Už dlouho se mi nestalo, a tím chci říct, že se mi snad nikdy nestalo a ve skutečnosti se mi nikdy nestalo, abych nevěděl, co si o knížce myslet. Jde o román amerického spisovatele Cormaca McCarthyho z roku 1975, vydaný nakl. Argo v edici angloamerické literatury v překladu Bronislavy Grygové. V překladu pokud mohu osoudit z míry mluvnosti skvělém, také pečlivém - překladatelka v závěru děkuje za odbornou konzultaci uměleckému kováři, přičemž scéna v kovárně je mistrovské literární dílo, které by mělo a mohlo vstoupit do literárních učebnic.

A jsme u toho. Napsané je to skvěle. Je v tom tradice věcné americké literatury, přímočaré v dotyku s realitou. Možná ani Hemy by tu nenašel slůvko navíc. To co mě mate je obsah. Budu citovat průvodní text ze záložky:

V průběhu jendoho roku, na pozadí střídajících se ročních dob, v hornatém a lesnatém okrese Sevier ve státě Tenessee se útržkovitě, dojemně a s velkým půvabem odvíjí svérázná parafráze příběhu o pádu člověka. Tento člověk, Lester Ballard - lidské monstrum, dítě Boží jako vy nebo já, zatížený svým údělem, jež musí někteří lidé nést, protože lidstvo potřebuje k životu i své zločince, je v současné literatuře jedinečnou, do morku kostí působivou a vlasy ježící metaforou o lidském rodu. Literárním skvostem o zapovězené straně života.

Konec citátu.

Jsme u jádra mých rozpaků. Citovaný text je vcelku trefný. Ballard je opravdu poznamenaný člověk, jednoznačně nasměrovaný k vraždě, dokonce vraždám, dokonce s nekrofilním vyústěním. Mám-li ale dešifrovat text knihy i text citovaný, pak mi z toho vychází absolutní mravní determinace (čím?) a abdikace za odpovědnost za své činy. Lidstvo potřebuje zločince (proč?) a má tedy svého Ballarda. Ten nechápe dosah svých činů a je mu jedno, jestli střílí lidi nebo veverky a jestli masturbuje při pohledu na laškující párek nebo nad mrtvolou v rozkladu. Je to ale „dítě Boží“ a autor vynakládá veškeré své mistrovství na to, aby nás o tom přesvědčil. Vše co Ballard dělá je v souladu přirozenosti.

Ale to je pro mě méně matoucí stránka. Co mě více zajímá je autorův vztah k tématu. On je očividně fascinovaný "pádem člověka". Nezajímají ho lidé, které Ballard zavraždí. Muže jenom zastřelí, dívky navíc osouloží bez ohledu na stupeň rozkladu. To jsou, jak se v mluvě mravního relativismu hezky říká, lidé kteří byli "v nepravý čas na nepravém místě" a protože se chovali nemravně (souložili v autě), tak si ten výstřel do spodiny lebeční vlastně zasloužili, takže nestojí za další řeč. Když ale čtu, co jsem právě napsal, chce se mi to přeškrtat. Ta kniha je skvěle napsaná, je to vskutku arcidílo, bylo by tedy třeba tolerovat i tuto bezbřehou toleranci a vzít pokorně na vědomí, že jde o metaforu lidského rodu, že každý z nás je Ballard, třebaže nesouloží s mrtvolami a za živa neupálil dementní dítě. Jenže do toho mi znovu vtrhne pochybnost. Neumím vypustit z mysli oběti, jejich osudy, jejich přervané osudy (každá oběť vraždy má násilně ukončený osud) a osudy jejich blízkých (každá oběť má blízké a jejich osudy jsou nenapravitelně a dosmrtně pokřiveny). Takže znovu, jaký byl popud k vytvoření díla a jaké je jeho poselství? Že i zločin je kříž, který musíme nést? Že tak stanovil Bůh, jak bych mohl vyčíst z názvu?

Takového Boha se mi nechce znát, ale mohu být pošetilý a mýlit se, jako tolikrát.
To je asi můj úděl. Snad lepší, než zatížení nekrofilií.