E-knihy budou generační záležitost
rozhovor s Ondřejem Neffem pro účely bakalářské práce „Čtenáři a knihy“
Co vás k elektronickému publikování přivedlo?
Samozřejmě že internet, protože internet začal pronikat na veřejnost v devadesátém pátém roce a právě přes sci-fi komunitu jsem u něj byl od samého začátku. Publikovat jsem začal ještě na akademické půdě, ale už tehdy jsem si uvědomil tu základní věc: že webová stránka, jestli má mít úspěch, tak musí mít velice častou obnovu, častou periodicitu – tedy jako deník. No a tohle to poznání vedlo k realizaci deníku, který vychází dodnes – Neviditelného psa.
Ano, zvětšilo se auditorium a v jistém smyslu se změnila i odezva. Když jsme začínali, tak internet byla taková elitní záležitost a lidi tam byli slušní a inteligentní. Dneska mám někdy pocit, že se skládá hlavně z kreténů – ale to je samozřejmě optický klam, protože do všelijakých těch diskusí a konferencí se prosazují právě ti, co tam zanášejí vulgaritu, takoví ti, co internet vnímají jako prostor pro konflikt. To nebylo, to je podle mě novinka posledních dvou tří let.
Je pro Vás jako pro autora rozdíl mezi jednotlivými formáty elektronických textů? Píše se jinak třeba obyčejný text, web stránka v HTML nebo kniha v PDF?
Účastnil jsem se prací na všech typech těchto textů snad s výjimkou nějakých těch hardwarových knih, ale z hlediska tvorby v tom žádný rozdíl nevidím. Pro mě je hlavní možnost komunikace – a tu mi zajišťuje internet.
Teď jsem pro internetový deník www.lidovky.cz psal povídku na pokračování, která se jmenovala Ostrov pokladů. Na tomhle pro mě byla nejzajímavější právě ta interaktivita. Byl jsem v kontaktu se svými čtenáři, kteří mi dávali své podněty, a vlastně poprvé v životě jsem publikoval něco nehotového, práci, která byla napsána z jedné třetiny a ty druhé dvě třetiny byly napsány pod vlivem publika. Neříkám že to byla zkušenost příjemná, protože čtenáři byli velice kritičtí, ale každopádně to byla zkušenost zajímavá.
Určitě jo, mám několik projektů, které bych chtěl postupem času realizovat - tentokrát ale v žánru sci-fi. Naprosto určitě je budu publikovat napřed na internetu.
Literatura jako tvorba je pro mě královské hobby, to je věc, kterou si dělám pro radost a dělám to pro kontakt s lidmi, čili jestli mi za to někdo zaplatí za tři roky práce 10 000 korun nebo nezaplatí… Když mi někdo támhle vydá povídky a vyžaduje za to nějaké mikroplatby a výsledek je, že je tady bariéra mezi autorem a čtenářem, tak to mě jaksi nepřitahuje. Příště budu zveřejňovat své věci na Internetu volně. Vy se mě samozřejmě zeptáte, jak to má dělat profesionální spisovatel a na to vám odpovím velice jednoduše: Domnívám se, že taková ta klasická představa profesionálního spisovatele, který je takzvaně živ z knih, je prakticky za námi. Ono to vlastně nikdy nebylo dost dobře možné – vlastně byli výjimeční autoři, kteří se živili literaturou. Dneska je to téměř nemožné, protože ta ekonomika výroby knih, ta vám nezajistí (neříkám bohatý, ale aspoň slušný) příjem. Takže ten člověk, který se živí psaním, nakonec stejně zjistí, že dělá takového toho nájemného autora, píše libreta pro reklamy a jeho skutečná tvorba tím trpí.
Takže mikroplatby odsuzujete?
