Ondřej Neff, * 1945,Praha. Novinář, fotograf, spisovatel nejen sci-fi, scénárista, šéfredaktor sci-fi měsíčníku Ikarie, internetových deníků Neviditelný Pes, Digineff a Hyena.

Ve vedlejší místnosti jsou na stropě otisky špuntů od šampusu. Milión, dva milióny, tři milióny přístupů na Neviditelného Psa. Počítáš to ještě?

Počítám, samozřejmě. Počitadlo je teď někde kolem 17 milionů.

A má ještě nějaký smysl?

Pro mě to je tradice,a taky tachometr. Na první pohled vidím vývoj čtenosti.

Jak moc je spolehlivé?

Je to orientační údaj. Počitadlo mám zastrčené v tiráži, patří k běžné rutině se na něj podívat. Absolutní spolehlivost nezaručuje žádný systém, ale celkem relevantně ukazuje trend. Metodika je stejná a tak se dají údaje porovnávat. Trendy jsou navíc podobné i při používání různých metod.

Zažil jsem jeden markantní propad, kdy klesla čtenost asi o 20% v důsledku obsahu. Tehdy jsem psal o tom, že postavit v Matiční ulici třímetrovou zeď je blbost, bude z toho monumentální ostuda a budou ji muset strhnout. Měl jsem pravdu, ale dožralo se 20% čtenářů a přestali Psa číst.

Vrátili se?

Nevím, jestli ti samí, ale rána se zacelila. Naopak mi pomohlo, jak jsme se chovali během televizní krize, kdy Pes nepodlehl tomu, že všechno panstvo je spolek darebáků a že všichni novináři jsou skvělí a že je skvělé, že Ruml spí ve studiu ve spacáku. Stanovisko Psa bylo: politik může ve studiu být na židli před kamerou a jakmile zhasne červené světlo, musí jít pryč. Zajímavé je, že takový přístup lidi ocenili: řada těch, kdo na Internetu publikují, sází na extrémy.

K politice Neviditelného Psa nikdy nepatřila extrémní názorová pozice. Lidi často velmi zmateným způsobem používají slovo objektivita. Ta má opodstatnění, když se hovoří o zpravodajství. Komentář nemůže být objektivní, komentář vyjadřuje názor. Názor nemůže být objektivní, ale může být nepředpojatý. Určitý typ lidí takový přístup oceňuje. A s takovými lidmi chci komunikovat. Samozřejmě to má vliv na okruh spolupracovníků; ti lidé mají chuť do takového periodika přispívat.

Dá se na českém webu ještě udělat něco podobného, jako se povedlo se Psem v roce 96, když je tu iDnes s obrovskými prostředky?

V obecně zábavné, politické už ne. Ale dovedu si představit, že vzniknou další úspěšný úzce specializované weby. V roce 99, poměrně pozdě, jsem otevřel deník o digitální fotografiiChytnul se a má trvalý měsíční nárůst 5 - 10%. Další takový příklad je třeba Root.cz. To byl geniální nápad: Linux je náboženství a nemělo žádný orgán. Jakmile je tematicky vyhraněný web, zaměřený na úzce definovanou skupinu. Pokaždé, když něco nového přijde, objeví se skupina lidí a ti založí web, který to bude reflektovat. Vznikne komunita.

Proč držíš Hyenu jako starou verzi Psa?

Pro určitý segment čtenářů, kteří chtějí číst starého Psa. Chtějí si číst o Bartovi a nezajímají je nové věci. Hyena je také výchozí platforma pro výrobu mailového Psa, který má 4.000 přímých odběratelů. A další důvod: moje žena funguje jako korektor a je mnohem příjemnější vytisknout všechno dohromady v jednom souboru, než tisknout obsah načtyřikrát.

Mluvil jsi o komunitách, o webech jako jejich krystalizačních jádrech. Teď přepisuješ Tmu, na webu je možné dívat se ti přitom přes rameno. Jaký to byl pro tebe pocit, když ti někdo kibicoval do psaní?

Tenhle projekt měl velmi malou odezvu. Doufám, že čtenáře neodradilo to, jak píšu, ale registrace, kvéčka; celý ten mechanismus. Mnohem silnější odezva byla, když jsem letos v lednu v Lidových novinách a na jejich webu rozjel román na pokračování Ostrov pokladů. Tam mi čtenáři skutečně koukali přes rameno. Bylo to pro mě velice inspirativní: vznikl kolektivní redaktor.

