazu bylo taky „bez pavouka“.
Samozřejmě! Proto ty útrapy. Proto tápání o legendách. A to jsem se nezmínil o telepatické holčičce hovořící s kočkami a psy.

Děláš si srandu?
Ne. I tohle byla jedna z verzí a možná, že jedna z těch míň nepovedených. Jenže jsem tam chtěl mít vrstvu reálného života. Čtyřicetiletá žena, prodavačka v papírnictví a její citový život. Když si to přečetla moje přítelkyně Ljuba Krbová, řekla mi, abych nechal prodavačky v papírnictví žít a neplet se do nich. Že mi doporučuje duševní rozbor zelených mužíků. Ševče, drž se svého kopyta, takže slavně slibuji: Už žádná prodavačka z papírnictví se v mé povídce ani v románu nevyskytne.

Vyskytl se tam ale Ludvík Souček. Proč jsi o něm napsal knížku, když sám tam opakovaně tvrdíš, že Souček už nikoho nezajímá?
Mě strašně vytočila ta fáma o tom, že Souček mučil americké zajatce. Já na Součkovi vyrostl jako čtenář, poznal jsem ho osobně v roce 1963, pak jsem s ním pracoval v Albatrosu… zkrátka, myslím, že to byla moje povinnost se k tomu nějak vyjádřil. Takže jsem napsal knihu o tom, že „na tom něco s těmi zajatci bylo“. Věřím, že by Součka potěšila a pobavila. Je to kniha ve stylu mys-fi, mystifikační fikce. Mystifikace vyráběl Souček, já vynalezl tu zkratku mys-fi. Kniha je totálně mystifikační v součkovském duchu, včetně „dokumentárních fotografií“, kterých jsme tam s Martinem Zhoufem vyrobili šestačtyřicet! Odehrává se v dnešní době a všechno, o čem se tam píše, by „možná mohlo být“. Na zadní straně obálky je varování ministra spojů: nečtěte tu knihu, nebo se budete bát vzít mobilní telefon do ruky! A jestli mě zejtra najdou mrtvýho, tak je to tím, že všechno, co v té knize píšu, je naprostá pravda.

Takže, jak je to? Mučil ty zajatce, nebo ne?
Já se na to krátce před smrtí ptal Nesvadby. On se s ním znal od mládí, studovali spolu na medině. Ono v té době bylo možné všechno a Souček prý byl hodně zažraný komunista. Což ostatně v té knize konstatuju. Já nevím, co doopravdy dělal v padesátých letech, já si tehdá hrál v uhláku na horníka. Ale usuzuju čistě psychologicky – on jel po svém prkně, bavila ho sci-fi, bavily ho záhady, rudou knížkou kolem sebe máchal, aby mu dovolili jeho hračky. Ty skutečné komunistické kurvy se chovaly jinak. Vyloučit ale nemůžu nic, a jak jsem ostatně napsal v té knize… Třeba na tom něco je.

Sliboval jsi každý rok alespoň jednu knihu, ale letos ti už s reedicemi (Tušení podrazu, Rock mého života, Měsíc mého života, Pán modrého meče, Měsíc mého života, chystá se JFK…) vyšlo, jestli se nemýlím, pět. Nemyslíš si, že bude přeneffováno?
Vzhledem k tomu, že dlouho bylo nedoneffováno, myslím, že je to v pořádku. A bude ještě víc přeneffováno, protože letos vyjde ještě Šídlo v pytli a Čarodějův učeň! Ovšem to s tou jednou knihou, to jsem myslel jednu novou knihu. Tlustej román. Loni to byl Rock mého života, letos Tušení podrazu. Jeruzalémský masakr motorovou pilou je tenká kniha, ta se nepočítá! Ten román se dá stihnout. Říkal jsem si, že budu psát román přes zimu, když je hnusně a nedá se jezdit na motorce. Ale nějak to nevychází a píšu a venku slyším burácet motorky.

Takže můžu tomu rozumět tak, že píšeš něco nového i v motorkářské sezoně?
Pro Albatros do sborníku, o kterém nevím, jak se bude jmenovat, píšu povídku, o které nevím, jak se bude jmenovat.

Co to bude? Aspoň to bys mohl vědět!
Sborník je zaměřený na českou alternativní historii. Já si zvolil rudolfinskou dobu, takže to bude hodně o alchymii, o golemovi, o astrologii. Ale pozor, nebude to žádná fantasy! Všechno bude mít přísně fantasticko-vědecký základ! Ze mě už nikdo toho čaroděje neudělá… Vědecký základ se pokusili podstrčit do alchymie už Bergier s Powellem před čtyřiceti lety. Proč by to nemělo fungovat teď? Myslím si, že jednadvacáté století je zralé na nějaký průlomový objev, na něco úplně nového, jako bylo elektromagnetické vlnění nebo radioaktivita. Cítím, že to, co o světě víme, pořád ještě nevysvětluje, jak funguje, a hlavně, proč funguje. Nevylučuju, že je ještě něco jiného, někde za tím, co nevidíme nebo spíš si myslíme, že to nevidíme a máme to před očima, jenže to nevnímáme. V tom je ten rozdíl: vidět a nereflektovat a vidět a reflektovat. Pozor, tohle není přitakání žádnému pavědeckému blábolení. Tohle je tušení nebo snad naděje, kdežto pavědci tvrdí, že našli pravdu.

