Karta se obrátila, já se dřív jako novinář plet lidem do soukromí a pořád se jich na něco ptal. Teď to dělají oni mnně a otiskují to v novinách. Pokud vás to zajímá, můžete si přečíst, co jsem jim pověsil na nos. Nicméně pořád ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

Seznam rozhovorů

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Budeme jako zlaté rybičky
Jarmila Frejtichová

Až jednou někdo bude psát historii IT v České republice, jen velmi těžko pomine jeho jméno. Je natolik spjat s počátky internetu i s pionýrskými kroky digitální fotografie u nás, že už se stal součástí legendy. Spisovatel, publicista, fotograf a milovník psů: Ondřej Neff.

Kde se vlastně vzala v absolventovi fakulty sociálních věd a publicistiky, tedy v člověku humanitně zaměřeném, vášeň pro informační technologie?
Jsem sice založením múzický typ, ale láska k technice mě provází už od dětství. A právě z kombinace lásky k technice a lásky k literatuře a umění vůbec vznikl můj zájem o sci-fi. Svou první sci-fi povídku jsem napsal, když mi bylo jedenáct a jmenovala se Piráti vesmíru. Naučil jsem se psát třemi prsty na stroji a píši tak dodnes. První setkání s počítači jsem absolvoval tak, že mi otec (spisovatel Vladimír Neff, pozn. red.) předčítal z knihy Roberta Jungka Budoucnost začala včera. Tam jsem se poprvé v publicistické literatuře "potkal s počítačem". Další velice emocionální setkání byly povídky Stanislawa Lema, který o počítačích psal už koncem padesátých let, v době, kdy kybernetika byla ještě "buržoazní pavědou". Obrovským impulsem pro mě byla Kybernetika od Ashbyho. Studovali jsme ji s otcem a skutečně jsme se jí prokousali. Dnes jsem moc rád, že jsme to dokázali.
IT pak postupně vstupovaly do našich životů. První přišly osmibitové počítače - ty mě nikdy nezaujaly. Já si nechtěl hrát, já chtěl pracovat. Asi to byla chyba, spousta přátel, kteří vlastnili Spectrum, mi doporučovala, abych tu iniciační fázi podstoupil, ale nestalo se.
K mému prvnímu praktickému setkání s počítači došlo v polovině osmdesátých let, když jsem sbíral materiál pro román Pole šťastných náhod. Nechal jsem se zaměstnat jako operátor sálového počítače na pracovišti Akademie věd v Kobylisích. Tam jsem strávil nádherné léto obsluhou stroje, kterému jsem vůbec nerozuměl. Stal jsem se vlastně součástí jeho periferie - to, co dnes dělá počítač sám, to dělal pan Neff. Byl jsem takový štrajchpudlík IT. Brzy poté začala éra PC a byl jsem, myslím, jeden z prvních soukromníků v Praze, kteří ho měli.

Co to bylo za značku?
Bylo to PC XT tchajwanské výroby, značka Abacus. Nemělo harddisk - ty byly tenkrát příšerně drahé - ale mělo dvě mechaniky na 5,25" diskety. Dnes to zní neuvěřitelně, ale na jediné disketě byl celý operační systém. Já jsem pak na jednu disketu nacpal word a do druhé mechaniky disketu na data a psal jsem. Měl jsem ovšem strašné zábrany psát, hrozně mi vadilo, že neslyším klapání psacího stroje. Navíc obrazovka té doby, to byl děs. Písmena se skládala z bodů o velikosti brambory… Udělal jsem ovšem tenkrát velmi rozumnou věc - pustil jsem se do překládání románu Williama Gibsona Neuromancer, což je taková bible kyberpunku. Než jsem se tou tlustou knihou prokousal, byl ze mě člověk, který píše na počítači.

