Karta se obrátila, já se dřív jako novinář plet lidem do soukromí a pořád se jich na něco ptal. Teď to dělají oni mnně a otiskují to v novinách. Pokud vás to zajímá, můžete si přečíst, co jsem jim pověsil na nos. Nicméně pořád ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

Seznam rozhovorů

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Povolání: spisovatel a redaktor
Už dávno propadl kouzlu vědeckofantastické literatury. Čemusi, co sám vymezuje a definuje osou vědy a fantazie. Tedy čemusi mezi vědou a fantazii. Propadl literatuře, napsal několik knih úsměvných, vědeckofantastických. i knih o teorii science fiction. Podivuhodný svět Julese Vernea, Něco je jinak, Jádro pudla, Tři eseje o české sci -fi, Všechno je jinak, Vejce naruby, Čtvrtý den až navěky. Bývá podepsán pod dobře pointovanými fejetony a čtivými sloupky značkou eff. Je autorem nesčetných rozhovorů, otickovaných v různých týdenících a časopisech. Jednotícím jmenovatelem dosavadní množiny autorových prací bývá dobře rozeznatelný jazyk, plný metafor. Setkáte se s výkladem, který je sice poučný, ale nepoučuje... Skrývá v sobě jemnou nadsázku a-ironii a jedno vím zcela stoprocentně, u autorových knih se rozhodně nenudíte!

Dlouhá léta jsem jeho vysokou, nepřehlédnutelnou postavu potkávala v Panské ulici, v blízkosti jeho tehdejšího domovského deníku Mladá fronta. Od října 1987 se stal ONDŘEJ NEFF redaktorem nové vzniklého týdeníku Svazu českých spisovatelů ČSS Kmen.


Váš otec psal romány historické, zaměřené na minulost. Vy se díváte opačným směrem, ne proti proudu, ale po proudu času — do budoucnosti. Proč jste se nevydal ve šlépějích svého otce, národního umělce Vladimíra Neffa (letos uplynulo pět let od jeho úmrtí)?
Kdybych měl uvažovat, jak zařídit, abych byl svůj a nebyl jako otec, asi bych to nedokázal ani formulovat. Domnívám se dokonce, že člověk, který je jakýmkoli způsobem společensky viditelný, dokáže v rodině své okolí a zváště pak nástupce nové generace v jistém slova smyslu také zdeptat. Určitě moc záleží na rodinné atmosféře. V té naší se nikdy z toho, že se otcovo jméno objevovalo na knížkách, nedělala žádnásenzace. Nikdy mě nenapadlo, že by můj otec byl slavný člověk, že bych to měl brát za nějakou zvláštní vlastnost. Dělal zkrátka svoji práci, kladl důraz na dělnost své práce, ne na efektnost. nost... Podstatné bylo, že se o mě nestaral. Je ho zajímalo na světě pouze to, co píše. Nesnažil se mne nějak přetvářet, nezasahoval mi do života. Když jsem ho o něco požádal, vyšel mi obvykle vstříc. Nedělal podle mého názoru chyby otců, kteří se snaží, aby děti byly stejné jako oni. To bývá zřejmě největší výchovný nedostatek takových rodin. Když jsem například psal propagační texty, nikdy mi neřekl: napiš raději román! Myslel si, že mám (a znám) důvod, proč to dělám. Když jsem fotil módu, taky mi do toho nemluvil, i když určitě věděl, že to není moje životní parketa. A když jsem konečně něco takzvaně literárního napsal, nečetl to. To ale nebyla pro mne žádná ostuda. Můj otec prostě četl a uznával pouze Thomase Manna. Prosím vás, tohle všechno ale neznamenalo, že bychom se neměli rádi!

V roce 1979 získal váš otec titul národní umělec. Poslední léta života pro něj nebyla jistě lehká. Odešla mu věrná družka jeho života, manželka Vlasta Neffová (Petrovičová)... Brzy po smrti matky vznikl seriál rozhovorů pro přílohu Práce, později nazvaný Večery u krbu. Uvědomoval jsem si, že otec je pamětník největší éry moderní české literatury. Byl vždy zavile odhodlaný nenapsat paměti, ale vyprávěl mi o minulostí. A já si hned ten večer zapisoval všechna fakta, jména a příběhy. Po smrti matky byl otec skutečně zoufalý a já, abych jej rozptýlil, jsem mu jednou o svých zápiscích řekl. Nabídl jsem mu tehdy, že bychom to mohli dělat společné jako seriál. On vyprávěl, já psal. Večery u krbu vyšly dokonce knižně — seriózní zájem o ně projevilo Středočeské nakladatelství. Kniha vyšla v hezké úpravě, s obrázky Kamila Lhotáka. S jediným životním paradoxem — můj otec se už tohoto vydání nedočkal...