Je to paradoxní. Vydal jsem v životě zhruba čtyřicet knih, většina z nich měla nějakého redaktora: a nikdy mi žádný z nich neřekl nic jiného než že na straně 86 píšu, že moucha má chlupatá křídla a ve skutečnosti je má blanitá. Nesmysly. Že tahle postava má špatný vývoj, že je nevěrohodná a bylo by dobré, kdyby udělala to a to, to mi neřekli. To mi řekli jenom dva lidi, a vždycky výtvarníci. Theodor Rotrekl a Martin Zhouf. S Rotreklem to bylo pikantní, protože to bylo ještě za totality, kdy každý rukopis četl redaktor, a to mnohokrát, a pak ještě minimálně dva externí lektoři, taky pět lektorů , ti to hodnotili po stránce umělecké a další. Teprve pak to šlo do výroby, tedy i k výtvarníkovi. Rotrekl si takto zlektorovaný a schválený rukopis přečetl a zavolal mi,ať přijedu. Rozbil mi text napadrť, že je to blbost. Rukopis jsem zahodil a napsal ho prakticky celý znova: ale to už nikdo nečetl.

Dá se psaní naučit?

Čím dál, tím víc o tom pochybuju. Člověk musí mít samozřejmě talent a další vlastnosti, bez těch to opravdu nejde. A když se psaní pojímá jako řemeslo, samosebou se naučit dá. Jenže pak z toho vyjde jen řemeslo. Do opravdu velkého díla vstoupí osud toho kdo píše. Osud se naučit nedá. Osud píše velké dílo. Osud mění i pravidla, nebo - řemeslo. Když je přítomný silný náboj, vytvoří si autor vlastní kánony a způsoby fungování textu. Předtím, než Kafka když napsal Proces, nikoho by nenapadlo, že by se takto dal postavit román.

Ale takové knihy vzniknou čtyři za století a zásadním způsobem mění pohled na svět. V české literatuře byl v nové době například Bohumil Hrabal, Ota Pavel. To byli lidé, kteří nám změnili mozek. Hodně mě ovlivnil Aškenázy, dneska téměř zapomenutý. Z poezie byl takový třeba Jiří Suchý: mé generaci zásadním způsobem ovlivnil vnímání světa. Nedovedu posoudit, jaký vliv má na mladé lidi dnes, ale pro nás to bylo zásadní.

Pramínek vlasů zná každý.

Zná. Ale už nehněte mozky.

Dá se psaním knížek uživit?

To bylo vždycky problematické a dneska to je téměř vyloučená věc. Celosvětově. Když člověk dělá naprostou machu, rodokapsové psaní, tak možná, ale živit se velkou literaturou nejde. V zahraničí, v bohatých, kulturních společnostech, to řeší tak, že po nějakých dvou třech knihách, kterými autor společnost oslovil, do smrti jezdí po přednáškách, čte, píše eseje do časopisů, vede kursy tvůrčího psaní a z toho žije. Ale i Faulkner, poté co dostal Nobelovu cenu, psal pod pseudonymem scénáře k hollywoodským filmům: neměl jistotu, že jeho knihy budou vycházet v dostatečném nákladu.

Takže psaní knížek je koníček?

Říkám tomu královská zábava. Knížku píšeš tak dva roky, dostaneš za ni, když hodně, tak třicet tisíc. To je tisícovka měsíčně.

Přepisuješ teď svůj román Tma. Jaký máš při tom pocit?

Říkám, že to je verze 2.0. Chtěl bych, aby na obálce byla Tma ver. 2.0. Už původní knížka byla remake novely, která vyšla v roce 96. A vracím se k původní verzi! Mám tam postavu holčičky, postižené Downovým syndromem. Ta původní novela byla zahájena drastickou scénou jejího pohlavního zneužití otcem, který se pak stane démonem a ovládne zbídačelý mikrosvět. Když jsem novelu rozšiřoval do knižní podoby, po dlouhých debatách s už zmíněným Martinem Zhoufem, jsem tuhle pasáž utlumil. Neměl jsem pro ni další použití,. Ten motiv se mi nehodil. Teď už vím, co s tím, takže do verze 2.0 tu scénu znovu začlením. Ale tohle je řemeslo, o čem mluvím…

Píšeš pořád v Tebou neoblíbeném Wordu?

Musím.

A nenapadlo Tě někdy, když se pohybuješ mezi lidmi od počítačů, nechat si na míru napsat textový editor?