Počítáš v nejbližší době s dalším příběhem z Arkádie?
Zcela určitě. Ale bude to chvilinku trvat. Ta povídka, kterou píšu, ta se mi nejspíš rozroste do románu. Tedy, odevzdám ji jako povídku, jinak by mi Ondřej Müller natloukl uši do hlavy, ale pak na tom motivu budu pracovat dál. Dokonce už vím jak, vím, kde mám prostor pro další rovinu příběhu. I pracovní název mám a neprozradím ho. Hotové to bude do půl roku. No a v zimě se konečně pustím do Zapomenutého čerta, tedy do příběhu z Arkádie, měsíčního habitatu. To bude díl cyklu, kde se Kuba Nedomý seznámí s Číňankou Su a kde si s Dědkem Čuchákem otevřou starožitnický krám. Časově se tím trefím někam těsně před druhou třetinu Měsíce mého života. Rád bych tam pokročil v rozvíjení utopické představy, jak by mohla vypadat společnost svobodných lidí, bez „politické korektnosti“, zakazovaných technologií, buzerace, neoviktoriánské morálky a ekologistického terorismu.

Zůstaneš u „budoucnostní“ SF (Arkádie apod.), nebo počítáš s nějakou scifárnou, jako byla ta o Součkovi?
Projektů mám hodně. Zapomenutý čert by neměl být poslední svazek arkadského cyklu, rozhodně chci zpracovat pobyt Kuby Nedomého v koncentráku Ultimus na odvrácené straně Měsíce a prakticky hotová je detektivka Barrymorův ponor, což je román na bázi povídky Lunární potápěč. Já se v té Arkádii cítím dobře a rád o ní píšu. Jak už jsem se zmínil v předešlé odpovědi, pro mě je to taky prostor k přemýšlení o současném světě. Mě například trápí sociální otázka. Jsem liberál, ovšem sociální cítění mám taky. Budou podpory v nezaměstnanosti v Arkádii? Vypěstují si tam lidi taky takovou vrstvu parazitujících ničemů, jak se to podařilo v moderní euroamerické společnosti? Liberál ve mně říká velké čtvrtníčkovské NE. Ale co když někdo dostane Alzheimerovu chorobu? To ho pošlou do vakua? To jsou snadno odlišitelné póly, ale mezi líným parazitem a alzheimerovským ubožákem jsou stovky stupňů. Na kterém se zastavit? To je pro mě vážný problém, kterým se zabývám. Jestli doktor Kurz omylem přišije Dědkovi Čuchákovi ucho na čelo, to je podružná dějová patálie, ale tyhle otázky jsou autorsky zásadní: co je důležité a co není? Jaká je role elit, jak se obměňují, čím degenerují? Sci-fije zkumavka, ve které by se měly tyhle otázky nahřívat nad kahanem.

Mluvil jsi o tom, že bys napsal Marka Stona a tím vstoupil do exkluzivního klubu šílenců, kteří ho píšou?
To bych moc rád. Práce na JFK mě bavila. Líbí se mi oblíknout kabát někoho jiného a pracovat s figurou, která je už vymyšlená. Nemám zatím nejmenší představu, o čem by to mělo být. Navíc, a tím tě asi trochu šoknu, já nikdy nečet ani jeden svazek Stona. Musím začít studovat. Mimochodem, práci na JFK jsem taky tak začal: vybavili mě prvními pěti díly a ty jsem poctivě prostudoval na své zatím poslední cestě do Afriky (stal se ze mě tak trochu dr. Emil Holub). Velmi mě pobavilo, že některé figury se v různých dílech jmenují jinak! Když jsem pak odevzdal rukopis, zase mě pobavilo, když mi Jirka Procházka coby editor JFK vytýkal, že jsem se v některých psychologických nuancí odchýlil od mentálního naladění figur, kterak se projevuje ve skladbě řeči, volbě slov a melodii hlasu. Má štěstí, že bydlím ve Zvoli a on v Počernicích a mezi námi leží neprůjezdná metropole, jinak bych ho kop do prdele!

Projevilo se tvé „fotografické“ cestování – Afrika, Amerika…., na tvém pohledu na svět a psaní?
Jak se to vezme. Já do roku 1989 prakticky nikde nebyl. No a od té doby jsem furt někde. Milénium jsem psal částečně na Maltě a částečně v Americe. Když jsem dělal v Amsterodamu na letišti korekturu životopisu Julese Verna při cestě z Afriky, uletělo mi letadlo… Cestování je strašně potřebné, nutné. Lituju, že se mi to daří až v pozdním věku.

Jak se projevilo na tvém psaní to, že ses přestěhoval z Prahy na vesničku, do Zvole? Píše se mi tu výborně, mám klid a hlavně, zařídil jsem si pracovnu, ve které mám třicet elektrických zásuvek. Kdyby jich bylo čtyřicet, to by teprve bylo přeneffováno!

Díky za odpovědi a piš, ať je co číst.