Léta mapujete široké pole, nazvané vědeckofantastická literatura. V jedné z recenzí na vaši knihu Něco je jinak jsem četla, že nejde o „poznání oblastí, v nichž dosud nevládli lvi, nýbrž nepřehledno..." Stal jste se vlastně badatelem-průzkumníkem české fantastiky, pokusil jste se o první porovnání se světovou science fiction. Našel by se u vás sklon k fantastice už od mládí?
Samozřejmě jsem četl verneovky, to byl první popud. Potom došlo na díla Stanislava Lema (K mrakům Magellanovým, Astronauti), četl jsem, co bylo k sehnání. Vědeckofantastické literatuře jsem propadl, děsivě se mi líbila... Objevil jsem Wellsovu Válku světů, romány První lidé na Měsíci, Stroj času bohů. Četl jsem je jako dítě znovu a znovu, protože jsem v nich pociťoval obrovský náboj imaginace. Autoři mého dětství byli také tuzemští J. M. Troska, V. Babula, V. Běhounek. Snad také oni způsobili mou životní fascinaci touto literaturou. Jew to možná těžko pochopitelné pochopitelné bez souvislosti s dobou, ča sem křečovitého technického optimismu, kdy se věřilo, že atomová síla všechno uvolní, budeme mít k disposici roboty (chápané jako jako oživené manekýny ve výlohách). Převládala vize společnosti, kde prakticky nikdo nebude muset nic dělat a všichni se budou mít dobře. Jsme teď snad trochu zaskočeni, že to byl nesmysl, že nejdeme kupředu tak rychle. Ale dimenze pohledu do budoucnosti. ta už ve mně navždy zůstala jako hlavní duchovní prostor. Když jsem se v této problematice začal jakž takž víc orientovat, vydal jsem před deseti lety v Mladé frontě životopis Julese Věrna. Tím jsem vyjádřil zájem o sci- fi, veřejně tak proklamoval svou odvěkou sla- bost pro fantastiku. Potom ve Zlatém máji vyšla studie o Ludviku Součkovi. Milena Karlová, redaktorka Albatrosu, mi nabídla, abych napsal ještě o jiných autorech sci-fi. A tak vznikly dějiny české science fiktion (Něco je jinak).

Když jsem probírala bibliografii české vědec- kofantastické literatury, objevila jsem pouze jedno ženské jméno — Ludmila Freiová. Tato autorka už vydala tři romány sci-fi a chystá další. Zůstává vědeckofantastická literatura (až na výjimky) autorsky doménou mužů?
Bývala tradičně mužská, ale to se změnilo! Ze- jména ve světě. V moderní americké sci-fi výrazně vynikají ženy-autorky, ve slovenštině vyšel nedávno román Planeta exilu Ursuly Le Guinnové a chystají se další - překlady. Ursula Le Guinnová je jednou z největších hvězd světové sci-fi. Ženy se do tohoto oboru dostaly proto, že se tato literatura sama hodně proměnila. Od racionálního popisu technických pseudoskuteč- ností se soustředila na lidské situace. Zřejmě v této literární metodě ženská střízlivost a účinnost (v rovině psychologické) získává výhodu oproti mužskému způsobu vyjadřování. Tomu je bližší symbolika. Mužům-autorům záleží víc na tom, aby vše nějak vypadalo, aby to odpovídalo schématu, ženě zase, aby i fantastický příběh byl reálný, věrohodný, lidsky pojímaný.
Když si tohle promítneme do imaginativní literatury, u ženské autorky je cítit obrovská původnost. Ale tuto situaci nelze zcela paušalizovat. Hovořit kategoricky o něčem tak proměnném, jako je sci-fi, bývá ošemetné ...