Pak se změnil režim…
…a já jsem nastoupil do deníku Mladá fronta. Tenkrát se tam narychlo zaváděly počítače, což se setkávalo s obrovskou nevolí ze strany redaktorů. Ti byli ochotni připoutat se řetězy ke svým psacím strojům stejně jako Meresjev do kokpitu svého šturmoviku. Ke zlomení jejich odporu byla použita velmi rafinovaná metoda - nainstalovali jim počítačové hry. Díky tomu redaktoři zjistili, že počítač nekouše, že když šáhnou vedle, nic nevyhoří ani nevybouchne.
A protože se nějak přišlo na to, že IT pro mě není neznámou pevninou, stal se ze mě jakýsi tlumočník počítačového jazyka. Učil jsem desítky lidí zacházet s PC a stejně tak jsem moderoval zavádění počítačové sítě či přechod na redakční systém.

A kdy jste se poprvé setkal s internetem?
V roce 1995 se konal Bohemiacon v Ústí nad Labem. Sešel jsem se tam s přáteli z fakulty elektrotechniky ČVUT a ti mi řekli: "Pojď se podívat, jak vypadá internet." První stránka, kterou jsem otevřel, byla pochopitelně o Williamu Gibsonovi… Moji kamarádi už tenkrát vydávali webzin, jmenoval se AmberZine, a přibrali mě ke spolupráci - tam jsem přišel o internetové panictví. První stránka, kterou jsem vytvořil, byla věnována Juliesi Verneovi. Pořád někde na internetu je, nedávno jsem na ni narazil. Je úžasná - sám jsem se učil, jak zvládat html, jak vkládat obrázky, žádné příručky jsem k dispozici neměl. Dělalo mi třeba velké potíže skenovat obálky verneovek tak, aby byly stejně velké - takže stejně velké nejsou…

Jak vlastně vznikl nápad vydávat Neviditelného psa?
Internetová žurnalistika mě začala hrozně bavit. Bylo mi jasné, že k získání čtenáře, k tomu, aby měl webový titul nějaký smysl, musí přinášet každý den nový obsah. Takže to musí být deník.
Ta prvotní vize vznikla na základě velmi intenzivního zážitku z konce sedmdesátých let. Moje maminka tehdy dostala tuberkulózu a byla hospitalizovaná na TBC oddělení v Motole. Každý den jsem za ní chodil a psal jsem jí takové noviny. V nich byla všehochuť toho, co se semlelo ve veřejném životě, doma, mezi přáteli. Vznikl zvláštně kontrastní, plastický útvar a mě napadlo, že bych internetový deník mohl strukturovat stejně. Blok o domácích událostech, o zahraničí, o pejskovi a o rodině a kamarádech. Zahraniční téma jsem brzy opustil, ale ten zbývající triptych se skutečně stal základem Neviditelného psa. Velmi důležitá je pro mě právě "psí" sekce. Přestože se zabývám technikou a jsem racionální typ, cítím se součástí přírody. A ta symbióza se psem pro mě představuje připomínku toho, že nejsme z plastu.
Psa dělám už osm let a samozřejmě je dnes úplně jiný než na začátku. Pod tlakem "staročtenářů" jsem ovšem vytvořil paralelní strukturu nazvanou The Hyena (na "počest" některých politiků a jejich vztahu k novinářům). Tento deník si zachoval styl původního Psa.

Kdo se stará o Psa po technologické stránce?
Tehdy všechno vznikalo na přátelské bázi - Tomáš Vild z Eunetu mi zprostředkoval kontakt se svou firmou, která mi přes všechny majetkové i organizační přesuny zůstala příznivě nakloněna dodnes. Takže po technologické stránce jsem byl vždy dítětem Eunetu, později Internet Servisu a dnes ICZ.

Měl jste na začátku nějaké vzory?
Neměl, žádný další český ryze internetový deník tehdy v roce 1996 neexistoval. Maximálně tu byly internetové verze tištěných novin.
Dnes rád čtu Viditelného Macka nebo Gentlemanův deníček Ivana Straky. Zajímavá je stránka Jiřího Pehe, kterou zásobuje analýzami a komentáři, či stránka Bohumila Doležala.

