Neuvěřitelné! Taková byla první obvyklá reakce na zprávu o připravované vraždě novinářky Sabiny Slonkové. Stejně začal komentář ve svém internetovém listu Neviditelný pes i Ondřej Neff. Jeho důvodem však zdaleka není jen prostý údiv nad primitivně barbarským způsobem, jak zastavit jednu zvědavou novinářku, bývalou kolegyni a kamarádku.

. Samozřejmě to pro mě byl šok, když jsem se dozvěděl, že chtějí zabít Sabinu, kterou znám přes deset let, ještě z dob, kdy jsem byl sám v Mladé frontě Dnes. Navíc ji mám velmi rád a velice si jí vážím jako snad první skutečně investigativní novinářky u nás, přestože jsem patřil k té starší generaci, která se od počátku poněkud strachovala o míru její odvahy. Ještě větší překvapení pak ale pro mě bylo, že je do jejího případu zapletený Karel Srba, člověk, o kterého se zajímám už od doby štiřínské aféry. Sledoval jsem tehdy jeho činnost dost bedlivě a o mravních normách, které zastává, si nedělám vůbec žádné iluze, přestože zabití nepohodlné novinářky se mi k němu nehodí. Stejně jako melodramatická verze o pomstě. Především ale nechápu, že státní orgány, až ministerstvo zahraničí nebo vnitra nebo rozvědka nebraly vážně signály, které už tehdy dával tisk. Tisk, to jsou přece tykadla veřejnosti, která mají předávat impulsy, institucím, jako jsou ministerstvo zahraničí, vnitra nebo rozvědka.Chápu, že policie, nezahájí vyšetřování kvůli jednomu článečku, ale když se případ táhne léta, informace pocházejí z různých zdrojů a všechna fakta do sebe zapadají, je to znamení doby.

Případ Sabiny Slonkové je tedy charakteristický pro dobu, ve které žijeme?
Pokud se podaří tenhle případ důvěryhodně vyřešit, jde podle mého názoru o poslední aféru minulé vlády. Stát se mohla jen za vlády Miloše Zemana prvního, na jeho dvoře. Já jsem to v komentáři pro Lidové noviny přirovnal k francouzské aféře s náhrdelníkem královny Marie Antoinetty, o níž v kinech mimochodem právě běží velmi realistický film. Skupina polobláznů podlehla svodu a vymysleli nesmyslný komplot, který ovšem umožnila právě atmosféra té doby, žádná jiná. I dnes poslední mafiózové minulého režimu dohrávají a podléhají stále nereálnější iluzi všemocnosti. Připomíná to ten předlistopadový výkřik Já tě zničím! Jenže tehdy to bylo možné, dnes, jak se naštěstí zdá, už ne. Ještě se jim podařilo dosadit svého člověka jako správce na Štiřín tak, že zničili jeho předchůdce Václava Hrubého, jeho práci a existenci. Sice neskončil někde jako umyvač oken, mohl se bránit, vydal knihu, ale to, že prohrál soud, je pro mě další nepochopitelný fakt.

Udivuje vás fakt, že podle nedávného průzkumu u nás veřejnost věří médiím daleko více než vládě a dokonce i soudům?
Naopak. Jak si člověk může ověřit hodnověrnost nějaké instituce? Jen tím, že v průběhu nějakého období souhlasí fakta, která si může ověřit, souhlasí s tím, co nějaká instituce hlásá. Pak uvěří. A jestliže tisk psal jak dlouho o tom, že Šlouf je padouch a Srba jeho zmetek a ten najednou vyplave v aféře Slonková, má tisk jedničku. A když na druhé straně soud odsoudí správce Štiřína Hrubého v případě vyděračství, přestože jsme tu průkaznou nahrávku slyšeli všichni v rozhlasu a vyšla knížka, kde si ji můžete poslechnout na cédéčku, pak už si o soudech myslíte jen to nejhorší. Různá média mají různé zájmy, v jednom velebí evropskou unii, ve druhém jí mydlí schody, když zcela nesmyslně hrozí, že Češi v ní přijdou o své utopence, ale u politických případů, jako je tento , není důvod, proč lhát nebo zamlčovat. Spíš naopak, protože český čtenář nečeká od médií zpravodajství, ale zábavu, jde o to, jak čtivě a co nejzajímavěji tatáž, často skromná, fakta pojmout.

