Spisovatel, publicista, novinář a velmi příjemný člověk Ondřej Neff si se mnou dal schůzku stylově – v klubu, kde na stěnách cení zuby draci a další postavy světa fantasy, stylově – jak se na roztržitého spisovatele patří, ji málem propásl a stylově – jak odpovídá dnešní době, jsme se našli pomocí mobilního telefonu. Mám k takovým osobnostem, jako je Ondřej, hlubokou úctu, přesto jsem se pokusila o vtipný začátek:

„Jaký je váš vztah k viditelným kočkám?“

„Cítím se jim dlužen. Vyrůstal jsem v domácnosti, kam kočky patřily, jenže pak jsme se přestěhovali na Smíchov. Když jsem zhruba před osmnácti lety na vlastní kůži poznal, že přišla doba zločinu - za bílého dne byla před domem napadena moje teta - do rodiny přibyl hlídač – zlý pes. A jak známo, kočka a pes…...“

„Nejdou dohromady. Opouštím své pokusy o vtip a mám pro vás seriózní otázku. Vy jste spisovatel. Mluvíme o obyčejném povolání, nebo to znamená něco zvláštního? Jak vypadá pracovní den spisovatele?“

Vůbec to není obyčejné povolání, dokonce si myslím, že mluvíme o neexistujícím povolání. Je totiž málo lidí nejen u nás, ale i ve světě, kteří se dokážou psaním knih uživit. Každý spisovatel se živí jinak – má zaměstnání, komerční zájmy. Ale není to výjimečná věc. Je známo, že Faulkner, i když už byl laureát Nobelovy ceny, psal scénáře pro Hollywood.

Živit se literaturou byla spíš anomálie éry devatenáctého a dvacátého století, postavená na tom, že lidé byli velmi vzdělaní a knižních titulů bylo velmi málo. Troufám si říct, že jako knihomol jsem měl v ruce většinu knih, které vyšly za první republiky. Když dneska přijdete do knihkupectví, tak to je něco nepředstavitelného. Jsem přesvědčen, že jde o výsledek elektronické éry. Bez počítačů by tohle nebylo nikdy možné. Vzpomínám, jak v roce šedesátém sedmém, když byla válka v Izraeli, se podařilo knihu o ní vydat čtrnáct dnů po jejím skončení. Byla to hotová senzace a všichni žasli. Dneska, ve světě digitální polygrafie, pracujeme on-line. Redaktoři sedí na olympiádě, průběžně připravují články, spolu s fotografiemi je „tlačí přes dráty“, hned se sází…. Sfoukne se oheň a kniha je na pultech.

„Takže váš tatínek to měl složitější?“

„Často na něj myslím i v téhle souvislosti. Zůstává otázkou, jestli by se dneska uživil. Psaní prózy je hlavně o duševní pohodě. To se nedá dělat levou zadní. Když jsem začínal s psaním, pracoval jsem jako grafik v tiskárně. Měl jsem služby šestnáctky a pak dva dny volno, mohl jsem se tedy soustředit moc dobře.“

„Dneska jste ale víc znám jako osobnost Internetu, zapomíná se, že jste spisovatel sci-fi. Píšete teď něco?“

„No právě že ne. Mám několik námětů v šuplíku, ale nějak se k nim nemohu dostat.“

„Ty počítače! Vezmeme to z druhé strany! Jenže vás se ptát na vztah k počítači je nošení dříví do lesa. Můžu obecněji? Jaký vynález, přístroj vůbec nejvíc obdivujete?

„Ze všech vynálezů na světě? To bude fotoaparát. Zamiloval jsem se do nich už jako kluk. Měli jsme shodou náhod asi čtrnáct dnů doma po strýčkovi Rolleiflex a já jsem byl zcela okouzlen zrcadlovkou a tím vším kolem. Dívala jste se shora jako do šachty - vlastně to byl takový můj první displej. Kolem fotoaparátů jsem strávil spoustu času, dokonce jsem byl sedm let fotografem a deset let jsem o focení psal, už mám čtvrtý rok odborný internetový deník, vyšla mi knížka o digitální fotografii, zkrátka kus života.“

„Co fotíte nejraději?“

„Fotím nerad a špatně! Raději si s těmi aparáty hraju. Ale lidi, když už to musí být. Nejraději mám styl reportážního portrétu. To mi jde nejlíp.“

„Oblíbená otázka pro autory sci-fi je – co jste předpověděl ve svých knihách a pak se to stalo? Vím o vás, že jste vlastně první naznačil existenci dnešní podoby Internetu, jak to bylo?“

„Teď jsem se chtěl začít chvástat a vy jste to řekla za mě! Je to tak. V knize Měsíc mého života skutečně popisuju komunikaci se síťově založeným informatickým systémem a v Miléniu mám něco podobného. Jde o trilogii, kterou jsem začal psát v pětaosmdesátém roce. Mají vysoce sofistikovaný informační systém na principu sítí. Moji hrdinové tam spolu komunikují, jsou tam třeba popsány jakési videokonference. E-maily si ale neposílají, to mne nenapadlo.“

„Říká se, že pán a pes mají časem společné rysy. Co máte společného s Bartem a co s tím Neviditelným?“

„Asi žravost! Možná i spavost. Hlavně serióznost. Bart nemá rád, když ho někdo vytáčí.“

„Tím mi naznačujete, že už nemám mít další otázky? Tak tu poslední – váš vzkaz čtenářům The Blue Rose?“

„Přeju jim, aby jim nepadaly wokna, aby se ubránili virům….vážně, tohle bych chtěl zdůraznit. S tím něco musíme udělat. Ta současná situace už překročila všechno, co jsem kdy zažil. Už to začíná vadit v práci. Dříve jsem jen nadával, ale teď jsem zneklidněn. Představte si, že vám denně přijde 300 e-mailů s virem, co když ještě k tomu pracujete systémem dial-up? Vidím to jako vážný problém, protože to překáží byznysu. Všichni, kdo to myslí vážně, se tím zkrátka musí zabývat.“

„Počítačová bezpečnost je pro vás zdá se důležité téma?!“

„Jednoznačně. Souvisí to i s tím, že dokud si s počítačem dopisuju, tak se to ještě dá nějak zvládat, i když vás takové věci obtěžují. Ale teď vstupujeme do další éry. Je tady hlasová komunikace, všechno co máme, půjde do šrotu a budeme si kupovat nové počítače. Bezpečnost pak dostane úplně nový rozměr.“

29.4.2002