Jaký je obchodní model Neviditelného psa?
Když jsem začínal, s žádným financováním jsem si hlavu nelámal. Počítač jsem měl, přístup na internet taky, takže jsem investoval jen svůj čas. V letech 1997-98 jsem byl navíc zaměstnán jako externí redaktor v Softwarových novinách, psal jsem pro televizi, takže jsem měl příjem z jiných zdrojů. Pak začala internetová reklama a Psovi se docela finančně dařilo. V době internetového boomu na konci devadesátých let dokonce velmi dobře.
Jak je však všeobecně známo, v roce 2000 nastal zlom, bublina praskla. Ví bůh, že jsem to čekal, to investiční šílenství stálo absolutně na virtuálních základech. Bylo to typické letadlo.
Měl jsem naštěstí dost prozíravosti nebo štěstí a už v roce 1996 jsem se na stránkách Softwarových novin začal zabývat digitální fotografií -- v té době přišly na trh první komerční digitály. Sám jsem se sedm let živil jako fotograf a jedenáct roků jsem o fotografii psal jako externista do Mladé fronty. Na Interkameře v roce 1999 jsem pak zveřejnil první vydání deníku Digineff, který je věnován digitální fotografii. Ten velmi rychle přitáhl reklamu a právě ve chvíli, kdy se zhroutila obchodní politika Neviditelného psa, Digineff se velmi dobře etabloval na trhu. Dnes mohu z výdělku Digineffa zaplatit Psa - je to typické křížové financování, ale nelze jinak. Jakým směrem se podle vás bude vyvíjet obsah internetu? Nehrozí mu přehlcení grafomanskými výlevy, ve kterých se kvalitní stránky ztrácejí jak zrnko písku v moři? Nebo dojde k tomu, že veškerý kvalitní obsah bude placený? Na to vám nikdo dnes neodpoví. Podle mého názoru internet dosáhl určitého vývojového stupně, na kterém nějakou dobu setrvá. Určitě budou existovat kvalitní stránky, které budou přístupné bezplatně - jednak vždycky tady budou nadšenci, které to baví, i když z toho nic nemají, jednak zde budou servisní stránky typu iDnes. Významné deníky či časopisy si nemohou dovolit nemít kvalitní webové stránky. Vysoký náklad tištěného vydání jim pak generuje vysokou návštěvnost internetových stránek - a to je pak zase zajímavé pro inzerenty.
Zásadně jiná situace by ovšem nastala, kdyby se podařilo technicky vyřešit systém mikroplateb na internetu. Pokud by se vám za prohlédnutí stránky "umázla" z účtu 1 koruna, pro vás by to nic neznamenalo, ale pro provozovatele takového webu by to představovalo zásadní kvalitativní změnu. Bude zřejmě třeba změnit i protokol, na kterém je internet postavený. Existující protokoly jsou primárně akademické, z naivistické doby krásných idealistů, kdy nikdo nepočítal s tím, že přes internet se bude krást, ničit či obtěžovat spamem. Protokol budoucnosti bude založený na brutální identifikaci individua. To je trend, ke kterému vše směřuje. Domnívám se, že tyto změny můžeme očekávat tak za 10 let a do té doby si zvykneme, že jsme jako zlaté rybičky v akváriu, na které je vidět ze všech stran.

Neobáváte se v této souvislosti ještě většího rozevření nůžek mezi námi na Severu a rozvojovým Jihem?
Ta obava tady je, ale kruh rozhodně není bludný. Není pravda, že třetí svět je odsouzen k bídě a utrpení. Vezměte si pokrok, jakého dosáhly některé asijské státy. V řadě věcí dnes mají mnohem vyšší úroveň než my. Je to všechno otázka elit - pokud budou elity v rozvojových zemích tvořit buď náboženští fanatici nebo zkorumpovaní zloději, budou tam lidé umírat hladem. Musí tam dojít k revoluci mozků a srdcí a pak se něco změní.