Mikroplatby jsou pro mě zajímavé jako pro vydavatele novin. To kdyby se nějakým rozumným způsobem zvládlo, tak to vyřeší ty nesmysly s reklamou. Lidi unavuje, jak se na stránky pořád cpou nějaké animace a pop-upy a různé jiné reklamní nechutnosti. Tímto bychom se toho elegantně zbavili. Lidi by zaplatili deset halířů za shlídnutí, nic by jim to neudělalo a člověka, co to vyrábí, by to uživilo.
Kdyby to člověka neobtěžovalo, tak by to bylo schůdné. Rozumíte, to, co lidem nejvíc vadí, jsou ty technické problémy – složenka, jít s tím na poštu, přihlašovat se někde, to je prostě strašná otrava. Já osobně bych do žádného takového systému nešel. Nebudu se nikde přihlašovat, registrovat, hlásit, zadávat číslo platební karty. Já bych dovedl pochopit, kdyby to bylo součástí nějakého paušálu, jeho součástí by byla nějaká služba a její obsah by byl nějakým rozumným způsobem zpoplatňován.
Tohle podle mě nemá moc budoucnost. Nezapomeňte, že King a Forsyth jsou literární hvězdy první velikosti, mají snad miliony čtenářů po celém světě. I když jim takovýto projekt vyjde, tak nevěřím, že se to podaří někomu u nás, tomu nevěřím.
To je věc, kterou seriózně nelze zodpovědět, protože vývoj se pohybuje skoky. Vždycky se přijde s nějakou zásadní inovací, kterou nikdo nečeká – jako třeba tranzistor. Čekal někdo vysoce integrovanou technologii a polovodičové obvody a všechno, co s tím souvisí? To nikdo nečekal. Čekal někdo, že lidi budou mít doma počítače? To nikdo nečekal. A přitom počítač je, podle mě, úžasně univerzální nástroj – krom kamene asi ten nejuniverzálnější, který byl člověkem stvořen. Ale kdyby to šlo lineárně, kdybychom předpokládali, že už nic zásadního nebude vynalezeno – a to se stát může samozřejmě, tak dojde k takovému vějířovitému rozvoji všech momentálně známých technologií. Kniha zůstane - jako papírová, tištěná kniha – ona totiž má řadu nepopiratelných výhod. Třeba nezávislost na nějakém stroji na jedné straně a estetickou a citovou hodnotu na straně druhé. Takže kniha nezanikne, ale bude pro specifický okruh čtenářů.
Které žánry se v e-knihách mají šanci prosadit?
Rozhodně se budou vyvíjet multimédia a animace v nejrůznějších podobách. Logicky přitom ustoupí do pozadí taková ta „magie tvůrce“, který si žije někde na obláčku a občas nám z něj svá díla snáší. Zvláště multimédia budou stále častěji vznikat jako film – budou věcí týmovou. Nebo počítačové hry – to je druh umění a dramatické tvorby a je to věc vysloveně týmová. Dá se namítnout že i tady bude zapotřebí vůdčí osobnost, ale už to nebude, jako když byl třeba Beethoven a pak propast mezi ním a nějakými houslisty a fagotisty, kteří to zahráli.
A navíc nové žánry vzniknou. Třeba si myslím, že takové flashové animace budou vnímány jako nový žánr, nové umění. Protože co to je: je to kreslený film – není, je to kresba – není, je to literatura – není, je to zvuk – není: je to všechno. A to není poslední slovo, určitě budou další a další řešení.
Pokud bych se měl držet literatury jako slova, tak asi nebude vhodné, abych četl klasický román jako je Vojna a mír na nějaké obrazovce. V e-publikacích se budou prosazovat spíš útvary kratší. Ale ty přece nejsou nijak podřadné – vemte si japonskou poezii, poetiku Haiti – krátké útvary, jejichž síla jde napříč kulturami.