Napadlo. Snažil jsem se přesvědčovat… Když jsem naposled na Invexu potkal Richarda Kauckého, už konečně připustil, že není tak úplná blbost, ten můj nápad udělat klasickou T602 pro Windows s pár vylepšeními: slušnou prací s bloky, řezy písma a spellcheckerem. Víc jako profesionál nepotřebuju. Až ho potkám na Invexu letos, zeptám se ho, jak je s tím daleko.

Producenti tvrdí, že nové funkce do programů přidávají na základě požadavků uživatelů.

Jsme přesvědčený, že kecaj. Na trh musí přijít každý rok nové verze. A co jiného nabídnout u texťáku, než další a další funkce bez ohledu na to, jestli jsou k něčemu? Potom ten program bobtná. Zlobí mě to.

Do IT světa jsem vstoupil článkem v Technickém magazínu, jmenoval se Rozbijte okna, ať je konečně vidět. Týkal se Windows 3.1. Od té doby jsem názor na Windows značně revidoval, hlavně po příchodu pětadevadesátek, a taky dnes uznávám, že verze 3.1 byla vývojový stupeň. Prostě - vyvíjeli. .Ano, vyvíjeli jste, chlapci,vyvíjeli, ale za peníze, slzy a utrpení statisíců ubohých userů. Myslím si dnes, že by bylo velmi dobře, kdyby státy Unie,které vytrvaly v žalobě na Microsoft, zvítězily. Jejich požadavek mi přijde legitimní. Ať Microsoft vyvíjí operační systém na jedné straně, v jedné divizi, a v druhé ať vyvíjí aplikace. Je ale nemravné a hnusné, když je to svázané dohromady. Pak oboje nestojí za nic.

Proč nepoužíváš Linux?

Budu okamžitě používat Linux, když mi někdo zaručí, že to, co potřebuju, mi na něm bude bezproblémově chodit.

A co potřebuješ?

Texťák, texťák pro HTML, souborový a obrazový manažer, grafický editor a pak dva tři čtyři pomocné programy.

To tam ale všechno je.

Vím, že to tam všechno je. Vždycky jsem si to nechal ukázat od vyhublého vegetariána s planoucíma očima, měl monitor olepený nálepkama I hate Gates a tak... Povídám mu "Ale tam není čeština." Odpověděl "Kdo by potřebovat češtinu? Je to Microsoft FREE!" Jenže já deset hodin denně pracuju, nemůžu dělat bohoslužby v textovém módu. S velkou pozorností sleduju Lindows. Jestli to bude pracovat tak, jak se zdá, okamžitě na to přejdu. Mám HTML editor, který považuju za nejlepší vůbec, EasyPad od Libora Krayzela. Jestli i ten bude pod Lindows chodit, nebudu váhat.

Některé tvé povídky jsou k dispozici na webu jako elektronické knihy, jak placené, tak zadarmo. Jsou eknihy budoucnost?

Myslím, že ne. Moc tomu nevěřím. Prohlásil jsem sice a prohlašuju, že kniha je mrtvé maso, ale tenhle výrok myslím v tom smyslu, že skončil librocesarimus. Skončilo období, kdy kniha byla koruna kultury. Dneska je kniha jedna z mnohých platforem, uměleckého vyjádření, ale už nediktuje lidem.

Co je v umění to, co lidem diktuje?

Momentálně nic. Došlo k anarchii, která souvisí s rozkladem tradiční společnosti, hodnotových žebříčků. Dochází k parcelaci společnosti na komunity. Internet a IT obecně tomu velmi napomáhají; dokáží vytvořit vlastní světy. Dřív nešlo být členem nějaké otevřené komunity v Kardašově Řečici. Dneska můžeš být v libovolných komunitách, i v Karadšově Řečici. V tomhle smyslu je kniha mrtvé maso.

Nicméně má svou hodnotu. Je praktická, má hodnotu kulturní a emotivní. To se týká i časopisů. Jdu si jednou za měsíc koupit časopis za šedesát, sedmdesát korun, abych si udělal radost. Těším se na to, že dvacátého vyjde další číslo. Je to moje odměna za dobré chování a jsem členem nějaké komunity. V tomhle smyslu role časopisů zůstává stejná.

Je možné trvale zakázat některé technologie?