Teď o něčem jiném. Čím si vysvětlujete stále vzrůstající oblibu sci-fi a fantasy literatury mezi mladými lidmi?
Pokud jde o sci-fi - byl bych rád, kdyby tomu tak bylo, ale dost o tom pochybuji. Sci-fi byla vždy velmi specifickým druhem literatury pro úzký kruh lidí. Můj přítel Josef Nesvadba, který je generačně přede mnou, už třicet let mluví o krizi sci-fi a má pravdu.
Co se týče fantasy - to je dítě šedesátých let, kdy pod vlivem Tolkiena autoři s úžasem zjistili, že i dospělí jsou schopni číst pohádky. Tolkien se v Pánu prstenů poprvé začal zabývat opravdu seriózní a pracnou výstavbou fantazijního světa, a to byl jeho obrovský přínos. Před tím už existovala fantasy literatura, třeba conanovský cyklus, ale bylo to jen tak zlehka nahozené, bez solidního fundamentu.
Víte, když se v 19. století objevil psychologický román, působil na lidi naprosto magickým dojmem. Jako zjevení. Do té doby literatura jen vyprávěla příběhy. Ale dnes už se potenciál psychologické literatury vyčerpal. Pravděpodobně už neexistuje nic, co by vám kniha mohla říci nového o duši, o sexualitě. Když Tolstoj napsal Annu Kareninu, byl to šok. Dnes sdělením, že žena může být nevěrná, opravdu nikoho neohromíte. Spisovatelé používají čím dál drsnější kalibr a vymýšlejí si často až umělé, ale hlavně že šokující konstrukce. A do této situace přichází fantasy, která vás prostředky realistického vyprávění 19. století uvádí do úplně jiného kouzelného světa, než v jakém normálně žijete…

Ještě bych se ráda vrátila k digitální fotografii, konkrétně k vašim aktivitám v rámci Institutu digitální fotografie…
O vzniku Digineffa jsem už mluvil. Zveřejňuji na něm jednak recenze na fotoaparáty, ale také učím lidi fotografovat a s digitální fotografií zacházet. Kromě Digineffa vycházejí ještě dva paralelní webové deníky grafika.cz a fotografovani.cz. V roce 2002 jsme se s jejich provozovateli Janem Březinou a Petrem Podhajským dohodli, že bychom mohli určité aktivity provozovat společně. Především tu byl obrovský prostor ke školící činnosti. Založili jsme proto zmíněný Institut digitální fotografie, který dnes už má licenci ministerstva školství na rekvalifikační kurzy, začali jsme pořádat semináře, vydávat knihy - zatím vyšly čtyři a chystá se pátá. Vrcholem naší činnosti je Fórum digitální fotografie, které se koná jednou za půl roku v Kongresovém centru. Loni na podzim tam bylo 1 500 návštěvníků, pořádali jsme dva bloky přednášek - pro začátečníky a pokročilé - hostili jsme asi 50 vystavovatelů. Jsou to nejvýznamnější firmy, které nabízejí fotoaparáty, software a vše ostatní, co se digitální fotografie týká. Pro návštěvníky je obrovskou výhodou, že na stáncích mohou mluvit se skutečnými odborníky, často třeba vývojáři, kteří software přímo píší. No a od začátku roku na půdě IDIF společně vydáváme naše webové deníky. Digitální fotografie dnes zažívá obrovský boom a letošní rok se má stát prvním, kdy počet prodaných kusů digitálních fotoaparátů překoná počet prodaných klasických přístrojů.

V poslední otázce bych navázala na vaši publicistickou činnost. Myslíte si, že existence ministerstva informatiky má smysl?
Myslím, že má. Především v tom, že ministerstvo by mohlo vyvíjet pozitivní tlak na jednotlivé rezorty, aby tak zabránilo různým soukromým aktivitám a zájmům a aby tak urychlilo onen často deklarovaný přechod k e-governmentu. Otázkou ovšem je, zda má k tomuto tlaku dostatečné pravomoci, protože pokud tomu tak není, jedná se o další z řady zbytečných institucí, které vznikly jen proto, aby se tzv. "neřeklo". (30.1.2004)