Je spousta informací kolem nás, které se z určitých důvodů nepublikují. Proč?
Pokud jde o politické zpravodajství, je situace stejná jako před sto lety. Rozhoduje odpověď na jedinou otázku: Budou nás žalovat nebo ne? U ekonomických zpráv je to jiné, protože noviny žijí z inzerentů. A špatné zprávy o dobrém sponzorovi se do tisku zásadně nedávají, to je ovšem celosvětový jev.

Může se ocitnout český novinář v ohrožení?
Odjakživa jde o riskantní povolání. Stačí, když si vezmeme, kolik novinářů už přišlo při nejrůznějších jiných situacích o život, a to nejen ve válečných konfliktech. Nejčastěji jsou obětí fotoreportéři.

Měl jste strach, když váš syn David odjel jako fotoreportér do Afghanistánu?
Ne, věděl jsem, že ho nikam do příliš nebezpečné zóny nepustí. Zato když jezdil do Jugoslávie a já přišel domů a v předsíni stála jako popelnice jeho neprůstřelná vesta… To mi nebylo příjemné.

Nebezpečí na domácí půdě je podstatně menší.
Víte, já si myslím, že k těm opravdu žhavým nebezpečným kauzám se novinář stejně nedostane dost blízko. Kdo je dost chytrý, že se mu daří třeba velké podvody s naftou tak, aby to utajil před policií, utají ho stejně dobře před novináři. Leda když udělá chybu, napíše se o něm, že šmelí s naftou. On odpoví, že o ničem neví. Druhý den se to vše komentuje, třetí se někdo rozčiluje, čtvrtý den napíše Martin Komárek vtipný fejeton a pátý den je ticho. Kdo by se tím chtěl zabývat, tak šéfredaktor řekne: Milá zlatá, tady nejste na Havaji, před půlhodinou vykolejila na Palmovce tramvaj a teď nás zajímá, jestli ten řidič byl opilý, usnul a jestli někoho zabil. To je novinařina. Druhá varianta je, že někdo prozradí informaci nejspíš schválně tak, aby se již začala rýsovat "velká" kauza. Chopí se toho redaktor jako je Sabina Slonková, Jaromír Štětina. Nebo třeba Petra Procházková. Postupně vycházejí najevo různá fakta, ale i kdyby se ale převlékli za nindžu a lezli někde po hromosvodu, stejně nezjistí nic tak výjimečného. Není třeba někoho úmyslně zabíjet. Já si nedělám iluze, že by nějací grázlové nebyli všeho schopní, ale ono je to většinou tak, že když se kauza provalí, vystartují po ní všichni. Koho by dneska museli zabít, aby se zastavil případ Srba? To by byly druhé Lidice!

Co lze dělat pro to, aby se podobné případy neopakovaly?
Musí lépe fungovat politický systém. Jak jsem měl možnost poznat fungování systému, je fatálně ovlivněn nedostatkem kvalitních lidí. Naše politické špičky jsou zpravidla rozumní vzdělaní lidé, ale často žasnu, jaká doslova pakáž se motá kolem nich už o jeden post niž. Všichni ti nohsledi, poradci, tajemníci, přednostové odborů, to je až groteskní, co je to za evidentní nýmandy, kteří ovšem kují nejrůznější pikle. Když ministr odejde, v zahraničí je ihned dalších deset jiných adeptů na jeho post. U nás ne, protože česká elita v 20. století dostala zhruba každých dvacet let krutou ránu do vazu. Rok třicátý osmý, čtyřicátý osmý, šedesátý osmý, osmdesátý devátý taky zamíchal společností a hlavně v ekonomické sféře dostal nahoru všelijaké lidi, kteří by v normální společnosti mohli leda provozovat kolotoč na pouti.… Uvedu starý příklad z vlastní rodiny: strýc byl major v rakouské armádě a po skončení války se hvězdami armády stali legionáři, kteří ač amatéři a sokolové, měli zelenou. Vyhodili ho, on šel a zastřelil se. Jedna tragédie z mnoha. Třeba by to byl dobrý voják, třeba by byl časem generálem…A tak trvalo to sto let, v politice i kultuře, každých dvacet let se zamíchalo v hrnci a ten guláš chutná čím dál hůř. Vždy se objevili noví kvalitní lidé, ale není jich dost. Aby společnost fungovala, musí v elitě být sto tisíc lidí ve všech úrovních. Musí to být logická struktura.

