Musím trochu dětinsky přiznat, že žena na mě dokáže nejvíc zapůsobit tím, že se směje mým žertíkům. Jako kluk jsem ovšem byl zapšklý uhrovitý mrťafa, který se holek bál. Na střední škole jsem měl svou lásku, zamiloval jsem se do pozoruhodné holky a dodnes mi leží v hlavě, co vlastně byla zač. Ani později, když už jsem byl takzvaně zkušený chlap, bych asi nevěděl, jak na ni. Byla opravdu velmi zvláštní.

Jinak jsem ovšem s holkama chodil v podstatě až na vysoké škole, kdy už jsem žádným zvláštním ostychem netrpěl. Uhry zmizely a přišly i první novinářské úspěchy. Studoval jsem žurnalistiku, ale už od třetího ročníku mě zaměstnali v rozhlase, takže jsem získal určité sebevědomí, což je základ. To je první, co ženská vycítí. Nesebevědomý chlap je… bláto. A není to o tom, jestli má svaly jako Arnold Schwarzeneger nebo milion dolarů v kapse. Prostě když se holka do mužského zavěsí, nesmí upadnout. Sebevědomí se nedá předstírat, člověka prozradí těkající oči, zpocené dlaně... Takový chlap může na opravdové ženské zapomenout.

Pro ženy není tak důležité, jak muž vypadá. U chlapa jde o sebevědomí a je jedno, jestli plešatý nebo vlasatý, hubený nebo tlustý, malý nebo vysoký. Je zajímavé, že do podoby žen se často promítá, jaké opravdu jsou, protože věnují hodně péče vizuální stylizaci, u mužů to tak není. Proto je-li ženská blbá, nudná kráva, vypadá jako blbá, nudná kráva.

Ještě se to dá ošvindlovat u osmnáctileté dívky. Může vypadat docela hezky, dokud jí metabolismus funguje dobře a nedovolí jí zhuntovat svou blbostí to, co jí příroda nadělila. Ale jakmile je jí třicet, pětatřicet, člověk už vidí ty závistivé, zapšklé baby s očíčkama utopenýma v sádle, jak koukají, co kdo má na talíři, s kým a kam jde a jaké si koupil auto... Ženská musí být nejdříve hnusná v duši a teprve pak je hnusná v obličeji i v těle. A chlap, pokud není úplně blbý, to okamžitě pozná. U té mladé holky je to jinak; musí říct aspoň čtyři věty, abych věděl, co je zač. A pak ji dokážu otaxovat naprosto perfektně.

Chlap se zajímá o to, jak ženská vypadá, ale řekl bych, že ji hodnotí, čte. Samozřejmě nemluvím o nějaké sexuální záležitosti na jednu noc, to člověk zkoumá jiné věci, především dostupnost. Mluvím o vztahových záležitostech, pokud muž se ženou chce navázat přátelský, ne-li dokonce milostný vztah. Něco jiného je jenom postel. Jako mladým klukům nám to bylo jedno, šlo o to, aby na svém místě byly patřičné orgány, a ty tam obvykle byly. A aby naše protějšky nebyly vysloveně odpudivé.

Myslím, že první pohled je základem mnoha vztahů stejně jako toho mého; se svou ženou jsme spolu byli přes třicet let. Od prvního pohledu jsme věděli, že mezi námi něco je. Při prvním pohledu si toho druhého načtu, a když vidím, že i on čte mě, něco to ve mně udělá. Dojde k navázaní kontaktu, je to podobné, jako když se v internetu spojí dva modemy. Vymění si protokoly a pak už procházejí data. Nejsou-li protokoly vyměněné, data netečou. Pro mě byla moje partnerka podstatnou částí života a nedovedu si představit, že bych byl sám nebo dokonce, že bych byl bez ní. Říkával jsem si, že je to až nebezpečné, protože kdybych o ní přišel - utekla by mi do Austrálie nebo by ji unesli Marťani - asi bych nedokázal žít sám. Pro mě by ztratil život smysl, říkal jsem si. Ona se na to dívala stejně, protože jinak by mi už dávno utekla; nebyl jsem vždycky to, čemu se říká vzorný manžel. Patřili jsme k typu lidí, kteří dlouhodobě snesou jednoho partnera, což si myslím je menšinová záležitost. No a vida. Umřela a jsem sám a můžu si tak leda kecat do lebedy. Jako jsem si dřív nedovedl představit život bez Míši, teď si nedovedu představit, že bych si zvyknul na jinou ženskou.

Myslím, že v tomhle století se dospěje k rozvolnění manželství. Zesnulý spisovatel Robert Heinlein má ve své knize Friday vymyšlený polygamní model manželství na systému akciové společnosti. Když jdou lidé do svazku s tímhle vědomím, nežárlí na sebe. Ovšem to je otázka dlouhého vývoje. Ale atavismy budou dlouho přežívat. A ten nejsilnější atavismus - ten kdyby šel léčit, bylo by manželství na úplně jiné úrovni - je vlastnický vztah. Je zakotvený už v jazyku - říkáme "je to moje manželka, já jsem její muž". Ale ta žena je přece se mnou, není moje, stejně tak jako já jsem s ní a nejsem její.

Když v manželství dojde k nějakému úletu, k nějaké nevýznamné nevěře, podle mě se o tom nemá mluvit. Člověk se svému partnerovi nemůže se vším svěřovat. A když se přece jen nějakým způsobem problém vynoří, člověk si především musí říct, jestli o ten manželský vztah stojí nebo ne. To je primární otázka. Pokud ano, je třeba udělat všechno pro to, aby se vztah nerozbil. Co se má udělat konkrétně, na to neexistuje jednoduchý recept, například určitě vždycky neplatí ono plzákovské - zatloukat, zatloukat, zatloukat… Když je tu na stole hlášení Pinkertonovy agentury, těžko vykřikovat, že to není pravda. Jde o to, aby i ten druhý o vztah stál, a pak o tom úletu otevřeně hovořit a najít nějaké řešení. Nejsou na to žádné recepty. Ale pokud je to partnerství pevné a ti dva o něj opravdu stojí, jsou schopni tolerance a třeba i ústupku, dokážou z téhle situace najít výchisko. Důležité je nedělat nic, co by toho druhého záměrně pokořovalo.

Je dost běžné, že muži kolem padesátky se zprčí, opustí po třiceti letech manželství a odejdou k nějaké dvacítce. Ale myslím, že takové manželství už muselo mít nějakou trhlinu. Že ten chlap si uvědomí - ještě teď funguju jako chlap, tak proč bych měl mít na krku ženskou, která mě nebaví, když můžu mít ještě dvacet let hezký život s nějakou mladou holkou. Jenže ono se to málokdy povede.

Kdybych měl být cynický, řeknu, že ideální je tolerantní manželka a dobře zaplacená milenka. Takhle žil můj milovaný Jules Verne třicet let. Půl týdne žil u manželky, půl týdne u své metresy. Když chlap svou ženu neponižuje a ona je ráda, že má takového manžela, prestiž a peníze, funguje to. Ale to je - podotýkám - ideální chlapské řešení útěku po padesátce. Na ideální ženské řešení je třeba zeptat se žen.