Ty pokusy samozřejmě jsou. Existuje politický proud, který by nejraději zakázal všechny technologie. Nakonec jsme jeho přívržencům začal říkat ftaláti. Konkrétně s ftaláty - ve smyslu chemické sloučeniny - je to docela legrace. V rané historii výroby PVC bylo období, kdy ftaláty byly nedostatečně stabilizované. Dneska mají ftaláty a tím už PVC úplně jiné vlastnosti. Nátlakové skupiny ale mezitím protlačily pasáže o ftalátech do zákonů, takže dneska se už nebavíme o chemii, ale o předpisech. To byl poslední případ s čínskýma hračkama. Interpretace zněla, že na trh se dostaly jedovaté hračky, ve skutečnosti ty hračky nesplňovaly normy. Nadiktované nátlakovými skupinami

Je ale spousta dalších technologií, které jsou pod velkým tlakem. Jaderná energetika, genetika. Dosahuje se dílčích restrikčních úspěchů. Ale k tomu, aby se dospělo k funkčnímu zákazu, by bylo nutné vítězství totality. Jak dopadají pokusy se zakázáním technologií, můžeme dokumentovat na nedávných případech klonování lidí. Klonování tkání je pokládáno za krajně problematické z hlediska etiky -- a stejně se na tom pracuje.

Myslím si, že to je dobře. Všechno dobré, co je na světě, způsobili vědci a technici, a všechno opravdu špatné způsobili filosofové a politici. Mohli bychom o tom hovořit hodiny. Cyklon B byl původně určený na odvšivování oděvů. To byla ve válečných podmínkách velmi blahodárná věc. První světová válka skončila obrovskou epidemií chřipky, která zabila víc lidí než válka samotná. Chřipku roznášeli paraziti. Představ si, že by pan inženýr v IG Farben přišel s nápadem hubit tím lidi, vysmáli se mu, pane Schmidt, co vás to napadlo za pitomost? Na to museli přijít politici, muži moci, ne muži vědy, muži jako Hitler, Himmler, Eichmann...

Atomová bomba? Tam přišly elektrárny až později.

To bys mohl argumentovat jakoukoliv válečnou výrobou. Edward Teller, otec vodíkové bomby ale tvrdí, že větší škodu na lidstvu způsobil ten, kdo vymyslel slipy, než on. Kvůli slipům se přehřívají varlata a zhoršuje se kvalita spermatu. Snižování kvality je doloženo. Teller upozorňuje, že on se svou vodíkovou bombou nezabil ani jednoho člověka. Ovšem válečná výroba je důsledek politiky.

Digitální fotografie, digitální texty. Jak se na digitální budoucnost dívá člověk, který se účastní koloběhu autorských práv?

Bohatství umělců je anomálie, která vznikala díky technologiím. Před vynálezem desky musel zpěvák stát na jevišti. Zazpíval, šel domů a koupil si víno, kus chleba a sýr. Když to dopadlo dobře a když do sálu přišlo dost lidí. K tomu, aby mohl oslovit miliony posluchačů, musel přijít gramofon, film, pak cédéčka, prostě - zasáhly technologie. Řev distributorů pokládám za naprosto amorální záležitost. Vymysleli médium, monopolizovali ho, nasadili lupičské ceny. CD za šest stovek je totéž, jako když dítěti vytrhneš zmrzlinu a sníš mu ji před očima. To je organizovaný zločin. Teď vřeští, že jim někdo ubližuje zavedením MP3 a Napsteru. Přivedli Napster na buben. Marná snaha. Přízeň technologií je opustila, toť vše. Odvrací se od jejich spiknutí. Odřezává od tvorby parazity. Bude tvůrce, se svým vínem a sýrem - nic víc ostatně nepotřebuje, a lidi. Nic jiného není důležité.

Byl Homér bohatý člověk? Asi ne. Vyprávěl krásné příběhy, pak mu nalili víno, ukrojili sýr a odvedli slepce domů. Osud umělce je do značné míry závislý na vývoji technologií. Mimochodem Napster je příklad zakázané technologie.

Jaký vliv bude mít dobrovolné -- nebo méně dobrovolné -- zchudnutí umělců?

Na tvorbu velkého umění to nebude mít vliv žádný. Jdi se podívat do Rudolfina na výstavu Mikuláše Medka, Maloval v kuchyni na podlaze, většinu života byl režimem zakázaný. Když vejdeš do sálu, visí tam osmdesát obrazů a máš pocit, že jsi uprostřed orchestru, který vřeští Osudovou. Producenti derivátů, kteří jezdí v Mercedesech, těch se to dotkne a dobře jim tak. Neznamená to, že si lidi budou zpívat sami, nebo že si sami budou malovat, vůbec ne! To jenom se šíření umění vymkne dohledu centralizovaného trhu. Ale umění rozhodně nezanikne, umění je autonomní, vždycky bylo a vždycky bude. O umění strach nemám.