To se týká i novinářů?
Samozřejmě. Copak třeba v Německu dělají tak jako u nás noviny dvacetiletí studenti a šéf politického oddělení ve Frankfurter Allgemeine Zeitung by mohl být jen o pár let starší než oni? Tomu samozřejmě odpovídá i cit pro jazyk současných českých novinářů, jejich rozhled, vzdělání i to, jak hluboce se zajímají nebo spíš nezajímají o etické problémy své práce. Jenže když se u nás šlo pětačtyřicet let do sklepa, tak je logické, že se zase půjde čtyřicet pět let z toho sklepa zpět.

Rozdělují se u nás novináři do názorových skupin?
Myslím, že jedině velmi neformálně. Zatímco v mnoha zemích se razantně odděluje bulvár od seriózního tisku, u nás běžně vycházejí titulky obsahem vypůjčené z bulváru u komentářů na první straně seriózních novin, což by jinde ve světě nebylo dost dobře možné. Ani všechny tři respektive čtyři hlavní deníky nemají vlastní nezaměnitelnou názorovou tvář, naopak splývají.

Co je pro práci novináře nejdůležitější?
Vědět, co chce čtenář. Český čtenář je velmi specifický. Nechce slyšet čisté zpravodajství, že nějaký Honza Karásek zastřelil revolverem té a té ráže svou tchýni. Zato se s nadšením začte do komentovaného líčení příběhu, které začne třeba Došlo ke skandálnímu případu, kde rozum zůstává stranou…Český čtenář chce raději toho svého Jiráska, než tvrdé zpravodajství.

Myslíte, že je líný přemýšlet?
Tím si lámu hlavu už dost dlouho a nejpravděpodobnější mi připadá to, že jsme si nezvykli na to brát informaci jako zboží, které nám slouží k lepšímu životu. Lidé nečtou noviny, aby se něco dozvěděli, ale aby jim noviny daly za pravdu. Nemají příliš jasné představy o světě a své roli, bývá to taková slitina socialistického rovnostářství a spikleneckých teorií a naděje a laciné skepse, jak všechno za nic nestojí a nikdy to nebude jiné. V informacích vidí spíš zábavu, než vzduch, který dýcháme. Tak vzniklo něco, čemu se říká infotainment, tedy informace spojená se zábavou. Konzument, to už není čtenář nebo divák, se nechce, nepotřebuje nic dozvědět, ale chce se pobavit, to je kontinuální psychodrama, co se lije z rádia televize a novin. Zpravodajské technologie umožňují, že je to maximálně působivé a aktuální - války v přímém přenosu.

Lidé sledují zpravodajství podobně jako nekonečné každodenní telenovely?
Ano, někteří. Pak je tu menšina, které to nestačí a ví, že má k dispozici internet. Ten umožňuje přenos právě těch nesmírně závažných informací lidem, kteří o ně stojí, jsou schopni je najít a také upotřebit. Výsledkem bude brzy vznik nové intelektuální elity, kde bohatství se nebude měřit podle auta nebo bot, ale vznikne jakási chudoba nového řádu - tedy lidé, spokojení s běžným zpravodajstvím a budou na to doplácet. Kupovat předražené zboží, na které bude reklama. Jedním z již existujících případů jsou například kampeličky. Kdo viděl v televizi, jak je Jiří Krampol šťastný, že uložil tak chytře peníze na dvacetiprocentní úrok, udělal to třeba také. Kdo měl na internetu k dispozici další informace, nikdy by to neudělal. Ví, že technicky takový úrok není možný .Internet je jedna z věcí, které do společnosti zaťaly sekeru v tom smyslu, že prostě ty lidi, kteří budou online, budou na tom existenčně lépe.

Má každý národ takové novináře, jaké si vychoval a jaké si zaslouží?
Určitě. A Češi jich pár opravdu dobrých mají i dnes, Čapek rozhodně nebyl poslední. (30.7.2007)