„Já kozy nemrdám, pane Gibsone. Já se s nimi miluji.“
Už tato jediná promluva pana Držkuse mě nadchla pro obrazový román Mrtvý nebo živý trojice Marka Millara, J.G. Jonese a Paula Montse. Je v ní umění šokovat, to jistě. Ale zároveň je to umění vyjádřit podstatu postavy v několika málo slovech, ve dvou skoro holých větách. Hned víme, co je to za ptáčka, ten pan Držkus. Má prazvláštní vášně, v běžné praxi zavrženíhodné, a dovede si je nejen omluvit, ale povýšit na mravní hodnotu. To je výsada těch největších padouchů. Vždyť i Hitler si nechával od Evy Braunové kálet do úst, třeba i ty dny, kdy podepisoval rozkazy k fyzické likvidaci homosexuálů. Kontrast extrémní vykolejenosti a skoro až cudné decentnosti je jeden z hlavních principů díla. Stačí se podívat na úvodní tabuli sešitu Sólo pro padouchy. Wesley Gibson říká:

Tohle je můj nejlepší kamarád, jak souloží s mou holkou na stolku od firmy IKEA, kterou jsem koupil za velmi výhodnou cenu.
Ve skutečnosti ten kamarád na obrázku nesouloží, ovšem bez nejmenší pochyby se k tomu chystá. Klidné konstatování navozuje situaci: Wesley Gibson je kus hadru, který si nechá se sebou mávat. Vidíme ho makat v kanclu, kde ho péruje negerská Afroameričanka. A hned další kontrast! Je to syn Zabijáka, největšího superzmrda. Zastihneme ho ve chvíli, kdy si dává „teplej rok, aby si nabudil sexuální apetýt“. Najal si dvě buzny, aby se s nimi pobavil a když ho pak chtějí dostat, divák dostane svoji první porci vystřeleného mozku rovnou do ksichtu. Wesley jde do bufíku se nadlábnout a přijde za ním Kočka. A další šok: Kočka prostě bufík vystřílí a vzduchem, létá směs hamburgerů a vystřelených mozků smíchaných s kolou a kostkami ledu. „Teď sypej do auta, kreténe, dokud mám ještě na tváři tenhle milej, trpělivej úsměv,“ vybízí Kočka Wesleye k pohybu. Tak začíná jeho převýchova.
Tohle je samozřejmě klišé. Wesley má vrozené vlohy (bez cvičení dokáže třem letícím mouchám ustřelit křídla), ale musí dostat do těla. Jeho přerod začíná telefonátem:
„Je to na vás, pane Gibsone: buď zaujmete v našem superzločineckým bratrstvu místo po svém otci, anebo se necháte celej život ojíždět do zadku od svý tlustý lesbický šéfový, kterou tak strašně milujete.“
„Ježíši Kriste, nevěřím tomu, že se to vážně chystám udělat...“ pokládá Wesley sluchátko. A následuje:

BĚŽTE DO PRDELE, ZMRDI!

To je základ filosofie celé knihy. Zmrdi jsou obyčejní lidé bez fantazie. Dá se předpokládat, že většina čtenářů (diváků) jsou zmrdi a pracují v kanclu za pár šupů a cpou se hambáčema a kamarád jim šoustá holku na stolku s IKEA koupeném za výhodnou cenu. Každý bychom strašně rádi řekli jiným zmrdům, aby šli do prdele, ale neuděláme to, protože jsme zmrdi. Heezkly se o tom listuje v knížce!
Wesley začíná svoji dráhu tréningem střelby do mrtvol a stáží na jatkách, která ho měla dostat na morální úroveň osmiletého dítěte. Dostával i pravidelnou nakládačku, protože superzmrd musí umět bolest dávat i přijímat. No a jeho výcvik vrcholí „satori“, vraždou cvičitele.
Tohle je všechno pěkné. A co dál?

Jakmile přijmeme východisko, že je všechno hlavou dolů a že hrdina je superzmrd a že svět ve kterém žije je právě ten svět, kde superhrdinové dostali od superzmrdů na prdel a obyčejní lidi jsou v jejich područí a oni je mohou jakkoli trápit a týrat, jakmile tohle vezmeme za danost, co dál? Ono je to trochu podle stejného algoritmu, jako Highlander. Tam je to jasně řečeno: „There can be only one!“ Není supermzrd jako superzmrd. Mají své šéfy, svoje celosvětové grémium a svoje problémy.

„Já vím, že bratrstvo přikryje všechny hnusárny, co uděláme, ale občas je bejt svině stejně na prd jako bejt sráč,“ říká Wesley a Kočka mu vysvětluje, co je cíl toho všeho: „Abys v životě dělal to, co chceš ty sám – a to někdy znamená bejt zalezlej v posteli a koukat na televizi a někdy zase jít a zabít nějakýho zasrana“.

Čímž se skrze vystřelené mozky prodíráme zase o level blíž k jádru věci. Jde o to, zdali jsme „outer-directed“ nebo „inner – directed“, zdali jednáme „s ohledem na vnější dojem a na to, co si jiní lidé myslí“, anebo zda jsme řízeni vlastními popudy. To je elementární problém člověka, který se osvobodil od Boha. Dokud byl jeho poddaný, nebylo co řešit. Samozřejmě že byl outer-directed, ale co na tom, když ten director je Hospodin! Od té doby, co mu Voltaire vystřelil mozek z hlavy, jsme tu na světě sami. A s úžasem shledáváme, jací jsme to zmrdi. Někdy ne, když máme dobrý popud. Pak se můžeme stát i superhrdinou.

Pan Držkus takhle dává šanci chlapci, kterému zastřelí rodiče. „Nechte ho jít,“ říká. „Při troše štěstí stráví následujících osmnáct let usilovným tréningem, aby mohl tyhle dva idioty pomstít. Až budu stařík, budu mít aspoň někoho, s kým budu moct vést zajímavé souboje.“ Pointu děje vyprávět nebudu, to byste mi mohli vystřelit mozek z hlavy. Ale poslání je jasné a dá se vyslepičit dopředu. Jde o nalezení odvahy poslat všechny do prdele. Což nikdo neuděláme a proto se vypravěč směje: Čemu?

„Tomu, jak za chvíli zavřete tenhle komiks a půjdete si koupit něco jinýho, jenom abyste zaplnili tu obrovskou prázdnotu, kterou jsme vám ze života udělali.“
Zmrdi!