Kromě toho - jedna celá nová větev zajímavé anonymní literatury už tady je. Mám na mysli takové ty e-mailové legrácky, co si lidi posílají. Většinou bývají provokativní, sarkastické, ale je to prostě literatura. Právě ta efemérnost, to že to člověk dostane, zasměje se a pošle to dál, patří ke kultuře vnímání tohoto druhu písemnictví, stejně jak patří ke koncertu vážné hudby to, že se oblíknu do večerního. A když byste takovéto texty vzal a udělal z nich knihu (což samozřejmě můžete), tak ztratí ten fór, ztratí ten rituál. Jako když si trempíři zpívají u ohně s kytarama – to je prostě zážitek, má to v sobě tu emoci toho táboráku, máš holku vedle sebe… A když to potom zpívají Nedvědi na Strahově a vydají z toho CDčko (nic proti tomu), tak ta emoce v tom prostě není.
Ale nekřikám, že to je nějak žánrově omezené – vůbec ne. Všechny možné žánry budou v nakonec v e-knihách obsažené. Já jenom mám pochybnosti o velkých románech, ale zase je to těžko říct, protože právě rozvoj elektroniky umožnil rozvoj psaní a četby tlustých románů. Když jdete dneska do knihkupectví tak tam každá druhá kniha má 1000 stran.
Jsem člověk, který na knihách vyrost. Když mám knížku, která má osm set stran, tak vím, že jsem dočetl sem – tady mám strčenou sirku a mám takovej odhad, kde v prostoru toho příběhu se pohybuju. Nedovedu si představit, že bych se takto orientoval v elektronické knize (i když tam může být třeba nějaká šipka nebo šoupátko). Lidi, kteří naopak vyrostli na počítačích, budou mít přechod k elektronické literatuře jednoduchý – bude jim to připadat přirozené.
Vím co myslíte – takový ten elektronický pseudopapír. To je opravdu těžko říct, jaký bude vkus publika. Určitě to bude záležitost generační, ta starší generace bude zvyklá na to svoje. Určitě by to ale byla zásadní změna – už dneska je spousta lidí, kteří si čtou nějaké texty elektronicky. Prostě si je natáhnou a čtou to. Je to zajímavé řešení a určitě to má budoucnost.
Navíc nezapomeňte na to, že každý obraz se dá promítat. Já jsem viděl loni na výstavě prototyp displeje do hledáčku digitálního fotoaparátu s promítáním na sítnici oka. Byl to dokonalý obraz – mělo to 640*480 pixelů a měli jste přitom pocit že se díváte na velký monitor – a bylo to ve foťáku. Dovedu si tudíž představit, že byste měl třeba na brýlích takovou sklopnou klapku (když mají lidi na uších sluchátka, tak proč ne něco pro oči). A když jede člověk metrem tak si čte. Tam jde jenom o to, aby neztratil pojem o tom kde je. Takováto čtenářská hybernace – když někde čekáte nebo jinak maříte čas, tak to má obrovskou budoucnost.
Ono totiž čtení a čtenářské návyky jsou generační záležitost. Vemte si třeba SMSky – minulá generace o nich neměla ani ponětí a dnes je to téměř rovnocenný druh komunikace. Časem SMSka a e-mail splynou v jedno, jde jen o to, jak se to bude číst - u tý SMSky je problém, že jste i u toho maximálně možného myslitelného formátu limitován velikostí mobilu.
Když vznikne něco nového, tak se zpravidla od něčeho jiného upouští. Třeba nevýhoda televize je, že lidi spolu přestali tolik komunikovat. Zanikly přástky. Takže takováto dostupnost textů povede k jejich určité vulgarizaci a takové to krásné písemnictví ve smyslu slova a myšlení bude asi ohroženo. To určitě. To ostatně hrozí už v současné době.
Dojde podle Vás k nějaké fúzi různých médií (televize, internet, noviny, kniha)?
To určitě. To se dá předpokládat. Ty zařízení již existují, zatím je to jen otázka peněz. A potom už bude jen otázka, k čemu to ten člověk bude používat. Jestli bude čumět na Dallas, nebo jestli bude komunikovat s kamarádama v Austrálii, nebo jestli bude vytvářet post flashovou animaci.
Děkuji za rozhovor a už teď se těším, až si Váš příští román přečtu přímo na Webu.
Antonín Pavlíček