Napsal jste v jednom ze svých teoretických pojednání, že autor science fiction „navazuje kontakt se čtenářem těžko jinde než na bázi úžasu". Před čtenářem náhle vyvstává třeba společnost budoucnosti, která- překonává i poslední pozůstatky někdejší třídní společ- nosti a stává se společností celoplanetární, hospodářsky i politicky integrovanou, zbave nou hrozby válek studených i horkých ... Já ká bývá v této budoucí společnosti role ženy? V tradiční sci-fi vychází žena vždy jako dekorativní přívažek, ale ani mužské postavy nebyly přesvědčivě životné. Převládali stoprocentní muži s vypreparovanými vlastnostmi, mezi nimi vládla čestnost a odvaha. A žena? Ta bývala „zajímavá" jen pro něhu, připadne sexuální přitažlivost. Ale v moderní sci-fi tahle šablonotivý pohled na lidský rod nemohl dlouho obstát.... Víte, ten, kdo chce dnes psát sci-fi, musí mít skutečné, to ejst hluboké znalosti o proměnách a perspektivách světa. Vždyť védeckofantastická literatura není nic jiného než být svým duchem vpředu. Ale kupředu se dostane jenom ten, kdo naprosto přesně ví, kde je právě teď. Jeden z našich autorů sci fi, Karel Blažek, spatřuje možný zdroj konfliktů budoucnosti v konzervativismu lidí, kteří už mnoho pro společnost vykonali vykonali a znají cenu. za niž byl pokrok vykoupen. Vědí, že nikoliv všechno nové je automaticky i dobré a že budoucnost otevírá mnohé slepé uličky. Já osobně se domnívám, že se v naší době mění radikálně vztah muže a ženy, mění se společenské role, existují přece svobodné matky, ale i svobodní otcové. Pojem ženské emancipace zná protiváhu v pojmu mužská emancipace (a tak je zcela jiného druhu). Autor, který píše o budoucnosti, se musí nějak s těmito faktory vyrovnat. Klíčový problém je otázka rodiny. Historicky podmíněný model (tatínek navěky sezdán s maminkou) je přece vážně narušen. Ale žádný lepší model zatím neexistuje!

Emancipovaná žena, jakou nám v komediální formě předvedla polská Sexmise. Převládá taková v románech o budoucnosti?
Příkladů je mnoho. Uvedu alespoň jeden, román od nedávno zesnulého spisovatele Roberta Heinleina. Jmenuje se Hvězdná kavalerie a po- jednává o válce s mimozemšťany. Ve velitelských kabinách útočných pozemských bitevních křižníků jsou výhradně ženy? Autor tím dokazuje, že pro bitevní loď není potřebná fyzická síla — a ženská psychika se ukázala být vhodnější pro řízení bitvy. Samozřejmé, uvedl jsem detail, který měl ve své době (asi před dvaceti lety) šokovat. A třeba nás šokuje dodnes. Je nepochybné, že mezi ženským a mužským způsobem uvažování existují rozdíly. A že budoucnost směřuje k oslabení fyzicky náročné stránky práce a spěje k významu duševní složky. O tom není pochyb! Předpokládám tedy, že budoucnost rozřadi také nějakým způsobem role. O postulátech ženy nehovoří jen v nadsázce polský film Sexmise, Vla- dimír Páral se nedávno k této problematice přidal v diskutované Zemi žen.

Sám musíte mít jako autor vědeckofantastické literatury názor na to, jak bude budoucnost vypadat... Jak by vyhlížel váš model světa?
Prazáklad spočívá v ekonomické potenci společnosti. Jakmile budou základní hospodářské a sociální problémy vyřešeny, ukáže se zároveň, k jakým rolím je vhodnější muž a k jakým ženy. Osobně si myslím, že se ukáže, že žádné priority neexistují. Že mužský ani ženský rod není předurčený k nějakým rolím. Vždy půjde o uplatnění dané osobnosti, bez ohledu na to, zda je to muž nebo žena.

Tváříte se, jako byste si byl svou věcí jist. Nemícháte se teď do řemesla sociologům, psychologům, futurologům?
Spisovatelé science fiction se často, skoro vždycky a ve všem mýlili, ale totéž platí o vědcích z oboru sociologie, psychologie, futurologie. kteří se začali zabývat budoucností. Není to pomluva ani sci-fi, ani vědy, tak to prostě je a jiné to ani být nemůže. Vtip je v tom, že každý spisovatel, af píše o minulosti (jako to dělal můj otec) nebo o budoucnosti, dělá fakticky totéž, co spisovatel, zabývající se přítomností. Píše o duchovním stavu své doby a promítá ho do jiných časových souřadnic, tof vše. Spisovatel sci-fi vám může hodiny vykládat o tom, jak bude vypadat uspořádáni rodiny koncem jednadvacátého století, o mnohomužství a mnohoženství anebo naopak o návratu k přísně tradičním rodinným formám, ale ať vám bude vykládat cokoliv, pořád to budou jenom projekce našich současných představ o současném stavu věcí. A výpověď o současnosti, to je hlavní, ba jediné skutečné poslání literatury, ať už mají její jednotlivé konkrétní projevy jakoukoli tvářnost.

Miluše Zindelová
Fotografovala Daniela Sýkorová

Vlasta 38/1988